Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Zazvonil zvonec...

Bylo krátce po rozednění. Nebe bylo zatažené, ale Alice přísahala, že odpoledne vyleze sluníčko a bude hezky až do večera.

Jim vedle mě popotáhl nosem. Missie po mé pravici obrátila oči vsloup a lehounce zavrtěla hlavou.

„Já to viděl,“ řekl Jim dotčeně.

„Promiň, ale já odcházím,“ zabručela Misty a obrátila se k východu. V tuhle brzkou hodinu tu nikdo nebyl, tak si mohla dovolit radostně poposkočit. Těšila se na večer. Já taky.

„Takhle se na hřbitově nehopsá!“ křikl za ní Jim.

„Na hřbitově se taky neječí!“ vrátila mu to. Vyčítavě se na mě podíval. Pokrčila jsem rameny.

„Aspoň jednou za rok by se mohla chovat s trochou úcty, ne? Jenže ona ne. Pořád si z toho dělá srandu. A Dean ji v tom podporuje. Will taky. Ty taky!“ remcal.

„Já ne,“ odpověděla jsem automaticky, ale nepodařilo se mi zakrýt úsměv.

„A jako vrchol všeho si naplánujou svatbu přesně na to samý datum!“ rozhodil rozčileně paže.

„Musíš uznat, že to má jistou logiku. Že bude konečně co slavit,“ namítla jsem. Zamračil se na mě. Pak zase sklopil pohled k náhrobku.

Světlý mramor, černá písmena, umělecký ornament v levém spodním rohu. Nathan Stevens. Datum narození, datum úmrtí. Vždy tě budu milovat. A hromada kytic. Jeden věnec, od Jima. Rudé růže a na stuze Navždy tvůj. Kýč jako prase.

„Ale je to krásnej hrob, viď?“ zeptal se zasněně.

„Jo, hezky jsi ho vybral,“ pochválila jsem ho.

„Natovi by se líbil,“ konstatoval. Tím jsem si nebyla tak jistá.

„Stejně je to prevít!“ zlobil se najednou. „Tohle se přece nedělá!“

„Jime,“ začala jsem a chtěla jsem ho uklidnit, ale hned mě zarazil:

„Ne, nic mi nevysvětluj. Nechci to slyšet. Tohle se prostě vážně nedělá!“

Už tři roky si na tomhle místě přehráváme v podstatě identický rozhovor. Každý rok nakoupíme hromadu kytek, Jim nějaký okázalý věnec, a jedeme na Natův hrob. Aby tu pak Jim mohl brblat a zároveň se dojímat a áchat nad tím, jak moc krásný ten hrob je.

„A stejně se tam ta vaše kytka nehodí!“ zakončil svou rozzuřenou řeč. Jako každý rok. Jedině Esmé dokáže vybrat kytici tak, aby krásně doplňovala mramor, písmo, ornament a Jimovy růže. My ostatní jsme prostě neumělové. Už jsem si zvykla.

„Příští rok můžeš objednat kytku i za nás,“ nabídla jsem mu. Tvář se mu rozzářila nadšením.

„Tak jo! A taky bychom měli vymyslet, jestli se nechám pohřbít k němu, nebo si pořídím vlastní hrob!“

„Jsi vážně, ale vážně morbidní,“ otřásla jsem se. Jim se lehce usmál a opravil mě:

„Dekadentní, Minnie. Výstředně dekadentní. Navíc – tohle je běžný koloběh života. Nejdřív se staráš o to, jak vypadáš. Pak o to, jak vypadají ostatní. A nakonec musí dobře vypadat tvůj hrob, víš?“

Náš malý filozof.

Vracela se Misty.

„Will vzkazuje, že jestli okamžitě nepřijdete k autům, odjedou bez vás. Dean sice zkoušel tvrdit, že mámu tu nechat nesmíme, ale byl přehlasován.“

„Tak šup,“ vybídla jsem Jima. „Nehodlám tu trčet. Těším se na hosty.“

Naposledy přecitlivěle vzlykl, pohladil náhrobek a nasadil si sluneční brýle. Vyčkávavě se na mě podíval. Netušila jsem, co zase je.

„Nabídni mi rámě, ne?“

Aha, on vlastně stále trpí. S povzdechem jsem pokrčila loket a on se do mě zavěsil. Misty se ušklíbla, ale nakonec přistoupila na jeho hru a vzala ho z druhé strany.

„Škoda, že tu nikdo není. Určitě vypadám skvěle,“ utrousil. Nekomentovala jsem to.

Před branou hřbitova, který ležel ve městě, kde nikdy nikdo z nás nepobýval, ale hřbitov Jim vybral ve výběrovém řízení podle fotek na internetu, stála dvě auta s tmavými skly. Will a Dean se pobaveně opírali o jedno z nich, ruce založené na prsou.

„Užili jste si to?“ mrkl na mě můj muž. Otráveně jsem zavrtěla hlavou.

„Já tě vidím!“ sykl Jim. Dean se ušklíbl.

Na kapotě druhého auta ležel Nat. Usmíval se.

„Moc se netlem,“ zpražila jsem ho. „Víš, co jsem si všechno musela vyslechnout?“

„Já to slyšel,“ přikývl. Jim ho dál naschvál ignoroval a čekal, až se mu Dean uhne, aby si mohl sednout do auta.

„Měli bychom zařídit, aby na ten hřbitov spadl meteorit, nebo tak něco,“ zabručela jsem. „Vážně sem nehodlám jezdit příštích padesát let.“

„Minervo!“ houkl Jim z auta. „Ty sem budeš jezdit pořád! Všichni sem budeme jezdit pořád!“

„No, hlavně ty, až budeš taky oficiálně mrtvej,“ prskl po něm Nat. „Jsi vážně úchyl, jezdit na můj hrob a ještě dělat scény kvůli tomu, že já k němu odmítám chodit!“

„Kdybys měl trochu citu, šel by ses tam podívat!“ ječel Jim. „Vybral jsem krásnej!“

„Mě to nezajímá! Nikdo se nechodí koukat na svůj hrob!“ nedal se Nat. Trpělivě jsme čekali, až se dohádají. Už jsme byli zvyklí. Já byla zvyklá už předtím a rodina si prostě zvyknout musela. Navíc nás ty jejich žabomyší války docela bavily.

„Nikdo živý se nechodí dívat!“ opravil ho Jim. „A ty živej nejseš!“

„Co je to za argument?“ nechápal Nat. Pak rezignovaně mávl rukou a zadíval se k lesíku za hřbitovem. A na tváři se mu objevil úsměv.

„Ne!“ vyjekla Misty. „Musíme jet! Nechci zmeškat vlastní svatbu!“

„Bez vás nezačnou,“ ujistil ji Nat. Slezl z kapoty. „Navíc je to jen malej zajda,“ dodal a zazubil se na nás. Dívala jsem se do těch zlatých očí a věděla jsem, že krátký sprint, zakončený osvěžujícím zajícem si prostě nenechá ujít. Miloval běh.

Zmizel k lesu a k nám se nesl jeho nadšený smích.

Jim vykoukl z auta, sundal si brýle a podíval se za ním. Povzdechl si. Zavrtěl hlavou. A pak se na mě podíval:

„Je sladkej, viď? Miluju ho, když je takhle rozpustilej.“

I on měl zlaté oči.



Před polednem jsme byli doma. V novém doma. Když River zahodil hlavu tamté upírky v Oregonu, nevědomky určil naše nové působiště. Pár mil západně od Springfiledu, ve Willamettském národním parku, stál nový, stejně dechberoucí dům. A kousek od něj menší, opět neuvěřitelně okouzlující dům pro hosty. V něm si lebedili Jim a Nat, aby se mohli o samotě dosyta... vyhádat. A ještě kousek hlouběji v lese stál srub, kde žil jeden vlk a jedna poloupírka. Jako vždy, ve Springfieldu nemohla chybět kovárna. Tentokrát jsme ale ani neřešili, kolik má pater. Tak nějak jsme byli ve velkém domě spokojení.

„Jsme doma!“ křikl Jim úplně zbytečně, jen co jsme zastavili. Vyběhl ven jako tajfun a vřítil se do domu, aby se mohl se všemi přivítat a zjistit, kdo z hostů už dorazil. Prakticky okamžitě byl zpět, hlásil, že jsou tu už všichni, jako úplně všichni včetně těch divnejch metalistů, a zmizel směrem k domu pro hosty.

„Metalisti?“ nechápal Dean. Snažila jsem se tvářit vážně, ale bylo mi jasné, kdo přesně mohl vypadat v Jimových očích jako fanoušek takové hudby. Dlouhovlasí upíři v černém.

„Volturiovi,“ vysvětlila jsem. Dean hýkl smíchy a Will regulerně podklesl v kolenou, jak moc se řehtal. Za zády se mi objevil Edward a ani se nesnažil mluvit potichu:

„Aro je naprosto konsternován. Sedí v obýváku a bojí se pohnout. Caius rozhořčeně vzpomíná na staré dobré časy, kdy by nás za tohle mohl nechat zabít, a Marcus si prohlíží Esméinu zahradu.“

„Takže se v podstatě bavěj, ne?“ ušklíbla jsem se. Když Carlisle navrhl, abychom v rámci zachování dobrých vztahů pozvali Volturiovi, nejdřív jsem byla proti. Měla jsem radost, že jsou mimo a nemají na nás žádný vliv, tedy pokud bychom neporušili právo nějakým zásadním způsobem, a zvát si je domů na svatbu vlastní dcery se mi vážně nechtělo. Ale nakonec to byl Will, kdo mě přemluvil. Tvrdil, že Ara náš způsob života určitě překvapí. A měl pravdu.

Vešla jsem do domu, který byl plný sem a tam pobíhajících upírů. Možná to všechno byla jen Alice, která se hýbala tak rychle, že ani mé oči ji nedokázaly zachytit. Na pohovce stále ještě seděl Aro a na první pohled bylo vidět, že se necítí úplně dobře. Při každém nečekaném zvuku, tedy v podstatě pořád, sebou škubl a zvedal koutek v obranném zavrčení.

„Ahoj Aro, jak se máš?“ kývla jsem na něj. Chvilku na mě zíral a nejspíš přemýšlel, jestli mě může roztrhat, ale pak se za mnou objevil Will a Aro lehce kývl hlavou.

„Nemusíš do něj rejt, lásko,“ špitl mi Will do ucha.

„No dovol? Já se jen snažím být milá!“ bránila jsem se.

„No právě!“ smál se Will. „To je podezřelý.“

Prošla jsem domem na nazdobenou zahradu a překvapeně sledovala Marcuse, který voněl k orchidejím ve skleníku. Vida ho. Kdyby pořád nemlčel, možná by byl prima. Vlastně – možná je prima, protože mlčí. Zamávala jsem na Kate a Garretta, kteří vyprávěli nějakou veselou historku Jasperovi. Rose proběhla okolo mě chytit Misty, aby se mohly pustit do příprav nevěsty. Mávla jsem na Eleazara a Carmen, kteří byli zabráni do hovoru s Carlislem, a pak se ke mně přiřítila Angela.

„Tebe vidět mi vždycky zvedne náladu!“ informovala mě a pak mě objala. „Řekni něco!“ vybídla mě. Tvrdila, že jsme prakticky stejné. Měla jsem ji ráda.

„Vdává se mi dcera, hustý, ne?“ křenila jsem se. Angela nadšeně kývala.

„Vidělas toho páprdu, jak je zmatenej?“ chechtala se. „A albín je úplně mimo! Vsadím se, že nepozorovaně odjedou, nasednou do tryskáče a už se nikdy nevrátěj! Marcuse vám tu nechaj jako dáreček.“

Ve skutečnosti byla největším dárečkem Angela. Byla první upírkou v historii, ktreré Aro dovolil odejít z Volterry jen proto, aby od ní měl pokoj. A co provedla s Felixem – neuvěřitelné. Ten stál kousek od nás a tvářil se, že tam vůbec není. Přestože byl volný, přítomnost jeho mnohasetletých šéfů ho znervózňovala.

„A mrkej na Tanyu, docela odvážná, přivést ho sem, co? Možná odejde zase singl, cheche!“ bavila se Angela. Pátrala jsem po blonďaté kštici a uviděla Tanyu úplně stranou a její Daniel si nevšímal nikoho kromě ní. Voněl příjemně. Měl štěstí, že pod svícnem je největší tma. V domě plném upírů se mu nic nestane.

„Konečně, že?“ řekl vedle mě tiše Edward.

„To jo, mám po žárlení,“ přikývla jsem. Byla jsem si jistá, že mi to vůbec chybět nebude. Pozorovala jsem Taynu a jejího lidského přítele a byla jsem ráda, že konečně pochopila, že když mezi upíry pšenka nekvete, je načase se podívat jinam. Už dřív si užívala s lidskými muži, ale nenapadlo ji, že by to mohlo mít delšího trvání, až teď. Netušila jsem, jestli ho přemění nebo ne. A bylo mi to jedno. Hlavní byla její spokojenost. Jejich.

Z domu se ozval hysterický ženský pláč a Edward tiše zaúpěl. Na zahradu se vyřítil Emmett a pokusil se schovat za Kate.

„Dělej! Muč ho! Udělej mu něco!“ vybízel ji, když se po něm vrhl rozzuřený Jacob. Chvilku se pokoušel svého upířího příbuzného chytit, ale když Nessie zavolala jeho jméno, okamžitě běžel za ní.

„Co jsi zas provedl?“ zeptala jsem se. Emmett se vesele uchechtl:

„Konečně jsem vymyslel, jak tomu malýmu budeme říkat. Co bude za rasu, víš? Bude udlák! Chápeš? Upír – vlkodlak – udlák!“

„Nessie se to vůbec nelíbí a bojí se, že to malému zůstane,“ informoval mě Edward. „Proto ta scéna. A taky proto, že bude vypadat tlustě. A že jsou všechny přítomné hezčí, než ona.“

„Brrr,“ oklepala jsem se. Nesiiny těhotenské nálady byly vážně peklo. Záviděla jsem Misty a Deanovi, že odjedou na líbánky a budou mít na chvíli pokoj.

„Tys byla taky strašná,“ připomněl mi Edward.

Nemusíš mi to připomínat. Jsem ráda, že mě to nepotkalo víckrát.

Udlák je dobrej,“ brebentil si Emmett. „Horší to bude s malým Eaglem. Tam fakt nevím. A je divný, že nic nenapadlo ani tebe, Minnie. S tou tvou fantazií, pche.“

Malý Eagle v břiše své matky právě přišel z kuchyně. Jisti jsme si byli jen tím, že bude žrout po rodičích. River vypadal absolutně spokojeně. Řídit firmu z La Push šlo stejně dobře, jako z Anchorage. Když ho tam tenkrát Jacob vzal a River se po vystoupení z auta otiskl do Leah, znovu jsem si říkala, jestli se mi to všechno nezdá. Nezdálo.

Chápeš, co tím myslím? Bude z něj lítací vlk? Orel se zubama? Ani vlorel, ani orlk nezní moc dobře,“ přemítal Emmett nahlas. River se smál a Leah si velkého upíra měřila naprosto klidně. Asi byla ještě málo těhotná na to, aby se z Emmetta hroutila.

Chtěla jsem se vrátit do domu a podívat se, jestli Misty nepotřebuje pomoc a záchranu od tet, ale zezadu mě objal Will a já se spokojeně přitiskla k jeho tělu. Edward řekl:

Bella je mírní. A Misty si nedá líbit nic, co by se jí nezdálo.“

Bezva. O starost míň.

Což mi připomíná,“ podíval se na mě Edward, „dodělal jsem korekturu Větrolamu. Vážně si to nechceš rozmyslet? Skončí to tak... Špatně?“

Pokrčila jsem rameny.

Myslíš, že by spolu měli žít šťastně až do smrti? Vůbec se to tam nehodí. Happy endy se přece normálně zas tak často nedějou. Šťastně končej leda pohádky.“

Will se otřásl tichým smíchem a Edward na mě něvěřícně vykulil oči.

Promiň? Happy endy se nedějou? A co my? Co tohle všechno?“ ukázal rukou od domu na zahradu.

Rozhlídni se, Edwarde. Upíři, co nepijí lidi. Poloupíři. Vlk, orel. Jasnovidka, čtenář myšlenek, živej projektor, rádio. Tři tisíce let starej vladař. To ti nepřijde jako pohádka?“

Will mě pevněji sevřel a Edward zamyšleně sledoval ruch kolem nás.

Vidíš, takhle jsem na nás nikdy nemyslel...“

Z domu se ozvala Alice:

Jestli se všichni okamžitě nepůjdou obléct, budu zuřit!“

A hned vzápětí Jim:

Já taky!“

Nech toho, nebo tě kousnu!“ zahučel z opačného konce přízemí Nat.

Musela jsem se usmát.

Asi o nás napíšu.

Byl by to trhák,“ přikývl Edward.

Jo, to byl.

 

 

Konec



předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3 4 5 6   »

104)  Nikaok (20.09.2018 10:11)

Znovu som sa vratila k tejto dokonalej poviedke a stale je rovnako uzasna pre mna ... kraaasa

103)  Lenka (16.08.2017 23:49)

Myšičku jsem četla asi už 5x v průběhu let a vždycky je totálně skvělá. Chytla mě hned od začátku a stále znovu a znovu se k ní vracím. Díky, díky, díky.....

102)  LuLu (25.06.2017 22:09)

Tak toto bolo uplne dokonale!!!!! Nemohla som sa od toho odtrhnut a ani nechcela :D hrozne sa mi to pacilo a neskutocne ma to uchvatilo taka kombinacia upiri poloupiri vlkodlak orol...tehotne mixy a ze nakoniec premenili aj Jima a Nata!!!!! Absolutne skveleeeeeee!!!!!!

101)  fanynka (23.09.2016 05:17)

To bylo naprosto dokonalé!!! Smekám před tebou. Klidně bys to mohla vytisknout a hned vydat. Naprosto dokonalé. Je to mnohem lépe napsané než Stmívání. Má to spád, má to dokonalý smysl pro humor, má to lásku. Kdybych byla vydavatel, vydám ti to hned.

100)  betuška (26.07.2016 18:28)

príjemné vtipné čítanie kde nevadí dlžka,pretože chcete viac a viac a viac...nebraska nám to umožnuje,pretože je to tak,viac úpírov,meničov a lásky...a hlavne humoru...minnie je skvelá a taký je aj william, a dospelejší edwardtoje už len čerešňa na torte...prečítané nie prvýkrát a istotne nie posledný, ďakujem

Jalle

99)  Jalle (01.08.2014 20:53)

Toto môžem čítať stále dokola a vždy ma to bude baviť. Minnie je úžasná aj po toľkých rokoch odkedy som ju 1x čítala.

kajka

98)  kajka (21.07.2014 00:54)

Milá Nebrasko, číst tvoji povídku bylo báječný!
Prostě radost, radost, radost.
Dneska se mnou moje intelektuální část mozku nespolupracuje a bojkotuje veškerou snahu o cokoliv smyluplnýho, tak mi, prosím, odpusť následující řádky. Chci jen vyjádřit, jak moc se mi to líbilo. Přiblížit se alespoň náznakem k tomu, jak skvělej pocit z tvých písmenek mám.
Hned po přečtení jsem si vzpomněla na film Love actually, kterej si pravidelně pouštím v obdobích trudomyslnosti, obzvlášť v hnusnejch, bezsněžnejch, zimních měsících, kdy je venku tma a nevlídno. Vždycky po titulcích mám nejapnej, povznášející pocit, že je všechno krásný a úplně v pořádku. Tak přesně takhle mi je teď.
Jsem moc ráda,že jsem si Myšičku nedala už před dvěma lety, kdy jsem byla tak zedwardovatělá, že bych snad ani Minervu nedokázala pořádně ocenit. V současný době jsem si ji opravdu vychutnala a moc ti za ní děkuju. Já tu hubatou holku s myšlenkama ostrýma jako břitva, přitom čistýma jako lilie (s občasným fekálním odérem) úplně zbožňuju. Je mi bytostně sympatická.
Děkuju za Willa, tu esenci správnýho chlapáka, dokonalýho manžela, úchvatnýho milence a spřízněný duše. Kdo by ho nechtěl, že?
Děkuju za tvou Esmé, ztělesněnou mateřskost. Je v tvým podání tak laskavá a něžná, dokonalá maminka pro Minnie. Taky za Emmetta, velkýho, suprovýho skorobráchu. Moc jsem si užila nakrknutou, upíří a žárlivou Bellu, chvílema z ní šel strach. Samozřejmě taky zfotrovatělej Edís byl dokonalej. Snad poprvé jsem mu to rodičovství věřila. Nesmím zapomenout na Alici! Konečně ji někdo nezačal bezmezně adorovat a dokázal ji odkázat do patřičnejch mezí! A dokonce ještě dostala parťáka pro nakupovací běsnění. Kluci! Nat a Jim byli perfektní.
Šmankote, měla bych se utnout!
Prostě, díky!!!!!!!!
P.S.: Určitě se někdy vrátim.;)

97)  Patoložka (25.03.2014 12:04)

Tak, konečně jsem se dostala k tomu napsat komentář po zdárně přečtené celé knize. Musím se přiznat, že jsem byla Twilightem zcela nepoznamenaná a kvůli této povídce jsem přečetla první díl kánonu a shlédla skoro všechny filmy (spolu s manželem; je to asi první chlap, který se dobrovolně díval na Stmívko a když jsem si to chtěla pustit sama, tak vrčel, že to jako nemyslím vážně...!!!). Každopádně jsem to zdárně přežila, i když jsem u prvního dílu kánonu mlátila hlavou o stůl nad tou ich formou střední školy a u prvního dílu filmu jsem málem brečela, jak to ti filmaři podělali. No nic. A pak jsem nastoupila na Myšičku. Ano, ano, musím tu trochu požalovat na toho, kdo je toho strůjcem. Janebko, ukažme si nea tebe - kdyby tebe nebylo... Jo jo. Ale jsem strašně ráda. Myšička je... Merline, to je prostě taková idyla, až jsem měla v půlce pocit, že mám vymytý mozek a chtělo se mi prostě řvát: "Já chci taky svý Cullenovi, já chci svýho Willa, já CHCI...!" A flákla jsem s knížkou do kouta, vlastně do knihovny, jen abych zjistila, že se mi krindapána stýská a za dva dny jsem ji vybalila znovu. A byla jsem lapená. Svatba, ostrov, noví upíři, Misty, Dean, River, tady jsem si teda fakt nebyla jistá, jak to máš v plánu a když se konečně oblevil jeden krizový moment z celé knihy, tak jsem zrovna musela se čtením přestat a musela si počkat AŽ na večer, kdy dorazím domů. Ale Volturiovci byli skvělí, Minie byla skvělá a když se nakonec rozrostli o Nata a Jima, byla jsem spokojená, i když jsem předtím pořádně vrčela, jak moc nesnáším, když mi je všichni furt měníte na upíry;-) Takže, abych to shrnula - na tuhle povídku jsem se chystala bezmála rok, od té doby, co jsem o ní jen slyšela, a jsem moc ráda, že jsem měla možnost si ji přečíst;-) Jediné, co mi tam chybělo byl... Severus, ale nic není dokonalé, že? Díky moc!!!

Nebraska

96)  Nebraska (08.01.2014 09:40)

ubzede, promiň! Fakt nebylo mým cílem někoho spánkově deprivovat, přísahám! Doufám, že už jsi to dospal - a moc děkuju ;)

A všem vám tady dole, kterých jsem si nevšimla dřív, taky moc děkuju

95)  ubzed (07.01.2014 15:00)

Máš mne na svědomí. Na tohle jsem narazil včera večer a díky tobě už jsem nespal víc jak 36 hodin. Prostě jsem tousel dočíst a budík ráno do práce mě vyrušil asi pět kapitol od konce. Je to boží...

Wicca

94)  Wicca (15.11.2013 20:00)

Právé jsem tvou povídku dočetla a musím říct, že jsem se do ní zamilovala už u prví kapitoly. Celá povíka se mi moc hezky četla a jednou se k ní určitĕ ráda vrátím. :) Byla to fakt bomba! Minnie je vážnĕ úžasná, taková držka, docela mi připomína povahovĕ sebe. Taky jsem taková držka, co má odpovĕď na všechno. :) A Will, toho bych si nejradši vzala domů. :D A moc doufám, ž jednou napíšeš zase nĕco podobného rázu. :)

93)  Rik (09.11.2013 19:28)

jE TO BONBA NIč LEPšIEHO SOM ESTE NECITALA.JE TO SMIESNE A ZABAVNE A KLAVNE TO MA POINTU.VYDNO ZE JE TO UPIRSKE. :) BRAVO

92)  marcela (17.09.2013 15:46)

Hned na začátku se musím omluvit.
Přečetla jsem si kousek dvanácté kapitoly ..Pojď ke mě blíž.. a okamžitě jsem se vrhla na Myšku.Nedokázala jsem nechat komentář pod každou kapitolou,protože jsem musela číst dál a dál.
Tahle povídka mě pohltila první kapitolou,aby mě na konci vyplivla s přiblblým úsměvem na tváři a pocitem,že jsem zažila něco úžasného.
Takže Ti chci aspoň teď složit poklonu a poděkovat za nádherný zážitek.

SestraTwilly

91)  SestraTwilly (20.04.2013 20:50)

Práve som dočítala túto vynikajúcu poviedku a bola som ňou doslova unesená a očarená.Vynikajúca,zábavná,romantická,napínavá,no proste super!!! Až mi je ľúto,že som ju už dočítala.Dúfam že chytíš inšpiráciu a dokončíš to pokračovanie z Wiliamovho pohľadu.

90)  MayaMystery (12.03.2013 21:30)

89)  wladka (25.06.2012 00:08)

ach jaj, som psychopat....za posledny mesiac to citam asi tretikrat, plus ak vezmem do uvahy tie kapitoly k Williamovi, tak tri a nieco :D :D :D
uzasna poviedka, milujem ju (a to je co povedat, kedze dlhu dobu som Twilight nemala rada, aj ked to bolo Edwardom a Bellou od SM...
Minnie bola uzasna a ... kebyze to cele rozpisujem, pisem do rana bieleho...viem, ze teraz pises originalnu tvorbu, ale dufa, ze niekedy sa vratis a dopises Wila, Angelu i tu poviedku s Ree ...
koncim... :D ....a vdaka za tuto poviedku

88)  suzi (15.06.2012 17:52)

neda mi nenapisat koment. skor som nemohla lebo som tento pribeh citala skoro nonstop. Az predvcerom som sa odhodlala a veru.. nedokazala som sa na nic ine sustredit, v autobuse, v elektricke, doma, do noci, do siestej rano, citala som mysicku. Absolutne dokonale. Paci sa mi tato verzia snad aj viac ako original Twilight. dokonale spojenie dojatia, romantiky, dobrodrzstva, zabavy. Ked som sa v elektricke takmer rozosmiala na cely vozen, ludia sa na mna divne pozerali. v noci som musela mat vankus pri sebe,aby som tlmila smiech. Skoda, ze poviedka skoncila, dokazala by som ju citat stale Nebraska, si neskutocne talentovana, Minnina fantazia je nic proti tvojej a tesim sa na dalsie tvoje pribehy

Andrea9435

87)  Andrea9435 (31.05.2012 22:42)


naozaj sa nedá inak len sa tešiť aký parádny koniec...
fantastická kapitolka a ešte lepšia komplet poviedka...
čítanie som si strašne užila a som strašne rada, že si nakoniec premenila aj Jima s Natom...
ale tí dvaja sú naozaj dvojka...

DjKasicka

86)  DjKasicka (13.04.2012 14:24)

Jestli na něco nemám slova, tak je to jedině ten závěr. Ve mě se nahromadilo tolik emocí, že jsem nevěděla, která se na mém obličeji projeví dřív. Mám radost a zároveň pociťuji smutek, protože mi došlo, že jsem dočetla něco tak výborného!
A nemohla jsem si přát nic víc než mít tuto povídku v knižní podobě ve své knihovně!




ireen

85)  ireen (19.03.2012 00:34)

Děkuju moc a moc!!!!!!!!

Mně vůbec nevadi, že je to pohádka, jsem z toho nadšená!
CHTĚLA BYCH BÝT TAKY ČLENEM CULLENS FAMILY!!!!!!!!!!!!

1 2 3 4 5 6   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek