Sekce

Galerie

/gallery/NST.jpg

Poslední sbohem

„Vstávat, ospalče!” slyšela jsem nějaký známý hlas. Otevřela jsem oči. Nade mnou se nakláněl Aro, na tváři mu hrál ten jeho odporný úsměv. Odsunula jsem se až na kraj mé postele, abych nebyla v jeho těsné blízkosti.

„Koukám, že jsi nic nesnědla, ale měla bys, aby mělo tvé dítě dost síly!” Natáhl ke mně ruku a dotkl se mého bříška. Okamžitě jsem ucukla a zakryla se dekou až po krk. Přimhouřil oči, ale jeho úsměv neslábl.

„Na, sněz to.” Podal mi tác s jídlem. Vonělo božsky. Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy něco snědla. V ústech se mi sbíhaly sliny. Dívala jsem se na tu pestrou směs jídla, které vytvářelo neodolatelně nádhernou vůni, ale i když jsem měla ukrutný hlad, tak jsem to nepřiznala. Trucovitě jsem zakroutila hlavou a v břiše mi zakručelo. Jeho rty se roztáhly do ještě většího úsměvu.

„Dobrá, nechám ti to tady,” položil tác na stůl a sedl si ke mně.

„Jak se jmenuješ, dítě?” zeptal se. Zatnula jsem zuby a nic jsem neříkala. Nechtěla jsem jim cokoli o sobě říct. Chvíli si mě prohlížel a pak řekl: „Já si tvoje jméno zjistím, ale bude pro tebe lepší mluvit nebo si to odskáčou lidé, kteří jsou ti nejbližší, a věř, že si je najdeme. Není to těžké.” Potěšeně se díval na mou reakci, která mluvila za vše. Zděšeně jsem sebou trhla. Táta! Ten jediný mi zůstal. Nemůžu ohrozit jeho život, nemůžu o něj přijít. Kdyby zemřel, tak i já. On je teď mé všechno stejně, jako tím jsem já pro něj. V očích mě tlačily slzy, spolkla jsem knedlík, který mi bránil v tom, abych promluvila.

„Isabella Swanová,” pípla jsem.

„Tak se mi to líbí,” stiskl mi ruku. Raději jsem neucukla. Přemáhala jsem v sobě odpor, jež jsem chovala k němu i k ostatním, kteří byli stejní jako on. K upírům.

„Takže, Bello, a za další…”

„Iss, říkejte mi Issy,” přerušila jsem ho. Nemohla jsem dopustit, aby mi ty zrůdy říkaly stejně jako ti, které jsem milovala. Zamračil se, asi se mu nelíbilo, že ho ruším, když něco říká.

„Dobře, Issy, další otázka se týká otce tvého dítěte. Kdo je to?” Srdce se mi rozbušilo tak silně, až to bolelo. Nemohla jsem mu to říct. Bála jsem se, že se dozvím o Edwardovi pravdu. O tom, co je doopravdy zač. Nechtěla jsem to vědět. Chtěla jsem si na něj zachovat vzpomínku v podobě hodného kluka, do kterého jsem se zamilovala, a ne do něčeho nelidského. Ještě před časem jsem toužila znát o jeho rodině pravdu, ale teď to bylo jiné. Už jsem to nechtěla. A taky jsem se bála, že by mu ublížili. Měla jsem na výběr - buďto řeknu, kdo je otcem mého děťátka, anebo ublíží mému tátovi. Každá z možností se mi zdála hrozivá, ale musela jsem jednu zvolit. Náhle se rozletěly dveře.

„Anniely, teď není vhodná doba!” zavrčel vztekle Aro na nového příchozího.

„Pane, omluvám se, ale je tu něco naléhavého,” vydechl.

„Naléhavého?” zvednul obočí a podíval se na Anniela, který přikývl.

„Za chvilku budeme pokračovat,” zašeptal mi do tváře a vyplul z místnosti. To je konec, pomyslela jsem si a rozplakala se.

„Co se děje?” zeptal se něžně Anniel a přistoupil ke mně. Zavrtěla jsem jen hlavou, nemohla jsem mluvit. Ani jsem už necítila vztek, nebylo pro něj v mém nitru dost místa. Všechno zaplavila bolest.

„Co se s ním stane, když to řeknu?” zeptala jsem se a zvedla k němu hlavu. Díval se na mě, neviděla jsem v jeho tváři překvapení. Věděl, na co se mě Aro ptal. Nic neřekl, ale jeho oči mluvily. Byl to jen moment, ale říkal všechno.

„Ne!” zaúpěla jsem a skryla si tvář do dlaní. Připadala jsem si jako vrah. Jednoho z nich jsem musela odsoudit k zániku. Měla jsem pocit, že mi srdce pukne bolestí a zemřu. Už teď jsem na svých rukách cítila jejich krev, byl to strašný pocit.

„Tak kde jsme to skončili?” Jeho pobavený hlas se mi vloudil do uší a já se zachvěla. Přála jsem si zemřít. Nemohla jsem jednoho z nich zabít.

„Pokračuj,” pobídl mě a náhle promluvil Anniel: „Šlo o znásilnění, pane, ani si nepamatuje, kdo to byl.” Jeho hlas byl klidný. Zalapala jsem po dechu a neodvažovala se vzhlédnout, protože by můj výraz prozradil pravdu.

„Opravdu?” zeptal se Aro podezřívavě, chytil mě za bradu a zvedl obličej.

„Opravdu,” konstatovala jsem a zděsila se, jak klidně můj hlas zněl. Jako by ani nepatřil mně. S přimhouřenýma očima mě sledoval. Anniel k Arovi natáhl ruku.

„Tady, pane, přesvědčte se sám.” Zhrozila jsem se. Oba dva jsme lhali, a jestli se mu Aro podívá do mysli, tak bude konec.

„Věřím ti,” vydechl nakonec. Zaplavila mě ohromná úleva. Ani jeden z nich nepřijde o život. Aro se otočil a odcházel. U dveří se zastavil.

„Měla bys to sníst.” A zmizel. Zadívala jsem se na to úžasně vonící jídlo a sesunula se do postele. Nebudu nic jíst!

„Proč nic nejíš? Za chvíli úplně zeslábneš a vzhledem k tomu, jak rychle roste tvé dítě, tak jíst potřebuješ, a to hodně,” řekl Anniel vážně. Koukla jsem se na něj, ale nic neřekla.

„Bojíš se, že je otrávené?” zeptal se pobaveně. Rychle jsem zamrkala. Tohle mě nenapadlo, co když vážně je? Ale to je blbost, vždyť by mě neotrávili, chtějí mé dítě a nikdy by neohrozili jeho život anebo ano? Přemýšlela jsem a Anniel znovu promluvil: „Klidně bych ho ochutnal, ale nebylo by to platné, já…”

„Zabíjíš lidi a saješ jejich krev!” vykřikla jsem a slyšela zuřivý hněv ve svém hlase. Díval se na mě s očima plnýma nekonečné bolesti.

„Já jsem nikdy nezabil ani jednoho člověka,” řekl tiše, jako by ho každé slovo bolelo. Zarazila jsem se a překvapeně na něho hleděla. Jeho tvář byla najednou tak strašlivě zranitelná. A v tom okamžiku jsem si všimla, že jeho oči nezářily rudě, ale měly barvu rozteklého bronzu. Věřila jsem mu, věřila jsem každé slovo, které řekl. Viděla jsem, že se trápí kvůli tomu, co je. Styděla jsem se za své chování. On mi pomáhal, on jediný za mnou nechodil z vypočítavosti. Chtěla jsem se mu omluvit, ale mé hrdlo se stáhnulo, takže jsem ze sebe nemohla vypravit ani slovo.

Dveře se najednou rozletěly a v nich stála Jane. Sjela mě zhnuseným pohledem a přistoupila k posteli.

„Na!” mrskla po mě telefon. „Rozluč se se svým tatínkem!” zasyčela s úšklebkem.

„Rozloučit?” Nechápala jsem, jak to myslela. Pobaveně se zasmála, pak přimhouřila oči a zavrčela: „Rozloučit, copak tomu nerozumíš?! Máš jeden telefonát, abys mu dala poslední sbohem. Pak už ho víc neuvidíš ani neuslyšíš. Jestli to neuděláš, tak bude po něm!”

„Kdo ti dal právo?!” ujal se slova Anniel, protože jsem nebyla schopna ani dýchat. Vzhlédla k němu a věnovala mu jeden ze svých opovržlivých pohledů.

„Náš pán!” vyjekla nahlas a odešla z místnosti.

„Já půjdu taky.” Anniel vstal a procházel kolem mé postele. Rychle jsem ho chytla za ruku. Překvapeně se na mě zadíval.

„Nechoď, prosím a promiň mi to všechno, chovala jsem se jako pitomec,” šeptla jsem. Mírně se pousmál. „Já tě chápu, Iss.” Stisk ruky mi opětoval a vrátil se na místo, kde před okamžikem seděl.

Nějakou dobu jsem jen tupě zírala na telefon. Pak jsem roztřesenou rukou vyťukala tátovo číslo.

„Prosím, Swan,” ozvalo se z druhého konce formálně.

„Ahoj, tati,” pípla jsem.

„Bello! To jsem rád, že tě slyším! Už jsem měl strach! Jak se máš? Líbí se ti tam?” vychrlil.

„Mám se dobře,” hlesla jsem a pohladila své bříško, „jo, je to tady pěkný,” skoro jsem šeptala, protože se mi hrdlo stahovalo stále větší bolestí.

„To je dobře. Víš co? Jsem znovu u policie. Když jsi odjela, tak jsem si to srovnal v hlavě. Ale všechno jen díky tobě, holčičko.” Poslední větu řekl tak jemně, že jsem měla pocit, jako by mi měla každou chvílí puknout srdce. Urputně jsem bojovala se slzami, aby se vrátily tam, kam patří.

„To je skvělý, tati,” špitla jsem.

„Už budu muset běžet, znáš to, policejní povinnosti,” na chvilku se odmlčel a pak dodal se smutkem v hlase: „Bello, stýská se mi, vrať se domů.”

„Mně taky, pa tati.” Rychle jsem se rozloučila. Nemohla jsem to udělat teď, když byl zase jednou šťastný. Nemohla jsem ho nechat trpět. Mé srdce jednou hlasitě udeřilo a dvě horké slzy mi skanuly z očí. Konečně jsem mohla plakat. Plakala jsem zlostí, bolestí a nespravedlností. Během telefonátu s tátou jsem si ani nevšimla, že Anniel zmizel.

Seděla jsem bez hnutí a dívala se z okna.

„Rychle to schovej,” řekl Anniel, který se tu objevil zčista jasna. Překvapeně jsem zamrkala na černou krabičku, byla jsem tak otupělá bolestí, že jsem nedokázala určit, co to je.

„Tímhle telefonem můžeš volat otci, nikdo to nezjistí, ale dávej si pozor, aby tě neslyšeli a neviděli, ano?” A okamžitě zmizel z pokoje, aniž jsem mu stihla poděkovat. Cítila jsem příval neuvěřitelného štěstí, který mě zavalil jako lavina. S úsměvem na tváři jsem popadla tác s jídlem a dala se do něj.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

eElis

5)  eElis (15.11.2010 00:00)

Kapitolka byla sice smutná, ale nádherná. Doufala jsem, že se k ní bude Aro chovat, alespoň trošku hezky, ale to jsem se spletla. no, alespoň, že je tam Anniel, kterého jsem si už stihla oblíbit.:D

4)  hellokitty (14.11.2010 23:05)

semiska

3)  semiska (14.11.2010 22:44)

Kapitolka smutná a krásná. Anniel jí pomáhá a tím si mě získal. Otázkou však je, proč to dělá? Zná Cullenovi? Když nezabíjí lidi, je vegetariám stejně jako Cullenovi? NO, jsem fakticky zvědavá na další díl. MOc se ti to povedlo Scribble.

2)  Tru (14.11.2010 20:47)

Smutné a krásné:)

ambra

1)  ambra (14.11.2010 20:27)

Anniel se mi líbí čím dál víc , Ara a hlavně Jane bych zabila . Ta scéna s posledním telefonem je strašná...:'-( :'-( :'-(
Krásná kapča, Scri...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still