Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Winter_Queen.jpg
Zima nám klepe na vrátka
a s ní přichází pohádka.
O čem že bude? Kdopak ví?
O lásce, o kouzlech, o přátelství,
o tom, jak všechno přemůže ctnost,
o tom, co přinese budoucnost...
Bylo to, nebylo? Kdopak to ví?
Ti, co to věděli, dávno už spí...

5. kapitola - Zachráněná

Bella stála ve dveřích stáje a sklesle se dívala na prázdné stání po Jakeově koni. Zase byl pryč. A zase na ni nepočkal. Co se to s ním u všech všudy v poslední době dělo?

Přestal s ní žertovat. Přestal si ji dobírat a skoro se ani neusmál. Byl zamlklý, zasmušilý, duchem nepřítomný, a kdyby jen duchem! Prázdná stáj a volné místo u Swanovic jídelního stolu dávaly jasně najevo, že byl často nepřítomný i tělem. Čím dál víc času trávil v lese a když se ho Bella ptala, jestli mu něco nechybí, jen krčil rameny.

A nejhorší na tom bylo, otec ho za to dokonce chválil. Vůbec si nedělal starosti, jak je možné, že se Jacob tak strašně změnil. Snad si toho ani nevšiml. A že je pořád v lese? No, vždyť je svědomitý pomocník vrchního lovčího, ne?

„Copak tady děláš?“ ozval se otcův hlas Belle za zády. Už zase ji nachytal u stáje, jako před tím plesem. Copak ji teď víc hlídá?

„Chtěla jsem si vyjet,“ povzdechla si zklamaně a otočila se k němu.

„Sama?“ Otcovo obočí se hněvivě stáhlo. „Bello, říkal jsem ti-“

„Sama ne,“ skočila mu do řeči. „Měli jsme jet s Jakem. Jenže zase zmizel sám, a přitom mi slíbil, že na mě počká,“ postěžovala si. „Poslední dobou mi to dělá pořád. Už na mě nemá vůbec čas,“ rozmrzele zavřela vrata do stáje.

„Snad bys ho nechtěla zdržovat od práce?“ napomenul ji otec. „Už nejste malé děti. Jacob má své povinnosti a ty taky. Stejně jste spolu trávili víc času, než bylo zdrávo. Ty sama bys měla dbát na svou dobrou pověst,  učit se šít a vyšívat a tkát nebo co vlastně děvčata dělají, a ne se toulat s mládenci po lesích. Ještěže alespoň Jacob má rozum.“

„Ale tati,“ namítla Bella trochu uraženě, „Vždyť Jake je jako můj bratr! Vyrůstali jsme spolu. Ani by mě nenapadlo, že...“

„Tebe třeba ne. Možná, že Jakea ano – a dobře ví, že se to nehodí. A už dost o tom. Nemá za tebou dnes přijet Alice Cullenová?“ odváděl otec řeč jinam.

„Má – ale až odpoledne.“ Náhle Bellu něco napadlo. „Tati, ty jsi věděl o tom, že se Cullenovým ztratil syn?“

„Věděl,“ odpověděl otec udiveně. „Před časem ho hledalo skoro celé království. Marně, jak asi už víš.“

„Proč jsi mi o tom neřekl?“ nakrčila čelo. „Mohla jsem taky pomoct.“

„Přesně pro tohle jsem mlčel,“ ušklíbl se. „Chtěla bys hledat s námi. Do všeho se vrháš po hlavě a tohle nebylo nic pro děvčata. Ještě by ses ztratila taky.“

„Vždyť znám les skoro líp než ty! Ale ty ve mně vidíš pořád jen malou holku,“ rozmrzela se Bella. „No, co se dá dělat. Asi budu muset místo vyjížďky tkát,“ ironicky se usmála, otočila se k otci zády a spěšně se vrátila do domu. Nechtělo se jí do kuchyně ani do salónu, a tak vyběhla schodiště a vpadla do své ložnice.

„Aby do toho hrom uhodil!“ ulevila si, jen za ní zapadly dveře. „Co to tatínka popadlo? Šít? Vyšívat? Tkát? Já?! Nikdy!“

Ale co teď bude dělat? Nudit se? Zrak jí přelétl na stolek u postele, na kterém ležely dvě knihy z Cullenovic knihovny. Půjčila si je od Alice – byly to báje a pohádky a pověsti, sesbírané po celém světě. Když ani po několika schůzkách v jejich domě společně s ostatními nedokázali přijít na nic, co by vysvětlovalo ten příběh a píseň, napadlo Bellu, že by mohla vodítko najít v knížkách. Vždyť v pohádkách taky pořád někdo někoho vysvobozuje, ne?

Jenže to byly samé hlouposti. Prohledat jezero a najít zlatý prsten spolknutý rybou, sesbírat perly na louce nebo hrách z popela, vyzkoušet všem dívkám v království ztracený střevíček, sedm let nepromluvit a tkát košile z kopřiv... vida, kdyby byl Edward zakletý do krkavce, to otcem doporučované tkaní by se jí teď možná hodilo. Ale o zakletí do ledu nenašla nic. A o horoucím srdci teprve ne. Čím dál víc jí připadalo, že se tím ani srdce nemyslí. Spíš život, krev a život. Ale bála se to říct nahlas. Bála se, že by jí ostatní řekli to samé, co napadlo ji. Kdo by chtěl položit svůj život, aby zachránil někoho jiného?

Věděla, kdo ano.

Ruka jí zabloudila k přívěsku na krku, k tomu medailonku, ve kterém nosila podobiznu mladíka, kterého nikdy na vlastní oči nespatřila, ale který jí připadal den ode dne známější a bližší. Jakoby k sobě patřili. Jako by jeho rodina byla i její...

Sundala si náhrdelník z krku, otevřela medailonek a zadívala se na tvář v něm vyobrazenou. A v duchu se přenesla zase zpátky ke Cullenům. Byla u nich na návštěvě už poněkolikáté.

Zrovna se v salónku znovu dohadovali, co může znamenat ta píseň, a jak a čí srdce by bylo možné postrádat. Rosalie navrhovala zvířecí oběti a hájila svůj názor poukazováním na obětní oltáře prastarých národů, na krev zvířat, stékající po kamenných pultech a horká srdce, vrhaná do obětních hranic.

Alice jí odporovala. „Kdyby to bylo tak jednoduché, Rosalie, nemyslíš, že už by to dávno někdo udělal?“

„Třeba to nikoho nenapadlo,“ ozval se Emmett, jako neochvějný rytíř vždy na straně své lásky. „Třeba se nad tím nikdy nikdo nezamyslel, tak jako my.“ Rosalie na něho vděčně pohlédla, ale pak se do toho vložil Jasper.

„To si nemyslím. Věřím, že třeba ten loutnista se o tom nauvažoval už hodně – a kdyby tohle mohlo pomoci, určitě by nám to řekl.“

„Navíc,“ vmísila se do toho Alice, „nejspíš by bylo potřeba nejdřív nějak najít ten zámek. Jak bychom jinak poznali, že to funguje? Že bychom u nás na zahradě podřízli slepici a vyřkli do čtyř světových stran: Obětujeme tvoje horoucí srdce a krev za Ledovou královnu? A pak co? Pak bychom si sedli a čekali, až se Edward vrátí? Nebo jestli se vůbec vrátí? To bychom se asi načekali!“ Znechuceně zavrtěla hlavou a povzdechla si.

Bella už toho měla dost. Zvedla se a pomalu přešla ke dveřím. Nikdo si jí v tu chvíli nevšímal – všichni se pustili do další rozepře, jestli má pravdu Alice nebo Rosalie. Otevřela dveře a proklouzla na chodbu. Sloužícího, který zrovna spěchal okolo za nějakou svou prací, se zeptala, kudy se dostane do knihovny, a poté, co jí ukázal na bohatě vyřezáváné dveře na druhé straně chodby, otevřela je a vstoupila dovnitř.

Užasle se rozhlédla po obrovské místnosti, která musela zabírat celou délku chodby a zaručeně sahala přes dvě patra. Všude kolem zdí stály knihovny sahající až ke stropu, kromě zdi naproti, kterou dělilo několik vysokých oken, vedoucích do zahrady a lemovaných tmavomodrými sametovými závěsy. Okolo celé místnosti se táhla galerie, na niž vedla dvě vyřezávaná dřevěná schodiště. Místnost byla zařízená pohodlnými křesly, stolky s lampami, několika psacími stoly a psacími potřebami na poznámky, opodál stál i veliký glóbus na dřevěném, bohatě zdobeném podstavci. Mezi jednotlivými okny visely obrazy – zřejmě portréty členů Cullenovic rodu. Poznala Alici, trochu mladší než byla teď, na vedlejším obraze byl Emmett, támhle na tom dalším dvojice lidí, které neznala – vysoký světlovlasý muž a tmavovlasá žena. Poznala Alicin nos a živé jiskřivé oči, a na tom muži zase bylo vidět, odkud má Emmett hrdou linii brady a veselý úsměv. Museli to být jejich rodiče. A na tom dalším obraze – Bella zůstala stát jako přimrazená. Ze zlaceného rámu na ni shlížel s lehkým úsměvem na rtech a se zasněným pohledem zelených očí ten, koho už znala z medailonku. Bronzové vlasy, pravidelná tvář, oči zářící laskavostí a upřímností, plné rty s koutky zvednutými v úsměvu, o kterém věřila, že jen málokdy opouští jeho tvář; stál tam, štíhlý a urostlý, a díval se přímo na ni. Jako by těma očima viděl až na dno její duše. Jako by k ní promouval. „Přijď za mnou, najdi mě, zachraň mou duši, pomoz mi! Přijď, než se mé srdce změní v led, než se v led změním celý, než ztratím lidskou tvář!“ Ty oči ji okouzlovaly, prosily, zapřísahaly, žadonily, volaly o pomoc.

„Přijdu,“ pomyslela si. „Přijdu. Jen mi řekni, kde jsi?“

„To kdyby nám tak dokázal říct,“ ozval se za ní hlas plný bolesti. Bella se lekla. Řekla to nahlas? Prudce se otočila a ruka jí vylétla k ústům, když spatřila ženu, kterou teď už taky znala z obrazu. Jen v těch veselých očích, Aliciných očích, byl hluboký smutek a tvář halil závoj beznaděje.

„Polekala jsem tě? Odpusť, to jsem nechtěla,“ usmála se ta příchozí a ukázala k nejbližšímu křeslu. „Pojď, posaď se tu se mnou na chvíli. Ty jsi Bella, viď? Bella Swanová, dcera vrchního královského lovčího. Alice mi o tobě vyprávěla. Jsem ráda, že tě poznávám. Já jsem Esme Cullenová, matka Alice a Emmetta a...“

„Edwarda,“ tiše dokončila Bella a všimla si, že Esmeinou tváří zase projel smutek jako nůž.

„Zaujal tě obraz mého syna?“ kývla k obrazu, visícímu na stěně. „Škoda, že ho nemůžeš poznat doopravdy. Možná, kdyby tě znal... nehledal by bůhvíco v lese. Možná zrovna ty bys ho udržela doma. Doufala jsem, že si také najde své štěstí jako Alice a Emmett. Na jejich zásnubách na jaře byla spousta krásných děvčat a mnoha z nich se líbil, točilo se jich kolem něj celé hejno. Myslela jsem, že by jedna z nich... Ale jen se tomu smál.“ Vzpomínka na ty šťastné časy jí projasnila oči a vyhladila ustarané vrásky na čele. Najednou jako by omládla.

„Nikomu nedaroval své srdce,“ tiše poznamenala Bella a vzpomněla si na muzikantova slova.

„Zvláště jedna z nich byla skoro... neodbytná,“ nevšímala si Esme Belliny poznámky a dál pokračovala ve vzpomínkách. „Tanya Denaliová je kráska a dcera našich dobrých známých a myslím, že i její rodiče doufali ve šťastný svazek těch dvou. Ale Edwarda nezaujala. Když začal mizet do lesů, nejdřív jsem myslela, že utíká, aby se jí vyhnul. Ale pak odjela a on se toulal dál, doma neměl stání. Jako by něco hledal a nemohl to najít. A nakonec se ztratil úplně. Bojím se, že ho už živého nikdy neuvidíme. Vlastně ani mrtvého... Co jsme se ho nahledali! Můj muž sedl na koně a sám vedl pátrací oddíly, projezdili široko daleko celý kraj, celé království. Nikde po něm nezůstala ani stopa,“ řekla trpce. „Možná ho roztrhala divá zvěř, nebo spadl ze skály a srazil si vaz, jak myslí jeho otec. Ale já tomu nevěřím!“ vrtěla hlavou, v hlase vášnivou touhu uvěřit vlastní naději. „Edward nemůže být mrtvý, nesmí!“

Bella položila ruku na její paži a konejšivě ji stiskla. „Taky si myslíme, že není,“ souhlasila s ní. „Snažíme se najít způsob, jak ho zachránit.“

„Ach ano, ta píseň,“ podívala se na ni Edwardova matka a skepticky se usmála. „Alice mi o tom říkala. Ale jak by to mohla být pravda? Zní to jako pohádka.“

„Právě, pohádka,“ přitakala Bella. „Proto jsem hledala knihovnu. Myslela jsem si, že v nějaké knize pohádek nebo pověstí bychom mohli najít klíč k té záhadě. Nějaký způsob, jak ho najít a přivést zase zpátky.“

Esme se na ni zadívala a v očích se jí objevil zájem. „Tobě na tom hodně záleží, viď?“ Když viděla, jak Bella zčervenala, pohladila ji pohledem a povzdechla si. „Škoda, že jsme tě neznali dřív. Kdybys byla na těch zásnubách ty, možná bys dokázala to, co Tanya Denaliová nesvedla.“

Vstala z křesla a ukázala nahoru na galerii. „Pohádky jsou tamhle. Vezmi si, kterou knihu chceš. Snad to opravdu pomůže.“ Obrátila se k odchodu, ale ve dveřích se ještě zastavila a otočila se k Belle. „Dala bych vlastní život za jeho záchranu. Každá matka by obětovala vlastní srdce i každou kapku krve v žilách za život svého syna!“

Matka. Matka by za život svých dětí obětovala cokoliv. Jenže Bella nevěděla, jak by jim tohle mohlo v téhle situaci pomoci.

***

Ze dvora do Bellina pokoje dolehl nějaký ruch a shon. Slyšela, jak se otvírají vrata do dvora, pak se ozval klapot kopyt. Vrátil se Jake? No počkej, teď si to s tebou vyřídím, žes mi utekl, pomyslela si Bella a vyběhla z pokoje. Než se ale dostala ke schodům, dole bouchly dveře, uslyšela rozrušené hlasy a nějaká služebná vyjekla. A pak uviděla Jakea. Prostovlasý, bez pláště, boty mokré roztávajícím sněhem, a v náručí držel ve svém plášti zabalené něčí tělo. Když uviděl Bellu, jen ten uzlíček pozvedl směrem k ní.

„Našel jsem ji v lese,“ řekl bezbarvě.

Bella seběhla schody a popošla k němu. Odhrnula Jakeův plášť a zpod něj se vyřinula kaskáda bohatých rezavých kadeří, provlhlých od mokrého sněhu. Dívala se do jemné dívčí tváře, bledé a nehybné. Víčka měla zavřená, rty promodralé zimou a rozpraskané mrazem. Sáhla jí na čelo – bylo jako led.

„Rychle,“ řekla. „Utíkej s ní nahoru, do pokoje pro hosty. Je tam zatopeno. Ty,“ otočila se ke své komorné, která před chvílí vyjekla úlekem, „sežeň služebné a nanoste nahoru horkou vodu. Musíme ji zahřát. A nahřejte cihlu do postele. A ať uvaří horký čaj. Tak dělej!“ popohnala ji a pak spěchala za Jakem nahoru.

Když položil tu neznámou dívku na lůžko, vyhnala ho. „Jdi dolů a dejte si s otcem oběd. Musíme ji svléknout z těch promrzlých věcí a rychle zahřát, a k tomu tady mužské nepotřebujeme.“

Neodpověděl, jen mlčky přikývl a otočil se k odchodu. Do místnosti už vcházely dvě služebné s putýnkami plnými horké vody a začaly je vlévat do velké kádě za zástěnou. Jedna z nich hned potom začala přikládat do krbu a měchem oheň rozdmýchala tak, že plameny začaly šlehat až do komína. Komorná, která vešla za nimi, za odcházejícím Jakem zavřela dveře a pak pomohla Belle tu dívku svléknout. Zhrozily se na jejíma bosýma nohama, rozpraskanýma a fialovýma až do černa. Musela ve sněhu chodit bosa.

„Musíme pomalu,“ podotkla Bella. „Ty nohy...“ Komorná přikývla a začala je opatrně zahřívat vyhřátým ručníkem. Svlékly dívce roztrhané promáčené šaty a jak jí začalo pronikat teplo ze sálajícího krbu, unikl jí ze rtů tichý vzdech.

„Tak do vody,“ zavelela Bella a spolu se služkami dívku přesunuly do kádě. Zasténala a pootevřela oči, plné strachu a hrůzy.

„Neboj se, jsi v bezpečí,“ uklidňovala jí Bella. „Kdo jsi? A odkud?“ ptala se jí, ale dívka jen znovu zavřela oči, jako by se jí ulevilo a mohla se poddat únavě.

Když Bella po nějaké době vešla do jídelny, otec i Jake k ní vyčkávavě vzhlédli.

„Udělaly jsme, co jsme mohly. Vykoupaly ji, převlékly, nalily do ní horký čaj a uložily do postele. Dělají mi starost její nohy, měla omrzliny. Ale dala jsem jí na ně mast od té staré kořenářky, co bydlí u hradeb – měla by jí pomoci. Jestli nedostane horečku, bude brzy v pořádku.“ Sedla si ke stolu a nabrala si jídlo.

„Kde jsi ji vlastně našel?“ zeptala se zvědavě Jakea.

„V lese,“ odpověděl opět bezbarvě.

„To vím. Ve kterém lese? A kde přesně? Znáš ji? Odkud je?“

Jake jen zavrtěl hlavou a Bella si povzdechla. „Musíme zjistit, kdo to je, Jakeu,“ řekla podrážděně. „Možná ji někdo hledá, ztratila se, nebo jí někdo ublížil. Kde by se vzala v lese?“

„Snad nám to poví sama,“ vložil se do toho otec. „Zatím zůstane tady a až jí bude líp, uvidí se.“

Bella už neprotestovala. Ponořila lžíci do polévky a pustila se do jídla. Ale pořád pokukovala po Jakeovi. Chtěla mu vytmavit to, že jí ráno utekl, ale on si jí vůbec nevšímal. Nepřítomně jedl, zrak upřený oknem někam do dálky, a když dojedl, tiše poděkoval a zvedl se k odchodu. Položila lžíci a vyběhla za ním. Dohonila ho až u dveří.

„Jakeu, počkej,“ zastavila ho. „Kam zase jdeš?“

„Ven,“ pokrčil rameny.

„Kam ven? A proč jsi na mě ráno nepočkal?“

Mlčel. Bella zavřela oči a zklamaně si povzdechla. „Co se to s tebou děje, Jakeu? Nikdy jsi takovýhle nebyl. Jako bys to ani nebyl ty!“ Do hlasu jí pronikl tlumený vzlyk, který jako by konečně prolomil Jakeovu netečnost. Vzal ji za ruce a stiskl, jako by hledal oporu a záchranný pás. Podívala se na něj.

„Nevím, Bello,“ řekl nešťastně. „Něco mě odsud vyhání a táhne do lesa. Jako bych něco hledal a nemohl to najít. Něco, bez čeho se necítím úplný. Jako bych měl v hrudi prázdné místo, takový neklid cítím, že nemám stání. V lese je mi líp.“

Bella cítila, jak ji mrazí. Stejná slova, která Edward říkal Alici. V hrůze se mu zadívala do očí.

„Jakeu,“ roztřásl se jí hlas. „Zůstaň doma. Kvůli mně. Nechoď už do lesa, udělej to pro mě. Nebo mě vezmi s sebou!“

„Nemůžu,“ řekl zoufale, pustil její ruku a pohladil ji po tváři. „Rád bych... ale nemůžu.“

Kousla se do rtu. „Alespoň mi řekni, do kterého lesa jezdíš. Kde jsi našel to děvče? Ve kterém lese?“

Oči se mu zase zatoulaly do dálek. „V Zakázaném,“ řekl tiše.

***

„Zazpívej mi, mé ledové srdce,“ vybídla Ledová kráska svého služebníka.

„Nejsem muzikant, neumím dobře zpívat a hrát,“ namítl.

„Nevadí. Přesto mi zazpívej,“ trvala na svém. „Slýchám tu jen cinkot rampouchů, šelest sněhových vloček a zpěv Meluzíny také není hudbě moc podobný. Zazpívej o jaru, které nikdy nepřijde do těchto zdí,“ zatoužila.

Uklonil se a když si všiml, že královna upírá zrak na loutnu, visící na zdi, sáhl po ní.

„Tu ne,“ zarazila ho, prudce se narovnala a hlas měla najednou řezavý jako žiletky. „Tam,“ kývla bradou k varhanům, jejichž ledové průzračné píšťaly se hrdě tyčily ke stropu.

Poslechl. Jak by mohl neposlechnout? Usedl ke klaviatuře a chvilku se probíral rejstříky a tóny. A pak...

Co hledám v srdci svém, to nejspíš už tam není -

odvaha, láska, spása, vykoupení…

Sním o rtech sladkých, co mi vyprávějí

pohádku o lásce, o jaru a o naději.

 

Mám tomu věřit? Sebrat odhodlání?

Věřit, že ucítím hřát něčí dlaň v mé dlani?

Mám tisíc marných snů a jenom jedno přání,

chci umět milovat. Jen jak, to nemám zdání.

 

Mé srdce ledové už roztát sotva může,

snad ožít mohlo by, když rozkvetly by růže,

když jaro přineslo by místo mrazu lásku,

a já bych našel ji, tu ze svých snů, mou krásku.

 

Varhany i sametový hlas utichly. Komnatou se ozývalo jen tiché cinkání zmrzlých slz, které královně dopadaly do klína.

 

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

SestraTwilly

35)  SestraTwilly (14.07.2014 08:50)

Takže Esme na scéne. A zdá sa,že ľadová kráľovna nie je až taká ľadová. Dúfam,že Jake neurobí nejakú hlúposť a nezmizne tiež v lese. Pekná kapitolka:-)

Jalle

34)  Jalle (23.01.2013 17:49)

krásna rozprávka

Marvi

33)  Marvi (30.03.2012 18:52)

Ojoj, tak Bella Jakea asi nezachrání... No jo její srdce je pro Edwarda, že by ta dívka co donesl domů, byla jeho spásou? No jsem zvědavá.

maryblack

32)  maryblack (29.03.2012 19:05)

Moc by mě zajímalo, kdo je ta dívka, kterou Jake našel Je mi líto Edwarda, Jacoba i Belly:( Proč to mají tak těžké i v pohádce:( Jinak tleskám, je to moc krásný a já jdu rychle na další

milica

31)  milica (03.03.2012 14:56)

Je to ja jasný Jake je chycený, já to věděla
Doufám, že Bella jim pomůže oběma
I když pořád netuším jak jim může pomoci...

miamam

30)  miamam (27.02.2012 12:53)

Měla jsem podezření už v minulé kapitole, ale začátek téhle... Brr... Doufám, že Jake úplně nepodlehne. Budu doufat, že při další jeho projížďce ho bude Bella sledovat a aspoň přibližně najde místo, kde je Edward. Ale bojím se, aby to zároveň nebyl Jakeův konec :( ach jo... :(

eMuska

29)  eMuska (14.02.2012 17:58)

jemináčku, Jake je lapený?!
Zbožňujem tvoje verše. vždy vieš, čo tam dať

Amisha

28)  Amisha (25.01.2012 09:44)

teda ty mi dáváš! dokonce se mi o tom i zdálo

Alrobell

27)  Alrobell (24.01.2012 19:43)

Hanetko, Hanetko, Hanetko... to je ale komentář, co? Zrovna před pár minutkami jsem si nalakovala nehty lakem barvy fru-fru a teď můžu začít znova, protože jsem si ho krásně ohlodala... chuďata moje nehtová lůžka!


MisaBells

26)  MisaBells (19.01.2012 13:02)

Co ti na to mám říct? Já už fakt nevím, jak tě chválit, holka. Když už si říkám, že to nemůže být lepší, vždycky mi dokážeš opak. A ke všemu mám k dispozici víc verzí... Ach jo, Jake je v tom až po uši, ale nejvíc se mi stejně zase líbila část z ledového hradu. Nemůžu si pomoct, prostě. Nádherný, zlato!

kytka

25)  kytka (18.01.2012 16:01)

Že by to Jakea taky byl zaťat drápek? To jsem moc zvědavá.
Jak Bella stále kouká na medailonek. Už teď je to spojení vidět až sem ke mně. Moc se těším dál.

Twilly

24)  Twilly (18.01.2012 14:14)

Prdlajs, možná jen my jsme nastavené původním příběhem do vyjetých kolejí... podle mého je to spíš náhoda, páč popravdě, já si tyhle dva představovala úplně automaticky jako Victorii s Jamesem a přiznávám, že blond culík a kdysi ohnivě rudé vlasy, jsem nějak přehlédla.. a vídíš... mno

Hanetka

23)  Hanetka (18.01.2012 14:01)

No... mívala je jako oheň, ale teď jsou stříbrné... Ale dobře, no... tak jo. Je pravda, že jsem původně zamýšlela jiný pár, ale Moni to odhadla dobře. Je vidět, že jsem průhledná.

Twilly

22)  Twilly (18.01.2012 13:20)

Hani, promiň, ale teď jsem OPRAVDU zvědavá, jestli se ještě hodláš vykrucovat, nebo snad máš nějakej protiargument?

ambra

21)  ambra (18.01.2012 13:17)

Královna má zrzavé vlasy a loutnista světlé vlasy v culíku;) B) . Kdo by to tak mohl být?

Twilly

20)  Twilly (18.01.2012 13:15)

A byl to špatný výstřel, Hani?

Hanetka

19)  Hanetka (18.01.2012 13:14)


Moni... já tam někde mám, jak se ta královna jmenuje? Jak tě napadlo zrovna tohle jméno?

monikola

18)  monikola (16.01.2012 16:45)

co? proc? jak? chudák Jake...kto ho teraz zachráni??? Isabella maj oči otvorené, lebo ti ešte i jake tá zlá kráľovná Viktória vezme...

Twilly

17)  Twilly (16.01.2012 16:31)

Zlato, schramstla jsem tu tvou mlsnotu jako malinu. Jsem zvědavá jestli je dívka naše Nessie... A když ano, tak zdali se jí podaří Jakea ochranit před stejným osudem. Tleskám

Fanny

16)  Fanny (15.01.2012 20:28)

A sakra! Ten Jake. Stejná slova, právě! Snad na to Bella přijde rychle, jenže bůh (a možná Hanetka) ví o co všechno ještě půjde.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek