Sekce

Galerie

/gallery/leknin-03.jpg

Natašina návštěva u Cullenů a Aliciny vize

Dorazila jsem domů a vrhla se na ledničku. Za těch pár týdnů intenzivního cvičení jsem se naučila jíst. Hodně jíst. S vařením to ovšem bylo horší. Když jsem se jednou pokusila napodobit ten výtečný steak na pepři, který jsem měla v restauraci, tak jsem následujících několik hodin musela větrat kuchyň od toho příšerného, štiplavého kouře.

Zvolila jsem si tedy bezpečnější míchaná vajíčka. Mike si nemohl odpustit komentář, že vajíčka jsou na noc příliš těžká. Seděla jsem v malé kuchyňce a před sebou jsem měla talíř plný míchaných vajíček. Mike seděl naproti mně. Snažila jsem se ho ignorovat. Zrovna mi totiž líčil, jaké hrozné sny se mi budou po takovéhle večeři zdát.

Neměla bych se ho prostě zeptat? přemýšlela jsem.

„Koho? A na co?“ zeptal se překvapeně Mike. Málokdy se stávalo, že přesně nevěděl, co jsem měla na mysli.

Edwarda. Jestli je to on, pomyslela jsem si a snažila se představit si ten rozhovor. Ať jsem se snažila jakkoliv, vždy to bylo hloupé a trapné.

„No, takhle teda určitě ne,“ souhlasil se mnou Mike. Také jemu to připadalo nevhodné.

A jak teda? zeptala jsem se ho.

„Neptej se ho na to. Prostě počkej a uvidíš,“ řekl Mike a rychle ještě dodal: „Teda ne že by se mi líbilo být v přítomnosti tolika upírů ještě déle, ale pravděpodobně by o tom nic nevěděl a mohlo by to ovlivnit jeho další činy.“

Jeho další činy… Ale co když mi nedonese ten leknín? Co když prostě nebude vědět, co má udělat? zeptala jsem se nešťastně.

„Pokud to je on, tak bude přesně vědět, co má dělat. Vzpomeň si, co ti říkal mistr Zendži,“ odpověděl mi Mike. Vzpomínka na mistra mě donutila smutně se usmát. Tolik mi chyběl. Jeho na první pohled snadné otázky, na které ale člověk nevěděl, co odpovědět. Které často ani odpověď neměly, ale měly donutit tázaného zamyslet se nad daným problémem. Ze začátku mě jeho otázky vyváděly z rovnováhy, ostatně ani jeho odpovědi nebyly vždy takové, jak jsem si přála…

 

Seděla jsem na bambusové rohoži v malé místnosti. Naproti mně seděl mistr a vypadalo to, že medituje. Nechtěla jsem ho rušit, ale pálila mě neodbytná otázka. Nadechla jsem se, abych se ho zeptala, ale opět jsem jenom vydechla a nechala svoji otázku nevyřčenou. Vzpomněla jsem si, jak se na mě díval přísně, když jsem vyrušila jiného mnicha z meditace. Zamračila jsem se. Meditovat se mi nedařilo, příliš jsem se soustředila na svoji otázku, než abych mohla svoji mysl zklidnit. Mike postával u zdi, kousek za mistrem, ruce měl složené na prsou. Neuvěřitelně se nudil.

„Tak jaký je tvůj dotaz dnes, zvědavá cizinko?“ ozval se najednou mistr. Rychle jsem se na něj podívala. Sledoval mě s pobaveným vědoucím pohledem. Rád o mně mluvil jako o zvědavé cizince, ale pouze tehdy, když jsme byli sami.

„Proč se to stalo zrovna mně?“ zeptala jsem se ho. Jeho úsměv se rozšířil.

„A proč jsi přišla právě za mnou?“ odpověděl mi otázkou.

„Protože jste byl jediný, který věděl,“ snažila jsem se ho dostat do situace, kdy mi bude muset odpovědět přímo. Pamatovala jsem si, jak se na mě díval, když jsem poprvé přišla do kláštera. Hledala jsem odpovědi a doufala jsem, že v buddhistickém chrámu najdu někoho, kdo je má. Ale ve dvou předchozích chrámech jsem se setkala pouze s předsudky. Vadilo jim, že jsem cizinka. Vadilo jim, že jsem žena. Že neznám jejich zvyky a teprve se je učím. Vadilo jim, že se na spoustu věcí ptám a chci je vysvětlit. Ale mistr Zendži se na mě podíval a já v jeho očích uviděla něco, co jsem u nikoho jiného neviděla. On věděl. Sama jsem netušila, co jsem tím myslela, když se ta myšlenka usadila v mé hlavě. Ale bylo mi jasné, že pokud někdo zná odpovědi na moje otázky, tak je to právě on. Mike si to myslel také a ačkoliv chtěl znát odpovědi stejně jako já, tak mu vadilo mnohem víc, že se můžeme prozradit.

„Proč jsem byl já jediný, který věděl?“ nenechal se nachystat.

„No, dobrá. Netuším,“ vzdala jsem to. Usmál se na mě mírným úsměvem.

„Přemýšlej o tom,“ řekl a znovu zavřel oči. Snažila jsem se na to přijít. Nic mě ale nenapadalo.

„Mám ještě jednu otázku,“ promluvila jsem tiše a doufala, že se za tu chvilku nedostal do hluboké meditace. Otevřel oči a přívětivě se na mě díval. Brala jsem to jako pokyn, že se ho mohu ptát dál.

„Proč nemůžu zemřít?“ Tahle otázka mě trápila od první chvíle, kdy jsem to zjistila.

„Kdo tvrdí, že nemůžeš?“ Znovu žádná přímá odpověď. Zamračila jsem se. Mike si sedl vedle mě, tohle ho velmi zajímalo a on, stejně jako já, doufal, že se konečně dozvím něco konkrétního.

„Už jsem zkoušela snad všechny možné způsoby, jak může člověk zemřít, ale přesto tu stále ještě jsem,“ odpověděla jsem mu frustrovaně. Jeho pohled se z mírného změnil na vážný.

„Odpovědí není tvoje tělo, ale tvoje duše,“ promluvil potichu. „Z nějakého důvodu uvízla ve svém těle. Duše je nesmrtelná, proto tvoje tělo nemůže zemřít,“ pokračoval dál a já cítila, jak mi přejel mráz po zádech. Napjatě jsem se podívala po Mikeovi a viděla ho, jak pozorně sleduje starého mnicha.

„Proč uvízla v mém těle?“ zeptala jsem se ho a doufala, že mu vydrží přímé odpovědi.

„Nejsem si jist. Mohlo by to být tím, že máš napravit něco, co jsi způsobila. Ale také to může být prostší, mohlo se poškodit tvoje tělo a uvěznit duši uvnitř.“

„Ale pak by odpovědí bylo tělo a ne duše,“ namítla jsem chvatně.

„To si nemyslím. Ta podstatná otázka totiž není, jak se tvoje duše uvěznila, ale jak ji osvobodíš,“ řekl a na chvíli se zamyslel. „Duše je poznamenaná minulými životy. Člověk si nemůže pamatovat jednotlivé události z minulých životů, ale podstatné věci vycítí v pravý okamžik. Je to jako šťouchnutí do žeber,“ usmál se na mě přívětivě. Přemýšlela jsem nad jeho slovy. Stále ještě jsem zcela nechápala věci ohledně reinkarnace. Žila jsem příliš dlouhou dobu ve stínu křesťanského pekla. V nebe jsem už před příliš dlouhou dobou přestala doufat. A najednou se mi v této cizí zemi předkládal zcela jiný náhled na moji duši. A s tím i možnost, že toto není moje peklo, ale jenom zastávka, na které pouze čekám o něco déle než ostatní cestující.

 

Nejspíš máš pravdu, pomyslela jsem si. Pokud to je on, tak bude vědět, co dělat.

„Určitě,“ řekl Mike a usmál se na mě. Podívala jsem se na skoro prázdný talíř a rychle dojedla zbytek ještě vlažných vajec. Umyla jsem talíř a šla se osprchovat.

Zítra si budeš muset dávat pozor, pomyslela jsem si, když jsem si na vlasy dávala šampón. Dveře od koupelny byly opět otevřené a Mike seděl na okraji postele.

„Ty větší,“ zasmál se.

Mně nikdo myšlenky přečíst nedokáže.

„To mně taky ne,“ namítl.

Víš, jak to myslím, nechtěla jsem se nechat rozhodit.

„Neboj, i přes to, že slyší jenom každé páté slovo, budu říkat pouze pěkné věci a ohně a zelené oči si nechám pro sebe,“ mluvil přehnaně sladkým hlasem.

Díky, Mikeu.

 

-------

 

Jistě by se jí vůbec nelíbilo, kdyby věděla, že ji sleduji. Opět. Nedokázal jsem si pomoct, a když odešla z mýtiny, šel jsem kus za ní. Tak daleko, abych ji nemohl vidět, ale přitom tak blízko, že její pachová stopa byla natolik čerstvá, že jsem z ní skoro cítil i její teplo. Opět mi připadalo, že má mírně zvýšenou teplotu, ale pravděpodobně to patřilo ke všem těm jejím zvláštnostem.

Seděl jsem na parapetu okna a sledoval jsem ji. Mikea jsem nikde neviděl a byl jsem za to rád. Měl jsem ji alespoň chvíli jen pro sebe a mohl ji pozorovat. Neměla peřinu a ani jsem jí nikde kolem neviděl. Nejdřív jsem měl nutkání pro nějakou dojít a pevně ji do ní zachumlat, ale racionálně jsem si odůvodnil, že by to nebylo správné. Poznala by, že tu někdo byl. A nejspíš by i uhodla, že jsem to byl já. Dalším důvodem, který jsem se ovšem snažil vytěsnit na okraj své mysli, bylo to, že jsem se od ní nechtěl ani na chvilku vzdálit a pak také – kdy se mi mohla naskytnout příležitost si ji takto prohlédnout bez pátravého pohledu jejího společníka?

Měla na sobě šedé, vytahané tepláky a obrovské triko, ve kterém se skoro ztrácela. Vlasy měla rozcuchané a větší část noci chrápala. Před chvílí se ale uklidnila a vypadalo to, že se jí zdá nějaký sen. Přál jsem si vidět její myšlenky. Vidět její sen. Vídával jsem sny lidí. Nedokázal jsem si vzpomenout na svoje vlastní sny z dob, kdy jsem ještě byl člověkem. Sny ostatních mě obvykle nezajímaly, ale ty její… Tak rád bych věděl, o čem se jí asi zdá. Najednou se pohnula a něco zamumlala. Snažil jsem se zachytit, co to říkala, ale nebylo tomu vůbec rozumět. Kdybych viděl do její mysli, tak bych přesně věděl, co to mumlala. Do tváře jsem jí neviděl, protože ji zrovna měla otočenou na druhou stranu. Chvíli jsem přemýšlel, že opustím bezpečný parapet a podívám se na ni i z druhé strany, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Kdyby se náhodou vzbudila, tak by se tu nejspíš velmi rychle objevil ten její ochránce a mohl by mě zpozorovat. Snažil jsem se potlačit myšlenku, že kdybych se přesunul na druhou stranu jejího pokoje, musel bych projít kolem ní a jenom těžko by se mi odolávalo pokušení ji pohladit po ruce, nebo dokonce po tváři.

Venku už svítalo a já jsem stále ještě seděl na parapetu. Viděl jsem, jak se trhaně nadechla a s pocitem, že noc byla příliš krátká, jsem se zvedl z parapetu. Otevřel jsem rychle okno, ještě jednou se na ni podíval a vyhoupl se ven. Rychle, přesto ale potichu jsem okno zavřel a před skokem dolů jsem skrz sklo ještě zahlédl, jak se protáhla a vedle ní se objevil Mike.

„A pak že se mi budou zdát špatné sny,“ uslyšel jsem její rozespalý hlas a nedokázal potlačit radostný úsměv nad tím, že se po delší době zase rozhodla komunikovat s ním nahlas. Alespoň jsem mohl slyšet její hlas o něco dříve, než jsem doufal.

„…yslíš vážně,… není normá… šílená, že bys… políbil!“ Slyšel jsem Mikea jako obvykle jen mlhavě. Z tónu jeho hlasu mi bylo jasné, že je naštvaný. Snažil jsem se příliš nevěnovat obsahu jeho slov, obvykle mě o to víc štvalo, že nevím, o čem se baví. Ale dnes jsem slyšel její hlas a to mi stačilo. Jenže pak jsem uslyšel to poslední slovo. Políbil. Jí se zdálo o tom, že ji někdo políbil? Zdálo se jí, že chtěla, aby jí někdo políbil? Mučila mě otázka, kdo to byl.

„Mohlo to být horší. Považuju za úspěch, že jsem nezapálila postel,“ odvětila vesele a já jsem slyšel, jak vstala z postele. Musel jsem se jít schovat na kraj lesa, aby mě neviděla stát pod oknem, kdyby ho šla otevřít. Přemýšlel jsem, co myslela tím zapálením postele. Nějaký jejich soukromý vtípek? Nemohl jsem si pomoct a pocítil jsem osten žárlivosti. Jistě, je to jenom halucinace, ale ví o ní úplně všechno. Zná každou její myšlenku. Musel jsem zatřást hlavou. Vážně už blázním. Většinou jsem se snažil myšlenky ostatních potlačovat, občas jsem některé toleroval, ale ještě nikdy jsem žádné nechtěl tak moc slyšet. Opět jsem pocítil frustraci.

„Mikeu, uklidni se. Já přece ve skutečnosti nechci, aby mě políbil. To jenom… už je to příliš dlouho, co mi byl někdo takhle blízko.“ Kdo jí byl blízko? Z hrudi mi vyšlo tiché zavrčení, když jsem pomyslel na Jamese, který se kolem Nataši motal až příliš blízko. Pak mě napadla další možnost, mnohem příjemnější. Já jsem jí byl také blízko. Sice ne tolik jako James, ale rozhodl jsem se, že se to velmi rychle změní.

 

-------

 

Osprchovala jsem se, nasnídala a teď jsem stála před otevřenou skříní. Co bych si měla vzít na sebe? Po dlouhých deseti minutách jsem zjistila, že zrovna moc na výběr nemám. V hlavě se mi mihla myšlenka, že bych si potřebovala doplnit šatník a to už to Mike nevydržel a regulérně se rozesmál. Naštvaně jsem si oblékla první, co mi přišlo pod ruku.

„To snad není možný,“ vypravil ze sebe, když jsem si česala vlasy. „Ty vážně chceš vypadat dobře kvůli upírovi?“

To není kvůli upírovi, namítla jsem chabě.

„Jistě, to je kvůli jeho rodince,“ řekl a stále jsem z jeho hlasu cítila smích.

Nech toho, Mikeu, okřikla jsem ho ve svojí mysli.

„Snad nejsi nervózní?“ poškleboval se mi dál. Zlostně jsem po něm hodila kartáčem na vlasy.

„Au, to mě vážně ranilo,“ ušklíbl se, když jím kartáč proletěl. Sešla jsem do přízemí a zjistila, že mám ještě celou hodinu, než pro mě Edward přijede. Na úkoly do školy jsem neměla náladu a televize by mě nezaměstnala tak, jak jsem potřebovala. Cítila jsem podivné napětí a Mike měl až moc dobrou náladu, abych s ním vydržela v jednom domě. Vyšla jsem tedy zadním vchodem ven. Chtěla jsem jen tu hodinu nějak překlenout. Rázným krokem jsem vešla do lesa.

Chvíli jsem se držela na cestičce, ale jako obvykle mi to dlouho nevydrželo a brzo jsem z ní sešla. Díky každodennímu běhu jsem už nebyla tak nemotorná a původně časté pády se nyní omezily na minimum. Šla jsem rychle a vyhýbala jsem se trasám, po kterých jsem obvykle běhala. V hlavě jsem měla události posledních pár týdnů. Přišlo mi, že to netrvalo moc dlouho a došla jsem k ohromnému dubu. Jeho větve sahaly daleko od kmene a vytěsnily ostatní stromy. Sedla jsem si pod ten strom a na chvíli zavřela oči. Cítila jsem, že Mike si sedl vedle mě.

„Promiň,“ zašeptal. Ani jsem se nepohnula, v hlavě mi rezonovala ta jeho tichá omluva.

„Nejsem zvyklý, že se o tebe někdo takhle zajímá. Trochu mě to děsí,“ dodal po chvilce.

Já vím. Mě to taky děsí, pomyslela jsem si. Děsí mě, že by to nemusel být on. A děsí mě, že by mohl. Uběhlo tolik let. Chvíli jsem jenom seděla a měla zavřené oči. Vybavovala jsem si jeho tvář, když jsme se poprvé uviděli. Bylo to po smutečním obřadu za mistra. Já jsem se, jako žena a navíc i cizinka, obřadu zúčastnit nesměla, a tak jsem jenom přihlížela. On se účastnil, ale v tu chvíli jsem si ho vůbec nevšímala. Po obřadu jsem šla na místo, kde jsme spolu s mistrem několikrát meditovali. Bylo kousek za chrámem. Sedla jsem si a nechala slzy stékat po tvářích. Najednou si někdo těsně přede mnou odkašlal. Otevřela jsem oči a on tam stál. Nevěřícně se díval na moje slzy. Rychle jsem je setřela, nebylo slušné plakat před jinými lidmi. Mírně odvrátil tvář, když jsem si je stírala z tváře. Tiše a rychle mi vysvětlil, že mě má odvést do císařského paláce.

„Takeo*,“ sklouzlo mi tiše ze rtů a já cítila, jak se usmívám.

„Silný jako bambus,“ ozval se přede mnou známý hlas. Rychle jsem otevřela oči. Stál tam Edward a usmíval se, ale zdálo se mi, že se do toho úsměvu příliš nutí.

„Už je jedenáct a Esmé se na tebe opravdu těší,“ řekl mírným hlasem a podal mi ruku, aby mi pomohl vstát. Po chvilce váhání jsem ji přijala a ucítila jsem kolem srdce malý ohýnek. I když jsem věděla, že mi nebezpečí nehrozí, přesto se stále ozýval. Vytáhl mě ze sedu a ocitla jsem se tak jen pár centimetrů od jeho těla. Plamen o něco zesílil, ale já jsem ho nedokázala vnímat. Jediné, co jsem vnímala, byla jeho blízkost, jeho vůně a příliš rychlý tlukot mého srdce.

„Ehm…“ Mike se ani nesnažil ten kašel předstírat. Udělala jsem váhavý krok vzad a nervózně se na Edwarda usmála. Díval se na mě zvláštním pátravým pohledem. Ačkoliv nemohl slyšet moje myšlenky, slyšel moje srdce a to by pro něj mělo být dostačující. Cítila jsem, jak mi tváře červenají.

„Tak půjdeme,“ hlesla jsem a vykročila směrem k domu. Šli jsme potichu a já si uvědomila, jak daleko jsem se nevědomky dostala. Uvažovala jsem, zda mu to jméno, které mi předtím uniklo, něco připomnělo.

„Doufám, že ti nevadí, že jsem šel za tebou,“ promluvil po chvíli Edward. „V domě jsem tě neslyšel a pak jsem ucítil tvoji vůni směřující do lesa.“

„Neuvědomila jsem si, že už je tolik hodin,“ řekla jsem mu a omluvně se na něj usmála. Snažila jsem se jít rychle, abychom se kvůli mně ještě více nezdrželi. Když jsme dorazili k domu, tak se mě Edward nejprve zeptal, zda můžeme rovnou jet, a po mém přikývnutí jsme dům obešli.

„Proboha,“ zařval vedle mě Mike a okamžitě zrychlil, aby byl u toho auta co nejdříve. Stálo před mým domem a evidentně bylo nemravně drahé. Edward se nad Mikeovou reakcí pousmál.

„To je bomba, tohle auto je naprosto úžasný,“ vykládal Mike a obhlížel ho ze všech stran. „Tohle je Aston Martin V12 Vanquish. To je neuvěřitelný, už jsem ani nedoufal, že se v něčem takovým kdy svezu.“

„Myslím, že se mu líbí moje auto,“ prohlásil Edward a jenom těžko potlačoval ve svém hlase stopy pobavení.

„Jo, Mike má hodně rád rychlý auta,“ potvrdila jsem mu.

„Rychlý auta? Tohle není žádný rychlý auto. Tohle je jedno z nejrychlejších aut na světě!“ Jenom jsem čekala, kdy kolem toho auta začne poskakovat. Edward mi mezitím otevřel dveře u spolujezdce a nechal mě nasednout. Mike už seděl na zadních místech a začal se rozplývat nad vlastnostmi auta.

„Má šestilitrový dvanáctiválec se čtyřiceti osmi ventily. Výkon čtyři sta padesát koní. Dokážeš si to představit? Čtyři sta padesát. S tím zrychlí z nuly na stovku za necelých pět vteřin! A dokáže jet rychlostí až tři sta šest kilometrů za hodinu. To je naprosto neuvěřitelný,“ básnil Mike a bedlivě si všechno prohlížel. Edward se za volantem jenom usmíval a já se snažila zapnout si pás. Při takové rychlosti by mi nejspíš k ničemu nebyl, ale jistota je jistota.

„Tohle auto je tak bezpečný, že ty pásy ani nepotřebuješ,“ ozval se zase Mike. Edward si všiml mého problému a s úsměvem mi z ruky sebral přezku od bezpečnostního pásu a jednoduchým pohybem ji zajistil. Jeho oči vyloženě zářily spokojeností. Musela jsem mu úsměv opětovat.

„Zeptej se ho, jakého může dosáhnout točivého momentu,“ řekl Mike a přerušil tím velmi příjemnou chvilku. Povzdechla jsem si. Edward se na mě zvědavě podíval.

„Chce vědět, jakého točivého momentu může tvoje auto dosáhnout,“ přetlumočila jsem mu mírně otráveně. Edward se opět usmál a odpověděl mu. A tak to šlo skoro celou cestu. Mike se skrze mě vyptával na různé detaily ohledně auta a Edward mu je popisoval. Připadala jsem si zvláštně. Jako páté kolo u vozu. Nelíbilo se mi dělat Mikeovi reproduktor. Oni dva si ale evidentně rozuměli.

Edward zastavil před domem a po krátkém, tentokrát však vítězném boji s bezpečnostním pásem jsem vystoupila z vozu. Edward byl okamžitě u mě a podíval se na mě zvláštním pohledem. Potom mi rukou pokynul ke skleněné verandě. Nechápala jsem, co to mělo znamenat.

„Dveře,“ ozval se Mike za mnou. Zmateně jsem se na něj podívala. Protočil oči.

„Chtěl ti otevřít dveře,“ vysvětlil mi.

Aha, to mě nenapadlo, pomyslela jsem si.

„Jako obvykle,“ nenechal si ujít příležitost pošťouchnout mě.

Zato ty jsi expert na všechno, snažila jsem se mu to alespoň nějak vrátit.

Edward mi otevřel dveře a nechal mě vstoupit první. Carlisle a Esmé už na nás čekali. Oba dva se usmívali.

„Natašo, rád tě opět vidím,“ pozdravil mě Carlisle a podal mi ruku. S nechutí jsem cítila, jak se oheň kolem mého srdce zatřepotal. Stiskla jsem mu ruku a oplatila mu vřelý úsměv.

„Rád bych ti představil svoji ženu Esmé,“ řekl Carlisle a láskyplně se na ni otočil. „Drahoušku, tohle je Nataša, moje dlouholetá přítelkyně.“ Esmé ke mně natáhla svoji malou ruku a já jsem jí ji stiskla.

„Tak ráda tě poznávám, Natašo. Slyšela jsem o tobě tolik zajímavého od svojí rodiny, že jsem se nemohla dočkat, až tě poznám osobně,“ začala Esmé a celá jenom zářila.

„Taky tě ráda poznávám, Esmé,“ řekla jsem.

„Dala by sis něco k pití?“ zeptala se mě mile.

„Džus, jestli máte,“ odpověděla jsem jí a doufala, že nebudu mít tu smůlu, že jediný, který budou mít, bude rajčatový.

„A jaký bys chtěla?“

„Jaký máte,“ odpověděla jsem jí a doufala, že to nebyla chyba.

„Máme různé druhy, ananasový, angreštový, banánový, borůvkový, broskvový, brusinkový,“ začala vyjmenovávat Esmé a já nevěřícně zírala, jak mi je vyjmenovává podle abecedy.

„Esmé, pokud máte pomerančový, tak ten by byl skvělý,“ vpadla jsem jí do řeči, když byla zrovna u mandarinkového. Mike se nad tím jenom ušklíbnul.

„Jistě, hned ti ho donesu,“ řekla a opět se usmála. Překvapeně jsem se podívala na Carlislea, který stál vedle mě a láskyplně sledoval svoji manželku, jak odběhla. Vycítil můj pohled a otočil se na mě.

„K předstírání lidství patří i nakupování potravin,“ vysvětlil mi. „Pojď, posaď se.“

 

-------

 

Seděla jsem ve svém pokoji a snažila se nevnímat hlasy z přízemí. Jasper mě uklidňoval, protože cítil, jak moc se mi to nelíbí. Proč si Edward nemůže najít nějakou normální upírku? Tanya přece není tak špatná. Nebo ať si najde lidskou holku, i to by bylo lepší.

„Zlato, nepůjdeme za nimi?“ ozval se najednou Jasper a upíral na mě oči. Musel cítit, jak mě tohle jeho prohlášení naštvalo. Zalila mě vlna klidu.

„Nech toho, Jaspere,“ štěkla jsem na něj. I když jsem ho bezmezně milovala, občas mě dokázal naštvat.

„Ona za to nemůže, Alice,“ řekl smířlivým tónem.

„Já to vím,“ řekla jsem ještě trochu ostře. Pak jsem už klidněji dodala: „Ale to neznamená, že bych se s ní chtěla přátelit.“

„Nemusíš se s ní přátelit,“ řekl a usmál se na mě.

„Běž za nimi, já možná přijdu později,“ řekla jsem mu, protože jsem viděla, jak chce jít dolů. Pohladil mě po tváři a já mu mohla číst v očích, jak moc mě miluje. Usmála jsem se na něj.

Nedokázala jsem mu pořádně vysvětlit, proč ji nemám ráda. Nedokázala jsem to vysvětlit ani Edwardovi, který si to mohl přečíst v mých myšlenkách. Nebyl to racionální důvod. Jistě, bolela mě z ní hlava. Díky Edwardově posedlosti jsem ji měla ve většině vizí týkajících se naší rodiny. A právě to mě štvalo. Neustále měnila svoje rozhodnutí, pravděpodobně díky té svojí halucinaci. A tak jsem měla mnohem více vizí a většina z nich byla k ničemu. Najednou jsem viděla třeba pět možných verzí budoucnosti a to bylo více než vyčerpávající.

„Natašo, tohle je Rosalie a Emmett,“ slyšela jsem zezdola Edwardův hlas. Zrádná Rosalie. Jakmile od Edwarda zjistila, že není možné Natašu přeměnit, tak jí okamžitě přestala vadit. Sice v ní zůstala ještě trocha uražené ješitnosti díky tomu, že Edward dával přednost téhle podivné dívce před krásnou Rosalií, ale nebylo to natolik silné, aby se jí snažila vyhýbat. Zezdola jsem slyšela Emmettův veselý hlas, jak se baví s novou návštěvou. Vždycky se tak rád předváděl.

 

Cvak. Tichý hustý les. Dva upíři v dlouhých pláštích utíkají. Vysoký svalnatý muž a jenom o něco málo menší žena s vlnitými černými vlasy. Zastavili se na dohled od velkého domu. Mého domu.

Cvak. Ti samí upíři stojí v našem obýváku u dveří a naproti nim stojí celá moje rodina. Návštěvníci mají rudé oči, ale nechovají se nijak nepřátelsky. Carlisle si s tím mužem jde potřást rukou a zdvořile se usmívá.

Cvak. Edward se před domem pere s neznámým upírem. Emmett a Jasper drží jeho společnici a ostatní jenom nevěřícně sledují, jak se bortí jedna zeď domu, do které Edward s cizincem narazili.

Cvak. Černovlasá upírka stojí v lese na mýtině a mluví s Natašou. Ani jedné není vidět do tváře, přesto je znát, že rozhovor není přátelský. O několik stromů dál je napjatě sleduje její společník.

Cvak. Nataša stojí před jejich domem a mluví s upírkou. Ta se jí vysmívá. Natašiny oči se zlostně zúží a zamračí se. Vrazí upírce facku, je slyšet křupnutí a Nataše se bolestně zkroutí obličej. Upírka po ní rozzuřeně skočí.

Cvak. Opět jejich obývací pokoj. Upírka stojí těsně u dveří a očima visí vyděšeně na Nataše, která stojí uprostřed pokoje. Její postoj je velmi zvláštní, křečovitý. Edward stojí kus za ní a má překvapený výraz. Před Natašou stojí ten cizí upír a něco naléhavého jí říká. Najednou ohromný výbuch, který zničí celý dům. Všechno hoří.

 

„Alice, co se děje?“ Jasper se mnou lehce zatřásl. Stál přímo přede mnou spolu s Edwardem. Třeštila mi z těch vizí hlava. Do pokoje zrovna vcházeli i všichni ostatní.

„Kdy?“ zeptal se mě Edward dutým hlasem.

„To se nemusí stát,“ snažila jsem se vysvětlit Edwardovi, jehož oči byly nyní černé jako bezměsíčná noc. „To je právě ono, něco z toho se může stát, ale na druhou stranu se nic z toho stát nemusí,“ dodala jsem ještě plačtivě. „Ona mi v tom dělá zmatek.“

„Alice, kdy?“ zeptal se znovu Edward a podle napjaté čelisti jsem poznala, jak je naštvaný. Promítla jsem si v hlavě znovu jeden kus vize, a ačkoliv slyšel moji odpověď v hlavě, tak jsem to řekla i nahlas, pro ostatní.

„Ještě nenapadl sníh, takže maximálně čtyři týdny.“

„Alice, co jsi viděla?“ zeptal se mě Carlisle.

 

*Takeo – japonské jméno, znamená „silný jako bambus“

---

Moc ráda bych poděkovala Cam za její neustálou trpělivost s korekturou.

 

Povídky od Clei

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  betuška (08.07.2014 23:36)

taká skvelá poviedka a asi sa konca nedočkáme...no jo

Jalle

9)  Jalle (26.01.2013 16:28)


a dál nic:(

Clea

8)  Clea (09.06.2012 20:59)

Julie, další určitě bude ale prozatím jsem tuto povídku pozastavila. Aktuální info najdeš u mě v domečku ;) Ale to pozastavení by nemělo trvat příliš dlouho

julie

7)  julie (09.06.2012 20:53)

Clei,moc prosím,bude další?

Yasmini

6)  Yasmini (14.05.2012 11:36)

HMR

5)  HMR (13.05.2012 10:42)

trpělivá? já? no, to... teda... nevim

Clea

4)  Clea (13.05.2012 09:52)

děkuji, děkuji
HMR, takovej pěknej komentář
neboj, pas potřebovat nebudeš, ale budeš muset bejt ještě chvíli trpělivá B)

HMR

3)  HMR (13.05.2012 09:00)

Ale co když mi nedonese ten leknín?
Hledala jsem odpovědi... jo, já takýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýý, doufám, že kvůli nim nebudu muset shánět pas
rozhodl jsem se, že se to velmi rychle změní... rozhodný Edward? jen do toho!
dejte chlapovi čtyři kola a...
angreštový džus??? já chci taky
jo, jo, s takovým darem a pořizovat si hořlavého milence... ještěže je alespo%n Mike nehořlavý

2)  hela (12.05.2012 10:58)

úchvatná kapitolka ale ta vize na konci mě vyděsila :/ :/ :/ :/

Michangela

1)  Michangela (12.05.2012 07:47)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek