Sekce

Galerie

/gallery/leknin-03.jpg

Tak, slíbila jsem, že začnu něco zodpovídat, tak jsem začala... Začátky jsou těžké, tak na to, prosím, berte ohled :-)

A já to znovu uslyšela. Dívčí pláč. Nářek. Mumlala nějaká slova, kterým jsem nerozuměla. Nechtěla jsem jim rozumět. Nechtěla jsem si vzpomenout. Ale mysl mi sama připomněla ty tiché, šeptané prosby v proudu slz.

Uběhlo pár týdnů, během nichž jsem chodila do školy a odpoledne jsem běhala v lese. Ve škole se probíraly mezi studenty především dvě věci. První z nich bylo zatčení Davida Browna a ještě několika dalších lidí za vážné ublížení na zdraví. Po škole putovaly zvěsti, že prý někoho pobodali; od Very jsem se dozvěděla, že útok měl iniciovat přímo David. Snažila jsem se do těchto debat nezasahovat a tvářit se, že mě to vůbec nezajímá. Celkem se mi to i dařilo, protože mě s tím většina lidí přestala velmi rychle obtěžovat a ptát se na můj názor.

Druhou atrakcí bylo to, že se se mnou bavil Edward Cullen. Zdravil mě na chodbách, o tělocviku se mě občas zeptal, jak se mám, a dokonce jsme se dvakrát bavili v jídelně ve frontě na jídlo. Nejednalo se o žádné zajímavé rozhovory, většinou mi vyřídil pozdrav od Carlislea nebo se mě ptal, jak mi padnou ty boty, které mi pomáhal vybírat. Ale snad všechny studentky to považovaly za něco neuvěřitelného. Většina z nich se na mě od té doby mračila, jakmile mě uviděla. Nejhorší bylo procházet kolem těch jejich hloučků na chodbách – mluvily o mně, sledovaly mě těma pichlavýma očima a když jsem kolem nich procházela, tak pronášely věty typu: „Nechápu, proč zrovna s ní se baví, vždyť vypadá nemožně!“ a „Ani kolo bych si o ni neopřela!“. A nebo moje nejoblíbenější: „Vždyť vypadá jako oblečený hrábě!“ Mikea velmi bavilo vymýšlet pro ně odpovědi, ale valná většina z nich byla nepublikovatelná.

Naštěstí Vera nepatřila k většině dívek. Po tom, co jsem ji ujistila, že se se mnou Edward opravdu baví o nevýznamných věcech, mě nechala být a nevyptávala se mě na jeho denní plány či oblíbenou muziku. James se snažil vypadat, jako kdyby ho to nijak nezajímalo. Ale Mike si všiml, jak se na mě díval, když mě Edward zastavil před tělocvikem a ptal se mě, jak se těším na volejbal, který jsme měli začít trénovat následující týden.

Po škole jsem chodila každý den běhat do lesa. Neobešlo se to bez pádů a několika podvrtnutých kotníků, ale postupně jsem se zlepšovala. Poslední tři dny jsem ani jednou nespadla na zem, pouze několikrát jsem zaškobrtla, ale pád jsem vyrovnala. Také jsem byla schopná běžet o něco málo rychleji a dál než na začátku. Usoudila jsem, že je správný čas pro opravdový trénink. A tak jsem jedno sobotní poledne doběhla na malou lesní mýtinu a začala trénovat kopy.

Nejdřív jsem si připadala jako blázen, ale díky Mikeovým instrukcím jsem o tom brzo přestala přemýšlet a věnovala se plně tréninku a naštvaným pohledům určeným Mikeovi. Kopy nebyly nikdy mojí silnou stránkou, takže jsem je nedlouho po začátku vyměnila za údery. A protože jsem nemohla údery trénovat na Mikeovi, kterému se vůbec nelíbil už jenom ten nápad, tak jsem si obvázala ruce a začala trénovat údery proti jednomu stromu na kraji mýtiny.

„Dej do toho víc energie,“ radil mi Mike, který stál vedle stromu a tvářil se velmi důležitě.

„Tou pravou o něco málo výš,“ pokračoval dál.

„Nohy si dej o něco víc od sebe, takhle by do tebe strčil a jsi na zemi.“

„Musíš být rychlejší.“

„Mikeu, sklapni. Budu vůbec ráda, když ho jednou praštím, natož abych předvedla nějaký rychlý sestavy,“ snažila jsem se ho zklidnit.

„Musíš se umět bránit,“ nedal si to vymluvit a zase na mě začal chrlit svoje moudra.

„Mikeu,“ zvýšila jsem o něco málo hlas a otočila se k němu čelem. Tázavě se na mě podíval.

„Ty nejsi žádný trenér. Nikdy jsi nebojoval,“ řekla jsem mu tvrdě a dívala jsem se mu přímo do očí.

„To sice ne, ale rozhodně si pamatuju ty lekce džiu-džitsu líp než ty,“ odpověděl mi a stále měl v očích ten zápal.

Ty mě chceš prostě jenom sekýrovat, pomyslela jsem si najednou. Ušklíbl se.

„Koukej, já si celkem dobře ty lekce pamatuju a alespoň jsem je prožila,“ dala jsem důraz na poslední slovo. Stejně to s ním nijak nehnulo.

„Zkus se soustředit víc na tu pravačku,“ začal zase. Štval mě. Otočila jsem se zpět ke stromu a začala zase s tréninkem.

„Ty mě vůbec neposloucháš,“ vytkl mi. „Říkám ti, ať se soustředíš víc na tu pravou. Jsi strašně pomalá.“ To už bylo na mě moc. Rychle jsem se otočila a vykopla nohou do vzduchu do místa, kde Mike stál. Všiml si té myšlenky o chvilku dřív, než jsem ji provedla a tak ustoupil o krok stranou a zazubil se na mě. Při té otočce jsem si ovšem všimla někoho na okraji mýtiny. Byl příliš bledý, což okamžitě upoutalo moji pozornost a srdce se mi nervózně rozbušilo. Tušila jsem, že to je Edward. Pomalu jsem se otočila zpátky na mýtinu.

„Promiň, nechtěl jsem tě překvapit,“ řekl mi upír, který stál na druhém konci mýtiny. Patřil do Edwardovy rodiny, pravidelně jsem ho vídala sedět u jeho stolu a párkrát jsem ho zahládla na hodině historie. Vzpomněla jsem si, jak mi ho někdo na začátku roku představil, byl to Jasper.

„To… to je v pořádku,“ vykoktala jsem. Pocítila jsem nepříjemné zklamání. S pocitem stísněnosti jsem si uvědomila, že jsem si opravdu přála, aby to byl Edward.

„Jsem Jasper, Edwardův bratr,“ opět promluvil a obezřetně se na mě díval.

„Já vím, Edward mi jednou vyprávěl o svojí rodině,“ řekla jsem mu po chvíli. Byla jsem zmatená. Nenapadalo mě, co tu dělá.

„Víš, když tu takhle poskakuješ, tak jsi cítit po celém lese,“ řekl pomalu a stále se na mě díval tím vyčkávavým pohledem. Ztuhla jsem. Ucítila jsem oheň kolem svého srdce. Jistě, dívala jsem se mu do zlatých očí, ale přesto…

„Uklidni se, Nat,“ promluvil Mike a objal mě kolem ramen.

„Neboj se, já ti nechci ublížit,“ rychle se ozval Jasper. Nadzvedla jsem jedno obočí, ale stále jsem cítila plamen kolem srdce.

„Ano, jsem z rodiny nejmladší vegetarián, ale tobě bych neublížil,“ řekl a viděla jsem, jak se pokouší o úsměv. Moc se mu to nedařilo. Koutky úst se mu posunuly nahoru, ale příliš se snažil neodkrýt své zuby.

„Mně ne?“ zeptala jsem se hloupě. Spustil opět koutky úst a vypadal tak mnohem přirozeněji.

„Edward nám o tobě říkal,“ promluvil opět pomalejším hlasem, jakoby sledoval moje reakce. „A já dokážu číst emoce ostatních. Z tebe cítím vždy dvě emoce zároveň. Často výrazně odlišné. A to je dosti… rozptylující.“ Tak tohle mě opravdu nenapadlo. Když mi Edward vyprávěl o své rodině, tak se zmínil o jejich schopnostech, ale moc jsem jim nevěnovala pozornost. Nejspíš jsem měla méně přemýšlet o jeho medových očích a více věnovat pozornost tomu, co mi říká. Edwardovy medové oči.

„Spíš by sis měla všímat toho, že jim o tobě něco řekl,“ ozval se otráveně Mike.

„Co o mně Edward říkal?“ zeptala jsem se Jaspera. Tentokrát se mu úsměv povedl lépe.

„O tvém společníkovi,“ odpověděl mi. Pokývala jsem hlavou.

„Ze všech možných upírů si ty musíš vybrat tu největší drbnu,“ řekl Mike. Zacukaly mi koutky u úst, ale přesto jsem se nedokázala neohradit. Já jsem si ho nevybrala.

„Jistě, já zapomněl, jak jsem jen mohl,“ zněl opět sarkasticky. Jasper se na mě zvědavě díval.

„Moc se mu to asi nelíbí,“ řekl mi. Musela jsem se usmát.

„Jemu se nelíbí spousta věcí,“ odpověděla jsem mu a snažila se nevnímat Mikeovu litanii na téma, že jemu se nelíbí pouze upíři. A výtvarné umění, když už jsme u toho. A krásná literatura. A historická literatura. Ta moderní taky za moc nestojí. A moje nepravidelná strava. A můj pravý hák…

„Mohu vědět, co jsi to tu dělala?“ zeptal se mě po chvilce Jasper.

„Trénuji džiu-džitsu.“ Zvědavě nadzvedl obočí a tak jsem pokračovala s pokrčením ramen: „Potřebuju se nějak bránit.“

„Bránit?“ Tentokrát to bylo moje obočí, které se nadzvedlo.

„Většina lidí dělá tyhle věci pro zábavu, co jsem tak pochopil,“ odpověděl na mou nevyřčenou otázku.

„Tak mezi ty se rozhodně nepočítáš,“ řekl Mike a lehce se při tom ušklíbnul.

„Mně to moc zábavné nepřijde. Spíš vysilující,“ řekla jsem Jasperovi a vzpomněla si na svůj nepovedený výkop. Jasper se překvapivě usmál. Tentokrát to byl opravdový úsměv.

„To proto, že máš špatný základní postoj. Musíš pak mnohem víc energie vkládat do udržení rovnováhy,“ řekl mi a já se nestačila divit. „I my musíme trénovat, jinak nám naše síla a rychlost proti ostatním našeho druhu moc nepomohou.“

„Mohl bys mi ukázat správný základní postoj?“ zeptala jsem se po chvíli. Základní postoj je důležitý. Ukáže mi ho a pak mi to trénování půjde mnohem líp, uvažovala jsem.

„Ani na to nemysli,“ řekl Mike přímo do mého ucha.

Vůbec netuším, na co narážíš, odpověděla jsem mu v duchu.

„Nebude tě trénovat,“ řekl Mike a jeho hlas nabíral nepěkného temného tónu.

Na to jsem vůbec nemyslela, namítla jsem a urputně se snažila myslet na to, jak je základní postoj důležitý.

„Nemyslela jsi na to přímo, ale je mi naprosto jasný, že kdybych ti do myšlenek neviděl, tak nad tím uvažuješ,“ rozčiloval se dál. Mezitím popošel Jasper pár kroků ke mně. Teď tam stál a díval se na mě podmračeným pohledem.

„Asi se mu moc nelíbím,“ ozval se Jasper a upoutal pozornost nás obou. Omluvně jsem se na něj usmála.

„Ne, ty mu nevadíš, to spíš některé moje nápady se mu nezdají,“ snažila jsem se mu to vysvětlit.

„Dobře,“ řekl a začal mi ukazovat, jak by měl základní postoj správně vypadat. Snažila jsem se ho po něm zopakovat. Vypadal stejně jako ten jeho, ale při výkopu nad pas jsem okamžitě ztratila rovnováhu. Podívala jsem se na něj tázavě. Chtěla jsem vědět, kde dělám chybu. Díval se na mě nějak… nejistě? Zhluboka se nadechl a udělal pár kroků ke mně. Viděla jsem, jak je mu to nepříjemné. Zůstal stát dva kroky přede mnou. Obezřetně se na mě podíval. Nebyla jsem si jistá, co si o tom mám myslet.

„Tak ještě jednou,“ řekl a znovu mi ukázal správný postoj. Zopakovala jsem ho, ale opět jsem při výkopu zakolísala.

„Váhu musíš rozložit tady a tady,“ ukazoval mi na svém postoji. Zkusila jsem to tedy ještě jednou a při výkopu jsem se cítila jistější. Přesto Jasper nevypadal úplně spokojeně.

„Dobře, takže…“ začal Jasper. Opravdu mi připadal nervózní? „Ještě to není úplně ono. Abych ti to ukázal, tak na tebe budu muset sáhnout,“ dopověděl a pátravě se na mě díval. Nevěděla jsem, jestli se mám smát jeho přístupu, anebo zabřednout do nostalgie. Už to bylo hodně dlouho, kdy mi někdo svým chováním připomenul dávno minulé doby. Mike se k tomu překvapivě nijak nevyjadřoval, a tak jsem pouze kývla hlavou. Překonal ty poslední dva kroky. Postavila jsem se do základní pozice. Stoupl si těsně za mě. Ruce mi lehce položil na stehna zepředu a lehce na ně zatlačil. Donutil mě tím jít mírně dolů.

„Těžiště měj o malý kousek níž a musíš cítit napětí tady,“ řekl a rukama naznačil místo na mých nohou.

„Tak a teď, když budeš dělat výkop, se opřeš takhle,“ opět mi to názorně naznačil a já nohu vykopla. Už jsem necítila žádné zavrávorání, připadalo mi to velmi stabilní a nepotřebovala jsem tolik energie k udržení rovnováhy. Jasper se ode mě odtáhl a postavil se přede mě.

„Proveď výkop,“ řekl. Poslechla jsem ho. Byla jsem na svůj výkon hrdá, ale on se stále ještě mračil.

„Špatné?“ zeptala jsem se ho.

„Ty chceš uznání od upíra?“ ozval se najednou Mike. Ignorovala jsem ho.

„Ne,“ odpověděl. „To jenom… že se mě nebojíš. Ani jeden z vás dvou se mě nebojíte.“ Překvapeně jsem se na něj dívala.

„A to je problém?“ zeptala jsem se ho.

„Pro mě je to nezvyklé,“ odpověděl mi a díval se mi do očí. Už se tolik nemračil.

„Tak ještě jednou,“ řekl a já jsem ho poslechla.

Po několika zdárných pokusech jsem byla sama se sebou spokojená. Ale Jasper si evidentně nemyslel, že to bylo až tak dobré.

„Ještě jednou udělej výkop a nech nohu ve vzduchu,“ řekl mi a sledoval moji pozici. Zamračil se. Opět ke mně přistoupil a opatrně položil ruce na moje koleno. Mírně mi ho vytočil. Přesunul jednu svoji ruku na kotník a najednou se zarazil. Stáhl svoje ruce a ustoupil o krok ode mě. Spustila jsem nohu opět na zem a dívala jsem se na něj překvapeně.

„Edwardovi se moc nelíbí, co dělám,“ odpověděl na moji nevyřčenou otázku.

„Jak dlouho tam je?“ zeptala jsem se ho překvapeně. Nevěděla jsem, jestli se víc zlobím nebo mě těší, že je tak blízko.

„Už docela dlouho,“ řekl a hlavou mi naznačil směr k opačnému okraji mýtiny. Když jsem se tam otočila, uviděla jsem ho, jak vychází zpod stromů lidskou chůzí. Netvářil se zrovna moc nadšeně. Připadalo mi, že se na Jaspera zlobí.

„Promiň,“ řekl Edward a díval se na Jaspera, který stál kousek za mnou. „Mně to nepřijde tak bezpečné.“ Omluvně se usmál.

„Bezpečné?“ On si opravdu myslí, že bych se v přítomnosti jeho bratra nedokázala ovládnout a zabila ho?

„On tím myslel, že Jasper by ti mohl ublížit,“ upozornil mě Mike.

Aha. Tak to je jiná. Ještě že moje myšlenky nepřečte, pomyslela jsem si mírně zaraženě. Mezitím se oba dva na mě otočili.

„Jasper je z nás nejmladší vegetarián. A ty jsi cítit po celém lese, to není moc dobré a ještě k tomu, když na tebe sahá,“ řekl Edward a mně se zdálo, že při posledním slově se mu zlobně zalesklo v očích. Nevěděla jsem, co na to mám říct.

„Já vím, Jaspere, ale…“ řekl po chvilce zase Edward a díval se přímo na něj. A já pochopila, že se spolu baví pomocí svých schopností.

„Ne, samozřejmě, že ne… no dobrá, tak mi to vadí.“ Edwardův tón v sobě nesl stopu hořkosti. Jasper se na toto jeho prohlášení, které mi nedávalo smysl, usmál. Moc se mi nelíbilo nevědět, o čem se to baví. Především proto, že to mělo se mnou souvislost.

„Omlouvám se, jenom bych nechtěl, aby se ti něco stalo,“ promluvil zase Edward a díval se na mě.

„Ale mně se nic stát nemůže,“ podotkla jsem zdráhavě. Myslela jsem, že to chápali. Vždyť mi sám připomněl setkání v Londýně před tou spoustou let. Oba dva se na mě dívali mírně překvapeně a snad i trochu nevěřícně.

„Jak to, že se ti nemůže nic stát?“ zeptal se mě Edward a když viděl, že se nadechuji k odpovědi, tak rychle dodal: „To, že nestárneš, ještě neznamená, že se ti nemůže nic stát.“

Tak tohle mě nenapadlo. Brala jsem to jako samozřejmé. Jenže pak mi došlo, že upíři nestárnou, ale přitom je možné je zničit. Proto to brali automaticky takhle.

„No, u mě to tak ale prostě je,“ řekla jsem jim a nervózně očekávala jejich reakci.

„Ty nemůžeš zemřít?“ zeptal se mě Jasper zvědavě. Jenom jsem zavrtěla hlavou.

„Nesmrtelná v pravém slova smyslu,“ řekla jsem po chvíli, kdy ani jeden z nich nevěděl, co na to říct.

„Ale jak je to možné? Carlisle říkal, že jsi člověk,“ ozval se opět Jasper. A já to znovu uslyšela. Dívčí pláč. Nářek. Mumlala nějaká slova, kterým jsem nerozuměla. Nechtěla jsem jim rozumět. Nechtěla jsem si vzpomenout. Ale mysl mi sama připomněla ty tiché, šeptané prosby v proudu slz.

Ne, prosím, už mě nechte, slyšela jsem ten známý hlas. Já nejsem čarodějnice. Já nejsem…

„Natašo,“ ozval se vedle mě Mike konejšivým hlasem. Edward směrem k Jasperovi zavrtěl hlavou.

„Ne, to je v pořádku,“ řekla jsem a přišlo mi, že můj hlas je nějaký mdlý. Vzdychla jsem si a sedla si do trávy. Jasper vypadal zkroušeně. Edward si vedle mě sedl na bobek a pohladil moje předloktí. Věděla jsem, že se mi ty vzpomínky budou vracet, dokud jim nedám volný prostor a nenechám je vyplout na povrch.

„Já… je to už strašně dávno. Žila jsem v malé vesnici v Evropě,“ začala jsem jim pomalu vyprávět a vzpomínky mi proudily hlavou. Viděla jsem to před sebou. Nízké hliněné domky. Slaměné střechy. Kousek za domky malá fara. Uprostřed vesnice studna a kolem ní malé děti. Příliš malé na práci na poli, příliš velké, aby je mámy nosily sebou.

„Bylo mi něco přes dvacet, když se to stalo. Vlastně ani nevím, co se mi přesně stalo. Našel mě soused v lese s rozbitou hlavou. Donesl mě k faráři, ale ten řekl, že už mi není pomoci. Začali připravovat můj pohřeb, ale já jsem se probrala. Nepamatovala jsem si, co se stalo,“ mluvila jsem a před sebou viděla tu místnost plnou lidí. Jakmile se po vesnici rozkřiklo, že jsem se probrala, tak se přišli podívat. Všechny jsem je znala. A oni znali mě. Ale teď se na mě dívali zvláštním pohledem. Byla v něm ostražitost. Nedůvěra. Nechápala jsem to. Hlava mě bolela, farář se modlil u mého lůžka a oni stáli pár kroků ode mě a v očích jsem jim zahlédla strach. Něco si mezi sebou šeptali. A pak jsem ho uviděla. Mladý muž, stál kousek stranou od ostatních a díval se mi do očí. Vypadal překvapeně. Neznala jsem ho.

„Všichni se divili, že jsem naživu. A ještě víc jsem je překvapila, když jsem se začala vyptávat na muže, který tam postával. Neznala jsem ho. Do vesnice moc cizinců nepřicházelo,“ vypravovala jsem a slyšela jsem ten jejich šepot. Neměla jsem tolik trvat na tom, že tam opravdu stojí.

„Už to, že jsem nezemřela, je děsilo. Uzdravila jsem se příliš rychle. A pak Mike. Trvala jsem na tom, že je skutečný. Popsala jsem ho do nejmenších podrobností. A to jsem neměla. Zrovna se začínala řešit otázka čarodějnictví. A náš mladý farář byl příliš ctižádostivý.“ Ten lesk v jeho očích, když ho to napadlo. Byla jsem stále ještě na jeho faře, ale už mi bylo mnohem lépe. Dva dny poté, co jsem se probrala. A ten cizí muž stále stál u mě. Nemluvil, jenom vše kolem sebe sledoval. A posledních pár hodin sledoval především faráře. Ten se na mě zrovna díval. Měl zamračený výraz. A pak jsem to viděla. Snad až zlomyslný záblesk v očích. Otočil se a někam odběhl. Za pár hodin se vrátil i s davem lidí a tlustou knihou v podpaží. Bible to rozhodně nebyla.

„Nařkl mě z čarodějnictví před celou vesnicí.“ V naší vesnici to bylo poprvé, ale slyšeli jsme o několika ženách z vedlejších vesnic. Strašidelné povídačky, vyprávěné za dlouhých zimních večerů, mě v tu chvíli děsily mnohem více. Povídalo se, jak je mučili ještě předtím, než je upálili. Ale já jsem věděla, že jsem neudělala nic špatného, to byla moje záchrana. Velmi brzy se ukázalo, že marná. Farář byl nejenom ctižádostivý, ale také to byl sadista. Zjistil to až díky mně.

„Vynutil si moje doznání a den na to mě upálili,“ domluvila jsem a viděla ty strašlivé scény znovu. Mučil mě několik dní. První den jsem si myslela, že když jsem neudělala nic špatného, tak mě nechá jít. Vyslechne mě a pustí konečně domů. Ano, vyslechl mě. A pak mě přivázal k dřevěnému stolu. Do té chvíle jsem na své kůži nepocítila důtky. Druhý den jsem byla vysílená, ale přesto stále jistá svojí pravdou. Znovu mě vyslechl a pak mě seznámil s rozžhaveným železem. Třetí den jsem již kolísala ve své jistotě o vlastní nevině, přesto jsem trvala na své původní verzi, když mě znovu vyslýchal. Oheň uvnitř vlastního těla jsem si uvědomovala o něco více než ten, který mi farář přikládal k chodidlům. Další den jsem faráři odsouhlasila vše, co chtěl. Viděla jsem v jeho očích vítězství a po chvíli i zklamání. Další den mě odvedli do středu vesnice, kde již čekala hranice. Přivázali mě k velkému dřevěnému kůlu uprostřed. Slzy mi tekly po tvářích. Prosila jsem je, snažila se je obměkčit. Nic nepomáhalo. Zapálili hranici. A já viděla, jak se plamen hladově plíží k mým nohám. Začali na mě pokřikovat. Srdce se mi rozbušilo. Dech zkrátil a zrychlil. A já ucítila spalující plameny kolem svého srdce. Plamen zevnitř mě začal stravovat o chvíli dřív než ten zvenku. Nechtěla jsem zemřít, ale bolelo to tolik, že jsem si přála mít to už za sebou. Když mi plameny olizovaly kolena, plamen uvnitř mě už stravoval celé moje tělo. Z posledních sil jsem se rozhlédla po přihlížejících. Většina mě sledovala s divokým výrazem. Pouze tři páry očí, stranou od ostatních, prolévaly slzy. A jeden pár mě sledoval s hrůzou. Jako kdyby věděl, co přijde. V ten okamžik jsem vybuchla. Nikdo a nic kolem nebylo ušetřeno. Pouze ten jeden pár očí, ve kterých se zračila hrůza, zůstával pořád na místě. Rozhlížel se vyděšeně kolem sebe. Bolestí jsem měla zmatenou mysl, ale jeho jsem viděla jasně, stejně jako dnes.

 

Vzpomínka mě pustila ze svých spárů a já opět uviděla dva upíry přede mnou. Stáli teď vedle sebe a oba se tvářili překvapeně. Mike stál těsně vedle mě a tiskl mi ruku. Věděl, jak je tahle vzpomínka bolestivá. Najednou jsem ale ucítila podivný klid. Mike se na mě překvapeně podíval.

„Co to je?“ zeptal se mě.

Co? Neměla jsem nejmenší tušení, na co se mě to ptá.

„Já nevím, jak to popsat. Byla jsi rozrušená z té vzpomínky. Vyloženě tě to bolelo, když jsi na to myslela. A najednou nic. Upadla jsi do zvláštního klidu. Ale bez jakékoliv příčiny,“ vysvětloval mi Mike a mračil se.

„To dělá Jasper,“ ozval se najednou Edward. Oba dva jsme se na něj překvapeně podívali.

„Mysleli jste ten klid, že? Jasper nejenom emoce cítí, ale dovede je i ovládat,“ vysvětloval nám. Mike se ještě víc zamračil.

„Já ale na sobě nic necítím,“ prohlásil Mike a díval se přímo na Edwarda. Ten se zmateně podíval na mě.

„Mike to prý nijak nepociťuje,“ přetlumočila jsem mu. Edward se zvědavě podíval na Jaspera, který celý rozhovor jen tiše sledoval.

„Cítím, že je stále rozrušený,“ začal Jasper a Mike tišeji poznamenal, že se necítí rozrušený, ale naštvaný. „Ale nedokážu ho uklidnit,“ pokračoval Jasper a zamračil se. Edwardovi unikl krátký smích. Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Jasperovi se nelíbí, že ani jeho schopnost na tebe neplatí zcela normálně,“ vysvětlil mi Edward.

„No, tvoje na mě nepůsobí vůbec,“ poznamenala jsem. Edward se usmál a kývl k Mikeovi.

„Jeho vidím,“ řekl a úsměv se mu ještě o něco roztáhl, když dodal: „Teď jsem si vlastně vzpomněl, že si Esmé přála, abychom tě k nám někdy pozvali na oběd.“

„Na jídlo do upířího doupěte?“ ozval se Mike a měl zamračený výraz.

„No, já…“ Nevěděla jsem, jestli to mám přijmout nebo raději odmítnout.

„Esmé by tě moc ráda poznala,“ přidal se Jasper.

Nebudeš mě mít rád, když půjdu, že jo? zeptala jsem se v mysli Mikea. Podíval se na mě a pořád se trochu mračil, ale tvář se mu postupně vyjasnila a pak mi odpověděl: „Já to přežiju. A ty ostatně taky. Přinejhorším oni ne a přestěhujeme se do Londýna.“

Jo, to by se ti líbilo, neodpustila jsem si.

„Dobrá, někdy se u vás zastavím na oběd,“ řekla jsem jim a neodolala úsměvu, když jsem viděla, jakou ta prostá odpověď udělala Edwardovi radost.

„Třeba dneska?“ vypadlo z něj okamžitě.

„Ne, dneska ne. Musím se jít domů umýt,“ odpověděla jsem mu.

„Sprchu máme taky.“

„A musím se převléct do něčeho čistého,“ nedala jsem se.

„Máme v domě jednoho nakupovacího maniaka, který má náhradní oblečení ve všech velikostech, barvách a tvarech,“ zkoušel to Edward dál.

„Ne, dneska opravdu ne,“ ukončila jsem debatu a mrzelo mě, když jsem viděla, jak Edwardovi poklesly koutky úst. „Ale zítra bych mohla,“ dodala jsem a doufala, že znovu uvidím ten úsměv. Objevil se tak rychle, až jsem si říkala, že to snad byla na mě past. Podívala jsem se na Jaspera a ten se jen pobaveně usmíval.

„Dobrá, tak zítra tě vyzvednu v jedenáct,“ řekl Edward a bral to jako uzavřené téma.

„Ne, já vím, kde bydlíte, přijedu sama.“ Nepřišlo mi správné, aby se kvůli mně musel tolik obtěžovat.

„Nesnaž se, stejně tu všichni víme, jakou radost ti to dělá,“ ozval se Mike otráveně. „Já ti to vidím vyleptané v přední části lebky, Jasper to z tebe cítí a Edward to vidí u něj… i když si myslím, že to z tebe musí i cítit,“ dodal posměšně. Jasper se k nám otočil zády, přesto jsem si byla jistá, že se snažil potlačit smích. Edwardovy oči se zúžily a mírně potemněly.

„Já se pro tebe zastavím,“ řekl a ačkoliv jeho tón byl temný, srdce mi zvláštně poskočilo. Tolik bych si přála, aby tu nebyl Jasper. Znovu ten tichý, nenápadný smích z jeho směru. A Jasper zmizel, stál na kraji mýtiny, mezi prvními stromy. Cítila jsem, jak mi červenají tváře. Zamračila jsem se. Tenhle boj neprohraju.

„Přijedu sama,“ procedila jsem skrz zuby.

„V jedenáct jsem u tebe,“ nechtěl se nechat odbýt.

„Bojuješ s větrnými mlýny, milá zlatá,“ ozval se opět Mike.

„Tak fajn,“ skoro jsem vyštěkla. Edward se na mě zářivě usmál a pak kývnul na Mikea. To se mi vůbec nelíbilo. Zamračila jsem se a rozhodla se, že s tréninkem je stejně už dnes konec, tak půjdu domů. Otočila jsem se a vyrazila na druhou stranu. Najednou přede mnou stál Edward s omluvným výrazem, který ovšem kazily jeho cukající koutky úst.

„Promiň, to jenom, že když teď vím, že ti nemůžeme ublížit, tak…“ začal mluvit Edward, ale najednou se zarazil. „Co by se stalo, kdyby tě upír kousl, ale nevysál?“ zeptal se se zvláštním podtónem v hlase. Malá jizvička na zadní straně krku mě zamrazila a já automaticky vztáhla ruku, abych si ji promnula. Sledoval moji ruku a tím jsem si uvědomila, co dělám. Zase jsem ji stáhla.

„Pár dní by mi bylo zle a pak by vše bylo jako předtím,“ odpověděla jsem mu a doufala, že se to nedá považovat přímo za lež, když si jenom trochu upravím skutečnost.

„Jenom trochu?“ zeptal se Mike.

Nemusí vědět, co to se mnou dělá. Přežiju a zůstanu člověkem, to je důležité, odpověděla jsem mu.

„Jak myslíš.“ Mikea to evidentně zase tolik netrápilo.

„Jak si můžeš být tak jistá?“ ozval se Edward a jeho oči mě doslova provrtávaly.

„Už jsem to zažila,“ přiznala jsem popravdě. Vymluvit se z takto přímé otázky by bylo těžké. Viděla jsem, že se mu to moc nelíbí.

„Jsi opravdu zvláštní,“ povzdychl si. Musela jsem se zasmát.

„To mi říká upír, který čte myšlenky?“ Pouze pokrčil rameny.

„Já už půjdu domů, musím zapracovat na jednom úkolu do školy,“ řekla jsem mu.

„Chceš doprovod?“ zeptal se mě s nadějí v hlase. Zavrtěla jsem hlavou.

„Dobře, tak se uvidíme zítra.“ Nenechal si zkazit náladu. Přikývla jsem a usmála se na něj na rozloučenou.

On se mi předtím vyhýbal, protože se bál, že by mi mohl ublížit, že jo? zeptala jsem se v mysli Mikea, když jsme odcházeli.

„Jo, myslím, že jo,“ odpověděl mi zamyšleně. „No, uvidíme zítra,“ dodal ještě a na moji otázku, co že to uvidíme, jenom zavrtěl hlavou. Vešla jsem mezi stromy a namířila si to domů.

 

---

Moc ráda bych poděkovala Cam za její neustálou trpělivost s korekturou.

 

Povídky od Clei

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

7)  Twilly (08.05.2012 15:43)

No teda, Cleoušku, ty to tak hezky motáš, že netuším kde mám budku, čéče

Yasmini

6)  Yasmini (07.05.2012 12:33)

HMR

5)  HMR (06.05.2012 19:49)

Clea

4)  Clea (06.05.2012 17:55)

Opět díky za komenty, moc mě potěšily
Fanny, ještě víc nevyjasněných věcí? ale už jsem aspoň na něco odpověděla
Jinak, zrovna hloubám nad další kapitolou a ještě nejsem zcela rozhodnutá, co všechno v ní objasním, takže pokud si přejete něco konkrétního vědět, tak to sem napište a já to zvážím ;) Samozřejmě, nemůžu slíbit, že to použiji, na zodpovězení některých věcí ještě není vhodný čas a jiné se mi nemusí hodit do následující kapitoly

Fanny

3)  Fanny (06.05.2012 10:11)

Zůstává stále spousta a spousta nevyjasněného... Možná ještě více než předtím...

Scéna na louce byla opravdu povedená :D :D :D Jasper cítí emoce a tak trochu nefunguje jeho schopnost. Edward, který je zamilovanej až po uši a jeho schopnost nefunguje napůl vůbec. :D Nataša, která je nesmrtelná a celá záhada sama. :D A Mike, u kterého si prostě stojím za svým.

Michangela

2)  Michangela (06.05.2012 07:19)

1)  hela (05.05.2012 23:09)

krásné krásné krásné, prosím další odpovědi

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek