Sekce

Galerie

/gallery/noc.jpg

Edwardův život je nekonečnou noční můrou a Bella se z té své nikdy nevzpamatovala. Jak dopadne jejich setkání, když ani jeden z nich není úplně takový, jaké je známe?

Existuje Osud? Kráčí po cestách Života? A věříte v něj?

 

Superior - Polaroid Milenium


Prolog

 

Forks, stát Washington

7.1.2005

 

Bella nehybně seděla na kuchyňské židli a strnule zírala na telefon zavěšený na stěně vedle lednice. V ruce pro jistotu svírala svůj mobil – co kdyby se ozvali na něj! Z obýváku k ní doléhaly zvuky televize. Nevypínaly ji. Zpravodajský kanál, na který byla už téměř dva týdny přepnutá, stále dokola opakoval ty hrůzy. Bella už se na to nedívala – nešlo to. Ze začátku, kdy jí to všechno připadalo jako zlý sen, se naopak odmítala od televize hnout. Stále doufala, že je zahlédne. Špinavé, potrhané, nebo zraněné, ale ŽIVÉ!

Teď celé noci vysedávala v kuchyni a čekala, že se ozve ambasáda, nebo nějaká humanitární organizace. Prostě nedokázala večer usnout. Věděla, že na opačném konci zeměkoule tou dobou začíná nový den. A ten mohl přinést zázrak. Nebo aspoň … něco. Seznamy mrtvých se rozrůstaly geometrickou řadou. Ani zdaleka se však svým rozsahem neblížily těm se jmény pohřešovaných.

Babička přijela hned, jak se TO stalo. Vyzvedla Bellu u Clearwaterových, kde měla strávit Vánoce, zatímco si Renée s Charliem vyjeli na první pořádnou dovolenou. Doma se pak obě pokoušely o nemožné – přinést si útěchu a udržet naději.

Za okny začalo svítat. Z těžkých šedivých mraků se k zemi stále hrnuly masy mokrého sněhu. Bella, stále hypnotizující telefon, sebou leknutím trhla, když do kuchyně vešla babička. I v její tváři byly patrné známky nevyspání. Tázavě na Bellu kývla. Ta jenom zavrtěla hlavou – nikdo nevolal.

Ani nevnímala, co vlastně snídá. Nějakým záhadným způsobem se jí dařilo už skoro týden udržet ve scvrklém žaludku aspoň to málo, co do sebe dostala. A to teď stačilo k tomu, aby na ni po jídle konečně padla únava. Taková, které se nedá vzdorovat.

„Běž si lehnout, Bello, teď už se neozvou  – je tam noc,“ promlouvala k ní babička starostlivě, když to vypadalo, že Bella usne přímo u stolu. „Budu tady. Kdyby něco, tak tě vzbudím.“

Bella se pokusila o úsměv, pak se odevzdaně zvedla a odploužila do svého pokoje. Na koupelnu nebyla síla. Zalehla do postele tak, jak byla, schoulila se pod deku, kterou si přitáhla až k uším a během minuty se ponořila do těžkého, bezesného spánku.

 

xxx

 

I. Setkání

 

Portland, stát Maine

současnost

 

Jasper miloval tu chvíli, kdy se jeho vlastní touha zesílila o tu, která sálala z Alice. To byla zpravidla poslední kapka. Do té doby ji třeba vydržel jenom hltat očima. Pak už to nešlo.

Byl to sled vzájemných akcí a reakcí. Vidina společného prožitku stupňovala Alicino vzrušení a to vyvolávalo v Jasperovi stále silnější odezvu.

Tentokrát ho ale Alice překvapila, když mu chvíli předtím, než se jejich pocity znásobily ve vlnách společného souznění, strnula v náruči. Její zastřený pohled mu prozradil, že je – pro tuto chvíli – jejich hře konec.

„Lásko?“ sondoval opatrně situaci, když poznal, že se Alice opět dívá na, a ne skrz něj. Nikdy se nedalo odhadnout, jestli její vize přinášejí dobré, nebo špatné zprávy.

„Ach… Jaspere, promiň! Bylo by vážně hezké, kdybych dokázala předpovědět, kdy budu předpovídat,“ povzdychla si.

„Neboj, určitě si to brzy vynahradíme,“ usmál se na ni a lehce ji políbil na špičku nosu. „Povíš mi, cos viděla?“

Alici se na čele objevila malá vráska, jak si v duchu přehrávala svoji poslední vizi.

„Edwarda,“ řekla nakonec.

Jasper se trochu odtáhnul. „Myslíš TOHO Edwarda?“ Z jeho hlasu zaznívalo překvapení.

 

xxx

 

Chicago, stát Illinois

současnost

 

Mrkla jsem na hodiny nade dveřmi do studia - čtvrt na pět. Za chvíli se začnou trousit kolegové z ranního vysílání, ale zatím se sousední místnost za zvukotěsným sklem topila ve tmě. Občas se tu někdo zdržel večer a připravoval si materiál na další den, čas od času si dokonce někdo přivstal, ale většinou jsem tu byla celou noc sama. Jen v recepci podřimoval noční vrátný.

Dnes to hrozně uteklo, možná proto, že mi mezi půlnocí a třetí volalo do Klubu osamělých duší nezvykle hodně lidí. Na to, že byl čtvrtek. Nebo možná proto, že se mi podařilo připravit svižný playlist.

Byli jsme v podstatě komerční rádio, a ty odrhovačky, co se hrály přes den, by mě od naladění naší stanice spíš odradily. První tři měsíce, kdy mi hudbu připravoval Steve, jsem trpěla. Pak se mi podařilo přesvědčit Romildu, naši programovou ředitelku, že by se v noci mělo hrát trochu jinak. Tou dobou už jsem získala její důvěru – noční vysílání mělo úspěch.

Než jsem před půl rokem nastoupila, vysílalo rádio CBS přes noc bez moderátora. Všechno předtočené, hudba se pouštěla automaticky. Pak jela Romilda na dovolenou do Anglie a díky časovému posunu přišla na chuť nočnímu vysílání rádia Western Europe.

Přihlásila jsem se jí na inzerát. Spolu s dalšími pěti lidmi. Původně chtěli přijmout dva na střídání. Když jsem je ale ujistila, že mi opravdu nebude dělat problém probdít pět nocí v týdnu, vzali mě na zkoušku na plný úvazek.

Váhali, to jistě. Neměla jsem žádné pracovní zkušenosti – kde bych je taky v osmnácti vzala. Ale tohle místo jsem si nehodlala nechat utéct. S mojí diagnózou bych těžko hledala vhodnější. Takže jsem u pohovoru byla nejspíš hodně přesvědčivá.

Doktor Chapman sice moje nadšení pro noční práci nesdílel - tvrdil, že to v podstatě pohřbí moje šance na změnu k lepšímu - jenže on nežil můj život…

Já měla jenom sama sebe. A moji noc. A na zázraky jsem už dávno nevěřila.

 

V půl páté, na minutu přesně, dorazil Jeff – moderátor ranního vysílání. Typický příklad toho, že hlas může vyvolat klamné představy o vzhledu svého majitele. Dokud jsem ho jenom slýchala, měl Jeff v mých představách podobu rozpustilého kluka. Při představování mi podával ruku muž středního věku s bříškem a prořídlými vlasy.

Teď tiše proklouznul ke mně do studia, počkal až dočtu krátké zprávy a pustím další písničku.

„Ahoj, Krásko, jak to šlo?“ položil mi tím svým klukovským hlasem svoji obligátní otázku.

„Jmenuju se Isabella. A dík za optání, dnes to šlo skvěle,“ usmála jsem se na něj.

Takhle jsme skoro pravidelně začínali náš ranní rozhovor.

„Tohle nikdy nepochopím, celou noc pracuješ a ráno vypadáš líp, než já po osmi hodinách spánku. Jak to děláš?“ podivil se.

Luskla jsem mu prsty před očima. „Jeffe, prober se!“

Zmateně zamrkal.

„Vykládals tu nějaký nesmysly o tom, že po probdělý noci vypadám dobře,“ mrkla jsem na něj.

„Pff,“ vypustil skrz rty, „jsem možná rozespalej, ale ne slepej.“

Romilda byla jediná, kdo věděl, jak to se mnou doopravdy je. Ostatní nejspíš něco tušili, ale nikdy jsem jim nedala příležitost k tomu, aby o tom přede mnou nějak vážně přemýšleli.

Přesně třicet sekund před pátou jsem se rozloučila s posluchači a předala sluchátka Jeffovi. Jenom jsem na něj kývla – už se soustředil na práci. Ve vedlejším studiu se mezitím rozsvítilo. Steve, který odbavoval Jeffovo ranní vysílání, se na mě usmíval ještě dřív, než jsem vešla. Byl pohledný, jen o něco starší než já; měl tmavé vlasy, jasně modré oči a… nepřehlédnutelný zájem.

„Dobré ráno, Izzie,“ popřál mi a jeho pohled mě propaloval až do morku kostí.

Ze začátku měl tendence říkat mi Bello. Tuhle formu mého jména jsem ale ze svého života vymýtila v okamžiku, kdy jsem ve zpětném zrcátku auta Harryho Clearwatera naposledy zahlédla náš dům. Tak dlouho jsem Steva přesvědčovala, že dávám přednost Isabelle, až vymyslel Izzie.

„Ahoj, Steve.“ Cítila jsem, jak pod jeho pohledem rudnu. Za normálních okolností bych si právě jeho dokázala vedle sebe představit. Jenže okolnosti nebyly normální… Takže jsem mu pro jistotu od chvíle, kdy se mě na firemním vánočním večírku pokusil políbit, nedopřála víc, jak vřelý pozdrav.

 

Studia naší stanice byla v šestnáctém patře výškové budovy na West Wacker Drive. Do podzemních garáží jsem sjela výtahem. Dole jsem jako vždycky chvilku zaváhala, než jsem opustila relativní bezpečí jeho kabiny. Z parkovišť jsem měla husí kůži. Nikdy jsem se nedokázala zbavit pocitu, že se mi tam něco stane. Za každým sloupem jsem tušila nebezpečí. Vždycky jsem parkovala co nejblíž k výtahům a byla šťastná, že ten můj služební veterán, polepený reklamou na rádio, má aspoň dálkové odemykání. Při představě, že mě tu někdo (nejspíš nechtěně) vyděsí, a já se nemůžu trefit klíčkem do zámku, se mi dělalo špatně. I tentokrát jsem byla vděčná, že jsem pod chabě poblikávajícími zářivkami šťastně doklopýtala k autu, a že se mi pak podařilo bez úhony vyjet na ulici.

Město se stále topilo ve tmě. Byl sice leden, ale místo obvyklých přívalů sněhu se k zemi už skoro čtrnáct dnů snášel vytrvalý déšť. Připomínalo mi to domov, jenom chyběla ta vůně lesa.

Už jsem skoro najížděla na jednačtyřicítku, když jsem zahlédla majáčky hasičských a policejních aut. V té tmě a dešti jsem jen ztěží rozeznala, že na dálničním nájezdu leží převrácená cisterna. Chvíli jsem stála v malé koloně, která se před nájezdem utvořila, ale pak se mi podařilo to otočit. Rozhodla jsem se, že to vezmu přes město po Clark Street. Byla to v podstatě nejkratší cesta domů. Jedna z dlouhých, přímých ulic protínajících téměř celé severní Chicago. Oproti dálnici ale měla jednu nevýhodu – nekonečný sled semaforů. Už na páté, nebo šesté červené jsem cítila, že domů na jeden zátah rozhodně nedojedu. Stávalo se mi to tak dvakrát do měsíce a nesouviselo to s tím, že jsem celou noc pracovala. Věděla jsem, že nemá smysl se vzpouzet. Nejpozději do pěti minut jsem musela někde zastavit.

Tma a déšť, neustále bušící do mého auta, dokonale skryly těch pár orientačních bodů, podle kterých bych mohla poznat, kde přesně jsem. Naslepo jsem proto odbočila do první postranní ulice, kterou jsem míjela. Podařilo se mi zaparkovat pod stromem, takže mi pouliční lampy nesvítily přímo do očí a hluk silného deště se umírnil na tiché šumění.

Zamkla jsem všechny dveře a vytáhla klíčky ze zapalování. Auto bylo příjemně vytopené. Usnula jsem dřív, než jsem si stihla sklopit sedačku.

 

xxx

 

Tichem noci zvolna doznívaly poslední tóny. Naposledy přejel konečky prstů po klaviatuře. Pomalu vstal a přešel potemnělým pokojem k velkému arkýřovému oknu, zabírajícímu celou stěnu místnosti. Za ta desetiletí se naučil nikam nespěchat. Čas venku plynul jako líná řeka.

Ulice pod ním se topila v přívalech deště a ve tmě, kterou svými světelnými kužely protínaly jen pouliční lampy. Na okamžik zavřel oči a opřel se čelem o chladné sklo.  Kýženou úlevu to ale nepřineslo. Věděl, že je čas zchladit ten žár jinak…

Sešel z patra do přízemí. Z věšáku u masivních domovních dveří sejmul dlouhý černý plášť. Vklouznul do něj tisíckrát opakovaným pohybem. Z kapsy pláště vyndal tmavé brýle a nasadil si je. Potom zvolna vystoupal do druhého patra. Minul dveře ložnice i koupelny a na konci chodby se vyhoupl na dřevěné zábradlí schodiště. Otevřel okno nad svou hlavou a jedním tichým plavným skokem se ocitl na střeše. Od té chvíle už se pohyboval svou přirozenou rychlostí.

Pod jeho nohama se míhaly střechy domů, nalepených těsně jeden ke druhému. Do minuty opustil bezpečí klidné čtvrti, ve které bydlel.

Dvoupatrové obytné domy teď nahradily objekty bývalých továrních budov a vysoké bytové domy s venkovními požárními schodišti. Namísto pravidelného běhu teď spíš skákal z jedné kluzké střechy na druhou. Při jeho síle a mrštnosti mu to ale nečinilo žádné potíže.

Zpomalil. Ne proto, že se zhoršil „terén“, kterým se pohyboval. Potřeboval „slyšet“. V jednom okamžiku už si myslel že našel to, po čem pátral. Zalila ho vlna vzteku, protože slyšel jenom jedno srdce, jeden přerývaný dech. To mohlo znamenat jediné – pro oběť už je pozdě. Ale násilníkovy myšlenky na něj ještě křičely ve vražedné extázi.

Jedním skokem překonal vzdálenost mezi střechou, na které stál a okenním parapetem. Tiše vysunul nedovřené okno do kuchyně. Jedinou zjevnou známkou jeho náhlé přítomnosti byly mokré stopy, které za sebou zanechával na cestě do ložnice. Skrz nedovřené dveře pronikal do chodby tenký paprsek světla. Rukou dveře lehce pootevřel, takže viděl, co se v pokoji odehrává. Ten pohled ho překvapil. Místo očekávaného výjevu hrůzného činu spatřil nahého muže stojícího těsně u postele… na níž ležel otevřený pánský časopis.

Lidská fantazie opravdu nezná mezí, pomyslel si. Nezpozorován vycouval a uvedl dveře do původní polohy. Když se protahoval oknem ven, doufal, že toho muže viděl naposledy v životě.

 

Právě doskočil na střechu staré tovární budovy, když pod sebou zaznamenal ten pohyb. Mužská postava se plížila kolem auta, zaparkovaného pod stromy. Uvnitř někdo spal. Slyšel jeho pravidelný dech a zvolna tlukoucí srdce.

Muž na ulici vyndal ze záhybu bundy dlouhý kovový předmět a přistoupil těsně k autu. Tok jeho myšlenek zasáhnul pozorovatele na střeše dřív, než zámek dveří povolil. Během necelé sekundy se před očima muže v plášti zhmotnilo patero kriminálních činů, při nichž každá oběť, šílená strachy, v příslibu zachování holého života bez odporu plnila zvrácené rozkazy. Zbytečně.

 

Našel, co hledal. Byl zvyklý se v tu chvíli oprostit od veškerých emocí. Jen vykoná spravedlnost  a nasytí se. Neslyšně doskočil těsně za útočníkova záda a prudkým trhnutím ho povalil. Jednou rukou ho tisknul k mokré silnici a zároveň svíral jeho krk. Druhou si pomalu sundal sluneční brýle, složil je a zasunul do kapsy. Útočník, do té doby chrčící a divoce kolem sebe šermující rukama i nohama se pod ním v náhlé hrůze zklidnil. Když se potom k té lidské zrůdě sklonil a povolil sevření krku, tak, aby se k němu dostal, začal druhý, tentokrát krátký boj o život. Žádný člověk, ať už jakkoliv silný, se mu neubránil.

Ještě stále se soustředil na to, aby do jeho jednání nepronikla žádná emoce – jinak by ho býval nedokázal jenom zabít. Pomalu se narovnal a postavil. Během té chvíle, co upínal celou svou pozornost k jedinému místu – krční tepně svírané svými zuby – se něco změnilo. Srdce v autě už nebilo klidně. Tlouklo tak silně, že jeho hlasité dunění uvnitř vozu rezonovalo. Prudce se za tím zvukem otočil. Byla to dívka, vlastně žena, a on teď hleděl do jejích strachy rozšířených očí. Krásnou bledou tvář lemovaly vlnité kaštanové vlasy. Napadlo ho, že nebýt zrychleného dechu, který se slyšitelně dral skrz její pootevřené rty, a bijícího srdce, mohl by si myslet, že je jako on.

Jestli to všechno viděla, měla teď křičet. Znovu si v duchu zopakoval svou poslední myšlenku. Jestli to viděla…To se nemělo stát. Nikdy ho nikdo neviděl. Neměl by ji nechat odejít. Učinil dva kroky jejím směrem. Nespouštěla z něj oči, přestože ji evidentně děsil k smrti. Rychlým pohybem znovu zamkla dveře, které kapitulovaly před šperhákem. Neubránil se úšklebku – to by ho nezastavilo. Přesto stále váhal. Měla se stát obětí, ale ne jeho.

V dálce se přibližovala světla nějakého auta. Bylo pozdě. Musel zmizet. A důkazy s ním.

 

xxx

 

Nejdřív jsem si myslela, že mě probudila zima. Za chvíli mi došlo, že to byla kombinace zimy a těch zvuků. Déšť to nebyl, jeho šumění už pominulo. Ještě v polospánku a se zavřenýma očima jsem slyšela nějaké šátrání a potom cvaknutí zámku dveří. Oči jsem otevřela právě v okamžiku, kdy nějaký muž v černém vypasovaném plášti a s tmavými brýlemi na očích, mrštil jiným o zem přímo před mým autem. Byla jsem tím náhlým výjevem tak šokovaná, že jsem doslova zkameněla.

Jen pár sekund jsem se zabývala iracionální myšlenkou, proč někdo nosí v noci sluneční brýle. Pak mě vzpamatovala série nepochopitelně rychlých pohybů, které ten opláštěný vykonal. Skoro to vypadalo, jakoby tomu na zemi něco šeptal. Jenže když stanul nad tím nehybným bledým tělem došlo mi, že ať už s ním předtím prováděl cokoliv, šeptání to nebylo.

Teprve v tu chvíli začalo mé tělo samovolně reagovat na tu podivnou situaci. V plicích jsem najednou měla málo vzduchu a srdce mi málem zlomilo hrudní kost.

Dostanu infarkt v devatenácti! Další iracionální myšlenka, nejspíš sebeobrana těžce zkoušené mysli.

Nechápala jsem, co se tam venku odehrálo, ale doufala jsem, že ten muž, jehož tmavá silueta mi teď ze všeho nejvíc připomínala Matrix, se sebere a odejde. K mé rostoucí hrůze udělal pravý opak. Podíval se přímo na mě. Jako kdyby věděl…

Jen na chvíli jsem měla pocit, že si mě prohlíží udivený kluk. Tmavé vlasy měl úplně promáčené deštěm a voda z nich mu v kapkách stékala po bledé tváři. Té nejkrásnější, jakou jsem kdy spatřila. Potom ale jeho výraz ztvrdnul, pohnul se mým směrem a já zblízka sledovala ten nejtemnější divoký pohled, který jsem v životě viděla.

Aniž bych z něj spustila oči, rychle jsem se v autě znovu zamkla. Vypadal, že ho to pobavilo. A já v tu chvíli pochopila, že tenhle nadčlověk je čiré nebezpečí. Že pokud se nestane zázrak, dopadnu stejně, jako ten přede mnou.

Bála jsem se i mrknout, ale oči už mě tak nesnesitelně pálily, že nebylo možné se tomu ubránit. Nevím, jak se to stalo, ale v jednu chvíli tam stál a v následující jsem sledovala tichou, prázdnou ulici.

 

 


 

Můžete se začít těšit! Příští kapitolu napíše Karolka.

Povídky od Karolky

Povídky od Bye

Superior - Polaroid Millenium

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

TeenStar

38)  TeenStar (23.08.2016 12:55)

Nielen, že som mala dlhú noc, ale vyzerá to tak, že s vami strávim aj celý deň Nedá sa inak, veľmi sa mi vo vašom poviedkovom kráľovstve páči, dámy

Bye

37)  Bye (12.03.2014 21:48)

Jejda, ještě někdo čte Holky, děkujeme!

36)  Romy (29.09.2013 16:00)

Ahoj holky, nevím jestli vám udělám radost, ale já jsem si tuhle povídku musela vytisknout a dneska jsem si ji přečetla snad po dvacáté, pořád se k ní vracím. Mám ji moc ráda.

35)  maily1709 (15.05.2012 23:37)

wouuuu

Bye

34)  Bye (07.03.2012 17:59)

wow, vítej, hanko! Přejeme Ti příjemnou zábavu

33)  hanka (07.03.2012 16:31)

a jsem zase chycena
má to šmrnc ,tajemství ,napětí ,
udržuješ mě ve střehu ,protože mi chviliku trvá než pochopím,čí myšlenky slyším,ale tím se neochudím o žádné písmenko :)
co je s Izzi,že si Edward myslí,že neslyšet srdce je jako on ,proč spí jen občas ,spousta otázek - takže jdu hledat odpovědi do dalších kapitol

AnneCullen

32)  AnneCullen (15.06.2011 10:20)

Řekněte mi, jak se stalo, že jsem tuhle povídku přehlédla? Právě jsem přečetla první díl a... wau! Prostě... jdu na další

Bye

31)  Bye (04.06.2011 23:18)

Přeji příjemné počtení ;-)

Anna43474

30)  Anna43474 (04.06.2011 22:50)

Jsem unešená - opět
Zajímalo by mě, jaká katastrofa postihla její rodinu
A zajímá mě tenhle Edward
Takže jsem, obecně vzato, docela spokojená
TKSATVO

kytka

29)  kytka (25.01.2011 23:02)

A jsem lapena do sítí. Skvělej začátek, těším se dál.

Alorenie

28)  Alorenie (08.12.2010 22:24)

Hohoho!!!

Bye

27)  Bye (11.10.2010 14:22)

Ano, Sarko, to byl náš cíl...
Zbořit pracovní morálku zaměstnanců všech profesí :D
A jinak, vítej v Klubu!

SarkaS

26)  SarkaS (11.10.2010 14:20)

Taky jsem musela být někde jinde, že jsem tuhle povídku nezačala číst už dříve. Je naprosto úžasná, tak se mi zdá, že dnes už v práci nic neudělám...

Bye

25)  Bye (07.10.2010 22:25)

Quappo, vítej, vesmírná cestovatelko!
Zdraví Tě velvyslankyně planety Má je noc, Bye a Karolka.
Pohodlně se usaď a nezapomeň si na čtení zapnout pásy, občas to s Tebou trochu houpne

24)  Quappa (07.10.2010 20:34)

Kde som ja bola v akej dimenzii, že som ja objavila tuto poviedku až teraz?
Fantastický začiatok...dá sa vôbec nepokračovať v čítaní?
Tak idem pre kávičku- toto bude dlhá noc.Famózna...
Má úcta dámy

semiska

23)  semiska (03.10.2010 12:57)

Konečně jsem si našla cestu k této povídce. Když jsem ji četla poprvé, nějak se mi nelíbila, ale když to čtu po delší době, musím změnit názor. Asi jsem se předtím moc nesoustředila... Moc krásné a jdu se podívat na další kapitolky.

krista81

22)  krista81 (15.08.2010 18:10)

To je tak skvělej začátek, že asi přečtu všechny dosud napsané a pak teprve budu schopna nějakého pořádného komentáře - jsem úplně "zažraná"

Ewik

21)  Ewik (13.08.2010 01:06)

Nádherný začátek

sakraprace

20)  sakraprace (09.08.2010 06:25)

Ahoj holky, zase vy dvě dohromady, to je naprosto zaručený úspěch o kterém se nepochybuje.
A taky, že jo. Bye, strhující. Smutný začátek, krásná scéna a Alicí a Jazzem, Bellina nemoc a Edward ochránce. Nádhera.

Abera

19)  Abera (05.08.2010 15:35)

Krásný

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek