Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

Kdo se bojí, ať nechodí do lesa!


Winie


„Uááá…“ zavyla jsem a blaženě se protáhla. Prohnula jsem se v zádech, až to zapraskalo. Teprve poté mi došlo, že nejsem doma. Jukla jsem jedním očkem, kde že se to povaluji. Vše okolo připomínalo klasiku motelového pokoje, až na jednu maličkost. Obvykle se dává na pokoj mýdlo a šampon, ale tady byl přiložen jeden kus doktora. Patrně omylem!


CO ty tu ještě děláš? Proboha, snad tu nebyl celou noc? Zděsila jsem se. Představa, že viděl, jak slintám do polštáře, byla hrozná! Měla jsem sto chutí přetáhnout si peřinu přes hlavu a dělat, že tam vůbec nejsem, když tu mě zarazila ta nejkrásnější vůně na světě.


KAFE! Kafe a ještě něco…CROISSANTY, voňavoučké a slaďoučké. Můj nos na tyto vůně reagoval jako ohař, nemohla jsem se mýlit. Vše mu bylo odpuštěno, za kapku kofeinu bych dala život! A nejenom svůj…


Čuchám, čuchám… Latté! Ježíši, to je krása!

Doktore, sakra, kde jsi byl celý můj život?! vzdychla jsem v duchu a očima hladově šilhala po baště.


Vše by bylo perfektní, kdyby se nepřihlásily mé přirozené tělesné potřeby. A řekněte takřka cizímu chlápkovi, ač doktorovi, že prostě potřebujete čůrat! Samým studem jsem si málem ohryzala nehet až na kost. A on se ještě nabídl, že mi pomůže. Opravdu jsem nevěděla, jestli se mám smát či plakat. Nebo, jak je zvykem v posledních dnech, nadávat!


A tak jsem se nakonec svépomocí odbelhala do oné místnosti a zpět.


Konečně jsem se mohla zakousnout do té čokoládové dobroty, když si najednou sedl na kraj mé postele.


Hele, doktore, jsem ti vděčná za snídani, ale dělit se nebudu! ozval se ve mně majetnický a ochranářský pud vůči mé božské snídaní. Croissant nebo život!


Rychle jsem se snažila polknout polovičku croissantu, jež mi uvízla v krku, když se jeho ruka nebezpečně blížila k mé puse. Naštěstí nezastavila a pokračovala dál… k mému čelu.


Oddechla jsem si, když v tom mi to došlo. On mě začal vyšetřovat! Sáhnul mi na čelo a prohmatal uzliny… no, pokud je to úchylka, tak doufám, že neškodná, a při jeho doktorské profesi se docela ztratí! Najednou mě bodlo u srdce. Ty jeho starostlivé dotyky mi strašně připomněly mámu…



* * *


Mani


Musel jsem odejít. Chtěl jsem se naložit do vany a pak už jenom hrozně dlouho spát. Tahle noc mi dala v tom ubohém křesílku zabrat. To není, jako když se můžeš natáhnout v doktorském pokoji na tom pohodlném megagauči. Carlisle sice nespí, ale o pohodlí kolegů a kolegyň se stará, to se musí nechat.


Pro tenhle laciný útěk jsem se rozhodl, když usnula utahaná pláčem. Něco mi říkalo, že bych neměl, ale taky mi bylo jasný, že kdyby mě tu našla, až se vzbudí, nemuselo by jí to přijít vhod. Potřebovala prostor. Já potřeboval prostor. Všechno se seběhlo tak náhle…


Z brašny, která už dlouho tvoří soukromé povinné vybavení mého motorového miláčka, jsem vydoloval plato silných analgetik  a z malého bločku jsem vyškubnul jeden list. Ještě před chvíli jsem měl docela jasnou představu, co na ten pidilístek napíšu. Teď jsem na něj jenom zíral…


V krku se mi udělal knedlík a já se zhrozil sám nad sebou.


Co to se mnou sakra je?! řvalo moje podvědomí nespokojeně.


Pero v mých rukou se chvělo. Počkat! Ne pero, to moje ruce se chvěly!


Zrzečka zakňourala ze spaní a svraštila uplakaný obličej. I když měla po tváři tmavorudé fleky a víčka opuchlá pláčem, byla docela hezká.


Musím do práce, Winie, jinak by po mně vyhlásili pátrání. Až se vzbudíš, vezmi si taxi a přijeď do nemocnice. Chci vidět tu tvou nohu. Prozatím jsem ti tu nechal něco proti bolesti..

Tak zatím…  Mani

PS: Tohle je číslo na můj pager. Kdyby něco, ZAVOLEJ!


Ještě chvíli jsem se díval na její nepokojný spánek. Bylo zvláštní, jak na mě tahle zrzka působila. Když jsem byl s ní, byl jsem tak nějak celý. Kompletní.


Vzal jsem skleničku a napustil do ní vodu. Položil jsem ji vedle plata bílých pilulek a pod něj jsem šoupl svůj odkaz.


V hlavě mi pořád rezonovalo slovíčko: Zatím


* * *


Winie


Když jsem se opět probudila, byl už pryč. Na stolku ležely nějaké prášky a lístek s rozkazem, abych přijela do nemocnice.


Jasně! Okamžitě se zvedám a běžím! Rozkazy, ať už přímé nebo nepřímé, mi vždycky dělaly potíže.


Cítila jsem se dobře, a tak jsem vzkaz zmačkala a zahodila…


A teď jsem seděla v motelovém pokoji a mohla jsem se ukousat nudou. Přečtené jsem měla všechno, včetně bezpečnostních pokynů pro případ požáru. A ven se mi „kulhat“ vůbec nechtělo. Nerada bývám středem pozornosti a tady se nemohu ukrýt v davu ostatních bezejmenných jako v Philadelfii. Ve Forks má rezavá hlava přímo vyčnívá a láká všechny pohledy v okolí, aby si na mně smlsly.


Lidé tu jsou opravdu milí, tím maloměstským způsobem. Ovšem, když se padesátý milý člověk ptal, odkud jsem a co tam dělám, dostala jsem nápad nechat vytisknout mé curriculum vitae jako letáček a rozdávat ho kolemjdoucím. Byla jsem podrážděná a vzteklá.


Takhle napružená jsem ještě nikdy dřív nebyla, sakra, co je to tu ve vzduchu?


Jediné pozitivum bylo, že mě palec už vůbec nebolel. Ani jsem si nemusela brát ty prášky, co mi dal Mani. Nerada polykám chemii, je to pěkný svinstvo!


Mé myšlenky opět vzaly roha:

Mani… Zvláštní doktor. A sympaťák. Zatřásla jsem vztekle hlavou – pamatuješ na Douga? To byl taky sympaťák a co se z něj vyklubalo… NE! Na něho nechci myslet. Přece se z každého sympaťáka nevyklube hajzl? Ovšem s mým štěstím…. Ještě chvilku a pohádám se sama se sebou!


Z čela mi sklouzla další kapka potu a já si ji vztekle utřela rukávem stylem Borise Beckera. Sakra, proč je tady takové vedro? Zvedla jsem se a otevřela okno dokořán.


Wow, to je úleva, to je vzdoušek! Nedaleko motelu začínal les. Už mi nepřipadal tak strašidelný – spíše mě lákal. Mé myšlenky se nekoordinovaně vrátily k Manimu.


Bylo od něj laskavé, že mě odvezl. Co bylo ovšem trochu divné… to jako nikomu v nemocnici nechyběl?  Nebo se to bere jako docela normální praxe – chodit k pacientům domů a zajistit jim veškerý komfort? Ale takhle osobně? No, třeba se zdravotnictví opravdu zlepšuje. Co já vím? Já vlastně nestonám… vířilo mi hlavou. Proplatí tohle vůbec moje pojišťovna?! Kdy jsem naposledy platila pojištění? Moje hysterické myšlenky si hrály na babu a dělaly mi tak v hlavě docela slušný binec.


Když setřel tu protivnou sestru, vzbudil tím můj respekt. Chlápci většinou těmhle pipkám zobou z ruky, ale on nic!

A to, jak mě vezl! Musela jsem se usmát. To bych od muže jeho věku a postavení nečekala.

Hysterie mou hlavu začínala pomalu, ale jistě opouštět, a na tváři se mi usadil pro mě zcela atypický telecí úsměv


A to jeho autíčko! Chudák Chose by se vedle něj musel stydět.


Přes tvář mi přeletěl temný stín.


Vím, že má poznámka nebyla fér, ale vůbec se mi nelíbil pohled, který autu věnoval. Vysloveně ho hladil očima!


Buď upřímná, Winie, takhle se na tebe nikdo nikdy nedíval a to tě naštvalo! A to je ti už pětadvacet! Zamračila jsem se a opět mě polilo teplo. Kurňa, já mám snad klimakterické návaly! Čapla jsem jeden z časopisů, které mi Mani donesl, a použila ho vztekle jako vějíř.


Myslím, že jsem mu v tom jeho pokladu nechala po sobě památku. Musela jsem se usmát při vzpomínce na své pokusy dostat mou sádrovou ozdobu do toho žihadla.  Podezírala jsem toho sádrovacího lapiducha, že mi po domluvě s prsaticí přimíchal do sádry pár kilo olova. Myslím, že kdyby ten zřízenec chtěl změnil kšeft, mafie by ho uvítala s otevřenou náručí.  Jenom by musel vyměnit materiál – sádru za beton.

Moc místa v tom auťáku nebylo, a tak jsem mu to tam lehce obouchala. Musel si toho všimnout, protože na mě celou cestu zahlížel! Byla jsem z toho pěkně nervózní. Tak jsem se mračila a funěla.



Motel vypadal vcelku ucházejícně - na tohle městečko.


Tady se naše cesty rozdělí, vzdychla jsem si, když jsem pohledem zkoumala komplex motelových budov v čele s recepcí.


A teď jsem tu třetí den zavřená!


Včera jsem si ještě vyšla, no, spíš vykulhala ven, ale dneska jsem to vzdala. Nemám na ty všetečné pohledy a otázky náladu.


V břiše mi zakručelo a já se vrhla k víku od krabice. Po otevření na mě zíraly ještě dva trojúhelníky bašty.

Díky bohu za rozvoz pizzy, jinak bych dobrovolně zemřela hlady! vzdávala jsem v duchu hold poslíčkovi s pizzou.


Tady vážně chcíp pes, a tak jsem se rozhodla zabít čas sprchou. Strčila jsem si nohu se sádrou do igelitové tašky a vydala se do koupelny. Nadšeně jsem roztočila kohoutky, ale voda ne a ne se objevit. Vztekle jsem zavyla!


Takže k tomu všemu ještě tohle?!
zlostně mi dunělo hlavou.


Nejenom, že jsem si zlomila palec a zkejsla v tomhle zatraceným městečku se zvědavým obyvatelstvem, že je mi vedro a jsem pořád zpocená – ona nebude fungovat ani sprcha?! Sprostě jsem zaklela a  vztekle třískla dveřmi sprchového koutu.


Venku zase prší, tak holt půjdu na balkon a umeju se tam! Vyšla jsem ven a nastavila obličej dešti. Vzteky jsem téměř vibrovala a skoro neviděla - prostě zatmění, svět najednou ztratil své pevné kontury a já běžela lesem. A běžela jsem rychle, což bylo s podivem, protože tento způsob pohybu nikdy nebyl  mou silnou stránkou. Strašně se mi ale ulevilo. Už chápu ty joggingové nadšence, co na tom běhu mají! Ať žijí endorfiny!


Přestalo pršet. Nebo stromy se míhaly kolem a já na nic nemyslela. Najednou mi začalo docházet, že je něco špatně. Takový divný pocit…


Co to jen může být? SÁDRA! Jak můžu běžet se sádrou? Zabrzdila jsem a kolem se vznesl oblak jehličí.  Rychle jsem se podívala dolů a vykřikla. Teda chtěla jsem vykřiknout, ale místo toho se ozvalo táhlé zavrčení. Nedívala jsem se totiž na nohy, ale na obrovské zrzavé tlapy. A byly moje! Vyděšeně jsem se kroutila a snažila si prohlédnout celé tělo.


OCAS! Já mám ocas! Proboha, co se to se mnou stalo? Já jsem pes?! To není možný… Mezi kořeny nedalekého stromu se po nedávném dešti udělala louže. Rychle jsem do ní nahlédla. Spadla mi spodní čelist. Babičko, babičko, proč máš tak velké zuby? Vrátila jsem se do dětských let, když jsem spatřila SVÉ velké tesáky.

Žádny pes – vlk jsem!


Obrovský rezavý vlk s očima, které se na mě obvykle dívaly ze  zrcadla.


Je to jasný – zbláznila jsem se! Má chorá hlava si myslí, že jsem vlk. Co to bude zítra? Tramvaj nebo Britney Spears? Raději ta tramvaj. Červená a se zvonečkem!
Povzdychla jsem si.


Vlk si povzdychl.


Oba jsme si útrpně povzdychli.


„Kdo to je?“ uslyšela jsem hlas. Obezřetně jsem se rozhlédla. Nikde nikdo. Mé nové instinkty pracovaly za mě a tak jsem i začenichala. Mimo obvyklých lesních pachů jsem nic necítila. Kurnik – jak ale vím, co jsou obvyklé lesní pachy? Zarazila jsem se.


„Kdo jsi?“ ozvalo se znovu a naléhavěji, až jsem se lekla. Byl to trochu jiný hlas než ten první, ale stejně otravný.


Takže já mám  v hlavě i hlasy?! Nestačí, že jsem vlk teda vlčice - jak jsem si zkontrolovala při obhlídce těla – musím mít něco extra, jsem schizofrenní vlk, co slyší hlasy! To by mě ani do ZOO nevzali, naříkala jsem.


„Musíme sehnat Sama!“ řekl ten druhý hlas.


Shánějte si, hlásky, koho jen chcete. Já s vámi mluvit nebudu! Škodolibě jsem se zakřenila, spokojená sama se sebou, že to „těm hláskům“ jen tak nedaruji.

„Ale budeš… budeš muset!“ zazněly oba hlasy najednou.


Tůdle, hlasy! Rozhodla jsem se imaginární hlasy ve své imaginární vlčí hlavě ignorovat a snažila si zacpat uši ruka… teda tlapami. Že to nebyl nejlepší nápad, jsem poznala v okamžiku, když jsem se čumákem zaryla do mechu.


„KDO JSI?!“ Zase ta obehraná písnička. Tenhle hlas byl ale jiný. Nutil mě postavit se do pozoru a zasalutovat.


Rychle jsem ten nechtěný pocit potlačila.


Až naprší a uschne! Což při dešťových podmínkách tohoto místa bude za velmi velmi dlouho!


„Same?!“ Hlásky A i B zněly poněkud udiveně a rozčarovaně.


No co! Myslíte, že na mě zavoláte nějakého Sama a já budu skákat, jak pískáte? Měla jsem strašnou chuť udělat na ně dlouhý nos, ale s tlapami to jaksi nebylo, ehm… technicky možné.


„Musíme ji najít…“


A dopr… Jak najít? Proč najít? Zatraceně, měla bych se schovat…. Rozčileně jsem se rozhlížela kolem sebe, nedaleko byly dva kameny a mezi nimi dostatečně velká mezera. Zacouvala jsem tam a do tlamy jsem chytla keřík jako maskování.


Teď si mě může hledat, kdo chce!


Pak mi došlo, jaká je to hovadina, hrát si na schovku s hlasy v hlavě.

 

 

Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

Pilly

42)  Pilly (22.06.2012 19:17)

Niky

41)  Niky (30.04.2012 21:26)

Má chorá hlava si myslí, že jsem vlk. Co to bude zítra? Tramvaj nebo Britney Spears? Raději ta tramvaj. Červená a se zvonečkem!
Schizofrenní vlčice
Sam a spol s ní budou mít hodně práce :D :D

miamam

40)  miamam (04.01.2012 15:09)

To je super! Vlčice!

AMO

39)  AMO (29.12.2011 16:00)

A o mě doma říkají, že jsem blázen, když sama sobě vynadám
Omyl je to normální, jenom já nemám v hlavě další hlasy.
Jo a babičko, proč máš tak velké zuby
Vypadá to, že tohle musím číst bez publika

Empress

38)  Empress (14.12.2011 11:22)

:/

Kamci

37)  Kamci (21.09.2011 19:44)

nemám slov

ambra

36)  ambra (08.09.2011 10:01)

Tak taková romantika (no tak samozřejmě romantika říznutá tím jejím šíleným pohledem na svět) , a pak, když mi to KONEČNĚ došlo (že je Winie vlček), tak mě zabijete hlody s její přeměnou. Fakt jsem si myslela, že o přeměně už bylo napsáno vše, ale u té vaší verze jsem se málem udusila čajem
Povzdychla jsem si.
Vlk si povzdychl.
Oba jsme si útrpně povzdychli.
Takže já mám v hlavě i hlasy?! Nestačí, že jsem vlk teda vlčice - jak jsem si zkontrolovala při obhlídce těla – musím mít něco extra, jsem schizofrenní vlk, co slyší hlasy! To by mě ani do ZOO nevzali, naříkala jsem.

kytka

35)  kytka (30.08.2011 18:18)

Je to milé, vtipné, svěží, má to neskutečný spád, hezkou zápletku, oba jsou úžasní a vy dvě také. Moc si to užívám. Díky.

Lenka326

34)  Lenka326 (26.08.2011 20:53)

Tak to byl teda fofr, to jsem nečekala. Sotva přijede do Forks, tak se začne měnit... Nejdřív jsem byla na Winnie trochu naštvaná, že je k Manimu nevděčná, ale jak pak začala popisovat tu nervozitu, jak je jí horko a potí se, tak mi to začalo docházet.
Opravdu jí nezávidím to, jak se cítí, změnit se v obrovského zrzavého vlka, slyšet v hlavě cizí hlasy, taky bych se bála, že mi hráblo... No jo, holka, čekají tě pěkné šoky. A chudák Mani, ten se jí asi v tom špitále hned tak nedočká. Navíc už má tu nohu asi vy pořádku, že???
No, zatím je to teda pěkný fičák, rychle vám to, holky, odsýpá...

HMR

33)  HMR (07.08.2011 08:24)

Přiložen jeden kus doktora???? Kde se dá takový motel sehnat??? Já chci taky!!!
Chytrá holka, o jídlo se taky zásadně nedělím!!!
A propos takhle hysterická už v pětadvaceti, co bude dělat za deset let?
Ale zřejmě se americké školství lepší - rozeznala vlka od psa. Jen jsem zvědavá, jak bude doktorovi vysvětlovat, kam zmizela ta sádra?

Twilly

32)  Twilly (06.08.2011 22:08)

tak to máš tedy pravdu.. Beba :D

Bosorka

31)  Bosorka (06.08.2011 16:51)

Twilluš dostane hysterický záchvat! :D

30)  Beatrix (06.08.2011 16:24)

Ahoj Bosorka ;-) hej pouzila som smailika a VETU takmer rozvitu :D lebo tato kapitolka si to zasluzila.. bola plynula.. vtipna, dobre sa citala,nevsimla som si ziadne presmycky atd.. proste ste super

Bosorka

29)  Bosorka (06.08.2011 14:40)

Beatrix - ty jsi použila smajlíka?

28)  Beatrix (06.08.2011 14:14)

tento diel bol fakt dobry..

MisaBells

27)  MisaBells (06.08.2011 11:50)

Bos! Vím, vím, vím! Bananas forever!

monikola

26)  monikola (06.08.2011 10:47)

inak to, že odolala Samovmu hlasu Alfy... tststs zaujímavé

monikola

25)  monikola (06.08.2011 10:44)

toto bolo teda premena len Winie to môže brať tak... tak.. tak Winiovsky a tá vetvička nakoniec bol kliniec do rakvy

Twilly

24)  Twilly (06.08.2011 10:13)

Nebo sličná sestřička... hele, tak motorkář???? Hmmmm, žebychom nakoply múzáka? :D

Bosorka

23)  Bosorka (06.08.2011 10:09)

Milé dámy,
a vy byste chudinkovi Manimu Winnie přály? Vzteklou, rejpavou, náladovou s velkou spotřebou šamponu pro psy?
No uvidíme, které dvojče - to ďábelské nebo to nebeské - zvítězí! Třeba se tam mihne mužný motorkář...
(teda kes e vzala má slabost pro motorkáře Míšo nevíš?)

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still