Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Někdy je prostě potřeba zmizet.

Deanova přítomnost na mě měla pozitivní vliv – přestože bych to byla nikdy neřekla.

Když Edward po čtrnácti dnech nadhodil, že bych měla znovu zauvažovat o návštěvě kluků, Alice prakticky hned zajásala a vydala se do města nakoupit pro ně dary a oblečení.

„Takže jsem asi pro,“ konstatovala jsem hned, jak za ní práskly dveře. „Ale dáte pozor na Missie, jasný?“ zahrozila jsem prstem a myslela jsem tím přesně Edwarda a Bellu, hlavně ty dva.

„Jasně,“ souhlasil Dean. Ne. Jeho jsem nemyslela vůbec.

„To víš, že jo, Minnie, klidně přijeďte. Ale my stejně nevěříme, že přijedete!“ poškleboval se mi po telefonu Jim a jeho projekce tady u mě dokázala naprosto přesně ukázat ten jeho drzej úšklebek, při kterém jsem vždycky měla chuť ho něčím přetáhnout po hlavě. A protože jsem teď mohla prakticky cokoliv, ve vzduchu nad jeho hlavou se objevila těžká litinová pánev a s kovovým zvukem dopadla na jeho temeno. Jako v kreslených pohádkách se vyboulila přesně podle tvaru té hlavy a nakonec se ještě přizpůsobila bouli, kterou vyrobila.

„Co to bylo za zvuk?“ zajímalo Jima.

„Nic, nic,“ usmívala jsem se. „Jen spadla pánvička, víš?“

Ve čtvrtek jsem objímala Misty a kladla jí na srdce, aby nezlobila dědu a ostatní.

„Bellu?“ zatvářila se lišácky. Zavrtěla jsem hlavou.

„Emma?“ zkusila to.

„Ne, ani Emma. Nikoho nezlob a hezky poslouchej, ano?“

„Jakea?“ nedala se odbýt.

„Missie,“ zamračila jsem se na ni a dalo mi hodně práce schovat úsměv.

„A Deana?“

Hm. To je situace. Tak ráda bych řekla, že Deana může zlobit, jak chce. Že ho může klidně kousat od rána do večera a metat po něm všechno, co jí přijde pod ruku. A trhat mu vlasy a vydloubávat oči.

Ale to by nebylo moc výchovné, že.

„Ani Deana, Missie. Nikoho,“ řekla jsem nakonec. Ale stálo mě to hodně přemáhání.

„Jestli zase přivedeš novýho upíra, už tě nikdy nikam nepustím!“ vyhrožovala Rosalie a objala mě opravdu hodně, ale hodně pevně. Auvajs.

„Buď na sebe opatrná!“ křikl Dean, když už jsme seděli v autě a Will nastartoval. Ujeli jsme dřív, než jsem stihla zařvat něco sprostého nebo vyrobit velmi hororovou projekci.

 

Přestože jsem to nepotřebovala, před kovárnou jsem se několikrát hodně zhluboka nadechla. Hlavně být v klidu. Dýchat. Mrkat. Hýbat se. Ale pomalu. Vlasy, poposedávání, zívání. Všechno je důležitý. Nejdůležitější je je neumačkat. Nekousnout. Nezapomenout na čočky. Vydrží maximálně čtyři hodiny, pak je musím vyměnit.

Uf.

Tak jo. To zvládnu. Alice přísahala, že to všechno dopadne dobře a žádné Panebože Minnie, ty jsi upír, nebo tak něco! se konat nebude. Jinak bych sem nejela.

Jenže Aliciny vize...

Zaváhání poznala okamžitě a rozezvonil se mi mobil. Pobaveně jsem zavrtěla hlavou a přijala hovor.

„Sleduješ každej můj pohyb a máš to jak detektivku, co?“

„Přestaň plašit!“ pustila se do mě tím něžným hláskem. „Prostě tam jdi! Nebo víš co? Jakmile zaklepete, připravte si před sebe všechno to oblečení! Slibuju, že pak už si vás skoro nevšimnou!“

„Dám na tebe pozor, slibuju,“ pohladil mě Will po tváři hřbetem ruky. Bez rozloučení jsem zahodila telefon zpátky do tašky. Naposledy jsem si zopakovala, že se nemusím bát, že bych někoho z nich kousla. Willovo vnuknutí na mě fungovalo víc než dobře. Cestou sem jsem si dokonce mohla dojít do narvaného nákupního centra koupit, a hned zahodit, jídlo do patra s restauracemi, kde se pohybovalo nejvíc lidí. Cítila jsem jejich vůně, ale možná i díky kombinaci všech těch smradů z kuchyní jsem spíš vypadala, že někoho pozvracím. (Na setinu vteřiny jsem pak čekala, že se ozve Edward a vysvětlí mi, že nezvracíme; nevěděla jsem, jestli to dokážeme, nebo ne, a připsala jsem si to na svůj seznam dotazů pro Carlislea)

Ještě jeden hluboký nádech a otevřela jsem dveře od auta. Sylšela jsem je. Jim vzteklým tónem peskoval Nata za jeho triko na gauči a něco honem schovával do skříně. Nat odpovídal, že určitě nebudu zuřit kvůli tomu, že si Jim koupil novou knihu od Dana Browna. Musela jsem se usmát. Vše při starém. Vystoupila jsem a s úsměvem jsem se otočila na Willa. Teď už jsem si byla jistá, že to dopadne dobře. Byli to moji kluci, a i kdybych měla na hlavě rohy a prskala kolem sebe síru, přijali by mě s otevřenou náručí.

„Bundu, lásko,“ mrkl na mě Will. Zavrtěla jsem hlavou.

„Nemám ji nachvál, budeme se objímat.“

Pochvalně pokýval hlavou:

„Já věděl, proč si tě beru. Šikovná.“

„Sedni, Minnie, dej pac, táák je hodná holka, to je šikovná!“ udělala jsem hlasem nadšeného majitele pejska a Will na mě vyplázl jazyk. Bylo mi dobře. Jedinou chmuru v duši jsem měla kvůli Misty, protože strejdové Jim a Nat by nějakýho Deana strčili s přehledem do kapsy, tím jsem si byla jistá. Ale nešlo to. Nakonec budeme muset počkat, dokud Misty nebude fyzicky aspoň v pubertě, aby nebylo tak rapidně vidět, jak rychle stárne. Ale co – pak si jich ještě užije, až je ze sebe navzájem bude brnět hlava.

Loudavě jsme se probrodili sněhovým popraškem ke kovovým dveřím. Will je lehce pohladil a pak vzal za kliku a vstoupili jsme dovnitř. Kovárna vypadala skoro stejně, novinkou ale byla podivná věc hned vedle výhně. Bylo to skoro dva metry vysoké a vypadalo to jako kuželovitý chomáč tenkých vytepaných železných pruhů.

„Co to sakra je?“ podivila jsem se. Will se na mě káravě podíval:

„Umění, ne? Teda předpokládám. Pokud to není hromada pokažených kusů. V tom případě bych sem ale zakázal přístup všem, protože jestli netuší, že železo se dá znovu překout, něco je špatně.“

Zahihňala jsem se a vedle mě se objevil zmateně se tvářící Justin. Drbal se na hlavě a mumlal, že mu o tom nikdo neřekl. Willovi začaly cukat koutky. Pak jsem vyrobila Jasona. Prstem ukázal na svého bratra a žaloval, že za všechno může Justin.

„Huš,“ zasyčel Will a rozehnal ty dva rukou. Přitáhl si mě k sobě a na chvilku jsme měli na práci něco s našimi jazyky.

„Tak jdete, nebo co tam děláte?“ houkl na nás seshora Nat.

„Abych vás nevystěhoval, mladej!“ vrátil mu to Will.

„Sorry, dědo!“ nedal se ten truhlík.

„Budete dole? Nejdete nahoru? Proč jsem uklízel?“ hulákal Jim. Já ty kluky miluju.

Musela jsem se hodně přemáhat, abych se k nim nerozběhla moc rychle. A když se na mě vrhli oba najednou a pevně mě objímali, jen jsem je hladila po zádech, dýchala jejich vůni a to pálení v krku mi dělalo skoro dobře. Protože to znamenalo, že jsou tu.

„Ty vole, ty jsi ledová,“ vyjekl Jim. „To sis nemohla vzít bundu?“

„Chceš nastydnout?“ přidal se Nat. Natáhla jsem ruce a zajela jim na zádech pod lem trička. Vypískli a honem uskočili pryč.

„Člověk ji na chvíli pustí na Aljašku a ona tam takhle zvlčí!“ hudroval Nat. „Komu jsme ji to svěřili?“

Will se jen povzneseně usmál.

Bylo to, jako kdybychom nikdy neodjeli. Prostě jsme začali tam, kde jsme před necelým rokem přestali. Svým způsobem to bylo jako vrátit se domů. Nejen proto, že tady jsme s Willem bydleli. Kluci byli moje první rodina, s Willem jsem pocit doma měla kdykoliv a kdekoliv a všechno tohle dohromady mi dělalo vážně dobře.

Nezkazil mi to ani fakt, že se jim podařilo rozbít ten předěl mezi ložnicí a zbytkem prostoru, o kterém Will tvrdil, že je vážně tvrzený a vydrží všechno.

Ani nová výmalba obývací části. Tyrkysová sice může být in, ale v kombinaci se zlatými doplňky je v bytě dvou mužů víc než jen gay.

A místo mé pracovní části stál posilovací stroj a rotoped. To mě zarazilo asi úplně nejvíc.

„Kdo přesně tohle používá?“ ukázala jsem tím směrem. Kluci po sobě střelili rychlým pohledem a pak shodně vyhrkli, že oni oba. Na Natově ne úplně plochém břiše to nebylo moc vidět.

„A k čemu to používáte?“ položila jsem zákeřnou otázku. Znala jsem je. Moc dobře.

„Noo,“ začal Jim a rozpačitě se na mě zubil, „vejde se tam hodně oblečení...“

„Já jsem si říkala, že támhleten pupík se netváří moc nadšeně, když ty stroje vidí,“ zamířila jsem prstem na střed Natova těla.

„No hele!“ udělal dotčeně a honem se narovnal a zatáhl ho. „Nemůžu za to, že mám tak dokonalé kuchaře!“

Pobaveně jsem máchal rukou a šla volat domů. Že jsme jako v pořádku dojeli. Ve skutečnosti jsem tím chtěla Edwardovi dát vědět, že jsem v pořádku já. Že je to všechno v pořádku.

„To rád slyším,“ řekl spokojeně. Pak jsem slyšela, že na někoho vrčí a v pozadí se Alice hlasitě směje. Napjala jsem se.

„Co se děje?“ zeptala jsem se potichu a snažila se znít co nejvíc klidně.

„Dean s tebou chce mluvit.“

Čekala jsem, že se rozzuřím, že se ve mně zvedne taková ta vlna napětí a vzteku, ale kolem mě proběhl Jim s hrnky na kafe a jeden z nich mu vypadl z ruky na huňatý koberec a on zase vypískl jako holka a teatrálně se chytil za srdce. Nedokázala jsem se zlobit. Nechtěla jsem si nechat zkazit tuhle náladu.

„Minnie?“ uslyšela jsem jeho hlas. Zněl opatrně a evidentně se mě snažil nenaštvat.

„Co?“

„Mě to fakt mrzí, neudělal jsem to schválně,“ omlouval se. Jen jsem doufala, že se nic nestalo Misty. Jestli jí něco vyvedl a moje návštěva tady právě skončila, přísahám, že je po něm! Dovleču ho do Anchorage do kovárny a našlapu ho do výhně!

„Cos provedl?“ zašeptala jsem tak, aby mě kluci nemohli slyšet. Měli teď na práci menší rozepři ohledně kávy, tak si ani nevšimli, že Will mě starostlivě pozoruje.

„Nějak mi to ujelo,“ kručel Dean. Kdybych měla srdce, nejspíš bych ho měla až v krku. Co a kam a komu mu ujelo?! „Utrhl jsem dveře od pokoje a zaklel jsem, a ona se toho hned chytila a moc ji to baví.“

„Já tě zabiju,“ vydechla jsem úlevně. Nic se nestalo. Will protočil oči a pak vysvětloval klukům, že je vážně jedno, kdo bude mít který hrníček.

„Ale mohlo to být horší,“ snažil se ještě Dean. Pak jsem uslyšela roztomilý dětský hlásek, který pronesl:

„Deane, prdel!“

No vida, jak jí ta výslovnost jde!

„Zlobíš se?“ kuňkl Dean. Chvilku jsem mlčela. A pak jsem se rozhodla, že budu dneska hodná Minnie a nebudu ho děsit.

„Ne.“

„Děkuju! Jsi vážně- “

Co jsem jsem se nedozvěděla, protože se ozvalo Edwardovo Dej to sem! a hovor se přerušil.

„Je to cvok,“ zabručela jsem a až pozdě jsem si uvědomila, že dost nahlas, abych byla slyšet. kluci se na mě zvídavě podívali a Jim si neodpustil rýpnutí:

„No, Wille, tvá žena o tobě nemá zrovna nejlepší mínění!“

„To nebylo o Willovi,“ bránila jsem se. „U něj bych použila úplně jiná slova – a ne, nechtějte je po mně vyslovit nahlas před vámi, musela bych se červenat.“ Jim na mě zahrozil a Nat se jen usmíval.

„Tak o kom to bylo?“ nedal se odbýt. Podezřívavě jsem se na něj podívala a bylo mi jasné, že už zase ví, že něco není úplně v pořádku. Viděl do mě jako do otevřené knihy, a to mě trochu vyděsilo. Vidí i to, co nesmí vidět? Dojde mu to?

„To jen...“ začala jsem neochotně. „Bydlí teď u nás jeden...“ Aha, Minnie? Jeden kdo? Jeden nový upír? Jeden úplně cizí chlap? Sakra, teď jsi to pěkně pohnojila! Naštěstí mě zachránil Will:

„Na nějakou dobu teď u nás bydlí můj starý známý a Minnie mu nějak nepřišla na chuť, kulantně řečeno.“

„Áha!“ udělal Jim stylem No jasně, něco takového jsme mohli tušit.

„Takže klasika,“ konstatoval Nat a já se naježila:

„Jak to myslíš? Jaká klasika?“

Hned byl u mě a tak, jak to vždycky dělal, mě objal. Mrkla jsem se na svého žárlivého muže, ale byl naprosto v klidu – tihle dva mu nevadili.

„My víme, že nemáš ráda lidi. Nikdy jsi neměla, a jakmile se k tobě přiblíží někdo cizí, hned vrčíš. A pokud je to chlap, jsi ještě navíc vyděšená, že by po tobě mohl něco chtít. Vzpomeň si na Edwarda? Jak ses schovávala doma, protože ses ho bála? A Will, který ti dal rovnou najevo, že se mu líbíš – to byl průšvih, viď?“ vysvětloval mi Nat a zase to byl můj Nat, můj starší brácha, co ví, jak to ve světě chodí a dokáže to vysvětlit i mně.

„Je skvělý, že jsi dokázala zapomenout na to, jaká jsi byla před Willem,“ pochválil mě Jim. „Ale teď ti vadí cizí chlap úplně stejně, jako dřív.“

„Leda by v tom bylo něco víc, co?“ napadlo Nata. No, je v tom něco víc. Docela dost víc. Chce, abych byla spokojená, motá se kolem mé dcery a já vážně nevím, co si o něm myslet.

Pro kluky jsem jen zavrtěla hlavou.

„No jistě, přece si Will nenastěhuje do domu někoho, kdo mu bude balit Minnie,“ pokáral ho Jim.

„Teď jsi pan Chytrej?“ zamračil se Nat. Pustil mě a začali se s Jimem dohadovat o něčem úplně jiném a nás si už nevšímali.

„Bojíš se ho?“ zašeptal tiše Will a přivinul mě k sobě. Pokrčila jsem rameny.

„Bojím se, že bude tak dlouho otravovat, až tobě povolí nervy a něco mu uděláš, Bojím se, že nás dostane od sebe. Z něj strach nemám. Jen z toho okolo.“

„Takže si na něj prostě musíš zvyknout. Posloucháš mě, Minnie?“ zeptal se Nat. Zjistila jsem, že jsem si vůbec nevšimla, že se dohádali a mluví na ně, Teď jsem jen roztržitě přikývla.

„Neposlouchá,“ žaloval Jim. „Je hrozná!“

„Fajn,“ rozhodl Nat. „Kašleme na cizí chlapy, jedeme se navečeřet!“

Cože to?

Jídlo?

Asi nemyslel výlet do lesa, že?

 

Nemyslel. O třičtvrtě hodiny později jsme zastavili na vyhrazeném parkovišti restaurace Brouci a švábi.

„Hele,“ napadlo mě. „Ví o tom názvu Esmé? Nepřijde mi, že by se jí to líbilo...“

„Samozřejmě, že ví! Je spolumajitelka, proboha! Navíc mi poslala návrhy interiéru, ví o všem!“ durdil se Nathan. Stejně jsem mu nevěřila, Brouci a švábi? A sem jako choděj lidi? Plán B je teda mnohem lepší název. Mohl ho použít zbnovu, nebo z toho udělat Plán C, ne?

Jakmile jsem ale vstoupila dovnitř, musela jsem zůstat zírat. Interiér byl dokonalý. Velký světlý prostor, rozzářený spoustou zářivek. Bílé stoly z kovu a skla, bílé židle. Na zemi tmavě zelený koberec s vysokým vlasem, na bílých stěnách velké malby stébel trav a stonků rostlin. Až když jsem přišla k pultíku, u kterého obsluha vyřizovala rezervace, došlo mi, proč jsou ty stoly z bíle natřeného dřeva a sklěněné desky: pod sklem byli vypreparovaní brouci. Všude. Dohlédla jsem až na konec restaurace a každý stůl měl pod sklem několik hmyzáků a motýlů. A švábů, samozřejmě.

„No tak tohle je úchylný!“ vydechla jsem. Tohle že vymyslela Esmé? Jako kdyby mi četl myšlenky, Nat nadšeně řekl:

„Nechápu, proč dělá jen renovace starých domů. Jako designérka je dokonalá, lidi si to tu hrozně chválí! Název i vzhled si každý hned zapamatuje a šup, jsme známí.“

Zírali jsme s Willem oba stejně překvapeně. Esmé se nezdá.

O něco později jsme zírali zase překvapeně, ale rozhodně ne nadšeně. Přinesli nám předkrm. A pak hlavní jídlo. Taky dezert. A pili jsme víno.

Všechno to chutnalo jako jíl. Hnusná hmota, která mi v puse ještě nakynula. Ble. Snažila jsem se to zapít vínem, ale bylo to ještě horší. Aha. Už to chápu. Proto Cullenovi vždycky jídlo jen roznimrali a ani se nepokoušeli předstírat, že jedí. Jasně, jedovatý to nebylo, ale tak moc hnusný! Uf.

Pípla mi sms.

A ven to musí taky horem. Pozdravuj kluky. A.

Škrtla jsem si z pomyslného seznamu dotaz ohledně zvracení. Bezva.

 

Usnuli kolem druhé ráno, oba s příjemnou opičkou. Možná ze zvyku z Anchorage, možná prostě jen proto, že se mi chtělo, jsem si stoupla nad jejich postel a pozorovala, jak spí.

Stará Minnie, co se bála všech lidí, měla chuť se vmáčknout mezi ně a usnout, pěkně v bezpečí.

Nová Minnie si byla jistá, že je ochrání, ať se bude dít cokoliv.

A že Dean je vlastně chudák.

Když jsem to tichounkým šeptem vysvětlovala Willovi, souhlasně přikyvoval. Oba jsme byli sami. Oba jsme u Cullenových našli rodinu a zázemí, a jako bonus taky sebe. Až přijedeme v neděli v noci domů, ujasníme si pravidla. A budeme hodní. Nebo aspoň hodnější.

„Kdyby věděli, jaký na mě mají dobrý vliv,“ usmála jsem se s pohledem upřeným na chrápajícího Nata a do klubíčka stočeného Jima. Mají jeden druhého. A já mám Willa. Je dobrý, že nikdo z nás není sám. Teda...

„Musíme Deanovi někoho najít,“ napadlo mě. Pak bude klid. „Existuje upírská seznamka?“

Will pobaveně zavrtěl hlavou.

„Fakt ne? Žádný NavěkySpolu.com? TřpyťSeSeMnou.com? To je díra na trhu, ne?“ divila jsem se. Hm. Tak tudy cesta nevede.

 

Druhý den bylo naštěstí zataženo, a tak mi ani nevadilo, že jsme se jeli podívat do města, najíst se (Zase! Nesnáším jídlo a zvracení! Nejsem žádná bulimička, tak proč?!) a stavit se v Plánu B, který měl teď na starosti Bernie. Mačkal mě ve svém objetí, úplně dojatý. Vykřikoval, jak moc mi to sluší, že je ze mě nádherná ženská a že je věčná škoda, že mě nikdy nepozval někam ven.

Zírala jsem, jak mu stouplo sebevědomí.

A jak je Willovi jedno, že mě pořád muchlá. Usmíval se.

„Už vím, jak zůstat v klidu, tedy aspoň relativním,“ zastavil mě pak, když jsme se vraceli k autu a Jim zrovna ječel, protože Nat na něco zapomněl. Tázavě jsem zvedla obočí.

„Prostě ho budu brát jako tvého bodyguarda. Jen ať se stresuje o to, aby se ti nic nestalo. U Edwarda to zabíralo, žárlil jsem, ale jen v normě. Aspoň budu mít jistotu, že se tobě a Misty nic nestane, když budu pryč. A klidně mu za to budu i platit.“

„Bodyguard?“ zopakovala jsem nechápavě. Tohle ho uklidnilo? Asi neviděl v televizi Osobního strážce, co? Nejspíš ne, to by nebyl takhle klidný.

„Bodyguard,“ přikývl.

Ale co. Hlavně že bude klid.

 

Ta věc, na kterou zapomněl Nat, byl večírek. Jim pozval lidi z okolí. Všechno by bylo prima, kdyby se tam neobjevily všechny ty ženštiny, co byly tenkrát na kurzu u Willa a tak mlsně si ho prohlížely. Byly tu. A mlsně si ho prohlížely. A některým z nich vůbec nevadilo, že s sebou mají své protějšky.

„No to si děláš prdel?“ vydechla jsem zaskočeně.

„Prdel se přece neříká,“ řekl Will, líbl mě do vlasů a šel se přivítat se starými známými. Přece jen byl vždycky společenštější než já. Vydržela jsem se na ty natěšené ženské dívat asi minutu. Pak jsem se vypařila dolů a sedla si na jeden ponk. Chtělo se mi vrčet. Chtělo se mi ta vletět, vycenit zuby, pustit hrůzu a sledovat, jak zdrhají. Vyndat si čočky a pořádně je vystrašit.

„Co se děje?“ zeptal se Nat, který si mého úprku všimnul a scházel za mnou dolů. Musela jsem s pravdou ven:

„Žárlím.“

„Takže normálka,“ usmál se a vyšvihl se vedle mě. Jo. Vlastně normálka. Ale třeba si za pár století zvyknu. Nebo – haha – můžu ty ženský brát jako Willovy bodyguardky, ne?

„Jsi jiná,“ řekl najednou Nat vážným hlasem. Ztuhla jsem. Nepokračoval, jen seděl těsně vedle mě a jeho dech i tep byly naprosto v klidu. Neměl strach.

„Jo,“ hlesla jsem nakonec.

„Jsi jim podobná. I Willovi.“

Překvapilo mě, že si uvědomoval, jak moc si jsou podobní. Jak moc jsme si podobní. Nejspíš to musel vědět celou dobu, ale asi mu to nepřišlo tak důležité, aby na to myslel před Edwardem – ten by mi o tom řekl.

„Jo,“ zopakovala jsem se.

„Je to... Mám o tebe mít strach?“ zeptal se opatrně. Zavrtěla jsem hlavou. i v tom šeru, osvíceném jen světly lamp z ulice, mě viděl a přikývl.

„Dá na tebe pozor. Oni všichni. Mají tě rádi.“

Němě jsem na něj zírala. Jo. Vždycky do mě viděl. Vždycky věděl, co se děje okolo, a i když se navenek tvářil jako machýrek, dokázal poslouchat a vcítit se. Můj Nat.

„Víc vědět nechceš?“ Věděla jsem, že mu nesmím nic říct, ale nemohla jsem si pomoct.Chtěla jsem vědět, proč to bere tak v klidu.

„Ani ne. Hlavní je, že jsi šťastná,“ odpověděl. Aha. Tak jo.

„Co ten Willův známej?“ řekl po chvilce.

„Dean? Bude v pohodě. Budu v pohodě.“

„To je dobře, Minnie.“

 

Loučilo se mi s nimi těžko. Ale vracela jsem se za Misty, a k ní mě to táhlo mnohem silněji. Sem zase přijedu. Častěji; návštěva tady byla hodně důležitá, protože jsme oba mohli myslet bez Edwardova dohledu, nikdo nám do toho nekecal – tedy pokud nepočítám Jima, a mně Nat pomohl přestat se definitivně trápit tím, že jsem jiná a oni to poznají. Věděli to, minimálně on, a bylo mu to jedno.

„Já budu plakat!“ kvlílel Jim a odmítal mě pustit. Po telefonu možná zněl dospěleji, ale takhle naživo to bylo stejně marný – pořád pako. Nat mu šeptem do ucha slíbil masáž, jen co naše auto zmizí za rohem, a až pak jsem mohla nastoupit.

„Pááá!“ mávl Jim. A hned pak popadl Nata za ruku a vlekl ho dovnitř.

„Vidíš,“ řekl Will spokojeně a bylo v tom všechno. Jsou v pořádku. Jsem v pořádku. Jsme v pořádku. Vidím.

O pár hodin později jsme zastavili ve tmě před domem. Slyšela jsem pravidelné klidné ťukání Missiina srdíčka a zaplavila mě vlna štěstí. A nemohl to překazit ani fakt, že Dean seděl v křesle v našem pokoji a četl si. Byl do toho tak zabraný, že zvedl hlavu, až když jsem vešla dovnitř. Nebo se tak možná jen snažil vypadat, kdo ví.

„Jste doma,“ konstatoval spokojeně. Přikývla jsem.

„Musíme,“ začal Will, ale zarazil se a zkusil to jinak a o hodně klidnějším tónem. „Máš chvilku čas? Rád bych si s tebou promluvil.“

Dean překvapeně souhlasil a odešli někam ven. Tak nějak jsem tušila, že Alicina vize těch dvou v kovárně se vyplní už brzo.

„Jak ses měla?“ zašeptal Edward. Vrhla jsem se mu úlevně kolem krku. Ukázala jsem mu, jak jsem se měla. Překvapeně zvedl obočí:

„Tolik novinek...“

„A samé lepší,“ souhlasila jsem.

„Co budeme dělat? Nebudeš se nudit, když není potřeba na Deana ječet a vrčet a nemusíš se bát kvůli klukům?“ zlobil mě.

„Nevím, jak ty, ale já si to budu užívat,“ zakřenila jsem se na něj.

Will s Deanem se vrátili až ráno. Oba najednou, naprosto v pohodě.

„Kde jste byli?“ zajímala jsem se zvědavě.

„Na lovu,“ odpověděl Will. „Jdu se převléct a jedu do města.“ Políbil mě a pak se podíval na Deana:

„Dávej na ni bacha.“

„Jasně,“ souhlasil Dean.

Tak jo. Měla bych kluky začít pronajímat jako dokonalé manželské poradce, nebo tak něco.

 


Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

zuzka88

28)  zuzka88 (07.02.2012 11:52)

Takže kamarádi? No to jsem zvědavá

magorka

27)  magorka (23.09.2010 09:25)

a taky a pak ještě

Paike

26)  Paike (01.08.2010 14:28)

Jsou to prostě... kluci. Kluci. Gayský kluci. Gayský kluci, který miluju.
Smála jsem se (webovky), brečela jsem, no jo nic divnýho (rozhovor s Natem).
Tak si říkám, nebylo by mi líp, kdybych to nikdy nečetla? Nebylo.

AliceBrandon

25)  AliceBrandon (25.05.2010 00:50)

Nejvíc se mi líbil rozhovor s Natem.
A Willovo vyřešení situace. Prý bodyguard. Aby se mu to nevymstilo.

magorka

24)  magorka (24.05.2010 10:19)

a a juchuuu krásný Neb! Děkuju M.

Popoles

23)  Popoles (23.05.2010 21:33)

No konečně se s klukama setkala. Jsou to taková zlatíčka, nedivím se, že Min takmoc chybí.
A Nate - je vnímavý a vzal to bezvadně. Stačí mu, že je Min šťastná a nehodlá nic jiného řešit.
A Misty? Já jí zbožňuju a vypadá to , že ona bude zbožňovat Deana :)
Je perfektní, že Will a Dean si promluví a Min se ho pokusí aspoň tolerovat.
Vážně jsi men strašně natěšila na další díl, už teď tu slintám nedočkavostí.

Alrobell

22)  Alrobell (23.05.2010 21:12)

Jak nejlépe vyplnit infarktový zápas našich hokejistů?
No přeci, přečtením další kapitolky od naší milé Nebrasky...

Která mě ovšem nenechala chladnou... Zvláště poslední věty... Jak jako dávej na ni pozor... to jako Will nwdw dál než do města? To byla v lese mužská rozmluva typu musím na pár sní pryč, kdyby se mi něco stalo, postarej se o ně? No já doufám, že jel do města maximálně pro rohlíky...

Jinak malá Misty je geniální...

No celá povídky je geniální, vtipná, nakonečně napínavá...

No do příště si pořídím slovník synonym... protože mě nebaví se opakovat...

Za kapču a se ti.
Páčko o dalšího dílku
Al

Linfe

21)  Linfe (23.05.2010 18:49)

Ree: byl to pokus o alespoň trochu zajimavej komentar, evidentně se nepovedl :-)

Tak já budu teda dělat Aaaaa a Oooooch a

Ree

20)  Ree (23.05.2010 17:59)

Linfe: Myslím, že můžeš poděkovat max. sobě. Neb tě do toho určitě nenutila...

19)   (23.05.2010 16:46)

Úžasné, opět moc, moc úžasné ! Díky

Linfe

18)  Linfe (23.05.2010 16:24)

Tak ti Neb musím poděkovat za totálně zničený víkend, 50. kapitol je super máš se pořád na co těšít, ale když se nemůžeš odtrhnout a čteš to v kuse skoro dva dny místo toho aby si dělala co musíš a na co máš deadline v pátek.... No do prdele!!
Takže teď ti kurva děkuju, a já se můžu se jít zahrabat.

P.S. Bylo to nádherné, vtipné, roztomilé a nevím co ještě. Díky ale nevíš, kdo by mi mohl vrátit ty dva dny? Jsem v totálním průseru.

Bye

17)  Bye (23.05.2010 13:26)

Nikdy mě nepřestane udivovat Tvoje fantazie.
Brouci a švábi!
NavěkySpolu.com? TřpyťSeSeMnou.com?!
Prdel :D
A ven to musí taky horem.
Nat, ách
Tak koho najde pro Deana SeznamkaNeb.com?

Silvaren

16)  Silvaren (23.05.2010 07:48)

Ta návštěva mě pohladila po duši, myslím, že stejně jako Minie.
A TřpyťSeSeMnou.com

Rosalie7

15)  Rosalie7 (22.05.2010 22:05)

No páni, 50. kapitolka - tak to už si zaslouží nějakýho panáka, když už ne na oslavu, tak aspon zapít ty šváby... Kdes přišla na takovej šílenej název? Já se řehtala jak něco, stějně tak i u těch webovek Vážně překrásný, pořád žasnu nad lehkostí tvýho psaní, je to dokonalost sama

14)   (22.05.2010 21:05)

Hanetka

13)  Hanetka (22.05.2010 19:49)

Nebrasko, díky. Přesně tohle jsem potřebovala. Přesně tohle. Usmívám se jako měsíček na hnoji a je mi krááááásně.

Cam

12)  Cam (22.05.2010 17:33)

Paráda, vtipný a neotřelý. Kluci byli skvělí a jsem ráda, že i Will snad začne na splachověče Deana koukat trošku méně zuřivě

Melani

11)  Melani (22.05.2010 17:29)

Ahoj, tady Anna43474 a Enely. Moc se nám to líbilo! Jo a ty webu nás dostaly... Skvělý kulatiny .

Amisha

10)  Amisha (22.05.2010 17:24)

Karolko, teď jsi mi vzala vítr z plachet...
Bylo to skvělé ovšem špatně to ani neumíš, no.

Ree

9)  Ree (22.05.2010 17:23)

Jééééé, věděla jsem, že mi kluci chyběli, ale teprve teď mi došlo, jak moc... Tohle bylo úžasné, Neb! A všechny ty pocity byly umocněné ještě adrenalinem, který ze mě úplně nevyprchal

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek