Sekce

Galerie

/gallery/klavir.jpg

13. Prozrazení

Ráno mě probudilo přijetí emailu, konečně informace o Anthonym. Otevřela jsem složku, kterou mi Bill poslal, a nevěřila jsem vlastním očím.

 

Edward Anthony Masen zemřel ve věku 25. let v roce 1918 na španělskou chřipku, syn bohatých rodičů Edwarda a Elizabeth Masonových, kteří v témže roce podlehli chřipce také, žádný další blízký příbuzný. Dědictví propadlo městu.

„Nejsem si jist, že je to ten správný Anthony Masen, ale po roce 1918 už žádní Masonové v Chicagu nežili,“ přidal mi k tomu Bill poznámku.

„Zasílám ti i nějaké fotky a úmrtní list,“ připsal ještě.

Fotky byly dost zašedlé, ale tuhle tvář bych poznala kdekoli. Edward Anthony Masen byl můj Edward – Edward Cullen.

Úmrtní list je podepsán Dr. Carlislem Cullenem. Teď už jsem neměla pochyb.

 

Všechny tyhle informace jsem si vytiskla. Nemohla jsem tomu uvěřit, buď je ten klavírista Edward anebo mu jen šikovně Alice poradila jméno, ale proč mi ho tajila. Proto tam všude byla cítit jeho vůně, proto měl podobné pocity, ty skladby byly o nás. Ale proč se přede mnou ukrývá? Bojí se mě, že bych mu mohla zase ublížit? Do večera bylo daleko a nemohla jsem se dočkat, až mu odhalím, co jsem zjistila.

 

Konečně jsem měla čas prohlídnout si fotky, co mi tu nechal Jimmy. Některý z nich byly dost kompromitující. Porovnávala jsem, jak se Edward změnil od doby, co byl člověk, byl krásný už tehdy, než získal nesmrtelnou krásu.

Měla jsem vztek na Alice, že mi ho tak usilovně tajila. Teď jsem byla ráda, že jsem článek nedopsala už včera, Edward musel tušit, že budu po tom jménu pátrat a musel vědět, že pokud ho zveřejním, bude mít problém, kdyby se po tom jménu někdo pídil.

Jeho jméno jsem z článku vymazala a trochu jsem ho přepsala, nechtěla jsem, aby Edwardovi nějak uškodil a chtěla jsem, aby zůstal pro všechny dál jen tajemný Chicago.

Když jsem s tím byla hotová, zajela jsem do redakce. Harry mě přivítal s otevřenou náručí, čekal, že budu mít nějakou bombu, ale s tím tajemstvím kolem klavíristy Chicaga jsem ho nepotěšila. Napsala jsem vše podstatné a jen jsem přilila olej do ohně. Psala jsem o tom, jak probíhal náš rozhovor i s digitálně upraveným hlasem a o tom, jak to na mě zapůsobilo. Myslím, že z toho mála, co jsem mohla napsat, jsem udělala slušnej článek.

„Bell, věřil jsem, že toho přineseš víc,“ kroutil nad tím hlavou Harry.

„Jo, to já taky, ale on trvá na svém tajemství. Dnes tam zase půjdu, zkusím z něj dostat víc,“ ujistila jsem Harryho a opustila jsem jeho kancelář.

Musela jsem si promyslet, co Edwardovi večer řeknu. Ale, co když si jen propůjčil jméno a není to on? Byla jsem nervózní, jako nikdy. Nevěděla jsem, jestli mu mám říct, že vím, kdo je anebo hrát tu jeho hru. Hodiny utíkaly a blížila se osmá večerní. Chvilku jsem přešlapovala před rádiem a nakonec jsem vešla. Slečna recepční mě mile pozdravila. Jen jsem přikývla a šla jsem dál. Alice na mě zase čekala.

„Ahoj, Bello,“ objala mě, až jsem zkoprněla.

„Už o něm něco víš?“ zeptala jsem se jí.

„Jo, volal mi. Chce ti dát čas,“ řekla mi s úsměvem. Co tak najednou?

„Aha. Už je tady Chicago?“ zeptala jsem se. I když to bylo zřejmé. Přikývla a vedla mě zase do tý ‚výslechový‘ místnosti.

 

Vešla jsem a přivítala mě nádherná melodie, Edwardova vůně tady zase povýšila atmosféru na dokonalou a na stole na mě opět čekala rudá růže. Šla jsem rovnou ke dveřím, které vedly do místnosti, kde byl on. Škvírou pode dveřmi jsem podsunula papír s článkem, který jsem o něm napsala.

Skladba utichla.

„Vítej, Bello,“ řekl ten digitál. Papír pode dveřmi chvilku na to zmizel. Stála jsem před tím sklem, co oddělovalo místnosti a doufala, že uvidím alespoň něco.

„Musím říct, že jsem zklamaný,“ řekl najednou.

„Chtěl jsi zůstat tajemný, tak jsem ti to nechtěla pokazit. Tobě se ten článek nelíbí?“ zeptala jsem se.

„Ne, článek je výborný, ale nenašel jsem v něm mé jméno. Takže se mnou nejspíš na tu večeři nechceš,“ řekl tak nějak smutně.

„Tak trochu jsem si to jméno nechala ověřit a myslím, že by tě mělo zajímat, že už jsi téměř století po smrti! Anthony Masene,“ přidala jsem na důrazu u jeho jména. „Nebo mám použít, celé tvé jméno, Edwarde Anthony Masene?“ Stále neodpovídal, nejspíš jsem ho překvapila.

„Edward Anthony Masen zemřel v září roku 1918 ve věku 25. let na španělskou chřipku. Jeho otec - uznávaný právník - Edward Masen a matka Elizabeth Masenová podlehli chřipce o několik dní…“

„To stačí!“ přerušil mě zarmouceným hlasem.

„Edwarde, proč jsi mi neřekl, že jsi to ty. Hledala jsem tě. Všude,“ pomalým krokem jsem šla ke sklu, dělícímu místnosti a přitiskla jsem na něj svou dlaň. Zase mlčel a neodpovídal.

„Edwarde, prosím!“ Třeba už tam dávno není a odešel, sesula jsem se po skle k zemi. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza.

„Dovol mi, abych ti něco vyprávěl,“ řekl po nějaké době. Už to nebyl ten digitální hlas. Byl to ten hlas, co tolik miluji. Edwardův hlas. Setřela jsem si slzu a opřená o skleněnou zeď jsem naslouchala každému jeho slovu.

„Je to tak rok zpátky, co se má sestra Alice vrátila - celá nadšená - z nákupů. Byla kompletně provoněná nádhernou vůní. Okamžitě mě zaujala. Přes veškeré mé vyzvídání mi odmítala, cokoli říct, že ta dívka není pro mne. V jejích vzpomínkách jsem si stejně už dávno vyčetl, co jsem chtěl vědět a spatřil jsem ji. Tu nezkrotnou, veselou, inteligentní a krásnou Bellu Blackovou. Žadonil jsem u Alice, aby mě seznámila. Věděl jsem, že ty jsi ta pravá. Alice mi řekla, že patříš do ‚tý‘ rodiny Blackových z La Push. Což byl problém, ale přesto jsem trval na tom, že tě poznám a začal jsem tě sledovat. Párkrát jsem ti pomohl, aniž bys o tom věděla. Pak mě napadlo, že bych mohl začít hrát v rádiu na klavír. Bylo mi jasné, že tě to nenechá chladnou a že budeš chtít rozhovor. Byla to jediná šance, ale pak tě napadli ti dva před barem a tvůj bratr se proměnil. Všechno se zkomplikovalo. Nevěděl jsem, na co myslíš, protože tvé myšlenky, jsou mi jako jediné skryty. Nevěděl jsem, jestli se mě bojíš, nebo jestli se ti hnusím až do té noci, kdy jsme se políbili. Probudila jsi ve mně život, mé srdce jakoby začalo zase tlouct. Pak ses proměnila a já poprvé uslyšel tvé myšlenky, ale byla to jen bolest a nenávist vůči sobě sama. Musela ses za to hodně nenávidět. A když ses vrátila sem a sekla jsi mě přes hruď, nezlobil jsem se na tebe. Ani vteřinu, nedokázal bych to. Bello, já jsem odolnější, než si myslíš. Pak jsem pochopil, že ve tvé mysli můžu číst, jen když se proměníš. Ale cítil jsem zase jen tvou bolest. Když jsi mě pak od sebe odehnala, věděl jsem, že mě hledáš, ale nechtěl jsem tě ztrácet znovu a znovu. Chtěl jsem ti dát čas a Alice pak napadlo, že bych tě mohl vídat aspoň takto. Poprosil jsem jí, aby mě zapřela. Potřebovala ses smířit s tím, kdo jsi, jen jsem nečekal, že mě prokoukneš tak brzy. Bello, slib mi, že už mě nikdy neopustíš!“ ucítila jsem jeho chladnou ruku na své tváři. Ani jsem si nevšimla, že vešel, jak jsem byla zabraná, do jeho vyprávění.

„Už nikdy! Nikdy se mě nezbavíš!“ postavila jsem se a skočila mu do náruče. Začal mě líbat.

„Miluju tě, Bello!“ šeptal mi mezi polibky.

„Miluju tě, Edwarde,“ vracela jsem mu láskyplná slova.

„Tohle není fér! Doufala jsem, že to aspoň týden vydržíš!“ vpadla dovnitř Alice.

„Já jsem jí to neřekl, přišla na to sama!“ ospravedlňoval se Edward a ukázal na dokumenty ležící na stole.

„Otevři si detektivní kancelář a novinařinu dělej jen, jako bokovku!“ zasyčela. „Ale jsem ráda, že jste spolu,“ objala nás.

„Alice, bude vadit, když dnes nezahraju?“ zkusil se vymluvit Edward.

„Jo, to si piš, že bude! Mazej za klavír!“ přikázala.

„Můžu?“ zaprosila jsem. Už jsem se nechtěla od Edwarda hnout.

„Ale budeš ticho!“ rozkazovala dál Alice. Jen jsem přikývla.

 

S Edwardem jsem pak čekala, ještě až Alice odvysílá, chtěli jsme naše usmíření oslavit. Přijel i Alicin přítel a bratr v jednom – Jazz. Hromadně jsme vyrazili za Leah do baru. Jimmy tam zaručeně byl taky.

Sotva jsme došli k baru, do cesty se nám postavili čtyři postavy v kápích. Edward a Jasper zavrčeli a postavili se, jako by chtěli útočit, Alice mě vzala za ruku a schovala mě za sebe. Nemusela jsem hádat, podle pachu jsem poznala, že jsou to upíři.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kristiana

4)  Kristiana (01.07.2011 22:54)

V kápích? Do prkýnka dubovýho... Tohle nosí jen Volterští...
Konečně jsou spolu.

SarkaS

3)  SarkaS (30.06.2011 21:35)

Koukám Voterští si vybrali správnou chvilku

2)  kamčí (13.02.2011 12:34)

1)  Liz (08.02.2011 11:46)

Konečně jsou spolu
Ale ten konec vždyť si do zítřka okoušu nehty

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse