Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

Croissanty, latte a žárlivé ženské...

 

Mani

To kytičkové křeslo se stalo mojí základnou. S malými výjimkami jsem se z něj celou noc ani nehnul. Z motelového pokoje jsem se vzdálil jenom dvakrát. Z toho jednou, ještě večer, abych Carlislovi sdělil, že dnes už do práce na noční nepřijdu, ať mě omluví.

Carlisle to nějak blíž nekomentoval. Naštěstí.

Při té příležitosti jsem si taky objednal večeři. Žaludek mi už beztak hrál jak padesátičlenný orchestr. Jo, pizza se jevila jako docela dobrý nápad. Kvůli zrzce jsem moc nekombinoval a vynechal protentokrát ostrý. A taky jsem tajně doufal, že nepatří mezi ty ženský, co se živí jenom plevelem a kořínky. Předpokládal jsem, že kdyby se vzbudila, bude patrně taky hladová, ale moje podvědomí tomu tak nějak nevěřilo. Byla tuhá jak špalek.

Počkal jsem si na dovoz a vrátil se zpět k zrzce i s papundeklovým čtvercem, intenzívně vonícím kořením, šunkou a sýrem, a zasedl jsem na své květované stanoviště.

Bylo s podivem, jaký požitek jsem měl z pohledu na spánek úplně cizí ženský. Jak jsem tak na ni zíral, měl jsem pocit, že jsem si uložil do paměti každičký – i ten nejdrobnější – detail její tváře.

Zírání na zrzčin spánek ve mně vyvolalo pocit, že je to tak nějak SPRÁVNÉ. Ne, jako když jsem tajně okukoval Juls, i když ona toho jako upír moc nenaspí. V duchu jsem se ušklíbl nad svým pokusem o humor.

Promnul jsem si palcem a ukazováčkem kořen nosu a na chvíli zcela přesunul váhu hlavy na prsty.

Moje zírání si přes noc vyžádalo svou daň. Padal jsem na hubu. Ještě teď jsem si děkoval, že můj znavený mozek napadlo, že jediný – teď už i studený jako psí čumák – trojúhelník pizzy, který po mém hladovém nájezdu zůstal, asi nebude pro Winie to pravé ořechové.

Vyšel jsem tedy z pokoje podruhé a v mobilu jsem vyhledal číslo, který si tady ve městě každý doktor, krom Carlislea  ovšem, považoval. Donášková služba čerstvých pekárenských výrobků a kofeinových nápojů slečny Megg. Naprázdno jsem polknul ve snaze potlačit onen slavný Pavlovův reflex, který se mi vplížil do mozku, jen co se mi to magické telefonní číslo objevilo na displeji.

Objednal jsem čokoládové croissanty a latté pro zrzku a dvojité presso pro sebe. Teď to tady všechno stálo na docela pofidérním stolku vedle mě a neskutečně božská vůně prostupovala každý krychlový milimetr této místnosti.

Pak se najednou její dech změnil. Zadrhl se a na chvíli úplně ustal a já přišpendlil svůj pohled k její tváři. Protahovala se jako divoká šelma, natahovala štíhlé ruce a ve tváři slastně rozespalý úsměv. Až po chvilce jsem si uvědomil, že se culím jak přitroublé tele a docela nemístně na ni zírám veřejně.

Její dech se zasekl, úplně zmrzla vpůli svého pohybu. Vytřeštila na mě kukadla, aby je v zápětí zase zavřela a sevřela pevněji víčka.  Byla jako malé dítě, které se řídí pravidlem – pokud zavřu oči a nikoho nevidím, taky mě nikdo nevidí. Pak pomalinku pootevřela jedno oko, které povýšila na hlavního průzkumníka. Koukala na mě jen úzkou škvírkou.

„Byl jste tady celou noc?!“ hlas se jí chvěl rozhořčením a možná taky trochu studem. Nejistě polkla a povytáhla si peřinu výš ke krku.

„Jo, byl jsem tady celou noc.“ Snažil jsem se o krotký tón.

Napětí mezi námi začalo houstnout. Nevím, co jsem si představoval že bude, až se tahle divoženka vzbudí. Ale, díkybohu, vůně jídla a pití rozfoukala  veškeré chmury v jejich očích.

„Snídaně pro vás,“ snažil jsem se zachránit situaci. A nespustil jsem z mého právě nádherně rudnoucího rajčátka pohled.

Zavřela labužnicky oči a nasála vůni z teplého francouzského pečiva.

„Hmmm… croissanty,“ vzdychla a já se jejímu blaženému výrazu prostě musel křenit.

Pak se její zelenošedé oči rozzářily ještě víc.

„… a kofein, já cítím opravdu kofein?“ mumlala si sama pro sebe. To už byla málem na vrcholu  blaha.

„Latté,“ poopravil jsem ji. „Ale jestli chcete něco silnějšího, mám tu presso. Stačí říct a je vaše.“ Tak nějak mi dělalo dobře dělat v té chvíli ze sebe hrdinu.

Zdálo se, že mě nezabije hned, protože její drobnou tvář prozářil další blažený úsměv. Moc jí to slušelo, takhle se usmívat po ránu. A vůbec, slušel jí už jenom samotný úsměv.

Pak se ale malinko ošila. Když jsem zaznamenal, že se hodlá z postele vzdálit, neváhal jsem.

„Winie, slíbila jste mi, že budete poslušný pacient. Takže žádný pohyb. Cokoliv potřebujete, to zařídím!“ vyjel jsem na ni a svá slova jsem hodlal hodně rychle změnit na realitu. K realizaci mi chyběla už jenom její definice požadavku, na kterou jsem dychtivě čekal.

Její blažený výraz k mému velikému zděšení zmizel, znejistěla, a pak začala rudnout jako na povel.

Sakra, mění se v rajčátko! Copak jsem pohnojil tentokrát?!

„No jo…“ začala váhavě, „ale když já… no… musím.“

Zaujatě si likvidovala svou manikúru.

A do prdele! Tak na tohle jsem úplně zapomněl.

„Pomůžu  vám,“ vystartoval jsem k ní jako raketa.

„Sama…“ pípla a omluvně sklopila zrak.

O pár úkonů a Winiiných peprných nadávek později jsem už spokojeně sledoval, jak se rozplývá nad snídaní. Usrkával jsem své dosud nedopité presso a hypnotizoval malý čokoládový flíček nad Winiiným rtem. Přemýšlel jsem, jestli jí to mám bonznout nebo ne. Škodolibě jsme se rozhodl, že ten flíček budu ještě chvíli pozorovat.

„Vý-bou-ný…“ kňourala s plnou pusou a mě to přišlo velice roztomilý.

„Tak to vám bude chutnat taky moje druhá nabídka.“ Vstal jsem ze své základny a přistoupil k ní. Sedl jsem si ze strany postele a bez ohledu na to, že ještě  baští, začal jsem ji vyšetřovat. Jo, jasně, jsem srab a krysa, bojím se toho, aby mě nesetřela šedesátikilová ženská!

Dalo mi hodně velikou práci nesmát se, jak na mě vykulila oči, zatímco se snažila rychle polknout to, co měla v puse.

Využil jsem její snídaňové paralýzy a zkontroloval jsem dlaní čelo kvůli teplotě. Pak jsem vzal do rukou její krk a prohmatával jsem uzliny. Nic. Vlastně, nic jiného jsem ani neočekával, u neotevřené zlomeniny k infekcím nedochází, ale já měl najednou tak silnou posedlost co nejrychleji se jí dotknout, že jsem neměl čas myslet.

Zvláštní…

Celé to bylo takové… já nevím… a pak, najednou, ty její zelenošedý kukadla zalily slzy. Vědomí, že dělám něco špatně a netuším co, mě začalo hezky žrát.

Raději jsem své ruce opět stáhl, ale zrzečka je zadržela dřív, než jsem to stihl udělat.

Držela mě za zápěstí s křečí, ale přitáhla si je blíž, ke tváři.

Při pohledu na slzy, které se jí tlačily přes víčka, mi v mysli vyvstala vzpomínka na noční monolog.

Co že to říkala? Že ten Dough je hajzl? Sakra, copak jí asi udělal? prolítlo mi hlavou.

„Dough?“ zavrčel jsem to nenáviděné jméno. Nechtěl jsem ji děsit, ale v té chvíli jsem měl dojem, že bych slupnul kohokoliv, kdo by se na Winie byť jen nehezky kouknul.

Sakra, co je to za ochranitelský komplex? Copak už úplně Edwardovatím?!

Dívala se na mě docela vyděšeně.

„Jak o něm sakra víš?!“ hlas jí o půl oktávy poskočil a v očích měla dva veliké otazníky.

„Mluvíš ze spaní, zrzko,“ pohladil jsem její tvář a lehce jsem se pousmál, když jsem si uvědomil, že jsem oba přešli do poněkud neformální roviny.

„Aha,“ hlesla neurčitě a já si ji raději přivinul blíž. Její rezavé pramínky mě lechtaly na bradě.

„Ublížil ti ten parchant, Winie?“ Musel jsem se zeptat.

Zmrzla v mém náručí, ale jenom na chvilku.

„Je to hajzl, ale ne… ne fyzicky, jestli se ptáš na tohle,“ pravila hořce a pak prostě zmlkla.

Kývali jsme se v rytmu konejšivého pohybu, když přerušila to tíživé ticho: „Máma mi vždycky, když jsem byla nemocná, stejně jako teď ty, zkoušela teplotu. Nesnášela teploměry, neměla k nim důvěru.“ Vydala zvuk, který mohl být stejně tak vzlyk jako drobné uchechntutí.

„Chybí mi,“ dodala tiše.

* * *

„Kde. Jsi. Byl?“

Čekala na mě u dveří, vedoucích na terasu. Její tělo bylo v silné křeči, i když bylo zcela rovné, jako by spolkla pravítko. Ruce měla sepjaté na hrudi a pohled, který na mě upírala, by mohl docela efektivně zabíjet. Drobná nožka rytmicky dupala o dlažební kameny tak intenzívně, až jsem měl strach, že Esme o tu svou novou dlažbu přijde.

„Mluv!“ vyštěkla.

„Neblázni…“ hrnul jsem se k ní s úsměvem na tváři a snahou ji obejmout.

„Mlč! Tedy mluv!“ prskala povely, zatím co já na ni zmateně zíral.

„Si vyber, má milá…“ vzdal jsem to nakonec a nešťastně  rozmáchl rukama.

Otočil jsem se k odchodu, tenhle rozhovor neměl žádný smysl.

„Stůj! Kam si myslíš, že jdeš?“ zapištěla o půl oktávy výš, než měla ve zvyku.

Prudce jsem se zastavil, ale neotočil. Měl jsem ji rád, ale teď mi lezla na nervy. A hodně!

„Co vlastně po mě chceš, sakra?!“ procedil jsem přes zuby. Na čelisti mi hrály svaly, jak jsem zatínal chrup. Ruce byly už dávno semknuté do pěstí.

Počítal jsem do pěti. Pořád mi neodpověděla. Ale byl jsem už trochu klidnější a tak jsem se odvážil obrátit se k ní čelem.

Stála tam jako oukropeček, tak malinká, až se úplně ztrácela ve vlastním smutku.

„Já… bála jsem se o tebe.“ Hrozně smutně se usmála a mě zabolelo u srdce.

„Pojď ke mně, ty malá ďáblice!“ zašeptal jsem a rozevřel náruč.

Neváhala a raketovou rychlostí se mi vrhla k hrudníku. Její drobné ručky mě docela silně obemkly v pase, zatím co se mi snažila zavrtat tvář do hrudě.

„Alice, pomalu, jsem rozbitný, pamatuješ?“ protestoval jsem, ale veškerá vážnost mých slov vzala za své, protože mi cukalo koutky.

Trochu ubrala na sevření, ale pořád jsem byl zaklestěný v jejím objetí.

Pohladil jsem jí po rozčepýřených vlasech.

„Hele a teď mi už konečně řekneš, proč ta žárlivá scéna alá zhrzená manželka?“ šeptal jsem.

Zvedla ke mně hlavu a zamrkala svými dlouhými řasami. Uraženě špulila spodní ret.

„Neviděla jsem tě!“ vytýkala mi.

„No a?“ nechápal jsem, kde je problém. Ale tyhle dvě nebezpečný slovíčka se asi nevyplatí říkat před Alicí nahlas. O tom jsem se záhy přesvědčil.

„No a?! Jaký no a!“ zařvala mi u ucha, že jsem málem ohluchl.

„Odešel jsi z noční s nějakou ženskou, celou noc jsi byl pryč a já tě NEVIDĚLA!“ řvala zase jak pominutá.

Pustila mě a demonstrativně se ode mě odvrátila.

„Ale já byl jenom s jednou pacientkou, Alice, jako lékař. Nic víc!“ Zatím. To slovíčko, co se mi neustále vkrádalo do mého podvědomí, mě už začínalo pořádně štvát.

Její změny nálad mě poněkud vykolejovaly. Já vím, Juls taky uměla pěkně zuřit, ale tohle bylo jiný. Juls obvykle zdrhla a trucovala pěkně u sebe v pokoji. Alice zase útočila nebo jihla, dle její libosti. Byla opravdu jak neřízená střela.

„Tak proč jsem ji neviděla?“ Opět se změnila v jehňátko. Upřela na mě ty svoje štěněčí kukadla.

Nešťastně jsem rozhodil rukama. Ještě chvíli a vzlétnu! prolítlo mi hlavou.

„Víš,“ vzdychla tak nějak nespokojeně, „já Cullenovy moc miluji. Všechny. Oni se už hodně dávno změnili v mou rodinu. Byli mi souzeni.“ Na chviličku se jí jakoby zaseknul hlas. „Ale u tebe to je jiné. O tobě jsem nevěděla a přesto JSI má rodina. Ty ses tak už narodil. Máš zvláštní místečko v mém srdci. Já o tebe NEMOHU přijít.“ Ztichla  a koukala mi upřeně do očí.

Bylo to zvláštní, ale věděl jsem, co mi tím chce říci. Cítil jsem to samé. Nešlo to vysvětlit, bylo to  prostě… jo, rodina. To bylo to správné slovo. Byla moje rodina a já už jsem nebyl jen sám za sebe. Vše, co udělám, mělo najednou dopad i na někoho dalšího než jsem já. Než je Juls, Conor nebo… nebo Aurel? Jsou oni moje rodina? Nebo to bylo jenom dočasné soužití?

„Nikdy o mě nepřijdeš, ještěrko. A tím, žes nic neviděla, se netrap. Beztak jsem na nic nemyslel.“ Lhal jsem. Milosrdně, ale lhal. Myslel jsem celou dobu na rajčátko, přemýšlel o ní, zatímco jsem se díval jak spí, a rozebíral vše, co se jí týkalo. Okupovala mou mysl jako spojenecké jednotky pobřeží v Normandii.

„Nech ji,“ řekla smutně. „Za tou ženskou už víc nechoď. Mám z ní špatný pocit, Manueli.“ Zase měla ten svůj štěněčí pohled. Ale i když se mi sebevíc nelíbilo, co říká, věděl jsem, že to myslí upřímně. Že to na mě prostě nehraje.

„Je jenom pacientka, ještěrko,“ chlácholil jsem ji, zatímco mi v mysli rezonovalo to odporné slovíčko… ZATÍM…

 

Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Pilly

36)  Pilly (22.06.2012 19:33)

Alice je nejaká náladová, nie? :D

Twilly

35)  Twilly (30.04.2012 22:24)

Niky, určo, ono to onavazuje jenom tím, že jsou tam stejné postavy, ale každá kapitolovka je něčí příběh, takže je to v podstatě samostatné... a co vysloveně zasahuje do děje, to je podtrženo pod kapitolou a vysvětleno... A mmch, děkujeme, že nás čteš

Niky

34)  Niky (30.04.2012 22:03)

Jéj, já si taky vybrala poslední povídku ze série :D á, to neva, však já se k té dvacáté kapitole dopracuju a pochopím :)

Twilly

33)  Twilly (04.01.2012 15:26)

Až v dvacítce.. ehm :p, ale stejně doporučuju nepřeskakovat děj

Twilly

32)  Twilly (04.01.2012 15:22)

Miláčku, shodou okolností sis vybrala "mou" (dost se stydím to napsat takhle, když to píšeme s Bosi spolu) poslední povídku z celé série. Příběh je v podstatě nový, ale postava Maniho ne, už se v sérii vyskytoval a tudíž ti nebude dávat smysl... ale právě proto jsem v pozdějším díle (teď rychle nevím ve kterým, dala jeho "rychlíkový" životopis) :p

miamam

31)  miamam (04.01.2012 15:18)

KDO je to???? Když je teda fakt příbuzným Alice... Boží :D

AMO

30)  AMO (29.12.2011 16:23)

Potvora Alice, miluju jí, ale je to potvůrka MANIpulativní.
A on je mazel a zaslouží si lásku, že jo Cholki...??

Kamci

29)  Kamci (21.09.2011 19:52)

:) :) :) :)

Twilly

28)  Twilly (08.09.2011 17:26)

Spíš, pavlčice :D

Bosorka

27)  Bosorka (08.09.2011 17:24)

Ambři - on je Manu Pan ROmantik, ale ta Winie mu to pořád kazí. Ona je takový pakoník...

Twilly

26)  Twilly (08.09.2011 16:08)

No... jo, ono je to takové završení toho, čeho jsem doteď dopustila , ale taky se stačí zeptat.. a ušetříš čas ( a buňky nezničíš překladem ze slovenštiny :D )

ambra

25)  ambra (08.09.2011 16:03)

Íííík!!! Tak tohle byla pořádná dávka poctivé romantiky. Nádhera! Zdá se, že se posléze budu muset začíst i poněkud nazpět, viď, Twilly? ;) Tuším mi pár vztahů trošku uniká. Nicméně Rajčátko je super!

kytka

24)  kytka (30.08.2011 18:55)

Opět skvěle. Musím se připojit k Lence, že Maniho pohled byl nádherný. Tak citlivý. Ale úžasný byl výraz - jestli Edwardovatí. Jste ďáblice.
Díky.

Lenka326

23)  Lenka326 (26.08.2011 21:02)

Pohled Maniho byl moc hezký, a taky neporovnatelně klidnější, když do toho neskákalo to zrzavé rajčátko. Prý jen pacientka. :D A pak rozhovor s Alice, ten byl dokonalý. Alice je pořád stejný živel, vyšiluje, když nevidí nikoho ze své rodiny. A hlavně Maniho, svou jedinou skutečnou rodinu. Sice se požďuchují, ale mají se moc rádi, to se mi líbí.

Twilly

22)  Twilly (14.08.2011 22:28)

Hani, já tě miluju

HMR

21)  HMR (14.08.2011 22:26)

motorkářů je teď plné město...brr, takový urostlý dřevorubec s velkýma rukama, sekyra, pila, kostkovaná košile...jo, jo, a voní jehličím, lesem a ne výpary z benzínu... a neboří své velké ruce od motorového oleje do bílého huňatého koberce a neospravedlňuje ten binec tím, že prej - když ji miluješ... Kofola

monikola

20)  monikola (14.08.2011 22:19)

ak bude treba prídem pofúkať bebéé

Twilly

19)  Twilly (14.08.2011 22:15)

Jo a ta druhá zatím stojí s lékařskou brašnou a čeká, jestli se ta první autorka nerozplácne na motorce :D

Bosorka

18)  Bosorka (14.08.2011 22:12)

Autorka má plnou hlavu mužných motorkářů, tak se to někde musí projevit! ;)

HMR

17)  HMR (14.08.2011 22:10)

já nechci mužného motorkáře... nebyl by spíš sošný dřevorubec... mohli by spolu běhat po lese a tak...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek