Sekce

Galerie

/gallery/lotr.jpg

Rozhovor, který jsem si představovala tak na půl stránky, se mi rozlezl skoro na čtyři (jak nečekané, že), takže dnešní kapitola je tak trochu neakční.

Díval se na mě.
Topila jsem se v hloubce jeho očí.
Nedýchala jsem.
Můj mozek odmítal přijmout, co mi řekl.
Něco takového prostě nebylo možné.
Nikdo nemůže žít, aniž by mu bilo srdce.
Nikdo! Ani Edward. Může být jak chce namyšlený a sebestředný, ale nemůže být naživu a mít zastavené srdce. Nemůže!

,,Bello,” zašeptal naléhavě, když se ticho zdálo být nesnesitelné.
Zamrkala jsem. Stačila setina vteřiny, kdy na mě nepůsobil jeho pohled, a dokázala jsem trochu jasněji myslet. Zavřela jsem oči a víčka semkla pevně k sobě. Potřebovala jsem přemýšlet, potřebovala jsem se osvobodit z jeho moci.
Připadala jsem si bezmocná. Lapená v pasti, z níž není úniku.


,,Bello, řekni něco. Cokoliv! Prosím,” šeptal tiše. Takového jsem ho neznala. Nejistého, smutného, nevědoucího. Nehodilo se to k němu. Jenže já ho vlastně vůbec neznala. Strávila jsem s ním noc, měla jsem dokonale zmapované celé jeho tělo, jistě, ale neznala jsem ho. Byla jsem bláhová, když jsem si myslela, že mám představu, kdo Edward Cullen je. Ani zdaleka jsem se ve svých domněnkách pravdě neblížila.

Zavrtěla jsem hlavou. Nemohla jsem mluvit, nemohla jsem se na něj dívat, nemohla jsem mu dát, co po mně chtěl.

Stále jsme stáli těsně u sebe. Stále držel mou ruku na své hrudi a já se tím utvrzovala v tom, že jeho srdce skutečně nebije. Kdybych se zády neopírala o zeď, neudržela bych se na nohou.
Myslí mi vířilo na tisíc myšlenek. Žádnou jsem ale nebyla schopná uchopit a věnovat se jí. Všechny jen proplouvaly, jitřily mé emoce a způsobovaly mi třeštivou bolest hlavy. Měla jsem pocit, že do čela, spánků, pod vlasy se mi zabodávají droboulinké ostré střípky. Před zavřenými víčky se objevovaly barevné skvrnky. Zvětšovaly se a zmenšovaly bez jakéhokoliv systému a smyslu.

,,Bello, lásko, prosím! Mluv se mnou, podívej se na mě. Prosím,” zoufalství jeho hlasu se nedalo přeslechnout, nedalo se ignorovat. Chvěla jsem se a bez hlesu zase brečela. Němě jsem pohybovala rty. Pokoušela jsem se mluvit, ale nedokázala jsem to. Vlastní hlas mě zradil.

Lapavě se nadechl a opřel se svým čelem o to mé. Chladil mě. Ani jsem si neuvědomila, že mi tváře sálají teplem a pravděpodobně mám horečku, dokud jsem neucítila chlad jeho pokožky. Paměť mi okamžitě začala promítat všechny naše dotyky. Všechny ty chvíle, kdy mě jeho tělo rozehřívalo, ale zároveň jsem se někde v koutku mysli podivovala nad jeho chladem. Nebylo to tím, že by mu byla zima. Pro něj tahle nízká teplota byla přirozená.
Vybavovalo se mi, jak jsem mu zatínala nehty do zad, ale když jsem ho pak líbala podél celé páteře, nebylo po mých nehtech ani stopy. Živě jsem se viděla, jak ho jemně koušu do ramene, ale zuby mi po jeho kůži hladce sjely a pokožku ani v nejmenším nepoškodily.
Já měla modřiny a rty napuchlé a do ruda zbarvené. Na něm se naše noc nijak nepodepsala.

,,Dal bych cokoliv za možnost na pár okamžiků ti nahlédnout do mysli. Je to vlastně ironie. Jsi první za celou mou mizernou existenci, jejíž myšlenky jsou mi dokonale utajené, a zrovna ty tvé bych tak moc chtěl znát,” vydechl ztrápeně.

Prudce jsem otevřela oči a vytřeštila je. Někde hluboko v sobě jsem rozuměla tomu, co mi říkal, chápala jsem význam jeho slov, ale odmítala jsem přijmout, že je to pravda. Čtení myšlenek patřilo do fantasy knížek a sci-fi příběhů, ne do reality. Ne do mého obyčejného, nezajímavého života.

,,Kdo jsi?” zajíkla jsem se. Nepoznávala jsem vlastní hlas. Pisklavý, nepřirozený, moc vysoký.

Pár centimetrů se odtáhl. Dívali jsme se jeden druhému do očí, ale neomamoval mě. Pomalu pustil mou ruku a já se oběma rukama opřela za zády o stěnu domu, v pravé mi bolestivě tepalo. Opatrně mi přejel bříšky prstů po tváři. Hypnotizovala jsem ho pohledem, ale sama jsem nevěděla, k čemu.

,,Edward. Pořád jsem to já,” odpověděl tiše. Zamračila jsem se a skousla si spodní ret. Tohle mi jako odpověď rozhodně nestačilo a jemu to bylo jasné.
,,Bello, nenuť mě to vyslovit. Nechtěj po mně, abych nahlas řekl, čím jsem,” prosil mě. Oči se mu leskly a jejich čerň se zdála být bezbřehá.

Čím jsem… Ne kým, ale čím.
,,Řekni to. Proboha, jenom to už řekni,” pobízela jsem ho. Nutila jsem ho k tomu, čemu se tak urputně bránil, ale ani trochu mi na tom nezáleželo. Potřebovala jsem to slyšet. Musela jsem vědět, kdo je muž, do kterého jsem se tak bláhově a nerozumě zamilovala. Muž, který ve mně vyvolával tak rozporuplné pocity a nevědomě mě přiměl přehodnotit můj pohled na svět. Jen jsem se slábnoucí nadějí doufala, že mi mou představu a názory na život úplně neroztříští.
Věděla jsem, jak naivní a zbytečná tahle naděje je.

,,Upír,” zašeptal tak tiše, že jsem ho téměř neslyšela.

Uchechtla jsem se. Nepřirozeně, hystericky, afektovaně. Upír. Upíři neexistují. Nejsou skuteční. Mafiáni, gangsteři, zloději, násilníci, obchodníci s drogami i lidmi, to byli opravdoví. Upíři ne. Nemohl být něčím, co neexistovalo. Nemohl a přesto jsem nepochybovala, že je.

,,Bojíš se?” zeptal se napjatě a zkoumavě si mě prohlížel.

Zakroutila jsem hlavou a následně kývla. Moje tělo mě neposlouchalo a dělalo si, co samo chtělo. Jako bych to ani nebyla já, Bella, ale někdo jiný, kdo ovládá mé končetiny.

,,Bello, mučí mě, že nevím, na co myslíš. Trhá mě to na kusy,” šeptal. Nelhal. Jeho oči, tvář, gesta, všechno nasvědčovalo tomu, že nelže.

Snažila jsem se ovládnout se. Opanovat se a soustředit se. V duchu jsem počítala od jedné do deseti a od deseti do nuly. Někde jsem kdysi četla, že to pomáhá koncentraci, ale na mě to rozhodně nepůsobilo.

,,Chceš mě zabít?” dostala jsem ze sebe otázku, o níž jsem ani nepřemýšlela. Dokud jsem ji nevyslovila, nenapadlo mě nad tímhle tématem přemýšlet.

,,Ne,” vydechl. ,,Nechci tě zabít. Nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo. Jsem možná zrůda živící se krví, ale nejsem bezcitná bestie. Bello, pokud to není nezbytně nutné, nezabíjím lidi.”

Pokud to není nezbytně nutné… Horacia a jeho kumpány zabil. Viděla jsem jeho čin na vlastní oči. Držel toho muže pod krkem a bez milosti čekal, až se udusí. Zabil ho holýma rukama.

Jako kdyby mi do hlavy najednou viděl a znal mé myšlenky.
,,Bello, oni by tě zabili. Mučili by tě, znásilnili a nakonec zabili. Neměli by slitování, nezajímalo by je, že ty do jejich zpropadenýho světa a obchodů nepatříš. Slyšel jsem jejich plány, viděl jsem, co by ti prováděli. Nemohl jsem je nechat žít. Nemohl jsem.”
Zavřel oči. Neuplatňoval na mě svou moc a přesto jsem měla chuť ho obejmout. Utěšit ho, že je to v pořádku. Jenže ono to v pořádku nebylo. Přiznal se ke třem vraždám. A nejspíš ne jediným v jeho životě.

,,Horacia jsem nezabil. Vystřelil na mě, mířil na hlavu, mezi oči. Kulka se ode mě odrazila. Zabít upíra je pro člověka téměř nemožné. Horacio se zabil sám,” mumlal ne zcela srozumitelně a překotně.

Polkla jsem. Kulka se od něj odrazila. Ani ho neškrábla. Chtěla jsem pryč, musela jsem pryč. Daleko od něj, daleko od tohohle všeho šílenství, na které jsem toužila zapomenout.

Chystala jsem se vyprostit se z vězení jeho paží opírajících se o zeď za mnou. Nestačila jsem se ale pohnout ani o píď, když se v dálce ozvaly policejní sirény. Rozbušilo se mi srdce a dech uvízl v hrdle.

,,Nezabil jsem všechny. Dva z nich tu byli jen do počtu, neměli v úmyslu vraždit, nebyli tak špatní, abych je připravil o život. Musíme zmizet. Hned.”

Nenechal mě vstřebat, co řekl. Omluvně pokrčil rameny a vzal mě do náručí. Byla jsem tak v šoku, že jsem se nebránila.
,,Zavři oči, Bello. Myslím, že to tak pro tebe bude lepší,” prohodil poněkud tajemně. Nechápala jsem, o čem mluví, dokud se nedal do pohybu.

Běžel tak rychle, že jsem místo všeho kolem viděla jen rozmazané šmouhy. Měla jsem ho poslechnout a zavřít oči, jenže to bych bývala byla musela udělat před tím, než se rozeběhl. Teď jsem se k němu zoufale tiskla, třeštila oči, které mě pálily, a modlila se, aby tohle šílenství skončilo. Teď, hned, okamžitě.

Po čase, který se mi zdál být jako věčnost, ale ve skutečnosti asi nepřesáhl deset minut, zastavil. Postavil mě na zem a jednou rukou mě přidržoval v pase. Byli jsme v podzemní garáži a on odemykal stříbrné Volvo.
To bylo to jediné, čeho jsem si všimla, než jsem začala zvracet. Jen tak tak jsem stihla odvrátit hlavu stranou. Opírala jsem se zpocenými dlaněmi o pokrčená kolena, namáhavě dýchala a silou vůle se snažila přestat dávit a neomdlít.

Přidržel mi vlasy. Držel mi vlasy, abych si je nepozvracela. Něco takového bych do něj nikdy neřekla.

,,Jsi ehm, v pořádku?” ptal se starostlivě a jakmile jsem se narovnala a můj žaludek zklidnil, přiložil mi svou dlaň na čelo.
,,Celá hoříš,” zašeptal. ,,Vracíme se k původnímu plánu. Jedeme do nemocnice.”

Nezajímalo ho, jestli chci. Neptal se, jestli si s ním sednu do auta a nezblázním se strachy. Jedna moje část mi našeptávala, že o mě má strach. Opravdový, nefalšovaný, upřímný. Přála jsem si jí věřit. Druhá část na mě křičela, ať se sakra rychle vzpamatuju a rozloučím se s ním. Byl nebezpečný, smrtelně nebezpečný. A navíc upír. A byl takovýhle. Panovačný, egocentrický, namyšlený. Takhle vypadala jeho pravá tvář a to, že nebyla tak úplně lidská, bylo v tu chvíli vedlejší.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

Jalle

53)  Jalle (27.01.2013 18:23)

ľutujem Bellu

Pilly

52)  Pilly (19.07.2012 23:17)

Toľko šokov v jeden deň, to už by bolo na každého moc

Lia

51)  Lia (13.08.2011 03:05)

promiň, už zas nebudu komentovat. Jen tedy, bylo to vážně ohromné!

Pajam

50)  Pajam (01.03.2011 23:54)

No... nese to nějak normálně, představovala jsem si nevěřícný smích a brebentění o psychiatrii.
Proč ho nepoblinkala? Třeba by pak dostal rozum a přestal chlastat.

Silvaren

49)  Silvaren (01.03.2011 17:00)

Nádech - výdech. Uf, ty mi tedy dáváš! Myslím, že do většího zmatku už jsi Bellu dostat ani nemohla, chudák holka. Nejhorší na tom je ten rozpor mezi hlavou a srdcem. Která strana to nakonec vyhraje? A může vůbec některá vyhrát?
Pane Bože, je to naprosto skvělé!!!

semiska

48)  semiska (28.02.2011 09:40)

JJ, přesně. Jen ať zpytuje svědomí ten náš zmetek milovanej :D Už od včera hledám další dílek, tak jestli dneska bude, budu nadšená :)

Evelyn

47)  Evelyn (28.02.2011 08:28)

julie, ewiku, kristo, děkuju moc
Bos, dneska bude (odpoledne nebo večer) určitě

Bosorka

46)  Bosorka (28.02.2011 07:23)

Sím, sím JÁ CHCI DALŠÍ DÍL!!!!!

krista81

45)  krista81 (28.02.2011 01:06)

Pááni, tak jsem zhltla dva dílky za sebou a musím říct, že je to čím dál lepší.

Edward jako zlý hoch i když očividně k Belle něco cítí .
Ovšem jak to na ni všechno vysypal - chudák holka, ani se nedivím, že je z toho v šoku a je jí zle. Snad se vzpamatuje rychle. A doufám, že mu to všechno moc neusnadní, jen ať ho trochu podusí ;)

Skvělé dvě kapitolky a poslední odstavec - tak ten byl naprosto dokonalý.

Ewik

44)  Ewik (28.02.2011 00:40)

Ááááá, to byla nádhera.
Jen doufám, že se s tím Bella popere a ne s Edwardem.
Dokonalost

julie

43)  julie (27.02.2011 20:49)

Jo,tak tohle bude pro Bellu náročné zvládnout A nejspíš ji další překvápka čekají,ještěže na Edwarda může vzít litinovou pánev bez následků Až jí začne odpovídat na všechno,co bude chtít vědět, bude veselo už se těším!

kytka

42)  kytka (27.02.2011 20:07)

Ježiš Evelýnko, to vůbec nepiš, když dnes díl nebude. . Jak mám pak jít spát? . Už aby bylo zítra.

Evelyn

41)  Evelyn (27.02.2011 19:59)

Průser bude Až je mi Edwarda líto, ale jenom na chvilku

Bosorka

40)  Bosorka (27.02.2011 19:49)

Fakt jo? Tak to ať mu pozvraci Volvo!!!!!!! ;)
Až se to BElla dozví, to bude průůůůůser!!!!

Evelyn

39)  Evelyn (27.02.2011 19:43)

katy, děkuju
Bos, jo ták (chybí mi tu smajlík pleskající se do čela ). Když řeknu, že byl s jednou slečnou, nebudete mě mít rády
Lio, páni, jsem moc ráda, žes šla proti momentálnímu přesvědčení (mně se to tu taky stává ) Chtěla jsem nechat Bellu takovou, jakou ji známe, jen tochu starší, a Edwarda změnit kompletně. A ano, i jeho minulost je taky jiná Děkuju
MaiQo, v pohodě Byla jsem tu, stačí ;)
Pejto, Volvo zůstane bez úhony, slibuju Děkuju
tesso, On ten jejich "vztah" vzal takovou rychlost, že fakt neměla čas (i s ohledem na to, čemu se věnovali) Edwarda poznávat po jiné než tělesné stránce Ale o tom to tak trochu je Další díl až zítra Dneska máme romantiku domácí (a asi bych byla vykázána k mamince, kdybych se nechtěla zúčastnit ). Děkuju
scherry, díky
Estampido, červenám se Oni ti špatní hoši fakt přitahují, co Děkuju
millico, děkuju moc

milica

38)  milica (27.02.2011 19:36)

Evelynko, to bylo nádherné.
Každou kapitolku si musím přečíst minimálně dvakrát abych jí vůbec mohla vstřebat
Děkuji ti za nádhernou povídku, s nebezpečným, ale určitě zamilovaným , Edwardem.

Estampida

37)  Estampida (27.02.2011 19:19)

Evelyn, ty jsi BOHYNĚ!!!! ... U každé kapitolo jen sedím a hltám každé slovo!! A marně přemýšlím, jak to jen děláš, že je to tak neuvěřitelně napínavé!! Edward je v Tvém podání rozhodně nejhustší, jak jsem si ho kdy dokázala představit!! A to se mi sakra líbí!!!

36)  Scherry (27.02.2011 17:38)

Úžasné

tessa

35)  tessa (27.02.2011 16:37)

A do háje! Kde jsou další písmenka??? Jak to, že už tu žádný nejsou?:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( .

Já chci další písmenka!

U tvé povídky začínám mít Pavlovův reflex. Jakmile se zde objeví nová kapitolka, začínám slintat blahem a hned jak skončí, tak chci další a další písmenka a nové kapitolky. Musím uznat, že jsem docela otřesena, tím, že Bella zatím nemá ani potuchy, jaký je ve skutečnosti Edík, ale já mám tipa, že se máme na co těšit. Protože takového Edíka se málo kdy povede vykreslit...

A jedna poslední otázka na konec! KDY PROSÍM BUDE DALŠÍ DÍLEČEK????

P. S.: Nevíš, kde seženu nějakého doktora, co by na tuto závislost sehnal polstrovanou pohodlnou celu ????

Pejta

34)  Pejta (27.02.2011 15:49)

Došly slova...sem napnutá jak kšandy..:D doufám, že to Bella zvládne a nepozvrací mu třeba ještě jeho Volvo ;) Jináč opět krása ..tleskám

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek