Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Winter_Queen.jpg
Zima nám klepe na vrátka
a s ní přichází pohádka.
O čem že bude? Kdopak ví?
O lásce, o kouzlech, o přátelství,
o tom, jak všechno přemůže ctnost,
o tom, co přinese budoucnost...
Bylo to, nebylo? Kdopak to ví?
Ti, co to věděli, dávno už spí...

4. kapitola – Prokletí

Když se Bella druhý den ráno probudila, nemohla se dočkat návštěvy u svých nových známých. Rychle vstala a než na ni zaklepala komorná, byla s ranní toaletou hotová. To tak, čekat na ni. Dost si toho užila před plesem a kdo ví, jaké mašle by jí zase vnucovala. Ale než se otočila od zrcadla, zrak jí dopadl na medailonek, který jí visel na krku. Kdy si ho tam pověsila? Muselo to být ještě v noci, než usnula. Váhavě se ho dotkla prsty a usmála se. Vlastně je to dobře. Hřál ji na hrudi a jí připadalo, že je přesně tam, kam patří.

Protáhla se kolem nesouhlasně se mračící služebné do chodby a za chvilku už vcházela do jídelny v přízemí. Otec už seděl u stolu a snídal. Posloužila si krajícem chleba s máslem a hrnečkem mléka a usadila se naproti němu. Překvapilo ji, že jsou s otcem sami. Kde vězel Jacob? Jako otcův pomocník obvykle snídal s nimi.

„Kde je dneska Jake?“ zeptala se udiveně. „Snad ještě nevyspává ten ples?“ Zakousla se do krajíce a zvědavě se zadívala na otce.

„Kdepak, ten a vyspávat?“ usmál se otec. „Byl tu už před hodinou, rychle se najedl a zmizel. Povídal, že jede do lesa. Založit v oboře krmelce.“

Bella se v duchu zarazila – krmelce otec s Jacobem doplňovali senem předevčírem. Ale pustila to z hlavy a vychutnávala si snídani.

„Jaký byl vlastně ten ples?“ zeptal se otec a zkoumavě se na ni zadíval.

„Kupodivu to nebylo tak hrozné, jak jsem se bála,“ usmála se Bella. „Dokonce jsem tančila,“ pochlubila se a uculila se nad otcovým udiveně zvednutým obočím. „Vážně. Tančila. Zeptej se Jacoba. Měl jsi jít taky, alespoň bys mi věřil,“ trvala na svém.

„Ale já ti věřím, jen se tomu nemůžu vynadivit. A já a ples?“ zasmál se. Dobře věděl, po kom Bella zdědila nechuť ke společenským šaškárnám a tanci. Chápal ji, byl stejný a do takových věcí ji obvykle nenutil. Bella nebyla poddajná a mírnám jako většina dívek v jejím věku, neuměla pořádně tančit  ani vyšívat nebo hrát na nějaký hudební nástroj. Uměla jezdit na koni, střílet z luku a stopovat zvěř. A radši nosila kalhoty než sukně. A byla paličatá jako... jako on sám.

Oči mu sklouzly na medailon, který jeho dceři visel na krku. Tenhle šperk neznal. Bella vždycky nosila jen náhrdelník po mamince a i ten jenom ke svátečním šatům.

„Máš nový přívěsek?“ zeptal se zvědavě a očima visel na té nové ozdobě.

„Ano,“ začervenala se Bella a přikryla medailon prsty. „Dostala jsem ho od Alice Cullenové. A jsem k nim pozvaná dnes na návštěvu.“

„To je dobře,“ spokojeně souhlasil otec. „Cullenovi jsou jeden z nejpřednějších rodů království a přátelit se s jejich dcerou ti určitě prospěje.“ Včera, když viděl svou dceru nastrojenou a tolik jí to slušelo, si uvědomil, že s její výchovou možná udělal chybu. Bella odmalička běhala venku jen s Jakem, holčičí kamarádky neměla, maminka jí zemřela, ještě když byla malá, a služebné na to nestačily. Možná jí měl pořídit guvernantku, napadlo ho. Ale aby ke své hanbě přiznal, Bellina klukovská povaha mu vyhovovala. Nahrazovala mu syna, kterého mu její matka už nestačila dát. Teprve v poslední době mu došlo, že s takovou výchovou bude Bella těžko hledat manžela. Ale možná, že se to teď změní. Alice Cullenová by na ni mohla mít ten nejlepší vliv.

Dosnídali a pak odešli oba po své práci. Ale Bella dnes neměla stání, všechno jí padalo z ruky, a když bylo konečně odpoledne a mohla se chystat na návštěvu, oddechla si.
Vybrala si jedny ze svých nejhezčích šatů, z olivově zeleného sametu, vlasy si smotala do uzlu a upevnila síťkou. V hale jí sluha podal teplý plášť s kapucí lemovanou kožešinou a kočí jí před domem pomohl nastoupit do kočáru.

Cesta k sídlu Cullenových vedla přes celé město – velký dům, skoro zámeček, stál uprostřed rozlehlé zahrady, jejíž jednu stranu tvořily městské hradby.

Když ji majordomus uváděl do přepychově zařízeného salónu, čekala tam už celá ta čtveřice, kterou viděla včera na plese. Seděli v lenoškách a křeslech kolem malého stolku, na kterém stála čajová souprava a podnos se zákusky. Z konvice se kouřilo, ale nikdo z těch čtyř nejedl ani nepil, tři z nich seděli strnule a Bellu ani nepřivítali. Jako by si s její přítomností nevěděli rady.

Až na Alici. Ta jediná vypadala, že má z návštěvy radost.

„Vítám tě,“ rozběhla se k Belle a objala ji, jako by se znaly už dávno. „Jsem tak ráda, že jsi přišla! Představovat se nemusíme, to za nás udělal včera ten škrobený ceremoniář.  Pojď se k nám posadit, už jsme na tebe čekali.“ Vedla ji k jednomu z  křesel, stojícímu v kruhu vedle ostatních křesel a lenošky, kde seděli ostatní, a usadila ji do něj.

„Proč jsi ji sem zvala, Alice?“ zeptala se trochu nakvašeně a dost neomaleně Rosalie Haleová. „Naprosto nechápu, k čemu nám tu bude. Ani Edwarda neznala.“

„Koho si pozvu do našeho domu, to je moje věc, Rosalie. Ty jsi zde taky zatím jen hostem,“ usadila ji Alice.

„Alice...“ oslovil Emmett sestru vyčítavým hlasem. „Tos‘ nemusela. Rosalii trápí Edwardovo zmizení stejně jako nás.“

„To Bellu taky, vím to. A prostě jsem si jistá, že Bella tu dnes musí být. Věděla jsem to, hned jak jsem ji včera uviděla,“ trvala Alice na svém.

Bella byla z té rozepře dost rozpačitá a skoro měla chuť se sebrat a odejít, ale to podivné nutkání dozvědět se o té písni a taky o tom mladíkovi z medailonu víc ji donutilo udržet se na uzdě. Otevřela pusu a nadechla se, aby alespoň té nafoukané krásce vysvětlila, co si o její neomalenosti myslí, ale když zpozorovala, jak se na ni z protější strany stolu usmívá Jasper a mrká na ni jedním okem, zlost ji přešla. Přece nebude stejná jako ona!

„Omlouvám se, že jsem sem tak vpadla,“ zrudla rozpaky. „Jestli si to přejete, odejdu. Nechtěla jsem rušit nebo být příčinou hádky.“

„To není třeba,“ pronesla Rosalie se sebezapřením. „Alice tě pozvala a tím to končí. Neměla jsem reagovat tak... nepřiměřeně.“ Pokusila se usmát, ale podařilo se jí to jen napůl.

Alice si budoucí švagrové už nevšímala. Během rozhovoru se otočila k Belle a v očích se jí zablýsklo, když si všimla, co jí visí na krku.  „Vidím, že nosíš můj dárek,“ spokojeně konstatovala. „Podívala ses do něj?“

Bella přikývla a začervenala se. „To je...“

„Edward,“ potvrdila ji její domněnku Alice. „Ten nejlepší bratr, jakého by si mohla sestra přát. Milý, hodný, laskavý, vtipný a statečný. Nikdy by nikomu neublížil, ale bít se za právo a spravedlnost uměl... umí jako lev,“ odmítla připustit, že by to teď už byla minulost.

„Vypadá na to,“ souhlasila Bella. „Vím, že je to pro vás asi těžké, ale... co se mu vlastně stalo?“ zeptala se váhavě a všichni kolem zesmutněli.

„Jak jsem včera vyprávěl,“ hořce se ozval Emmett. „Na mých a Aliciných zásnubách s Rose a  Jasperem se objevil ten mizera zpěvák, zazpíval tu písničku a od té chvíle byl Edward jako vyměněný. Zamlklý, duchem nepřítomný, smutný, každou chvíli se ztrácel v lese. A pak se ztratil nadobro. Ten zpěvák nám o té písni musí říct víc!“

„Jen jestli přijde,“ zapochybovala Bella. „Kdysi jsem ho už tu píseň zpívat slyšela. Byla jsem malá a líbila se mi a on mi řekl...“

„Co ti řekl?“ dychtivě se k ní naklonila Alice.

„Že je pravdivá. A že těm ztraceným mužům může pomoci, jen když za ně někdo obětuje horoucí srdce,“ vzpomínala Bella.

„Takže nějaká pomoc existuje,“ zazářily Aliciny oči nadějí. Ale Rosalie ji zchladila.

„Pomoc? Jaká pomoc? Co to znamená, horoucí srdce? Čí srdce je dostatečně horoucí, aby to stačilo? A jak se obětuje? Chceš někoho zabít, abys Edwarda přivedla zpátky?“

Alice se kousla do rtu a mlčela.

„Vidíš,“ dodala trpce Rosalie. „Tohle žádná pomoc není. Nerozumíme tomu, ani já, ty, ani Emmett nebo Jasper, a tahle Bella už vůbec ne. A nevěřím, že by ten zpěvák věděl něco víc. Jestli vůbec přijde,“ dodala pochybovačně.

V tutéž chvíli sloužící ohlásil nového příchozího a do místnosti vešel ten, na kterého všichni tak netrpělivě čekali.

Na sobě ošumělé šaty a spravované škorně, pískové vlasy stažené do cůpku na zádech, loutnu pověšenou přes rameno a přes lehký úsměv na tváři v očích smutek starý jako svět.

„K vašim službám,“ uklonil se a pak vyčkával, jako by nevěděl, co dál.

Jenže to nevěděl nikdo z přítomných. Zaražení předchozí Rosaliinou tirádou, jako by najednou nikdo z nich netušil, k čemu ho vybídnout, na co se ptát, jak ho oslovit.

Ticho nakonec prolomila Bella.

„Jsem ráda, že jsi přišel.“

„Proč bych neměl?“ pokrčil rameny lhostejně.

„Protože já na tvém místě bych se bál, co s tebou uděláme!“ vykřikl Emmett zlostně. „Připravil jsi nás o bratra!“

Zpěvák zvedl hlavu a bezvýrazně se na něj podíval. „Nemůžete mi ublížit, zranit mě nebo zabít. Den co den, týden co týden, už dlouhé věky musím hrát tu prokletou píseň a pokaždé mě to zabíjí, a přece neumírám. Tak co mi můžete udělat vy?“

„Alespoň nám pověz, jak můžeme bratrovi pomoci,“ prosila Alice, ale zpěvák jen pokrčil rameny.

„Nevím,“ odpověděl.

„Víš!“ namítla Bella. „Kdysi jsi mi říkal, že když někdo obětuje horoucí srdce...“

„Uděláš to snad ty?“ posměšně se zeptal. Když mlčela, trpce se usmál. „Vidíš. Nikdo to nedokáže. Nikdo neví jak.“

„Možná bychom na něco přišli,“ kdybychom věděli víc,“ vmísil se do hovoru Jasper, do té chvíle tiše sedící v křesle. Vstal a vybídl zpěváka: „Pojď, posaď se tady a povídej. Pověz nám o té písni víc. Kde jsi ji slyšel? Od koho ses ji naučil? A jak jsi věděl, že kletbu zruší zrovna tohle?“

Loutnista se na něj zadíval a jeho ironický úsměv zmizel. Váhavě přikývl, usadil se v křesle a zahleděl se do prázdna. Jasper se usadil na opěradlo lenošky, ve které seděla Alice, objal ji kolem ramen a spolu s ostatními se na zpěváka dychtivě zadíval.

„Znám ten příběh tak, jak se vypráví, ale nevím, jestli je pravdivý a jestli se opravdu tak odehrál,“ pokrčil rameny. Pak vzal do ruky loutnu, začal se probírat strunami a místností se rozlehla smutná a dojímavá melodie, která podkreslovala jeho hluboký uklidňující hlas.

Zpěvák začal vyprávět...

„Kdysi dávno, v království podobném tomu zdejšímu, žil muzikant, kterého milovala královna té říše. Cestoval s loutnou přes rameno, zpíval o lásce a štěstí, a všude, kde vystupoval, mu k nohám pršely zlaté mince, růže i klíče od dámských pokojů. Líbil se ženám, zahrnovaly ho přízní, ale on nehledal lásku. Hudba mu stačila. Až jednou ho pozvali zpívat a hrát ke královně, a když ji poprvé spatřil, náhle mu jeho hudba zněla hluše. Byla to největší kráska, jakou kdy kdo znal. Vlasy měla jiskřivé a ohnivé, oči jako dvě hvězdy, plné rty, růžové a sladké, a srdce vášnivé a milující. To srdce darovala jemu. Zamilovala se do něj a on do ní, a doufali, že jim jejich láska přinese věčné štěstí. Vzala ho k sobě do hradu, zahrnovala ho přepychem, kupovala mu nejdražší hudební nástroje, nechala vařit ta nejchutnější jídla a nalévat ta nejvzácnější vína. Připadal si jako v nebi. Nějaký čas byli opravdu šťastní. Milovali se a ta láska jim stačila. Ale jak čas plynul... muzikant začal být neklidný. Byl zvyklý na volnost a všechen ten přepych mu nemohl nahradit toulky světem, potlesk lidí, kterým zpíval a hrál, čistou vodu v potocích a mechový polštář pod hlavou. V zámku si začal připadat jako v kleci. A i když je klec zlatá, zdobená a vykládaná drahokamy, pořád je to klec.

Snažil se to královně vysvětlit, ale ta to nechtěla slyšet. Bála se, že kdyby ho pustila pryč, nevrátil by se.   A tak mu začala kupovat dary, aby ho udržela u sebe. Nestál o ně, ale čím víc je odmítal, tím víc jich dostával. Pak už se začal vyhýbat i jí. Polekala se, že ho ztrácí, že ho nudí, že ho omrzela.  Až mu nakonec nechala jako dar přivést mladou dívku. Kdoví, proč si myslela, že ho to u ní udrží?

Rozzlobil se. Teprve teď měl pocit, že jeho lásku zabila. Křičel na ni, obviňoval ji, vyčítal.
Ona se bránila, připomínala mu, co všechno pro něj udělala, co všechno mu dala, a čím jí on oplácí. Odpověděl jí, že lásku si nemůže koupit ani vynutit násilím. Díval se, jak pláče, jak zoufale vzlyká, ale zatvrdil svoje srdce proti soucitu a lítosti.

Ten den si vzal loutnu a navždy odešel.

Královna zůstala na zámku sama, zoufalá, opuštěná a zrazená. Když přestala plakat, cítila, jak její srdce stydne. A pak proklela jeho i sebe. Přísahala, že raději nechá svoje srdce zamrznout v ledu, než aby si ho nechala někdy někým zase zlomit. A ten zpěvák, který tak toužil po volnosti, ať nikdy a nikde na světě nenalezne klid, dokud se nenajde někdo, kdo by obětoval svoje horoucí srdce, aby přinesl jaro do ledové říše.“

Loutnista dovyprávěl a místností se rozhostilo ticho. Ve všech ten příběh ještě dozníval, když najednou Alice nejistě zašeptala: „To jsi byl ty?“ A pak, když viděla, jak sebou trhl, dodala už s větší jistotou: „Ty jsi byl ten zpěvák, kterého milovala.“

Překvapeně se na ni podíval a jak zvedl hlavu, i ostatní uviděli, že mu po tvářích stékají slzy. „Je to tak,“ vydechl. „Byl jsem to já. Až pozdě jsem přišel na to, že lásku mi hudba nevynahradí. Že jsem nezlomil jen její srdce, ale i svoje vlastní. A teď chodím světem, hraju a zpívám tu písničku a doufám, že se najde někdo, kdo tu kletbu zlomí. A zároveň cítím čím dál větší vinu, že vháním do záhuby další a další mládence. Ale nemůžu přestat. Zkoušel jsem to, ale nejde to. Vždycky po nějakém čase, když vezmu loutnu do ruky, ta píseň mi sama zazní z úst a já přitom vím, že někde zamrzá další srdce a moje Ledová kráska potřebuje novou oběť, kterou by se mohla pokusit přimět ji milovat.“

Znovu s klonil hlavu, snad studem, snad beznadějí. Chvíli bylo ticho. Každý z přítomných se věnoval jen svým vlastním myšlenkám. Bella se cítila jako na jehlách, byla plná smutku a soucitu a pocit odhodlání, že jim všem musí nějak pomoci – Edwardovi, Ledové královně, i tomu smutnému muzikantovi, který svou lásku pohřbil pod nánosem viny, v ní rostl. Dlouho nikdo nepromluvil, až se ozval Emmett.

„Stejně je divné,“ uvažoval, „že to okouzlilo jen Edwarda. Mě ani Jaspera ne.“

„Ne,“ zvedl hlavu muzikant. „Není to divné. Ta píseň může okouzlit jen někoho, kdo ještě nikomu nedal srdce. Vy jste už svá srdce darovali a výměnou dostali jiná. Ledová královna už je dostat nemůže.“

„Mohlo by pomoci něčí horoucí srdce,“ přemítala polohlasně Rosalie. „Ale i kdybychom věděli jak a čí, nebo co to znamená, tak jak se tam dostaneme ?“

Zpěvák zavrtěl hlavou. „Ten zámek najde jen ten, komu je to souzeno. Taky jsem ho hledal. Myslíte, že první srdce, které jsem chtěl obětovat, nebylo to moje? Ale už jsem ten zámek nikdy nenašel. A vy byste o něčem takovém vůbec uvažovat neměla – vlastně žádné děvče. Říká se, že když jejím mládencům začne zamrzat srdce... můžou ho na nějaký čas rozehřívat cizí krví. A královna jim prý nechává vodit dívky, jako kdysi mně tu první...“

Na nic dalšího nepřišli. Ale Bella Alici slíbila, že další den přijde znovu. Třeba v noci někoho nějaký plán napadne.

Dívka se k hradu přiblížit nemůže, opakovala si Bella po cestě domů. A pak jako by ji něco osvítilo. Co kdyby ta dívka... nevypadala jako dívka?


***

Řítil se zasněženým lesem, štval koně ve stopách jelena, který před ním uháněl a kličkoval mezi stromy. Jelen najednou ostře zahnul doprava, a tak lovci vystavil svůj nechráněný bok. Ozval se svist tětivy, vzduchem zahvízdal letící šíp a jelen padl do závěje jako podťatý.
Lovec zastavil koně v oblaku zvířeného sněhu, seskočil, jelenovi loveckým tesákem proťal hrdlo, sklonil se a začal pít jeho ještě horkou krev. Po chvíli odtrhl rty od rány v jelenově krku, opřel si o něj čelo, jeho tělo se ochable svezlo na padlé zvíře a do sněhu, ve kterém ležel, a hořce a zoufale se rozplakal.

Nenáviděl to. Nenáviděl sebe. Nenáviděl ty krvavé hody, ale jedině tak odolal krvi nabízených dívek. Jedině tak se nemusel úplně zpronevěřit své duši. Stačilo, že měl na svědomí jeden lidský život. Už nikdy nechtěl zažít pocit, že jeho vinou něčí lidské srdce utichá.

Když vyplakal všechny slzy a vrátil se do zámku, zamířil do své komnaty, vytáhl papír a uhel a začal kreslit. Jistými tahy přejížděl po bílé ploše a ačkoliv kresbu tvořily jen černé a šedé čáry a šmouhy na bělostném papíru, za chvíli jako by dívčí tvář, vznikající pod jeho rukou, dostávala i barvy. Nebo to bylo jen v jeho mysli, ve vzpomínkách?

Tmavohnědé vlasy, rozhozené v bílém sněhu. Jemně růžová víčka zavřených očí, husté řasy vrhající stíny. Tváře jak líčko zralé broskve, zčervenalé sluncem, ústa růžová jak planá růže. Malá umíněná brada, rovný nos. Jakou barvu asi měly její oči? Modré jako luční zvonky nebo hnědé jako lesní med? Určitě by hřály a vesele jiskřily.

Ta dívka byla tak jiná, tak živá. To jeho paní je krásná, ale z její krásy mrazí. Vlasy jako krajkoví jinovatky, v očích stříbro chladných závějí, líce bělostné jak padlý sníh... není v ní teplo života.

Dokreslil a na chvíli se zadíval na papír, jako by z něj čerpal sílu. Pak ho přidal na hromádku těch, které nakreslil už dříve.

Ona mu vracela klid a mír.

Ona byla důvod, proč ještě nepřišel o rozum.

Její srdce ještě tlouklo.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

SestraTwilly

25)  SestraTwilly (13.07.2014 22:44)

Krásne to rozprávaš,som zvedavá,či Bella tu kliadbu prelomí a ako. :)

Marvi

24)  Marvi (30.03.2012 18:36)

Tak teď mám o Jaka strach... Ale je to nádherný příběh

maryblack

23)  maryblack (29.03.2012 18:52)

Jsem nadšená ale mám pocit, že s Jacobem je to na špatné cestě:( :( Moc krásný

milica

22)  milica (03.03.2012 13:52)

Tak to bylo nádherný, miluju pohádky
To co ten hudebník vyprávěl, to bylo tak krásné.

miamam

21)  miamam (27.02.2012 12:40)

Já se rozplývám........ To je prostě tak nádherný příběh! Zpěváka je mi líto, ale mám takový pocit, že on jediný může královně pomoct. Ale jestli to dokáže Bella s Edwardem... I když, dle konce by snad mohla.

eMuska

20)  eMuska (14.02.2012 17:43)

á, ja som taká napnutá , že si ani nestíham ísť po lieky, ako som do príbehu zažratá! Toto nie je rozprávka, toto je normálne seriózne titul na prvom mieste v rebríčku v Timesoch!

Amisha

19)  Amisha (24.01.2012 21:09)

krásná... Nemám slov. Ty zase perlíš!

ambra

18)  ambra (15.01.2012 16:54)

Ha! Jsem se trefila . Hanetko, mně se tu ani nechce vykecávat, jen musím napsat, že tohle je fakt pohádka z mé oblíbené kategorie Andersen, Grimmové atp., takže by se mi fakt líbilo, kdyby se jich ještě pár našlo někde u tebe v šuplíku a zkusila bys s tím něco podniknout. Tohle je fakt krása nesmírná! (vidíš, tu mám taky ráda ).
Ale aspoň něco musím - ta scéna s Edwardem mi málem utrhla srdce

Sky

17)  Sky (12.01.2012 19:06)

Ten príbeh je tak strašne okúzľujúci... Vždy pri ňom tajím dych a čakám, čo na mňa vykukne z ďalšej vety... Hani, krááása!

Natt

16)  Natt (12.01.2012 15:19)

Já už i věřim, že ten příběh je skutečnej! Sakra, z toho, jak je to opravdový, mi běhá mráz po zádech a zároveň tak hřeje u srdíčka, když se sem tam rozbouchá rychleji. Už se nemůžu dočkat další kapitoly!

Twilly

15)  Twilly (12.01.2012 12:16)

Panebože, Hani! já si až teď uvědomila, že jsem ti sem nehodila obdivnej koment. Kurňafix, myslíš, že mi už začíná skleróza????? ... popojedem...

Tohle bylo něco zcela jiného. Květuška napsala, že to bylo smutně krásný. Dle mého, inteligentně rozehraný námět velikého kalibru Rozhodně je to odlehčení od "tw" rutiny. Je to tvoje a já... já mám tvou fantazii moc moc ráda, to víš

14)  nath (12.01.2012 01:27)

Juchu! Dalsi dil :) a byl super...! jsem zvedava co Jacob, a vlastne na vsechno ostatni taky, tesim se! :)

Lenka326

13)  Lenka326 (12.01.2012 00:21)

Krásný a smutný díl pohádky na dobrou noc. Jako pohlazeníčko. Edward čeká na tlukoucí srdce neznámé dívky a ona se právě rozhodla to svoje obětovat. Moc hezké

kytka

12)  kytka (11.01.2012 22:34)

Ach jo. To je tak smutně krásný.

Marcelle

11)  Marcelle (11.01.2012 22:28)

opět nemám slov, je to krása

julie

10)  julie (11.01.2012 22:21)

Kamci

9)  Kamci (11.01.2012 21:51)

to je taak strašně krásný

Alrobell

8)  Alrobell (11.01.2012 21:38)

Popravdě nevím, co napsat jsem naprosto okouzlená... to mé srdce svíráš ty ve svých dlaních a z každým slovem ho rozehříváš a chráníš...

Zpíváš krásnou písničku, jako ten pěvec... je to opravdu nádherné... tak čisté... tak dojemné... tak kouzelné... prostě pohádkové...

Šmankote hanetko písej! ať nám nezmrznou srdíčka!

7)  Babča S. (11.01.2012 20:13)

Bosorka

6)  Bosorka (11.01.2012 19:55)

To je taková nádhera, Hani...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek