05.05.2010 [08:30], zuzka88, ze série Life of death?, komentováno 8×, zobrazeno 2284×

Přidávám další dílek. Chtěla bych ho věnovat Alice alias Minnie_Fox.

Edward pokračuje v přesvědčování Belly. Bude se mu dařit?

Doufám, že se Vám bude líbit:)

2. kapitola

Už čtrnáct dní jsem „zavřená“ v městečku Forks. Matka mě sem poslala na prázdniny k prarodičům. Důvod: potřebuje čas na sebe a svého x-tého nového manžela Phila. V překladu to znamená jediné, chce ode mě mít pokoj. Nikdy mě neměla ráda, jsem jen přívažek, o který se musí starat.

Jediný, komu na mě kdy záleželo, byl můj táta Charlie, ale když jsem byla malá, spáchal z neznámých důvodů sebevraždu. Od té doby jsem sama s mámou, tedy ne až tak sama, protože ona se neustále znovu vdává a pak rozvádí. O každém svém manželovi tvrdí, že on je ten pravý, ale zatím se všichni ukázali jen jako leví a jí pak zbyly jen oči pro pláč a čas na hledání dalšího. V tom jí dcerunka trochu překáží, ale už to nebude trvat dlouho. Nedožiju se totiž osmnácti.

Jak to? Ne, nemám žádnou smrtelnou chorobu. Prostě se zabiju. Všem se uleví a budou si žít v klidu. I já budu mít klid. Nikdo v mém okolí, v mé rodině, není šťastný. Jejich životy jsou spíš přežívání a já prostě takový žít nechci.

Už pomalu přemýšlím nad způsobem, jakým to provedu. Mám jich pár vymyšlených, ale jak poznat ten nejlepší?

Taky mám seznam věcí, které chci do té doby stihnout. Ale čas se mi pomalu krátí a já nemám odškrtnutou ještě ani jednu položku. Ale jak se tady ve Forks mám učit hrát na klavír či skákat bungee jumping? Tyhle dva měsíce jsou akorát zdržení.

S babičkou a dědou zrovna dobře nevycházím. Jsem pro ně taky jen otravná holka, která jim ztěžuje „pokojný“ život na maloměstě. Děda každý den vynakládal aspoň malé úsilí k tomu, aby mě trochu zapojil do jejich života, ale po těchto pro nás všechny hrozných čtrnácti dnech se jeho snaha zmenšila na minimum. Babička mě obchází, a když jsme spolu v jedné místnosti, mlčí. Taky způsob.

V poslední době se však doma moc nezdržuji. Seznámila jsem se s Edwardem. Ze začátku jsme si nepadli zrovna moc do oka, ale teď se dá říct, že jsme přátelé. Po tom, co zjistil, jaké mám plány, se rozhodl, že mě přesvědčí, že život stojí za to. Nechci mu brát iluze, ale já už jsem pevně rozhodnutá a nic mi v tom nezabrání.

„Ahoj, Bello, jak se dneska máš?“ zazpíval přede mnou Edward, který mě jako každý den přijel vyzvednout.
„Jak myslíš?“ Včera jsem se zase trochu chytla s babičkou. Bylo to kvůli matce. Podle babičky jí mám zavolat, ale neměla by mi zavolat spíš ona? To kvůli ní jsem tady.

„A jéje, zase nějaký problémy?“ hádal Edward. Za těch pár dní se mě naučil docela dobře znát. Vždycky pozná, když něco není v pořádku. Nikdy se ale nevyptává. Za to jsem mu vděčná. Problémy mezi mnou a mou matkou jsou jen naše, nechci do toho zatahovat nikoho cizího.

„Hmm. Tak co budeme dneska dělat?“ změnila jsem téma. Každý den teď chodíme na místa, nebo děláme věci, které jsou na životě krásné. Edward, ta naivka, si myslí, že nakonec obrátím, ale plete se.
„Já nevím, co bys chtěla?“ zeptal se a já překvapením málem vykulila oči. Od té doby, co jsem mu slíbila, že mě může seznámit s hezkými stránkami života, má na každý den nějaký program, který s tím souvisí, dneska je to poprvé, co to nechal na mně.
„Co kdybychom šli na tu louku do lesa? Už jsme tam dlouho nebyli a je tam příjemně,“ navrhla jsem mu.
„Jak chceš. Nezapomeň tu nechat lístek, kde jsi. Aby o tebe neměli starost.“ To má zase zbytečné starosti on. Je pravda, že děda trochu vyšiluje, ale to jen, když přijdu domů pozdě, mám totiž stanovenou večerku. Fakt jak ve školce.

Nastoupila jsem si k němu do auta a jeli jsme úplně za město. Byla jsem tam jen jednou, takže cesta už byla z mé paměti vymazána, ale Edward si ji pamatoval dobře.

Celý týden nepršelo, takže zem krásně vyschla. Teploty byly příjemné a až na absenci slunce, se dalo říct, že léto se dostavilo i sem.

Lehla jsem si na zem a pozorovala nebe. Honily se po něm šedé naducané mraky. Vlastně nehonily, už se chytily, byly všechny namáčknuté na sebe a tvořily tak souvislou vrstvu.

Edward si vedle mě sedl do tureckého sedu a pozoroval mě. Zezačátku mě to rozčilovalo, ale už jsem si zvykla. Když se mu to líbí, tak ať se dívá, já mu v tom bránit nebudu.

„Co to s sebou podřád nosíš?“ zeptal se nečekaně.
„Cože?“ Honem jsem nevěděla o čem je řeč.
„No, ten sešit,“ vysvětlil. Aha, můj deník. Nosím ho vždycky při sobě. Zastrčený do kapsy, či za pásek kalhot nebo přidělaný gumičkou k ruce. Co kdyby mě náhodou něco napadlo. Má hlava je děravá a já si proto každý nápad, týkající se hlavně jedné věci, raději hned zapíšu.
„To je můj deník.“
„Ty si píšeš deník? To bych do tebe neřekl. Máš tam, kolik kluků si políbila, kdo ti dal hezčí kytku a podobně?“ smál se mi. Tss. Koukám, že o mě má vysoké mínění.
„Haha.“
„No tak Bello, která z těch pus byla lepší?“ smál se dál.
„Víš co? Žádná, zatím žádná nebyla a věř mi, že nechceš vědět, co tam mám napsaného.“ Trochu podezíravě se na mě zadíval, ale úsměv ho neopouštěl.
„To mi neříkej. Taková hezká holka…“ Nenechala jsem ho to doříct. Nehodlám zase poslouchat, jak jsem hezká, že se všem určitě líbím a podobně. Vytáhla jsem deník z kapsy a podávala mu ho.
„Pak si nestěžuj, že jsem tě nevarovala.“

Chvíli váhal, přece jen, deníky bývají soukromou záležitostí a to Edward evidentně věděl. Ale zvědavost byla silnější. Trochu váhavě ho otevřel a začal číst. Čím víc toho přečetl, tím víc se jeho čelo krabatilo a obočí se stahovalo do jedné přísné linky. Zvedl ke mně svůj rozzlobený pohled.

„Co to má jako být?“ zeptal se hrozivým hlasem. Já mu říkala, že se mu to nebude líbit, ale kdo chce kam, pomozme mu tam.
„Copak neumíš číst?“ tázala jsem se nevině. Nakoukla jsem mu přes rameno, ukazováček pravé ruky položila na stránku a četla slovo od slova. Ukazováček mi jel po řádku v rytmu, v jakém jsem četla.
„Jak zemřít.“
„No to vidím.“ Rozčiloval se. „Já se jen ptám, co to znamená, netušil jsem, že na to máš i seznam.“ Slovo seznam opovržlivě vyprskl.
„Musím vědět, jaké mám možnosti, abych mohla vybrat tu nejlepší,“ opáčila jsem klidně.

Edward zamumlal něco jako „ty jsi vážně blázen“ a dál otáčel stránky mého deníku. Trochu jsem se obávala, že ho roztrhá. Vypadal opravdu rozzuřeně. Pak se na jedné stránce znovu zastavil a na tváři se mu z ničeho nic objevil mírný úsměv, ale pokoušel se ho skrýt a vypadat přísně.

Znovu jsem mu koukla přes rameno, co čte teď. Aha, můj seznam věcí, co chci před smrtí stihnout. Nevím, co je na tom tak vtipného. Každý máme nějaká přání.
„Takže přijít o panenství, jo?“ Poťouchle se na mě podíval. Že si vybral zrovna tohle.
„Jo. Víš o někom, kdo by mi s tím pomohl?“ zeptala jsem se provokativně. Edward dvakrát polkl a pak mlčky zavrtěl hlavou. Hmm, takže on by neměl zájem. Škoda, je docela fešák. Ale na druhou stranu, je to Edward, nějak si neumím představit, jak se spolu…

Edward zaklapl notes a podal mi ho zpět.
„Jsi opravdu zvláštní. Chceš se zabít a přitom tu máš seznam tak hezkých věcí, které chceš udělat.“ Kroutil nad tím hlavou, jak to nemohl pochopit. Co je na tom divného? Každý má před smrtí nějaké přání nebo ne?
„Už jsi začala s plněním?“ Vytrhl mě z myšlenek.
„Čeho?“
„No těch přání přece, poslouchej mě trochu.“ Nevím, jak je to možné, ale jeho nálada byla teď úplně na opačné straně než předtím. Lehce se usmíval a vypadal celkově v pohodě. Kam se tak rychle ztratil hrůzný Edward?
„Ještě ne, ale asi na to ani nedojde. Většina z nich je dost nereálná a tady toho moc neudělám.“ Máchla jsem kolem sebe rukou a doufala, že pochopil, že myslím Forks a ne les kolem nás.

„Ty věříš na upíry?“ zeptal se tak tiše, že jsem ho skoro neslyšela. Jeho výraz byl najednou vážný, úsměv byl ten tam.
„Ne,“ řekla jsem.
„Ale jako jednu z možností jak… umřít,“ to slovo mu moc nešlo z pusy, „máš vysání od upíra.“
„Jo, to mám. Přála bych si, aby se to mohlo stát. Mám strašně ráda filmy o upírech. Ale mám smůlu, protože já nejsem filmová hrdinka, takže si budu muset vybrat trochu jiný způsob.“ Vypadal trochu zaskočeně, ale nic neříkal.
„Ty na ně věříš?“
„Hmm, no, já… asi ne,“ odtušil neurčitě a rychle, až podezřele rychle, změnil téma. „Asi bychom měli jít, začíná se zatahovat a bude asi pořádně pršet.“

Zvedla jsem hlavu, abych se podívala na mraky nad námi. Už nebyly šedivé, ale černé, někde skoro fialové, ani jsem nepostřehla, že se setmělo. Les kolem nás byl tichý a byla v něm ještě větší tma než na louce.

Cestou lesem jsem párkrát zakopla, jinak bych to prostě nebyla já. Edward mě s velkou trpělivostí pokaždé sebral, a když mě chtěl držet za ruku, aby mě už nemusel nikde lovit, odmítla jsem s tím, že nejsem malé dítě. Pak jsem ušla pár metrů a znovu se zdravila z hliněnou zemí pokrytou jehličím.

Auto už bylo na dohled, když se spustil šílený liják. Oba jsme se dali do běhu, ale nebylo to nic platné, nezbyla na nás ani nitka suchá.

Rychle jsme zalezli do auta a já si začala ždímat vodu z vlasů. Rozklepala mě zima, jak jsem na sobě měla přilepené mokré tričko a kalhoty. Edward zapnul topení, abychom rychleji uschnuli a já se přestala klepat, to asi hlavně, protože moje zuby vydávaly zvuk, jakoby někdo bušil kladivem do kovadliny.

Venku běsnila pořádná bouřka, kolem nás lítaly hromy a blesky. Vzpomněla jsem si, že v bouřce by mohl do auta uhodit blesk, zajímalo by mě, jestli i do jedoucího. Ale co na tom, aspoň bych to měla bez práce. Pak mě něco napadlo.

„Nemáš tužku?“ požádala jsem Edwarda. Sáhnul do kastlíku a vytáhl modrou propisku. S díky jsem si ji vzala, trochu promoklý deník otevřela na stránce se seznamem, tím pro Edwarda méně oblíbeným a napsala číslovku 10 a za ní připsala rána bleskem.
„Co to tam píšeš?“ zvědavě se ke mně natahoval Edward, aby si mohl mojí poznámku přečíst.
„Radši se věnuj řízení,“ poradila jsem mu. „Mám tu jen další možnost, jak to tady vesele ukončit,“ oznámila jsem mu jakoby nic.

Všimla jsem si, jak Edward zaťal dlaně, div volant nerozdrtil. Jak dlouho mu bude trvat, než to přijme jako prostý fakt? Nejvtipnější na tom bylo, že Edward byl jediný, kdo mě bral vážně. A to se známe jen pár dní. V mé rodině to vědí všichni a nikdo si z toho nedělá těžkou hlavu. Nikdo nevěří, že jsem toho schopná. Jen babča trochu vyšilovala, ale máma jí uklidnila, že je to v pohodě. Prostě všem svým příbuzným jsem byla šumák a zajímal se o mě cizí kluk. Vlastně to není moc sranda, spíš je to k pláči, ale já už jsem si zvykla.

Zastavil u nás před domem. Za okny se svítilo a viděla jsem, jak se na kuchyňském okně houpe záclona. Šmíráci!
„Běž se převléknout, nebo nastydneš,“ radil mi otcovsky.
„Jasně tati, už jdu.“ Při slově tati mě bolestivě píchlo u srdce. Od jeho smrti jsem jej nevyslovila a ani jsem si neuvědomovala, jak mi to chybí.
„Měj se,“ rozloučila jsem se.
„Ty taky, zítra tě zase vyzvednu,“ volal za mnou, když jsem zavírala dveře auta.

„Mladá dámo, kde ses toulala v takové bouřce? To nevíš, že je to nebezpečné?“ Tentokrát mi to nevyčítal děda, ale babička. Tak ona se mnou mluví? To je skoro jako osmý div světa.
„Nechala jsem tu vzkaz.“ Hájila jsem se.
„Žádný vzkaz tu nebyl.“ Podívala jsem se na bloček u telefonu a skutečně, byl čistý.
„Tak jsem zapomněla no, to je toho. Když mě teď omluvíš, půjdu.“ Chtěla jsem jí obejít, ale ona se mi postavila do cesty a ruce založila v bok.
„Isabello Swanová, takhle se mnou mluvit nebudeš. Chováš se jako rozmazlené dítě a už toho bylo dost. Máme jen jedny nervy a ty už jsou dosti opotřebované a to na to stačila tvá, zatím čtrnáctidenní, návštěva,“ rozčilovala se a nehodlala jen tak skončit.

„Od teď se budeš chovat tak, jak se chovat máš. Budeš poslouchat a dělat, co ti nařídíme. Žádné odmlouvání, žádné toulání, žádné řeči o smrti. Budeš brát ohledy i na ostatní, ne je na sebe. Pokud se ti to nelíbí, můžeš se vrátit domů, nikdo ti v tom nebude bránit. Teď můžeš jít k sobě do pokoje.“ Koukala jsem na ní s otevřenou pusou. Takhle se mnou nikdy nikdo nemluvil, teda jo, táta, když jsem jako malá zlobila. Od té doby ne. Matce je jedno, co dělám, kdy to dělám, kde to dělám, hlavně, že jí neotravuju, to je nejdůležitější.

Mlčky jsem se odebrala do svého pokoje, svalila se na postel a přemýšlela o tom, co mi řekla. Fajn, nikdo mi nebrání v tom, jet domů, ale chce se mi tam vůbec? Za těch čtrnáct dní jsem si tu docela zvykla. Dá se říct, že jsem si našla společníka, Edwarda, a nenudím se tu tolik, jak jsem si myslela. Doma bych akorát musela poslouchat narážky na to, že jim ani nedopřeju čas pro sebe, že jsem sobecká a tak podobně. Možná bude přece jen lepší, když tu zůstanu a pokusím se splnit babiččiny požadavky.

Sice to bude peklo, chovat se jako vzorná holčička, ale když to musí být, těch pár dnů to snad vydržím.

A tak to začalo, každé ráno společná snídaně, pak oběd a nakonec večeře. Mezitím jsem měla více méně volný režim, jen jsem musela hlásit, kam jdu, s kým jdu a v kolik se vrátím. Pokud jsem byť jen o malinko přetáhla, dostala jsem dlouhatánské kázání a druhý den jsem nikam nesměla. To bylo asi nejhorší, proto jsem se snažila stanovený čas dodržovat, být zavřená v domě jen s babičkou a dědou nebylo zrovna splnění mého snu. A moment, ještě jsem nezmínila to nejdůležitější, každý druhý večer musím s babičkou a dědou hrát kanastu, brr.

Edward se pořád snaží a víte co? Začal mi pomáhat s odškrtáváním položek na mém seznamu. Když se pro mě druhý den po té bouřce stavil, odvezl mě na opuštěnou lesní cestu, nejdřív jsem netušila, co tam chce dělat, ale pak jsem uviděla dvě nablýskané motorky a spadla mi spodní čelist. On se jen nevinně usmál, zamumlal: „Překvapení!“ a pak jsme celé odpoledne jezdili po té cestě sem a tam. A světe div se, docela mi to i šlo.

Byl to krásný pocit, letět vzduchem, vítr ve vlasech, v uších mi šuměl adrenalin z rychlé jízdy. Paráda. Bylo to lepší, než jsem si představovala. K večeru už jsem byla natolik vyježděná, že bych si troufla i na silnici, ale to Edward rázně odmítl. Jednak je to prý nebezpečné a navíc se blížila večeře. Že já husa mu vykládala o babiččiných podmínkách.

Edward byl tak ctnostný, že mě vždycky dovezl na oběd na minutu přesně, pak na večeři, připomínal mi, abych nezapomínala zanechávat vzkazy, když jsem doma sama. Říká, jak je dobré, vycházet s prarodiči a hlavně s nimi trávit čas. Podle něj nás to sblíží. Tím bych si nebyla tak jistá.

Babička s dědou, si Edwarda moc oblíbili. Když jsem s ním trávila tolik času, byla jsem donucena jim ho představit. Byli z něho celí unešení a nejradši by byli, kdybychom s nimi trávili čas oba a netoulali se bůhví kde. A taky mi ho dávali za příklad. Jaký je ten Edward hodný a slušný chlapec, má skvělé rodiče a tak podobně. Skoro, jako by mi ho chtěli dohodit. Směšná představa.

S Edwardovou rodinou jsem se už taky setkala. Otce jsem znala už od své první návštěvy u nich a pak jsem u nich byla ještě jednou. Tenkrát jsem z toho nebyla moc nadšená. Proč bych se měla seznamovat s jeho rodinou, když je už nikdy neuvidím? Předpokládám, že toto je má poslední návštěva ve Forks.

Ale on nedal jinak a já se najednou ocitla v jejich honosném obýváku. Všichni se na mě sesypali jako vosy na bonbon. Zdravili mě jeden přes druhého a vrhali na mě úsměvy plné zářivě bílých zubů, trochu strašidelné. Natahovali ruce, aby si se mnou mohli potřást a já je podezírala, že si přede mnou potřásali s mrazákem, protože jinak si neumím jejich studené dlaně vysvětlit. Taky byli všichni velmi bledí, skoro jako by byli nemocní, maličko divná famílie.

Jména kolem mě létala jedno přes druhé. Esmé, Alice, Emmett, Jasper, Rosalie, ta jediná se držela v pozadí a tvářila se, jako že tam nejsem. Byla jsem jí vděčná.

„Moc ráda tě poznávám, Bello. Konečně tě taky přivedl ukázat,“ švitořila malá dívka s krátkými tmavými vlasy. Tuším, že to byla Alice, nebo Esmé? A není to jedno?

Jak řekla „konečně tě přivedl ukázat“, znělo to, jako bychom spolu něco měli. Co s tím všichni mají? Copak nechápou, že jsme jen přátelé? Asi ne. No co, já jim to do hlavy cpát nebudu.

Seděli jsme s Edwardem na pohovce a bavili se, když jsem si všimla, že ve dveřích nevím kam, stojí o futra opřený hromotluk Emmett. Propaloval mě pohledem a ani u toho nemrkal. Chtěla jsem ho ignorovat, ale když ani o deset minut později nezměnil svůj postoj, už jsem to nevydržela.

„Máš nějaké přání?“ Otočila jsem se na něj se slaďoučkým úsměvem na tváři.
„Emmette, ne,“ přikazoval mu Edward, jakoby věděl, co chce říct.
„Ale jo, mě to moc zajímá.“ Nedal se Emmett a svůj pohled stočil na mě. Byla jsem vážně zvědavá, co z něj vypadne.
„Víš, jen mě tak napadlo. Opravdu se chceš zabít?“ Bylo vidět, jak celý hoří zvědavostí. Tak Edward o tom doma mluvil. Asi se chtěl pochlubit. Ale pak teda nechápu, proč nechtěl, aby se na to Emmett zeptal. Mě nevadí o tom mluvit, beru to jako prostý fakt.
„Ano, mám to v plánu. Ještě přesně nevím kdy, ale určitě to bude do května,“ odpověděla jsem mu. Vyvalil oči, až jsem se bála, aby mu nevypadly, čím by na mě pak zíral, že.
„Aha,“ zakoktal vyvedený z míry.
„Víš, už přemýšlím i nad způsobem, jak to udělat, mám pár nápadů, ale nevím, co bude nejlepší. Nechtěl bys mi s tím poradit?“ ptala jsem se nevinně a vychutnávala si ho. Chtěl to, má to mít.

Edward při mých slovech temně vrčel, první člověk, kterého jsem slyšela vrčet, a probodával mě zlostným pohledem. Možná doufal, že už mě přesvědčil. Je mi líto, ale musím ho zklamat.

Čekala jsem, co mi Emmett odpoví. Pořád jen vyjeveně civěl a nebyl schopen slova. Asi po dvou minutách se vzpamatoval a řekl: „Na to asi nebudu ten pravý,“ a rychle se klidil z místnosti. To jsem netušila, že je tak snadné vyplašit tak velikého kluka.

„Co je?“ Obrátila jsem se na Edwarda.
„Nic,“ zavrčel.

Pak jsem se se všemi rozloučila, zase to byla samá ruka a skoro i noha, a Edward mě odvezl domů.

---

Dneska je čtvrtek. Edward se pro mě má za chvilku stavit. Nechtěl mi říct, co budeme dělat, prý je to překvapení. Na to jsem tak akorát zvědavá. Naštěstí dneska není karetní den a tak můžu být venku déle.

Ozvalo se zaklepání a já běžela celá nedočkavá otevřít. Proč nedočkavá? Vždyť jsme se viděli včera. Radši jsem nad tím nedumala a vzala za kliku.
„Ahoj,“ smál se jako sluníčko. „Připravená?“
„Čau, jasně. Kam pojedeme?“ ptala jsem se zvědavě.
„To je překvapení,“ odbyl mě těmi samými slovy jako včera. Podle směru jízdy jsem poznala, že jedeme do Port Angels. Co tam proboha budeme dělat? Bylo sedm večer. Obchody už mají zavřeno, možná, že půjdeme do kina, ale to by s tím zase nedělal takové tajnosti.

Zaparkovali jsme na kraji ulice. Edward obešel auto a otevřel mi. Ze začátku našeho přátelství jsem vylézala sama, ale vždycky se rozčiloval a stál si na tom, že mi bude otevírat. Když mu to udělá radost. Mně to neublíží.

Rozhlédla jsem se kolem. Ulice byla tmavá, svítila totiž každá druhá lampa. Koukám, že se tu o to opravdu pečlivě starají. Edward na nic nečekal, čapl mě za ruku a táhl za sebou jako balónek na provázku.

Zastavil až před podnikem se jménem Cyklon. Podívala jsem se na něj se zvednutým obočím. Jen zavrtěl hlavou a vešel dovnitř, tak jsem ho následovala.

Před námi se otevírala kruhová místnost, všude možně byly rozmístěné kulaté stolky a na konci přímo proti nám bylo pódium. Vedle vchodu stál bar, obložený spoustou lidí.

Edward zamířil k jednomu stolu, odsunul mi židli a skočil pro pití. Sám nic nepil. Vlastně jsem ho nikdy neviděla jíst ani pít. Babička ho nejednou zvala na večeři nebo oběd, ale pokaždé s díky odmítl. Trochu zvláštní.

„Tak co bude? Nějaký koncert?“ vyptávala jsem se, ale on vždycky jen pokrčil rameny a tajemně se usmál. Tak se tím udav, pomyslela jsem si a pomalu cucala koktejl, který mi koupil.

„Dobrý večer, vítejte v Cyklonu. Dneska, jako každý čtvrtek tu máme karaoke, tak doufám, že jste připravení. Přeji všem pěkný večer a příjemnou zábavu,“ zahulákal do mikrofonu mladý kluk stojící na pódiu. To by mě zajímalo, co děláme na karaoke. To jsem tedy čekala jinačí překvapení, třeba krásný vysoký mostík.

Tázavě jsem se podívala na Edwarda, co to má jako být. On mi vrátil pohled s radostným úsměvem a tvářil se jako, ty to snad nechápeš. A měl pravdu, nechápu. K čemu karaoke. Je fakt, že jsem na něm v životě nebyla, ale ne, že bych se bez toho neobešla. Kdyby jo, dám si ho na seznam. Seznam. A pak mi to docvaklo.

Seznam, zpěv, karaoke. Vyděšeně jsem se koukla na smějícího se Edwarda.
„Že to není, jak si myslím?“
„Já nevím, co si myslíš, ale je to tak, že tu dnes večer zazpíváš,“ culil se na mě. Tak on to myslíš vážně. Jak na takovou kravinu přišel. On mě ještě zpívat neslyšel. Ani já to pomalu nemůžu poslouchat.
„Já zpívám hrozně, to přece nemůžu těm lidem udělat,“ hrozila jsem se, teď už nahlas.
„Chtěla jsi zpívat před publikem, chtěla. Tohle je jedinečná příležitost. O půl deváté jsi na řadě.“

On už mě tam nahlásil, no potěš koště. Ne, že bych se bála, že se ztrapním, to mi může být fuk, ale to svoje krákorání nemusím předvádět před celý světem. Edward toho bude ještě litovat.

Mezi naším krátkým rozhovorem odzpívala celkem slušně jedna dívka. Diváci jí odměnili potleskem a místo ní se tam postavil kluk asi v mém věku. Píseň věnoval své přítelkyni. Jak sladké. Byl to takový ten pomalý cajdák, při kterém holky vzdychají a rozplývají se blahem. Podle mého názoru docela hrůza, ale holka, která na něm visela očima, měla v tváře zbrázděné slzami a div se k němu nemodlila.

„Teď jsi na řadě ty,“ Dloubnul do mě Edward. Cože? To už je půl deváté? Hm, jak chce.

Nakráčela jsem si to na pódium, převzala mikrofon a začala. Objevil se název písničky a já málem omdlela Celin Dion My heart will go on. To si ze mě dělá srandu. Nic lepšího fakt vymyslet nemohl.

Hudba začala hrát, naskočila slova a já spustila. Znělo to, jako když vrána kráká na poli. Publikum trochu zahučelo a mě to překvapivě donutilo trochu přidat a dát do toho víc. Já se nedám. Spustila jsem z plných plic:

Every night in my dreams I see you, I feel you,
That is how I know you go on,
Far across the distance and spaces between us
You have come to show you go on

Near, far, wherever you are,
I believe that the heart does go on.
Once more, you open the door
And you're here in my heart,
And my heart will go on and on

Love can touch use one time and last for a lifetime,
And never let go till we're gone.
Love was when I loved you,
one true time I hold to
In my life we'll always go on.

Near, far, wherever you are,
I believe that the heart does go on.
Once more, you open the door
And you're here in my heart,
And my heart will go on and on.

You're here, there's nothing I fear,
And I know that my heart will go on.
We'll stay forever this way,
You are safe in my heart,
And my heart will go on and on.

Každou noc Tě vidím a vnímám v mých snech.
Tak vím, že žiješ dál.
Přes všechnu vzdálenost a vesmír mezi námi.
Přišel jsi mi ukázat, že jdeš dál.

Blízko, daleko, kdekoli jsi.
Věřím, že srdce bude bít dál.
Ještě jednou otevřeš dveře.
A jsi tady v mém srdci.
A mé srdce bude bít dál a dál.

Jednou se nás dotkla láska a byla na celý život.
A nikdy neodejde, i když odejdeme.
Láska byla, když jsem Tě milovala,
jeden správný čas jsem věrná.
V mém životě vždycky půjdeme dál.


Blízko, daleko, kdekoli jsi.
Věřím, že srdce bije dál.
Ještě jednou otevřeš dveře.
A jsi tady v mém srdci.
A mé srdce bude bít dál a dál.

Jsi tady, není tu nic, čeho bych se bála,
A vím, že mé srdce bude bít dál.
Zůstaneme navždy na této cestě.
Jsi bezpečně v mém srdci.
A mé srdce bude bít dál a dál.

Celou dobu jsem se dívala Edwardovi do očí a přestala tak vnímat chování obecenstva. Byla jsem jen já a Edward. Cítila jsem, že se něco změnilo, ale netušila jsem co a proč. Ale věděl to i Edward. Dalo se to poznat z jeho výrazu, byl najednou takový zjihlý, něžný. Nevím, jak to přesně popsat.

Nakonec mě všichni odměnili vlahým potleskem, spíš to bylo proto, že jsem konečně přestala ničit jejich ušní bubínky, než že by se jim můj zpěv líbil.

Protože jsem měla večerku do deseti, byl nevyšší čas vyjet. Ani jeden z nás nepromluvil. V autě panovalo těžké napjaté ticho rušené jen předením motoru auta. Koukala jsem se z okénka a pozorovala tmu kolem nás. Občas jsem v lese zahlédla zablesknutí zvířecích očí, jinak nic.

Vzpomněla jsem si, jak jsme tudy jeli tenkrát. Po tom, co mě napadli ti chlapi. Edward mě zachránil před jistým znásilněním. Pak jsem mu jako malá seděla na klíně a on mě utěšovat. Koutkem oka jsem se na něj podívala a nachytala ho tak na švestkách. Taky mě pozoroval. Neměl by se radši věnovat řízení? Obrátila jsem se zpátky ke svému výhledu nevýhledu a s touto činností jsem si vystačila celou cestu.

Ve stejném tichu zastavil u nás před domem a zůstal sedět. Vždycky se hned zvedne a běží mi otevřít. Koukla jsem na něj, on na mě taky visel očima. Napětí by se dalo krájet. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem prostě koukala.

Pozorovala jsem jeho vnitřní boj, vypadalo to, jako by k něčemu přemlouval sám sebe, ale neúspěšně. Pak si hluboce povzdychnul a jeho obličej se nepatrně přiblížil k mému. Jeho oči, jindy karamelkové, dnes skoro černé, další zvláštnost, mě skoro probodávaly. Čekal, co udělám, vlastně bych taky ráda věděla, co dělat.

Znovu se ke mně trošičku nahnul a moje tělo si začalo dělat, co chtělo. Taky ke k němu natáhlo, až byly naše obličeje od sebe jen pár mizerných centimetrů. Nevím, co to do mě vjelo, ale sama jsem tu mezeru zrušila a netrpělivě, ano netrpělivě, spojila naše rty.

Edward neváhal ani chvíli, vzal můj obličej do ledových dlaní a víc se ke mně přisál. Jeho rty byly hladké a stejně studené jako zbytek jeho těla. Automaticky jsem pootevřela rty a naše jazyky se spojily. Bylo to úžasné. Nikdy jsem nic tak nádherného nezažila. Nevím, jak dlouho jsme se líbali, ani jak dlouho bychom se ještě líbali, kdyby mi nedošel vzduch. Nutně jsem se potřebovala nadechnout.

Opřela jsem si čelo o jeho a se zavřenýma očima zhluboka dýchala. Otevřela jsem oči a dívala se do těch jeho, stále tmavých, studánek.
„Co to děláme?“ zašeptala jsem, můj hlas byl trochu skřehotavý, zabarvený vzrušením.
„Já nevím, co myslíš?“ oplatil mi otázkou.
„Tohle jsem neměla v plánu,“ zaskuhrala jsem a znovu zavřela oči, jeho pohled byl tak intenzivní, že se nedal vydržet, jako by se mi chtěl podívat až na dno duše.
„Ani já ne, ale asi s tím nic nenadělám, nejde se toho zbavit,“ odvětil. Co budeme dělat? Já si nemůžu dovolit románek, přece mu pak neřeknu adios amigo a nepůjdu támhle někde hodit mašli. Vím, jak to bere on, proto by to k němu nebylo fér. Tím, že bych si s ním něco začala, bych mu dala naději, že si nic neudělám, ale to nemůžu, když vím, že by to nebyla pravda.

„Edwarde já…,“ neměla jsem ani nejmenší ponětí, jak pokračovat a hlavně, jsem ani nechtěla pokračovat. Nemůžu ho nechat jen tak jít. Uvnitř jsem cítila, jak ho potřebuju. Potřebuju ho jako vzduch k dýchání, jako někoho, kdo tu pro mě vždycky bude, ať už se bude dít cokoliv.
„Bello, to je pořádku, já to chápu. Neboj se. Jsem srozuměn s tvým…ehm… úmyslem. Ale já bez tebe nemůžu být. A dokud tu budeš chtít být ty, tady na světě, rád bych, abych mohl být s tebou. Chci si užít každou chvilku s tebou, dokud je tu ta možnost,“ odmlčel se. Chtěla jsem něco namítnout, ale položil mi ukazováček na rty. „Miluju tě,“ vyslovil ta slova.

Proč to dělá? Proč to říká? Tak krásně se to poslouchá, ale nejde to. Já nemůžu udělat to co můj otec. Skončit to a zanechat tu všechny, co miluju a jak jsem si hluboko v sobě uvědomila, Edwarda miluju. Nikdy jsem nic takového k nikomu necítila, tedy, když nepočítám tátu, ale to bylo jiné. Ale nemůžu za ním jednou přijít a říct, „Dnes je ten správný den, sbohem Edwarde, miluju tě,“ a pak jít a skočit pod autobus s vědomím, že ho tu nechávám. Vím, jak mu bude, přesně tak, jako mě, když jsem přišla o tátu a možná ještě hůř.

Nejlepší bude, když to skončíme hned a tady. Bude to tak lepší pro mě i pro něj. Časem na mě zapomene a já tak budu moct v klidu udělat, co musím.

Ač nerada, odtáhla jsem se od něj.
„Je mi líto. Já nemůžu, nejde to. Já se nezměním, ani moje přesvědčení se nezmění a nechci, abys tím pak trpěl. Ber to tak, jako bych odjela už dneska a ne až na konci prázdnin. Děkuju za všechno, za to, že jsi mi pomohl splnit si dvě přání. Už za mnou nechoď, bude to tak lepší. Sbohem.“ Nečekala jsem na jeho reakci a rychle vystoupila.

Doma jsem se opřela o vchodové dveře a vyčkávala, než ho uslyším odjíždět. Jedna zrádná slza mi vytekla z oka a toho uprchlíka následovaly další a další a já jim nemohla zabránit.
„Bello, jsi to ty?“ ozvalo se z obýváku. Když jsem neodpovídala, vyšla babička do předsíně.
„Co se stalo?“ ptala se starostlivě. Zakroutila jsem hlavou, jako že nic a brečela dál. Nešlo přestat.
„Drahoušku, to bude v pořádku.“ Opatrně ke mně přistoupila a objala mě. Bylo to tak přirozené. Babička objímá a utěšuje svoji vnučku. Má o ni starost.

To ještě více podráždilo mé slzné váčky a já brečela ještě usedavěji.
„Pojď, holčičko, lehneš si. Udělám ti čaj a uvidíš, že se ti udělá líp.“ Vzala mě kolem ramen a odváděla do pokoje. Posadila mě na postel a já si lehla a stočila se do klubíčka. Potichu se vytratila.

„Tady máš čaj,“ řekla, když se vrátila. Ani jsem si nevšimla, že už nejsem v pokoji sama.
„Děkuju,“ pípla jsem. Posadila se na kraj postele, chytila mě za ruku a druhou mě vískala ve vlasech. Tak to dělávala, když jsem tu byla jako tříletá na prázdninách. Bylo to příjemné, vědět, že nejsem úplně sama.

Oteklá víčka se mi začala sama zavírat a já se propadla do hlubokého nevědomí.

Ráno jsem se probudila přikrytá bílou vyšívanou dekou. Hlavu jsem měla jako střep. Omámeně jsem se zvedla z postele, došla do koupelny a při pohledu do zrcadla jsem se zhrozila.

Obličej jsem měla napuchlý, oči červené, jako bych celou noc flámovala. Vlasy rozcuchané. Bezmocně jsem zasténala. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a pak si dala horkou sprchu. Náladu jsem měla na bodu mrazu, možná i hluboko pod ním.

Představa, že dneska tady Edward nezaklepe, abychom zase něco podnikli, byla hrozná. Co si bez něj počnu? On byl takovým mým sluncem v tomto zamračeném městečku. Okolo něj se točil celý můj život tady a teď je navždy pryč.

Slzy mi opěk kanuly po tváři. Bello, nech toho. Konec, hotovo, šlus. Čím míň na to budeš myslet, tím líp. Bude to tak lepší pro něj i pro tebe. Ty si odškrtneš dva body ze seznamu a dál si můžeš plánovat onen den a on si bude žít klidný život bez někoho tak komplikovaného jako ty. Všichni budou šťastní. Teď možná nejsou, ale budou.

S novým odhodláním jsem vylezla ze sprchy, oblékla se a šla dolů na snídani.
„Dobré ráno, Bello. Je ti lépe?“ ptala se babička hned, jak jsem vešla do kuchyně.
„Jde to,“ zahučela jsem. Teď jsem se styděla za své chování včera. Za to, jak jsem se ukázala jako slaboch.
„Co budeš dneska dělat? Máte s Edwardem nějaké plány?“ vyzvídal teď pro změnu děda.
„Ne, nemáme. Dneska budu asi doma, nebo se možná půjdu projít. Ještě nevím přesně.“ Děda s babičkou si vyměnili udivený pohled. Od té doby, co jsem sem přijela, jsme spolu s Edwardem trávili každičký den a dneska nepřijede.

On nepřijede?! Bello, klid. To bude dobrý, najdeš si vlastní zábavu.

Po snídani jsem se zavřela u sebe v pokoji, pustila si muziku a jen tak ležela. Přemýšlela jsem, co všechno se změnilo od doby, co jsem sem přijela. Začala jsem jakžtakž vycházet s babičkou a dědou, našla jsem si skvělého přítele a nakonec se do něj zamilovala, taková drobná komplikace. Dál si můžu odškrtnout nějaké věci ze seznamu. S tou myšlenkou jsem vytáhla deník a položku - naučit se jezdit na motorce a zpívat před lidmi - škrtla.

S těmi dalšími to bude asi problém, sama na to nemám.

No a co se nezměnilo vůbec? Třeba moje matka, stále stejně sobecká a egoistická, na nikom než na sobě jí nezáleží. A nejméně na mně, její vlastní dceři.

„Bello, oběd,“ zavolal zezdola děda.

Odpoledne jsem se vydala do lesa za dům. Nemohla jsem doma vydržet. Procházka mi udělá dobře a přijdu na jiné myšlenky.

Šla jsem lesem a vzpomínala na chvíle, které jsme v něm strávili s Edwardem. A že jich bylo hodně, nejlepší byly ty na louce. Škoda, že jí sama nedokážu najít. Zase jsem se rozbrečela. Tolik jako za tyhle dva dny jsem se nenabrečela za celý svůj dosavadní život. Proč se najednou chovám jako nějaká hloupá ubrečená husa.

Jak jsem měla zrak rozmazaný slzami, neviděla jsem, kam šlapu a tak jsem najednou šlápla do prázdna a padala dolů.

Bylo to, jako když jsem jako malá válela sudy na trávníku, teď jsem to však neměla pod kontrolou já. Sráz byl poset kameny, trávou, roštím. Cítila jsem, jak mi to rozdírá kůži, bolest mi pulsovala po celém těle. Nemohla jsem zastavit. Chtěla jsem se zachytit čehokoliv, co by mi to dovolilo, ale nestihla jsem natáhnout ruku v čas. S hlasitým žuchnutím jsem dopadla na pevnou zem a byl konec toho kolotoče.

Všechno mě bolelo, cítila jsem každý sval, každou kostičku ve svém těle, nemohla jsem se ani pohnout, nešlo otevřít oči, zavolat o pomoc prostě nic. Tedy nevím, jak bych se mohla v prázdném lese dovolat pomoci. Pak mou mysl zachvátila temnota a mně se tak dostalo úlevy od bolesti. Je tohle snad můj „vytoužený“ konec? Smrt, na kterou tak dlouho čekám?

Tady jsem chtěla skončit a zbytek nechat do další části, ale že jste to vy, přidám ještě kousek.

„Bello, panebože, Bello! Slyšíš mě? Prosím, odpověz mi. Bello!“ mluvil ke mně z dálky krásný naléhavý hlas. Studené ruce mi přejížděly po obličeji. Že bych byla mrtvá a v nebi? Ten hlas zněl jako od anděla.
„Bello, slyšíš mě, to jsem já. Otevři oči, prosím.“ Zněl zoufale, chtěla jsem mu odpovědět, ozvat se, podívat se na něj, ale nešlo to. Neměla jsem ani dost síly na to, abych zvedla víčka.

Všechno mě bolelo, připadala jsem si, jako kdyby mě někdo zmlátil. To znamená, že nejsem mrtvá. Smrt by neměla být bolestivá.

„Bello, poslouchej mě. Jestli mě slyšíš, stiskni mi ruku, nebo mi dej alespoň malé znamení,“ žádal mě ten sametový hlas. Vždyť já ho znám. Ten hlas. Ten hlas patří osobě, na které mi tak záleží. Byl to Edward. To Edward se o mě bál.

Celou svou vůli jsem vložila do toho, abych otevřela oči. Povedlo se. Párkrát jsem zamrkala.

„Bello,“ vydechl úlevně.
„Edwarde,“ zakřehotala jsem. V krku jsem měla sucho jako na sahaře.
„Bello, všechno je v pořádku. Ničeho se neboj, odvezu tě do nemocnice, ano? Tam se o tebe postarají.“ Při slově nemocnice mi přejel mráz po zádech.
„Ne, já nechci do nemocnice.“ Nevím, jestli mě slyšel, řekla jsem to tak potichu, že jsem se sama skoro neslyšela.
„Tak tě vezmu ke Carlislovi,“ rozhodl se. Vzal mě do náruče a někam odnášel. Já jsem zase upadla do bezvědomí.

Podruhé jsem se probudila v měkké teplé posteli. Kolem mě byla tma. Nevěděla jsem, kde to jsem. Chtěla jsem se posadit a jít to zjistit, ale jen jsem trochu odlepila záda od matrace, všechno mě zabolelo. Se sténáním jsem se položila zpátky.

Dveře se otevřely a někdo vešel. Ve tmě jsem tu osobu nepoznala.

„Bello,“ oslovil mě Edwardův hlas. Jeho tmavá silueta si klekla vedle postele a jednu moji ruku chytil do své. Palcem mi jezdil po hřbetu ruky a já cítila, jak bolest ustupuje.

K ústům mi přiložil sklenici vody a já se hltavě napila. Byla to taková úleva svlažit vyprahlé hrdlo.
„Co jsi to prováděla?“
„Byla jsem se projít,“ zaskuhrala jsem.
„Víš, jak jsem se o tebe bál. Málem jsem zešílel, když mi zavolali tvoji prarodiče, že stále nejsi doma. Myslel jsem…“ Vím, co si myslel, že už jsem se zabila.
„Já ne…“
„Já vím, já vím,“ umlčel mě.
„Víš, přemýšlel jsem nad tím, co jsi říkala včera v autě. Máš pravdu, bude to těžké, ale já jsem ochoten to risknout. Dneska jsem si uvědomil, že bez tebe nemůžu žít. Nevadí, že to bude dočasné. Jsem s tím smířen, srozuměn. Ale bude to aspoň něco. Bude to to nejhezčí, co se mi v životě stalo. Dovol mi to zažít, prosím.“ Jeho pohled byl úpěnlivý, skoro zoufalý. Dívala jsem se na něj a věděla, že podruhé ho nedokážu odmítnout. Bylo to ode mě sobecké, ale nemohla jsem si pomoct.
„Miluju tě, Edwarde,“ zašeptala jsem. Podíval se mi do očí. Ty jeho dostaly novou jiskru, byla v nich naděje a radost a k tomu všemu spousta lásky a něhy.
„Miluju tě,“ odpověděl mi procítěně a něžně políbil.

1. kapitola

Povídky od Zuzka88

3. kapitola

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Jalle (26.01.2013 22:01)

romantika keď sa chce zabiť tak to nejde a keď nechce tak sa prizabije, to je šťastie

7)  Alda (19.03.2011 12:10)

Apsolutní krása !!! Děkuju moc !!!

6)  Janeba (20.12.2010 20:30)

No hurá! To se Bella musí přizabít, aby si přiznala , že ho miluje?! Zuzanko, moc pěkné a já utíkám na další povídku! Díky!

4)  Silvaren (08.06.2010 19:16)

Aááách, to je ale nádhera, nemůžu se odtrhnout.
Píšeš naprosto úžasně, máš naprosto originální a famózní přirovnání, je v tom sarkasmus ... Prostě NÁDHERA!
Myslím, že to připomenutí děje na začátku tam být nemuselo, ale opakování matka moudrosti, že. A taky souhlasím s babičkou, Bella je sobec. Kdyby se starala i o ostatní, možná by ji myšlenky na sebevraždu ani nenapadly. Však už na tom Eda pracuje.
Chudák Emmett, ta mu to nandala!
Vyvalil oči, až jsem se bála, aby mu nevypadly, čím by na mě pak zíral, že.

3)  Lipi4 (05.05.2010 16:07)

Úžasně, famózní, nepředstavitelné,.........(docházími superlativy - jako vždy)

První půlku jsem se řezala smíchy, jelikož hláška, "...no potěš koště.", je dokonalá a k tomu ještě výběr písníčky

A v druhý půlce? Jsem pomalu brečela spolu s Bellou

Rychle další

2)  zuzka88 (04.05.2010 20:45)

Říkám anoPokud mi budeš takhle lichotit každý den, tak beru všema deseti. Moc hezky se to totiž poslouchá. Další bude zase zítra.

1