Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Winter_Queen.jpg
Zima nám klepe na vrátka
a s ní přichází pohádka.
O čem že bude? Kdopak ví?
O lásce, o kouzlech, o přátelství,
o tom, jak všechno přemůže ctnost,
o tom, co přinese budoucnost...
Bylo to, nebylo? Kdopak to ví?
Ti, co to věděli, dávno už spí...

3. kapitola - Medailon

„Počkej!“

Loutnista se zastavil, otočil se a uctivě se uklonil.

„Přeješ si, má paní?“

Když před chvílí vystoupení muzikantů skončilo, sál ještě chvíli zůstal okouzleně ztichlý. Ve všech ještě doznívala píseň, smutná i krásná, a jen Bella, jak se zdálo, byla schopná se pohnout. Zvedla se a zamířila ven ze sálu, a na ceremoniářův káravý pohled jen zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. „Musím se… upravit,“ šeptla jeho směrem, dál si ho nevšímala, nechala sedět na stupínku i oněmělého Jakea a propletla se mezi lidmi rychle ven. V předsálí si muzikanti ještě balili nástroje, jen loutnista už odcházel. Ale ještě na něj stihla zavolat.

Pozorně se na něj zadívala. Stejné pískově zbarvené vlasy, stejné vějířky vrásek kolem očí, stejný smutný úsměv jako před lety. Tuhle tvář si pamatovala. Ale neměl by být starší? Vždyť je to už deset dlouhých let!

„Jsi to ty?“ vydechla.

Pokrčil rameny a bezvýrazně se na ni díval, ale v očích mu problesklo poznání.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ užasle vrtěla hlavou. „Tehdy na tom tržišti… už je to dávno… zpíval jsi tu poslední píseň. Dodnes mi zní v uších,“ dodala zasněně.

„To nejsi sama,“ ozval se ode dveří trpký hluboký hlas. Otočila se a překvapeně pohlédla na toho černovlasého syna z rodu Cullenů, který ještě před chvílí seděl v sále u své sestry a nevěsty. Teď se opíral o zeď vedle dveří, ruce podél boků sevřené v pěst, jako by se snažil potlačit nutkání sáhnout po meči, a husté černé obočí měl hněvivě stažené.

„Tenhle…“ zvedl jednu ruku, namířil prst na zpěváka a skoro se zalykal hořkostí a beznadějí ve svém hlase, „tahle mužská obdoba bájné Sirény tu píseň nezpívá zdaleka poprvé. Zpíval ji i na mých a sestřiných zásnubách na jaře. A pak,“ spustil ruku a upřel na Bellu žalující a zoufalý pohled, „pak už můj bratr nebyl tím, jakého jsme ho znali,“ pokračoval. „Začal se toulat po lesích, byl duchem nepřítomný, s nikým skoro nepromluvil, on, který byl předtím ten nejveselejší a nejupřímnější z lidí, co znám! Nakonec už skoro nevnímal, co se kolem něj děje. Jen Alici jednou přiznal, že mu ta píseň pořád zní v uších, má pocit, že mu srdce svírá ledová obruč a nejlíp je mu v lese. Něco mu prý bere klid a vyhání ho hledat… ani sám dobře nevěděl, co vlastně. Nakonec se jednou z toulky lesem už nevrátil. Hledali jsme ho… všichni lidé z našeho panství ho hledali, pátrali jsme všude, v lesích, v horách, po vesnicích, prohledali jsme řeku, rybníky i jezero. Marně. Jako by se po něm země slehla. Matka si už skoro vyplakala oči a otec… zestárl snad o sto let. A Alice a já… jak můžeme šťastně žít, jak založit nové rodiny, když jsme ztratili bratra?  A za to může on!“ znovu zvedl ruku, aby ukázal na muzikanta, a roztřásl se zlostí a bolestí.

Bella vyděšeně zírala na toho mladíka, poslouchala jeho bolestnou zpověď a pohled jí bezděky přeskočil i ke zpěvákovi. Na okamžik se jí zazdálo, že mu obličejem přejel zmučený výraz, než ho zase zakryl tím lhostejným a nedotčeným.

„Za to já přece nemůžu,“ bránil se chabě. „Kdo ví, co se mu stalo?“

„Ty!“ vykřikl mladík, rychlým krokem překonal předsálí a popadl muzikanta pod krkem. „Ty to víš! ‚A tak se ztrácí chlapci i muži…‘“ zacitoval z písničky. „To není náhoda. Edwardovi se stalo přesně to, o čem ty zpíváš. Chci vědět, jak ho vrátit zpátky. A ty mi to řekneš!“

Bella se nezmohla na slovo. Ohromeně hleděla na tu scénu před sebou a zmateně přemýšlela, co má vlastně dělat. Jen to jméno jí podivně znělo v uších. Edward.  Edward. Proč má pocit, jako by ho už dávno znala?

„Nemám, co bych řekl,“ snažil se zpěvák vykroutit z mladíkových silných paží a ten zoufale zvedl volnou ruku, snad aby ho udeřil, když vtom se znovu otevřely dveře a ozval se zvonivý dívčí hlas: „Emmette! Pusť ho!“

Ze sálu k nim mířila ta drobná černovláska. „Tohle není nutné. On nám to všechno řekne sám,“ prohlásila s jistotou. „Ale ne tady. Není to vhodné místo ani čas. Zítra, v našem domě tady ve městě.“

Emmett, jak ho ta dívka nazvala, spustil napřaženou ruku a uvolnil stisk na zpěvákově haleně. Ale netvářil se přesvědčeně. „Jestli ho teď pustíme, do zítřka bude v prachu, Alice,“ namítl. „Nenechám ho utéct.“

„Neuteče,“ trvala Alice na svém. „Věřím mu. On ví, že na tom závisí také jeho osud.“

Zpěvák se zatvářil překvapeně a Emmett nedůvěřivě. „Jak jsi na tohle přišla?“ podivil se.

Teď se na okamžik zatvářila zmateně Alice. „Nevím,“ skoro zašeptala a na chvíli jako by zabloudila myslí neznámo kam. Ale pak upřela oči znovu na zpěváka a usmála se. „Ale jsem si úplně jistá.“ Potom se otočila k Belle, v očích naději a dychtivost, a dodala: „A ještě něčím jsem si jistá. Ty musíš přijít taky.“ Sundala si z krku zlatý medailonek a podala ho Belle. „Na. Zítra ti o něm budu vyprávět.“

Dveře se znovu rozlétly a do předsálí vběhl ceremoniář. „Tady se nám schovává královna plesu! Tak honem do sálu, bez hlavní osoby zábava nemůže pokračovat!“ Popadl Bellu za předloktí a nesmlouvavě ji vedl dovnitř. Po cestě se otočila a jen přes rameno bezmocně zavolala na Alici: „Přijdu! Určitě ano!“

Medailonek, který svírala v dlani, jako by ji pálil do kůže. Pálil a zároveň mrazil.

***

„Mám pro tebe dárek, mé ledové srdce,“ rozlehl se sálem hlas, který řezal a štípal jako mrazivý vítr.

„Čím jsem si zasloužil dar, má paní?“ vzhlédl a na okamžik znovu zahlédla jeho oči. Podivné, pomyslela si. Jako by ta rudá pod závojem námrazy rezavěla… světlala… To ne! Ještě ne! Ještě ji nemiluje, ještě jí nedal lásku! Nemůže se stát jednou z těch jiskřivých ledových soch v její sbírce, s očima stříbrnýma a nehybnýma, prostýma všeho života. Ještě mu může přidat čas. Když ne sama, ledová jako hrob, pak alespoň vřelá krev někoho jiného mu může dodat zdání toho, že ještě není ztracen.

„Čím sis zasloužil dar?“ opakovala po něm. „Copak nemůžu obdarovat, koho chci? Musím si hledat důvody? Možná doufám, že tě má štědrost obměkčí...“ zašeptala a zavřela oči. Jak má získat lásku, kterou kdysi proklela? Jak najít srdce, které kletbu svou horkou obětí zlomí? Žádné zatím nebylo tak horoucí, aby to dokázalo. Všechna srdce, která se ocitala v její blízkosti, dříve nebo později zmrzla. Stejně jako ledový příkrov svíral to její.

Znovu otevřela oči a tleskla. Dveře sálu se otevřely a dva ozbrojenci, jejichž hlavy byly skryté v kuklách a postavy byly pokryty námrazou, do sálu vtáhli dívku. Bosé nohy jí na ledové podlaze mrzly a měla je zrudlé zimou, vlasy rozcuchané, rty rozpraskané a v očích děs a hrůzu.

Stejný děs se v tu chvíli zrcadlil i v jeho očích.

„Ne. NE!“ vykřikl a v hlase, jindy poddajném a mírném, se ozvala hrůza a odpor. „Už ne!“ zaprosil a přitiskl se ke zdi za sebou, jako by z její kamenné nehybnosti mohl načerpat sílu.

„Musíš,“ zazněl hlas jeho paní jako vítr, fičící přes zmrzlá stébla ostřice. „Její krev ti vrátí teplo. Jestli nechceš můj polibek života, musíš si vzít život jinde. Ten její!“

„Nechci život za takovou cenu,“ vrtěl hlavou a zoufale se díval, jak zakuklenci táhnou dívku blíž. Až k němu doléhaly závany horka, které vysílaly její zrudlé tváře, slyšel tepot jejího srdce a její krev, horká a rudá a divoce kolotající, jak ji strach a děs zrychleně hnal jejími žilami… mu voněla tak, že téměř podlehl. Jako tehdy poprvé. Vzpomněl si, jaké to bylo, když mu protékala hrdlem, vracela mu život a zároveň vyhasínal ten její. Té, kterou mu přivedli tehdy poprvé, když jeho srdce naposled udeřilo. Bolestně polkl.

„Tomu říkáš dar?“ vyčítavě vrhl pohled na svou paní. „Chtěla jsi po mně, abych tě miloval… ale lásku si nemůžeš koupit. Ani vynutit.“ Hořká slova visela ve vzduchu a ozvěnou se odrážela od stěn. Mladík zoufale klesl na kolena a zabořil hlavu do dlaní, aby dívku před sebou, vyděšenou a odsouzenou k smrti, neviděl. Stačilo, že slyšel její srdce a zrychlený dech a cítil její horký život a krev.

Lásku nemůžeš koupit, znělo Ledové královně v uších. To už jí kdysi někdo řekl. Nemůžeš si ji koupit, ukrást, ani si ji vzít násilím. Proč se jí ta slova pořád ozvěnou vrací a vrážejí jí do srdce další ledové střepy? Z očí jí skanuly slzy a na klín dopadly jako sněhové vločky, zmrzlé a krásné, ale mrtvé.

„Odveďte ji,“ pokynula rukou poraženě. „A pusťte ji. Jestli tedy…“ podívala se na svého služebníka. „Jestli si to později nerozmyslíš.“

Vzhlédl k ní, němě zavrtěl hlavou a oči mu zazářily vděkem. Všimla si, že jsou zase o něco světlejší, a srdce jí sevřela chladná ruka ledové hrůzy.

***

Bella seděla ve své ložnici před zrcadlem a pročesávala si vlasy, dlouhé skoro až po pás.

Zbytek plesu prožila jako ve snu. Tančila, nevěděla s kým, mluvila, nevěděla o čem, přijímala poklony a lichotky, nevěděla od koho. Ani nevnímala, jak se na ni ceremoniář pochvalně usmívá a nemůže uvěřit té zázračné proměně. Tříkrálová královna se konečně chovala jako dáma hodná toho titulu. Co na tom, že byla jako loutka? To jsou královny skoro vždycky. On byl spokojený. Hlavně, že byla zachována důstojnost, pompa a dekorum.

Bella opravdu nevnímala skoro nic z toho, co se kolem ní dělo. Jen dvou věcí si stačila všimnout.

Cullenovi zmizeli. Emmett a Alice už se do sálu nevrátili a zřejmě spolu s nimi z plesu odjeli i jejich partneři, sourozenci Haleovi. Už je toho večera nespatřila.

A pak Jake. Choval se divně. Od toho vystoupení byl zamlklý, postával u oken a hleděl do tmy, stejně duchem nepřítomný jako ona. Napadlo ji, jestli není zklamaný, že už pak na něj neměla čas. Je snad mrzutý proto, že už s ním ani jednou netančila?

A stejné to bylo i po cestě domů. Pomohl jí do kočáru, mlčky si přisedl, celou cestu se díval z kočárového okénka, jakoby v té tmě za ním mohl něco vidět, stejně mlčky jí pomohl z kočáru ven a doprovodil ji ke dveřím.

„Dobrou noc, Jacobe,“ loučila se s ním a usmála se na něj. „A díky, že jsi mě zachránil.“

„Zachránil?“ probral se na chvíli a nechápavě se na ni zadíval.

„S tím tancem přece,“ připomněla mu.

„Aha. No jo, není zač,“ usmál se na ni a zase to byl ten starý Jake, s veselými jiskřičkami v očích. „Kdykoliv k službám, ó královno plesu,“ dobíral si ji.

„Jakápak královna,“ zamračila se, ale hned se zase usmála. „Stejně děkuju.“ A pak se náhle natáhla na špičky a políbila ho na tvář. Zůstal na ni překvapeně koukat, ona se zahihňala, otočila se a zmizela za dveřmi.

Ale na Jakea teď myslet nechtěla. Naposledy si přejela kartáčem vlasy, potom ho položila na toaletní stolek a vzala do ruky medailonek, který na plese dostala od Alice Cullenové. Už posté od chvíle, kdy ho sevřela v dlani, ho pohladila prstem a znovu pocítila ten mrazivý chlad a zároveň horkost, která jako by se jí propalovala do kůže, do krve, prosakovala jí žilami až do srdce a to se rozběhlo rychleji. Splašeně tlouklo, jako tluče křídly ptáček chycený do tenat.

Mrazilo ji a zároveň ji rozpalovala horkost a ona nevěděla, co se s ní děje. Jen to jméno jí v uších znělo jako hudba, jako akord, který souzní s tlukotem jejího srdce. Jako tón, který jí chyběl v melodii, aby byla úplná.

Edward.

To jméno se jí vracelo celý večer a rozechvívalo ji nejasným tušením něčeho neznámého, něčeho, čeho jako by se bála a zároveň se toho nemohla dočkat.

S medailonkem v ruce přešla k posteli, posadila se mezi bílá prostěradla, opřela se o podušky a znovu ho palcem pohladila. A pak ho konečně otevřela. Přisunula se blíž ke svícnu a zahleděla se na portrét, mistrovsky namalovaný a skoro jako živý.

Z miniatury schované v medailonku na ni upíral pohled mechově zelených očí, vykukujících zpod rozcuchané čupřiny bronzově zbarvených vlasů, nějaký mladík. Pochopila, že to musí být ten Alicin a Emmettův ztracený bratr, okouzlený písní, a jestli měla věřit tomu, co jí kdysi na tržišti naznačil ten zpěvák, možná teď někde mrznoucí v ledové náruči zakleté královny. Ale tady, tady byl ještě živý, milovaný, milující a šťastný. Usmíval se, jeden koutek nepatrně výš než druhý, pravidelnou tvář uvolněnou a šťastnou, a v očích mu jiskřila upřímnost, dobrota a láska.

Díval se na ni, jako by ji znal, a jako by ta láska v jeho očích patřila jí.

A jí se rozbušilo srdce.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

SestraTwilly

33)  SestraTwilly (13.07.2014 22:15)

Tá ľadová kráľovná mi teda nie je dva krát sympatická."Lásku si nemôžeš kúpiť"...to je veľmi pravdivé.Dúfam,že jej Edward odolá.:)

Marvi

32)  Marvi (30.03.2012 18:23)

Teď se začínám bát o Jacoba, doufám, že se nevydá do lesů jako Edward...

maryblack

31)  maryblack (29.03.2012 18:39)

Doufám, že Jacob není omámený písní tak jako Edward

milica

30)  milica (03.03.2012 13:25)

Alice má dar, tak to je dobře.
Jen mám teď strach o Jacoba, určitě je omámený tou písničkou stejně jako byl Edward. Medailonek... rozbušilo se jí sdce

miamam

29)  miamam (27.02.2012 09:45)

Jí se rozbušilo srdce... A mně taky. To je vážně kouzelný příběh. Andersen by tleskal. A já taky

eMuska

28)  eMuska (14.02.2012 17:28)

aj mne... som prišla práve na to, že okrem milujem ťa viem periférne prečítať aj Edward...
inak poviedka na mňa pôsobí strašne naliehavo, zdrapila ma za srdiečko a ver, že odmieta pustiť

Alrobell

27)  Alrobell (11.01.2012 21:22)

Šmankote Hantko čaruj... čaruj, ať jsou oba dva v pořádku... Edward nám stydne a Jakeovi se odpočítávají minutky... bojim bojim!!!


Všimla jsem si, že je tady ještě jedna kapitolka, takže na ni jdu a pak budu škrabkat a škemrat...

Fanny

26)  Fanny (09.01.2012 07:20)

Zajímavé informace na plesu uvidíme, co se dozvíme u Cullenových. Ale obsazení Belly do téhle role je opravdu strašně zajímavé, tak jsem zvědavá, co bude dál

Twilly

25)  Twilly (08.01.2012 09:00)

Hani tak to bylo krááásný ... Nedělní ráno, kafe a ledové srdce. Dokonalá kombinace!

Hanetka

24)  Hanetka (07.01.2012 16:40)

Aničko, tak nevím... líbilo se Ti to vůbec? Nechtěla bys radši ten horor? To víš, já jsem holt pohádková tetka, a mám ráda, když všechno šťastně skončí - a to pohádky (kromě těch Andersenových) zaručují. Takže... k hororům asi nepřejdu.

Anna43474

23)  Anna43474 (07.01.2012 16:33)

Přečetla jsem všechny tři kapitoly a jsem totálně... heh. Nevím co napsat.
Ty se v těch pohádkách nějak vyžíváš, viď??? Místo abys psala horory, solíš nám tohle. Nejdřív po troškách, a pak najednou BUM - rozpletení zápletky a konec.
Ale víš co??? Já už se na ten konec těším

Hanetka

22)  Hanetka (07.01.2012 09:46)

Holčičky, děkuju moc. Strašně si vážím toho, že se vám to tak líbí.
A Janebko, jak mě napadl psalterion? Protože... no, už jsem ho dokonce držela i v ruce. Zamlada můj muž tancoval v Chorei Bohemice a já se taky potulovala okolo, a jsem duše zvědavá a na všecko si potřebuju sáhnout. Na psalterion, který tam měli mimo jiné, taky. A je to dostatečně středověký a pohádkový nástroj, ne?

Janeba

21)  Janeba (06.01.2012 23:53)

Hanetinko, jak tě napadl zrovinka psalterion? Víš, co mi dalo práce zjistit, co to vlastně je??? :D Sice se o loutnistovi zmiňuješ, ale stejně ......

Janeba

20)  Janeba (06.01.2012 23:27)

Ale né, Jacob né!!! Ach jó!!!! Přitvrzuješ, Hanetinko , přitvrzuješ!!!! Vymyslelas na Bellinku nelehký úkol, záchrana Edwarda, Jacoba a mnoha dalších! Ledové srdce touží po dalším ledovém srdci, které však nemůže mít, protože stále nepostrádá duši!!! Krásné!!!
Děkuji!!!

19)  belko (06.01.2012 23:21)

Hanetko, UMÍŠ !!!!!
Je to nádherný příběh

ambra

18)  ambra (06.01.2012 23:09)

Že by loutnista a královna? Kdysi? Ale ne, já nechci hádat, chci se jen dál nechat unášet tímhle příběhem, který mě naprosto unáší mimo realitu. Hanetko, každá věta naprostá dokonalost! Miluju takhle promyšlený a jiný příběh!

17)  Babča S. (06.01.2012 22:22)

16)  hela (06.01.2012 21:56)

úúúúžasnééééé moc krásné

kytka

15)  kytka (06.01.2012 21:47)

Je to tak tajemné, tak napínavé. Krásné pohádkovo-tajemné čtení.

julie

14)  julie (06.01.2012 21:00)

Krásná pohádka

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still