Sekce

Galerie

/gallery/NST.jpg

Nemůžu uvěřit

Jeho slova zůstala viset ve vzduchu. Instinktivně jsem si sáhla na bříško. Měla jsem ho trošku vypouklé. Najednou jsem cítila, jak se uvnitř mě něco pohnulo. Pod srdce jsem nosila jeho dítě. Sice mě opustil, nemiloval, ale něco mi zanechal. Kus sebe. Naše dítě. Počkat, jak to může tenhle vědět? Copak je jasnovidec? A jak můžu už teď mít bříško a cítit v sobě ten zázrak, když je to teprve jen několik dní, co jsem s ním strávila noc? Sice o těhotenství moc nevím, ale tohle je nemožné. Jsem jen nafouklá, protože mám nějakou střevní chřipku. To je ten důvod.

„No a co? Zabij ji nebo to udělám já!” zahřměl ten protivný hlas. Anniel se na mě stále díval. Jeho oči mi říkaly, že mi neublíží, ale ten druhý se ke mně náhle vrhl. Vyděšeně jsem vykřikla.

„Aro, ne! Copak to neslyšíš? To dítě nemůže být lidské, jeho srdce tluče rychle, poslouchej!” vykřikl zoufale Anniel a zadržel Ara. Co to pořád říkají? Já nejsem těhotná! Nemůžu být těhotná, tohle prostě není možné! Vzápětí mi došla jeho slova, která zněla neskutečně děsivě - to dítě nemůže být lidské! Polilo mě horko. Krev mi zuřivě tepala ve spáncích, že jsem neslyšela nic, jen její šumění. Sevřel se mi žaludek, měla jsem pocit, že budu zvracet.

Není lidské, to dítě nemůže být lidské! Jeho slova mi stále útočila na ochromený mozek, který za žádnou cenu nechtěl přijmout tu neuvěřitelně děsivou věc.

Aro si mě zvědavě prohlédl, přistoupil ke mně. Stáhla jsem se do klubíčka, nechtěla jsem, aby se mě dotkl. Vztekle zavrčel.

„Neboj, neublíží ti, slibuji,” zašeptal Anniel a dotkl se mé ruky. Vzhlédla jsem. Jeho obličej byl těsně u mého. Naše oči jako by se dotkly. V tu chvíli jsem zapomněla, jak se dýchá. Znovu jsem se posadila s očima upřenýma do těch Annielových. Aro se ke mně sehnul a lehce se dotkl mého bříška. Nepatrně jsem sebou cukla a on znovu zavrčel. Zamračeně sledoval svou ruku, která se mě stále dotýkala. Neodvažovala jsem se ani nadechnout. Čekala jsem, že se na mě každou chvílí vrhne a protne mi hrdlo ostrými zuby. Můj mozek začal pomalu zpracovávat to, čeho byly mé oči před okamžikem svědkem. Nadpřirozená rychlost, ostré zuby, potrava v podobě lidské krve. Na povrch se mi dralo jediné slovo, ale silou vůle jsem se ho snažila zahnat někam do kouta a rychle na ně zapomenout, protože to nebylo možné. Oni nemohli být… Upíři?! Vždyť to jsou mytické, bájné postavy. Jsou to jen pověsti, takže to nemůže být pravda. Určitě se jedná o nějakou sektu posedlých fanatiků. Už jsem o takových podivínech slyšela. Tímhle druhým faktem jsem se snažila jen utěšit a zahnat tak předchozí domněnku, ale nepovedlo se mi to, protože lidé nemohli být tak rychlí jako oni.

„Zajímavé,” vzdychl najednou Aro a vzdálil se ode mě. Chvilku si mě zadumaně prohlížel a pak se na jeho tváři objevil slizký úsměv.

„Podej mi ruku, děvče.” Natáhl ke mně svou. Vztáhla jsem k němu roztřesenou ruku, jemně mě chytil a zavřel oči. Pozorovala jsem ho. Připadal mi starý, i když neměl ve tváři jedinou vrásku. Něco hodně starobylého bylo v jeho pohybech a mluvě. Nevěděla jsem co. Po nějaké době otevřel oči a překvapeně zamrkal.

„Neuvěřitelné.” Jeho hlas byl jen slabý šepot, který jsem sotva zaslechla. Otočil se na Anniela. „Měl jsi pravdu! Vážně je těhotná a to dítě není lidské!”

Anniel se mdle usmál a znovu stočil pohled ke mně. Ne! To prostě není možné!

„A ještě něco,” promluvil znovu Aro. Anniel se na něho tázavě podíval.

„Nevidím její mysl. To dítě ji nějak chrání. Jako štít!” Nechápala jsem nic z toho, co řekl. Můj mozek se zapříčil a nevpouštěl dovnitř takové nemožnosti.

„Vážně úžasné!” zatleskal potěšeně Aro a znovu se na mě usmál. Viděla jsem v jeho očích čistou vypočítavost.

„Jane!” zvolal najednou. Během okamžiku se u něho objevila malá dívka. Upřela na mě obrovské krvavé oči a pokřiveně se usmála.

„Pane?” šeptla, ale nespouštěla ze mě dychtivý pohled. Vypadala nádherně, ale celá její krása zhasla v okamžiku, kdy jsem si všimla, že jí ze rtů až na bradu stéká slabý potůček krve. Všimla si mého pohledu a s úšklebkem si otřela krev nějakého člověka, který byl ještě před chvílí naživu.

„Mám ji zabít?” optala se s úsměvem a už se na mě chtěla vrhnout, ale Aro ji divoce zarazil.

„Ne!” zahřměl, „odvedeš ji do pokoje a seženeš pro ni nějaké lidské jídlo!” Promnul si ruce a slovo lidské s odporem vyplivl. Jane se zatvářila vyděšeně.

„Prosím?!” vyštěkla vztekle.

„Slyšela jsi,” podotkl. Jane na mě upřela pohled plný nenávisti. Hrubě mě popadla za ruku a vytáhla mě na nohy. Bolestí jsem zaúpěla, ale ona se jen jedovatě zasmála.

„Jestli dovolíte, tak půjdu s Jane,” nabídl se Anniel. Aro chvíli přemýšlel a poté přikývl. Okamžitě se k nám připojil, odstrčil Jane a jemně mě chytil za loket. Náhle se mi zamotala hlava, před očima se mi zatmělo a jediné, na co jsem ještě vnímala, byly jeho něžné oči a ledové ruce, které objaly můj pas…


---


Otevřela jsem oči. Dívala jsem se na bílý strop. Do místnosti proudily sluneční paprsky.

Všechno to byl jen sen. Pomyslela jsem si a usmála se. Jsem v hotelovém pokoji a dívám se do stropu… Cítila jsem na své ruce něco chladného. Opatrně jsem se posadila a okamžitě vyděšeně vykřikla. Seděl u mě Anniel a svíral mnou ruku.

„Neboj,” šeptl, „já ti neublížím,” usmál se. Takže to nebyl sen? Všechno, co se stalo, bylo skutečné? Po zádech mi přejel mráz, když jsem si vybavila horor předchozích okamžiků. Do očí se mi nahrnuly slzy. Rozplakala jsem se.

„Ne, prosím tě, neplač!” Anniel vyskočil na nohy a lehce mě objal. Ucukla jsem a on mě vzápětí pustil. Sklesle si sedl do křesla a s bolestí v očích mě sledoval.

„Proč?” vyhrkla jsem.

„Cože?” překvapeně zamrkal.

„Proč jsem tady?” zeptala jsem se.

„Jsi těhotná a náš pán má o tebe vážný zájem. Chce se o tebe postarat,” odpověděl mi trpce. Postarat? To zrovna.

„Já… já nejsem těhotná… nemůžu být…” Hlas se mi zlomil.

„Vím, že je to pro tebe neskutečné, ale ano, jsi těhotná.” Opatrně se dotkl mojí ruky. Tentokrát jsem neucukla.

„Jak to víš?” zeptala jsem se a setřela si z tváří slzy. Zhluboka se nadechl a upřel na mě smutné, ale klidné oči. Bála jsem se toho, co vysloví. Bála jsem se, že mé domněnky, které jsem se snažila zahnat, jsou pravdivé.

„Jsem upír stejně jako všichni ostatní.” Všimla jsem si, s jakou podivnou bolestí a zlostí ta slova vyslovil. Takže je to pravda. Jeho odpověď mě nijak nezaskočila, myslela jsem si to… Stále mi svíral ruku, rychle jsem se vyškubla z jeho sevření. Byl mi odporný, nenáviděla jsem ho jako všechny jemu podobné. Zabíjeli nevinné lidi, děti. Bylo mi z nich na zvracení. Zavřel oči, ve kterých se mu objevila příšerná bolest. Vstal a ukázal na stůl vedle mé postele.

„Tady máš jídlo, kdybys cokoli potřebovala, tak…”

„Nic nechci!” vyštěkla jsem vztekle a přerušila ho. Ramena mu poklesla, jeho tvář byla poznamenána hlubokým smutkem. Nerozuměla jsem tomu. Založila jsem si ruce na prsou v odmítavém gestu a on odešel. Zůstala jsem v pokoji sama. Rukou jsem si přejela bříško a z úst mi unikl poděšený vzdech. Bylo větší, o dost větší! Takže jsem opravdu těhotná. Čekám jeho dítě, poklad, který už teď miluji nade vše. S láskou jsem přejížděla po zakulacené vyboulenině mezi kostnatými boky.

Není lidské, to dítě není lidské. Nemůže být lidské! Vzpomněla jsem si na jeho slova a strnula jsem. Hrůza zaplavila mé tělo. Nebyla jsem schopna pohybu. Jak není lidské? Vždyť já jsem člověk a Edward… O bože! Edward, že není člověk?! Vypadal lidsky, on musí být člověk. Ale v hloubi duše jsem věděla, že se snažím něco si nalhávat. Ale jestli není člověk, tak co tedy? Horečnatě jsem přemýšlela nad tím, co by mohl být, ale na nic kloudného jsem nepřišla. Napadl mě třeba vlkodlak, ale tu bláznivou myšlenku jsem hned v zárodku zahnala, protože jsme byli o úplňku venku na plese a on se v nic nezměnil.

„Proboha!” zasmála jsem se sama sobě a zakroutila nevěřícně hlavou. Jsem blázen, jasně! Přicházím z toho o rozum!

Lehla jsem si a do mysli se mi začaly znovu vkrádat věci, kterými by mohl být. Co třeba upír? Má taky ledovou pokožku, ale nemá tak odporně krvavé oči a nezabíjí lidi. Jak by mohl on být takovýmhle monstrem? On, jehož stále miluji? Rázně jsem zatřepala hlavou, abych se zbavila myšlenek týkajících se jeho. Stále to bolelo a já jsem si byla jistá, že už nikdy nepřestane.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

semiska

6)  semiska (07.11.2010 12:35)

Jssem ráda, že ji nezabili. Jsem moc zvědavá, jak to bude dál. Bude ji Edward hledat? Uvidí Alice ve vizích, co se jí stalo? Zachrání ji? Tyto a ještě víc otázek mám v hlavě, tkaže jsem netrpělivá a těším se na další kapitolku.

5)  hellokitty (06.11.2010 23:02)

4)  elie_darrem (06.11.2010 20:36)

3)  bb (06.11.2010 19:42)

skvělé

Carlie

2)  Carlie (06.11.2010 19:12)

Napínavé Dělat jim pokusnou myš... Copak bude brzy z Belly samotné? ;-)

MaiQa

1)  MaiQa (06.11.2010 19:11)

Nádhera.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek