Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

V jámě lvové

Jeli jsme městem směrem na sever. Čekala jsem, že zastavíme u některého z domů v lepší vilové čtvrti, ale ani nepřibrzdila. U cedule oznamující konec města jsem se nervózně zeptala:

„Unášíš mě na Aljašku?“

Ness vyprskla:

„Neboj, za chvilku jsme tam. Dům je kus za městem v lesích, máme rádi samotu.“

Jasně! Nechat se odvézt do domu na samotě v lese byl nejlepší nápad, jakej jsem kdy dostala! Minnie, žes radši nedržela pusu a nenechala ji, ať si dělá, co chce! Koneckonců je to její přítel, a pokud chce, aby měl vysokou horečku, tak je to její věc! Nic ti do toho není!

„Hele, já radši asi vystoupím,“ kuňkla jsem. Ten vykřičník se z koutku hlavy rozšířil a teď jsem měla ledové ruce a slaboučce se třásla. Nedovedla jsem si to vysvětlit, vlastně se nic nedělo. Jedu autem se stejně starou holčinou a jejím nemocným a nalitým přítelem k nim domů, kde čeká jejich táta – doktor. Tohle není nic podezřelého, ne? Tohle dělají lidi, když se kamarádí. Není to nic, z čeho by čpělo nebezpečí. Tak proč jsem podělaná až za ušima?!

„Je ti špatně?“ nechápala mě Ness.

„Ne, já jen,“ odmlčela jsem se a přemýšlela, jak to říct. Nakonec jsem se rozhodla mlžit. „Jen jsem se asi unáhlila. Je pozdě a je neslušný se vám cpát domů.“

„To je v pohodě, stejně nespěj,“ řekla Ness.

„Ness, zastav, já nikam nejedu, jdu zpátky,“ řekla jsem a doufala, že to zní tak rozhodně, jak jsem měla v plánu. Neznělo, protože jsem ve zpětném zrcátku uvidělal její nejdřív překvapený a pak pobavený výraz.

„Ty se bojíš!“ vyprskla. Mlčela jsem. „No, v podstatě to je asi dobře,“ řekla už beze smíchu. „Oni fakt nejsou rádi, když si někoho pustím blíž k tělu, ale vás mám doopravdy ráda. A neboj, nic se ti nestane, fakt jsou všichni v pohodě. A kdyby něco, budu tě bránit vlastním tělem!“ mrkla do zrcátka, nejspíš povzbudivě.

„Jak jako kdyby něco?“ vyjekla jsem.

„To byl vtip,“ odpověděla a zahnula na nějakou lesní cestu. Jacob hlasitě chrápal.

Čekala jsem, že auto začne drncat, ale cesta asi byla vyasfaltovaná, protože se jelo stejně pohodně jako ve městě, jen kolem byla nepropustná tma. V hlavě se mi vynořovaly scény z nejrůznějších hororů a i když se mé racionální já snažilo to druhé přesvědčit, že všechno je v pohodě, jen zjistím, že Jacob bude v pořádku a zas se nechám odvézt, pořád jsem měla husí kůži. Viděla jsem před sebou jako film celou rodinku, jenže tentokrát nevypadali jako modelky a modelové, ale jako fakt úchylní vrazi a násilníci. Jizvy, zlověstné úsměvy, špinavé, potrhané oblečení, v ruce nože, motorové pily. Elfka s rukama od krve mává šibeniční oprátkou, Barbie se sekáčkem na led drží v ruce hlavu nějakého nešťastníka, Blonďák s kápí na hlavě vydává děsivé zvuky, Hora svalů vleče pytel plný kusů těla, Tmavovláska s břitvou v ruce přejíždí ukazováčkem po krku v jasném gestu. A úplně vepředu stojí Rozcuch Edward a místo rukou má nůžky jako v tom starém filmu Střihoruký Edward. Jenže tamten byl hodnej a milej, tenhle má na tváři ošlivý škleb a celkově se podobá spíš Freddiemu Crugerovi.

Někdy svou příšerně bujnou fantazii nenávidím!

V tu chvíli se před námi rozprostřela veliká louka a na ní veliký světlý dům ze dřeva a skla. Uvnitř se všude svítilo, další světla ozařovala terasu i příjezdovou cestu.

Prima. To abych dobře viděla, až mě rozřežou na kousky!

Než jsme stihnli zastavit, už byl u auta Edward a o něco starší blonďák, který, jak jinak, vypadal jako model. A tohle je zas kdo?

„Ty idiote, co vyvádíš?!,“ zavrčel Rozcuch, když bez větších obtíží vytahoval probuzeného Jacoba z auta. Snažila jsem se na zadním sedadle vypadat neviditelně, ale věděl o mně:

„Ahoj, Minnie, rád tě vidím,“ řekl a k mému úžasu tak i vypadal.

„Promiň, tati, nevěděla jsem, že mu to neudělá dobře,“ omlouvala se Ness.

„To není tvoje chyba,“ řekl Edward a spolu s tím starším táhli Jacoba dovnitř. Proč odpovídá on, když se Ness omluvila tátovi? Počkat! Ten blonďák je jejich táta? Není na to moc mladý? Já vím, jsou adoptovaní, ale i tak? A moment, jaktože taky vypadá... dokonale?!

„Pojďte dovnitř!“ houkl přes rameno. Bezradně jsem se podívala směrem k domu. Skrz prosklenou stěnu byla vidět v obýváku pravděpodobně celá rodina a dovnitř se mi rozhodně nechtělo. Přece jen, ty pily a mučení a škrcení... V tu chvíli jsem se rozhodla utéct. A o vteřinu později si představila, jak to ve tmě napálím do prvního stromu a zůstanu pod ním ležet, dokud mě někdo nenajde okousanou od mravenců.

Zevnitř se ozval vysoký zvonivý smích. Ness se uchichtla:

„Alice se hodně baví, čímpak asi?“

Že by tím, že je teď čeká ošetřování nemocného Jacoba?

„Tak pojď,“ pobídla mě a otevřela mi dveře. Hlasitě jsem polkla a v duchu se proklínala. A když jsem měla pocit, že dušička ve mně už nemůže být menší, najednou se ve mně zvedla vlna síly a odhodlání a já se narovnala. Strach byl jako mávnutím proutku pryč, byla jsem úplně klidná, dokonce jsem cítila, jak mi pozvolna zpomaluje tep.
Jasně. Když už jsem tu, tak z toho vytřískám co nejvíc! Chtěla jsem přece zjistit nějaké podrobnosti o rodině, ne? Teď mám možnost! A pokud jsou to násilníci, domluvím se s nimi, že to nejdřív sepíšu a až pak se nechám uškrtit.

Zevnitř se ozval vícehlasý výbuch smíchu. Výborně, asi mají mejdan!

Šla jsem za Ness a omámeně si prohlížela dům. Byl nádherný, obrovský, vzdušný, elegantní. Jednoduchý, ale na první pohled funknční. Vchodovými dveřmi jsme vstoupily přímo do obývacího pokoje, který měl rozlohu asi tří našich třípokojových bytů.

Možná jsem měla studovat medicínu! Mají doktoři až takhle vysoké platy? Ti normální asi těžko, ale takový plastický chirurg by určitě mohl! A tím by se vysvětlovalo, jak je možné, že je celá rodina tak povedená! Doktor na nich doma zkouší nové postupy!

„Ahoj Minnie,“ přihopkala Elfka. „Jsem Alice, a chci tě uklidnit, vůbec se nás nemusíš bát!“

Zamručela jsem, že se nebojím, Elfka se rychle podívala na Blonďáka a pak se spokojeně usmála. Já těkala pohledem z jednoho člověka na druhého. Barbie a Tmavovláska vypadaly pěkně nakrknutě, ale to jsem tak nějak čekala, evidentně nemají rády lidi stejně jako Rozcuch. Blonďák byl v ústraní, ale tvářil se v pohodě. Ness v rychlosti vyprávěla, co se stalo v baru; historka o opilém Jacobovi tuze pobavila toho velkýho svalnatýho.

„Má vysokou horečku, možná bude potřebovat nějaký obklady nebo co já vím!“ vyhrkla jsem. Kdo ví, jestli plastický chirug umí léčit horečku?

„To bude v pořádku, manžel se o něj postará,“ promluvila na mě drobná cizí žena a mile se usmála. „Jsem Esmé a mám celou tuhle bandu na starost. Vítej u nás, Minnie, ráda tě poznávám,“ řekla se širokým upřímným úsměvem a já měla chuť na ni omámeně civět jako na svatý obrázek. Byla krásná, stejně jako ostatní, ale z ní vyzařoval takový klid, spokojenost, možná láska? I ona byla jen o pár let starší než její děti, ale v tuhle chvíli jsem to neřešila. Jen se mi sevřelo srdce a v krku mě začal pálit pláč, protože jsem měla plnou hlavu závisti. Přála jsem jim jejich spokojenou rodinu, ale proč nemohlo něco takového potkat i mě? Mít někoho, kdo se o mě bude starat a komu nebude vadit, když s sebou v půli noci přivedu cizího člověka, naopak ho přivítá s otevřenou náručí... Achjo, vy nevíte, co ve vaší mámě máte, oslovila jsem v hlavě Cullenovi.

„Minnie?“ ozval se ten zatraceně sexy hlas ze schodů a pak se objevil celý Rozcuch. „Jsi v pořádku?“

Udělala jsem Hm a honem zaplašila ty plačtivé myšlenky. Konec konců, já mám kluky, tak co.

„Co Jacob? Co mu je?“ zeptala jsem se.

„Bude v pořádku, Carlisle mu naordinoval nějakou léčbu, do rána bude fit,“ uklidnil mě. Nebo se o to spíš pokoušel. Za těch pár hodin do rána mu těžko srazí horečku, navíc pokud je opilý.

„Vážně, nedělej si starosti,“ tvářil se Rozcuch přesvědčivě.

„Dáš si něco k pití, Minnie?“ upoutala mou pozornost Esmé a já přikývla, protože jsem měla žízeň jako trám. Šla jsem za ní do kuchyně, mezi tolika lidmi jsem se necítila úplně dobře a pohledy těch dvou nejhezčích holek tomu moc nepřidávaly. Edward něco potichu řešil s Tmavovláskou a Ness, Barbie stála kousek od nich a poslouchala je, ale zvládala se na mě přitom mračit. Schovám se za sukně jejich mámy, to je dobrej plán.

„Děkuju, žes Nessie pomohla s Jakem,“ promluvila na mě Esmé, zatímco mi chystala ledový čaj. „On je trdlo, není moc zvyklý pít a teď byl navíc trochu nachlazený, ale nemusíš se o něj bát.“

Jí jsem to i věřila. Postavila přede mě skleničku a ukázala na barové sedátko u kuchyňského ostrůvku. Poslušně jsem se posadila a sledovala ji, jak vytahuje z lednice zeleninu.

„Dáš si salát, nebo spíš sendvič?“ zeptala se.

„Já, eh, nemám, to nemusíte,“ koktala jsem. Zavrtěla hlavou:

„Slyším až sem, jak ti kručí v břiše. Udělám sendivče, Nessie si určitě taky dá.“

Z obýváku se ozvaly rozrušené hlasy, ale byly moc potichu na to, abych rozuměla, co říkají. Tušila jsem, že je to kvůli mně. Měla jsem chuť tam vejít a omluvit se za to, že jsem sem vpadla, ale v tu ránu se ozvala hlasitá rána, jako když o sebe třísknou dva kameny. Vyjekla jsem a vyděšeně se podívala na Esmé. Ta se jen trochu zamračila, ale na mě se pak usmála:

„To nic, jen si musí něco vyříkat. Nejlepší je se jim do toho neplést.“

Vrtalo mi hlavou, proč Nessie v autě mumlala větu o tom, že mě její máma zabije. Esmé vypadala, že by nedokázala ani naporcovat mražené kuře, natož někomu ubližovat. Byla tak neuvěřitelně laskavá a fakt jsem netušila, proč o ní její dcera smýšlela tak divně.

„Ale ta rána?“ pípla jsem zaraženě.

„Neboj, vědí, že mi nesmějí nic rozbít,“ mrkla na mě a kladla na chleba listy salátu a kousky rajčete. „Chceš tam majonézu?“

Jako by se nechumelilo. Jako by ve vedlejší místnosti právě někdo neboural krb nebo co. Ta musí mít pevný nervy.

„Jů, jídlo, super!“ objevila se Ness v kuchyni a sedla si vedle mě.

„Tam?“ zeptala jsem se jako idiot a ukazovala k obýváku. Neměla jsem sílu na další slova. Nessie se rozesmála:

„V pohodě, Rosalie a Bella nemají rády cizí lidi, ale vysvětlila jsem jim, že nejsi cizí, protože jsi moje a Jakeova kamarádka. A Edward tě taky zná, tak co.“ Při těch slovech se mrkla na Esmé a ta jen lehce pokrčila rameny. Tahle rodina je prostě velmi svérázná.

Do kuchyně přišla i Elfka a Hora svalů.

„Fuj, co to tady smrdí?“ krčil nos ten kluk a pak se mu tvář chápavě rozjasnila, když uviděl sendviče. Mrňavá Elfka do něj varovně žďuchla. Pak se posadila vedle mě z druhé strany a spustila:

„To je tak super, že jsi tady! Těšila jsem se, až se tu objevíš, doufám, že tu budeš častěji.“

„No, hm, to asi ne,“ řekla jsem polohlasně a nechápala, proč je ze mě tak nadšená. Samozřejmě, že mi to dělalo radost, ona byla klubko čiré radosti a energie a chtě nechtě jsem se v její přítomnosti musela uvolnit, jen jsem netušila, co bych já mohla dát jí.

„Ale to víš, že jo. Příště sem vezmeme i kluky,“ plánovala Nessie. No, Jim se počůrá blahem. Esmé před nás položila jídlo a i když jsem tvrdila, že nemám hlad, vrhla jsem se na něj a zalykala se nadšením a chutí. Tohle se Jimovým pokusům nemůže rovnat ani v nejmenším, ta ženská je bohyně! Hora svalů nás pobaveně sledoval, ale on ani Alice si nevzali.

„Minnie, hraješ baseball?“ zeptal se mě z ničeho nic. Přestala jsem kousat a zaskočeně zavrtěla hlavou. Vypadal zklamaně, ale pak se rozzářil:

„A koukáš na baseball?“

Spolkla jsem sousto a řekla, že nemám televizi. Vypadal šokovaně.

„Ty na ni nemáš? Jestli na ni nemáš, klidně ti můžu dát svou starou, stejně jsem si chtěl kupovat novou!“

Zrudla jsem. Tak proto jsou na mě tak milí, evidentně si libují v charitě! No bezva! Třeba ještě staré boty by mi mohli nabídnout!

„Emmette!“ okřikly ho najednou Alice i Esmé a Ness bublala smíchy.

„Jsi idiot,“ ozval se za mnou Rozcuch, Nevšimla jsem si, kdy přišel, byl potichu jako duch.

„To je dobrý,“ řekla jsem a snažila se vyhnout jakémukoliv očnímu kontaktu. „Na televizi mám, ale nepotřebuju ji.“

„Tak promiň,“ vymáčkl ze sebe Emmett a opravdu vypadal provinile. V tu chvíli mi ho bylo trošku líto a na žebříčku oblíbenosti jednotlivých členů se zařadil na třetí příčku hned vedle Alice. Lehce jsem se na něj usmála. Jedla jsem a hlavou mi vířily hromady otázek. Na to, aby mi na všechny odpověděli, by potřebovali tak celý víkend. Nehledě k tomu, že na většinu z nich by mi nejspíš nechtěli odpovědět. Třeba Kde se fasují takové obličeje, Kde se dá koupit takovej hlas, Kde jste sakra sebrali tolik peněz, Jste mafiáni, Bere Alice nějaké stimulanty, nebo se takhle hyperaktivní narodila?

Z mého přemítání mě vytrhl Carlisle, který se na nás přišel podívat. Představil se mi, poděkoval za to, že jsem pomohla Nessie, a pak vzal kolem pasu Esmé a jen nás všechny s úsměvem pozoroval. Lehce nervózní z takové pozornosti jsem rychle dojedla sendvič a i když bych si s radostí dala ještě jeden, začala jsem přemýšlet, jak se dostat domů. Nessie asi bude chtít zůstat doma s Jacobem, koho mám poprosit o odvoz? Alici? Esmé? A hodí se to vůbec?

„Dej si ještě,“ kývl Rozcuch směrem k talíři s jídlem. Jen jsem zavrtěla hlavou. „Jsem si jistý, že by sis ještě minimálně jeden s radostí dala, tak se nestyď,“ pobídl mě a já se zamračila. Vypadám tak nenažraně, nebo jak je možné, že mě odhadl? Tok myšlenek mi přerušil mobil, který začal v kapse vyhrávat Osudovou. Kluci! Rychle jsem ho vyhrabala a přijala hovor.

„Kde sakra seš?“ ozval se rozzlobený Nathan. V pozadí jsem slyšela Jima, který vyhrožoval, že mě vykostí.

„U Cullenových,“ pípla jsem potichu a doufala, že se nestane přesně co, to následovalo.

„U Cullenových?“ řekl Nathan překvapeně a pak se ozvalo v telefonu škrábání a praskání, jak mu Jim vyrval přístroj z ruky.

„To si ze mě děláš srandu? Proč jsi tam? Jak ses tam dostala? Kde vlastně jsi? Jak to tam vypadá?“ vychrlil na mě a já jen s útrpným výrazem ve tváři čekala, až mě pustí ke slovu. Najednou mi studená ruka vzala mobil z ruky. Lekla jsem se, až jsem nadskočila, ale Rozcuchův trochu pokřivený úsměv mě uklidnil.

„Ahoj, Jime, tady Edward Cullen,“ řekl omamným tónem do sluchátka a na druhé straně se rozhostilo ticho. „Minnie pomohla Nessie s Jacobem, je v pořádku a za chvíli vám ji dopravíme domů, nemusíš mít obavy. Měj se a pozdravuj Nathana.“

A zavěsil. Překvapeně jsem na něj zírala a představovala si, jak právě teď Jim omdlívá a Nathan ho křísí. Rozcuch mi vrátil mobil a řekl:

„Kdyby s tím měli problémy, odkaž je na mě.“

Jen jsem konsternovaně přikývla. Co to ksakru bylo? Proč to udělal? Proč je na mě najednou tak milej? Vždycky se tvářil, jak kdyby měl v zadku osinu, a teď tohle?

Lehce nakrčil čelo a zamyšleně si mě prohlížel. Pak z něj vylezlo:

„Jsme rádi, že si Nessie našla kamarádku.“

Eh... Aha... No, tím by se to mohlo vysvětlit.

„To je pravda!“ přitakala Ness s plnou pusou.

„A navíc ještě možná bude sranda!“ chechtal se Emmett. To by mě zajímalo, co přesně bude ta sranda. Upřímně doufám, že v ní nebudu figurovat.

Do kuchyně přišla stále zamračená Tmavovláska.

„Minnie, tohle je Edwardova přítelkyně Bella,“ vyhrkla Ness a popadla ji za ruku, aby ji dotáhla blíž ke mně.

„Těší mě,“ pípla jsem a cítila se pod jejím pronikavým pohledem maličká. Nepatrně kývla hlavou, ale neřekla ani slovo. Pak mi došlo, že má stejnou barvu očí jako Rozcuch. Zmateně jsem se podívala na něj, pak na Alici. Rychle jsem prohlédla oči všech a zůstala jsem jak opařená. Všichni až na Nessie měli v podstatě stejnou barvu očí. Nepřirozeně světle hnědou, přísahala bych, že v nich měli žluté tečky. No tyvole, proč nosí všichni čočky?

„Tak, Minnie, pojď, odvezu tě domů,“ vyhrkl Rozcuch a vytrhl mě ze zkoumavého zírání. Chtěla jsem něco namítnout, zrovna s ním se mi jet vůbec nechtělo, ale předeběhla mě Bella, která vztekle zasyčela.

„Hehe, utíká ti vzduch ze slečny!“ vylítlo ze mě naprosto bez přemýšlení. Nestačila jsem se zarazit, a jen ze mě ta slova vyšla, připlácla jsem si vyděšeně ruce na pusu. Jsem pitomá! Co to melu?!

Rodinka se ale skvěle bavila, kromě Belly se rozesmáli všichni, jen Rozcuch se snažil tvářit vážně. Jeho drahá polovička na mě upírala ještě horší pohled, než včera v jídelně. Ona po mně snad skočí a zabije mě!

„Nezabije, neboj,“ řekl Rozcuch s významným pohledem upřeným na Bellu, položil mi ruku na záda a donutil mě tak vstát. Řekla jsem to nahlas? Neřekla! Neřekla? Zmateně a pořád ještě trochu vyšokovaně jsem se rozloučila, poděkovala za jídlo a odkývala Ness, že se uvidíme v pondělí. Poslušně jsem ho následovala do garáže, kde mě usadil do stříbrného auta a přikázal mi se připoutat.

Mlčela jsem. Hlava mi zas hučela jak úl a jen jsem doufala, že stihnu usnout dřív, než dostanu migrénu. Promítala jsem si před očima celý večer a nakonec byla ráda, že to dopadlo takhle. Potřebuju je ještě malinko víc poznat a pak už se to bude psát samo. A navíc, i přes vzteklou Bellu mi tam bylo moc fajn. Jima a Nata zbožňuju, ale občas si od nich potřebuju odpočinout, a to se dnes povedlo. Jen doufám, že Jim neroznese mezi lidi, že jsem jela sama s Rozcuchem Cullenem, páteční odpoledne, plné vzteklých pohledů od různých holek mi fakt stačilo. Kvůli jízdě s ním by byly ochotné si nechat vyříznout ledvinu!

„Můžu tě o něco poprosit?“ ozval se najednou tichým autem jeho hlas a já zas užasla nad jeho dokonalostí. Jen jsem přikývla.

„Mohla bys...,“ na chvíli se odmlčel, ale pak pokračoval: „mohla bys mi přestat říkat Rozcuch?“

Vyvalila jsem oči a lapla po dechu.

„Jak to víš?“ zasípala jsem.

„Prostě to vím,“ řekl a znělo to, jako když se při tom usmívá. Ten zrádce Jim! Nevykecá jen to, co neví!

„Promiň,“ vydechla jsem a byla vděčná za tmu, která schovávala mé rudé tváře. Takovej trapas!

Mlčky jsme dojeli před náš dům. Neříkala jsem mu, kam má jet, ale Jim byl evidentně větší slepičí prdelka, než jsem tušila. Kuňkla jsem poděkování a rychle vylezla z auta.

„Já děkuju, Uvidíme se v pondělí,“ rozloučil se Rozcuch, teda Edward, z okénka a odjel.

I jeho auto mělo moc hezký zadek.

 


 

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

zuzka88

15)  zuzka88 (02.02.2012 10:25)

Oficiálně miluju tuhle povídku. Směju se od začátku do konce. Tohle je vážně bomba

Mabel

14)  Mabel (17.12.2011 15:35)

Ach ta Minnie a její mozkové pochody! Téhle povídce se prostě nedá odolat.

leelee

13)  leelee (10.12.2011 17:52)

Janeba

12)  Janeba (17.11.2010 00:21)

Fantastické! Skvěle jsem se bavila! Měli bytě dávat, jako součást receptů! Nebrasko - SKVĚLÉ a NÁDHERNÉ! Díky!

blotik

11)  blotik (11.10.2010 21:36)

No to si ze mě děláš srandu ne? To je perfektní. Já se tady řechtám jak blbá. Moje obrazovka si dávno užívá sprchu, z mého vyprskávání smíchem, a segre se na mě dívá jak na pomatence z ústavu. Ježiš, to je perfektní. Já z toho fakt nemůžu. Tak, to si budu muset přečíst další dílky. Škoda, že není tolik času. Nebo že den nemá takových 50 hodin, minimálně. Ještě jednou, je to perfektní.

10)  alex (30.09.2010 19:40)

Ta poslední věta mě odbourala ještě víc než Carlisle, plastický chirurg . Je to lepší a lepší a to jsem teprve u páté kapitoly!

magorka

9)  magorka (21.09.2010 12:25)

utíká ti vzduch ze slečny

8)  Lejla (10.09.2010 11:18)

Plasticka chirurgie a pekny zadek auta???

SarkaS

7)  SarkaS (09.09.2010 15:25)

umřu, máš ty tam vůbec nějakou nevtipnou větu? Já si totiž žádné nevšimla... Auto s hezkym zadkem, bože

Alrobell

6)  Alrobell (27.06.2010 10:38)

nemůžu...narodila se Alice hyperaktivní? Kde se fasují takovéé obličeje... i když jsem to už četla, prostě mě to nepřerstává bavit!!! Je to úchvatné!!!

sakraprace

5)  sakraprace (14.06.2010 07:52)

Minnie a její hororové představy mě zase odbouraly Sotva jsem se trochu uklidnila, tak mě dostal Emmett s televizí a nakonec telefonát kluků. :D I jeho auto mělo pěkný zadek

Joana

4)  Joana (30.05.2010 00:37)

(k tomu nejde nic víc dodat... hlavně, když má pěkný zadek)

Linfe

3)  Linfe (22.05.2010 19:57)

Dobře tak poslední komentář....měla jsem dneska v plánu koukat se na film....no už nemám, protože jsem si přečetla u zpráv první díl Minnie a nemůžu přestat :-D

Alrobell

2)  Alrobell (09.05.2010 16:28)

Tak Minnie je naprosto dokonalá... její rozhory odehrávající se v její hlavince...

1)  Ivík (02.05.2010 17:42)

já prostě nemůžu, prej: utíká ti vzduch ze slečny!!!!!!!!to je bomba. už konečně vím proč to všichni vychvalujou. Je to bomba

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek