Sekce

Galerie

/gallery/NST.jpg

Další kapča s názvem - Výlet do neznáma

Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět. Byla jsem si jistá, že se jedná o nějaký vtípek, ale zároveň mě nahlodával podivný pocit. Něco jako důvěra. Ty jeho oči byly tak laskavé. Jak by mohly lhát? Skousla jsem si ret a sklopila pohled. Jestli řeknu ano, tak budu nejspíše obětí nejapných poznámek těch, kteří s tím mají co do činění. Ale jestliže řeknu ne a on to myslí skutečně vážně a upřímně, tak už nebudu mít nikdy šanci se Edwardovi přiblížit. Můj dech se zrychloval stejně jako tlukot srdce. Věděla jsem, že ať se rozhodnu jakkoli, tak bude mé rozhodnutí špatné, ale v životě se má přeci riskovat a já už dva roky nežiji, jen přežívám. Vzhlédla jsem.

„Dobrá tedy,” dostala jsem ze sebe a hned se v duchu proklela. Tak, Bello, teď sis podepsala ortel! Emmett se na mě usmál.

„To jsem rád!” Plácl do mě a já se div neskácela k zemi.

„Promiň, já nerad. Někdy zapomínám, že mám tolik síly,” zasmál se a já s ním. Smích, tak uvolňující věc. Skoro jsem už zapomněla, jaké to je. Emmett se nepřestával řehtat a já taky ne. Nešlo to zastavit a já jsem nechtěla, aby to někdy skončilo. Už mě braly křeče do břicha, když Emmett přestal.

„Fajn, sejdeme se zítra ve čtyři u tvého domu,” řekl a odcházel a mě najednou napadlo se ho zeptat na jednu věc.

„Emmette, řekni mi, proč to děláš?” zavolala jsem na něj. Otočil se a pokrčil rameny.

„Jednou se to dozvíš!” mrkl a byl pryč. Ještě chvilku jsem stála na svém místě a pak jsem odešla do třídy.


---


Další den jsem čekala na Emmetta na smluveném místě. Přijel na vteřinu přesně.

„Ahoj Bello, nastupovat!” zavolal na mě z okýnka. Pomalým krokem jsem se přiblížila k autu, on mi otevřel dveře a já nasedla dovnitř. Nedalo mi to a podívala jsem se dozadu, jestli se tam někdo nekrčí.

„Na co se díváš?” zeptal se. Zatrnulo mi. Vůbec jsem nevěděla, co mu mám odpovědět.

„Jen jsem obdivovala velikost tvého auta,” vykoktala jsem přiškrceným hlasem. Emmett se jen usmál a dál sledoval cestu. Ještě jsem si nebyla jistá, jestli jsem udělala dobře, když jsem souhlasila s jeho nabídkou. Měla jsem strach z ponížení.

„Kam to vůbec jedeme?” napadlo mě po chvíli.

„To je překvapení,“ zaculil se potměšile. Jeli jsme silnicí vedoucí lesem. Nikde ani živáčka a mě přepadla děsivá představa, že mě Emmett zaveze do lesa a tam sprovodí ze světa. Trochu jsem se zachvěla a on se toho všimnul.

„Je ti zima?” staral se, „pustím topení, jestli chceš.” Podívala jsem se do těch zlatých očí. Nebyla v nich ani špetka nepříčetnosti nějakého vraha a já jsem se zastyděla, že jsem o něm tak uvažovala. Ta moje paranoia.

„Ne, to je dobrý,” špitla jsem a promnula si ruce.

Asi po půl hodinové jízdě lesem Emmett zastavil.

„Tak, a jsme tady, vystupovat,” zavelel a já ho poslechla. Rozhlédla jsem se po krajině, a stále jsem nechápala, co budeme dělat na tak odlehlém místě, už jsem se chtěla zeptat, ale on mě předběhl.

„Vidíš ten kopeček?” ukázal na ohromný, strmý kopec pokrytý stromy a mechem. Jako kopeček mi to tedy rozhodně nepřišlo.

„K-kopeček?” stočila jsem k němu vytřeštěný pohled.

„No,” zatvářil se absolutně nechápavě, jako bych teď řekla největší kravinu na světě.

„Chci, abys ten kopeček vyběhla, pak seběhla, asi tak padesátkrát.” Vyvalila jsem na něj oči.

„Cože? Padesátkrát? Emmette, vždyť je to tak strmý, že nemám nejmenší šanci se na tom jenom udržet,” snažila jsem se z toho vykroutit.

„Bello, co to plácáš? Je to brnkačka, dívej,” řekl a rozeběhl se do toho kopce. Během dvou minut byl dole, a ani nebyl zadýchaný.

„Tak a teď ty,” pokynul mi rukou a já se malými krůčky přesunula před tu obrovitánskou horu. Otočila jsem se na něj.

„Jen do toho,” strčil do mě. Udělala jsem pět rychlých kroků dopředu a znovu se zastavila.

„Myslím, že to půjde jedině takhle. Ty do mě budeš strkat a já…” Nestihla jsem doříct svou myšlenku, protože mě Emmett přerušil.

„Ne, chci, abys to zvládla sama. Chceš přeci Edwarda, nebo ne?” řekl s rukama založenýma na prsou. Němě jsem si pro sebe vzdychla a otočila se zpátky před věc, která stála mezi mnou a Edwardem. Hlasitě jsem polkla a rozeběhla se.

Nohy se mi smekaly po kluzkém mechu, nemohla jsem popadnout dech, a to jsem byla teprve v půlce.

„Hop, hop, hop, jedu, jedu,” zařval mi Emmett do ucha. To neměl dělat, protože jsem o jeho přítomnosti neměla nejmenší tušení. Lekla jsem se, nedávala jsem pozor na cestu a nohy se mi zapletly do nějaké popínavé rostliny. Tohle nemohlo dopadnout jinak než mým pádem. Rozplácla jsem se na zem naprosto vyčerpaná. Měla jsem v úmyslu už nikdy nevstát.

„Bello, vstávej,” zavolal na mě Emmett kdesi nade mnou.

„Ne, už nemůžu. Nech mě tady umřít,” vydechla jsem. Emmett se zasmál.

„Jsi dokonce vtipná, to se mi líbí,” řehtal se dál, ale já jsem to jako vtip nemyslela. Byla jsem na pokraji svých sil. Ta kila navíc mi dávala zabrat. A najednou jsem uslyšela nějakou písničku, tedy melodii. Byla mi povědomá. Znala jsem ji. V tu ránu jsem si vzpomněla, odkud ji znám. Byla to ústřední melodie k Rockymu. Nechápavě jsem se podívala na Emmetta.

„Co to…” Zase mě nenechal domluvit a přetrhl tak mou myšlenku už v zárodku.

„Rocky by to nikdy nevzdal!” Zatvářil se naprosto vážně a já jsem tedy vstala. Emmett se rozeběhl a já se ploužila za ním.

„Se na nějakého Rockyho můžu zvysoka,” zamumlala jsem si pro sebe, ale dál jsem vrávorala lesem s Emmettovým nadšeným pokřikováním: „To dáš, máš na to! Do toho, do toho!”

S během jsme skončili asi po třech hodinách. Všechno mě bolelo, nohy jsem měla jako ze sulcu. Byla jsem ráda, když jsem se dostala do auta. Cestou domů se hlasitě ozval můj žaludek.

„Máš hlad, viď?” zeptal se mě. Kývla jsem na souhlas.

„Něco bych ti nabídl, ale bohužel tu nic nemám,” řekl omluvným tónem.

„To je v pohodě, najím se doma,” mávla jsem rukou a už se těšila na to, až se nacpu k prasknutí. Dnes si to opravdu zasloužím.

„Hele, Bello, a k tomu jídlu. Budeš jíst pětkrát denně malé porce.” Slovo malé zdůraznil a já zrudla jako rajče. Připadala jsem si jako vorvaň.

„Hodně zeleniny, a žádnou čokoládu nebo sladkosti, jasný?”

„Žádnou čokoládu?” nakouskovala jsem ty slova vyděšeně. Vždyť čokoláda je mojí drogou. Rázně zavrtěl hlavou.

„Žádnou,”

„Ani kousek?” Snažila jsem se smlouvat.

„Ne!”

„Čtvereček?” pípla jsem.

„Ani čtvereček, prostě nic. Musíš to zvládnout, jak jsem říkal Roc…” Tentokrát jsem ho nenechala domluvit já.

„Rocky by to nevzdal,” dodala jsem s nutnou dávkou ironie.

„Učíš se rychle,” usmál se na mě mile a já už teď proklínala den, kdy jsem ho potkala a dala se s ním do řeči.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

8)  Jalle (18.02.2013 19:53)

už mi to dáva zmysel Rocky

DeSs

7)  DeSs (09.10.2010 17:16)

Kopeček nekopeček?! Rocky?!
Super a jdu dál...

6)   (30.09.2010 21:03)

Chachá! Emmet se projevil :D Rockyho píseň teď nedostanu nějakou dobu z hlavy, je mi to jasný! Výborná kapča, díky za ni!

ambra

5)  ambra (23.09.2010 23:35)

Scri, už jsem Ti to psala, ale ještě musím (a chci!!!) učinit veřejné prohlášení - je to skvělé a jsem ráda, že to není tak smutné jako první kapča. Výborně jsem se bavila!!! Díky!!!

RoseLilian

4)  RoseLilian (23.09.2010 23:35)

Jaj, tak to jsem doopravdy dokonale pobavila :D :D :D

3)   (23.09.2010 23:07)

Dobrý !

2)  Leni (23.09.2010 20:54)

Dobrý, Emmett je super.

1)  eElis (23.09.2010 18:55)

nádherná kapitolka, a to jak Emmett prohlásil, že Rocky by to nevzdal mě dostala.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek