Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

31. kapitola - Kdo chce zdravé dítě míti, musí trochu krve píti... nebo taky ne

Winie

„Cože jsem?“ těkala jsem očima mezi třemi truchlivými obličeji, které na mě shlížely. Byla jsem v šoku a tělo si sáhlo po svém vlastním řešení. Ještěže kyblík byl připraven.

„Gravidní, Winie,“ opakoval Carlisle.

„Jsi těhotná, Winie,“ dodal Edward, když viděl, že se můj výraz nemění z nechápavého na chápavý takovou rychlostí, jak by si asi představoval.

Ale to přece… Byla jsem dost zmatená a muselo to být na mě vidět. Kdy? Kde? Proč? Jak?

No, odpověď na mou poslední otázku byla vcelku jasná – myslí mi bleskově prolétly jisté vzpomínky označené hvězdičkou. Bohužel, ne tak rychle, aby je Edward nedokázal zachytit.

Jeho výraz se změnil z zádumčivého na překvapený až šokovaný. Obočí mu vylétlo do polovice čela a vykulil na mě oči. Pak se podíval na Maniho a polkl.

No co, Edwarde – nejsme jenom lidi, že jo?!

* * *

Mani

Ještě nebouchla. Je to dobře nebo špatně? Kdo se v tom má, sakra, vyznat?! panikařil jsem v hlavě. Sledoval jsem každičký výraz v její tváři jako ostříž. Teď už alespoň vypadala, že jí to došlo. Možná… trochu… Ježíš, zabte mě někdo!!! řval jsem ve své hlavě jako na lesy a vůbec mě nenapadlo, že stojím vedle Edwarda. Patrně byl zvyklý, takže jeho jediná reakce na můj hysterický dýchánek v hlavě reagoval zcela profesionálně. Položil mi ruku na rameno, nepatrně se ke mně naklonil a zašeptal: „To už by snad stačilo, nemyslíš, Manueli?“

„Ale já přece nemůžu být těhotná!“

Ne, evidentně jsem tady nebyl za jedinou „hysterku“, ale dřív, než dostala od Carlislea odpověď, její žaludek udělal další ze své kolekce trojitých Salchowů. Moje reakce byla čistě pudová. Hned jsem stál u ní, kyblík v ruce, a přidržoval jsem ji za rameno, ať nepřepadne přes okraj postele, přes který se nebezpečně nakláněla ke kyblíku. Jakmile byla schopná klesnout do peřin bez dalšího nutkání na dávení, věnovala mi zuřivý pohled, i když byla ve stavu, kdy by ji přepralo i štěně.

„To takhle bude pořád?“ zakňourala tak zmučeně, až mi to trhalo srdce.

Carlisle zkrátil vzdálenost mezi postelí a dveřmi, u kterých do té doby stál, na minimum. Triviálně a hlavně notoricky známým způsobem, který všichni známe z filmů z lékařského prostředí, ji vzal za ruku a za dusivého mlčení jí zkontroloval tep.

„Pravdu, Winie?“

Dle toho, jak neutrálně se tvářil, jsem pochopil, že je to v prdeli. Pěkně jsem to podělal.

Winie už byla tak slabá, že nějaké horlivé přikyvování nepřipadalo v úvahu. Prostě jenom přivřela víčka a dala mu najevo, že o pravdu stojí, i když nebude zrovna růžová.

„Stav, podobný tvému, je v prvním trimestru gravidity běžný. Některé budoucí maminky to snášejí lépe, jiné si to – jak se říká - užijí, ale to není tvůj hlavní problém, Winie, i když to není zrovna příjemný stav.

Při těch slovech se zázračně vzchopila, jako by ji někdo pokropil vodou z kouzelné studánky.

„Něco je špatně?!“

Nejdřív jsem bezmocně sledoval, jak se s vypětím posledních sil snaží vzepřít na loket. Asi jí přišla tahle pozice pro vyslechnutí nepříjemného oznámení vhodnější.

„S tím si teď nedělej starosti, a trochu se prospi, budeš potřebovat ještě hodně sil pro miminko. Já mezitím udělám ještě nějaké testy.“ Carlisle se na ni usmál tím svým vřelým úsměvem hodného taťky.

Winiina napjatost viditelně povolila. Do upocené, ale pořád krásné tváře se vrátila ta předešlá, nekonečná únava. S žuchnutím nechala svou hlavu sklouznout na polštář. Pak zavřela oči a ztěžka polkla.

„Pokusím se.“ To bylo jediný, co jsme od ní slyšeli. Na všechno ostatní byla až příliš unavená.

„Poprosím Esme, ať ti připraví něco, po čem ti snad nebude špatně.“

To byl způsob, jak nás všechny svým jedinečným způsobem vyhodit z pokoje.

* * *

Winie

„Mani, počkej!“

Moje těhotenské sudičky se zarazily u dveří a otočily se jako jeden muž. Jenže já potřebovala mluvit jen s Manuelem, a tak jsem se výmluvně podívala na ty dva křeny.

Carlislovu poznámku, že bych si měla odpočinout, jsem úspěšně ignorovala a stále se dívala na Maniho. On se nedíval na mě. Sice byl otočen směrem k mé posteli, ale jeho oči těkaly po mém obličeji a mému pohledu se vyhýbal jako ateista zpovědi.

Když nechce Mohamed k hoře!

Výhružně jsem se vztyčila na loktu, že prostě já teda půjdu za ním.

Nakonec to Carlisle vzdal. Pomohl tomu určitě i Edward, když ho mírným, ale vytrvalým tlakem ruky položené na rameno směroval ke dveřím se slovy, že pět minut mi neublíží. Budiž Edwardovi za to chvála, protože dneska by mě přeprala i trochu silnější moucha a pro takovou masařku bych nebyla vůbec žádný soupeř.

Popravdě jsem byla pořád trochu v šoku. Těhotná. Jsem těhotná, říkala jsem si pořád dokola a přišlo mi to neuvěřitelné. Vždyť Carlisle tvrdil, že nemůžu…

Když mi to tenkrát – bože, přijde mi to jako věčnost – říkal, tak jsem byla nešťastná, ale bylo to spíše z důvodu „sakra, já selhala i jako ženská“ než „sakra, a já chtěla zítra počít“. Protože, ano, chtěla jsem děti, ale až jednou, za čas. Pak přišla tahle vlkodlačí etuda a já myslela, že mám prostě smůlu. A teď tohle… Objala jsem pevněji svého nového nejlepšího přítele – blicí kyblík.

Nejdříve mi Carlisle maskovaný za průvan prosvištěl pokojem, vykasal mi triko tak rychle, že jsem se nestihla zastydět, natož protestovat, zasvinil mi břicho gelem a pak zmizel dřív, než jsem ho mohla poblinkat – šťastlivec. Pak se mi tu zjeví všichni tři a tvrdí, že ty moje „nevolnosti“ s největší pravděpodobností protáhnou na pár měsíců, protože jejich původcem není salmonela, ale dítě. A ke všemu se Mani tváří tak…

Po pravdě, čekala bych nějaké nadšení. Aspoň trochu… Vždyť bude táta. Tvrdil mi, že by se mnou dítě chtěl, ale co když to byly jen kecy? Bla, bla, bla…jak utěšit ubulenou Winie.

Mani stál u dveří stále jako špatně vyřezaný svatý. A já se musela zeptat.

„Mani, ty nás…“ zhluboka jsem se nadechla a snažila se zadržet slzy, „ty nás nechceš?“

Pravačka mi automaticky sjela na břicho. Zřejmě nějaký podvědomý mateřský instinkt fungoval i u mě.

Vždyť já dokonce používám mateřský plurál!

Teprve teď se mi podíval Mani přímo do očí. Panenky se mu rozšířily, jako by mu teprve teď něco došlo, a on téměř v okamžení klečel u mé postele.

Chytil mě za ruku a já se snažila rozdýchat další nával nevolností. Nepovedlo se…

„Lásko,“ vydechl něžně a počkal, až se můj zažívací trakt uklidní, „tak to opravdu není. Já…miluju tě a mít s tebou dítě…“

Položil si moji ruku na tvář a zavřel oči. Když zase promluvil, jeho hlas zněl neosobněji.

„Co když to bude poloupír, Winie? Může být mnohem silnější, než jsem byl já! Nemám nejmenší představu, jak těhotenství probíhalo u mé matky, ale tohle dítě je v růstu mnohem rychlejší než ty lidské. Neptej se mě proč, genetika je mocná. A to platí stejně pro lidi, jako pro upíry a jejich potomky. Všechno je tady možné, Winie. Všechno! Třeba i to, že to opravdu bude poloupír. Je to ze stejného důvodu, jako když se bílým lidským rodičům narodí mulat, protože kdysi měla prababička černého zahradníka.“

Opět se na mě podíval a v jeho očích jsem viděla tolik bolesti, až se mi stáhlo hrdlo. „Bude ti ubližovat. Už teď to dělá. A my své matky zabíjíme, Winie!“

Kdesi v domě jsem uslyšela vzteklé zavrčení.

Musela jsem ho uklidnit, i když jsem byla z jeho slov docela zděšená. Ale věřila jsem si. Jsem přeci vlkodlak, něco vydržím, ne?

„Já to zvládnu, Mani! Jsem silná. Silnější než byla Bella. Ta to taky přece dokázala...“

Nenechal mě domluvil a zasmál se. A nebyl to vůbec veselý smích.

„Winie, ale Bella to nedokázala! Kdyby ji Edward nepřeměnil…“ Nemusel pokračovat, abych pochopila, co chce říct, ale on to udělal. Řekl to, byl asi statečnější než já, když to řekl nahlas. „Ano, Winie, ty jsi vlkodlak a tady je ten problém. Tobě upíří jed nepomůže. Tebe rovnou zabije. Já… nikdy jsem ti nechtěl ublížit, ale ani sobě a já opravdu netuším, jestli jsem připraven tě obětovat … Sakra, Winie, ty mi můžeš umřít, chápeš to?! “

Tohle už neřekl v klidu, téměř to na mě zakřičel. A pak raději utekl z místnosti. Uslyšela jsem někde dole prudkou výměnu názorů plnou vrčení a okřikování, ale neměla jsem sílu to řešit. Zabořila jsem se do peřin a zavřela oči. Přítomnost Esme, která mě pak přišla zkontrolovat, jsem sice vnímala, ale neměla jsem sílu reagovat.

Do této chvíle mi nedocházelo, že tohle nemusím přežít. Že dítě, které nosím, je můj potencionální vrah. Dostala jsem neskutečný strach. Zatraceně, chci obětovat svůj život pro dítě?! Byla bych netvor, kdybych to nechtěla? Kdybych si vybrala sebe?

A právě v tuto chvíli se mrně poprvé pohnulo. A bylo rozhodnuto.


„Ahoj, prcku. Tak to tak vypadá, že budu tvoje máma…“

* * *

„Ne, ne, ne, ne.“ Zamyslela jsem se a dodala, „a ještě jednou ne!“

A bilionkrát ne!  Co kdybych přidala ještě dětské dupání nohou?

Carlisle stál přede mnou jako hromádka neštěstí. Bylo by mi ho i líto…, ale to by po mně nesměl chtít právě tuhle věc.

„Řekni mi na rovinu, Carlisle, pomůže mi to? Nebo dítěti?“

Párkrát ještě němě otevřel pusu, jak hledal argumenty, ale pak to vzdal a se sklopenou odešel.

Vítězně jsem se usmála. Já mu dám amniocentézu. Jako by nestačilo, že mi odebíral krev po takových kvantech. Pomalu jsem ho začala podezírat, že si dělá soukromé degustačky.

Mani se nemýlil - ukázalo se, že mrně je opravdu celý tatínek. Nebo možná spíš dědeček. Poloupír se vším všudy, i s tou neprohlédnutelnou blánou kolem sebe. Carlisle jednou v návalu lékařské frustrace přitáhnul nějaký super-hyper moderní ultrazvuk. Takový ten zázrak, co spočítá, kolik zrnek písku má člověk v ledvinové pánvičce.

A výsledek?

Prdlajs, prdlajs, prdlajs. Na obrazovce se objevilo něco, co připomínalo černý vlnící se pytel. Ale bylo hezky vidět zaoblení hlavičky, takže jsem aspoň věděla, co mě právě kam žďuchá.

Vytočený Carlisle – dokonce použil i sprosté slovo, teda myslím, neboť to bylo v latině – pak navrhl, že se mi porýpá ve vnitřnostech jehlou, co by se dala z gruntu vyměnit za ropovod. Dokonce mi ji i ukázal. Pozvracela jsem mu za to boty.

Testy. Byla jsem na to slovo už alergická. Připadala jsem si jako laboratorní zvířátko. Ještě jednou to slovo řekne a prozradím Esme, že si tajně stahuje první řady Pobřežní hlídky.

***

„Nesmíš se na něj zlobit,“ ozvalo se za mnou.

„Já vím, Edwarde, já vím.“ Opravdu jsem se ho snažila chápat, ale jako by nestačily ty zákazy. De facto jsem mohla samostatně jen dýchat a blinkat. A to s tím sexem... tam šlápnul Carlisle doopravdy vedle. Zakázat mi sex. Mně! V tomhle stavu by pohled na mě mohl vzrušit pouze úchylného majitele pohřebního ústavu nebo pár velmi vyhladovělých supů. Nehledě na to, že tyhle pohyby by mě asi zabily.

„No tak, Winie!“ pronesl Edward káravě. Přešel k okraji terasy a opřel se o zábradlí. Opravdu jsem obdivovala, jak mu ta hra na člověka přešla do krve. Tedy přešla by, kdyby nějakou měl.

„Cítí vinu.“ Povzdechl si. „Vyčítá si, že za to může.“

Carlisle? Vykulila jsem na Edwarda nechápavě oči.

No, pokud si neudělal výlet na Esme a nezahrál si tam na inkuba, tak za tohle – pohladila jsem si bříško – opravdu nemůže. Raději jsem nechala přeladěno na mimosmyslovou komunikaci. Poskytovalo to aspoň trochu soukromí, o kterém jsem si tady opravdu mohla nechat jenom zdát.

„Měl prý trvat na více vyšetřeních, nespokojit se s tím, co zjistil od Leah. “ Otočil se na mě.

Pozorněji jsem se zadívala na Edwarda. Měl úplně černé oči. Bylo mi líto jeho i Jaspera. Tihle dva to měli v ovzduší, které zde panovalo hodně těžké. Edward věděl, co mi probíhá hlavou. A taky jako jediný si dovolil mi naznačit, že je tu i „jiné“ řešení. Zaobalil to sice do hromady slov, ohledně toho, že o tělu a osudu si rozhoduji sama, ale co mi tím chtěl říct, bylo jasné. A nejen mně, podle té scény plné křiku a vrčení, co se pak odehrála dole.

Měl by sis taky zajít na lov.

Edward nechal moji poslední poznámku bez komentáře.

„Měla bys jít do postele.“

Ach jo, mělo mi být jasné, že mi nedarují ani pět minut „vycházek“ na terase navíc. Tady jsem měla možnost vypadnout na chvilku z toho nemocničního pokoje a nadýchat se čerstvého vzduchu. Ale hezky přesně dle časového harmonogramu, ani molekula navíc.

Edward mě vzal do náruče a přenesl dovnitř. Ano, samostatná chůze mi byla taky zakázána. A to hned poté, co jsem sebou sekla cestou do koupelny. Za to ale mohla Esme, nemá ty dlaždičky tak leštit. Prostě mi ujela noha.

Zabalila jsem se do peřiny, protože popravdě se do mě už dávala venku zima. Další známka toho, že se mnou není něco v pořádku. V plné formě jsem se mohla rochnit v ledové tříšti a teď mám omrzliny, když se dole otevře lednička.

„Ehm, Winie? Je tady ještě jedna věc…“ ozval se Edward kajícně. Tvářil se rozpačitě a něco schovával za zády.

Podezřívavě jsem přimhouřila oči. Snad ne zase….

Edwarde, ať tě ani nenápadně říkat slovíčko „testy“!

Edward se pomalu přišoural až ke mně. Zvedl ruku a v ní držel stříbrný termohrnek. Nechápala jsem proč z toho, že mi Esme připravila teplý čaj, dělá takové divadlo.

„Winie,“ téměř zasténal a protočil oči, „to není čaj… To je pro malého.“

Nechápavě jsem těkala očima z hrnku na Edwardův obličej. A při pohledu na něj mi to došlo. Ty černé oči, to zadržování dechu…

Prosím, ať to jsou testy.

Edward zavrtěl hlavou.

KREV? Edwarde ty si děláš prdel! TO má být v rámci pokusu, co všechno Winie vyblije?

„Poloupíře ji potřebuje, Winie. A uvidíš, udělá ti dobře. Belle tenkrát hodně pomohla.“ Usmál se s naději. „No tak, udělej to pro mrňouska…“

Říká ti něco pojem citové vydírání, Edwarde?!

Byla to od něho podpásovka, ale zabrala.

Zavřela jsem zbaběle oči a cucla jsem si.

Ježišikriste, to byl hnus!

Do háje, Edwarde, jak to můžete pít? Vytřeštila jsem na něho oči.

Bylo to horší než játrová omáčka ze školní jídelny, a to je dost co říct. Ale přinutila jsem se to spolknout. Přísahala jsem si, že pět hltů vydržím. Edward se mnou solidárně polykal.

„Víc toho nedám.“ Podávala jsem mu zbytek krve, když jsem to rozdýchala. Zdálo se, že krev v žaludku vydrží, ale Edwardova předpověď, že se budu cítit líp, se ukázala mylnou. Tvářil se z toho dost smutně. A já ještě víc, když mi pověděl, že třeba zítra to bude lepší. Každý den hrnek lidské krve, co si přát víc ke štěstí…

Mrně sebou spokojeně šilo o to víc. Asi si právě labužnicky lebedilo nad tím, co mu matička posílá za dobrotu.

* * *

Edwarde. Povzdychla jsem si v duchu, co Mani?

Synchronizovaný Edward si povzdechl taky a rozpačitě uhladil moji přikrývku.

„Co ti mám říct? Není na tom dobře. Pochop ho…“ zašeptal.

Za to já si asi lebedím!

Vyhrkly mi slzy. Přišlo mi strašně líto, že tady se mnou není. Že se mi vyhýbá. Že za mnou chodí, jen když spím. Nebo to předstírám.

Pamatuj si, holčičko, že ženská toho musí vydržet mnohem víc než chlap!

Měla jsi pravdu, babičko. Musí.

Chápala jsem, že se Mani trápí tím, že mi nemůže nijak pomoci. Vyčítá si, že za to může.

Opravdu jsem se snažila být ta silnější. Ale někdy to prostě nešlo. Přikládala jsem to hormonální nerovnováze, protože byly chvíle, kdy jsem byla schopná obrečet uschlý list na Esmeině fíkusu. A když ho utrhla, dostala jsem regulérní hysterický záchvat a uklidnila jsem se až poté, co mi slíbila, že se s ním důstojně rozloučí.

Edward mi podal kapesník a já se hlasitě vysmrkala. Co bych si hrála na dámu.

Poslal bys mi sem někoho? Chtěla bych se vykoupat, ukončila jsem jeho trápení.

* * *

Alice


Slyšeli jsme je. Oba. Tenhle dům nikdy neměl žádné tajemství. S každým slovem, které Winie řekla Edwardovi, mi bylo hůř. Nejenže nevidím budoucnost vlků, já nevidím ani vlastní a pak to někdy dopadne tak, že mám pocit, jako když si nevidím ani na špičku nosu. Nemusím snad ani mluvit o pocitu viny, který se mě zmocňoval s čím dál větší intenzitou. Třeba by to bez mé „pomoci“ bylo jiné. Nikdy jsem Winie nechtěla ublížit. Neměla jsem ji zrovna v lásce, to netvrdím, ale vážně jsem jí nikdy záměrně ublížit nechtěla.


„Tak s tím něco udělej.“ Jasper mě políbil na spánek. Trochu mě tím vyrušil z myšlenek, ale po pravdě, takové vyrušování jsem z jeho strany měla vždycky ráda.


„S čím?“ zeptala jsem se zcela upřímně.


Vzal mojí tvář do rukou, přinutil mě tak dívat se na něj a zatvářil se přísně. Pod jeho přísným pohledem jsem se cítila jako školačka přistižená při nějaké nekalosti.


„S tím svým pocitem viny, drahoušku,“ řekl prostě.


V té chvíli byl pocit viny zase zpět a můj hněv taky.


„Ale zlato, už se nemrač,“ přejel bříškem palce přes moje obočí a pak mě zlehýnka pohladil na spánku, „vždyť víš, že mám pravdu.“ Políbil mě na čele, pak zlehýnka na špičku nosu a svou cestu ukončil rychlým, sladkým polibkem na rty. Pak se na menší vzdálenost odtáhl, ale jenom tolik, aby se mi mohl opět vemlouvavě podívat do očí a pravil: „Zkus to s ní už jednou a provždy urovnat. Poslední dny chodíš jak uzlík neštěstí a mě to docela ničí.“


Můj pocit viny se rozšířil i na Jazze, jasně, že všechno vnímá. Snažila jsem se to vyžehlit drobným úsměvem.


„No tak běž, uleví se ti, uvidíš.“


Dostala jsem od něj další, děsivě krátký, ale presto neskutečný polibek, pak mě jednoduše otočil jako káču kolem své osy a plácnul mě přes zadek.


„Běž a nevracej se ke mně do postele dřív, než to s ní urovnáš…“


Když se tvářil takhle sveřepě, věděla jsem, že se s ním nedá vyjednávat. Přesto jsem se neubránila naštvanému výrazu, který jsem mu vrátila jako tichou odpověď přes rameno. On svůj nezměnil, takže mi opravdu nezůstalo nic jiného, než potupně poslechnout. Beztak jsem už sama přemýšlela, že… ano, že půjdu za Winie osobně a prostě se jí za svou horlivost ohledně Maniho omluvím. Vzala jsem za kliku a potichu otevřela dveře. Dřív, než jsem je zase za sebou zavřela, slyšela jsem hříšně sladký hlas svého manžela, jak říká: „Ať ti to netrvá dlouho, miláčku, už teď mi chybíš…“

* * *

Winie

Tím „někoho“ jsem myslela Esme nebo Rose. Občas zaskočila i Bella. Ale že se ve dveřích objeví Alice, to mě dost překvapilo. Náš vztah byl nadále „rozpačitý“. I přes tu olivovou ratolest, kterou jsem našla v kufru, jsme si vzájemně byly schopné vyměnit akorát tiché pozdravení. Doufala jsem, že nechce využít příležitosti a přidržet mi hlavu pod vodou.

Za Alicí se na mě lišácky usmíval Edward. Všimla jsem si jeho ruky na jejím rameni a toho, jak to skřítě strká dovnitř. Pak za ní zavřel dveře. Osaměly jsme.

„Já napustím vodu, ano?“ Alice zmizela rychle za dveřmi.

No, tohle bude příjemná koupel.

Když jsem se konečně ponořila až po krk do voňavoučké pěny, chtělo se mi příst jako kotěti. Cítila jsem se lehounká a vláčná. Teplá voda mě krásně hřála a mrně spalo. Nebo si taky dávalo relaxační čtvrthodinku. A já blinkala jen jednou.

Alice zatím nervózně přerovnávala ručníky a flakonky.

„Winie, chtěla bych se ti omluvit,“ vyhrkla najednou. V jejím podání to znělo jako „winiechtělabychsetiomluvit“, takže mi chvilku trvalo, než jsem to pochopila.

Alice se už nadechovala k pravděpodobně dalším omluvám, ale zarazila jsem ji. Nic vás nepřiměje k usmíření s bližními, jako zvuk kosy, kterou si smrtka brousí za vaším ramenem.

„Alice, nech to být, ano? Co bylo, to bylo. Vím, že máš Maniho ráda a bojíš se o něj. A já doufám, že při něm budeš stát i v budoucnu, ať už se stane cokoliv.“

Pochopila to. Pohled jí sjel na mé břicho, a když se mi pak zase podívala do očí, pokývala hlavou. Smlouva byla uzavřena.

Už vykoupaná a namasírovaná – Alice nedala jinak a dokonce si ruce nahřála v horké vodě – a hlavně sama jsem se rozvalila v čerstvě povlečené posteli. To byla jistě práce Esme. Bylo mi dobře, dokonce i od žaludku. Strašně mě štvalo, když u mě někdo byl a já musela sahat po kyblíku. Strašně nerada zvracím před obecenstvem.

Edward, který se najednou objevil mezi dveřmi, mě vyděsil. Vypadal, jako by objevil poklad.

„Sakra, Winie, ty můžeš mít pravdu!“ vyhrkl na mě.

Samozřejmě, že můžu! Ale v čem přesně myslíš?

„Jak ti je? Chce se ti zvracet?“

Teď? Nechce.

Přišel blíž. A ještě blíž. Když pak stál těsně u mě, netrvalo to dlouho a začalo mi být zle.

Edward se rozzářil jako vánoční stromeček, což bylo ve značném protikladu k jeho sdělení.

„Je to jasný, Winie, ty zvracíš z nás!“

Skvělý, tak nyní rčení „Nemůžu ani cítit rodinu svého muže“ nabírá úplně nový význam.


Tudy k Bosi

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

julie

23)  julie (28.10.2012 01:28)

koho zavolají na pomoc?Paula?

HMR

22)  HMR (02.06.2012 12:49)

no jo no, ale u téhle Alice, no ono vlastně u každé Alice, jeden nikdy neví...

Twilly

21)  Twilly (02.06.2012 11:38)

Hani, měla se s ní USMÍŘIT a ne ji naštvat

HMR

20)  HMR (02.06.2012 09:59)

Gravidní, Winie,“ opakoval Carlisle... jak kulantně řečeno já vám nevím, ale nezdá se vám, že Carlisle jako hlava rodiny, otec a doktor k tomu, nějak zanedbal takové ty rozhovory o včeličkách a motýlcích??? a hlavně o proti opatřeních? to já jen tak... to nebylo k ději...
vyhýbal jako ateista zpovědi... Bos, tahle věta a spousta dalších, nebudu kopírovat všechna písmenka... ten tvůj humor
Tak s tím něco udělej... tak tahle věta mě VYDĚSILA... co kdyby se Alice rozhodla usmířit si Winnie nakupováním
hm, šup, šup, zpátky do rezervace, chtělo by to nějaký vlčí bylinky...

Kamci

19)  Kamci (28.05.2012 19:57)

super kapča, to zvracení jí nezávidím, sama jsem si ho v těhotenství sice moc ,,neužila,, ale i tak mi to stačilo a ona to má z rodiny

semiska

18)  semiska (28.05.2012 16:23)

Přečetla jsem si to už včera, ale nestihla jsem před usnutím napsat komentář.
Super kapča, jen jí nezávidím, že má nevolnosti kvůli upírům? A co Mani, když je polo? Ten u ní být může? Krása děvčata!

17)  BJaneVolturi (28.05.2012 16:01)

MisaBells

16)  MisaBells (28.05.2012 11:28)

áááá alergie na upíry no to snad! Uf... ok, to se vyléčí, kolíček na nos to jistí... Paráda, dámy! Pěkně nás v tom koupete!

Clea

15)  Clea (28.05.2012 09:21)

no, tak to už jsem tuplem mimo

Twilly

14)  Twilly (28.05.2012 07:43)

On je čtvrtupír, drahoušku :D

Clea

13)  Clea (28.05.2012 07:32)

přirozeně? Moc poloupírů neznám, ale bojím se, co z něj provedete,,,

Bosorka

12)  Bosorka (28.05.2012 07:30)

Mani se začně chovat přirozeně B)

Twilly

11)  Twilly (28.05.2012 07:29)

Cleo, pravdou je, že Mani se začne chovat... otázka je, jestli to bude rozumně, nebo spíš, CO je v dané situaci rozumně? ... alou kávu páč pak filozofuju víc než je u mě běžné

Clea

10)  Clea (28.05.2012 07:19)

no, pravda - já se těšila, že v příští kapitole se začne Mani chovat "rozumně" a bude s ní, ale když by jí mělo bejt špatně ono to bude vlče alergický na upíry, ne??

Bosorka

9)  Bosorka (28.05.2012 07:15)

Není občas krásné býti zlá?

Twilly

8)  Twilly (28.05.2012 07:12)

Máš recht, ségruše

Bosorka

7)  Bosorka (28.05.2012 06:28)

A příště si užijete celou kapitolku Maniho, muheheheheheheheh (tenhle smajlík se dost hodí, že jo Twillouši ;) )

Nosska

6)  Nosska (27.05.2012 23:57)


Miluju Winniunu kousavost! A Edwardův objev mě taky rozsekal...

SarkaS

5)  SarkaS (27.05.2012 23:55)

Áááá, jste zabijáci! Nebo zabijačky? No, to je fuk, každopádně Edwardovo konečné zjištění stálo opravdu za to. Winnie si konečně užije trochu klidu a samoty, že? :D :D :D Ovšem ten Mani, nelíbí se mi jak se drží stranou

Niky

4)  Niky (27.05.2012 23:50)

Juch, nová kapitolka
Winie to zvládá dobře, jen ten Mani jí moc klidu nepřidává, už aby ho ta jeho nálada přešla :)
Parádní jako vždy, skvělé počteníčko :) Zase jedna perla za druhou a ten konec :D :D
Těším se na pokráčko

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek