Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/srdce.jpg

„Ne, a ne a ne,“ vrčela jsem na sebe do zrcadla a snažila se tuhle odpověď převést do reality. Jenže to byl ten problém. Prostě jsem nikomu neuměla říct to blbé slovíčko „Ne“. Dvě špatně seřazené hlásky, které jsem sice dokázala vyslovit třeba ve slově neandrtálec, ale nikoli samotné. A při pokusu o vyslovení „v žádném případě“ mé tělo popadala epileptická křeč. Já bych snad i upírovi řekla „ano“ na to, kdyby se mě slušně zeptal, jestli bych mu nenastavila svůj roztomilý krček, aby se mohl napapat.

Prolog

Jednoho krásného večera se mi změnil život a doteď jsem vděčný za každou chvíli mého života strávenou se svou dcerou. Nikdy jsem nikomu neřekl, jak jsem k ní přišel, a to tajemství si zatím hodlám nechat pro sebe.

Má dcera se jmenuje Isabella, stejně jako její matka a příběh, který vám tu hodlám vyprávět, je tak trochu padlý na hlavu a jen někteří z vás asi dočtou to, co jsem sepsal, ale prostě se musím někomu svěřit a tenhle internetový deník zatím vypadá jako správná cesta, jak to všechno ze sebe dostat a nezabít Belle snoubence. Sice jsem se jí stokrát zeptal, zda si ho nebere jen kvůli své úchylce na něco říkat neustále „ano“ a ona tvrdí, že to tak není, ale něco mi na celé té věci nesedí. Celá ta jejich svatba je uspěchaná a ve vzduchu je mnoho nezodpovězených otázek.

Ale je čas vrátit se na začátek příběhu. Takže začnu tím, jak moje malá Belluška rychle rostla. Snad vás tím neunudím, ale každá vzpomínka na její růžová líčka, když se na mě smála, mě nutí brát pistoli do ruky. Nechce se mi ji mu nechat, ale ona vypadá tak šťastná. Dobře, tak se zase vrátíme zpět k příběhu.

Rychle to shrneme. Jako každé dítě prožila své první krůčky, vyslovila své první slovo a pak ani nevím jak to tak rychle uteklo, vezl jsem ji na první den do školky. Do té doby, než jsem ji odvezl do té pro ni děsivé instituce, jsem si nikdy neuvědomoval, jak je moje Bella křehké stvoření, dokud jsem si pro ni nepřijel později odpoledne. Ani mě nenapadlo pomyslet na to, že jsem na ni byl vždy velmi jemný. Její první modřina mě kdysi vystrašila, a potom jsem se k ní choval jako k porcelánové panence.

Proto jsem si nikdy neuvědomil, jak moc je zranitelná. Opravdu byla jako porcelánová panenka. V ten den, co jsem si pro ni došel do školky, byla samá modřina. Nechápal jsem to a rovnou ji odvezl k doktorovi. Ptal jsem se jí na podrobnosti o jejích zraněních, ale nepamatovala si, jak k nim přišla. Bylo mi to záhadou.

Nakonec mi doktoři částečně odpověděli na mé otázky. Belle diagnostikovali zvláštní druh Leidenské mutace. Aspoň tak se na konečném výsledku domluvili. Bylo na nich vidět, že si tím nejsou jistí, ale podle všech testů, mě ujišťovali, že to není pro moji malou holčičku nebezpečné.

Podle doktorů se jí hodně srážela krev, a to byl jeden z důvodů, proč se jí tolik vytvářely modřiny. Sice mě doktor ujišťoval, že jí to nebude v životě moc ovlivňovat, ale i tak mi vadilo, že moje malá holčička bude mít od lidí kolem ní takové mapy po těle.

A jak stárla, schovávala je po svém. Viděl jsem, že se od lidí distancuje. Nosila vždy mikinu s dlouhými rukávy a zakrývala tak své bílé tělo. Našla si pořádně jen jednu kamarádku a bavila se pouze s lidmi, kterým pomáhala. Ano, divíte se správně: „Pomáhala?“

Nikdy jsem její posedlost pomáhat lidem nechápal, ale jakmile jí bylo patnáct a mohli ji pustit vypomáhat do nemocnice pod dozorem, byla tou nejšťastnější dívkou na světě. Nezapomenu na její výraz v tváři, když se tak stalo. Ale v ten den se něco změnilo, jako kdyby na něco přišla a bylo to poprvé, co mi to neřekla. Nesvěřila se mi a já jako obyčejně čekal. Byl jsem ochotný připustit jakoukoliv skutečnost. Byla jiná, než ostatní a já si toho byl moc dobře vědom. Věděla, že tu pro ni jsem, a já byl odhodlaný projít vším, co mě čekalo a nevzdat se jí za žádnou cenu. Až tolik jsem jí miloval. Bylo by mi jedno, kdyby třeba za pár let přišla s tím, že jí roste třetí ruka. Dobře, ale s tím, že je na holky bych trochu problém měl.

1. Kapitola

Sledovala jsem, jak stařenka s úsměvem opouští tento svět a z mého těla opadala zároveň tíha, která mě pohlcovala několik posledních dní potom, co ji přivezli. Cítila, že si pro ní jde smrt , ale bála se umřít sama. Jediné, co jsem v ten moment pro ni mohla udělat, bylo být s ní. Jak jednoduchý úkol, že? Jak málo někdy stačí ke spokojenosti.

Proč jsem vůbec měla takovej pocit? Vysvětlím vám to. Nevím, jestli je to dar nebo schopnost či prokletí, ale cítím utrpení druhých. Bolí vás něco? Já, to cítím. Umíráte? Jsem jedna z prvních, kdo to bude vědět.

Nejprve jsem se z toho důvodu distancovala od všech lidí, ale když jsem byla malá a taťka mě jednou vzal na nějaké vyšetření do nemocnice, zjistila jsem, že kolem mě je najednou něco, co mě volá. Co mě naplňuje. A od té doby jsem se snažila vrátit zpět. S úmyslem stát se jednou doktorkou, jsem už v deseti otevřela svou knížku o anatomii, kterou mi tatínek dal do ruky s úmyslem, že možná jednou ji využiji, když se tolik zajímám o ostatní lidi.

Odhadl mě naprosto přesně. Ten dárek od něj jsem naprosto zbožňovala. Během několika dní jsem knihu překousala a v dalších měsících ji znala nazpaměť. S tímhle tajemstvím jsem se nikdy tátovi nesvěřila, ale on to nějak vypozoroval a v mém počínání mi neustále pomáhal. Ale pořád se bál reality, která mě v tomto oboru čekala – ošklivá zranění, trápící se lidé a krev, spousta krve. A k něčemu se vám musím přiznat. S krví mám opravdu problém. Podle všeho ji lidé nemají cítit, ale já ji cítím. A nejednou se mi z toho hrozného pachu udělalo špatně. Jaká ironie, že? Ale ani to mi nedovoluje se mého snu vzdát. Jednou ze mě bude doktorka a jsem si jistá, že to zvedání žaludku už jednou nebudu vnímat.

V jedné části měl můj táta pravdu – realita byla tvrdá, ale já cítila, že jsem schopná se s tím smířit. Táta si občas domů nosil složky případů a pečlivě je přede mnou zamykal do šuplíku v jeho ložnici. Jednou přes víkend, když odjel na ryby, jsem se do jeho šuplíku vloupala a prohlédla si to, co přede mnou skrýval. Jako správný šerif se snažil tajit vyšetřování před novináři, ale před svou dcerou to nakonec nedokázal.

Nikdy na ty fotky z té složky nezapomenu. Bylo mi třináct, když jsem je poprvé spatřila. Oběti s kousanci a bez krve. Některé oběti měly oči otevřené a některé zavřené. Někdy se našly čerstvé a některé se občas našly nějakou náhodou dlouhou dobu rozkládající se v zemi. Všechny měly podobné příznaky a nikdo nevěděl, jestli za to může nějaký sériový vrah nebo skupina lidí. Časem jsem přišla na to, že takových vražd se stalo během několika set let spoustu, ale nikdo neměl tušení, kdo za nimi stojí. Vraždy vypadaly nesmrtelně, proto jsem usoudila, že za nimi musí být nějaký tajný spolek, který lidi takto zabíjí, kvůli nějakému rituálu. Měli totiž jeden společný znak. Mrtvoly se zásadně objevovaly, jen když bylo ošklivé počasí. Jakoby daná skupina lidí měla problémy se sluncem.

Nikdy jsem se o tom tátovi nezmínila a raději jsem tuhle domněnku nechávala pro sebe. Všechny oběti se nacházely v lese, ale i tak mi to nezabraňovalo do něho chodit. Nebála jsem se, potřebovala jsem to. Mimo civilizaci jsem byla schopná zapomenout na veškerá trápení, která lidi soužila, a byla často schopná vymyslet, jak jim pomoci.

V patnácti jsem konečně dostala povolení k dobrovolničení v nemocnici. Mým cílem bylo pomáhat ostatním lidem a také získávat praxi do budoucna pro moji kariéru doktorky. To měl být původně můj úkol, ale pokud někdo ležel na smrtelné posteli a já to věděla, snažila jsem se mu pomoci splnit jejich poslední přání. Když si babička myslela, že ji vnoučata nesnáší nebo dotyčný umíral sám. Pokaždé, jakmile jsem někomu pomohla, ulevilo se mi a byl to překrásný pocit. Proto se mým koníčkem stalo pomáhání ostatním. Asi si myslíte, že jsem divná, ale mně je to fuk. Tahle potřeba je furt lepší, než si hrát na sériového vraha v podobě rituálních vražd.

A teď se teprve vrháme do současnosti. Jsem zahalená v mikině a odhodlávám se znova vstoupit do toho pekla, které se nazývá škola. Vím, že ji potřebuji k tomu, abych jednou mohla pomáhat dobře lidem, ale také si uvědomuji, že do ní chodí spousty sebestředných bytostí, které by využívaly mé potřeby ke svému  pohodlnému životu.

A to byl jeden z důvodů, proč jsem se převážně svým spolužákům stranila. Dělat jim domácí úkoly opravdu není to, co by mi dělalo tolik dobře jako pomáhat lidem s opravdovými problémy.

Jediná kamarádka, které jsem věřila a která věděla o mé potřebě, byla Angela. Stala se mi časem opravdovou přítelkyní. Když jsem z někoho měla strach, bránila mě, stavila se jim do cesty a já jí na oplátku pomáhala. Na rozdíl od ostatních nikdy nebyla sobecká a uměla udržet tajemství. Vždy mi byla oporou a pobyt ve škole mi zpříjemňovala.

Znova jsem zkontrolovala, zda nejde vidět žádná z mých modřin, ke kterým jsem nechtěně přicházela. Stačilo mi pořádně jen stisknout ruku a modřina se začala hned tvořit. Snažila jsem se svou nemoc zakrývat, a ne vždy se to podařilo, ale i tak to bylo lepší než nic.

Sebrala jsem si věci a vydala se k autu. Dnes k nám do školy měli přibýt noví spolužáci. Nikdo nevěděl pořádně, co jsou zač, a všichni byli posedlí jakoukoliv informací o nich. Mě nezajímali. Jen další lidé, kterým se na chodbách budu vyhýbat.

Přijela jsem před školu a rozhlédla se. Byla jsem tam velmi brzy jako vždy, ale Angela mě měla přečtenou a čekala tam na mě. Přišla ke mně, mezitímco jsem si brala věci z auta a podala mi kafé.

„Na. Dneska tu počkáme na nováčky,“ rozkázala mi. Kafé jsem od ní přijala a jejímu plánu, jak mě stáhnout do tohohle šílenství zvědavosti, jsem se pousmála.

„Kdo je zvědavý, bude brzo starý,“ pokárala jsem ji.

„Ale no tak. Aspoň jednou mě v něčem podpoř,“ prosila mě Angela a já se na ni trochu vyčítavě podívala. „Já vím, podporuješ mě často, ale myslím to jinak a ty víš jak,“ vymlouvala se a já si povzdechla.

„Stačí, když budeme tady u auta popíjet kafé a držet se od ostatních dál?“ rezignovala jsem.

„Jóó,“ vypískla radostí a mě pohltil znova příjemný pocit. Jí jsem dělala radost ráda. Všechno prožívala tak, že já jsem její pocity mohla prožívat s ní, a za to jsem ji zbožňovala.

Opíraly jsme se o auto a krafaly. Lidé začali přijíždět a na parkoviště se najednou přihnal autem Mike. Blonďatý frajírek s modrýma očima. Zkáza několik holek naší školy. Už jen při pohledu na něj jsem se celá otřásla a vzpomněla jsem si na to, co řekl na začátku druháku:

„Dostanu každou holku v našem ročníku,“ vytahoval se před spolužáky, když šel z tělocviku a já stála kousek dál ode dveří. Při té vzpomínce jsem se trochu ošila a povzdychla si – minulý týden padla i Angela. Nechtěla, ale neměla na vybranou. Já ji zachránit nemohla a ona nechtěla být znásilněná, až tak daleko byl schopný Mike zajít. Podala mi to tak, že o panenství stejně přišla s Benem v polovině prázdnin a že nasbírá jen další sexuální zkušenosti. Ale já na tom tak nebyla. Zbývala jsem jako poslední z celého ročníku na jeho seznamu a pečlivě se mu v posledních týdnech vyhýbala.

Když uviděl, že postávám u svého auta s Angelou, neodolal a vydal se k nám. Naštěstí v ten moment na parkoviště přijelo další auto – stříbrné volvo. Zaparkovalo na druhé straně parkoviště a vylezlo z něj pět osob. Já zapomněla dodat překrásných osob - dvě holky a tři kluci. Parkoviště zmlklo a prohlíželo si je, ale Mika to na dlouho nezdrželo. Ani jsem si nováčky nestihla pořádně prohlédnout.

„Angelo, musíme jít,“ upozornila jsem ji, ale než jsme se rozešly, byl Mike u nás a úlisně se na mě díval i přesto, že jsem měla přes hlavu hozenou kapuci. Jeho trápení už zase vztyčené v kalhotách jsem cítila téměř na míle. To se zatraceně o sebe nemohl nejprve postarat na záchodech, než ke mně dorazí. Jako kdyby mě jeho stan v kalhotách zajímal.

Pohrdavě jsem vzhlédla k jeho obličeji a čekala, až se chlapeček vysloví. Přece mu to nebudu zjednodušovat. Pěkně ho v tom vykoupu. Když už mě to táhne k tomu mu pomoci, proč bych to tentokrát neměla udělat po svém?

Zahleděl se mi do očí, a pak vyslovil:

„Ahoj Bello,“ a já měla co dělat abych mu rovnou jednu neflákla. Bylo mi hned jasné, na co myslí.

„Ahoj Miku,“ vrátila jsem mu trochu výsměšně a naznačila mu tak, že mi je u prdele. Na jeho tváři přeletěl trochu naštvaný stín, ale ještě se snažil držet si nervy na uzdě.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli bys dneska nešla do kina?“ pozval mě jen tak mimochodem a já si v hlavě říkala – „Jo, jasně. Můžeme jet pak k tobě domů, co?“ Pitomec! Ale pořád jsem se snažila být milá. Teď byl moment, kdy jsem si přála, abych slovíčko „ne“, byla schopná bez problému vyslovit, a proto jsem si začala v hlavě přeříkávat všechna slova začínající na „ne“: „Nesmíš, nechoď, nepůjdu, nezajímá mě, nechci… a tak jsem pokračovala, než Mike ztratil z mého neodpovídání nervy.

„Swannová, mohla bys mi laskavě odpovědět?“ zuřil a já se začínala bát toho nejhoršího. Zachraňte mě někdo! Já mu odpovědět nechci! Prosím, prosím, prosím, vy tam nahoře, pomozte mi! Tolik jsem se soustředila na své přání, že jsem ani nezaregistrovala, že někdo k nám jde, a proto mě velmi mile překvapil hlas, který se najednou za mnou ozval.

„Je všechno v pořádku?“ ptal se sametový hlas a já děkovala bohu, že mi poslal někoho na pomoc.

Shrnutí 2. kapitola

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

12)  Jalle (14.02.2013 15:19)

je to veľmi zaujímavé
čo to ten Mike?

Eleanor

11)  Eleanor (10.12.2011 08:27)

Janebko, neslyší ji, ale v dalších dílech padne, proč ji přišel zachránit a mám takové malé tušení, že na základě její nemoci se ještě hodně pobavíme:D

Janeba

10)  Janeba (09.12.2011 23:20)

El, to je báječné!!! ;) Moc se mi to líbí, bezvadný nápad, ikdyž ta její nemoc je dost velká komplikace!!! Ale záchrana na poslední chvíli byla dokonalá! Jé, on ji slyší?!!! Moc se těším!!!
Děkuji!!!

Eleanor

9)  Eleanor (06.12.2011 21:38)

lied, taky mě to mrazí na zátylku, když nad tím přemýšlím.

Fanny, ty jsi můj komentující anděl a už se těším, až uvidím další hezké omentáře u dalších dílů.

sakraprace, děkuju.

semisko, tentokrát ta stylyzace stojí za prd a vím to, ale čím víc jsem to upravovala a čekala na vydání, tím to se mnou bylo horší. Musím se zase rozepsat a tahle krátká několika kapitolová povídka, by mě měla zase nastartovat, tak snad se zase zlepším a začnu psát o sto šest a taky ti napíšu, co ti dlužím.

Jula, to se teprve uvidí :D

Kamci, akorát jdu oikračování zajistit. Jen ho upravím a vložim :)

Marvi, fěkuju za hezký komentář a doufám, že další kapitolka tě taky zaujme.

Joano, ty v tom vždycky najdeš něco, co mi vůbec nedošlo. A já se zase lámu smíchy u počítače

Joana

8)  Joana (03.12.2011 10:46)

Chudák Mike, jediná holka, co říká furt ano, a on jí ještě neulovil

Marvi

7)  Marvi (03.12.2011 10:12)

Měla mu jednu fláknout!!! Její myšlenkové pochody jsou skvělé! A záchrana přišla v pravý čas ;) ;)
Zajímavá kapitolovka, už ten prolog z pohledu Charlieho mě moc zaujal!

Kamci

6)  Kamci (02.12.2011 20:57)

hezky se to čte, jsem zvědavá na pokračování:) :) :)

Jula

5)  Jula (02.12.2011 18:59)

Pomoc ve správný čas a od správné osoby

semiska

4)  semiska (02.12.2011 18:46)

Zajímavé. Líbilo se mi to. Jen bych to v některých pasážích jinak stylizovala kvůli srozumitelnosti, přeházela ti někdy nějaká slůvka, umazala mezery, které tam nepatří a přidala jednu či dvě čárky, ale jinak jsem spokojená.
Jsem zvědavá, jestli se Bella ubrání Mikeově zářezu či ne?

sakraprace

3)  sakraprace (02.12.2011 18:11)

Moc pěkné a čtivé

Fanny

2)  Fanny (02.12.2011 18:01)

Ne? Ne. Ne! Tohle slovíčko mám nemálo ráda a především jeho význam...:D Takže mě tahle nová povídka hodně zajímá a samozřejmě nejen proto... :D

lied

1)  lied (02.12.2011 15:11)

Tak to jí hodně lituji nemoc říct né brrr až mě mrazí jak by to mohli využívat v téhle době

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek