Sekce

Galerie

/gallery/klavir.jpg

12. Rozhovor

Šla jsem k Harrymu do kanceláře, protože hudba vycházela od něj. Seděl ve svém křesle a zamyšleně koukal z okna na rušnou ulici Seattlu.

„Ahoj, Harry!“ řekla jsem tiše, ale důrazně, aby si mě vůbec všiml.

„Ach, Bello. Jimmy říkal, že ti není dobře, že nepřijdeš. Ale je dobře, že jsi tady. Ten klavírista…“ odmlčel se a zaposlouchal se do tónů z CD přehrávače.

„Jo, já ten rozhovor udělám, Alice mi to slíbila,“ snažila jsem se ho uklidnit.

„Tohle ti poslal!“ vypnul přehrávač a podal mi to CDčko. Na něm bylo úhledným písmem napsáno: Belle Blackové od Chicaga.

„Jsou tam všechny skladby, co hrál do včerejška v rádiu,“ vysvětlil mi s úsměvem, když jsem jen mlčky zírala na to placaté kolečko ve své dlani. Nějak mi to nedocházelo.

„Zavolám Alice Cullenové, jak je to s tím rozhovorem, nejspíš se rozhodl, když mi poslal CD,“ strčila jsem ho do obálky, kterou mi k němu podal Harry.

„To bys byla zlatá, konkurence štrachá, kde může a my taky pořád nic nemáme. Slyšel jsem, že rádio neustále sledují, postávají tam fanynky. Bello, musíme už něco napsat,“ vysypal krabici dopisů, které nám dorazily ohledně Chicaga. Pořád si myslím, že má šílenej pseudonym.

„Kde najdu Jimmyho?“ zeptala jsem se tiše, neměla jsem sílu mluvit nahlas. Byla jsem znechucená sama ze sebe. Pořád jsem před očima viděla Edwardovu tvář, když smutně odcházel.

„Je v tej jeho komoře,“ poslal mě tím směrem. „A Bell, dej se dohromady, vypadáš hrozně. Možná jsi měla vážně zůstat v posteli,“ měl starost Harry.

„Budu dobrá, potřebuju pracovat!“ odešla jsem s jednoduchou výmluvou.

 

„B.B.? Kde se tady bereš?“ vylekala jsem Jimmyho.

„Musím něco dělat, co vyvoláváš?“ zeptala jsem se a nakoukla mu přes rameno. Ve vaničce, pod jeho rukama se rýsoval Edwardův obličej.

„Mělo to být překvapení, chtěl jsem je vyvolat dřív, než mi je zase smažeš,“ vysvětlil rychle.

„Jimmy, nikdo to nesmí vidět!“ řekla jsem důrazně, když ‚Edwarda‘ pověsil za kolíčky k odkapání.

„Já vím, podívej na tyhle. Jste s Leah jako divoký šelmy,“ podal mi už vyvolané kousky. Byla jsem na nich já – vlk a dokonce i Leah a pak tam bylo několik Leeiných póz, ještě z La Push. Edward, jako nezřízená bestie, likvidující ty včerejší střelce.

„Jak jsi to mohl fotit?“ zastavila jsem se u jedný, na který se Edward smutně díval za letícím jestřábem.

„Jsou úžasný, škoda, že je nikdy nikdo neuvidí!“ byl na ně hrdý a měl pravdu. Nikdo je nikdy nesmí vidět.

„Jsi skvělej fotograf, Jimmy a mrzí mě to. Jsou tvoje nejlepší! Večer je chci mít doma a všechny ostatní důkazy prosím znič,“ dodala jsem mu sebevědomí.

„B.B., já jsem možná trouba, ale nezradil bych tebe a ani Leah a toho hezouna taky ne. U mě jsou v bezpečí, slibuju!“ neměla jsem důvod mu nevěřit, nikdy mě nezklamal.

„Díky, Jimmy,“ políbila jsem ho přátelsky na tvář.

 

Vyšla jsem z tý temný komory a v tu chvíli mi zazvonil mobil. Byla to Alice. Možná už ví o Edwardovi, svitla mi naděje.

 

„Alice, tak kde je?“ nenechala jsem ji promluvit.

„Nevím, Bello, nebere mi telefon a nehlásí se a ani vize o něm nemám,“ vyloučila všechny možnosti.

„Proč mi tedy voláš?“ zajímalo mě.

„No, chtěla jsi ten rozhovor s Chicagem, ne?“

„Jo, určitě, kdy?“ prosím, jen ne dnes!

„Dnes přijde dřív, přijď na osmou. Bude tě čekat a můžeš si připravit i otázky na tělo!“ byla najednou rozjařená, jakoby mi ho chtěla dohodit.

„Budu tam, díky!“ položila jsem to a strčila mobil do kapsy. Kruci, na co se ho asi mám ptát? Dneska jsem neměla náladu na zpověď tajemného a úžasného klavíristy. Chtěla jsem Edwarda! Kdybych nebyla tak umíněná, byl by teď se mnou.

Sedla jsem si do svýho kanclu a tiše jsem si pustila to CD,  kterým mě ten klavírista obdaroval. Připravila jsem si několik otázek. No několik, vlastně jich bylo docela dost. Den mi utekl jako voda a já se pomalu vydala do garáží pro auto a vyrazila jsem do rádia. Nejdřív jsem se setkala s Alice.

„Alice, neříkej mi, že o něm ještě nic nevíš,“ byla jsem zoufalá.

„Bello, spackala sis to sama. Třeba jen trucuje, nech ho chvilku vychladnout, neměli jste to teď lehké ani jeden. On se vrátí, až to uzná za vhodné,“ uklidňovala mě.

„A co ten klavírista? Je tu?“ zeptala jsem se mrzutě.

„Už na tebe čeká, pojď,“ vzala mě za ruku a vedla mě do nějaké kanceláře. Najednou jsem ve vzduchu ucítila Edwardovu vůni. Že by tady byl?

„Alice, já ho tu cítím?“ musela jsem se zeptat, celou dobu jsem měla pocit, že mi něco tají.

„Koho?“ dělala, že neví, o kom mluvím.

„No Edwarda, jeho vůni bych poznala vždycky,“ ubezpečila jsem ji.

„To je hloupost, to bude moje vůně?“ zamlouvala to.

„Alice, já nejsem idiot!“ zvýšila jsem na ni hlas.

„Jdi si udělat ten rozhovor,“ strčila mě do dveří té kanceláře.

 

Kancelář byla prázdná, na stole ležela rudá růže.

„Vítejte, Bello Blacková,“ ozval se z repráku v rohu digitálně upravený hlas.

„Takže si svou totožnost opravdu necháte pro sebe?“ usmála jsem se nad tím nápadem.

„Prozatím určitě, ale abyste se přesvědčila, že jsem to opravdu já, zahraju vám,“ z repráku se začala linout příjemná melodie.

Připadala jsem si, jako ve výslechovce. Jen stůl, židle, reproduktor a obrovské sklo, za kterým byla snad pozorovací místnost. Byla tam tma a jediné, co bylo osvětleno, bylo křídlo klavíru, kdo seděl za ním, jsem neviděla. Stoupla jsem si ke sklu a snažila se zaostřit.

„Máte doufám nějaké otázky, slečno Blacková,“ ozval se zase digitální hlas a hudba ustala.

„Samozřejmě a říkejte mi prosím Bello,“ ráda jsem si s lidmi tykala.

„Chicago,“ představil se tím trapným pseudonymem.

„Dobře tedy, Chicago, máš i jiné jméno?“ doufala jsem, že mi ho prozradí.

„Samozřejmě, že mám jméno, ale to už pak nebudu tajemný!“ smál se.

„A když ti slíbím, že ho nikomu neprozradím?“ zkoušela jsem smlouvat.

„Jsi novinářka, proč bych ti měl věřit. Dostala jsi mé CD?“ byl zvědavý.

„Samozřejmě, děkuji za něj. A co to jméno?“ zkoušela jsem ho dál. „Dokážu udržet tajemství.“

„Mám nápad, prozradím ti jméno a ty, pokud ho zveřejníš, půjdeš se mnou na večeři,“ navrhl.

„To zní skoro lákavě, to se nebudeš moct schovávat za sklo a digitálně upravený hlas,“ rejpla jsem si.

„Řekněme, že se jmenuju Anthony Masen,“ přiznal se.

„Je to opravdu tvé jméno, nebo jen další pseudonym?“ moc jsem mu nevěřila.

„Vlastně to bylo jméno mého otce, ale částečně je to i mé jméno.“

„Takže, Anthony, vyrůstal jsi tedy v Chicagu. Kolik ti je let?“

„Je mi 25. let.“

„Jak dlouho hraješ na klavír? Hudbu si skládáš sám, kde bereš inspiraci?“ zajímalo mě.

„No hraju už docela dlouho, dalo by se říct od dětství a inspirace je všude kolem. Skladby, které jsem ti poslal na tom CD, jsem například složil nedávno, inspiroval mě můj vlastní život,“ vysvětloval mi, ale já měla pocit, že ho inspiroval spíš můj život.

„V tom případě máme podobné osudy, protože ty skladby - poslední dobou – přesně vystihují mé pocity,“ musela jsem mu to říct.

„No vidíš a to ani nevíš, kdo jsem,“ řekl po chvilce mlčení.

„Já doufám, že se brzy poznáme, i když asi budu muset tvé jméno zveřejnit v článku,“ ušklíbla jsem se.

„Možná bych se pak měl bát nátlaku ze strany fanynek,“ smál se a v tom digitálním zvuku to znělo skoro děsivě.

„Tak za to ti neručím,“ po včerejším incidentu s Edwardem jsem se konečně zase cítila příjemně, možná proto, že to tu bylo provoněno jeho vůní a Anthony mě uklidňoval svou hrou na klavír.

 

Povídala jsem si s ním pár hodin a uteklo to strašně rychle. Domluvila jsem se s ním, že si ho zase zítra přijdu poslechnout do rádia. Domů jsem se vrátila dost pozdě, chtěla jsem článek napsat hned a pustila jsem si zase to CD. Na stole ležely slíbené fotky od Jimmyho, ale na ty jsem teď neměla čas, bylo tu něco, co jsem si musela ověřit v první řadě.

„Ahoj, Bille, něco bych od tebe potřebovala.“ Bill byl jeden můj známý právě v Chicagu, seznámila jsem se s ním, když jsem sháněla informace o našem čerstvě zvoleném starostovi Whitmoorovi, kterej z Chicaga taky pocházel.

„Ahoj, Bell, dlouho jsem tě neslyšel, koho hledáš tentokrát?“ bylo mu jasné, proč volám.

„Jde o jistého Anthony Masena, pošli mi prosím na email všechno, co o něm zjistíš, díky, nemám moc času, příště si určitě popovídáme,“ rychle jsem se s ním rozloučila a vrhla se na ten článek, Bill sice pracoval rychle, ale předpokládám, že první informace, budu mít až ráno.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kristiana

7)  Kristiana (01.07.2011 22:43)

Je o Edík! Věděla jsm to! Jen nechápu, proč se schovává.
Jsem zvědavá, co Bella zjistí.

SarkaS

6)  SarkaS (30.06.2011 21:20)

Tak Bill bude pátrat jo? Jsem zvědavá jestli vypátrá co si myslím :)

5)  kamčí (13.02.2011 12:27)

alice je pěkná mrška takhle mlžit

Fanny

4)  Fanny (07.02.2011 21:58)

Nádherné. I ta hudba se moc povedla a Bella rozhodně není hloupá a kontakty má snad všude...:)

jeanine

3)  jeanine (07.02.2011 19:37)

Děkuju zlatíčka moje!

2)  Liz (07.02.2011 10:51)

Páni přečetla jsem to jedním dechem.Nádherné
Už se nemužu dočkat pokračování

1)  domulliqa (07.02.2011 10:22)

Už se nemůžu dočkat na další díl. Máš to moc hezké.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek