Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Bude svatba? Bude!

„Tys řekla ano!!!“

„Ne!“ dupla jsem vztekle, protože bylo jasné, že dneska večer to taky nevyjde.


„Ne?!“ zarazila se Alice v běhu tak rychle, že rozvířila sníh. „Ale já jsem viděla, že jsi souhlasila!“

Zkoumavě se zadívala na Willa:

„Řekla ne?“

„Souhlasila,“ přikývl Will. Alici se zase rozzářil obličej a udělala poslední dva kroky ke mně, aby mě mohla obejmout.

„Ty jsi souhlasila!“ radovala se mi u ucha a já tam stála jak trubka, s rukama svěšenýma podél těla, a nedokázala jsem mít radost z toho, že ona má radost. Pak mě chytla za ramena a kousek se ode mě odtáhla, aby mi viděla do očí. Pokusila jsem se předvést úsměv, ale podle Willova vyprsknutí se mi moc nevyvedl.

„Ty nejsi šťastná?“ zamračila se.

„Jsem,“ pípla jsem, ale znělo to všelijak, jen ne šťastně. Alice se zamračila ještě víc:

„Nelíbí se ti prstýnek? Já mu říkala, že ho vezmu k Tiffanymu, ale on odmítl!“

„Líbí se mi prstýnek,“ řekla jsem rozhodně, protože představa šperku, který vybere ona, mě trochu vyděsila.

„Špatný místo, viď?“ namířila na mě Alice ukazováček a pak se vztekle otočila na Willa:

„Vidíš?! Co jsem říkala? Měli jsme pro vás pronajmout tu operu s kompletním personálem!“

Vyděšeně jsem vyjekla a hodila po Willovi vděčný pohled. Ať už měla Alice v plánu provádět se mnou a budovou opery i s celým personálem cokoliv, byla jsem ráda, že jí to bylo zatrhnuto. Opatrně jsem se vyprostila z jejího poloobjetí a vyměnila ho za mnohem bezpečnější náruč Willa. Svého snoubence, echm.

„Alice,“ skočila jsem jí do řeči, „co tu děláš?“

Tvář se jí okamžitě změnila z naštvané na nadšenou:

„Zásnubní večírek!“

Křečovitě jsem zavřela oči a nešťastně zasténala, protože pokud jsem doteď měla jakousi bláhovou naději, že nám jen přijela zatopit a rozsvítit a pogratulovat, právě se rozplynula.

„Ne?“ zarazila se a cítila jsem, jak Will vrtí hlavou. Na vteřinu bylo ticho, ale pak mě dorazila:

„Tak oslava konce semestru!“

„Konec semestru se neslaví,“ zamumlala jsem do Willova svetru. Ale byla neuvěřitelná:

„Tak kolaudace bytu, juchů! Honem dovnitř, všichni už čekají!“ zavelela a zmizela ve dveřích.

„Asi jsem ti dnes večer moc radost neudělal, viď?“ pohladil mě Will po vlasech. Měla jsem chuť vrátit se k restauraci, sednout do Bonda a někam ujet, kamkoliv, ale bylo mi jasné, že by se jich to všechn dotklo. Zvedla jsem hlavu a pokusila se nasadit nějaký normální výraz.
„Náhodou, to maso k večeři bylo dobrý. Vlastně ještě před pěti minutama to bylo skvělý,“ usmála jsem se na něj a udělalo mi dobře, když mi to oplatil. Sklonil hlavu a na chvilku jsem mohla zapomenout na všechno, co se děje kolem mě, protože líbání s ním takhle prostě fungovalo. Jenže skoro hned se do mě pustila zima a on nebyl na zahřátí úplně ideální, takže jsem si jen rezignovaně povzdechla a vydali jsme se dovnitř.

Poprvé jsem áchala už v samotné kovárně, protože dveře do kanceláře byly otevřené a já uviděla nové schody. Přesně kopírovaly velikost i umístění těch původních betonových, ale tyhle dělal Will. Byly ma první pohled bytelné, zábradlí bylo zase tvořeno působivými ornamenty a nášlapné plochy jednotlivých stupínků byly ze světlého dřeva, takže jsme ani nedělali hluk, když jsme po nich stoupali.

„Ty jsou krásný,“ zastavila jsem se v půlce schodiště a otočila se, abych mu mohla dát pusu. Byla jsem na něj tak pyšná!

„A navíc zákazníci hned uvidí, jak jsem šikovnej,“ pochválil se sám vesele. Tušila jsem, že o zákazníky nebude mít nouzi, spíš ho jen budu muset klidnit, aby se do toho nepustil upírskou rychlostí a z kovárny se nenesl zvuk připomínající pneumatické kladivo. A konkurenci by se asi taky nelíbily nereálné dodací lhůty.

A pak otevřel dveře, které tam ještě po Vánocích nebyly, a já se poprvé ocitla v našem bytě.

Neviděla jsem z něj nic, protože za dveřmi stáli nasáčkovaní všichni Cullenovi a Jim s Natem. Všichni se vesele zubili a vypadali tak nějak nadšeně.

„Ahoj,“ udělala jsem rozpačitě. „Máte tlustý sklo.“

Ještě moment na mě pořád zírali s tím natěšeným pohledem a pak se všichni najednou, jako by se domluvili, uvolnili a začali se hýbat a mluvit.

„Tohle dělá pořád,“ zakroutil hlavou Jim a zněl nešťastně. „Vždycky všechno zazdí. Pokaždý.“

„Nevypadá úplně nadšeně,“ mluvila Bella polohlasně k Edwardovi, ale ten se jen usmíval. Nessie, mi ukazovala zdvižené palce a vysvětlovala, že tohle by ji fakt v životě nenapadlo, a Nat se pokoušel odtáhnout Jima někam stranou.

„Pojď,“ vydal se Will dovnitř a za ruku mě vedl za sebou. Přestala jsem si všímat návštěvy a následujících pár minut jsem strávila s pusou dokořán. V podstatě jsem věděla, jak to tu bude vypadat, viděla jsem nákresy, znala jsem barevnou paletu, odsouhlasila jsem nábytek, ale pořád jsem si to nedokázala představit v reálu. Skutečnost mě doslova odzbrojila. Měli jsme nejúžasnější byt, jaký jsem kdy viděla. Po pravé straně od vchodu byl prostor šatny, věšák a velká skříň se zrcadlem. Plynule dál navazoval obývák, který se táhl podél pravé zdi až dozadu ke kuchyňskému koutu. V protějším rohu byly dveře do koupelny, prostor vedle nich pak tvořila pracovna, která ale v podstatě patřila zároveň do obýváku, protože nebyla nijak oddělená. A v téměř přímo naproti vchodu byla ložnice, která ale poskytovala soukromí, protože od zbytku bytu byla oddělena nějakými ozdobnými panely z mléčného skla.

Doufala jsem, že je to nerozbitné sklo.

Moc dobře jsem věděla, jak chabá je moje motorika ve tmě, nedejbóže když jsem trochu opitá – to pak bourám do všeho i uprostřed prázdného pokoje. A vstát z postele a nakráčet do tabule skla není má ideální představa probuzení – navíc pokud vedle vás spí upír, že.

„Je tohle dobrej nápad?“ ukázala jsem na tu věc, která v podstatě plnila i funkci dekorace a nijak nenarušovala prostor. Will hned tušil, která bije, a povzbudivě mi stiskl ruku:

„Neboj, je to speciálně tvrzený, musela by ses sakra snažit, abys to rozbila. Spíš se děsím, že si o to vyrobíš nějakou bouli,“ zamračil se trochu, ale pak se zase usmál:

„Budu na tebe muset dávat pozor, no.“

Ještě mě dovedl do koupelny, která byla stejně dokonalá jako ta u Cullenových. Velká vana, ve které se dá dělat spousta věcí, prostorný sprchový kout, v něm se taky určitě... Achjo. Návštěva. Tak nic.

„Spokojená?“ přitáhl si mě k sobě a já si stoupla na špičky, abych mu mohla dát pusu. Neměla jsem náladu na nadšené hopkání a hlasité ječení, ale viděla jsem, že tohle mu stačí. A pak už mi nezbylo nic jiného, než se obrátit k našim hostům, kteří se za námi táhli po celém bytě.

„Děkuju, Alice,“ usmála jsem se na ni. Prohlížela si mě s vážnou tváří a pak nešťastně rozhodila rukama:

„Mohla bys aspoň na chvilku předstírat nadšení? Takhle jsem si to vůbec neužila!“

„Jupí,“ vyloudila jsem ze sebe ječivým hlasem a tleskla. Pobavilo to všechny kromě Alice, ta se pořád mračila.

„Já mám fakt radost,“ rozhlédla jsem se po jejich milých obličejích a doopravdy jsem se cítila skvěle.

„Jen by ji měla o hodně větší, kdybychom přijeli až zítra,“ doplnil mě Edward a já zrudla.

„Já ti dám zítra!“ zahrozil na mě Jim. „Hodlám se tu opít do němoty a pozvracet vám nový byt, to se na zítra odložit nedá. Tvoje zasnoubení se musí náležitě oslavit!“

Nešťastně jsem na něj zírala a přemýšlela, jak zařídit, aby se najednou ocitl někde hodně, ale vážně hodně daleko. Byla jsem ráda, že si kluci s Willem absolutně rozumí. Skvěle vzali zprávu o tom, že se od nich odstěhuju, Nat tvrdil, že mu to bylo jasné už při tom telefonátu o Vánocích a Jim se radoval, že z mého pokoje udělá tělocvičnu. Na někoho, kdo cvičil jednou za půl roku a vždy si přitom namohl polovinu svalů to bylo docela odvážné tvrzení. Plánovali, že k nám budou jezdit přespávat, když se rozhodnou vyrazit někam na téhle straně města. Asi byli rádi, že budou mít konečně nějaké soukromí. Jako já. Byli jsme všichni spokojení.

A stejně jsem si teď zoufala, že tu oxidujou.

Střelila jsem pohledem k Edwardovi, ale ohleduplně se díval někam jinam a nereagoval.

Děkuju. Asi se vás dneska jen tak nezbavím, co?

Jen lehce zavrtěl hlavou. Povzdechla jsem si. Tak jo. Jdeme slavit.

„Dala bych si panáka,“ řekla jsem nahlas a způsobila tím, že půlka přítomných se vydala ke kuchyni a druhá půlka, tvořená ženami a Jimem, se na mě vrhla. Objímali mě, prohlíželi prstýnek a olíbávali mě.

„To je tak úžasné,“ mačkala mě Esmé. „Jsem tak ráda, že jsi ho neodmítla, měl z toho docela strach.“

„Jak tenkrát Alice vyběhla z domu a všichni pak něco řešili, tak to se Will rozhodl,“ smála se Nessie. „A veškerý ty dohady tenhle týden byly ohledně toho, jestli se ti víc bude líbit uprostřed opery, nebo při romantickém víkendu v nějakém hotelu, nebo jestli tě má vzít na nějaký sportovní zápas a zaplatit nápis Vem si mě, Minnie na té velké obrazovce uprostřed haly.“

„To jsem navrhoval já!“ hulákal Emmett. Tak nějak jsem to tušila.

„A už máte termín?“ zajímalo Rosalii a já zavrtěla hlavou. Termín ani nebyl potřeba, ne? Zasnoubení Willovi stačilo a nikde není řečeno, že si toho stavu nemůžeme užívat klidně pár let.

„Nejdřív bych to viděla tak na duben, abych měla čas to všechno zařídit,“ řekla Alice jen tak mimochodem a já na ni zůstala šokovaně zírat.

„Co přesně zařídit?“ zeptala jsem se. Will se urychleně přesunul od kuchyně ke mně a opatrně mě sebral Esmé z náruče.

„No všechno! Musíme najmout návrháře na šaty a objednat látky, najít vhodné místo, objednat výzdobu a jídlo a kapelu!“ rozzářila se Alice a já nechápala, kde to sebrala. V mé hlavě nic z toho rozhodně vidět nemohla. Vyděšeně jsem se podívala na Willa a potichu se ho zeptala:

„To ty?“

„No dovol?“ ušklíbl se. „Já tohle všechno nechávám na tobě, přizpůsobím se čemukoliv.“

„Alice, ale já nechci velkou svatbu,“ zarazila jsem ji. Na moment celá ztuhla a přísahala bych, že uvnitř hrozně zuřila, ale pak se shovívavě usmála:

„Teď možná ne, ale během chvíle se ti to rozleží a já už mezitím můžu vymýšlet. Jednou mi budeš vděčná.“

„Ale já vážně nechci!“ vyhrkla jsem rychle. Nedovedla jsem si představit, že si na sebe navléknu nějaké šílené šaty a za zvuku Mendelssohna se projdu uličkou svatebčanů, přičemž zakopnu, rotzrhnu šaty za několik tisíc dolarů a ještě si vyrazím zub. Snažila jsem se znít rozhodně a důrazně, když jsem ze sebe vysypala:

„Klidně můžeme nechat věci tak, jak jsou teď.“

Uslyšela jsem Alicino zalapání po dechu. Achjo, co jsem komu udělala? Nákupní maniačka a ještě herečka k tomu, teď se mi tu zhroutí, jen aby ve mně vyvolala pocit viny, že?

„Ale Minervo!“ udělala ohromeně. „To přece nejde!“

„Proč?“ zeptala jsem se. Na tváři se jí objevil spokojený úsměv, ale pak jsem uslyšela jen lehounké syknutí směrem od Edwarda. Alice se zarazila a podívala se na Jima. Ahá! Chtěla prohlásit něco o vidění! Ještě že tu ty kluky mám, teď si bude muset vystačit s běžnými lidskými argumenty.

„Myslíš, že Will by tě žádal o ruku, kdyby si tě nechtěl vzít? Jemu na tom záleží, “ založila si nakonec ruce v bok a tvářila se výhružně. Podívala jsem se na něj a přestože se snažil vypadat klidně, přišlo mi, že je trochu napnutý. Tázavě jsem zvedla obočí a litovala toho, že nemám Edwardovu schopnost. Teď by se mi fakt hodila. Will sklopil pohled dolů a mně došlo, že Alice měla pravdu. Jistě, že ji měla. Vždyť s ní o tom mluvil, a určitě ne jednou. Určitě chtěla namítnout, že naši svatbu už viděla.

Fajn. Svatba na radnici, čistě formální záležitost. To zvládnu.

Alice zafuněla. Dělala jsem, že jsem si toho nevšimla. Když jsem se to chystala říct nahlas, popadla mě najednou za ruku a vlekla ke dveřím.

„Hej!“ udělala jsem překvapeně a snažila se zastavit, ale přestože mě svírala jemně a šla pomalu, nepodařilo se mi to.

„Alice?!“ ozvali se najednou Will i Edward. Ten první překvapeně, ten druhý spíš hrozivě.

„Jen si s ní potřebuju promluvit,“ řekla Alice a otevřela dveře.

„Ale já nechci,“ zlobila jsem se a otočila hlavu k ostatním, aby viděli, že to myslím vážně. Edward udělal dva kroky k nám, ale Alice na něj vyjela:

„Důvěrné ženské záležitosti, koukej zůstat tady!“

A on poslechl. Sice ještě jednou ledově zopakoval její jméno, ale to už jsme byly na schodech a já si musela dávat pozor na to, abych se nezabila.

Vražda kvůli svatbě na radnici – něco takovýho by stálo v novinách, a to jsem fakt nepotřebovala.

„Alice, mohla by ses laskavě zastavit?!“ zavrčela jsem na ni a znovu se neúspěšně pokusila jí vytrhnout svou ruku.

„Tady by nás kluci slyšeli,“ zavrtěla hlavou a otevřela dveře ven.

„Nemám bundu!“ zaúpěla jsem, když mě ovanul mrazivý vzduch.

„Tu chvíli to vydržíš,“ nedala se a zastavila se až za rohem vedlejší budovy.

„Fajn! Tak mluv!“ vyzvala jsem ji nabroušeně. Vykašlala se na lidská gesta a pohyby a stála nehnutě jako socha, když jedovatě řekla:

„Jsi tak sobecká!“

Překvapila mě. Čekala jsem rozpravu na téma velká svatba a místo toho se dozvím, jak jsem sobecká?

„Co?“ udělala jsem zmateně.

„Sobecká a sebestředná, vůbec se nezajímáš o ostatní!“ zopakovala. Odolala jsem pokušení říct znovu Co a snažila se zachovat klid. Že po mně startuje vystresovanej Jim, na to jsem byla zvyklá, ale že mi Alice bude tvrdit, jakej jsem sobec, to jsem fakt nečekala.

„Kvůli tomu, že ti nechci dopřát velkou svatbu jsem sobec? To mi říká osoba, která vůbec neřeší, co na její nápady řeknou ostatní a když není po jejím, vzteká se jak malý dítě?“ nevydržela jsem to a musela si zarýt.

„Tady vůbec nejde o mě,“ ušklíbla se Alice. „Nechápeš to, viď? On pro tebe dělá, co ti na očích vidí, tak mu prosím dopřej aspoň tu svatbu!“

Will? Mluvila o něm? Ale on říkal, že to nechá na mně a přizpůsobí se, ne? Ví, že tyhle šílený akce nemám ráda, proč se jím tady Alice ohání?

„Napadlo tě vůbec někdy přemýšlet nad tím, jak mu je? Zeptat se ho, co by chtěl?“

Nadechovala jsem se k odpovědi, ale zase mě nepustila ke slovu:

„Je do tebe blázen. Nikdy jsem neviděla nikoho tak zamilovaného, Jasper je z jeho citů úplně hin – neříkám, že z toho nemám prospěch i já. Ale tebe ani na okamžik nenapadlo přemýšlet nad tím, jak mu je, když je s tebou a musí se o tebe každou vteřinu bát. Nenapadlo tě, jak těžký to pro něj je. Jak se děsí toho, že o tebe přijde. Ty nevíš, jak rychle nám utíká čas, když žijeme věčně. Nevíš, jak krátká doba je třeba šedesát let. Jsi sobec, protože jsi ani na vteřinu neuvažovala nad tím, že bys mu stála po boku napořád! Tak mu sakra dopřej aspoň tu blbou svatbu tak, jak se sluší a patří!“

Zírala jsem na ni s pusou dokořán a byla vděčná, že tu nejsou ostatní, protože teď se ve mně mísil neuvěřitelný vztek s uražeností a měla jsem pocit, že mi každou chvíli vybuchne hlava. Pokud nezačnu ječet nahlas. To by mohlo trochu pomoct. Ale nakonec jsem tam jen stála a klepala se rozčilením a zimou a snažila se sesumírovat si v hlavě smysluplnou odpověď.

„Ty!“ ukázala jsem na ni vztekle. „Musíš to dělat pořád, viď? To je keců o normálním vztahu, a pak mě odvlečeš ven a hustíš do mě něco o věčnosti a utíkajícím čase! On si mě našel takhle jak jsem! Věděl, kdo jsem! Vůbec se neptal, jestli prahnu po změně, neřeší to! Před hodinou mi říkal, že jsem z něj udělala člověka, po psychický stránce – a ty mi teď cpeš do hlavy to, že se mám stát tím, co vy? On to nechce, byl by mi to řekl!“

Poslední slova už jsem jen syčela, protože i když jsem byla rozzuřená, uvědomovala jsem si, že by bylo špatný tu křičet nahlas o přeměně a upírech.

„On ti to neřekne! Doufá, že ti to jednou dojde samotný, ale já se na to nemůžu dívat! Na co čekáš? Chceš vedle něj zestárnout a v padesáti si najednou vzpomenout, že vlastně nechceš umřít? Nebo onemocnět a nechat ho tu? Jasně, u lidí to takhle funguje, ale ty máš možnost volby! Jsi prostě sobec a nechceš nic měnit, viď?“ zamračila se na mě.

Bum.

Její slova mě srazila jak rozjetý kamion, až jsem regulerně zavrávorala. Vyděšeně jsem zírala do sněhu na zemi a cítila, jak mi hučí v uších. Měla pravdu, nikdy mě nenapadlo přemýšlet o tom, že bych se změnila v něco jiného, než jsem, neměla jsem důvod. Chtěla jsem si jen užít normálního lidského života, ale copak to jde, když vaši blízcí jsou upíři? A když si mě našel Will, stejně jsem ani na chvilku neuvažovala o tom, že bych mohla být jako on. Brala jsem stávající stav jako konečný a neměnný a byla jsem spokojená, protože jsme k sobě pasovali tak, jak jsme byli. On tohle téma nikdy ani nenaťukl.

Ale teď jsem si představila, jak by mi bylo, kdybych věděla, že si beru za muže Willa, který ví, že zemře mnohem, ale mnohem dřív než já. Jasně, radovala bych se z každého dne a snažila se prožít šťastný život. Jenže... Co když by umřít nemusel? Co bych dělala, kdyby byla možnost ho udržet naživu, byť za cenu trvalých následků?

Neváhala bych ani vteřinu a klidně násilím bych to zařídila.

Alice se usmála.

„Bezva. Teď už vidím obě varianty. Děkuju,“ řekla vesele a najednou to byla zase stará dobrá milá Alice, ne ta ledová upírka, co mi před momentem mluvila do svědomí.

„Začneme tou svatbou, ano? Zeptej se ho. Uvidíš, co chce,“ udělala ten krok ke mně a objala mě. Nedokázala jsem jí to objetí opětovat, měla jsem plné ruce práce sama se sebou. Oči se mi naplnily slzami a já nevěděla proč, ale zase jsem brečela.

To byl signál pro Edwarda a Willa, kteří se najednou objevili u nás. Zatímco Will mě balil do bundy a s nešťastným výrazem mě hladil po tváři a utíral mi slzy, Edward naštvaně vrčel:

„Jsi spokojená, Alice? Víš, co jsi udělala? Měl jsem ho na tebe pustit!“

Takže to všechno bylo tak, jak říkala. Kdyby si vymýšlela, Will by neměl důvod se sem snažit dostat a umlčet ji.

„Jsem spokojená. Jdu nahoru,“ zacvrlikala a já měla chuť za ní poslat nějakou nadávku a zároveň jí poděkovat. Ta moje hlava zmatená...

„Minnie, neber ji vážně,“ otočil se na mě Edward. „Ona... Tohle přehnala, neměla právo ti to říkat.“

„Nech nás tu, prosím,“ promluvil Will a Edward se po jednom upřeném pohledu otočil a odešel do kovárny. Will počkal, až bude za rohem, a pak se ně mě s povzdechem podíval.

„Promiň,“ vyhrkla jsem omluvně. „Měla pravdu. Jsem sobec. Vůbec mě to nenapadlo.“

„Ne, neměla,“ vrtěl hlavou. „Tys měla pravdu. Jsi člověk a já to miluju. A jsi takhle šťastná, jsi takhle spokojená a to je pro mě to nejdůležitější. Budu se o tebe starat, budu na tebe dávat pozor a budu nejšťastnější mužskej na světě, Minnie.“

Schválně nepoužil slovo upír. Věřila jsem mu každé slovo, věděla jsem, že je o tom přesvědčený a myslí to upřímně, jenže už tu bylo to malé Ale. A já o něm věděla. Vybavilo se mi to odpoledne na přehradě s Edwardem, kdy mi vyprávěl o všech členech rodiny a jejich příbězích. O tom, jak od Belly odešel, protože chtěl, aby si prožila svůj lidský život. A jak ji nechtěl přeměnit, bál se o její duši; cpala jsem mu, že být na jeho místě, přeměnila bych ji hned. A teď jsem byla na Bellině místě a jediný rozdíl mezi Edwardem a Willem byl v tom, že Will ví, že duše mi zůstane i potom. A kdyby měl někomu jinému říct svůj názor, stejně jako já by byl pro přeměnu.

„Lásko?“ snažil se mě probrat z mého zamyšlení. Pořád ještě trochu mimo jsem se na něj podívala a viděla jeho zářící světlé oči a ty úžasné rysy. A hlavou mi běžely všechny společné chvíle, kterých nebylo nijak moc, ale jedna každá z nich stála za to. Byla jsem si jistá, že s ním chci být do konce života. A co napořád?

Věděla jsem, že nejsem schopná takovéhle rozhodnutí udělat teď. Něco tak zásadního a nevratného. To není jako zasnoubení, které se dá v případě krachu zrušit. Teď jsem nedokázala říct, co bude dál. Co bude za deset let. Za dvacet.

Ale už jsem počítala s tou možností, že bude něco trochu jinak.

Začneme svatbou. Zeptej se ho.

„Chceš velkou svatbu a nervózní nevěstu v bílém?“ popotáhla jsem nosem. Vážně si mě prohlížel, přišlo mi, že to trvá nesnesitelně dlouho, ale pak přikývl.

Uf,“ udělala jsem smířeně. „Tak jo, no. Ale nesmíme jí dovolit nějaký pompézní kraviny,“ zamračila jsem se.

„Možná bychom ji za trest ani neměli pozvat,“ nadhodil, stále ještě vážným hlasem, ale v očích už měl smích.

„Jen to ne. Další ledově chladnou Alici už nechci zažít,“ zavrtěla jsem hlavou a zavřela oči, když mě Will lehce políbil.

„Pojď dovnitř, ať mi tu neznrzneš,“ vybídl mě a vydali jsme se zpátky.

Do háje.

A tak hezky ten večer začal! A teď jsem uřvaná a zmatená a Alice na mě ječela a Edward vrčel na Alici a nahoře čekají Nat a Jim, kteří vůbec netuší, co se děje.

„Asi se budu muset trochu opít,“ řekla jsem potichu a Will mě se smíchem líbnul do vlasů.

„To klidně udělej, nahoře už stejně plánovali svatbu i bez tebe. Bude to náročný večer,“ varoval mě. A měl pravdu – jen co jsme vstoupili do bytu, všichni začali nadšeně vykřikovat a chrlit na mě své nápady.

„Vždyť jsi mi tu svatbu vlastně slíbila,“ objal mě Nat. „A ta nabídka s kobercem, pro případ manželova náhlého násilného úmrtí, pořád platí.“

„Jsi blbá, já už se lekl, že nebudeš mít obřad! Já ti chci dělat drůžičku, to je jasný, ne?“ hudroval Jim a já si ho představila vedle Nessie, oba ve stejných šatech. Edward vyprskl smíchy a s povděkem jsem si všimla, že stojí vedle Alice, která má všechny končetiny a usmívá se.

„Na,“ nacpal mi do ruky Jacob panáka něčeho světlého. „Neboj, my s Nessie budem klidně spolupracovat na bojkotu svatebních příprav.“

Vděčně jsem se na ně usmála a panáka si dala na ex. A pak ještě do druhé nohy. A při třetí noze už jsem byla schopná normálně komunikovat a dohadovat se, jestli bude lepší červen, nebo brzké září. Aby bylo teplo, ale ne moc teplo.



Cullenovi odjeli před půlnocí, ale chvilka soukromí se stejně nekonala. Jim s Natem nedokázali vydržet vražedné tempo Emmettova dolévání a vytuhli nám na gauči. Jakmile jsem se pokusila z Willa sundat tričko, Jim se napůl probral a začal hledat ledničku, takže jsem ho musela jít vrátit zpátky na kanape a bylo po náladě. Široce jsem zívala a kručela, že tohle je vážně na nic, protože jsem utahaná jak pes.

Will si mě k sobě pod dekou přitiskl a poslední věc, co se mi před usnutím vylíhla v hlavě, bylo zjištění, že upíři vlastně nepotřebují spát...

 

 


 

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

zuzka88

7)  zuzka88 (04.02.2012 22:01)

Teda Alice překvapila. Ale asi měla trochu pravdu. Jenže jak z toho ven. Možná počkat a pak se prsotě uvidím. Super kapitola

Mabel

6)  Mabel (18.12.2011 13:50)

Aliceeeeeee!!!

miamam

5)  miamam (18.11.2011 22:06)

Tak tahle Alice byla vážně děsivá! Ale trochu mě štve. I když, tohle je jinak docela blbá situace, mňo... Na sobeckou notu se tu ale hrát nedá, to není fér...

4)  alex (16.11.2010 20:59)

Už jsem nad tím párkrát přemýšlela, jestli bude Minnie nakonec upír, a teď se nad tím musela zamyslet i sama Minnie. Moc hezky jsi to napsala (jako vždy), tak, že to člověka nutí přemýšlet. Alice mi připadala možná trochu přehnaná. Jasně, je trefená a zbožnuje, když může něco velkého zorganizovat, ale že by takhle vyšilovala - no, pak se z toho přecejenom vyklubalo něco rozumného.

magorka

3)  magorka (22.09.2010 12:44)

Alice je vážně číslo, ale zachránila to , protože Minnie by tyhle záležitosti začala řešit asi moc pozdě (jestli vůbec, když vezmu v potaz její plány, kterako bude honit holí upíry po obýváku a hrát jejich babičku )

SarkaS

2)  SarkaS (10.09.2010 07:22)

Zabít Alice Zabít Alice Husa pitomá...

Alrobell

1)  Alrobell (09.05.2010 21:42)



Alice mě dostala... takhle řádit a být naprosto nemilosrdná, jsem ji ještě nikde neviděla... ale prospělo to věci...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek