Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

Přijmout od někoho to, že si zasloužíte někoho lepšího, je vždy velmi těžké a o to těžší, když si nejste sami jistí svými city, protože stále máte na paměti, že v tom nejste sami. Avšak všechno se dá vyřešit, protože dřív nebo později jeden povolí a stavidla emocí se protrhnou. A ne jenom ty. Otázky musí být vyřešeny a pro ně se musí ke zdroji.

15. kapitola - Upřímnost

Do příjezdu Carlislea z nemocnice jsem zůstala sedět v kuchyni. Měla jsem čas přemýšlet o mnoha věcech o samotě. Nevěděla jsem, jestli to, co mi Edward řekl, mám brát jako poklonu, anebo jako urážku s tím, že nestojím za nic, ale spíš jsem to brala tak, že raději se bude držet dál, aby… aby co do háje? Nechtěla jsem to rozebírat, bylo mi z toho divně.

Pozdravila jsem Carlislea a odešla do svého pokoje, kde jsem konečně otevřela kufr s věcmi, co mi dovezl Edward od nás. Za celou dobu jsem se k tomu neodhodlala. Trhla jsem s sebou, když cvakly zámky. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela jej.

Na vrchu všech věcí ležela fotografie. Rodinná fotografie. Z nějaké narozeninové oslavy. Máma, táta, bráška a já, jak sedíme vedle babičky a dědy. Sestra seděla vzadu vedle tety a strejdy. Tiše jsem vzdychla a položila fotografii na koberec vedle kufru.

Vydolovala jsem další věc. Plyšáka. Mého nejoblíbenějšího plyšáka. Fialového slona, kterého mi dala babička v patnácti. Tehdy jsem byla dotčená, ale naprosto jsem si ho zamilovala.

Ještě nějakou dobu jsem se prohrabovala věcmi v kufru, až na dně jsem narazila na počítač. Edward mi dovezl můj notebook. Vytáhla jsem ho. Moje milovaná modrá krabička, ale teď jsem ji na nic nepotřebovala. Vrátila jsem ho zpět.

Nakonec jsem vytáhla velkého lva, kterého měl dostat bývalý ode mne k narozeninám a k našemu ročnímu výročí. Tady jsem se zarazila. Hleděla na jeho světlou hřívu a do těch korálkových očí. Zabolelo mě z toho u srdce, všechny ty vzpomínky vypluly opět na povrch.

Smích vystřídaly slzy. Tekly mi po tvářích a nepříjemně ji stahovaly. Nevzlykala jsem, jen brečela, nechala pouze kanout slzy, abych ze sebe uvolnila bolest. Ne jen kvůli bývalému, protože s ním se spojovaly vzpomínky na moji rodinu.

Na maminku, se kterou jsem nacházela stále společnou řeč, bylo to to nejhezčí. Na věčné tatínkovo vysvětlování okolo počítačů, poučování jak se co má dělat a rady v práci, které mi vadily, ale byly přesto k užitku. Na pošťuchování a hádky s mladším bráškou. Ty bitky a přetahování se o knížky, nebo o poslední kousek nějakého dobrého jídla. Hloupé hádky kvůli tomu, kolik dal cukru do čaje. Dokonce i hádky se setrou. Na polštářové bitvy. Ty debaty kvůli škole a jak se držela ode mne dál, když u nás ještě bydlela a jezdily jsme spolu městskou do školy.

Vzpomínky byly neuvěřitelně silné a bolestivé, ale objevilo se tu objetí, které mi dodalo pocit bezpečí. To, co jsem potřebovala nejvíce. Začala jsem se rozsypávat sama. Já sama narazila na nejcitlivější místo a ničila samu sebe.

„Mýlil jsem se, hluboce mýlil,“ pošeptal mi do ucha můj strážce. Možná i můj anděl strážný. „Nechci tě nechávat samotnou. Už nemůžu. Snažil jsem se, abych se ti nepletl do cesty, abych ti neubližoval, ale tím, že se ti vyhýbám… právě tím ti ubližuju,“ šeptal mi konejšivá a usvědčující slova do ucha.

Bojovala jsem sama se sebou. Se svým druhým já, které mi říkalo, že to není správné, že já už si to dobré odbyla a teď už na něj nemám nárok. „Na to ani nemysli. To není pravda, každý máme právo na štěstí. I ty a hlavně ty, copak to nevidíš? Nemůžeš stále přát štěstí jiným a sobě ne.“ Rozohnil se a přitáhnul k sobě moji tvář, aby mi viděl do očí. „Zakazuji ti, takhle přemýšlet a já se postarám o to, abys na to ani jednou nepomyslela a slibuji, že tě nezklamu jako on. A já svoje sliby plním.“ Jeho ruce mne chladily na rozpálených a opuchlých tváří od pláče. Zatnula jsem zuby a pozorovala jeho oči, ve kterých tancovaly tisíce hvězdiček a jak se mu rty nepatrně hýbaly, když dýchal jako obyčejný člověk. Opět se mi roztřásl dolní ret, načež se pousmál a přitáhnul si moji tvář blíže k té své, že nás od sebe dělily jenom milimetry a já mohla cítit jeho rozechvělý chladný dech na svých rtech. Přesto se ozvalo moje druhé hloupé já.

„To bychom neměli,“ zabreptala jsem a stále mu hleděla do očí.

„Neměli bychom spousty věcí, ale přesto je děláme,“ odpověděl a už neotálel. Jemně se otřel svým spodním rtem o ten můj. Přejel mi z toho mráz po zádech, který se přemístil na konec páteře, odkud se rozlil až do břicha, kde jsem cítila podivný povznášející pocit. Jako bych měla v břiše motýly a pulce. Tenhle pocit jsem necítila hodně dlouho, ale nemohla jsem to udělat, prostě ne. Kvůli tomu jsem tu nebyla.

„Nebraň se tomu, neupírej si ty krásné okamžiky, které ti náleží,“ zašeptal mi Edward do úst a jen zlehka mi do nich vdechnul. Celá jsem se z toho otřásla a zatnula ruce v pěst, jinak bych se vrhla po jeho rtech, které se těch mých málem znovu dotýkaly.

„Není to správné,“ odpověděla jsem mu a zlehka otevřela oči, abych mohla vidět ty jeho, tak žádoucí. „Nechci, abys to dělal kvůli tomu, co mám za sebou. Je to jako bych tě nutila. To už jsem zažila a nevzešlo z toho nic dobrého.“ Jen opravdu s těžkým srdcem jsem se vymanila z jeho objetí. Zůstal sedět na zemi a hleděl na mě. „Promiň, ale to, co tě žene je jen pocit viny.“ S velkým přemáháním jsem potlačovala slzy. Musela jsem se k němu otočit zády, aby to neviděl. Vybavila jsem si opět maturitní komisi.

„Kdybych mohl a kdyby to šlo, tak bych ti dovolil nahlédnout do mé mysli, že to, co jsem chtěl udělat, nebylo z pocitu viny, ani z lítosti. Bylo to z…“ rychle jsem se k němu otočila a přiložila mu prst ke rtům.

„Jsi z jiné doby, já svým způsobem taky, proto některá slova nechci slyšet, nebo je vyslovovat, pokud je já, nebo ten druhý nemyslí opravdu vážně. Když jsem to řekla naposledy já, bylo to myšleno víc, než smrtelně vážně a doufala jsem, že i on to tak říkal, ale zklamala jsem se a nechci to udělat znovu. Věřila jsem jeho slovům, věřila jsem a tušila, že by mi nic takového neudělal. I u tebe mi něco říká, že bys to neudělal, ale mám strach, že i přes všechny prosby a všechny sliby se to jednoho dne pokazí.“ Palcem levé ruky mi otřel jedinou slzu, které se vydrala zpod víčka.

„Chápu, co se stalo. A nechci ti tady říkat, že já to neudělám, že budu jiný, ale jsem takový, jaký jsem. Na povrch možná vzteklý a žárlivý, ale uvnitř je to, co bys měla vidět. Pochopil jsem, že nedokážeš nehlédnout přes tu skořápku, která ti brání vidět, to skutečné. To pravé já. Já to dokážu a pomůžu ti. Poznal jsem i tebe. Máš o sobě moc špatné mínění. Považuješ se za sobce, a kdo ví ještě co, ale tam hluboko jsi ta nejbáječnější holka na světě, ale prostě to nechceš dát najevo. Bojíš se znovu někomu otevřít, bojíš se, aby tě někdo zase nezranil, aby tě nezničil.“ Zvednul mi jedním prstem bradu a zadíval se mi hluboce do očí a lehce vzal mou zdravou ruku a přiložil si ji k hrudi. „Vím, že ho neslyšíš bít, ale věř, že kdyby mohlo, tak by pro tebe bilo. Bilo by jako zvon.“ Teď už jsem se vážně rozbrečela. Nedokázala jsem ty slzy zadržet.

„Teď bych ti měla říct něco já.“ Tázavě se na mě podíval.

„A co?“ Nepatrně nakrčil obočí a trochu se snížil, aby mi hleděl zpříma do očí. Už jen to, jak ke mně natočil oči, mi rozbušilo srdce.

„Já tvoje srdce slyšela. Slyšela jsem je bít. A opravdu bilo jako zvon.“ Naprosto ztuhnul. Tvář mu ztvrdla jako kámen. Rty zůstaly lehce pootevřené v němé otázce, kterou nevyslovil nahlas, to nedokázal. Lekla jsem se, že je v šoku. Vzpomněla jsem si na Rozbřesk, kdy se Bella ptala, jestli se může dostat upír do šoku a já si pokládala tu stejnou otázku, která mi vrtala v hlavě. Přehlušila všechny ostatní otázky, všechny ostatní pocity. Jen tahle jediná otázka běhala v hlavě jako splašený kůň, který nešel zklidnit.

„J-j-ak?“ vykoktal. On koktal. Odpověď si nemohl vzít z mé hlavy, protože jsem na ni nemyslela. Prostě kvůli té jedné otázce jsem ji nedokázala ze vzpomínek vydolovat.

„Před dvěma týdny, když ses mi snažil dostat násilím do hlavy, kvůli Jakobově otisku.“ Bezmocně zalapal po dechu.

„Jak?“ zdůraznil otázku. Dostala jsem strach, že jeho sevření bude pevnější, že zesílí, ale naštěstí se nestalo.

„Když jsi usnul, když jsem tě já uspala…“ ukázala jsem na sebe zlomenou rukou, „… tak… tak ti začalo tlouct srdce. Já… já nevím jak, ale prostě se to stalo. Promiň, že jsem ti o tom neřekla, ale odmítal ses se mnou bavit a já netušila, jak bys na to reagoval.“

„Měla jsi ze mě strach?“ zeptal se zcela vážně. Snažil se zachovat klid a soustředění. Muselo mu to dát hodně zabrat. „Ne tolik, abych tě tu na místě hned nepolíbil. Ne jen kvůli tomu, že jsi ta nejúžasnější holka na světě, ale ani kvůli tomu, že mi dokážeš jako jediná na světě rozběhnout srdce…“ na to se doširoka usmál a koutky mu cukaly, oči přímo zářily, „ale taky kvůli tomu, že jsi ten nejcennější poklad, který musím chránit jako svoji duši.“

„Ale,“ podotkla jsem. Hned mě umlčel prstem na rtech.

„Žádné ale. Budu tě chránit jako svoji duši, kterou mi ty dokážeš na kratičký okamžik také dát. Nedovolím, abys ji ztratila, o to se postarám, i kdybys mě poslala ke všem čertům.“ Lehce mne objal. Necítila jsem chlad, ale vřelost, která z toho jemného objetí přímo čišela.

„Mám tě poslat ke všem čertům?“ Neodpustila jsem si tu lehkou ironii. Edward se zasmál.

„Pokud budeš chtít, můžeš, ale nedoporučuji ti to, protože se vrátím a stejně tě ochráním před vším a přede všemi.“ Hlasitě jsem polkla.

„Myslím, že bys měl začít.“ Nepatrně se na mě podíval a nechápal, co tím myslím. „Už si pro mě jdou. Sice nevím kdo, ale ten sen se zhoršuje. Už to není jen sen. Je to skutečnost, předzvěst toho, co se má stát a já tomu nedokážu zabránit. Victorie mě varuje, je v tom také zapletena. Nevím jak, nebo jestli ji používají proto, abych se více bála, to opravdu netuším, ale daří se jim to a hodně. Bojím se, že když ti to ukážu, tak se ten dar zase projeví a ty už se neprobudíš, jako manžel mé sestry. On se už neprobudil.“ Sklopila jsem hlavu, protože jsem konečně vyslovila to, co mě tížilo už tak dlouhou dobu.

„Eve,“ zašeptal Edward a přitáhnul si mě na svoji hruď. Vdechovala jsem jeho vůni a tiše vzlykala a vpustila ho do své hlavy. Ukázala mu tu bolestnou vzpomínku a ze všech sil se snažila, aby se ta příšerná stěna zase nepostavila. Edward tiše četl a jen mne k sobě více tisknul. „Eve,“ jeho hlas zněl jako ševelení větru v korunách stromů. „Nemůžeš za to… a plně chápu, proč se nechceš vrátit, ale kdyby sis se sestrou promluvila.“

„To nejde, jsem pro ni mrtvá a je to tak dobře, můžu i za smrt zbytku rodiny. Vlastně za smrt všech, které jsem milovala. I když sestra žije, nikdy mi to neodpustí a nechci jí to zhoršovat.“

„Dobře a slibuju, že už o tom nebudu mluvit. Nikdo se o tom nezmíní a slibuju, že na tebe dám pozor. Nic se ti nestane. Nikdo tě nedostane. Nikdo si pro tebe nepřijde. A měli bychom nějak zajet. S někým si promluvit. Ne jen o tobě, ale o všem. Jediný, kdo zná odpovědi i na tohle, proč se ti zdají ty sny.“

„Za kým?“

„Za autorkou.“

„Za Meyrovou? To myslíš vážně?“ Byla jsem z toho lehce šokovaná.

„Ano, Carlisle?“ Pronesl to tak tiše, že jsem se divila, že to jmenovaný uslyšel. Vešel do pokoje během vteřinky.

„Pojedeme? Kdy?“ Byl chápavý a stručný.

„Hned, ať jsme tam zítra ráno.“ Carlisle přikývnul a hned odešel všechno zařídit.

„Edwarde, počkej, počkej. To není řešení, co ona může vědět? Z jednoho snu?“ Zatáhla jsem ho za ruku. „No tak, mluv se mnou. Prosím.“ Pomalu se ke mně otočil a vzal mou tvář do svých rukou a lehce políbil na čelo.

„Myšlenky si pečlivě chránila, když jsme se domlouvali na tom prohlášení, ale přeci jsem si na něco vzpomněl. Něco jí uniklo. Unikla jí drobnost, že ji někdo v pozadí podporuje a dodává informace, ale byla rychlá a odhalila, že to čtu, tak to ponořila hlouběji, ale jako první vodítko to stačí. Nejsem přesvědčen, že by byla zkažená jako ten, kdo je v pozadí. Povolí.“

„Jak?“

„Díky tobě. Promiň mi, že tě použiji jako návnadu, ale nic lepšího nemám. Moc se ti za to omlouvám a slibuju, že na tebe dám pozor.“ Znovu mne políbil, tentokrát do vlasů.

„To nezabere,“ zapochybovala jsem.

„Není tak necitelná. Jen má z něčeho strach. Můžeme jí poskytnout ochranu, ať je to před kýmkoliv. Dozvíme se něco dalšího. Pojeď se mnou. Pojeď s námi. Tam se určitě dozvíme, proč se to všechno děje.“ To byl první okamžik tady, co jsem nevěděla, co mám říct. Jak se mám zachovat. Jestli je to správné.

„Edwarde, já nevím. Jsem z toho trochu mimo. Vůbec nevím, co mám dělat. Je to jako bys mě hodil do vody a řekl, ať plavu, že to zvládnu. Já se o tohle nikoho neprosila a o to víc žiju ve strachu, že jsem součástí toho všeho.“ Edward se nepatrně pousmál a pohladil mě po tváři.

„Chápu tě, nějak tuším, jak se cítíš. Mohu tě však ubezpečit, že až zjistím, kdo po tobě jde, tak se s nimi vypořádám, a pak budeš mít klid. Pro tebe a tvé bezpečí naprosto cokoli,“ zašeptal do mých vlasů. Jeho ruce sjely po mých pažích až ke dlaním, které sevřel. „Vím, že nechceš, abych to řekl nahlas, ale nějak to říct musím…“ Přitáhnul si mě k sobě a spojil naše rty. Zamrazilo mne z toho po celé páteři, ale za žádnou cenu jsem nechtěla, aby přestal. Jeho rty se jen tak letmo dotýkaly mých a já cítila tu vášeň a něhu, která z něho čišela. Rozechvívalo mi to celé tělo a srdce mi tlouklo rychleji. Jenže když se Edward odtáhl, já trhla hlavou dopředu a trošku překvapeně na něj hleděla.

„Nebylo to tak strašné, že?“ Nepatrně se pousmál a já zrudla. „Asi ne,“ popíchnul mne.

„Já to tušila,“ vypísknul za námi zvonivý hlásek.

„Alice?“ Edwardovy koutky se nepatrně zdvihly, stejně jako obočí.

„Stejně jsem věděla, že to tak dopadne. Tomu jste nemohli déle odolávat. Bellu mám ráda, ale Eve… Bože, Eve, ty při tom přímo křičíš, aniž bys vydala hlásku. Ani netušíš, jak se tvoje tělo raduje,“ jásala Alice, když kolem nás skákala jako laňka. Musela přijet z nákupu dříve, takže soukromí a krásná chvilka byla tatam. Vlastně jsem si ani nevšimla, že dorazila.

„Já to vím, Alice. Nemusíš to říkat,“ zašeptal Edward a nepatrně zavrčel, aby sestru uklidnil. „Můžeš jí nachystat věci? Ty tvoje myšlenky mě jednou přivedou do blázince.“

„Jasně, nachystám věci všem. Do pátku byste měli být doma. Neměj strach, všechno vám nachystám a obstarám. Toho se nemusíš bát,“ vypískla zase a už mizela pro něco, kam to všechno narovná.

„Měla by ses jít před cestou najíst. Chceš něco nachystat?“ Udiveně jsem se na něj podívala.

„Nejsi až moc hodný?“ popíchla jsem ho trošku.

„Víš, co to bylo, držet se zpátky?“ Znovu mne objal a lehce políbil na lícní kost.

„Ne, nevím,“ usmála jsem se sladce, „ale jednou mi to dozajista řekneš.“

„To si piš!“ a zdvihnul mě do náručí. „Teď ti nachystám nějakou večeři.“

„Já umím chodit sama.“ Neodvažovala jsem se ho políbit sama, tak to udělal sám. Věnoval mi vlahý polibek na krk. Celá jsem se z toho otřepala.

Nesl mne do kuchyně, kde jsem dosedla na židli tak měkce jako nikdy. Do kuchyně vešla rozesmátá Rose. Moc jí to tak slušelo.

„Tak už? To mu to trvalo!“ Zahihňala se, když si všimla bratrova vražedného pohledu.

„Dal si načas, pacholek jeden. Kdo měl pořád poslouchat to jeho breptání, když jsi zmizela. Jak pořád říkal, jen aby se jí náhodou něco nestalo. Musím se podívat, aby náhodou něco, co kdyby… a tak… a bla bla bla bla… to bylo pořád dokola,“ přidal se k Rose Emmett. To už bylo na Edwardovi vidět, že se vzteká. Najednou tu všichni byli a já to ani nepostřehla.

„Emmette?“ zvedla jsem k němu hlavu s širokým úsměvem.

„Hm?“

„Neprovokuj, nebo uvidíš. Zařídím, abys měl u Rose víc než dva měsíce půst.“ Kdyby mohl zblednout, tak by byl bílý jako stěna. Na tu větu se Edward zasmál. Rose stačila ta připomínka a vyhnala svého muže z kuchyně. Sama si pak sedla vedle mne.

„Přeji ti, aby ses dozvěděla všechny odpovědi. Se Stephenie jsem osobně nemluvila, ale Carlisle o ní mluvil moc hezky. Držím ti palce, sestřičko a drž mého brášku zkrátka.“ Při odchodu mne políbila na tvář a vytratila se za Emmettem nahoru. Ani jsem raději nemyslela na to, co se tam bude dít.

Edward mi nachystal vynikající brzkou večeři, ale tolik jsem se věnovala jemu, že jsem ani nekoukla na to, co jím. Edward se mi smál a celou dobu mě pozoroval, než nás vyrušila Alice s jedním malým kufrem, ve kterém jsme měli všichni tři své věci, a za ní následoval Carlisle, že je všechno připraveno. Připraveno na dalekou cestu, která nás čekala. Z jedné strany jsem se těšila, že osobně poznám autorku, ale z té druhé jsem se bála, co se dozvíme, tedy pokud se něco dozvíme.

„Neměj strach, jsem s tebou a nedám tě.“ Opět mne počastoval polibkem do vlasů. Pomalu mne vedl do garáže, kde naložil do Carlisleho Alfa Romey kufr a mne usadil dozadu.

„A co Jasper a Esmé? Nerozloučíme se s nimi?“

„Jasper jede s námi a Esmé je támhle,“ ukázal Edward na vstup do garáže.

„Dej na ni pozor, Edwarde,“ poučila ho máma. Naše máma. On na to přikývnul. Kolem ní se propletl Jasper s Carlislem, kteří si sedli na přední sedadla a Edward se mnou. Esmé však ještě přišla k autu a okénkem mi podala deku.

„To aby ti nebyla zima,“ usmála se na mne a pohladila po vlasech. „Hodně štěstí a dávejte a sebe všichni pozor.“ Políbila manžela a zmizela v domě. Carlisle nastartoval a vyjel z garáže. Vstříc našemu setkání. Podívala jsem se na hodiny na palubní desce, bylo něco kolem páté odpoledne.

SHRNUTÍ


Ukázka z 16. kapitoly:

„Co když ti, co stojí v pozadí úspěchů Meyerové, vědí, že jsme přijeli a ublíží jí a její rodině?“ Okamžitě jsem vypálila otázku, když oba upíři zmizeli z dohledu a zřejmě i doslechu.

„Prvně jsme chtěli s sebou vzít Setha nebo někoho ze smečky, ale nakonec z toho sešlo, protože pokud viděli budoucnost i vlků z La Push, je jasné, že by nám byli k ničemu. Takže můžeme doufat, alespoň v moment překvapení. Nic jiného nám nezbývá.“ Automaticky jsem přikývla a hleděla na místo, kde zmizel Edwardův otec a bratr.

„Bojíš se?“ zeptal se mne po chvíli.

„Proč si to nepřečteš v mé hlavě?“ odpověděla jsem mu, kdo ví proč kousavě.

„Zase mám výpadek.“

„Výpadek?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

DjKasicka

7)  DjKasicka (16.03.2011 22:31)

Teda parádní.Konečně jsou spolu. Jsem zvědavá jak to dopadne u Stephanie.
jinak

Nosska

6)  Nosska (11.02.2011 20:21)

Jééé hurááá, konečně jsou spolu
A konečně zmizelo pár otazníčků, supeeer, jsemzvědavá, jak se to dál vyvine

lied

5)  lied (11.02.2011 20:15)

konečně jsou spolu a doufám že jim to vydrží

Michangela

4)  Michangela (11.02.2011 16:36)

Fanny

3)  Fanny (11.02.2011 13:54)

Tak jsou spolu. :) Opravdu mu to trvalo a doufám, že se dozví teda nějaké odpovědi. :D

2)  AMO (11.02.2011 13:48)

Hm, rozjíždí se to. Předtím, jsem v tom měla zmatek, ale konečně to začínáš rozmotávat

Marketa

1)  Marketa (11.02.2011 11:23)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek