Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

37. kapitola - Stávají se i podivnější věci...

(oznam, pro čekající: Původně byla kapitolka tak nějak delší, ale nechce mi to brát administrace. Nevadí, ono se to přidá k další kapitolce :-*) - tak jo, bobek je úžasný!!!! Našla jsem Poznámkový blok, hip hip hurá Nebrasce!


Mani

Když přestala mluvit, dalo by se o mně říct, že jsem byl ve stavu, kdy by se ve mně nikdo krve nedořezal. Odmítal jsem si připustit nejhorší. Nedokázal jsem na to ani pomyslet.

„Co je… Co?“

Carlisle mlčel. Definitivně na mě házel bobek a věnoval celou svou pozornost Winie. Stál jsem tam s dítětem v náručí naprosto ochromený strachem.

Co se to vlastně právě teď stalo? Se slabou útěchou jsem si uvědomil, že monitor stále pípá a v té chvíli jsem děkoval všem svatým.

Není mrtvá… není mrtvá… není mrtvá… opakoval můj vnitřní hlas pořád dokola jako nějakou pošahanou mantru při každém pípnutí.

Někdo do mě drcnul, protože jsem stál všem v cestě, ale ono nešlo odejít. Musel jsem se na ni dívat. Nedokázal jsem z mojí Winie spustit oči. Jako by šlo všechno k šípku, kdybych třeba jenom mrkl…

„Vypadni, nebo nám můžeš pomoci, ale nestůj tady jako tvrdé y, Manueli! A to platí taky pro tebe, Paule!“ Edward se nás snažil vypoklonkovat oba najednou. Jak já, tak ten prašivý pes jsme zavrčeli jako jeden muž.

„Nikam nejdu!“ odsekl jsem uraženě. O co ti jde, Edwarde? Tys taky neodešel?

„Já si Renesmé odrodil, ty idiote,“ vrátil mi odpověď na moji otázku hlasitě. Jak se zdálo, naše konverzace-nekonverzace nikoho neohromila, a vlastně si jí nikdo pořádně nevšímal. Paul sice nepromluvil, ale taky se zrovna neměl k odchodu. Pořád držel Winiinu bezvládnou ruku ve své.

První osobě – ani nevím, kdo to byl – jsem vrazil malou do ruky se slovy „opatrně“ a opět jsem zaujal své dřívější místo u Winiiny hlavy. Paulův a můj pohled se najednou setkal a pro jednou to nebyl nevraživý, ale ustaraný pohled. Jemu, stejně jako mně, na ní opravdu záleželo.

„Ztrácí moc krve,“ hořekoval Carlisle za hradbou z prostěradla, která měla chránit Winiinu „počestnost“ a Paulův „jemnocit“.

„No tak jí, do prdele, dej další jednotku. Máme toho přece na litry!“ zavrčel jsem, co bylo zjevné. Opravdu jsme měli docela slušnou soukromou krevní banku. Ani nechci vědět, odkud a z jakých zdrojů tohle všechno pocházelo.

„No…“

V Carlisleově hlase bylo něco, co mě přinutilo přerušit mé zírání do bledé Winiiny tváře.

„Jak no? Co NO? Sakra, vymáčkni se, Carlisle!“

Ve spáncích mi bušil adrenalin a pokoušely se o mě mrákoty ze strachu o jedinou osobu, na které mi setsakra záleželo.

„Potřebuje víc,“ řekl prostě.

„Tak SEŽEŇ víc!“ Nechápal jsem, v čem je problém.

„To nestačí. Potřebuje jinou než obyčejnou krev. I když je tohle její krevní skupina, rozhodně jí nedá TU potřebnou sílu,“ vysvětloval.

„Co tím chceš jako říct?“

„Potřebuje krev…“ Carlisleův pohled sklouzl k indiánovi a pak se zase vrátil zpět.

Nevím, jak jsem vypadal, ale rozhodně jsem věděl, jak jsem se cítil. Pohoršení, znechucení, nevíra a … další dávka strachu. Odmítal jsem si připustit, co bylo nad slunce jasnější. Winie byla z „jeho druhu“. Měla v sobě vlčí podstatu, stejně jako to zablešené štěně.

Chvíli mi trvalo, než jsem byl schopný na to alespoň něco odpovědět, aniž bych toho indiánského smrada roztrhl vejpůl.

„ Proč zrovna on?“ V mém hlase zazněl neskrývaný vztek. „Jsi si jistý, že to ZABERE?“

Carlisle přikývl. „Musí! Krevní testy, co jsem dělal jenom pro jistotu  ze smečky, sedí jedině u Paula.“

Zmíněná osoba zvedla hlavu, když slyšela své jméno.

„Dám jí třeba všechno, upíre, jen ji nenech umřít,“ promluvil na Carlisle.

„To nemám v úmyslu, hochu.“

* * *

Mani

Necítil jsem se tady dobře. Bylo to JEJICH území. Nejradši bych sbalil dceru a Winie a utíkal, co by mi dech stačil.

Moje dcera.

Malinkatý človíček, který se zrovna dostal na svět, a já i s ní získal neuvěřitelnou zodpovědnost. Kam se hrabal Atlas se svým podepíráním nebeské klenby!  

Hanah, jako kdyby věděla, o čem zrovna přemýšlím, svraštila svůj malinkatý obličejíček. Byla ještě pořád trochu pomačkaná, ale pokud mi bylo známo, byla už vykoupaná, oblečená a s plným žaludkem. Byla naprosto dokonalá!

Moje rozjímání nad dcerou přerušil neuvěřitelný hluk, valící se dolů schodištěm.

„Nemusíš mě přidržovat, Same, já UMÍM chodit!“ rozčiloval se Winiin nejoblíbenější pes.

Zamračil jsem se, protože byl docela hlučný. Malá sice nespala, ale mohla by!

„Mohl by ses ztišit? Tady nejsi v lese, štěně. Moje dcera nemusí prodělat nervový otřes hned v první hodině svého života,“ zasyčel jsem na něj hněvivě a pro jistotu, a zcela jistě pro větší efekt, jsem hodil očkem po dceři, které byla naše počínající rozepře evidentně ukradená.

Paul si jenom otráveně odfrkl, čímž se svým chováním přiblížil víc jezdeckému koni než šelmě psovité, a rozvalil se na protější pohovku.  Chvíli jsme na sebe nepřátelsky zírali, a pak Paul si nervózně odkašlal.

„Hele, mohl bych…“ Začal natahovat ruce k mé dceři. Všechno ve mně se bouřilo, i když mi bylo jasné, že se chovám jako malý rozmazlený fracek, který se nehodlá dělit o svoji oblíbenou hračku. Skoro jsem se neudržel a opravdu jsem si ji téměř vlastnicky přitáhl k hrudi, ale pak mi došlo, že kdyby mě u toho načapala Winie, dostával bych od ní kapky patrně ještě hodně dlouho.

„Hmmm…“ zamumlal jsem neurčitě a se vší neochotou jsem se postavil, abych mu ji, i přes všechen svůj odpor, podal.

Je to jen kvůli tobě, rajčátko! JEN KVŮLI TOBĚ!

Vstal docela rychle, jako kdyby seděl na nějaké struně, a jeho ruce se, jak se mi zdálo, už po mé právě narozené dceři přímo sápaly. Jediný pohled do jeho dychtivé tváře stačil, aby mě polilo horko.

Probůh, snad se do mojí dcery neotiskl!!! zapnul se v mé hlavě velice silný alarm, který zároveň způsobil, že jsem ustrnul v pohybu těsně před „předávkou“.

„Co ruce?“ vyštěkl jsem to první, co mi přišlo na jazyk.

„Cože?“

„Myl sis ruce?“ Doufal jsem, že tím získám čas. Čas, kdy nebudu nucen odevzdat mu… ji. Chvíli na mě zmateně koukal, pak zmatení pozvolna přecházelo v nevěřícnost.

„Zešílel jsi?“

Tak tohle ne, holánku!

„JE TO MOJE DCERA! Jestli si ji chceš pochovat, budeš muset dodržovat MOJE pravidla! Ber, nebo nech být…“

Scéna souboje dvou kovbojů z Divokého západu byla oproti tomu, co jsme předváděli my dva, hadr. Jasně jsem viděl, jak jeho čelist hrála drcení zubů, a měl jsem chuť se mu rovnou vysmát do tváře. MĚL jsem navrch a ON to věděl taky. Chvíli se nic nedělo, pak se zhluboka nadechl, zavřel oči a já nepochyboval, že pro zklidnění musí počítat do… no, několika, co já vím, do kolika umí počítat vlkouši?  

A pak TO řekl: „Dobrá!“

Hlídal jsem ho jako ostříž, ale choval ji v náručí jako panenku. Jako kdyby to byl ten největší poklad na zemi, jako kdyby byla snad jeho.

„Je krásná.“ Řekl jsem zjevně své myšlenky nahlas. Byl jsem tolik zabraný do pozorování jejího obličejíčku, že mi to v první chvíli ani nedošlo.

„Jo, musím připustit, McBridee, že se ti vážně povedla.“

V hrudi mě zahřála pravá otcovská hrdost, ale navenek jsem otráveně protočil panenky.
„Jasně, že se mi povedla,“ odsekl jsem pobouřeně.

„Ale Winie není moc podobná,“ dodal a já měl chuť po něm opět jednou vyjet, když jsem se zarazil.

„Myslíš, že jí to bude vadit, až se probere?“ zeptal jsem se vážně polekaně.

„Blbneš? Bude štěstím bez sebe, že je všechno v pořádku. Nějaký ty carramba-geny snad překousne.“

Mezi námi se pak rozhostilo trapné ticho. Raději jsme se oba dva tvářili, že sledujeme každý pohyb miminka. Asi dvakrát jsem naprázdno otevřel ústa, ale nikdy z nich nic nevyšlo. Nevěděl jsem, jak říct, co jsem měl na srdci, a pak věř starým průpovídkám…

„Děkuji.“

Paul doslova zkameněl a já věděl, že zrovna teď je ta prvá chvíle to celé vyklopit.

„… děkuji, žes jí pomohl. Myslím… tu krev a tak. Nemusel jsi pohnout ani prst-“ lezlo to ze mě jako z chlupaté deky, proto jsem docela uvítal to neomalené přerušení.

„Ale musel! Je to ta nejlepší kámoška, jakou jsem kdy měl. Udělal bych to znova. Bez zaváhání.“

V té chvíli mi bylo jasné, že jsme uzavřeli pakt o „míru“. No, možná o „příměří“. Já jsem byl ochotný tolerovat jeho a on… věřím, že zůstane stejnou osinou v mém zadku, ale kvůli ní bych udělal cokoliv a já vím, že tohle by chtěla.

* * *

Winie

Bylo mi fajn.
Nic mě nebolelo ani netrápilo. Byla jsem jen já, úsvit a voda. Voda, samá voda…

Počkat, voda? Kde ta se tady vzala? Tahle myšlenka mě na malou chvilku zarazila, ale něco mi bránilo se tím zaobírat do hloubky. Pokrčila jsem rameny, rozhodnutá to neřešit. Prostě budu brát věci tak, jak jsou.

Kolem mě byla vodní hladina rovná jako zrcadlo. Teplá, vyhřátá, jako jezero v podvečer horkého letního dne. Čistá a průzračná voda mě objímala, hýčkala a ukazovala mi cestu přímo ke slunci. Bez sebemenší námahy jsem dělala jednotlivá tempa, moje tělo ladně protínalo …

Stop! Špatně - tady je něco kurevsky špatně. Tohle přece nejsem já. Takhle já neplavu. Sice se koupu ráda a s chutí, ale o nějaké čistotě stylu se opravdu nedá mluvit a většinou kolem sebe cákám vodu jako právě harpunovaná velryba. Už jsem ke svému zahanbení musela pár plavčíkům vysvětlovat, že se opravdu netopím, ale plavu. Nebo se o to aspoň snažím a na rukávky už jsem velká.

Nad hladinou se prohnal lehký větřík, který rozvlnil do té doby stojatou hladinou.

Přinesl sebou závan chladu, až mi naskočila husí kůže. Automaticky jsem udělala pár temp, abych se přiblížila k tomu teplu a jasu, ale stále jsem měla pocit, že mi něco uniká. Něco moc důležitého. Bzučelo mi to v hlavě, jako moucha uvězněná za sklem.

„Winie,“ vydechl na mě další chladný závan, „Winie…“

Otočila jsem se.

No fuj.

Místo, odkud vál vítr, vůbec nevypadalo lákavě. Byla tam šero, nad hladinou se převalovaly chuchvalce šedé mlhy a už od prvního pohledu to bylo sychravé, nevábné místo. Takové hororové, už by jen stačilo, aby někdo začal volat „Sjůůůzn“. Ale místo toho zase někdo zavolal moje jméno. A já ten hlas znala, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud.

Chvilku jsem šlapala vodu, ale pak jsem se rozhodla. Mlha, nemlha – plavu tam. Jenže to se snadno řeklo, ale hůř konalo. Voda najednou vůbec nebyla teplá, ale ledový chlad se do mě zařezával jako tisíc nožů. Proti mně nevál vítr, ale přímo vichřice a zvedala vlny, které mi zakrývaly výhled a braly dech. No, stejně jsem díky té mlze toho moc neměla šanci vidět.

Měla jsem toho plné zuby. Ale věděla jsem, že tohle je správná cesta. Jen kdybych nebyla tak moc unavená a prokřehlá. Ten chlad ze mě ždímal poslední zbytky síly a odhodlání. Tak moc bych se chtěla zahřát. Vrátit se do toho tepla, klidu a míru…

Teplo – cítila jsem, jak se rozlévá do mého těla z levé paže a přináší sílu, kterou jsem tak nutně potřebovala. Pořádně jsem zabrala. A najednou jsem před sebou uviděla ruku. Natahovala se ke mně přímo z jednoho mlhavého chuchvalce. Bojovala jsem proti proudu a blížila se k ní jen po milimetrech. Přemlouvala jsem sama sebe, že už je to jen kousek, že to přece zvládnu. A zvládla. Pevně jsem se jí zachytila a už nepustila.

Tělem mi projela neskutečná bolest, až se mi zatmělo před očima.

Bože můj, už zase? To to jednou nestačilo?!

Do očí mi zasvítilo bodavé bílé světlo a ozval se známý hlas.

Carlisle?

„Je zpátky.“

To teda nejsem!

A pro změnu jsem omdlela…



„Winie, slyšíš mě?“

Slyším. Proč bych tě neslyšela?

„Otevři oči, Winie.“

Tůdle, nůdle - mně se nechce! Strašně mě totiž baví trčet tady ve tmě a nemoci pohnout ani víčkem. To ti je taková zábava, že by se jeden za břicho popadal. Měl by sis to zkusit.

Carlisle mi neustále pokládal stupidní dotazy, které mi lezly na nervy, a příkazy, které jsem nedokázala plnit. I když bych tak strašně moc chtěla. Kvůli Manimu a naši dceři.

Hanah, holčičko moje…

Slyšela jsem ji plakat a trhalo mi to srdce. Mani ji bral k mému lůžku a prosil mě, ať se na ni podívám. To jsem řvala bezmocí a vztekem, ale bylo mi to houby platné. Trčela jsem uvězněná ve svém těle a poslouchala Carlislea, jak Maniho uklidňuje, že se moje tělo uzdravuje a potřebuji čas na regeneraci. A že můj mozek nebyl bez kyslíku zase tak dlouho.

No, tímhle mě moc neuklidnil. Představa, že už bych takhle byla navždy a nemohla s tím cokoliv udělat, byla neskutečně děsivá. Samomluva mě vůbec neuspokojovala, zjistila jsem totiž, jak jsem neskutečně nudná. A neznám žádné vtipy.

Nevěděla jsem, jak dlouho to už trvá, protože jsem měla občasné výpadky. Při každém vynoření z nevědomí ale následovalo zklamání, že situace zůstává beze změny. Jen pozice Maniho po mém boku se neměnila. Pokud ho někdo neodvlekl – proti jeho vůli – se najíst i vyspat.

Vrzly dveře a já ucítila vůni lesa.
Ty vago, já cítím něco nového! Vítaná změna.  

Věděla jsem, kdo to přišel. A nejenom kvůli tichému zavrčení Maniho, ve kterém byla ale znát jistá rezignace.

Je mi to líto, Mani, ale Paul je prostě v mém životě důležitý. Čím dřív se s tím smíříš, tím lépe pro nás všechny.

Vnímala jsem, jak se ke mně Paul sehnul a zašeptal mi do ucha.

„Nebuď srab a vstávej. Neříkej, že to nezvládneš. Nebo jsi opravdu jen kuře?“

Naštval mě a já udělala to jediné, na co jsem se zmohla a co mě samotnou překvapilo.

„Už mi nikdy neříkej kuře, nebo z tebe udělám vycpaninu!“ zaskřehotala jsem.

* * *
Mani

Říct, že zuřím, by byl v tomhle případě jenom ubohý eufemismus, ale opravdu jsem zuřil. Musel jsem strávit fakt, že Paul byl jediný, kdo v téhle chvíli dovedl udržet Winie při životě, když já jsem ji v podstatě o ten její málem připravil.

Proč zrovna on?Proč ne třeba Sam? Sakra! Život byl někdy opravdu na hovno!

Na chvíli to vypadalo, že Winie bude dobrá, ale opravdu jenom na chvíli. Ona se mi totiž z toho bezvědomí nechtěla probudit a tenhle pitomý stav už trval druhý den.

„Moc mě to mrzí, Manueli, ale je to kóma.“

Carlisleova slova mnou projela jako nůž máslem. Byla to ta nejhorší slova, jaká jsem kdy slyšel. Moje dcera, která mi do téhle chvíle spokojeně pochrupovala v náručí, patrně vycítila, že se něco děje. Otevřela svá očka a začala si všímat světa kolem sebe.

„Jak se to k čertu mohlo stát?!“ I sám sobě jsem zněl zoufale.

„Je zázrak, že to vůbec přežila. Vypadá, že je stabilizovaná, a to je teď nejdůležitější. Jsi doktor, před tebou nemusím dělat žádné cavyky. Jestli se její tělo začne samo regenerovat – v což mimo jiné doufám – budeme vědět, že máme vyhráno. Teď je důležité, že se to nehorší.“

Věděl jsem, že Carlisle má pravdu, ale moje hlava to stejně odmítala pobrat.

„Sakra, tak tos mě vážně uklidnil. Moje žena tady leží a neví o sobě. Možná zemře, a já se mám utěšovat tím, že i když se nelepší, tak se nehorší? Chtěl bych tě vidět na mém místě. Taky bys byl tak odporně blahosklonný?“ Zrovna teď jsem se choval jako hajzl. Zraněný hajzl, co kope kolem sebe ve slepé naději, že mu to bude něco platné, i když ví, že je to naprostá pitomost.

Carlisle se zhluboka nadechl a s vinou, vepsanou ve tváři, odvrátil pohled. Bylo zvláštní, že se cítil vinen. Ačkoliv, ani ne. Je to přece Carlisle!

„Je mi to líto, ale sám víš, že musíme čekat, Manueli. Zatím pokračuj v tom, co děláš doteď. Buď tady pro ni. Mluv na ni. Čti jí… já nevím, třeba i zpívej. Víš, co se říká, že lidi v komatu vnímají zvuky a doteky.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval dál: „Nic nezkazíš tím, že tady jednoduše budeš i s Hanah. Potřebuje mámu stejně jako Winie potřebuje ji.“

Všechno, co Carlisle říkal, byla pravda. Hlava to věděla, ale to zatracený srdce mělo celou kupu připomínek.

„Jsou to už tři dny, Carlisle,“ zašeptal jsem zoufale. Byl jsem z toho všeho už unavený. Dítě v mém náručí se začalo nepokojně ošívat, což obvykle znamenalo, že má hlad. Zvykali jsme si jeden na druhého a po několika dnech bdění u obou dam mého srdce jsem pomalu začínal rozeznávat první nálady naší malé princezny. Když se začala vrtět jako malá housenka, byla hladová, a když svraštila obličejíček, tak chtěla zaručeně přebalit. Plakala překvapivě málo, k mému překvapení. Jako by mi nechtěla přidávat starosti a šponovat nervy. Byla naprosto dokonalá! Kéž by ji Winie mohla držet v náručí, stejně jako teď já.

„Myslím, že Hanah má hlad,“ řekl jsem do ticha, které krom toho zatraceného pípání všude panovalo. „Půjdeme si něco společně ulovit do kuchyně.“

Carlisle přikývl. „Zůstanu s ní, a Manueli…“ Ohlédl jsem se přes rameno ode dveří. „Běž si pak lehnout. Nemusíš se strhat úplně a já ji můžu ohlídat. V práci jsem si vzal volno na neurčito.“

Na jazyku jsem měl odmítnutí, ale Carlisle měl pravdu i v tomhle. Padal jsem únavou. Tři dny jsem nespal, jenom bděl a koukal na nezdravě bledou Winie.

„Děkuji,“ vydechl jsem sotva slyšitelně a vyšel jsem z Winiina pokoje.

* * *

Hanah byla opravdu úžasné dítě.

Než jsem sešel schodiště z patra, z kuchyně už vycházela Esme s dětskou lahvičkou v ruce.

„Nakrm ji a pak si jděte lehnout. Oběma to prospěje, uvidíš,“ radila mi Esme, i když jsem nemohl přehlédnout, že by se k dítěti nejraději vrhla sama. Milovala ji od prvního pohledu.

„Rozkaz, madam!“ zasalutoval jsem s láhví v ruce, čím se mi povedlo vykouzlit na její tváři široký úsměv, a pustil jsem se do krmení dcery. Usadil jsem se na pohovce a nohy jsem si položil na spodní poličku nízkého konferenčního stolku, abych měl stehna pod úhlem. Na ně jsem uložil uzlík s dítětem tak, abychom si zírali z oka do oka. Nejdřív jsem stěnu lahvičky přiložil k líci, a pak jsem trochu tekutiny odkapal na hřbet dlaně, kterou jsem nakonec olízl. Bezesporu mělo mléko od Esme tu správnou teplotu, ale tohle se přece dělává, nebo ne? Moc jsem nad tím nepřemýšlel, prostě jsem tu „před-krmící“ proceduru udělal taky.

Přiložil jsem dudlík dítěti k pusince a jemně jsem ho otřel o spodní ret. Sací reflex způsobil, že se pusinka široce rozevřela a čekala na dudlík. Neváhal jsem. O malou chvíli už holčička sála, až se jí dělaly boule za ušima. Ani jsem si neuvědomil, že mou tvář zdobí široký úsměv. V poslední době jsem neměl moc příležitostí k úsměvu, ale moje dcera byla jednoznačně tím nejlepším z důvodů.

* * *

Otvíral jsem dveře do pokoje, který jsem svého času s Winie sdílel. Teď jsem ho měl sdílet s naší dcerou. K mému překvapení se dveře neotevřely lehce, jako tomu obvykle bývalo, ale tvrdě narazily do nějakého předmětu, který tam zjevně neměl být. První, co ze mě vyšlo, byla zcela otcovsky nedokonalé do prdele, ale zdálo se, že to Hanah nijak nevyrušilo ze spaní. Pokusil jsem se neznámý předmět za dveřmi co nejtišeji odsunout, a pak, když už byla škvíra dostatečně veliká, proklouzl jsem i s dcerou v náručí dovnitř. V pokoji byla tma. Na noční obloze nebylo ani stopy po hvězdách, což znamenalo, že se musím spolehnout na svůj vlastní zrak. Byl lepší než běžný lidský, ale kvalit upírů ani zdaleka nedosahoval. Se světlem, které svítilo na chodbě, jsem alespoň byl sto se o nic nepřerazit.

Co nejjemněji jsem Hanah položil do své postele a s modlitbou na rtech jsem rozsvítil miniaturní noční lampičku. K mé veliké radosti se neprobudila. Dokonce to s ní ani nehnulo. A pak můj pohled proplul místností, abych zjistil, co tak zatvrzele bránilo dveřím, aby se otevřely.

Můj pokoj najednou můj pokoj ani zdaleka nepřipomínal. Spíš, nějakou ubohou parodii na sklad. Všude bylo neuvěřitelné množství krabic, nábytku, haldy oblečení, hraček a něco, co vzdáleně připomínalo ještě rozeskládanou dětskou postýlku. Jediné místo, které nebylo zaplněno těmi …věcmi… byla opravdu jenom moje postel.

Vešel jsem si dlaní do vlasů a nevěřícně zíral na tu spoušť. OKAMŽITĚ jsem věděl, kdo to má na svědomí. Upravil jsem ji na posteli tak, aby z ní nemohla spadnout, i když byla pevně zavinuté v zavinovačce a vypadala jako miniaturní rozkošná housenka, přičemž se mi povedlo alespoň vzdáleně uklidnit.

Světlo u postele jsem nechal svítit. Dveře, ze kterých jsem pak kvapně vyšel, jsem jenom přivřel a hodlal zamířit dolů, kde jsem tušil její momentální lokaci. Měl jsem v úmyslu říct té malé upírce, která, jak jsem předpokládal, byla jistě osobně zodpovědná za ten bordel, který mi momentálně zprasil celý můj momentální životní prostor. Byl jsem utahaný jako kotě, vystresovaný z toho, jak být své dceři co nejlepším otcem, a totálně zoufalý, protože ženu mého života není možné vzbudit z kómatu. A do toho se ještě objeví jedna úplně šílená shopaholická upírka, která si ve vší své pošahanosti splete můj pokoj se skladem.

„CO-TO-SAKRA-DĚLÁ-VŠECHNO-V-MÉM-POKOJI!“ vyřítil jsem se na ni bez přípravy hned, jak jsem ji uviděl, k mému překvapení stála na samém vrcholku schodiště.

„Hezké, viď?“ zašeptala rozjařeně a pak zagestikulovala, abychom se raději přesunuli dolů do obýváku.

Chuti seřvat ji jsem měl v té chvíli plné přehršle a bylo mi upřímně jedno, jestli je Alice moje jediná pokrevní příbuzná, slízne si to!

„Hezké? Zešílela jsi? Nedá se tam hnout!“

Místo toho, aby se zastyděla, měla tu drzost mi oponovat.

„Ále, ty toho naděláš,“ rozverně máchla upravenou ručkou, přičemž zakoulela očima, a pak zesmutněla. „Původně jsem chtěla počkat, až se Winie vzbudí a řekne co a kam, víš? Ale asi to budeš muset udělat místo ní.“

Tak na tohle jsem argument neměl. Stál jsem tam jako tvrdé y, úplně neschopný cokoliv dalšího říct.

„Víš co, běž si lehnout. Vypadáš opravdu HROZNĚ. Ráno si o tom promluvíme, bratránku, ale až po tom, co si svou úžasnou kmotřenku konečně užiji. Je ti jasné, že si ji usurpuješ, Manueli? A to teda hezké není!“ Jela jako rychlopalná zbraň a nedala mi nejmenší šanci se bránit. Ale co bylo zvláštní, zmínku o kmotře jsem zachytil čistě a jasně. Je pravda, že mě to napadlo, ale rozhodně jsem nad touhle otázkou nestrávil hodiny.

„Ale,  jak sakra…?“

Usmála se sladce a bezelstně, jak to jenom ona uměla. Mrška jedna manipulátorská!

„Už vím, proč jsem někdy viděla Winie. Tedy, nebyla to Winie, ale Hanah. Je víc po tatínkovi, jak se zdá.“

Tahle slova mě docela potěšila, obzvlášt, když mi došlo, že v budoucnu u ní žádná taková pitomost jako otisk nehrozí. Nebo alespoň nekontrolovatelné producírování se a pobíhání po lese s tlupou nadržených polonahých chlapů. Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv.

S tím zlehounka přihopkala tanečním krokem ke mně, vytáhla se na špičky a vlepila mi rychlou pusu na tvář. Bez jediného slova jsem ji poslechl.

Hanah v tu noc už nic neprobudilo a mě také ne. Už jsme to oba opravdu potřebovali.

* * *
Winie

„Neříkej mi kuře nebo z tebe udělám vycpanýho vlka!“ zaskřehotala jsem a konečně se mi povedlo pootevřít ty betonové poklopy, které mi někdo namontoval místo víček.

Bože můj, to by člověk neřekl, jak je ta bílá barva nádherná.

Málem jsem zaslzela při pohledu na strop. A co teprve, když se mi podařilo lehce pootočit hlavu, a já se mohla ponořit do modrých hlubin Maniho pohledu.

A modrá je ještě lepší!

Pokoj se začínal plnit dalšími postavami, ale já se odmítala podívat jinam než do jeho tváře. Konečně se na mě usmál.

„Tys mi dala.“

„Promiň, já nechtěla.“ Mrkla jsem na něj jedním okem. To bylo taky jediné, na co jsem se s tímhle zuboženým interiérem pro tuto chvíli zmohla.

Mani nevěřícně zakroutil hlavou.

„ Já raději půjdu,“ ozvalo se z druhé strany postele. Paul se ke mně nahnul a pohladil mě po tváři, „A už nezlob!“

Chtěla jsem ho zarazit, ale k mému překvapení to udělal Mani.

„Paule, počkej.“

On na něj mluví a nevrčí při tom?nTo je nějaký alternativní vesmír?

Zarazila jsem se nejenom já, ale i zbytek upírstva v pokoji.

„Já… kdybys chtěl zase přijít,“ lezlo z Maniho jako z chlupaté deky, „tak klidně.“

Opravdu doufám, že tohle nejsou jenom sny. Že by byla válečná sekyra zahrabána, když se zdá, že nebudu zahrabaná já?

Upřela jsem na Paula prosebný pohled a là „já jsem malé ztracené štěňátko a támhle je ten fuj pán z odchytové služby, zachraňte mě“, ať to nezkazí.
Paul neřekl nic, ale lehce se pousmál a kývl na Maniho hlavou.

To, že zadržuji dech, mi prozradil až jeden z těch hnusných přístrojů, jehož pípání se začalo ozývat se vzrůstající frekvenci. A nejenom mně, protože Carlisle stál v tom okamžiku u mě s připravenou injekční stříkačkou.

„Měla by sis odpočinout.“

I když jsem v rámci jistých mezí respektovala jeho lékařskou autoritu, nemohl mě odeslat do říše snů, aniž bych viděla malou.
Věděla jsem o ní vše z Maniho vyprávění, ale musela jsem ji přece vidět! Tohle mi Carlisle upřít nemohl.

„Hanah?“

„Je překrásná,“ ozvala se Esme a proklouzla mezerou mezi Carlislem a Manim s malým uzlíčkem v náručí. No zase tak malý uzlík to nebyl, opotila jsem se, když jsem si vzpomněla, co všechno se navyváděla v mém břiše. Nebyla jsem schopná natáhnout k ní ruku, a tak mi ji Esme naklonila směrem ke mně, abych jí viděla do tváře. Spinkala. Takhle bez krve a všeho toho ostatního, co se na děti nalepí v břiše, ještě více vyniklo, jak moc je podobná Manimu. A „dědovi“ Nahuelovi snad ještě víc.

Jsem opravdu zvědavá, jak ten Don Juan zkousne to, že je děda. Dědeček. Dědoušek. Koupím mu bačkory a fajfku.

Hanah se nespokojeně zamlela a Mani si ji hned převzal do své náruče. Moje dcera a můj chlap. Dojalo mě to. Ale Carlisle už vpouštěl obsah injekce do hadičky vedoucí do mé paže, a tak jsem před tím, než jsem usnula, řekla jen:

„A teď si mě budeš muset vzít, je ti to jasný?“


Tudy k Bosi

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3 4   »

HMR

78)  HMR (09.06.2013 09:52)

Bos, tak jsem se znovu a jak to tady vidím tak jen

SestraTwilly

77)  SestraTwilly (09.06.2013 09:17)

Dievčatá máte cca 14 hod do konca víkendu.
Za každú načatú hodinu navyše bude pokuta. :D

Empress

76)  Empress (09.06.2013 08:21)

Dievčatá, tak máte ešte niekoľko hodín...

HMR

75)  HMR (09.06.2013 08:16)


Bosorka

74)  Bosorka (09.06.2013 07:53)

I ty, Hani?!

HMR

73)  HMR (09.06.2013 06:57)

konec víkendu se nezadržitelně co? no, blíží!

SestraTwilly

72)  SestraTwilly (08.06.2013 22:51)

Nedám.

Twilly

71)  Twilly (08.06.2013 22:26)

že si nedáš pokoj

SestraTwilly

70)  SestraTwilly (08.06.2013 21:36)

"Čas běží jak jelen,co by do prdele střelen."Segro,tak makaj,makaj!!

Twilly

69)  Twilly (08.06.2013 21:18)

čéče, jeden deň tu nie som a hen!

Héééérečka je už vybavená, "bobek" spôsobne uprataný a keď vložím Nevilla do administrácie, tak sa vrhnem na Vlkov... vrrrrrrrrrrrrrrr haf!

SestraTwilly

68)  SestraTwilly (08.06.2013 20:12)

Už sa vám to kráti, my čakáme a čakáme a čakáme.

SestraTwilly

67)  SestraTwilly (08.06.2013 12:51)

Ty heeeeérečka,tak nehraj a píš.:)

Bosorka

66)  Bosorka (08.06.2013 12:39)

A taky na mě tvoje sestra, Sestro, háže bobek a od včera se mi - "vzlyk" - neozvala :'-( :'-( :'-(
PS: JSem jen maličká hééérečka ;)

SestraTwilly

65)  SestraTwilly (08.06.2013 12:22)

Ano,ano :D

Empress

64)  Empress (08.06.2013 12:13)

To my len tak preventívne, aby ste nezabudli

Bosorka

63)  Bosorka (08.06.2013 12:09)

Ale víkend končí až zítra ;) Vydrž, prďka, vydrž!

Empress

62)  Empress (08.06.2013 11:45)

Tiež sa pripomínam ako čakateľka

SestraTwilly

61)  SestraTwilly (08.06.2013 11:37)

Segro,Bosorka pripomínam vám,že dnes ja 8.6.2013.
VŠETCI NETRPEZLIVO ČAKAME!!!!!

SestraTwilly

60)  SestraTwilly (05.06.2013 22:21)

Hrebeň ti požičiam,tak žiadné výhovorky!!!!

Twilly

59)  Twilly (05.06.2013 22:16)

K česání, lásko :p

1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek