Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Takové malé překvapení...

Byl hnusnej mrazivej leden a já se musela učit na ty debilní zkoušky. Trávila jsem většinu doby zalezlá v pokoji, snažila se nevnímat Jima, který co půl hodiny hystericky ječel, že tentokrát už ho vážně vyhoděj a on skončí na ulici, protože Nat mu dá kopačky, a biflovala se. Asi tak třikrát denně mě napadlo, že nejlepší by bylo tu školu stejně zabalit, protože nemám pocit, že by mi něco dávala. Pokaždé ale přišla výhružná smska od Alice nebo Edwarda. Jim se to kecá, s tou jejich dokonalou upíří pamětí!

Nejhorší byl ovšem ten Willův idiotskej nápad držet se dál ode mě, aby mě nerozptyloval. Pardon? Ptal se mě někdo, jestli si nepřeju být rozptylována? Chtěl někdo znát můj názor? Nechtěl! Prý: Aspoň budeme mít rychleji hotovou kovárnu a ty budeš mít čas na učení! Až si příští týden doděláš všechny zkoušky, budeme mít až do začátku semestru čas jen na sebe! Mám trapně rozumnýho chlapa, kterej se mnou nechce spát a teď už mě nechce ani vidět. Jestli ono mi nebylo líp samotný?

Jediný, co jsem měla, byl jeden hovor denně. Pokaždé, když mi večer začal vibrovat mobil, vybavila se mi ta klasická scéna z filmů, kdy zadrženého vedou po chodbě policejní stanice a říkají mu Máte právo na jeden hovor. Na jednu stranu jsem se vždycky rozklepala radostí, na druhou stranu jsem byla ještě před jeho prvním slovem nakrknutá.

„Jde to skvěle, mám se skvěle, vůbec mi nechybíš a nezajímá mě, jak skvěle ti jde rekonstrukce! Všechno je tak strašně skvělý, že se z toho asi podělám!“ řekla jsem místo pozdravu a vůbec jsem nezněla jako někdo, kdo se má skvěle. Jeho to samozřejmě hrozně pobavilo.

„Prima, rád slyším, že se máš tak dobře.“ Slyšela jsem jeho úsměv až sem. Achjo. Tohle není fér! Já tu trpím a on se mi směje.

„Rekonstrukce jde výborně, jen tak mimochodem. Vím, že tě to nezajímá, ale podařilo se mi sehnat jednu malou truhlářskou firmu, která je ochotná za drobný příplatek pracovat i o víkendu a ve všem nám vyšla vstříc. A hned v pondělí se bude dělat elektřina a pak už to půjde jako po másle.“

„Takže to nebude až za měsíc?“ zeptala jsem se dychtivě. Naštvanost byla pryč; jestli to půjde jako po másle, nebudu muset čekat další tři týdny na chvilku o samotě!

„Ne, Minnie. Jsem si jistý, že to zvládneme nejdéle do dvou týdnů, aniž bychom byli nápadní. Alice má dobré kontakty a ví, kde shánět to, co jsme vybrali. Budeš nadšená,“ přesvědčoval mě a já mu věřila. Byla bych nadšená i z garsonky s rozkládacím gaučem, hlavně když na něm bude ležet on.

„Bude se ti tu líbit. A nemyslím jen byt, ale i to okolí. Je to hodně inspirativní, byl jsem se večer podívat do jedné z těch malých galerií a nakonec jsem tam koupil jeden velký obraz. Všude je spousta lidí, ale nikdo se nestresuje. Vážně příjemná atmosféra.“

„Stejně budu pořád jen zalezlá vevnitř,“ přemýšlela jsem nahlas, ale měla jsem radost, že se mu tam líbí.

„Proč bys byla zalezlá doma?“ divil se. „Máš v plánu jen psát a obrůst přitom mechem?“

No, psát mám taky v plánu. Mimo jiné. Třeba za pár let. Ale nejdřív nebudu vylézat proto, že budu mít na práci něco mnohem lepšího. Doufám. Já ho vážně potřebuju tady u sebe, aspoň na chvíli... Jen pusu a obejmout, jen cítit jeho vůni! Ani bych se nepokusila se svléknout!

„Přijeď,“ zakručela jsem prosebně. Slyšela jsem jeho povzdech.

„Miláčku, vydrž to. Dobře víš, že se mnou by ses na učení nemohla soustředit,“ domlouval mi. Mít staršího chlapa je fakt na pytel. Nepotřebuju, aby byl rozumnej! Potřebuju, aby byl tady!

„Přísahám, že se tě nepokusím znásilnit!“ snažila jsem se ze všech sil. „Já nemyslím pořád jen na to jedno, vážně! Teda možná když jsem s tebou, tak jo, ale dneska by to bylo všechno jinak!“

Slyšela jsem, jak idiotsky to zní, a poslední slova už jsem říkala se smíchem. Nadrbaná praštěná Minnie, to je fakt katastrofa.

„Pořídila sis mě stejně jenom kvůli sexu!“ obvinil mě se smíchem.

„No, to jsem si teda dovedla vybrat, že?“ rýpla jsem si, ale byla jsem si jistá, že ví, že jsem to nemyslela vážně. Teda ne úplně vážně.

„Miláčku,“ začal zase tím uvědomělým tónem, ale v tu chvíli mi do pokoje vběhl Jim.

„Seru na to! Tak se nechám vyhodit! No a co! Koho zajímá diplom!“ hulákal na mě a pak se teatrálně zhroutil na podlahu a složil hlavu do dlaní.

„Jime, mám povolenej jeden hovor denně a ty mi do toho hodláš ječet?“ zamračila jsem se na něj. Narovnal se, ve tváři ani stopu po smutku, a dychtivě se ptal:

„To je Will? Dáš mi ho?“

Naštvaně jsem zavrtěla hlavou. Ušklíbl se a zaližil si ruce na prsou:

„No jistě, jen si ho sysli pro sebe! Vůbec se se mnou nebavíš, pořád se vymlouváš na učení a já se nemám jak rozptýlit. A když si konečně můžu na chvíli promluvit s někým rozumným, ty mi to nedovolíš! Jsi hnusná a sobecká!“

„A ty jsi patetickej magor!“ štěkla jsem po něm a jen se přikrčila, když třískl mými dveřmi.

„Vidíš?“ zavrčela jsem pak do mobilu. „Mám se skvěle! Můžeš přijet a zabít ho?“

„Promiň, Minnie. Ani tahle lest ti nevyjde,“ neskočil mi na to. Už jsem mu říkala, že Jim takhle vyšiluje a za pár minut se vždycky hrozně omlouvá. Že takhle reaguje na stres a já na něj reaguju vztekle, ale v podstatě se máme pořád rádi. Že já na sebe všechno vyprdelím, achjo.

Tu noc jsem měla v posteli profesora Stubbla. Přesněji zápisky z jeho hodin. Moc jsem si to s ním užila!



„Minnie, ty se tak zbytešně stresuješ!“ vrtěl nade mnou nechápavě hlavou Edward a na chvilku mě tím vytrhl z nervózního podupávání. Čekala jsem na zkoušku ze syntaxu a bála jsem se. Sice mi tvrdil, že v hlavě mi to všechno vidí, ale co když budu mít okno?!

„Alice by řekla, kdybys měla vyletět,“ mrkla na mě Nessie, která mě přišla povzbudit. Sama už měla všechno hotovo, stejně jako ostatní Cullenovi. S jejich mozky to bylo snadný a byli za hvězdy, protože zvládli všechny zkoušky během prvních dvou dnů a samozřejmě skvěle.

Mně chyběly poslední dva předměty a už jsem se nemohla dočkat, až tenhle pitomej týden bude za mnou. Jasně, měla jsem radost, že budu mít na pár týdnů pokoj od školy, ale hlavě se budu moct konečně přilížit ke svému příteli, že. Teda pokud ještě nějakého mám – neviděla jsem ho tak dlouho, že si už pomalu ani nevybavuju, jak vypadá.

„Pořád stejně,“ ujistil mě Edward a povzdechl si. Když jsem v duchu nevyšilovala ze zkoušky, tesknila jsem po Willovi a on už mě měl plné zuby.

Tak jdi pryč! Nemůžu za to! Kdyby se přede mnou pořád neschovával a normálně se mnou byl -

„Tak bys vyšilovala o to víc kvůli učení,“ doplnil mě.

Nepotřebuju tu školu dodělat! Obejdu se i bez ní!

„Ale jako dvorní autorka našeho nakladatelství budeš vypadat reprezentativněji s diplomem,“ mrkl na mě vesele.

Já nebudu reprezentativně vypadat nikdy, diplom nediplom. Vůbec nechápu, co na mě vidí... Nedivila bych se, kdyby si za ten týden našel nějakou upírku, protože -

„Já to vzdávám! Nessie, dej na ni pozor, já na tohle fakt nemám,“ zatvářil se Edward ztrápeně, lehce mě pohladil po rameni a odešel. Nessie se na mě mračila:

„Já vůbec nevím, o čem si povídáte. Všichni kolem jsou úplně strašní, pořád něco řešej a vymejšlej a mluvěj rychle, tak jsem se těšila, že ty budeš normální, jenže místo toho zas něco vyprávíš tátovi jen v hlavě! Už mě fakt štvete!“

Překvapeně jsem se na ni podívala a pak ji beze slova objala. Mumlala jsem jí do ramene omluvu a cítila se strašně. Takhle sobecky zahleděná do sebe, to jsem fakt kámoška.

„Promiň,“ omluvila se i ona. „To jen že doma se teď všichni na něco těšej a nechtěj mi říct, co se děje. Možná si myslej, že jsem debil, ale já si myslím, že Alice chystá nějakou párty na zakončení semestru. Jen nevím, proč kolem toho dělají takový tajnosti.“

„Já jí nějakou párty omlátím o hlavu,“ zamručela jsem, protože to bylo fakt to poslední, po čem jsem toužila.

„S radostí ti pomůžu,“ usmála se Ness. Ze dveří vyšel vyšťavený vyzkoušený student a posunkem mi ukázal, že můžu jít dovnitř. Zhluboka jsem se nadechla, zapomněla jsem na Alicinu trapnou oslavu i na Willa a šla se předvést.



Přestože jsem si zkoušky zapisovala mezi prvníma, termín pro španělštinu jsem měla až v pátek odpoledne jako poslední, jinak bych musela jít až další týden a to jsem nechtěla. Navíc se dopoledne nějak nastřádalo „drobné zpoždění“ a já tu seděla úplně utahaná, naštvaná a hladová a hodiny na chodbě ukazovaly půl šesté. O chvíli později jsem zjistila, že to může být i výhoda, protože paní Dominquézová byla taky pěkně unavená a tak mě netrápila nějakým losováním otázek a poprosila mě, ať si vyberu nějaké téma sama a udělám jí radost dokonalým výkonem.

Dělalo mi radost jí udělat radost. Nad španělskou architekturou jsme si krásně notovaly a odcházely jsme obě spokojené. Počkala jsem, až zajde za roh, a pak se rozeběhla k východu. Nemohla jsem se dočkat, až doběhnu domů, převléknu se do něčeho normálního, sednu do Bonda a vyrazím za Willem. Vrhnu se na něj a... Dobře, teď ještě se rozptylovat nebudu. Musím to ještě odřídit. Rozptylovat se budu až pak u Cullenových a bude mi jedno, kdo všechno to bude slyšet!

Vyběhla jsem před vchod a tam se zasekla.

Will na mě čekal před budovou.

Kdyby tu byl Edward, určitě by se válel smíchy na zemi, protože moje hlava jen ječela dlouhé a nadšené Áááááááá. Zírala jsem na něj a udivovalo mě, jak dokonale vypadá. Za ten týden mi vzpomínky na něj vážně nějak vybledly, ale teď už bylo zase všechno v pořádku a já se nemohla dočkat, až se mu stulím do náruče.

„Budeš tam stát do jara?“ usmál se. Nadšeně jsem se na něj zubila a nechtěla se hnout z místa, ne dokud si ho pořádně neprohlídnu. Když jsem vydržela doteď, pár vteřin navíc už mě nedostane.

„Je odsud hezký výhled, víš?“ odpověděla jsem a chystala se vykročit, ale najednou byl u mě a objímal mě a já se zalykala jeho blízkostí.

„Někdo tě mohl vidět,“ mumlala jsem s hlavou zabořenou pod jeho bradu. Sice tu vzdálenost mezi námi překonal tak rychle, že si ho lidské oko nemohlo všimnout, ale někdo si mohl uvědomit, že stál dobrých pět merů ode mě a najednou je až u mě.

„Nikdo tu není, jen ty jsi taková pilná studentka,“ chlácholil mě. Zvedla jsem k němu hlavu, abych utrousila něco uštěpačného ohledně mého nadšeného biflování, ale sehnul se a umlčel mě svými rty. Srdce mi zase bušilo a snažila jsem se stoupnout si na špičky, abych byla co nejblíž, a přitisknout se k němu co nejvíc, což v zimní budně bylo stejně na nic. Během chvilky se ale odtáhl a ignoroval moje nesouhlasné zamručení. Několikrát jsem zamrkala, abych se vrátila zpátky do reality, a on mě pobaveně pozoroval. Pak mě vzal za ruku a vedl mě za sebou k parkovišti, kde čekal Bond.

„Ty máš klíčky od mého auta?“ divila jsem se. Ne, že by mi to vadilo; byla mi zima a stejně prakticky vždycky řídil on, ale klíče jsem nechala doma, protože jsem se tam stejně chtěla vracet.

„Stavil jsem se u tebe, Nat mi je dal,“ vysvětlil, zatímco za mnou zabouchával dveře. Nasedl a nastartoval, topení pustil naplno. Pak se šibalsky usmál a sáhl na zadní sedadlo. Podal mi krabici mé oblíbené čokolády.

„Za to, že jsi tak šikovná a skvěle se učíš,“ mrkl na mě. Nedočkavě jsem se vrhla pod celofán, hlad to sice nezažene, ale aspoň mi bude ještě líp.

„Jsem prostě dokonalá,“ ušklíbla jsem se a nacpala si do pusy hned dva bonbóny najednou.

„To jsi,“ souhlasil a pohladil mě po tváři. Pak se ještě jednou natáhl na zadní sedadlo a podal mi nějaký kus látky. Vzala jsem ho od něj a roztáhla ho. Byl to hedvábný šál, tmavý se stříbrnou výšivkou. Byl hezký, to rozhodně, ale kde proboha viděl, že bych nosila něco takového? K čemu se to nosí? Nosí se to vůbec, nebo se to pověsí na zeď jako dekorace?

„Děkuju,“ řekla jsem potichu s plnou pusou a nedokázala skrýt své rozpaky. Doufala jsem, že se ho to moc nedotkne.

„To není dárek,“ uchechtl se a naklonil se, aby mi lípl krátký polibek. „To ti teď zavážu přes oči, abys neviděla, kam jedeme, víš?“

Přestala jsem se cítit rozpačitě. Okamžitě jsem se napjala a bezděčně se od něj odklonila směrem ke dveřím. Zvážněl:

„Vadí to?“

„Já nevím,“ přiznala jsem. Neměla jsem ráda překvapení a tímhle mě fakt zaskočil. Byla jsem domluvená s Ness, že dorazím k nim a budeme u nich celý víkend, ale evidentně měl jiné plány.

„Nejedeme ke Cullenovým?“ zjišťovala jsem. Zavrtěl hlavou. Chvilku jsem zamračeně přemýšlela.

„Nesnáším překvapení,“ připomněla jsem mu. I když celá doba vedle něj byla překvapení plná. A stejně jsem si na ně ještě nezvykla, neměla jsem ráda nejistotu.

„Neudělal bych nic, co by ti nějak ublížilo,“ řekl tiše.

„Já vím,“ povzdychla jsem si a kdyby tu byla Alice, radostně by zajásala, protože jsem ustoupila a kývla hlavou. Opatrně mi překryl šátkem oči a pevně ho zavázal.

„Dobrý?“ ujišťoval se. Jen jsem přikývla. Pak jsem si vzpomněla:

„Musím zavolat Ness, že nepřijedu.“

„Nemusíš,“ odpověděl prostě a auto se rozjelo. Bylo jediné místo, které by mi mohl chtít ukázat a dělat okolo toho tajnosti – kovárna. Možná se zadařilo a stihli ji už teď? Nebo mi chce ukázat, jak daleko už s tím jsou. Ať tak nebo tak, jestli jedeme do kovárny, rozhodně se tomu nebudu bránit, že. Žádní Cullenovi, hmmm...

Jenže hned na křižovatce u školy zahnul na druhou stranu, než jsem čekala. Udělala jsem překvapený obličej a zase se začala ztrácet v nejistotě. Ještě chvilku jsem věděla, kterým směrem jedeme, ale po několika odbočkách už jsem byla úplně v háji. Musela jsem mu věřit.

„Bojíš se?“ zeptal se s úsměvem asi po deseti minutách.

„Ne,“ řekla jsem odhodlaně, ale pak jsem dodala: „Spíš se děsím toho, cos vymyslel. Má v tom prsty i Alice?“ Vzpomněla jsem si na to, co říkala Ness – všichni něco plánují, nejspíš oslava konce semestru. Tak tím jsem si teď vůbec nebyla jistá.

„Alice se snažila, ale nedal jsem se.“

Tím mě trochu uklidnil. Navíc jako prakticky jediný z upírů dokázal Alici odmlouvat a nenechal se zviklat, když si jejím nápadem nebyl jistý. Tím si u mě opravdu našplhal, měla jsem se za koho schovávat před jejími šílenými výmysly.

„A kam teda jedeme?“ zkusila jsem ho nachytat, ale nedal se. Zesílil rádio a začal si broukat nějakou písničku. Rezignovaně jsem seděla, držela se jednou rukou madla na dveřích a nechala své myšlenky, ať si víří hlavou jak chtějí.

Zastavili jsme asi po půlhodince jízdy. Slyšela jsem běžné zvuky města, ale to bylo všechno. Pomohl mi z auta, pevně si mě přitiskl k sobě a někam mě vedl. Pod nohama mi křupal sníh, ale nebylo ho tolik, abych brkala. Slyšela jsem nějakou tichou hudbu a tlumené hlasy. Pak jsme vešli někam dovnitř, protože mě obklopilo příjemné teplo.

„Sudnám ti bundu, ano?“ otřel se rty o mé ucho a já sebou trhla, protože se pohyboval tak potichu, že jsem netušila, kde přesně teď je. Rozepl mi bundu a pomohl mi z ní, pak mě vzal za ruku a udělali jsme pár kroků. Do nosu mě uhodila vůně jídla a můj žaludek ji vítal oslavnými ódami. Ježkovy voči, on dělá tajnosti kolem večeře? To je trdlo!

Ucítila jsem, že mi povoluje uzel na šátku a když mi ho sundal z očí, překvapeně jsem zamrkala. Stáli jsme v setmělé místnosti, kterou ozařovaly desítky čajových svíček ve skleněných kalíšcích. Přímo přede mnou byl prostřený stůl s naprosto typickým chlazeným šampaňským. Musela jsem se usmát. Tak krásně kýčovité to bylo, a přitom mě to dojímalo.

„Copak?“ zaváhal. Otočila jsem se k němu a přitáhla si ho za ruku k sobě. Stoupla jsem si na špičky a políbila ho.

„Je to úžasný, děkuju,“ zašeptala jsem a nechala se od něj usadit ke stolu. Hned se u nás objevila usměvavá servírka a přinesla nám jídelní lístky. Will do toho svého zvědavě koukal, ale objednávala jsem si já, a když jsem si vybrala jejich specialitu ze svíčkové, servírka se usmála:

„Tak jste měl pravdu.“

Nechápavě jsem zvedla obočí a Will mi vysvětlil:

„Původně jsem chtěl objednat dopředu i jídlo a měl jsem vybrané zrovna tohle, ale majitelka mě přemlouvala, ať to nechám na tobě, že třeba nebudeš mít náladu na maso.“

„Víš přesně, jak budu reagovat, viď?“ usmála jsem se na něj a z nějakého důvodu mi to dělalo dobře. S ním mělo všechno svůj smysl a cítila jsem se naprosto v pohodě a v bezpečí. Pěkný obrat od toho listopadového večera, kdy přišel a převrátil mi život naruby.

„Ne vždycky. Pořád mě překvapuješ. Občas si nejsem jistý,“ pokrčil rameny.

„Co bys taky chtěl, po pár týdnech,“ namítla jsem a Will mlčel a jen mě pozoroval. Upila jsem šampaňské a napadlo mě, že celá ta láhev čeká na mě – to bude príma večer!

„Co měla Alice proti večeři?“ napadlo mě později při jídle. Will se zarazil, chvilku přemýšlel a pak s povzdechem řekl:

„Nezdálo se jí to tu dostatečně honosné.“

Protočila jsem oči ke stropu a zavrtěla hlavou. Ona si prostě potrpí na velká gesta, ale nechápu, proč do toho chce pořád tahat i mě. Mně se tu líbilo, jídlo bylo naprosto dokonalé. A upřímně – i kdyby mě Will vzal na burger do nějakého fastfoodu, byla bych spokojená, protože s ním a najedená. To, že jsme měli tuhle restauraci jen sami pro sebe, pro mě bylo už dostatečně okázalé gesto.

Během mého jídla jsme si povídali, v podstatě o ničem a o všem, ale od chvíle, kdy jsem odsunula talíř a spokojeně zafuněla, byl Will zticha. Obsluha mi odnesla talíř a já pila šampaňské, které mi už lehce stoupalo do hlavy. Bylo mi dobře. Vlastně mi bylo skvěle. Dokonale.

„A dál?“ nevydržela jsem mlčet. Držela jsem ho přes stůl za ruku a jemně mu přejížděla palcem po dlani. Will mě upřeně pozoroval a tvářil se vážně. Přestala jsem se usmívat a zase jsem znejistěla. Udělala jsem něco v průběhu jídla blbě? Mám něco mezi zubama? Jsem špinavá kolem pusy? Sakra.

„Minnie,“ začal Will a já se ztrácela v jeho očích. Za celou dobu neměly ani jednou tmavší barvu, než medově zlatou. Odbíhal si na krátký lov skoro denně, aby ani vzdáleně nehrozilo, že by na něj mohla přijít žízeň.

„Víš, jak moc jsi pro mě důležitá? Víš, co pro mě znamenáš?“ zeptal se a zaskočila mě jeho vážnost. Přikývla jsem a čekala, co bude dál. Will na chvilku sklopil oči a pak se omluvně usmál:

„Já tohle prostě musím udělat, víš?“

Určitě jsem vypadala jako retard, protože jsem vůbec netušila, o čem mluví a zároveň jsem se hrozně bála. Jeho poslední věta mi přišla tak nějak definitivní.

„Ty se třeseš,“ zamračil se a zkoumavě mě sledoval. Pokusila jsem se o úsměv a zařekla se, že ať řekne cokoliv, ustojím to a vemu to v pohodě. Možná mu došlo, že se spletl. Možná zjistil, že nejsem až tak úžasná a teď se chce zachovat jako chlap a říct mi to na rovinu. Tak proč před okamžikem tvrdil, že jsem pro něj důležitá?

„Bojíš se?“ zašeptal.

„No,“ přiznala jsem. „Netuším, co tu provádíš.“

K mému překvapení se široce usmál a povzbudivě mi stiskl ruku. Tím mě zmátl ještě o stupeň víc, az chvíli si budu muset připomínat, abych se nadechla.

„Já bych se měl bát,“ řekl vesele, ale hned zase zvážněl. Vypadal hrozně mile, v měkkém světle svíček a v zšeřelé místnosti vypadal až křehce. Ještě okamžik mě propaloval svým pohledem a pak tiše řekl:

„Vezmeš si mě, Minnie?“

Zamračila jsem se a on se okamžitě zachmuřil.

„Cože?“ udělala jsem nechápavě. Polkl a o něco pomaleji opakoval:

„Vezmeš si mě, Minnie?“

On to fakt řekl!

„Eh,“ vylezlo ze mě a to bylo na chvíli jediné, čeho jsem byla schopná, protože v hlavě jsem zase měla prázdno. Až po nějaké době zírání do jeho tváře, na které se mu pomalu začal vytvářet nervózní výraz, se objevila první myšlenka, ale ani ta nestála za moc: ty vole! A pak mě napadlo, že si dělá srandu, ale hned jsem věděla, že nedělá, protože trpělivě čekal, co udělám. Myslel to úplně vážně. Dvakrát jsem se nadechla, abych se ho zeptala, proč to dělá, ale pokaždé mi ta otázka přišla úplně stupidní – a přesto mě jiná nenapadla. Když už mi přišlo to ticho nesnesitelné, zašeptala jsem:

„Známe se jen chvilku.“

Will přikývl:

„Já vím. Ale pro mě je to prostě jiné.“

A pak se nadechl, na chvilku zadržel dech a přemýšlel, a spustil:

„Lásko, víš, že jsem nebyl svatoušek. Víš, co všechno mám za sebou. Spal jsem s každou upírkou, která mi přišla do cesty -“

„To bys asi neměl říkat, jestli chceš, abych souhlasila,“ zamračila jsem se a on se zarazil. Vzal mi do svých dlaní obě mé ruce a naléhavě se ke mně naklonil:

„To právě musím říct, Minnie. Za svůj lidský život jsem miloval jen jednu dívku a ta se stala mou ženou. A chci, aby to i v tom upířím životě bylo stejné. Nechci... Nemůžu tě stavět na stejnou úroveň jako ty upírky. Ty jsi pro mě něco mnohem důležitějšího a moc si tě vážím. Ty jsi ze mě zase udělala člověka, aspoň psychicky. Vezmi si mě, prosím.“

A já tam seděla a s otevřenou pusou zírala do jeho očí a trvalo jen pár vteřin, než mi to došlo. Ten jeho nácvik sebeovládání a zvykání si na mě nebyl jediný důvod, proč mě odmítal. Nechtěl se mnou spát, protože se teď cítil trapně za to, jak se choval dřív. Potřeboval mě odlišit...

Nadechl se, ale zarazila jsem ho zavrtěním hlavy. Potřebovala jsem si to ujasnit sama se sebou. Miluju ho. Jsem do něj blázen. A vím, že se o mě dokáže postarat a ať si vymyslím cokoliv, udělá všechno pro to, aby moje přání splnil. Bude něco jinak, když si ho vezmu? Budu ho vnímat jinak?

Ne. Bude to pořád on.

Sice mě nikdy nenapadlo, že bych se měla vdávat, ale co už. Je to jen papír. Ani to nemusí nikdo vědět, když nebudu chtít.

Prostě si vezmu svého upíra za muže.

No ty vole.

„Hm,“ ušklíbla jsem se. „Takže když neřeknu ano, nebude sex?“

Překvapila jsem ho, otevřel pusu a nadechl se, ale pak ji zase zmateně zavřel. Zkrabatilo se mu čelo, jak přemýšlel, a já už ho nemohla dál trápit.

„To byl vtip. Tak jo.“

Výraz se mu okamžit změnil na nevěřícný.

„Tak jo jako...?“ zjišťoval.

„Tak jo jako že si tě vezmu,“ pokrčila jsem rameny a ještě jednou překvapeně zavrtěla hlavou. Já se picnu.

Vstal a obešel stůl, přitáhl si mě do náruče a pevně mě k sobě tiskl.

„Ty jsi teda romantická duše,“ zamumlal pobaveně a pak mi zvedl bradu. Nastavila jsem své rty a on se nenechal dlouho pobízet. První snoubenecký polibek se nijak nelišil od těch předchozích, byl stejně úžasný. Po chvilce se odtáhl a spokojeně si mě prohlížel.

„Miluju tě, Minnie,“ líbnul mě jen lehounce.

„Jdi do háje,“ usmála jsem se na něj, ale hned jsem zase zjihla a znovu se domáhala dalšího polibku. Nesouhlasně zavrtěl hlavou:

„Nechybí ti něco?“

Zmateně jsem se rozhlédla a opět byla mimo, což ho rozesmálo. Jednou rukou zalovil v kapse svých kalhot a vytáhl černou krabičku. Docvaklo mi to:

„Jo tohle!“

Rozesmál se. Vážně jsem se chovala absolutně neromanticky, ale nemůžu za to, že mě zaskočil. Až si na to zvyknu, určitě ocením, jak moc se snažil.

„Tohle,“ zopakoval po mně a otevřel krabičku. Byl v ní jednoduchý jemný prstýnek s jedním drobným kamenem. Nic okázalého, ale byl dokonalý. Sama bych si nevybrala lepší. Znovu jsem se utvrdila v tom, že Nat měl pravdu. Prostě to nech na Willovi, on pro tebe udělá všechno. A dělá to dokonale. Vzal mou levačku a opatrně mi nasadil prstýnek na prsteníček. Seděl jako ulitý.

"Je nádhernej," šeptala jsem ohromeně. "A padne mi."

„Mám tě v oku,“ konstatoval spokojeně a začal mě líbat. Nějakou dobu mě nechal rozpouštět se v jeho náručí, ale pak se odtáhl:

„A teď ta druhá část překvapení.“

„To není celé?“ vykulila jsem oči a on jen zavrtěl hlavou a pomáhal mi do bundy. Pokud tohle byl jen začátek, trochu mě děsilo pokračování. Ale obavy ze mě spadly hned, jak jsme opustili restauraci a udělali pár kroků za roh. Okamžitě jsem poznala, že jsme kousek od kovárny, a nadšeně jsem Willovi stiskla ruku.

„Ty jsi takový bídák! Vozil jsi mě po městě, abych nevěděla, kde jsme!“

„Musel jsem ti z toho udělat trošku bojovku,“ souhlasil. „Nežeň, máme dost času,“ mírnil mě, když jsem ho nadšeně táhla k našemu budoucímu domovu.

„Už je obyvatelná?“ zeptala jsem se a měla obrovskou radost, když přikývl. Ano! Děkuju!

„Teď, když jsem souhlasila, sis mě odlišil, viď?“ řekla jsem potichu. Zastavil mě a přitáhl si mě k sobě, aby mě mohl uprostřed večerní ulice znovu chvíli líbat. Brala jsem to jako souhlas, neřekl ne. Rozklepala jsem se, částečně zimou, ale hlavně očekáváním.

A pak jsem uviděla kovárnu. Zvenku vypadala stejně, ale všechna okna v patře zářila a ve mně se rozlil pocit absolutního štěstí. Už jen pár kroků a budu doma. Se svým snoubencem. Sama! Úlevně jsem si oddechla a když jsem mu chtěla říct, jak moc ho miluju, otevřely se dveře od dílny a ven vyběhla ječící Alice.

„Tys řekla ano!!!“

„Ne!“ dupla jsem vztekle, protože bylo jasné, že dneska večer to taky nevyjde.

 

 


 

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

zuzka88

9)  zuzka88 (04.02.2012 17:56)

Páni, napadaly mě různé věci, ale to, že ji požádá o ruku vůbec. Jsem ráda, že Minnie souhlasila. Chudák holka, teď bude mít co dělat s Alice, ale zase víme, že Alice to umí, takže to snad vydrží. Trochu se bojím, kdy se co pokazí, protože to štěstí trvá už nějak moc dlouho. Tím rozhodně neříkám, že by se něco pokazit mělo. Skvělý

Mabel

8)  Mabel (18.12.2011 13:48)

Tak žádost o ruku jsem nečekala, ale bylo to moc hezké.

leelee

7)  leelee (11.12.2011 23:06)

všechno dokonalý a nakonec Alice snad ve všech povídkách co jsem kdy četla měla několik replik na zabití
ale tady to zabila až replika Minie

miamam

6)  miamam (18.11.2011 21:45)

To je takový střívko! Ale co, je to prostě Minnie a já ji miluju. :D Will to vymyslel úžasně; a Alici bych nejradši překousla!!!

5)  alex (15.11.2010 22:24)

Dokonalé nádherné. až někdo vynalezne slova s významem větší dokonalosti, dej mi vědět a já je použiju v komentářích na tuto povídku.

sakraprace

4)  sakraprace (17.09.2010 10:13)

Opravdu romantická duše

SarkaS

3)  SarkaS (09.09.2010 22:26)

Zabijte nekdo Alice!!!!!!!!

Alrobell

2)  Alrobell (09.05.2010 21:31)

Neb,tak já tady sedím skoro celé odpoledne a čtu tvojí povídku, u které jsem střídavě dojatá, napjatá a mlátím se smíchy... je to skvělé a fenomenální!!!!

1)  ... (02.05.2010 21:32)

Tu noc jsem měla v posteli profesora Stubbla. Přesněji zápisky z jeho hodin. Moc jsem si to s ním užila!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek