Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Bacha na špatné otázky!

William byl v autě na zabití. Nejen, že se nacpal za volant a odmítal se odtamtud hnout („Jezdíš pomalu a nebezpečně, lásko!“), ale sahal mi i na rádio a ladil stanice s naprosto příšernými popovými hity minulých desetiletí.

„Kde se ti zasekl hudební vkus?“ brblala jsem a poslouchala kvílení o nekonečné lásce.

„Můj hudební vkus je vytříbený,“ řekl sebejistě a ještě o něco zrychlil. Snažila jsem se upřeně zírat dopředu a nevnímat, jak rychle se okolí slévá do jediné šmouhy.

„Ten, kdo ti to řekl, ti pěkně kecal,“ ušklíbla jsem se a marně nohou šlapala na neexistující brzdový pedál. Jestli si pozvracím Bonda, tak to Will bude čistit osobně kartáčkem na zuby!

„Docela riskuješ,“ otočil se na mě s úsměvem a já jen mlčky hystericky ukazovala dopředu, aby se díval na cestu. „Sedíš v autě s upírem, který nejede právě pomalu, a navážíš se do jeho hudebního vkusu.“

„Ty taky riskuješ. Ještě nikdy jsem neviděla poblitýho upíra a jsem na to docela zvědavá,“ supěla jsem. Asi mu došlo, že by to nemusela být jen planá výhružka, a lehce zpomalil. Ani tak jsem nepovolila křečovité sevření madla na dveřích.

„A navíc riskuju už jen tím, že tu s tebou jsem, ne? Takže když jsi mě nekousl doteď, klidně budu rejt do tvého vkusu. Teda toho hudebního,“ odmlčela jsem se. „Vkus na ženský ti schvaluju.“

Natáhl ruku a pohladil mě po tváři. I když jsem byla trochu naštvaná a navíc mi ta jízda nedělala dobře, ten chladný dotek na tváři mě stejně donutil přivřít oči a usmát se. Musím se naučit nenechat se tak snadno vyvést z míry, jinak mu k vyžehlení průšvihů bude stačit cvrnknout mě do nosu.

„Nemohl bych tě kousnout. Pořád mám žízeň, pořád mi lidská krev voní, i ta tvá, ale... Všechno bych tím zničil. Kdybych zaútočil na člověka, všechno bych podupal, zklamal bych tě. Nemohl bych se ti podívat do očí.“

„A co když potkáš někoho, kdo ti bude vonět jako Bella Edwardovi?“ zeptala jsem se opatrně. Nedovedla jsem si představit, jak je jejich žízeň musí trápit. Moje kručení žaludku se dalo docela dobře ignorovat, ale u nich to podle vyprávění nebylo nic jednoduchého. Vždyť Jasper měl ještě před pár lety co dělat, aby se udržel. A Will je vegetarián jen tak krátce! Ale Cullenovi mu věří. Edward by mě s ním nenechal o samotě, kdyby mu v hlavě zahlédl jen náznak toho, že by mě chtěl ochutnat.

„Uteču,“ usmál se Will. Pak ale zvážněl. „Nevím, co budu dělat. Naučil jsem se skvěle potlačit svou schopnost, odsunout ji do pozadí a vnímat ji jen okrajově, když ji nepotřebuju. Totéž se teď učím se svou žízní. Snažím se soustředit na spoustu jiných věcí a jí si nevšímat, nevnímat ji. Když jsem s tebou, jde to překvapivě snadno. Mám plnou hlavu tebe a tvá vůně mi v tu chvíli přijde příjemná, ale nedráždí mě. A tím, že voníš jako většina lidí, mi pak usnadňuješ pohyb mezi nimi. Oni voní jako ty a já nemám problém se ovládat. Ale...“

Čekala jsem. Dělalo mi dobře, že na něj takhle působím. Když by mu to ulehčilo situaci, klidně mu budu viset na krku celý den. Já měla taky problém vnímat něco jiného, než jeho.

„Prostě musím jen doufat, že mi přes cestu nepřeběhne někdo, komu krev zpívá. A věřit, že kdyžtak stihnu přestat dýchat a zmizet.“

Položila jsem ruku na tu jeho na řadicí páce. Důvěřovala jsem mu. A kdyby přišel s očima zabodnutýma do země a řekl, že někoho zabil... Každý může šlápnout vedle. Pro jeho oběť by to byl bohužel smrtelný přešlap, ale nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Tak snadno jsem zapomínala na to, že se pohybuju po domě plném upírů. Tak lehce jsem ho vnímala jako muže, ne jako bájnou bytost. Magor Minnie, no.

„Hlavně z něj nedělěj upíra, jo? Kdyby náhodou něco,“ pokusila jsem se odlehčit situaci. „Nebo chlapa klidně jo, ale novou upírku mi domů netahej!“

„Žárlivko,“ naklonil se a v té pekelné rychlosti mi vlepil pusu. Odstrčila jsem ho od sebe:

„Koukej řídit, nebo si zase vystoupíš!“



Kovárna stála na začátku starého malého průmyslového areálu na opačném konci města, než byla univerzita. Areál byl rozdělen hlavní ulicí na dvě poloviny, budovy napravo byly přestavěny na obytné domy a staly se útočištěm pro umělce a rozervané intelektuály. Levá část plnila funkci dílen, ateliérů, ale našly se tu i malé nezávislé galerie, jedno amatérské divadlo a kavárna.

Budova byla malá cihlová, patrová. V přízemí byly velké kovové dveře, za kterými se nacházela samotná dílna. Will mě hrdě vedl za ruku a ukazoval mi vybavení. Většinu mu toho předchozí majitel nechal, dostal více než štědrou nabídku. Opatrně jsem si osahávala výheň, žasla nad velikostí hlavní kovadliny a áchala nad titěrností jedné šperkařské, která nebyla delší než deset centimetrů. V protějším rohu stály stroje a Will zaníceně vyprávěl, jak přesně funguje kovářská fréza a vzpomínal, jak by se ještě nedávno smál, že existuje stroj na nýtování. Milovala jsem, když vyprávěl. Do hlasu se mu vloudil zvláštní podtón, byl tak nadšený.

„Proč ses pustil zrovna do kovářství?“ zajímala jsem se. Na moment se zarazil a pak se široce usmál:

„Nikdy jsem nedělal nic jiného.“

„Eh,“ vykulila jsem oči. „Já myslela, že jsi to začal dělat, aby ses zabavil.“

Přišel ke mně a vysadil mě na jednu ze skříněk, ve kterých byly schované méně používané nástroje. Stál hned u mě a než začal mluvit, chvilku mě pozoroval a přišlo mi, že žasne. Nebyla jsem si jistá, co přesně jsem provedla nebo řekla, ale doufala jsem, že mi to nějak osvětlí.

„Miláčku, já jsem kovář celou dobu. Nezačal jsem dělat kováře proto, že se jmenuju Blacksmith. Já jsem byl kovář, kovář William. A když se pak začala používat příjmení, prostě jsem byl dál William kovář. Už jako malý kluk jsem šel do učení ke kováři do vedlejší vesnice, a přestal jsem jen ve Volteře. I tam se mi ale stýskalo po tomhle.“

Na moment byl pryč a ozval se jasný tón, jak uhodil rukou do kovadliny. Ani nepotřeboval kladivo, aby ji rozezněl.

„Když jsem utekl, jednou za čas jsem narazil na kovárnu, jejíž majitel byl někde pryč. Nikdy jsem neodolal a vloupal se tam, abych mohl chvíli dělat to, co umím nejlíp,“ řekl, už zase blizoučko u mě.

„I když s postupujícím časem se změnila moje specializace. O motyky a srpy a obruče k sudům a kolům nějak přestal být zájem,“ ušklíbl se pobaveně.

Zavrtěla jsem zamyšleně hlavou:

„Zapomínám si uvědomovat, jak jsi tu dlouho.“

Přitiskl si mě k sobě a tiše mě uklidňoval:

„To je dobře, lásko. Za to ti jsem vděčný. A zároveň to vysvětluje spoustu věcí.“

„Jakých věcí?“

„Třeba proč jsi mě očarovala zrovna ty. Proč se nebojíš. Proč ti nevadí být tu se mnou o samotě. Byl jsem odhodlaný se kolem tebe motat roky, dokud tě nepřesvědčím, že se mě nemusíš bát a že všechno, co řeknu myslím zcela vážně. Ale teď si nedovedu představit, že bych tu s tebou nemohl být a nesměl udělat tohle.“

Opatrně mi položil ruce na tváře a donutil mě zvednout hlavu. Znovu jsem udiveně sledovala tmavnutí jeho očí, a těsně předtím, než se otřel svými rty o mé, jsem se spokojeně usmála. Líbal mě zlehka, spíš mě zlobil. Zapletla jsem mu ruce do vlasů a snažila se ho přitáhnout ještě blíž, ale nedal se. Ucítila jsem, jak se směje a když odtáhl hlavu pryč, zatvářila jsem se nešťastně.

„Jsme sami,“ připomněla jsem mu. Zavřel oči a na chvilku sklopil hlavu. Když se pak na mě znovu podíval, měl odhodlaný výraz:

„To je pravda. Ale nemáme kam spěchat. Minnie, já si na tebe pořád zvykám. Nejradši bych se na tebe vrhl a vzal si tě hned teď tady, ale to nejde.“

Moje fantazie si byla jistá, že by to šlo. Byla jsem červená jak rak a marně se snažila myslet na něco jiného.

„Mohl bych ti ublížit,“ šeptal.

„Ježiši, to máš od Edwarda!“ zakvílela jsem. Pitomec jeden! Will se zašklebil:

„To jsem věděl i před tím rozhovorem. Miláčku, ty prostě jsi křehká. A i když jsem si jistý, že mám mnohem silnější sebekontrolu než Edward, protože vím, co mám čekat, potřebuju čas. Potřebuju si být jistý, že se budu plně ovládat.“

Poraženě jsem vzdychla. Tahle pitomá upíří zdrženlivost! No dobře, tak jsem možná hr, nikdy by mě nenapadlo, že se budu na nějakýho chlapa vrhat po pár dnech a kručet, když mě zastaví. Jenže tady nic není normální a já si prostě nemůžu pomoct.

Pak jsem si uvědomila, co přesně řekl, a s novou dávkou rudosti jsem se stupidně zeptala:

„Říkal jsi, že víš, co čekat. Hm, kolik tak... No, myslím... Kolik žen jsi měl?“

Poslední větu jsem mumlala s hlavou sklopenou k zemi. Will se nadechl a po krátkém zaváhání odpověděl:

„Měl jsem jednu ženu, Minnie.“

Překvapeně jsem se mu chtěla podívat do očí, ale tentokrát je klopil on. Proč? Stydí se za to, že měl jednu ženu? Čekala jsem o něco větší číslo, to je pravda, ale aspoň není panic jako někdo, že. A pak mi to začalo v hlavě šrotovat a došlo mi, že v tom bude háček. Will nebyl typ, který by se styděl.

„Wille? Jednu ženu?“

Přikývl.

„A kolik upírek?“ vypadlo ze mě a srdce mi nervózně bušilo. Will si v naprosto lidském gestu nervózně pohrábl vlasy, nadechl se a podíval se na mě.

„Myslím, že to nechceš vědět,“ pokusil se o usměv a mně rázem tepová frekvence skočila o řád výš. Will má přece jen víc zkušeností, říkala večer Bella.

Když jsem na něj dál tupě zírala, řekl jedno slovo:

„Dost.“

Pomalu jsem vypouštěla vzduch z plic. Minnie. Je tu sedm století. Byl to upír se vším všudy, žil ve Volteře a užíval si vysokého postavení v gardě. Edward říkal, že upíři jsou takoví. Bella to taky vyprávěla. Že se změní, až když se zamilují. No co. Tak byl prostě děvkař. To je v pohodě. Teď není. Je to minulost.

„Moc,“ dodal Will a rozbil tím mé pracně vystavěné uklidnění zase na kousíčky.

„Tos nemusel dodávat!“ vyjekla jsem. Pokud by měl každý měsíc jinou upírku, za rok dvanáct, za sto let dvanáct set. Ježkovy voči!

Nadechl se, aby něco řekl, ale zarazila jsem ho, plácla jsem mu ruku na pusu tak rychle, až mě to zabolelo.

„To je dobrý!“ vrtěla jsem rozhodně hlavou. „Moje blbost, neměla jsem se ptát!“

Vzal moji ruku a odtáhl si ji od rtů.

„Já chci, abys to věděla. Chci, abys věděla všechno, Minnie,“ mluvil potichu, ale přesvědčivě. Upíral na mě své zlaté oči a tvářil se naléhavě. Achjo. Tak se to asi dozvím. Uf.

„Ve Volteře i potom, když jsem žil sám, jsem byl jiný. Už jsem o tom mluvil; miloval jsem to, čím jsem byl. Užíval jsem si toho plnými doušky.“

Na okamžik se zarazil a já se musela uchechtnout. Z jeho úst ta věta zněla prostě neuvěřitelně.

„Upíři jsou bytosti ovládané pudy. Nejsilnější je žízeň, druhý nejsilnější je chtíč. A já se nebránil ani jednomu. A i když se ze mě stal nomád, vyhledával jsem krátkodobou společnost upírek. Když jsem ti tuhle ráno říkal, že tohohle Willa jsi objevila ty, myslel jsem to úplně vážně, lásko. Tys mě změnila. Trvá to sice jen chvilku, ale cítím se po mnoha staletích skoro jako člověk,“ usmál se.

„A je to skvělý pocit,“ dodal. Zavřela jsem oči a objala ho. Zvláštní, jak rychle a snadno jsem se naučila spoléhat na dary Cullenových. Když jsem si Willem na malinkou chvilku nebyla jistá, stačilo si uvědomit, že Alice nebo Edward by to věděli už dávno. Ale oni nic nevěděli, nic neříkali, nic nedělali, a já byla spokojená.

„Ale ženu jsem měl opravdu jen jednu,“ zašeptal v mém objetí. Jen jsem přikývla. Tušila jsem to, říkal přece, že jediná jeho starost byla něco zabezpečit, a bylo jasné, že to slovo mělo být rodina.

„Chceš o tom mluvit?“

„Je to dávno,“ řekl a trochu se odtáhl. Díval se přes moje rameno z okna na ruch na ulici, ale spíš se díval někam jinam. Do minulosti? Mlčela jsem. Kdyby měl pocit, že je to něco, co bych měla vědět, řekl by mi to. Vzpomínky na lidství jsou prý slabé, zamlžené, skoro ztracené. A postupně mizí. Třeba už si na ně ani sám nepamatuje.

„Anne,“ ozval se najednou tak potichu, že jsem ho skoro neslyšela. „Moje žena se jmenovala Anne.“

A já se bála, co řekne dál. On je tu se mnou. Kde je jeho Anne? Zněl tak smutně, když řekl její jméno.

Najednou se usmál a na chvíli tím zaplašil ten svíravý pocit, který mi prostupoval celým tělem.

„Měli jsme neuvěřitelné štěstí. Na tu dobu. Anne tvrdila, že máme svou šťastnou hvězdu. Byli jsme spokojení, nic nám nechybělo. Znali jsme se už jako děti a když mi pak její otec dal svolení si ji vzít, byl jsem nejšťastější chlap na světě. Měli jsme tři syny. Williama, George a Johna. Další nevšední štěstí: všichni tři se narodili zdraví, vyrůstali zdraví. Tenkrát byla vysoká dětská úmrtnost, ale nám se smrt vyhnula. Při Johnově porodu Anne málem zemřela, ale zvládla to. Další štěstí. Už jsme nemohli mít další děti, ale v podstatě to byla výhra, protože uživit svou rodinu jsem tak dokázal naprosto v klidu. Byli jsme tak šťastní...“

Podíval se na mě a lehce mi přejel prsty po tváři.

„Jsi jí trošku podobná. Taky byla drobná, jemná. Jen vlasy měla tmavé. A ty jsi navíc tak mladá,“ rozšířil se mu úsměv a líbnul mě na čelo. Pak si opatrně opřel bradu o mé rameno a pokračoval:

„Pak přišel mor.“

A já ztuhla. Chtěla jsem si zacpat uši a nahlas zpívat, abych nic neslyšela. To bylo to, po čem jsem teď toužila. Neslyšet ho. Ale místo toho jsem ho jen pevněji objala a ze zavřenýma očima čekala, co bude dál.

„Zavřel jsem je doma a odmítal je pustit ven. Utěsnil jsem okna a dveře a pálil kolem domu chmel a smůlu, protože to prý mělo zabírat. Já se vydával pro jídlo na políčko a pro vodu a trávil jsem dny hlídáním, aby se nikdo nemocný nepřiblížil k domu. Dýchal jsem přes hadry, namočené ve vodě a doufal, že to bude stačit.

A vypadalo to, že Annina šťastná hvězda stojí při nás. Ve vesnici zemřelo hodně lidí, ale nám se dařilo. Sliboval jsem synům přes dveře, že ještě pár dní a budou moci ven, sliboval jsem Anne, že všechno bude v pořádku. Jenže když jsem se jeden den vrátil s vodou, dveře a jedno okno vypadaly jinak.

Chtěl jsem vletět dovnitř a zjistit, co se děje, ale bylo zavřeno na petlici. Bouchal jsem a křičel a pak jsem uslyšel kašlat jedno z dětí a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Prosil jsem Anne, ať otevře a pustí mě dovnitř, ale odmítla. Plakala a omlouvala se.

Když jsem byl pryč, William utekl oknem ven. Už nechtěl být zavřený. Šel se podívat do vesnice, chtěl vědět, co se stalo. Anne nemohla nechat George a Johna samotné, a tak jen čekala, až se William vrátí, a doufala, že se vrátí v pořádku. Ale hned poznala, že se nakazil. A jako správná matka ho vzala dovnitř a začala se o něj starat,“ hlesl tiše a pak si všiml, že mu máčím rameno slzama. Brečela jsem, protože jsem věděla, co přijde. Plakala jsem za jeho syny a za jeho ženu a za to, co mu osud přichystal.

„Promiň, neměl jsem ti to říkat,“ utíral mi slzy a tvářil se nešťastně. Zbrkle jsem zavrtěla hlavou:

„Ne... Pokračuj.“

Ještě okamžik mě pozoroval, tak jsem si utřela nos a pokusila se o úsměv. Přikývl a zase se zadíval do dálky.

„Nechtěla mě pustit dovnitř, zatarasila dveře jednou truhlicí. Přesvědčovala mě, že všechno bude v pořádku, a jediné, co mi dovolila bylo jim oknem podávat jídlo, vodu a dřevo. Mít tehdejší domy tak velká okna jako ty dnešní, byl bych uvnitř hned. Takhle jsem jen mohl sedět u dveří a poslouchat, jak kašlou všichni. Třetí den už jsem čekal s vodou marně. A za dva dny...

Celý dům musel být spálen. Nemohl jsem dovnitř. Jejich hroby byly prázdné.

Tam mě našel ten upír. Seděl jsem ve spáleništi a čekal na smrt.

Ale zase jsem neměl štěstí.“

Povzdechl si, ale pak se usmál a znovu mi otřel morké tváře.

„Teď ho mám, Minnie. Teď mám tebe,“ zašeptal a bylo mu úplně jedno, že jsem celá mokrá a ufňukaná. Políbil mě na nos, na rty, na tvář, do koutku oka. Pak si mě zase schoval do náruče a chvíli mě jen mlčky hladil po zádech, dokud jsem se úplně neuklidnila.

Zvedla jsem hlavu a s pokrčeným čelem si ho prohlížela. Zase jsem ho vnímala o trochu jinak. Teď jsem znala i toho původního Williama, který měl svou rodinu, co mu byla vším. Ženu, kterou miloval. A v mých očích byl zase víc lidštější. Byl víc člověkem než kdejaký na oko spořádaný tatínek, co si užívá s asistentkou a o víkednech před dětmi dělá, jak je rád, že je doma.

„Copak?“ ukázal mi vějířky vrásek kolem očí, když se usmál. Nahlas jsem neřekla nic, jen jsem trochu pokrčila ramena. Ale v duchu jsem si říkala, že jeho už nepustím. A že se budu snažit, aby ani na chvíli nelitoval toho, že jsem ho připravila o lidskou krev a zástupy upírek. Chtěla jsem, aby ten úsměv z jeho tváře už nezmizel.

„Pojď se podívat nahoru,“ vrátil mě pak do reality. Sundal mě ze skříňky, postavil na zem a vzal mě za ruku. Za dveřmi z kovářské dílny směrem dozadu do zbytku budovy byla menší místnost, možná kancelář, a v ní betonové schody do patra. Když jsme po nich stoupali, Will nespokojeně mlaskl:

„Budu je muset předělat, přece tu nebudu mít takovouhle zrůdnost!“

A v patře se před námi objevila jedna velká místnost, která zabírala téměř celou plochu půdorysu budovy. Jen u protilehlé stěny byla vytvořená příčka a vlevo byl kuchyňský kout, vpravo pak dveře, které nejspíš vedly do koupelny.

Byt!

Nádherný, obrovský byt bez jediné zbytečné stěny! Vzdušný, prostorný, Willův! Překvapeně jsem se na něj otočila a on pobaveně sledoval moje ohromení.

„Ty máš byt!“

„Ne,“ nesouhlasil. Zamračila jsem se:

„Ten k tomu nepatří?“

„Patří,“ smál se. „ale není můj. Je náš.“

A ve mně se zase vzedmula vlna dojetí a lásky, úplně jsem cítila, jak se mi oči plní slzami. Hysterko jedna pitomá, už nebul! Takhle tě za chvíli vymění!

„Chápu,“ popotáhla jsem nosem a založila si ruce v bok. „Potřebuješ někoho, kdo ti tu bude uklízet, viď?“

„Šikovná a chytrá holka,“ pochválil mě vesele. „A nemusíš se bát, kvůli mně vařit nemusíš.“

Musela jsem se smát. A pak mi došlo, že tu budeme sami, a můj úsměv se změnil v připitomělý zasněný škeb.

„Minnie?“ udělal tázavě. Skousla jsem si spodní ret a on mě sledoval a zase mu začaly tmavnout oči.

„Žádní vlezlí upíři nikde kolem,“ řekla jsem spokojeně. Pomalu přikývl a natáhl ke mně ruku. Než jsem ale stihla udělat ten samý pohyb a chytit se ho, zazvonil mu telefon. Otráveně sykl a přijal hovor.

„Ano, Alice?“

Chvilku ji soustředěně poslouchal a pak se škodolibě usmál:

„To si musíš dohodnout s Minnie. Chci, aby si to tu zařídila podle svého. Když bude chtít tvou pomoc, určitě ti řekne.“

Došly mi dvě věci. Vlezlí upíři mají telefon. A Alice je na pokraji nákupního orgasmu, protože se rýsuje možnost zařídit kompletní byt.

Přísahám, že se z nich zblázním!

 

 


Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

zuzka88

8)  zuzka88 (04.02.2012 13:55)

Chudák Will, takový osud. Nejdřív všechno krásný a veselý, a pak bum. Nový byt? Jé, ti se mají. Skvělá kapitola

Mabel

7)  Mabel (18.12.2011 01:27)

Willův příběh byl moc smutný a běhal mi z toho mráz po zádech, moc se ti to povedlo a jsem ráda, že si odhalila jeho minulost.

miamam

6)  miamam (18.11.2011 20:44)

Nebrasko, já ty tvoje hlášky prostě Ž E R U :D :D :D (jinej smajlík, podobnější hltání jsem nenašla).... Kovárna...ách! Willův příběh...fňuk! Alice na pokraji nákupního orgasmu???

5)  alex (06.11.2010 17:26)

Alice má ještě talent - ozvat se v tu nejnevhodnější chvíli.
Minnie byla pořád jen dojatá a ani se nedivím, krása!

magorka

4)  magorka (22.09.2010 11:24)

ajá se zbláznim z Alice

sakraprace

3)  sakraprace (17.09.2010 09:28)

Je fakt, že poblitýho upíra jsme zatím viděli jen jednou u Popo, ale ne v autě za jízdy
A Willův příběh, i když ho čtu asi po desátý mě stále dokáže dojmout, ale lepším se už jen vzlykám. :D

SarkaS

2)  SarkaS (09.09.2010 21:06)

nákupní orgasmus?! Tak to je snad nejvystihující pojmenování toho co Alice zažívá

Alrobell

1)  Alrobell (09.05.2010 20:26)

doufám, že Minnie neumlátí Alice během nakupování šekovou knížkou, byla by to škoda...:D:D:D:D:D


1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Riley, Victoria and Edward