Sekce

Galerie

/gallery/noc.jpg

VII. Kdo jsi? (by Bye)


Never wanna see you cry
No, I never wanna hold you with tears in your eyes
Never wanna see you burn
There's so much I gotta tell you
So much that you'll learn

I'm dying, dying, baby, dying
To get close to you
But sometimes, sometimes the wall I built
You know, I can't get through

(The Verve - Never Wanna See You Cry)

 


 

Dál už jsem všechno vnímala rozmazaně a zastřeně. Jako ve snu.

Ani později jsem si nedokázala vybavit, jestli jsem se rozloučila s posluchači, nebo ne.

Vnímala jsem, že mi Jeff položil ruce na ramena a potom jemně sejmul sluchátka z mých uší.

„Zvládas to, krásko, bude dobrá. Zachránilas jí život!“

Zvedla jsem se ze židle a aniž bych promluvila, nebo se na něj podívala, vypochodovala jsem mechanicky do druhého studia. Pokračovala bych dál k východu, ale něčí ruka mě zezadu chytla za rameno.

„Izzie, jsi v pořádku?“ Byl to známý hlas, ale v tu chvíli jsem ho nedokázala nikam zařadit. Automaticky jsem se ohlédla za jeho zvukem a spatřila před sebou Stevovu tvář. Jeho rty se dál pohybovaly, ale já nevnímala, co mi říká.

Jakoby z dálky ke mně doléhalo zapraskání vysílačky policisty, stojícího vedle Romildy.

„Tady Zero Beta, máme ji! Nejspíš je v šoku. Neustále opakuje, že ji zachránil Batman. Už prý letěla dolů, když ji zachytil a odnesl zpátky do pokoje.“

Další zapraskání.

„Zero Beto, tady Základna, pohotovost už je na cestě. Vydržte tři minuty.“

„Izzie!“ Steve mi znovu zatřásl tentokrát oběma rameny. Začala jsem ztrácet půdu pod nohama. Poslední věc, kterou jsem si později vybavila, byla zbraň, zasunutá v pouzdře na opasku a ruce, které pomohly těm Steveovým, zvednout mě ze země a dopravit na židli v Romildině kanceláři.

 

xxx

 

Zmizel z Ginina bytu hned, jak to bylo možné. Doufal, že si z toho setkání s ním bude pamatovat co nejméně. Vzhledem k jejímu stavu bylo pravděpodobné, že později přesvědčí sama sebe o tom, že viděla přízrak.

Ještě stále měl ve sluchátkách svého mobilu naladěnou Bellinu stanici. Právě se loučila s posluchači. Její hlas zněl roztřeseně a zdálo se, že ani nevnímá, co říká. Nakonec uslyšel tichý vzlyk.

Mohl by přísahat, že se mu sevřel žaludek. Ta náhlá touha, skoro potřeba, ji chránit, ho téměř srazila do kolen. Byl si úplně jistý, že jediné správné místo, kde by se Isabella Swanová měla v tuto chvíli nacházet, byla jeho náruč. Dřív, než stihnul tu absurdní myšlenku dokončit a uvědomit si, že to je nejhorší nápad za poslední dekádu, zjistil, že se už dávno odchýlil od směru, který původně nabral. Musel ji vidět – přesvědčit se, že je po tom děsivém telefonátu v pořádku.

Doslova letěl tmou, jak bral střechy po dvou. Nejkratší cestou na West Wacker Drive. Na místo, kam patřil. Tam, kde byla ona.

Sotva stačil vydechnout úlevou, že její auto je stále zaparkované na obvyklém místě, otevřely se dveře výtahu. Znovu nabrat vzduch do plic se už neodvážil.

Isabella Swannová... Bella... přicházela ke svému vozu. A nebyla sama. Jeho tmavá silueta rychle splynula se stíny mezi auty v protější řadě.

 

xxx

 

„Opravdu nechceš, abych tě odvezla domů?“ zeptala se mě Romilda už snad podesáté. Pokaždé jsem s díky odmítla. Trvala na tom, že mě aspoň doprovodí k autu. Tušila jsem, co má na srdci.

„To je dobrý, Rom, jsem jen trochu přetažená. Ten telefonát mě prostě dorazil. Byla to jen chvilková slabost – už jsem v pohodě.“ Nejspíš jsem zněla dost nepřesvědčivě, protože si mě Romilda s jednou rukou v bok podezíravě měřila.

„Vypadáš děsně, Izzie,“ vyrukovala na mě nakonec. „A není to jen tím hovorem. Řekla bych, žes pěkně dlouho nespala... Děje se něco?“

„Ne, nic.“ Nic, o čem bych jí mohla vykládat. „Máš pravdu, potřebuju se vyspat.“

„Tak to udělej, Izzie! Nerada bych o tebe přišla.“ Připomněla mi náš nedávný rozhovor.

„Večer budu v pořádku, spolehni se,“ slíbila jsem.

„Chci ti věřit,“ pousmála se. „Tak se měj,“ rozloučila se pak a zamířila k výtahům.

„Ty taky,“ kuňkla jsem už jen k jejím zádům.

„A jeď opatrně! Hrozně to klouže,“ ještě na mě houkla z kabiny výtahu.

 

Chtěla jsem nastartovat, ale nemohla se trefit klíčkem do zapalování.

Nejdřív se mi jenom klepaly ruce, potom se mi začala třást i ramena v pravidelných křečích. Hlava mi klesla na volant, který jsem drtila ve svých dlaních. Konečně jsem nemusela jen tiše vzlykat, mohla jsem tomu dát průchod. Bylo to jako když se protrhne hráz.

Všechno mi to došlo najednou.

Nedokázala jsem pochopit, jak někdo může chtít umřít! Život mě velmi drsně poučil o tom, jaká je jeho cena – naši se ze své vysněné dovolené nikdy nevrátili. A jako by se někdo chtěl přesvědčit o tom, že jsem to dobře pochopila, dostala jsem další lekci. Chvíli po maturitě mi odešla i babička. Nejspíš pro samou starost o mě ignorovala varovné signály vlastního těla. Měla pokročilé stádium. Když na to doktoři přišli, bylo už na léčbu pozdě. Šlo to strašně rychle. Zůstal mi po ní byt... a rybičky.

Nedokázala jsem odsud odejít. Zrovna tak, jako jsem se nedokázala vrátit do Forks.

A právě mně pak zavolá taková Gina! Pár dní po tom, co jsem sama mohla umřít. A při tom potkala jeho... Edwarda... pana Tajemného, pana Nebezpečného. Zjevil se v mém životě jako přízrak a celý ho obrátil naruby. Čím víc mě od sebe odháněl, tím víc jsem ho měla pod kůží.

Byla jsem si jistá, že mě poslouchal celou noc. Tak proč nezavolal? Čeho se tolik bojí? Je opravdu tak nebezpečný, jak říká? A jak se proboha dostal k Gině? Tak rychle!

Opřela jsem se zpátky do sedačky a hřbetem ruky si setřela slzy. Opravdu s ním nebylo všechno v pořádku. A já o něm vůbec nic nevěděla! I když... pár detailů jsem si všimla.

Konečně se mi podařilo nastartovat. Sešlápla jsem plyn tak prudce, že se pode mnou ozvalo kvílení pneumatik.

 

xxx

 

Najednou si připadal hrozně bezmocný. Jak si jenom mohl myslet, že by jí nějak pomohl? Vždyť se k ní nemůže ani přiblížit!

Jen zoufale sledoval, jak se v slzách zhroutila na volant. Byla najednou tak křehká a zranitelná. Ta záhadná skutečnost, že neslyšel jedinou její myšlenku, ho teď neskonale frustrovala. Jediné, co získal z útržkovitých myšlenek té ženy, která už odešla, a z jejich hovoru, byla znepokojující jistota, že Bella vůbec není v pořádku. A to nejen kvůli tomu nepříjemnému zážitku.

Potřeboval o ní vědět víc. Zjistit, co znamenají ty narážky na potíže se spánkem. Poznat, jaká bolest se skrývá za těma hlubokýma očima. A pak jí té bolesti zbavit...

Zasáhla ho další vlna bezmoci. Jak by to asi chtěl dokázat? Povídat si s ní o tom v přímém přenosu? Nebo tváří v tvář? Vždyť v její blízkosti může tak maximálně zadržet dech a mlčet!

Nutkavě si prohrábl vlasy a odfrkl si. Na ten jediný, sotva slyšitelný projev zhnusení nad sebou samým, se nevědomky nadechl. Její vůně už ze vzduchu prosyceného výpary benzínu a chladících kapalin téměř vyprchala. Přesto ho ta slabě koncentrovaná esence zasáhla jako úder na solar. Z pilíře, o který se opíral rukou, se vydrolila hromádka betonu.

Chvíli mu trvalo, než se ovládl. Potom ho, bůhví proč, napadla ta kacířská myšlenka, zkusit to znovu. Zavřel oči a opatrně se nadechl. Nechal přes sebe znovu přelít tu vlnu rudého chtíče. Tentokrát na ni byl připravený, takže se jí nenechal pohltit. Stekla po něm, jako voda po mramoru.

Bella mezitím v autě přestala plakat. Slyšel, jak se její dech zvolna zklidňuje. Aniž by si to uvědomil, začal dýchat také. Nejdřív jen mělce – zkoušel své hranice. Postupně dech prohluboval, až nakonec dýchal s ní... pro ni. Vdechoval ji.

Z toho křehkého vytržení ho vyrušil zvuk motoru jejího auta. Vyrazila tak rychle, že neměl čas přemýšlet o tom, co vlastně dělá. Uvědomil si to až ve chvíli, kdy ho do tváře udeřil mrazivý vzduch zimního rána. Do rozednění už mnoho nezbývalo. Doufal, že těžké sněhové mraky ho ještě trochu pozdrží, a skryjí tak siluetu muže, skákajícího po střechách, a sledujícího pohyb modrého služebního auta Isabelly Swanové.

 

xxx

 

Řítila jsem se po dálnici jako šílenec. Téměř jsem neopouštěla předjížděcí pruh. V tom ranním šeru a stavu, v jakém se vozovka nacházela – s čerstvým bílým popraškem, pokrývajícím tenkou vrstvu ledu – to byl nejspíš hazard se životem. Já si to ale neuvědomovala. V hlavě jedinou myšlenku: Že mě to nenapadlo dřív?!

Schody jsem brala po dvou, takže jsem do třetího patra starého činžáku, ve kterém jsem bydlela, vylítla v rekordním čase. Dokonce jsem ani jednou nezakopla!

Boty jsem skopla v předsíni. V obýváku jsem nejdřív otevřela laptop, teprve potom jsem na gauč pohodila kabát a tašku.

Tentokrát Windows nabíhaly neskutečně pomalu. Nebo se mi to jen zdálo?

Jakmile se na obrazovce objevila domovská stránka mého oblíbeného vyhledavače, začala jsem do něj sázet všechny informace, na které jsem si vzpomněla. Nebylo toho moc, ale pár věcí mi na sebe už přeci jenom stihnul prozradit.

Chvíli jsem zírala na ten řádek hesel, která jsem do Googelu zadala... a málem jsem to hned smazala. Připadala jsem si jako blázen. Nakonec jsem váhavě stiskla klávesu Enter.

Dvacet dva tisíc odkazů. Zhruba.

Na prvních stránkách mě žádný nezaujal. Popisy příznaků nemocí, nebo účinků drog na lidské tělo vysvětlovaly vždy jen bledou pokožku, případně zarudlé oči. Rychlost byla dávána do souvislosti maximálně s tepovou frekvencí.

Pomalu jsem se prokousávala dalšími odkazy a přeskakovala upoutávky na fantasy literaturu. Takový blázen zase nejsem – nadpřirozené bytosti neexistují!

Jenže pak se podezřele často začaly objevovat stránky s tématikou mytologie.

Středověké legendy o nesmrtených na Zakarpatské Ukrajině.

Ne-mrtvé bytosti v mýtech indiánů Jižní Ameriky.

Protivampirická opatření na raně středověkých pohřebištích Střední Evropy.

Začala se mi točit hlava. Uvědomila jsem si, že dýchám zrychleně a s otevřenou pusou. Nebylo to nic platné – pocit, že mám na hrudníku závaží se spíš stupňoval.

To není možné!

Dřív, než jsem stihla o tom, co tu přede mnou bylo černé na bílém napsáno, přemýšlet, spustilo mé tělo nějakou automatickou obrannou reakci. Začala jsem se smát. Neovladatelně. Hystericky. Z očí mi tryskaly slzy, byla jsem jako smyslů zbavená. Všechno to napětí, které se ve mně za poslední dny nahromadilo, muselo ven.

A pak se ten smích postupně změnil v kvílivý pláč. To když se mi vybavilo naše první setkání. Jeho mohutná postava tyčící se nad tím bezvládným bledým tělem, ze kterého jakoby společně s životem vyprchala i všechna krev.

Oběma rukama jsem si objala hrudník a doufala, že mě to nějak udrží pohromadě. Bůh na mě zapomněl. A v pekle se někdo dobře bavil.

 

Ztěžka jsem se dopotácela do koupelny. Ve sprše jsem stála snad deset minut. Někdy tou dobou vystřídala slzy a vzlyky absolutní otupělost. Natáhla jsem na sebe triko na spaní a volné kalhoty a dobře dalších pět minut zírala do zrcadla. Dívala jsem se na úplnou cizinku.

Nejspíš bych usnula i tak – byla jsem už k smrti unavená – ale chtěla jsem mít jistotu. Otevřela jsem koupelnovou skříňku a s povzdechem vytáhla lékovku. Když jsem ji znovu zavírala, vyklouzla mi z ruky. Všechny ty tablety se s cinkotem rozkutálely po podlaze.

Na to už jsem vážně neměla sílu. Překročila jsem práh a zamířila do ložnice. Ani jsem nestihla zatemnit žaluzie.

 

xxx

 

Byl to jeden z těch starých bytových domů z nepálených cihel. S požárním schodištěm vinoucím se zvnějšku přes všechna čtyři poschodí. Bydlela ve třetím patře.

Pozoroval ji ze střechy protějšího domu, skrytý mezi komínem a nádrží na vodu. Teď byl za své vyvinuté smysly vděčný. Viděl ji stejně dobře, jako kdyby byla pár decimetrů od něj. Seděla na pohovce se zkříženýma nohama a na klíně si levou rukou přidržovala notebook.

Poslouchal. S trochou soustředění dokázal eliminovat všechny ostatní zvuky a vnímat jenom její dech, tlukot srdce, doteky prstů na klávesnici...

Co by dal za to, kdyby dokázal číst její myšlenky! Kdyby věděl, čemu se tak šíleně smála a proč její smích tak náhle přešel v usedavý pláč. Ten pohled ho ničil. Stokrát za minutu odolával pokušení zaklepat na dveře jejího bytu a setřít všechny ty slzy, které jí už zase stékaly po tvářích.

Měl to být on, kdo by ji podepřel, když klopýtala do koupelny, odkud se ozýval jen zvuk tekoucí vody tak dlouho, až málem ztratil nervy, a opravdu tam vtrhnul.

Jeho situaci pak neusnadnila skutečnost, že zřetelně rozeznal nezaměnitelný zvuk otevírání lékovky. Ani to, že se její obsah nepochybně vysypal na podlahu.

K jeho úlevě se ale Bella téměř vzápětí objevila v další místnosti, jejíž okno ústilo do ulice.

Usnula téměř okamžitě.

 

Teď.

V tomto okamžiku se měl sebrat a odejít.

Namísto toho pečlivě analyzoval vzdálenost mezi jeho stanovištěm a podestou požárního schodiště ve třetím patře protějšího domu. Během doby, kterou na té střeše strávil, se plně rozednilo. Rozhodně by se teď neměl pohybovat svým obvyklým způsobem. Ale věcí, které by rozhodně neměl dělat, se za poslední týden nakupilo opravdu mnoho...

Počkal, a jakmile se ulice pod ním vylidnila, skočil.

Okno bylo dovřené, ale nezajištěné. Tiše došlápl na měkký koberec v obýváku a okno za sebou opatrně zavřel. Z ložnice k němu doléhal zvuk klidného dechu v nezměněném rytmu. Filtr v akváriu potichu vrněl.Všude byl klid, ostatní obyvatelé domu odešli do zaměstnání a škol.

Nejdřív jenom pootevřel ústa a nechal ten vzduch, prosycený její vůní, zaplnit jeho chuťové pohárky. Aby si udělal představu o tom, jak mocná vlna ho zasáhne tentokrát. Vzápětí téměř ztratil odvahu se nadechnout. Přesto to udělal. Musel to zkusit!

Tohle se nedalo k ničemu přirovnat! To místo – její byt – bylo tak nasáklé vůní její krve! Jeho myslí se divoce míhaly výjevy, v nichž viděl sám sebe rozrážet dveře ložnice, zmocňovat se jejího uvolněného těla – ani by se nestihla vzbudit. Téměř cítil to teplo, které by na chvíli zaplavilo jeho útroby...

O několik minut později se přistihl, jak stojí u zavřených dveří jejího pokoje. Ruku na klice, čelo opřené o futra, oči pevně zavřené... A dýchá. Zvolna. V jejím rytmu.

Skutečnost, že je schopen v její těsné blízkosti uvolněně dýchat, aniž by shořel na prach, ho uvrhla téměř do euforie. Náhle se dokázal volně a hlavně vědomě pohybovat po jejím bytě. Byla tam jen kuchyň, koupelna a dva pokoje. Do jejího se neodvážil. Druhý byl plný květin... a knih. Stovek knih, z nichž většinu sám přečetl.

Na konferenčním stolku u pohovky ležel napůl přivřený notebook. Chvíli váhal, jestli smí tak dalece porušit její soukromí a zjistit, čemu se tolik smála. A proč ten smích pak přešel v podivný záchvat pláče.

Musel se uchechtnout. O jakém soukromí to přemýšlí? Vždyť ji špehuje v jejím vlastním bytě!

Dosedl na gauč, otevřel laptop a... zkameněl. Pokud se dalo hovořit o tom, že je v něm nějaký život, teď vyprchal. Nedýchal, nehýbal se, nemrkal. V kontrastu s mrtvolnou nehybností těla, jeho mozek pracoval na plné obrátky.

Takhle to tedy je. Ona si všechno domyslela, pátrala, a pochopila. Už se nebál prozrazení - nějak nabyl jistoty, že ona pro něj v tomto směru není nebezpečná. Teď se bál o ni. Jak se s tím šokem vyrovná?

Vzpomněl si na zvuk tabletek, kutálejících se po dlaždičkách. V mžiku klečel v koupelně na podlaze, v ruce svíral lahvičku od léků a pečlivě studoval etiketu. Prášky na spaní – hypnotika. Říkala přeci, že má potíže se spánkem... Mohla by se tím...? Bleskově posbíral a spočítal všechny pilulky. Chyběly tři. To by ji neohrozilo. Navíc, z ložnice stále slyšel tichý, klidný dech.

Sám úlevně vydechl. A zjistil, že strach o ni ho absolutně odpoutal od toho žáru, který ho předtím spaloval. Cítil ho, to ano, ale už jím nebyl pohlcen.

Nasypal léky zpět do lékovky a zašrouboval ji. Pomalu se postavil a střetl se s vlastním odrazem v zrcadle koupelnové skříňky. Stále měl na sobě plášť a tmavé brýle. Sundal si je. Jak dlouho po odchodu od jeho... rodiny... trvalo, než jeho oči získaly tuto barvu? Bylo to rychlé. Mnohem rychlejší, než zpětný proces, který teď znovu podstoupí. Kvůli ní. Udělá to, ať už se její život bude odteď ubírat jakýmkoliv směrem...

Přesto, než vyšel z koupelny, s potěšením zaznamenal, že v kelímku na umyvadle je jen jeden kartáček na zuby.

V obýváku utrhl z bloku na psacím stole list papíru a úhledným písmem na něj napsal vzkaz. Na ten pak položil lahvičku s léky.

Přistoupil k oknu, naposledy se rozhlédl, zhluboka se nadechl... a odešel.

 

 


 

 

Můžete se těšit! Příští kapitolu napíše Karolka.

Povídky od Karolky

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

TeenStar

38)  TeenStar (24.08.2016 00:40)

Ja som z tejto poviedky úplne vedľa, na viac sa asi nezmôžem

37)  hanka (08.03.2012 15:05)

svírám své tělo v klubíčku a chci se udržet pohromadě :'-( ,způsobila jsi mi prudkou touhu po objetí

bůh na mně zapoměl a v pekle se někdo dobře baví

Anna43474

36)  Anna43474 (25.06.2011 22:25)

On... dýchal
To znělo blbě
Ale tak prostě...
Jsem fascinovaná, vážně
Copak jí asi napsal, hm?!
TKSATVO

kytka

35)  kytka (26.01.2011 00:09)

Jen tu sedí a pomalu, velmi pomalu se sbírám dohromady. Celou kapitolu jsem "dýchala" s nimi a s Edwardem jsem se na konci také potěšila, že je tam jen jeden kartáček na zuby. . A hlavně - ta písnička

Alorenie

34)  Alorenie (09.12.2010 16:38)

Mě opravdu dochází slova! Co jiného dodat, že je to jedna z nejúžasnějších povídek? A Edward !

SarkaS

33)  SarkaS (11.10.2010 16:49)

Tak mám já k tomuhle vůbec něco dodávat? Ta kapitola byla prostě všeříkající a dokonalá sama o sobě... To je Edward jak má být, ten co ho všechny máme rády, porušující pravidla

Quappa

32)  Quappa (08.10.2010 19:53)

"Na místo, kam patřil. Tam, kde byla ona..." Toto nepotrebuje daľší kometár! Iba
Dostali ste ma.

semiska

31)  semiska (03.10.2010 14:14)

Tak Edward nám tu malinko slídí a šmíruje:D A už je z něj zase vegouš, super Opravud moc super, jdu na daůšéí kapitolku.

Nebraska

30)  Nebraska (28.08.2010 07:36)

Chudák Bella, mě jí bylo tak líto! :'-( A fakt jsem byla jak na trní, jestli to Eda dá, zacpe si nos a pomůže jí už v tom autě Ovšem jeho slídičská návštěva byla mnohem lepší
A Bella už ví! Trošku si zahysterčila, alepodvědomě už s tím počítá, juch! Bezva bezva bezvaaaa
(Jo a Verve - áááááá )

Lipi4

29)  Lipi4 (27.08.2010 00:20)

Bye, toto je přímo úžasná, dechberoucí, citem propletená a skvělá kapitolka , která mě úplně pohltila . Hltala jsem každé písmenko, jelikož jinak to ani nebylo možné. ... ... .. Jen nevím, jak to vydržím do další kapitolky, protože ten konec je smrtící .. ... ... Takže prosím, Karolko, co najdřív další kapitolku.

Karolka

28)  Karolka (26.08.2010 17:04)

To je jedna z tvých specialit. Donutit mě po přečtení mailu od tebe k bouřlivé reakci na Skypu plné vykřičníků a citových výlevů. A ještě je to pěkný alibismus, protože na mou hysterickou otázku: "Co jí to tam teda napsal?!" mi s klidem (a mám podezření, že i se škodolibým úsměvem) odpovíš: "To záleží na tobě."
No, Bájuško, tenhle naprosto zahořklý úvod, ale bude mít pokračování.
Tahle kapitola byla naprosto fenomenální. Nebudu tu rozebírat průběh mé tepové frekvence nebo činnost slinných žláz... Nicméně konstatuji, že jsem po dočtení byla totálně v háji a zároveň blažená. Dává to smysl? Já doufám, že jo.

Abera

27)  Abera (26.08.2010 13:15)

Úžasný

Elwings

26)  Elwings (26.08.2010 12:12)

Odešel? Jak odešel? A kde je to dál??
Tak jo, to chce klid..bylo to naprosto úžasné, dokonalé a dechberoucně strhující.

Popoles

25)  Popoles (26.08.2010 00:40)

Ehm...Bye? zašeptá zbožným tónem Popo a rozhlédne se po tom úchvatně popsaném místě. Je to tu krásné, jen si není jistá, jestli se sem nedostala nedopatřením.
Četla s v klídku s pravidelně kapající slinou u koutku novou kapitolu velké Bye a najednou - vcuc! příběh jí pohltil a ona mohla zblízka vidět zhroucení Belly, zoufalství Edwarda, že se jí nemůže ani dotknout, jeho boj s ohněm její vůně a Bellino pátrání, histerii, pláč a konečné vyčerpání.
Dokud písmenka vytvářela ten úžasný příběh, Popo se jen tetelila a nechávala se unášet řekou vět.
Ale pak Edward dopsal ten tajemný vzkaz a Popo se ocitla v prázdnotě.
Kde je pokračování? Kdo jí vyvede zpět mezi kouzelná písmenka, věty a souvětí? Pomooooc Karolkoooo, prosím nenech mne tu dlouho čekat


krista81

24)  krista81 (25.08.2010 22:13)

Paráda další kapitolka a zase tak úžasná
Bella na to přišla celkem rychle, doufám, že se nebude bát -doufám, že ne.
A Edward to dýchání mě dostalo, ale co je v tom vzkazu?
Dalšího dílu se nemůžu dočkat

Bye

23)  Bye (25.08.2010 21:48)

Týjo, Bájuška je celá PŘÍJEMNĚ! překvapená z toho množství komentářů, který týhle povídce začínáte dávat.
Až z toho na ni jde strach, aby Vás nezklamala (Karolka strach nemá, ta nezklame ).
Na začátku jsem měla hrozný obavy, že se mi do toho nepodaří dostat všechny ty pocity, který jsem tam chtěla, ale díky Vám vím, že se mi to podařilo!
Je to tak krásný, mít zpětnou vazbu. A tak strašně příjemný, když je ta zpětná vazba pozitivní!!! Věřte, že ze sebe s Karolkou mačkáme maximum, abyste si ten příběh mohly s náma naplno užívat!


A co se týče obsahu toho Edwardova vzkazu...
TAK TO MĚ VÁŽNĚ TAKY DĚSNĚ ZAJÍMÁ!

22)  Leni (25.08.2010 21:29)

Nádherné. Co ji asi napsal? A už je zase na dietě.

21)  Iwka (25.08.2010 21:20)

Krása! Ač tu byl Edward zaznamenám v nepříliš dobrém období, ta jeho láska, kterou vyzařuje tahle kapitola je úžasná. Vážně, jste umělkyně... Nemůžu se dočkat dalšího dílu

nikolka

20)  nikolka (25.08.2010 21:13)


ja nemám slov... skutočne,vážne
Edward a jeho maličký vnútorný boj


a len čakať na ďalšiu kapitolku

vo vašom podaní to človek dlho nevydržíííí

krásne, úžasné,

Silvaren

19)  Silvaren (25.08.2010 20:27)

Já jsem úplně blažená! Edward už nebude vycucávat lidi a dokáže vydržet v Bellině blízkosti! Juch
Jak se lekl, že se předávkovala léky, úplně se mi zastavilo srdce.
Krásné, úžasné, dechberoucí a přece tak uvěřitelné!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella