05.05.2010 [08:15], zuzka88, Povídky jednorázové, komentováno 5×, zobrazeno 2898×

Edward opustil Bellu. Ta to nezvládá zrovna dobře, a nakonec se odhodlá k zoufalému kroku. Jak na to bude reagovat Edward? To se dozvíte, když si tuhle jednorázovku přečtete. Je moje první, tak se snad bude aspoň trochu líbit.

Tady je písnička, která mě inspirovala k této povídce.

Bella

V dálce jsem uviděla obrys útesu. Konečně! Pořádně jsem šlápla na plyn a sledovala, jak se místo mého vysvobození blíží. Ano, vysvobození. Jinak tomu říkat nemohu. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla něco takového udělat nebo na to jen pomyslet, a nyní se to má stát. Jsem zbabělá, já vím, ale jinak to nejde, už nemám sílu bojovat s tou bolestí. Bolest už přetekla přes okraj a celou mě zaplavila. Takhle prostě nemůžu dál.

Rychle jsem zaparkovala, vylezla z auta a pospíchala na kraj útesu. Ani jsem se nenamáhala zavřít za sebou dveře auta. Co na tom záleží? Taková prkotina mi v tuhle chvíli nepřišla vůbec důležitá. Moje oči se vpíjely do konce útesu, který se ke mně s každým mým krokem přibližoval. Tohle je jediná možnost, jak to udělat, jak se zbavit té bolesti.

Nikdy bych si nebyla schopná sama ublížit. Říznout se, či bodnout, ale tohle, tohle dokážu. Když Edward odešel, myslela jsem, že je konec. Taky to tak vypadalo. Ale stejně, nebylo to tak hrozné jako teď.

Jeho ztráta mi udělala díru do hrudi tak velkou, že jsem měla pocit, že se nakonec rozpadnu. Bolest mi brala dech, nemohla jsem se pořádně nadechnout.  Vzal si kus mého srdce, mé duše i mého života. Nikdy už jsem nebyla jako dřív. Vzal si všechnu mou radost ze života, chuť žít. Už tehdy jsem přemýšlela o tom, co se chystám teď udělat, ale něco se stalo.

Přišel Jake a stal se mou oporou, nejlepším přítelem. Vytáhl mě z apatičnosti. Zase jsem se dokázala smát. Dýchalo se mi lépe a já konečně měla zase nějaký, alespoň malý důvod žít. Bolest tu však stále byla, sice malá, ale neutuchající a ve chvílích, kdy jsem byla sama, se zvětšovala, jako když někdo nafukuje balónek a on hrozí prasknutím. Ale s Jakem to bylo zase dobré. Díra, která protínala celý můj hrudník, se skoro zacelila. Vypadalo to, že budu moci zase normálně žít.

Každý den jsem se snažila zapomenout na to, co bylo a soustředit se na to, co je. Šlo to těžko, jelikož neustále přítomná, i když občas nepatrná bolest mi nedovolila jen tak zapomenout. Edward mi zase lhal, říkal, že lidé zapomínají, že na něj zapomenu a budu žít normální život, ale to byla nehorázná lež. Stejně tak jako když mi říkal, že mě miluje. Už tehdy mi lhal. To by mi Jake nikdy neudělal.

Ale pak… pak jsem se dozvěděla, že Jake je vlk. Samozřejmě, jeho chování předtím bylo divné, občas mizel i na několik dní. Byly to dny, kdy jsem myslela, že to nepřežiji, ale pak se vždycky vrátil a vše se zdálo být jako dřív. No, a když jsem se dozvěděla o tom, že se z něj stává vlk, se všechno změnilo. Jake za mnou začal chodit míň a míň, a když jsem ho hledala já, nechal se zapírat. Náš vztah velmi ochladl.

To byla asi ta poslední kapka do poháru mé bolesti. Prostě se to už nedá snést. Tak by znělo moje vysvětlení, kdyby se někdo ptal, proč jsem tak zbabělá, že tomu nechci čelit. Ztratit dvě osoby, které jsou pro vás životně důležité, Edward láska mého života a Jake nejlepší přítel, se kterým jsem se opět cítila živá, není snadné a já to prostě nezvládla. Ani jsem se s nikým nerozloučila. Nedala jsem sbohem tatínkovi, který byl po dlouhé době zase mít otcem, mamince, která se o mě vždycky bála a moc mě milovala. Ale třeba jim tím jen ulehčím trápení, poslední dobou se mnou měli víc starostí než radostí. Asi to tak bude lepší pro všechny.

Pomalu jsem se zastavila a podívala se pod sebe. Čekala tam na mě rozbouřená hladina moře černého jako noc. Vlny se s hlasitým burácením rozbíjely o skály, jedna za druhou. Ten pohled mě trochu děsil, ale byla jsem odhodlaná. Odhodlaná to udělat a nic mě od toho nemohlo odradit. Ale nemohla jsem to udělat a neříct mu posledních pár slov. Vím, že je to zbytečné, neuslyší mě, ale musím se s ním rozloučit. Tak jako on se rozloučil se mnou.

„Edwarde, slíbila jsem ti, že neudělám nic nezodpovědného. Doufám, že se nebudeš zlobit, že jsem svůj slib nedodržela, ale ty svůj taky ne. Já, stejně jako ty, nemám jinou možnost. Můj život bez tebe pro mě nemá žádný smysl. Navždy na tebe budu vzpomínat a milovat tě celou svou duší, ať už budu kdekoliv. Nevím, jestli se ještě někdy setkáme a já doufám, že ne, protože by to znamenalo, že i ty jsi ukončil svůj život, existenci, a to já nechci. Chci, abys žil. Sbohem, miluju tě,“ řekla jsem mu a slzy se mi začaly kutálet po tvářích. Plakala jsem, ale nebyl to takový ten zoufalý pláč posledních dní. Tento byl skoro úlevný.

Teď už jsem to mohla ukončit. Sbohem maminko, Charlie. Budu na vás vzpomínat. Pomyslela jsem si a udělala krok do prázdna.

Edward

Pevně jsem sevřel ruku a uslyšel křupnutí. Ani jsem si neuvědomil, že stále držím telefon. Ale to bylo to poslední, co mě v tuto chvíli zajímalo. Snažil jsem se pochopit to, co mi právě řekla Rosalie. To přece nemůže být pravda. Vždyť mi slíbila, že neudělá žádnou hloupost. Prostě jsem to stále nemohl pochopit. Jako by se tomu můj mozek bránil. Jediné, co jsem teď cítil, byla neuvěřitelná bolest v mém mrtvém srdci. Žal ze ztráty mého anděla. Vím, že jsem ji ztratil už dávno, tenkrát, když jsem odešel a nechal ji tam samotnou, ale pořád jsem věděl, že je tam, ve Forks a žije svůj vlastní život. Ale tohle byla definitivní ztráta. Ztráta, která se už nedá vrátit.

Najednou na mě dolehla celá hrozná skutečnost. Bella je mrtvá! Klesl jsem na kolena a hlavu sevřel v dlaních. Bylo to celé moje vina. Jen a jen moje. Kdybych ji tenkrát neopustil… Ale já si myslel, že dělám správnou věc, že jí tak ochráním před sebou, svou rodinou, svým světem. Bohužel jsem to však nedomyslel, nenapadlo mě přemýšlet nad tím, jak ji ochránit před sebou samou. Mým tělem začaly otřásat nekontrolovatelné vzlyky. Slzy na tvářích jsem sice neměl, nemohl jsem plakat, ale kdyby to bylo možné, měl bych mokrý celý obličej.

Najednou bylo jasné, co musím udělat. Já jsem mohl za její smrt, to kvůli mně skočila z útesu a já za to musím nést odpovědnost. Navíc, s vědomím, že už není na tomhle světě, jsem nemohl dál žít. Rozhodl jsem se rychle, nač to zdržovat. Ale předtím musím udělat ještě jednu věc. S balením jsem se vůbec neobtěžoval. Chytil jsem první letadlo a mířil do Forks. Musím se s ní rozloučit, říct jí, jak mě to mrzí, jak moc ji stále miluju, že bude navždy v mém srdci a to nejdůležitější, požádat ji za odpuštění.

Na letišti jsem si pronajal auto a vydal se na cestu. Jel jsem rychle, takže jsem byl v cíly brzo. Celé městečko bylo úplně vylidněné. Nikde ani noha. Všichni budou pravděpodobně na pohřbu. Z té představy se mi opět stáhlo srdce. Možná jsem stále doufal, že došlo k nějakému omylu a Bella přece jen žije. Tohle mě však utvrdilo v mém omylu.

Zamířil jsem ke hřbitovu. U brány na mě čekala Alice. Na tváři měla strašně smutný výraz. Oblečená byla celá v černém a jen co mě uviděla, začala se neuvěřitelně mračit. Vystoupil jsem z auta a pomalu kráčel směrem k ní. Nepromluvila na mě, jen se mi zařadila po boku a pokračovali jsme dál.

Před sebou jsem uviděl dav lidí. Spolužáci ze školy, učitelé, sousedi, známí… Všichni se s ní přišli rozloučit. Nad rakví stála Renée s Charliem a ještě nějakým mužem, o kterého se Renée opírala, pravděpodobně Phil. Renée po tváři tekly tiché slzy, Charlieho pohled byl zarmoucený a z koutku oka mu vytékala osamocená slza. Raději jsem se držel dál. Nechtěl jsem způsobit rozruch a nějak Belle pokazit poslední rozloučení. Myšlenky všech jsem se snažil ignorovat, protože většinou byly smutné a plné otázek, proč? Kněz právě dokončoval modlitbu, Renée začala plakat hlasitěji. Lidé postupně chodit a pokládat na rakev květiny. Za nás tam šla Alice, já jsem zůstal stát za stromem a vše jen pozoroval. Postupně se hřbitov začal vyprazdňovat. Poslední odešli Bellini rodiče s Philem. Nemohl jsem se dívat na to, jak jsem zničil jejich životy.

Když se hřbitov vyprazdnil a Bellina rakev byla zakopána, přistoupil jsem k jejímu hrobu. Svezl jsem se na kolena a začal bezhlesně plakat. Tohle jsem nechtěl, kdybych to tak mohl vzít zpátky, hned bych to udělal. Ale bohužel, nežijeme v pohádce a tohle je krutá realita. Položil jsem jí na náhrobek červené růže a začal k ní rozmlouvat. Doufal jsem, že mě slyší a bude schopná mi odpustit.
„Bello, lásko, proč jsi to udělala? Proč? Odešel jsem proto, abys mohla v klidu a šťastně žít, nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle. Musíš mi to odpustit. Nechtěl jsem to, nechtěl…“ Nemohl jsem dál. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že tady budu sedět a dívat se na její hrob. Bylo to to nejhorší, co jsem zažil za celou svou existenci i celý svůj lidský život.
„Miluju tě Bello a vždycky budu. Proto musím udělat jednu věc. Vím, že bys s tím nesouhlasila, ale nemůžu tu dál prožívat to peklo. Ta vina mě uvnitř sžírá a já s tím nedokážu žít, a co je horší, nedokážu žít bez tebe, i když vím, že ty jsi v nebi. Omlouvám se, ale jinak to nejde. Miluju tě, snad tě v nebi čeká něco lepšího, než jsi měla na zemi. Sbohem lásko,“ rozloučil jsem se s ní a vydal se k autu, kde na mě čekala Alice.

V tichosti jsme nastoupili do auta a já se rozjel pryč z města, z místa, ve kterém jsem byl neuvěřitelně šťastný po boku Belly. Ticho v autě by se dalo krájet, ale já ho nechtěl porušit. Nevěděl jsem co říct. Byla to moje vina a nevěděl jsem, jak bych to Alice vysvětlil. Alice taky mlčela a v jejích myšlenkách bylo černo, tma.

„Edwarde, to nemůžeš udělat,“ vypálila na mě z ničeho nic. Věděl jsem, o čem mluví, ale bylo mi to jedno, ona do toho nemá co zasahovat. Když jsem to plánoval, úplně jsem na Alici zapomněl. Ale co, stejně mi to nepřekazí.
„Já tě nepustím, Edwarde, budu tě hlídat na každém kroku a pojedeš se mnou pěkně domů,“ rozhodla za mě a považovala toto téma za uzavřené. Ale já ne. Nevzdám se svého plánu, i když to bude rodinu bolet, nejde to. Zlostně se na mě podívala, asi viděla mojí budoucnost.
„Alice, já musím. To já jsem zodpovědný za to, co se Bella rozhodla udělat. Můžu za to jen já. Nemůžu jet s tebou domů a podívat se rodině do očí. Život je teď pro mě trestem a peklem v jednom. Nechci žít, když ona nemůže,“ snažil jsem se jí to nějak vysvětlit, ale viděl jsem na ní, že to nechápe a je odhodlaná mi v tom zabránit.
„Ty za to nemůžeš. Chtěl jsi ji chránit. To, že se rozhodla, no hmm… bylo jen její rozhodnutí. A určitě by nechtěla, abys i ty ukončil svůj život. Pojeď se mnou domů, zapomeneš na to. Všechno se dá zase do pořádku,“ přemlouvala mě.

Dá se to do pořádku? O čem to sakra mluví? Vždyť je Bella mrtvá, na to nemůžu jen tak zapomenout.
„Alice, já na to nechci zapomenout, chci si to pamatovat až do posledního dne své existence. Mluvíš, jako by Bella byla někdo cizí, někdo, koho můžu jen tak vymazat, jako by nebyl, ale to ona nebyla, ona byla moje všechno, celý smysl mého života.“
„Promiň, nechtěla jsem, aby to tak vyznělo. Byla to moje nejlepší kamarádka. Měla, vlastně mám, ji pořád moc ráda. Moc mi chybí. Ale nechci ztratit ještě bratra, to prostě nepřipustím,“ řekla rozhodně a to byl konec debaty.

Blížili jsme se k letišti. Alice šla koupit letenky do Kanady, kde jsme teď žili. Já se jen tak procházel po letišti a najednou jsem zpozoroval, že za chvíli odlétá letadlo do Londýna. To byla moje chvíle, teď, nebo nikdy. Doufal jsem, že bude ještě místo. Přiběhl jsem ke slečně za pultem. Hned jak si mě všimla, nasadila na tváři úsměv tak široký, že jsem se bál, aby se jí neroztrhl obličej.
„Co si budete přát?“ zašvitořila a pohledem mě div nesvlékala a ty její myšlenky, no, radši o tom nemluvit.
„Je ještě volné místo v letadle do Londýna?“ zeptal jsem se rychle.
„Moment, hned se podívám. Ano, je tam ještě pár volných míst.“
„Dobře, tak bych prosil letenku,“ odvětil jsem a modlil se, aby to stihla dřív, než mě tu objeví Alice.
„Tady máte.“ Podávala mi ji, řekla sumu, já rychle zaplatil a mazal jsem k letadlu. Stihl jsem to jen tak tak. Hned, jak jsme vzlétli, zazvonil mi mobil. Alice, kdo jiný. Neochotně jsem to zvedl.
„Alice.“
„Edwarde, co to vyvádíš? To se ti nepovede. Já to nedovolím,“ lamentovala na druhém konci.
„Alice, je mi to líto. Vyřiď všem, že je mám rád a moc se omlouvám,“ pověděl jsem, ona chtěla zase začít mluvit a tak jsem dodal: „Sbohem“ a rychle zavěsil.

V Londýně jsem musel čekat tři hodiny na let do Florencie. Ale nevadilo mi to, už jsem byl skoro u cíle a nebyl tu nikdo, kdo by mi to mohl překazit. Telefon mi zvonil ještě párkrát, pokaždé to byl někdo z rodiny, Alice už je nejspíš informovala, a tak jsem si mobil vypnul.

Do Florencie jsme doletěli v jedenáct v noci. Pronajal jsem si auto a už si to mířil na místo mého vysvobození. Do Volterry. Byla noc, tak jsem jel velmi rychle, nechtěl jsem se zdržovat.

Byly asi tři ráno, když se přede mnou objevily staré kamenné zdi Volterry. Zajel jsem před bránu paláce a vystoupil. Od jednoho ze dvou upírů, kteří bránu hlídali, jsem se nechal dovést k Arovi a jeho společníkům. Tušil jsem, že to nebude tak jednoduché a tohle stačit nebude, ale aspoň jsem to musel zkusit.
„Edwarde, tak rád tě vidím,“ rozplýval se Aro, hned jak mne spatřil.
„Co tě k nám přivádí, příteli?“ zeptal se zdvořile, ale nečekal na odpověď a uchopil moji ruku do své. Přes jeho tvář se převalila vlna emocí, od výrazu štěstí přes všechny možné další pocity a končilo to utrpením.
„Tak ty si přeješ ukončit svou existenci?“ otázal se na to, co už stejně věděl.
Jen jsem přikývl.
„Drahý Edwarde, příteli, to není rozumné. Toho co máš, by byla škoda. Rozmysli si to a přidej se k nám.“ V jeho myšlenkách jsem viděl, jak si mě představuje jako člena své gardy, ale to já nechtěl.
„Aro, když mě života nezbavíš dobrovolně, tak to bude muset být po zlém.“
„Ale Edwarde, jsou zde i jiné možnosti a udělat tohle kvůli lidské dívce…“ Viděl jsem, že to nechápe, i když v mých myšlenkách spatřil všechnu tu lásku, kterou jsem k Belle cítil, nechápal to. A byl rozhodnut, že mi tu jednoduchou službu neprokáže.
„Pro mě není jiná možnost. Sbohem, Aro. Okolnosti, až se příště uvidíme, už nebudou tak příznivé,“ rozloučil jsem se a otočil se k odchodu. Ještě jsem zaslechl jeho šeptání: „Věčná škoda, věčná škoda.“ A šel jsem pryč.

V hlavě mi běhal jeden nápad za druhým, jak si zajistit smrt, jestli se tomu v mém případě dá takto říkat. Musí to být něco velkého. A pak mě to napadlo. Zítra, vlastně dneska, je festival Svatého Marka. Všude bude spousta lidí, skvělá příležitost na to, ukázat se světu za slunečního světla. Jen počkat na tu nejvhodnější dobu.

Stál za zavřenými dveřmi, které se nacházely přímo pod věží s hodinami na velkém náměstí, které se v tuto chvíli hemžilo lidmi v červených pláštích. Za chvíli začne odbíjet poledne a na náměstí právě probíhal průvod, kolem kterého stálo mnoho čumilů.

Nad hlavou jsem uslyšel první rány. Jedna, dvě, tři… Sbohem Bello, a nezlob se. Osm, devět, deset, jedenáct a s úderem dvanácté jsem otevřel těžké dveře a vyšel na otevřené prostranství. Měl jsem na sobě jen kalhoty a má hruď začala ve slunečním světle zářit. Zavřel jsem oči, kolem sebe jsem slyšel jen hluk průvodu, ale žádné známky toho, že by mě někdo zahlédnul. Až pak jsem zaslechl, jak nějaké dítě říká: „Mamííí, podívej.“

Najednou mě strhly něčí ruce. Nebránil jsem se. Otevřel jsem oči a zjistil jsem, že mě drží Felix a Demetri, věrní Arovi služebníci.
„To jsi přehnal,“ sykl na mě jeden z nich. A už mě vlekli k Arovi. Ten se na mě znepokojeně díval. V jeho mysli jsem četl: ‚Proč jen jsi tak hloupý, Edwarde. Udělat takovou hloupost. Ty víš, co teď musí následovat. Porušil jsi pravidla.‘
Na znamení, že jsem ho slyšel, jsem kývl a čekal, až vykoná, co musí. V očekávání vysvobození z toho pekla, ve kterém jsem se ocitl po smrti Belly, jsem zavřel oči. Najednou jsem cítil cukání s rukama, nohama. Bylo to hrozné, ale neměl jsem ani sílu řvát bolestí. Pak to všechno přestalo. Nic jsem necítil a nebyl si jistý, co se děje.

Zvolna jsem otevřel oči. Kolem mě bylo všude bílo a jasné světlo. Rozhlížel jsem se po tom neznámém místě a zpozoroval, jak se ke mně blíží nějaká osoba. Čím víc se blížila, tím míň jsem si byl sám sebou jistý. Spatřil jsem dlouhé hnědé, lehce zvlněné vlasy, krásné čokoládově hnědé oči. Viděl jsem Bellu. To není možné! Zavřel jsem oči a znovu je otevřel. Stále tam byla a směrovala ke mně. Měla na sobě dlouhé bílé šaty a byla stejně krásná, jako když jsem jí viděl naposled. Vůbec se nezměnila. Krok přede mnou se zastavila. Vztáhla ke mně ruku a položila mi ji na tvář.
„Edwarde, proč jsi tu?“ zeptala se.
Nevěděl jsem, co odpovědět. Ani jsem netušil, kde to jsem a proč je tu i ona.
„Bello, kde to jsem? A co tu děláš ty? Proč bys ty byla v pekle?“
„Tohle je nebe, Edwarde. Ale proč tu jsi? Ty jsi měl dál žít.“ Nebe? Jak je možné, že jsem se ocitl v nebi.
„Já nemohl, nemohl jsem žít bez tebe a s tou vinou, kterou jsem cítil,“ snažil jsem se jí vysvětlit.
„Proč jsi cítil vinu? Bylo to jen mé rozhodnutí. Nemusíš se za něj vinit a už vůbec jsi nemusel dělat to, co jsi udělal. Já vím, že mě nemiluješ, proto nedokážu pochopit, proč.“
„Bello, já tě stále miluji, nikdy jsem nepřestal. Řekl jsem ti to jen proto, že jsem tě chtěl ochránit. Myslel jsem, že to tak bude lepší. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mé existenci. Nechat tě jít bylo skoro nemožné. Ale láska k tobě trvá stále dál,“ vyznal jsem se jí. Její obličej byl nevěřícný. Oči jí začaly vlhnout.
„Edwarde, já tě taky miluju,“ řekla tiše. A slzy se jí rozutekly po tvářích. Zvedl jsem ruku, abych ty slzy setřel, nechtěl jsem, aby plakala. Ale ona se mi vrhla do náručí. Pevně jsem ji stiskl.
„Bello, můžeš mi, prosím, odpustit? Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo,“ požádal jsem jí tiše.
„Nemám ti co odpouštět, Edwarde,“ zamumlala a rty přitiskla na ty mé.

Náhle jsem zaslechl, jak někdo volá mé jméno, ale já nechtěl Bellu pustit, ani ji přestat líbat. Bylo to tak krásné, mít ji zase v náruči. Ale hlas se stále přibližoval a stával se protivně hlasitým. S povzdechem jsem se od Belly odtrhl a otevřel oči. Nedíval jsem se však na Bellu, ale na Alici.

„Konečně. Edwarde, ty jsi mi dal. Proč jsi mi sakra utekl. Jen počkej, až se dostaneš zase do formy, já ti dám,“ soptila Alice.
Zmateně jsem se na ní díval. Kde se tu bere? Kde je Bella?
„Bello? Kde je Bella?“ zeptal jsem se tedy.
„Edwarde, to se ti asi něco zdálo. Bella je přece mrtvá,“ říkala mi jako k malému dítěti.
„Ne, já jí viděl. Mluvil jsem s ní. Je v nebi a já tam byl s ní,“ pokoušel jsem se jí to vysvětlit.
„To je možná tím, že jsi skoro zemřel. Dalo mi velkou práci přesvědčit Ara, aby tě nechal žít a ještě větší dát tě dohromady,“ odvětila a znělo to tak, že je na sebe pyšná.
„Co jsi to udělala, Alice? Co jsi to provedla? Teď jsem mohl být s Bellou, se svojí láskou a místo toho jsem se musel vrátit sem.“
„Já tě prostě nemohla jen tak nechat. Jsi můj bratr a mám tě ráda. Celá rodina byla z tvého plánu zoufalá. Všichni byli moc smutní. Nemohla jsem jinak. A teď pojď. Pojedeme domů, z tohohle místa se mi dělá zle a to jsem upír,“ pokusila se o žert.

Cestou jsem si přehrával všechno, co se stalo. Myslel jsem na Bellu, na to, že jsme se setkali a byli opět spolu. A já udělám všechno pro to, aby to tak znovu bylo. A tentokrát… tentokrát mi v tom už nikdo nezabrání.

Povídky od Zuzka88

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Alda (10.03.2011 19:20)

To byla nádhera. Já se sice nerozbrečela, ale už jsem chtěla. Měla jsem na krajíčku , ale to je jedno. Tvoje povídka byla překrásná a nádherná. Moc se mi to líbilo. Děkuju moc !!!

2)  zuzka88 (04.05.2010 20:21)

Alic, co mi to děláš ty??Ty tvoje komentáře mě dojímaj. Krabici pošlu, ale chci taky jednu Jsem moc ráda, že se ti to líbilo

1