16.10.2010 [18:20], MisaBells, ze série Když kočka není pes, komentováno 27×, zobrazeno 5902×

Že kočka není pes, že včera není dnes, že hip-hop není swing a louka není les.
To každý ví, to každý zná ... a přesto se do toho dá tak lehce zamotat...

Archimédův zákon

Procházela jsem chodbou. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak se budu sama bát. Nalevo byl vodopád a za ním obrovská propast dolů. Napravo se kroutila zeď. Páchlo to tu. Jen sražená voda kapala ze stropů a i přes zurčení vody jsem slyšela tiché kroky. Co chvíli jsem se otáčela, jestli za mnou někdo nejde. V ruce jsem svírala deník a zvažovala, že to vzdám.

„Nesmíš,“ ponoukla jsem se a vystrčila vzdorovitě bradu. Cesta se stočila hlouběji od vodopádu a zvuk padající vody se vzdaloval s každým mým krokem. Naposledy jsem se otočila po jediném světle, které mi vodní stěna skýtala, a vkročila do tmy.

***

Jistěže je New York stát. Je to i město, no ne? A Washington taky, spekuloval jsem. Pak je tam Arizona a Nebraska – sakra, tu jsem už říkal. A Nové Mexiko s Alabamou jsem vynechal. A taky Panama ne? Nebo ne?

„No konečně,“ vydechl Taavetti, když jsem se vynořil mezi stromy. „Noc je na spadnutí, dělníci přestali kopat a ty nikde.“

„Pardon. Nějak jsem se zapomněl,“ omlouval jsem se. Nebyla tam taky Pasadena? Sakra, proč já nedával v té škole pozor? A New Hampshire! Vzpomněl jsem si.

„Tak jdeme, ne? Ale tiše, jako upíři,“ nabádal Liam a změřil si mě, tátu a Nessie pohledem. Setha s Jacobem ignoroval. A Hawai, ale ten nevím, jestli patří do Států. Budu si to muset doma vyhledat, spekuloval jsem dál.

„Jděte podél stěn a snažte se najít něco, co sem nepatří,“ nabádal nás Edward a neustále si mě měřil pohledem.

„On sem nepatří,“ ukázal na mě Seth.

„Dovol!“ ohradil jsem se a přestal řešit Státy.

„Nic proti, kluku, ale jsi polo, měl bys počkat venku. Nessie taky,“ dodal.

„Trhni si, Clearwatere,“ sykl Taavetti a vzal mě kolem ramen.

„Jak chcete.“

„Ty nejsi ani polo,“ odsekl jsem.

„Díky bohu za to,“ pokřižoval se Seth.

„Blb…“ nedořekl jsem.

„Dost!“ okřikl nás razantně táta. Se Sethem jsme se probodli pohledy, ale ztichli jsme.

Šel jsem s Taavem a nenápadně jsme hladili stěnu. Mamka šla za námi. Poslouchal jsem ji. Něco mumlala. Nastražil jsem víc uši a nakonec jsem dokázal slyšet, co říká.

Má matko země, kde moudrost spí,

vydej nám, prosím, své tajemství,

ukaž nám cestu uprostřed skal,

pověz nám, kudy se máme dát dál.

Teď tvoji sílu já vyzývám,

otevři průchod, jenž skrývá se nám,

kde rýč a krumpáč ti rozerval hruď,

zjev nám a skrytá pak pro zbytek buď!

V  zemi se otevřela propast. Nehlučně, jako kdyby tam odjakživa byla.

„No fuj,“ dávila se Rose. Z díry se táhl pach shnilého ovoce. Zakryl jsem si nos. Nedalo se čuchat.

„Měli jsme si koupit takové ty stromečky do auta a pověsit si je kolem krku,“ skučel Emmett, když se vkrádal pod zem po mohutných masivních kamenných schodech.

„Jo, s vůní ovoce, co?“ odfrkl si Manu a Jacob se uchichtl.

„Nemáte někdo baterku?“ nadhodil Seth.

„Uhni,“ drkla do něj mamka a mávla rukou. Ve vzduchu se objevila malá svíčka, která ozářila celou chodbu pod námi. Spíš schodiště, jak jsem poznal, když jsem vkročil na první schod. Ta jáma neměla konce. Ani světlo tam nedoletělo.

Chtěl jsem vykřiknout, když se za mnou ozvaly kroky, ale hlas mi uvízl v hrdle, když jsem zjistil, že tam nikdo není. Trapas.

„Sladká nevědomost,“ zašeptal jsem a pokusil se dohnat rodinu. Noha mi podjela a já se řítil po schodech dolů. Smetl jsem několik členů s sebou a z dálky jsem slyšel Sethův hlas: „Jasně, jděte napřed.“

Když jsme dopadli a rozletěli se jako střepy z rozbitého zrcadla, zaúpěl jsem. Ležel jsem tam a zvažoval, jestli se mám pohnout. Zkusil jsem to. Nejdřív nohy. Fungovaly a ruce taky. Hlava byla v pořádku až na bouli na temeni.

„Žijete!“ neslo se ke mně mámy hysterické volání. Během sekundy byli u nás. Ani jsem nevěděl, koho jsem vzal s sebou.

„To mi připomíná opilecké mejdany na vysoké,“ skučel Emmett.

„To byla pohádka proti tomuhle,“ úpěl Jacob.

„Asi mám zlomenou ruku,“ skučel Manu. „Pardon, to se mi jen zdálo,“ dodal a Emmett se rozesmál. Ulevilo se mi, že jsem nesmetl třeba Bellu nebo Nessie.

„Tak to bychom měli. Jsme dole,“ řekl suše Edward a kluci se málem zalkli smíchy. Bella ho sjela pohledem. „A ne?“ bránil se.

Když nás doběhla svíčka, která si stále levitovala svou rychlostí, objevilo se před námi bludiště.

„Jak se jmenoval ten kůň z bájí?“ ptal se Emmett.

„Myslím, že to nebyl kůň, ale vůl,“ spekuloval Manu.

„To je fuk. Myslíte, že tu něco takového bude?“ nadhodil Emm.

„Bože, proč já,“ mručela Rose.

„Uhněte,“ mávla rukou mamka a začala odříkávat.

Ukaž mi cestu, ukaž mi směr,

na západ, východ, jih či sever,

vpravo či vlevo, ukaž nám teď,

bludištěm k cíli pevně nás veď.

Kdesi v dálce se rozblikalo malé světýlko.

„Tudy,“ vyhrkla mamka a šla první. Táta ji doběhl a mě si do parády vzala Nessie s Taavem.

„Už půjdeme pomalu, souhlasíš?“ navrhl s úsměvem Taav. Bolelo mě celé tělo. Vážně to připomínalo nějakou pijáckou akci. Tedy spíš probuzení po ní. Světýlko nahradilo svíčku, kterou mamka smázla jediným pohybem ruky. Vedlo nás kamsi doprostřed. Doleva, doprava, rovně, rovně, rovně, doleva, doleva…

„Stát,“ zašeptala máma, když světélko zablikalo a zmizelo. „Jsme tu,“ kuňkla a Edward se postavil po jejím boku.

„Poloupíři dozadu,“ rozhodl a táta chtě nechtě couvl. Jeho místo zaujal Manu a Liam s Emmettem a Jasper s Taavettim. Pak šli vlci a za nimi upírky. Úžasný obraz diskriminace, jak stihla zasyčet Rose. Nakonec jsme šli my. Poloupíři. Já, táta a Nessie.

V hlavě se mi mihl obrázek Hannah.

„To snad ne!“ zavrčel Edward a já zpanikařil. Alabama, Oregon, Missisipi, Mizury, Mizérie, průšvih… Sakra, sakra, sakra! Skrčil jsem se za Taavettiho, když se po mě Edward natáhl.

„Pojď sem,“ sykl a drapl mě za triko.

„Nech ho! Nemyslíš si, že teď na to není ideální doba?“ vrčela mamka a snažila se nás roztrhnout.

„Je tady někde Hannah, Lure,“ odbyl ji. Tentokrát to byla mámy ruka, co se mi omotala kolem límečku.

„Co?“ zavrčela.

„Šprechen zí dojč?“ hýkl jsem a přikrčil se.

„Jak se sem dostala?“ vrčela.

„Deník,“ odpověděl jí Edward.

„Někdo jí musel ukázat, jak to tu vypadá. Někdo, kdo s ní nějak mluví. Někdo, kdo dostane do nosu,“ zvyšoval hlas táta.

„A dost. Teď už je pozdě to řešit. Musíme ji najít,“ přerušil mou popravu Liam.

Jenže než jsme se mohli otočit a vydat se za mojí potrhlou ségrou, ozval se z místnosti před námi řev.

Nevím, co mě to napadlo a popadlo, ale vyškubl jsem se mámě a rozeběhl se příteli na pomoc. Za sebou jsem jen slyšel tiché úpění Jacoba: „To je vůl.“

Vřítil jsem se do jeskyně. Byla velká a vlhká. Jedna stěna byl vodopád stejně jako v chodbě, kde jsem nechal Hannah. Uprostřed bylo jezírko s modrým pudinkem a v zadní části ležel na matraci Chris. Svíjel se v křeči a nejspíš se právě probral. Byl tam sám.

„Chrisi?“ vyjekl jsem a rozeběhl se k němu, jenže na poslední chvíli mi cestu zastoupil obrovský chlap.

„No sakra!“ vydechl jsem šokovaně.

***

Chodba se zvažovala. Cítila jsem, jak jdu níž a níž. Jednu ruku jsem měla nataženou před sebe a ohmatávala stěnu a v druhé jsem stále svírala deník. Měla jsem si nakreslit nějakou brašnu. Bála jsem se. V krku jsem měla knedlík a celá jsem se třásla. Ne protože tam byla zima jak v morně, ale z obavy, co je s Chrisem. V posledních dnech jsem to zazdila. Možná pud sebezáchovy, abych nezešílela, ale v podvědomí jsem byla stále s ním. Nejspíš mi to stále pořádně nedocházelo a já se jen modlila, aby to tak ještě chvíli zůstalo, protože kdyby mi to teď mělo dojít – sesypu se tu jak domeček z karet. Chodba se opět stočila a nejspíš dělila, protože moje ruka, hlídající stěnu, chmátla do prázdna.

„Sakra,“ sykla jsem a zkusila přejít na druhou stranu. Napadlo mě, že otevřu deník a nakreslím si světlo, ale bála jsem se, že bych se mohla dotknout obrázku svého pokoje a zmizela bych. To jsem nemohla riskovat. Zůstala jsem tedy potmě a doufala v zázrak. Snad jsem nezvolila špatnou cestu.

***

Byl vážně obrovský a vrčel. Na spánku měl kříž s křídly a oči mu žhnuly tou pudinkovou modrou.

„Asi omyl,“ sykl jsem a zbaběle práskl do bot, abych se vrátil k rodině, která stála u vchodu.

„Co tu děláte?“ vyhrkl a jeho hlas se tříštil o stěny.

„Ten má ale plíce, chlapec,“ žasl Seth.

„Jen si vezmeme toho kluka a zase odejdeme. Nekomplikuj nám to, Edmunde,“ žádal Edward.

„Edmund?“ vyhrkl s úšklebkem Jacob. Edward po něm střelil pohledem a Jacob se omluvně usmál.

„Nic ti neuděláme, slibujeme,“ pokračoval děda.

„To vím i bez vás, zrůdy. Takhle se tu naservírovat. Čichám upíra a nějaká psiska. Kříženci?“ spekuloval.

„No dovol! Jsem čistokrevný!“ ohradil se Seth a Jacob mu hrdě přikyvoval. Nechápal jsem, jak si z toho můžou dělat legraci. Šlo tu o život, ale pak mi došlo, že to je jejich vlastní obrana proti strachu.

„Čistý nebo ne. Tohle je váš hrob,“ zavrčel.

„Amen sestro,“ pokřižoval se Emmett a rozkročil se do bojové pozice.

Chris opět zařval a Edmund se na něj otočil. Střelil pohledem k díře, ze které vylezl.

„Do pytle,“ zaklel Edward. Než jsem se stihl zeptat, co se děje, vynořila se z otvoru masa lidí – Hledačů. Jeden, dva, tři… šest, sedm, osm.

„Do prdele,“ poupravil jsem to a máma mě hned schovala za sebe.

Hannah? Kde jsi?

Co já vím? Je tu tma.

Vrať se nebo zmiz. Nechoď sem! Prosil jsem ji a doufal, že mě poslechne.

Hele, na to zapomeň, vrčela.

„Co teď?“ přerušila nás Bella.

„Rozhoď štít, Jaspere, zkus najít nějaké emoce,“ vybídl je Edward.

„Nemůžu hledat někde, kde nic není. Není v nich ani kapka dobra a jestli vás to zajímá, tak v Chrisovi skoro taky ne,“ šeptal Jasper.

„V Chrisovi je ho hodně,“ bránil jsem kamaráda.

„Musíme jim zabránit v dalším napájení,“ přemýšlela Lure, ale Hledači jako kdyby ji slyšeli, natáhli se pro Chrise a vedli ho k jezeru.

„Mami, udělej něco!“ prosil jsem. Mamka mávla rukou a dva Hledači, kteří se nakláněli nad jezírko, odletěli stranou.

„Ne!“ zařval jsem ve chvíli, kdy se bezvládný Chris řítil do středu té modré tekutiny.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

26)  Yasmini (05.01.2011 22:09)

Sakryš to je šrumec.

Y.

24)  sfinga (17.10.2010 17:27)

Huf? on tam spadl? Ty kráso!!! Ono mu to ublíží, že?
Myšáku, já se bojím, já mám o něj strach
Napnutá jak kšandy

23)  Linfe (17.10.2010 17:25)

Uf ok ok tohle je zapeklita situace a tak se tu jenom uklidnuju. ..Dobre to dopadne... Dobre to dopadne. .. Dobre to dopadne

21)  semiska (16.10.2010 22:22)

Tak to je hrozný drama, tohleto.... Co mi to děláš? Tak já se těším na další dílek a ty mi brnkáš na nervy tímhle??? TO máš u mě schované...
Jinak krásná kapitolka moc.

19)  milica (16.10.2010 20:37)

18)  Michangela (16.10.2010 20:01)

Hnusnej modrej pudink! A dá se v něm vůbec plavat???

17)  Ivanka (16.10.2010 19:48)

Ty vo..., ty vo..., ty vo...!!! Prosím o prominutí, už jsem klidná. Ne, vlastně nejsem! Proč, Chris, ten hodný, milý, usměvavý kluk? To přece nemůžeš udělat. Jestli Tabula Rasa byla pekelně napínavá, tak tohle je vražda! Nejdřív nás necháš strachovat se o Pearl a Hanny a teď tohle! Já už to prostě nevydržím! Máš mě na svědomí!
Tak, dobrý, už jsem docela v klidu. Vlastně ne, ale jsem schopná aspoň trochu racionálně uvažovat. Takže kdo pro něj skočí? Kterej se taky naloká? Uááááááááááááááááááááááá. Proč ksakru přišli tak pozdě? Musím ocenit, že celou kapitolu jsem se smála. To vyjmenovávání státu. Vtípky, Seth, Rose, Emm. Lurina kouzla. O to horší pak bylo to strašlivé probuzení. A kdy se k nim dostane Hanny? Jak se k nim dostane? Stane se někomu něco? Uááááááááááááá!!! Jak že to je? Andělíčku, můj strážníčku, opatruj jim jejich dušičku??? Modli se, abych tohle nervové vypětí přežila!
P. S: Myslím, že tohle je můj nejvíc nesmyslný komentář. Snažně prosím o prominutí, ale můžeš si za to sama.
Naprosto dokonalý díl.

16)  Mili (16.10.2010 19:48)

Chceš mě zabít, že jo. Než zkončí tahle povídka, tak já přijdu o nervy. Bylo to úžasný

14)  eMuska (16.10.2010 14:45)

No do kelu! To si robíš srandu, či čo??? Moje nervy... nie je mi nejako do spevu... Prosím, len nech všetko dobre dopadne!!!

13)  Kaca (16.10.2010 13:59)

Bože! Emmett je prostě suprovej! Já chci jednoho takovýho doma! Když řekl Amen sestro - možná to vtipný nebylo, nebo já nevím - ale smála jsem se docela hodně na hlas. Se divím, že se tam nikdo nesvalil smíchy Nechceš udělat skvělou alternativu použít, Emmetta, Jacoba, Setha, Taavvettiho a Rosalii ať je uchchtají k smrti? - ty hledače- Nebo se určitě zase chytnou - Tavv a Seth, nebo Rose a Jack - a oni budou zmateni, oni nenápadně vezmou Chrise a Pápá zrůdičky! K tomu jeho pádu Nestihla by náhodou, čistě teoreticky Lure říst formulku pro vítr, a nebo zamrznutí pudingu? ´Pak by měli hledači poprdeli se svým rozmnožováním. A už vidím kdy příjde Hanny, určitě v tu nejnehodnější chvíli a určitě dopadne blíž k hledačům. Hele, nechce si náhodou nakrestlit do deníku hledače s rukavičkama, nebo nějakou posilu? Vždyť se učila krestlit za nepříznivých podmínek ne? No určitě další, )

10)  Texie (16.10.2010 00:05)

Jestli mi z Chrisíka uděláš zombí, tak tě budu chodit strašit. Pokud bude mít v hlavě vypatláno, tak už s ním nebude taková sranda - žádný sexuální loudil, lví pláč či chválení chrupu skoro kamarádovi.

8)  Janeba (15.10.2010 21:12)

1 2   »