Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

30. kapitola - Back to reality!

Winie


„A ty bys se mnou fakt chtěl bydlet? Jako každý den?“ zeptala jsem se Maniho nevěřícně a lehla si tak, abych mu viděla do tváře. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem mu na to kývla. Dokonce jsem ho podezírala z použití nějaké té šamanské magie - trocha toho uhranutí tuhle, čáry máry támhle – ale vzhledem k tomu, že jsem ho nepřistihla, jak mě obíhá s pomalovaným obličejem a chřestidlem v ruce, nemohla jsem mu nic dokázat. Ovšem na druhou stranu jsem musela sama sobě přiznat, že moci mít Maniho k „dispozici“ každou denní či noční hodinu… jo, to byl velice přesvědčivý argument. A tak jsem řekla - ano.


Vegetili jsme si v posteli, kterou jsme poté, co se Mani přestěhoval do „mého“ pokoje (přece jen tahle postel byla stabilnější a větší než ta v jeho pokoji), opouštěli jen nakrátko. Nechtěli jsme riskovat další spáleniny, samozřejmě.


Mani mě pohladil po tváři.


„Chtěl a moc, přece jen jsem moc starý na to, abych byl pořád sám.“


„Sám, jo? Nevím, jestli se pobyt v baráku plném upírů dá popsat slovy „jsem sám“, co myslíš?“ rejpla jsem si.


„Sám bez tebe, Winie. Víš moc dobře, jak to myslím.“ Řekl stošedesátiletý stařec v těle pětatřicetiletého muže.


Já ho opravdu chápala. Být v jeho věku, taky bych asi už chtěla „normální“ – při tomhle slovíčku jsem se musela vnitřně zahihňat – vztah. Ale jsem na tohle připravená já?


Přišel čas na to, abych vytáhla své temné stránky… teda, ty temné stránky, s kterými ještě neměl tu čest se seznámit.

„Ale já neumím vařit.“ Namotávala jsem si vlasy na ukazováček a zkoumavě ho pozorovala.


Mani se usmál. „Já ano.“


„A nerada myju nádobí!“


„Myčka, lásko.“


„Kecám do filmů! A brečím u dojáků! A nesnáším horory!“


Mani se ke mně nahnul a zašeptal: „Nikomu to neříkej, ale já taky.“


„A… a…“ přišel čas na trumf, „vymačkávám zubní pastu od prostředka!“


Manuel se chytil za levou stranu hrudníku a upřel na mě šokovaný pohled.


„To ovšem zásadně mění situaci. V tom případě mi nezbývá nic jiného než…“ na pár vteřin se odmlčel, „než že nám každému koupím svou vlastní zubní pastu!“


„Herečko!“ zavrčela jsem a praštila ho polštářem. Překulila jsem se zpátky na břicho.


„Hm, ale kde budeme bydlet? Myslím, že se shodneme, že ani v La Push,“ mrkla jsem na něj a jeho zamračení mi bylo jasným signálem, že mám pravdu, a tak jsem rychle pokračovala, „a ani u Cullenů to prostě nepůjde. Musí to být blízko lesa a myslím, že Alice tě taky nebude chtít mít nijak daleko.“


Ten konec věty jsem nechala otevřený. Manuel se sice zamračil, ale neprotestoval. Takže jsem měla pravdu a on to věděl taky. Někdy bylo opravdu lepší s Alicí nebojovat, protože protivit se jejím požadavkům bylo tak snadné, jako se snažit lžící vykopat jámu pro bazén. Jo, dá se to, ale ta dřina za to nestojí…


„Postavíme si svůj dům,“ řekl stejným tonem, jako by mluvil o tom, že si půjdeme koupit zmrzlinu. „Tak, aby byl stejně daleko od La Push jako od Cullenů. Co ty na to?“


A proč jen dům? Proč ne vilku nebo zámeček?


„Winie?“ zpozorněl Mani, když si všiml mého výrazu.


Tak koukej mluvit, holka, vzpomeň si, kolik trablů vám přineslo, když jste o věcech nemluvili!


„Manueli,“ povzdechla jsem si, „já na tohle nemám peníze. Jsem jen chudý vlkodlak pod penzí.“


„Winie, já vím, jak strašně nerada jsi na někom závislá, ale mohla bys, PROSÍM, tenhle problém nechat na mě?“ napjatě mě pozoroval a pokračoval. „Nedělej si s tím hlavu, přece jenom jsem měl dost času něco ušetřit. A taky investovat.“


No jasně, Alice! Ale to by znamenalo…

 

„Ty jseš bohatej?!“ obvinila jsem ho a namířila na něj prst.


Mani jen pokrčil rameny.


„Moc?“ Chtěla jsem vědět, jak velká jsem Popelka.


Další pokrčení.


A sakra! To vypadá na dost velkou Popelku. Sedla jsem si, objala polštář a pozorovala ho s přimhouřenýma očima.


„Takže si to shrneme – ty jsi bohatý, souhlasí?“

Kývnutí hlavy.


„A miluješ mě, souhlasí?“


Další, mnohem razantnější kývnutí.


„Tak jak to, že mě nezasypáváš diamanty?!“ vyhrkla jsem rozhořčeně.


„Ty bys chtěla diamanty?“ podivil se a provokativně obhlídnul místa, kde se většinou nacházejí na ženském - a někdy i na mužském – těle šperky. V mém případě nikde nic nebylo.


„Copak nevíš, že nejlepším přítelem ženy je diamant?“ zopakovala jsem slova Satine z Moulin Rouge.


„Opravdu? A já myslel, že Paul,“ rejpnul si a vysloužil si tak další ránu polštářem.
Tentokrát se už kryl.


„Ale možná by to nebyl tak špatný nápad. Asi ti pořídím diamantový obojek.“ V očích mu zajiskřilo, když si mě chtěl stáhnout pod sebe. Bránila jsem pouze symbolicky, a tak jsem už po chvilce mohla vnímat váhu jeho těla na tom svém.


„A mohl by být nastavitelný na různé velikosti.“ Zavrněl hříšně a přejel mi prsty po krky.
Jako že bych měla obojek, i když nejsem...? Ty bláho... To si snad dělá legraci! Nebo ne?


„Manueli MacBridee,“ zachraptěla jsem, když mě přestal líbat, „ty jsi neskutečný

zvrhlík!“


Mani se blaženě rozesmál, a pak se naklonil k mému uchu a zašeptal.


„Otevřela jsi Pandořinu skříňku, lásko, tak musíš nést následky.“ A kousl mě do lalůčku.
Tak jo, ponesu... a moc ráda!


* * *

Mani


Pandořinu skříňku, jo, to tedy otevřela, ale co to, sakra, bude znamenat pro nás oba, pokud chceme fungovat spolu? Pro mě byl sen už jenom to, že je svolná k tomu, bydlet se mnou pod jednou střechou bez všech upírů i vlčích potvor. Uvědomil jsem si, že něco mezi námi se tady, na ostrově změnilo. Začali jsme oba uvažovat o opravdovém vztahu se vším všudy, i když jsme nevěděli, do čeho jdeme. A to bylo na tom to nejlepší. Ani můj věk mě nepřipravil na situaci, jako byla tahle. První vážný vztah. Navzdory šestnácti křížkům jsem byl v téhle oblasti stejný nováček jako ona. Vlastně ani to ne, ona přece už jeden vztah měla… žila s tím blbečkem Doughem… Při myšlence na toho… toho… pitomce – jak jinak nazvat někoho, kdo neocení Winii, jako něco neskutečně úžasného – se ve mně zvedla žluč a žárlivost. Aby na to Winie nepřišla, musel jsem to maskovat několika polibky, čímž jsem ji, doufám, rozptýlil.


I když jsem měl v plánu odteď si plně užívat pobyt na Ostrově, tohle jediné jsem z myšlenek nedostal. Pořád jsem přemýšlel, jak se Winie za všechno omluvit. Ze všeho nejdřív jsem zvažoval šperk. Je to přece udobřovaní tradice, ale… problém vyvstal, když jsem pochopil, že Winie není zrovna tradiční typ. A to ani trochu. U debaty o diamantech mi rotoval žaludek a jenom působením vyšších sil se to celé zvrhlo na humor. Halelujá!!! Ať už v tom má prsty kdokoliv…


Už dost, že jsem přemlouval svou snídani, ať hezky zůstane kde je, když přišla řeč na moje pošahaný bohatství. Doufal jsem, že si tu masku Maniho nad věcí dokážu uchovat, aniž by poznala, že šlape na rozbušku. Ve chvíli kdy moje „konto“ přijala, málem jsem se neudržel a s úlevou si vydechl.


Zrovna teď jsem ji líbal, kam až jsem dosáhl. Obzvlášť citlivá byla na krku, jenom pár centimetrů pod uchem. Spolehlivou naváděčkou byla žíla, ve které se pokaždé nádherně bouřila krev, jen co jsem se přesně na tom místě dotkl kůže rty nebo jazykem. Po chvíli se Winie začala tak nějak pode mnou kroutit. Líbilo se jí to. Tím jsem si byl jistý. Její srdce bušilo v zcela jiném rytmu, než když ji svazoval strach.


„Copak, slečno Goodmanová?“ Neochotně jsem opustil to nádherně citlivé místečko. Snažila se na mě zaostřit, ale moc se jí nedařilo. Pořád ještě byla v zajetí svých pocitů a právě tenhle její stav jsem miloval.


Zuby si skousla spodní ret a malinko se pode mnou napjala. Trochu jsem se nadzvedl na loktech, protože jsem předpokládal, že ji mé tělo docela dost fixuje, ale okamžitě mi zaryla nehty do zad. Tiše jsem se zasmál.


Když už na mě opět dokázala koukat, její pohled se změnil ve vábničku. Kam se hrabou upírky se svým okouzlováním svých obětí. Takhle vlčice by jim mohla směle konkurovat, a možná by se i něčemu kamenné dámy přiučily.


Bylo mi jasný, že mám asi tak dvě a půl vteřiny, než se na ni opět vrhnu. Věděla to taky, takže jsem ji nepřekvapil, když jsem pokračoval tam, kde jsem přestal. Pár chvil nato se už zase tak zvláštně kroutila.


Co je, k čertu? Dělám něco špatně? Nebyl jsem si najednou sám sebou jistý, ale dřív, než jsem si v hlavě dokázal rozanalyzovat kde je, k čertu, problém, měl jsem před rty její rameno. Lákavé, bílé, a protože to znamenalo… panebože, to byl můj spouštěč k proměně v monstrum.


Zmrznul jsem v pohybu a odvážil se podívat Winie do tváře až když mi prsty otočila tvář.


„Lásko…“ byl to spíš povzdech, než oslovení.


„Co?“ Fascinovaně jsem sledoval malý srpek vlasů na jejím spánku, který se pod mým dechem trochu zachvěl. Dech se mi krátil, stejně jako jí. Před očima mi proběhl film, ve kterém jsme se tak zuřivě milovali a kdesi ve skrytu duše jsem to toužil udělat znovu. Všechno. Tak jako předtím.


„Udělej to, prosím.“ Její pohled se prohloubil a prsty se jí chvěly, když jimi hladila svou – teď už neznatelnou – jizvu po mém bestiálním kousnutí.


„Copak… ty to…“ Nedokázal jsem to ani vyslovit. Natož pochopit, že chtěla, abych svůj útok opakoval…


„…chci, ano, Manueli.“


Další slova a pobízení jsem už opravdu nepotřeboval. Změnila se v šelmu, já ve své monstrum a na hodně dlouhou chvíli jsme vedli naši soukromou válku, ve které se neprohrává.


* * *

Winie


Myslím, že zvuk kapajícího vodního kohoutku, který vás probere z nevědomí, nepatří mezi ty nejmilejší. Ale zjištění, že to kap-kap dělá infuze, zapíchnutá do vaší paže – tak to už je úplně jiný level.


Dívala jsem se na ten průhledný infuzní sáček. Byl z poloviny prázdný… nebo plný – podle toho jestli je váš pohled na svět optimistický nebo pesimistický.

Takže tekutina z poloviny prázdného infuzního sáčku pozvolna kapala do mé žíly.


„Je vzhůru.“


Tenhle hlas znám. Tak tys mi fakt chyběl, Edwarde. Stále ti nikdo nezalil to tvé vnitřní ucho voskem?


„Nápodobně, Winie. A bohužel.“


„Jak se cítíš?“ Maniho obličej se objevil se přede mnou. Vypadal strhaně, jako by týden nespal.


Vyblitá z podoby.

 

„Jde to,“ zalhala jsem a Edwardovo odfrknutí mě usvědčilo. Mani se na mě starostlivě podíval a pohladil mě po čele.


Edwarde, sakra, nech toho! Podívej se, jak Mani vypadá! pomyslela jsem útočně.


„Winie?“ ozval se hlas Esme od dveří. Pootočila jsem hlavu. Krom její ustarané tváře

jsem viděla, jak se do pokoje tlačí i zbytek rodiny.


„Nechceš něco k jídlu?“ zeptala se starostlivě a já si vzpomněla.


„To ty ústřice!“ vyjekla jsem, „ty hnusný, blemcavý, sliz...“ nedopověděla jsem. Je zajímavé, jak vám některá slova dokážou obrátit žaludek vzhůru nohama a ještě vyklepat i zbytky, co uvízly někde v růžku.

Někdo mi, díky bohu, s upírskou rychlostí nastavil kbelík, do kterého jsem značně neelegantně dávila. Než jsem stačila pomyslet, že nechci mít obecenstvo při tak soukromém úkonu, Edward všechny krom Maniho a sebe vypoklonkoval.


Zhroutila jsem se zpátky do polštáře.


V pokoji se objevil Carlisle. V ruce nesl nějaké papíry a tvářil se ustaraně.


„Jak ti je, Winie?“ ptal se, ale díval se při tom na Edwarda.


„Je to pořád stejné,“ odpověděl mu za mě.


Halo, já jsem tady!

 

Nemohla jsem si nepovšimnout, jak Carlisle naznačil oběma, aby ho následovali do vedlejší místnosti.


„Spala bych,“ řekla jsem, abych zbavila Maniho výčitek z toho, že mě opouští a odchází celých 5 metrů ode mne, a zavřela jsem oči. Na čele jsem ucítila dotyk jeho rtů a pak slyšela, jak se snaží co nejtišeji zavřít dveře. A nešlo neslyšet sice tlumeně, ale přesto zoufale vyřčenou otázku.


„Sakra, Carlisle, co jí je?!“


* * *

Mani



„Chci vědět všechno!“ Carlisle se nerozpakoval na mě použít svůj profesionální, doktorský tón.


Jasně! Mysli, Manueli! Ty pitomče! MYSLI!!!


„Takže, všechno bylo fajn.“ Snažil jsem se silou vůle zklidnit svou tepovou frekvenci do méně rudých čísel. Asi marně. Místo toho jsem funěl jako lokomotiva. To, že jsem zticha, jsem si uvědomil, až když se Carlisleovo obočí vyklenulo v němé otázce.


„Po měsíci na Esme jsme už toužili po civilizaci, to snad není trestné!“ namítal jsem až příliš divoce. Carlisle to nekomentoval. Beztak to pro něj nebylo důležitý. Chtěl jenom fakta.


„Tak jsem nám naplánoval příjezd lodí – Queen Elizabeth II plula kolem, tak jsem toho využil,“ vyprávěl jsem medicínsky nepodstatnou část. Ano, vůbec jsem se nechoval jako lékař. Profesionála byste teď ve mně hledali asi těžko. Zrovna teď jsem byl přímo neprofesionálně citově zaangažovaný v celém případu.


„A dál?“


Věčně trpělivý Carlisle pomalu ztrácel svou pověstnou trpělivost.


„A dál nic. Nalodili jsme se.“ Odpověděl jsem, jenomže, tohle ho asi moc nezajímalo, takže jsem pokračoval ve vyprávění. Snažil jsem se to brát chronologicky.


„Nejdřív bylo všechno v pořádku. Pak přišla ta chřipka.“


Carlisle zbystřil.


„Chřipka?“


Oba lokty opřel o stůl a ruce, které sepjal do úhledné stříšky, opřel o rty.


„Ano chřipka, Carlisle. Poznám chřipku! Taky jsem doktor, pamatuješ?!“ vyjel jsem na něj se zuřivostí rozběhnutého nosorožce.


Nenechal se zviklat, i když na něm bylo vidět, že i jeho trpělivost má svých mezí. Prostě do mě zapíchnul pohled, kterému nešlo odolat.


„Malátnost až silná únava, přecitlivělost kůže a v kombinaci s otevřeným oceánem taky slabší nauzea. Nic dramatického, prostě to vyležela. Za dva dny se už futrovala tak, že se jí dělaly boule za ušima,“ vzpomínal jsem na naši plavbu.


Carlisle bez slova poslouchal. A do svého upírského supermozku ukládal veškeré informace.


„Pak bylo zase nějakou dobu všechno v pořádku. Asi dva dny, a tak jsem pro nás naplánoval romantickou večeři,“ probíral jsem se svými vzpomínkami.


„A její součástí byly ty ústřice, o kterých pořád mluví Winie?“  Zeptal se a já měl na něj chuť vyjet, ať mi s tím už dá, sakra, pokoj. Tak moc si vyčítám, že ze mě vůbec takový blbý nápad našel. Afrodisiakum! Do prčic, kdo měl vědět, že budou prošlý? A proč akorát Winie musela dostat právě ty? Proč ne já? Proč ne někdo z lodě? Jen ona. Jediná. Neobvyklý, to jo, pokud ovšem není kontaminovaná jenom jedna jediná ústřice. Jestli právě takovou Winie dostala, tak tomu pak říkám pech!

 

Nezbylo mi nic jiného, než navzdory svému vnitřnímu monologu, silně připomínajícímu křížovou cestu, odsouhlasit Carlisleovu domněnku, diplomaticky zasazenou do otázky.


Pak jsem doslova mohl vidět na vlastní oči, jak se v Carlisleově diagnostickém mozku  otáčejí všechna ozubená kolečka. Jedna informace zapadala do druhé a jeho tvář se vyjasňovala. I když jsem byl lékař, stejně jako on, zrovna teď jsem byl v pozici rodinného příslušníka nemocného. Nebyl jsem schopný myslet na nic jiného, než na to, že Winie se mi ztrácí před očima. Než jsme se z té zpropadené kocábky dostali, mělo moje Rajčátko nablito na nejbližší tři životy. Nakonec jsem kapituloval a osobně donutil kapitána, ať mě pustí na můstek a odtamtud jsem se mohl přes satelit spojit s Cullenovými. Carlisle s Edwardem přiletěli tak rychle, jak to jen soukromé letadlo Cullenových dovolovalo.


„Hmmm, vážně to vypadá na chřipku kombinovanou  s otravou.“ Promnul si bradu a párkrát přikývl, jako takový ten kýčový pejsek, co se dává do zadních oken aut.


Nespokojeně jsem syknul a takhle naježený jsem máchal rukama namíchnutým šklebem.


„Vždyť já to říkal!“


Ale Carlisle byl ponořen do svých myšlenek a mého rozhořčení si nevšímal.


Netuším, kdy k tomu došlo, ale o futra se najednou ležérně opíral Emmett a jako vždycky se něčemu, co se mu rodilo v hlavě, chechtal.


„Hele, Mani, a seš si jistej, že na lodi nebyl nikdo z našich?“ vyzvídal opatrně, ale jeho kukuč se mi stejně nelíbil. Nedal bych za to ruku do ohně, že měl něco za lubem.


„Myslíš někoho z Cullenů, nebo upíry obecně?“ Trochu mě zmátl, jelikož jsem se ještě pořád soustředil víc na Carlisleův lékařský verdikt.


„Upíry.“ Emmett najednou mluvil docela vážně a to mě přinutilo věnovat mu víc pozornosti. A taky jeho řečem.


„Kam tím míříš, Emme?“


To už tou dobou taky přispěchal náš hlavní čtenář myšlenek s dychtivým výrazem ve tváři, aby rozjařeně, jako by rozlousknul záhadu zmizelého oříšku, poklepal Emmetta uznale po rameně.


„A víš, bráško, že to není nemožné?“ Oba mě plně ignorovali. Nevěřícně a značně bezmocně jsem pozoroval, jak si ti dva bezeslovně předávají nějaké informace. A to mě vynechají zrovna teď, když bych za každou, která by mě v mé nevědomosti posunula o něco dál, dal cokoliv.


Edwarda, který stál ke mně zády, jsem efektně otočil kolem své osy.


„Nejsem ty, tak to, prosím, vyklop nahlas!“ I když jsem byl částečný upír, chvěl jsem se potlačovaným vztekem tak intenzivně, že by se za to nestyděl žádný z členů Samovy smečky.


„Ále, Emmetta napadlo,“ Edward ledabyle mávnul prackou, jakoby mu kolem obličeje létal obtěžující hmyz, „…že Winie do jídla nějaký upír plivnul.“ A pak se hraně zasmál.


Pohled, kterým jsem Emmetta zpražil, by svou sílou smetl na jeden šup půlku Volterry.


„No dovol!“ ohradil jsem se popuzeně. Snad si Emmett nemyslí, že bych Winie schválně plival do jídla!


„No počkej, neurážej se hned,“ snažil se mě Edward trochu uklidnit, když viděl, že stačí málo a na Emmetta vystartuji.


„První testy prokázaly, že játra nejsou zase až tak v pohodě, je tam něco, co jí škodí. A taky se Winie docela nepochopitelně rozkládají krevní destičky. To by mohly být docela dobře známky otravy upířím jedem.“


Emmett na mě vypláznul jazyk, šašek! A pak okamžitě zmizel z pokoje. Srab!


Najednou se jediná, hluboká vráska, která momentálně hyzdila jeho dokonalé čelo, vyjasnila.


„Měl bych jeden nápad!“ V Carlisleově obličeji se najednou rozzářil dvojřad vybělených zubů. „Moment!“ dodal ještě a upíří rychlostí zmizel taky.


Se zmatkem v hlavě jsem se otočil na Edwarda. Čte myšlenky, snad bude víc v obraze, co se to tady, sakra, děje! Ale jediný pohled mi naznačil, že on už zase tak moc nejásá.


„Edwarde, mám nervy na cimpr-campr. Winie je už jenom půlka, proboha, mluv a netrýzni mě alespoň ty.“ Začínal jsem být unavený tím nesmyslným bojem o každou informaci. Nebyl jsem schopný uvažovat jako lékař, ne když se jednalo o Winie. Až příliš jsem se o ni bál a kladl si vše za vinu.


Edward kroutil hlavou a pořád dokola si nepřítomně mumlal: „Ale to přece není možné!“


„Asi tak, jako že nebylo možné početí naší Nessie s Lis?“ zarazil ho sarkastickým tónem Carlisle, který se mezitím objevil i s příručním ultrazvukem v náručí.


„Tak pojďte, teď se ukáže, co je a co není možné. Minimálně vyloučíme tuhle variantu.“


* * *

Tu facku, kterou mě Emmett probíral z bezvědomí, do kterého jsem upadl, jen co jsem TU novinku spatřil na vlastní oči na monitoru, si evidentně užíval. Bylo to znát na jeho rozjařeném obličeji i mém tepavém místě na tvářích.


„Tak co, fotře, jak je?“ hýkal smíchy jako osel.


„Blbe!“ ulevil jsem si. A snažil jsem se vzpamatovat z toho, co jsem viděl před chvílí na monitoru. Winie byla těhotná. TĚHOTNÁ! Vždyť dle Carlislea měl být problém s jakýmkoliv početím u Winiina měnícího se těla, tak jak se to, sakra, mohlo stát?


„To byla jen Carlisleova domněnka, Manueli, stejně, jako jsme do Bellina těhotenství neslyšeli ani o tom, že by mohl počít upír s člověkem dítě, a vidíš, stalo se,“ odpověděl na mé němé otázky Edward.


„Dítě…“ vydechl jsem a nevěřícně sledoval své potící se dlaně. Na záda mi přiletěla herda, tentokrát od Edwarda.


„Tak vítej v klubu, Manueli. Teď už jenom zbývá doufat, že tvoje podstata nepřehluší Winiinu.“


Hlavou mi proletělo hned několik katastrofických konců mojí vyvolené.


„Nechci, aby umřela!“ upřel jsem na něj prosebný pohled. A Edward mi naprosto stejný oplácel.


„Já vím, Manueli. Moc dobře to vím.“ Taky mu nebylo zrovna veselo.


Taky Carlisle mě soucitně poklepal po rameni.


„Udělám, co bude v mých silách, to ti slibuji.“ Věřil jsem mu. Vím, že své slovo dodrží.


Obličej jsem ukryl raději v dlaních. Nechápal jsem, jak se to všechno semlelo. V jedné sekundě to bylo skvělý a v další…


„Carlisle, a jak tě vůbec napadlo, že by mohla být…“ Slovo těhotná, mi prostě ještě nešlo přes ústa.


Carlisle jenom omluvně zvedl ramena. „Vlastně mě na to navedl Emmett.“  Musel jsem koukat hodně udiveně, protože Emmett mluvil o plivancích, jestli se nepletu. To Carlislea asi napadlo taky a začal se patřičně bránit.


„Tedy, ne, že bych věřil, že bys byl tak nevychovaný a ehm… No tohle samozřejmě ne!“ Dostávali jsme se patrně na dost tenký led, když už byl i Carlisle se svým superslušným slovníkem v koncích.


„Jen jsem procházel možnosti, jak by se ještě mohl dostat k Winie na opuštěném ostrově upíří jed. A jediné, co mě napadlo…“ Omluvně se usmál, až to vypadalo, že má tik.


„Aha,“ odvětil jsem suše. Co jiného se taky na něco takového dalo říct, že?


Nastala chvilka tíživého trapného ticha.


„Manueli, víš, kdy se  Winie naposledy proměnila?“ změnil Carlisle téma, za co jsem mu byl velice vděčný.


„Když jsme byli ještě tady, před Ostrovem, pokud vím. Proč?“


Měl jsem neblahé tušení.


„Mno, myslím, že budeme muset zajistit, ať se po dobu svého těhotenství ani nepřemění. Nevím, co by to udělalo s dítětem.“



Tudy k Bosi

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

julie

37)  julie (28.10.2012 01:13)

Tak upíří plivanec do jídla?To je to,co nikdo nevěděl!Ještěže mají Emmetta

Niky

36)  Niky (02.05.2012 18:01)

Sakriš, já vás dohnala...teď nemůžu kliknout na další kapču a musím čekat :p A já si tak zvykla
Těhotná!? A já jsem měla také tušení, že s tím mimčem jsme neskončili! Ale stejně jste mě překvapily Tak uvidíme, jak to dopadne :)
Moc, moc se těším na další kapitolu

Empress

35)  Empress (01.05.2012 21:55)

Češte, češte!!!

Maci, tak tak Ja proste tiahnem k tým vlkom a keď si spomeniem na tú ich pusu pri vodopáde, tak... No nič, už radšej mlčím

Twilly

34)  Twilly (01.05.2012 21:46)

Upír... a jo, to je jiná replika, co? :D

Twilly

33)  Twilly (01.05.2012 21:45)

Macku!!!! Žádný singly tady tolerovat nebudu uf, promiň, já si to chtěla zkusit takhle, autoritativně

Bosorka

32)  Bosorka (01.05.2012 21:45)

Visí to na mě, jen to řekni nahlas

Twilly

31)  Twilly (01.05.2012 21:44)

práve dopisujem mačičky, keď Macka dokončí gruntovanie nového baráčika, vrháme sa na ďalšie. Niečo už je v zásobe, ale treba to ešte učesať :D

Bosorka

30)  Bosorka (01.05.2012 21:43)

Když on nenažraný vlk je tak nějak více sexy ;)

Empress

29)  Empress (01.05.2012 21:40)

Ja teda Macku v tomto počínaní podporím
Tak či tak, teším sa na nové písmenká

Twilly

28)  Twilly (01.05.2012 21:35)

Takto ďaleko sme to ešte nerozoberali, ale fakt, ako poznám Macku, asi to len tak nenechá (aspoň v to dúfam, lebo v tomto sa zmením na prudilku zase ja )

Empress

27)  Empress (01.05.2012 21:33)

Už aby to bolo, neviem sa dočkať

Twilly

26)  Twilly (01.05.2012 21:28)

Aňu, po pravde... ani ja veľmi neverím, že Bosi nechá Paula len tak, ako ju poznám, bude koza celá a vlk nažratý

Empress

25)  Empress (01.05.2012 21:22)

Mimí na ceste No teda, no teda, no teda...
Aj keď som asi trochu blázon, pretože som stále tak nejak dúfala, že Winie a Paul...

MisaBells

24)  MisaBells (30.04.2012 13:28)

ty krááááso! Uf! Prej ústřice, pche! Prdlu, chlape, tys ji normálně zbouchnul! Jen doufám, že se Winnie přestane vytrácet před očima. Papkej, mamino, papkej ať je z tebe veeeelkej pesan!

Twilly

23)  Twilly (26.04.2012 16:06)

Wolpír nebo vlkopír, je nááááádherný terminus technicus :D :D :D

Lenka326

22)  Lenka326 (25.04.2012 20:38)

No teda, baby, co jste to zas upředly??? Konečně jsou spolu, konečně klid a láska, celý měsíc na opuštěném ostrově, za to vás chválím. A dokonce vedou řeči o společném bydlení, o společné budoucnosti, to se mi moc líbilo. Ale pak necháte Bellu zblajznout zkažené ústřice a je po idylce.
Ale jak už to u vás tak bývá zvykem, ústřice nejsou na vině, na vině je Mani!!! Jsem v šoku, jednak mám pořád zafixované z TW, že pro vlky je upíří kousnutí smrtelné, takže jsem byla docela vyděšená už z toho, jak ji vášnivě kousal do krku, ale že jsou schopni zplodit potomka, tak to jsem mě dostaly. Fakt! A už jsem zas napnutá, co bude dál. Co se narodí? Vlkopír? No, držím jim palce!

Twilly

21)  Twilly (24.04.2012 23:10)

Už jsem se lekla, kde jsi, chyběl mi krumpáček a... Ty Čičinko :D

HMR

20)  HMR (24.04.2012 23:09)

Nejlepším přítelem ženy je... Paul s diamantem hm, tak ústřice no, hlavně aby se toho Emmett nechyt, protože vstupovat do života s takovou přezdívkou, nevím, nevím hele, ono to vlastně bude ústřičátko, ne?

Twilly

19)  Twilly (24.04.2012 14:12)

No, v první kapitolovce jsem u Nessie s Jakem a Lis se Sethem nechala těm dvěma párům narodit wolpířátka (název jsem sprostě čmajzla od Mišut, snad mi to odpustí). Co se tohodle mrňouska týče, první náznaky bychom s Bosi měly - ale všechno může ještě dopadnout i jinak. V tomhle se vážně nedržíme žádných předloh :D

Nosska

18)  Nosska (24.04.2012 14:04)

Když mě tohle vždycky zajímalo... A nejde jen o Maniho s Rajčátkem, ale i Jakea a Ness:D :D :D

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek