Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

23. kapitola - Vize sem, vize tam... všude, kam se podívám!



Alice


Poslední dobou byly moje vize ohledně Maniho a jeho... Winie, pořád častější. No jo, častější, ale stejně byly nejasné. Ta pitomá mlha mi do toho pořád lezla! Kdybych jen já věděla, co to všechno má znamenat… takhle je z toho akorát tak pořádný guláš.

Vidím Maniho, jak leží ve své posteli. Je stočený do embryonální polohy a kouká pořád na jedno jediné místo. Ve tváři má vyděšený, strnulý výraz. Leží tam, jakoby jeho svět skončil. Bez zájmu, bez jiskry a téměř bez života.

„Sakra!“ docela hlasitě jsem zaklela a vyskočila z křesla. Stavím se o cokoli, že v té vizi stejně nevidí nic, než tu svoji vlčici! Prolítla jsem obývákem a namířila jsem si to do lesa. Nechali mě tady samotnou, prý, ať si odpočinu. Pche! Prchli, protože jsou to srabi a nechtějí poslouchat moje varování! Mno, ale… jaké varování, když stejně nic nevidím?! Nebaví mě číst si, nebaví mě sledovat módu – a to už něco znamená – vím, že ona zlomí mému bratránkovi srdce a já nevím, krucinál, jak! Pitomá, pitomá mlha!

Napřáhla jsem se a dobře mířenou ranou jsem trefila strom. Ten se povážlivě zakolísal a pak se s ohromným rachotem sešoupnul k zemi. Vyděšení ptáci s křikem a poměrně hystericky odletěly z  korun okolních stromů. Kolem mě se po dopadu snesla koudel jehličí a prachu. Ne, moji zlost to nezmenšilo, spíš... teď jsem nebyla jenom naštvaná, teď jsem byla taky od hlavy až k patě pokrytá souvislou prachovou vrstvou a připomínala jsem nejspíš permoníka.

„Sakra, sakra, sakra!“ zařvala jsem tentokrát z plna hrdla teď už do naprostého ticha.

A pak přišla ta vize. Byla rychlá jako myšlenka, ale poprvé jsem viděla naprosto jasný obraz vlka! I když jsem si právě tohle z celého srdce přála, byl to absolutní šok zcela jasně vidět Winie v mé vizi. Co se to sakra děje? Tak na tohle mi už vize odpověď nedala. Zmizela jako pára nad hrncem.

* * *


Winie


No není ten život nádherný? říkala jsem si, zatímco jsem Manimu kreslila na hrudník kolečka. Nikdy bych neřekla, že by den, který začne nechutnou kocovinou, mohl mít takovouhle krásnou tečku. Když jsem si vzpomněla na těch pár uplynulých hodin, všechno se ve mně sevřelo a já se musela kousnout do rtů, abych blaženě nezavzdychala. Jo, tak tohle byl opravdu smysluplně strávený čas, neboť moje smysly se pěkně poměly.  Cestou zpět budu muset zblajznout nějaký pelyněk, protože jinak ten blažený výraz z obličeje fakt nedostanu.  Mani byl prostě úžasný milenec, hýčkal moje tělo, až to hraničilo s uctíváním. A já si vůbec nestěžovala. Dlouholeté zkušenosti se prostě musely projevit. A měl s sebou papírové kapesníčky! Prostě je to poklad. Můj poklad. Otázkou však je, proč je sebou měl, když na rýmu ani alergii evidentně netrpěl.

A pak tu byl ještě jeden důvod, proč jsem byla štěstím bez sebe. Dough totiž neměl pravdu! Chyba nebyla na mém přijímači, jak mi neustále předhazoval. Ten pocit, že aspoň v tomhle jsem „normální“ byl k nezaplacení, když už… Ale ne! Na tohle fakt myslet teď nebudu, nebudu si kazit tuhle chvíli.  Okolo vodopádu opět začali prozpěvovat ptáci, které jsme před nedávnem odsud vyplašili. No, neměla bych používat množný rod, plašila jsem převážně já.  Zvedla jsem hlavu a pohodlně jsem si ji položila na předloktí, spočívající na Maniho hrudi. Prohlížela jsem si jeho uvolněný obličej. Na rtech mu pohrával spokojený úsměv, možná i trošku samolibosti by se tam našlo, ale bylo mu odpuštěno. Protentokrát.

„Nespi!“ nedalo mi to, abych ho trošku nepozlobila.

„Já nespím, já přemýšlím,“ zamrkalo na mě jedno modré očko.

„A prozradíš své nehodné vlkodlačí přítelkyni, nad jakými taji bádá tvá upíří moudrost?“  Zkoumavě se na mě zahleděl i druhým okem a já čekala, co mi odpoví, a přiznám se, cukaly mi při tom koutky. Milovala jsem tohle naše pošťuchování úplně stejně, jako jsem milovala jeho. Nyní jsem dokázala pochopit Bellu, že tak moc chtěla být se svou láskou, a naléhala stále na Edwarda se svou přeměnou. Být na jejím místě, dělala bych to samé. A i kdyby nechtěl, tak bych se nějak mezi ty jeho tesáky dostala. Třeba bych ho předstírala, že jsem ztratila otvírák na konzervu a požádala ho, ať mi ji teda otevře zuby. A strčila bych tam prst!

„Hmmm,“ zapředl, nečekaně se i se mnou překulil a uvěznil mě pod svým tělem. Zahleděl se na moje rty a olízl si ty svoje. A ve mně se opět všechno sevřelo, hlavně to svalstvo pod pasem.  No ty kráso, znova? Nevím, jestli jsem byla více udivená nebo nadšená, ale zbožňovala jsem upíří potenci. Jeho rty byly blíž a blíž a mě se zrychloval dech a tlumila mozková aktivita, takže když mě líbnul na špičku nosu a řekl, že bychom se měli vrátit, vůbec jsem netušila, co to mele.

„He?“ tohle byla jediná reakce, které jsem byla schopna. A on se mi začal smát. Prevítku jeden, tohle ti oplatím. Ale až za čas. Najednou se přestal smát a zatvářil se vážně. Prsty mi přejel opatrně po rameni až ke krku.

„Nebolí to?“ Zkroutila jsem krk, jak nejvíc to šlo, a zahlédla pár tmavých modřinek. Ani jsem nevěděla, že je tam mám. Ale věděla jsem, kdy vznikly. Teda přibližně. Asi mám díky vlkodlačímu genu posunutý práh bolesti, protože se mi to kousání moc líbilo. Začervenala jsem se a pokusila mu to vysvětlit.

„Opravdu?“ ujištoval se naléhavě, že je všechno v pořádku.  Mani, Mani – trávíš s Edwardem moc času! povzdechla jsem si.

„Na tvůj holej pupek přísahám!“

* * *


Mani


Slunce se mazlilo s naší kůží. Leželi jsme na břehu tůňky, s prsty těsně propletenými. Takhle jsem měl pořád jistotu, že se mi Winie jenom nezdá a že mi nikam nezmizí. Druhou rukou mi kreslila na hrudi kolečka.

„Nespi!“ Nakrčila svůj krásný nosánek, jak jsem zjistil po tom, co jsem na ni kouknul jedním očkem.

„Já nespím, já přemýšlím,“ snažil jsem se zachovat jakous takous vážnost.

„A prozradíš své nehodné vlkodlačí přítelkyni, nad jakými taji bádá tvá upíří moudrost?“ zavrněla.

Miloval jsem, když snížila hlas o půl oktávy. To mi proběhl mrazík po těle, ale tak jinak než strachem… bylo to tak…

„Hmmm,“ zabručel jsem a uvěznil jsem ji pod svým tělem. Svět se zastavil a najednou byla jenom ona a já. Tak hrozně moc jsem toužil ji políbit. Nedokázal jsem se koncentrovat na nic, než na její rty. Vypadalo to tak, že ji můj zájem docela těší, když jsem se odtáhnul od její tváře po kratičkém polibku, který jsem si povolil. Víc ne. To bych neustál a my měli nejvyšší čas jít domů. Byl jsem na sebe docela hrdý. Snad poprvé v životě mě blažila moje upíří část, která snad dovede oslňovat.

„Broučku, už musíme domů,“ snažil jsem se jí vysvětlit, proč jsem nepokračoval tam, kde bych raději nikdy neskončil. Místo toho jsem se potrhle smál. Šťastně se smál.

„He?“ Panebože, ještě chvíli a neodejdeme odsud vůbec! naříkal jsem ve své mysli, ale úplně proti jsem pořád nebyl. To jenom ten můj zatracený smysl pro povinnost ve mně hlodal.

Po chvíli jsem byl konečně schopný odtrhnout pohled od jejích nestoudných rtů. To, co jsem spatřil, se mi nelíbilo. Winie měla podlitiny po celé klíční kosti. Jednou Bella vzpomínala, že po svatební noci na první pohled taky připomínala spíš Šmoulinku, než šťastně vdanou manželku.

„Nebolí to?“ Nedovedl jsem ukrýt to znechucení nad sebou samým. Ublížil jsem jí a ještě se k tomu takhle pitomě ptám. Jasně, že ji to musí bolet!

Winie se chvíli kroutila jako malá žížalka, jenom aby zjistila, o čem to vlastně mluvím.  Když spatřila první podlitinu, trochu se zamračila, a pak se mi snažila vnutit nějakou chabou výmluvu o tom, že má prý posunutý práh bolesti. Cítil jsem se kvůli sobě hodně špatně. O to víc, že si pořád mlela tu svou.

„Opravdu?“ Raději jsem ji políbil, abych ji dostatečně umlčel, byla by schopná mě o své „pravdě“ i přesvědčit a já vím, že bych zcela určitě podlehl. Stejně jsem se nedokázal zbavit myšlenky, že to není prahem bolesti, ale mnou, částečným netvorem, a mými choutkami ohledně jí. Netvorem, co si dovolil zamilovat se do malinkaté, odbojné, sexy měničky. Mezi jednotlivými polibky jsem si uvědomil, že bez ní bych už nedokázal žít.

„Na tvůj holej pupek přísahám!“ Smála se tak šťastně.

„Hmmm,“ to bylo snad jediný, co jsem ze sebe krom dalšího stenu dovedl vypustit.

Vydrží nám tohle štěstí napořád?“ neodpustil jsem si hlasitou myšlenku. Ale Winii se mezitím prolíbala až k mému ušnímu lalůčku a začala ho sebevědomě sát. Přesně věděla, co mi tím způsobí, mrška malá! Najednou to přišlo… ten pocit, kdy mě všechno v těle brní a že právě teď nastane ta správná doba, kdy se objeví situace, která patří k mé vizi. Ta předpověď, která mě pořád pronásledovala, když jsem ještě za Winie chodil do Motelu. Tak ta si konečně našla svou otázku…  Co myslíš, vydrží nám tohle štěstí napořád? Ne, jenom ZATÍM!

Přestal jsem ji líbat a s hrůzou jsem si uvědomil, že to pořád vracející se slovo je určeno nám dvěma. Nebo možná jenom mně.

***


Winie


„Mani? Mani! MANI!“ Můj hlas začal nabírat značně hysterický tón, když Mani vůbec nereagoval. Díval se s rozšířenými zornicemi někam nad moje rameno a trochu se chvěl. Sakra, co mu je? Něco ho štíplo? Má záchvat? CO budu dělat?

Ještě jednou jsem s Manim zatřásla a on se díkybohu probral. Podíval se na mě, jako by mě ani nepoznával.

„Mani, jsi v pořádku?“ zkoušela jsem ho opatrně, „kolik prstů vidíš?“

„Mých nebo tvých?“

Rejpá, takže je asi v pořádku.

„Co to s tebou bylo?“ dívala jsem se upřeně do těch jeho modrých studánek a hledala odpovědi. „Vypadal jsi, jako bys…“  zasekla jsem se, protože jsem nemohla najít vhodný výraz, „…jako bys viděl ducha!“ Zdálo se mi to, nebo trochu zblednul?

„To nic… jen jsem si na něco vzpomněl.“

„To musela být pěkně hnusná vzpomínka!“ řekla jsem poněkud rozladěně. Nějak se mi totiž tomuhle tvrzení nechtělo věřit. Ale Mani by mi přece nelhal. Nebo ano?

„Měli bychom se vrátit.“

Sedl si vedle mě a opět se zamračil při pohledu na mé rameno. To mě vytočilo.

„Manueli, pokud tě tak moc mrzí těch pár modřinek, které tak do hodiny stejně zmizí, tak co kdybych tě na oplátku kousla, až se přeměním? Pak by měla dušička pokoj?“ A Alice mě zabije, měla by další důvod k nesnášení mé osoby. Musím změnit téma nebo se fakt rafnem!

„Vypravíme se na cestu, lorde? Váš oř bude za okamžik připraven.“ Poodešla jsem od něj pro jistotu pár metrů a přeměnila se.

* * *


Mezitím v Cullenovic rezidenci


„Myslíš, že to klapne?“ Juls najednou zastavila veškeré načančávání polštářů. S jedním v ruce se obrátila na Esme s tázavým pohledem malé holky. To samé, tedy – zastavení přípravných prací za účelem prvotřídního dohazování – udělala i Rose.

Esme znepokojeně koukala z jedné upírky na druhou. Najedou už neměla to odhodlání, se kterým se do celé akce pustily. Uvědomila si, že možná přestřelily, i když jejich úmysly byly jen nejryzejší.

„Proč by to nemělo klapnout?“  Rychle se otočila, ať ji není vidět v obličeji ta nejistota. Ano, byla to právě ona, kdo celou akci vlastně odpálil.

„Já nevím, co když… co když se třeba Mani naštve, že se mu mícháme do soukromí?“ pokračovala ve svém hlasitém přemýšlení Juls.

Tohle byla otázka, která trápila i Esme. Tak moc si zvykla na to, že je ženskou hlavou klanu, a že se k ní chodívá pro radu, že ani neuvažovala nad možností, že její rada nemusí být vůbec dobrá. A ke všemu, tohle nebyla žádost o žádnou radu, tohle byla vlastně jen její hurá-akce, do které zlanařila i ostatní holky.

Najednou se dveře rozrazily, jak do nich narazil někdo vší silou, a do místnosti vtančila rozjařená Bella. Kdyby neudělala tři piruety ve stylu primabaleríny a své vystoupení nezakončila taneční pózou, možná by si holky nakonec všimly, že Esme si není tak úplně jistá v kramflecích.

Když se skvělou náladou sršící Bella konečně zastavila, zjistila, že všechny upíří holky na ni vyjeveně koukají.

„Copak se to tady děje?“ Pusa se jí málem roztrhla ve šťastném úsměvu.

„Niiic.“ Rosalie se tvářila jako ztělesněná nevinnost. „Podala bys mi ty květiny?“ ukázala do prostoru Maniho koupelny za stojící Bellou. Ta se otočila a nevěřícně zírala na vanu plnou růží.

„Ty jo, já myslela, že máš nový parfém, Rose, a vy tady zatím… hele, holky, co tu vlastně děláte?“  dívala se na ně s přimhouřenýma očima newyorského poldy, který právě zahajuje výslech zločinců.

Jedna, druhá i třetí upíří dáma postupně nahodily kajícné obličeje a se vší nevinností zvedaly ramínka.

„Jenom jim chceme pomoct,“ nevydržela to nakonec Juls.

„Ano,“ přidala se k ní Rosalie a dlaní urovnala přehoz přes postel.

„Nemyslíš, že nechat prohloubit vztah dvou milenců, žijících mezi tlupou upírů a vlkodlaků, je docela náročný?“ šla na to oklikou Esme.

„To je,“ dala jí Bella za pravdu.

„No tak vidíš, no a my těm dvěma-“ vysvětlovala Esme dál, ale byla nemilosrdně přerušena lehce vzrušenou Juls:

„- Manimu a Winie...“, aby to Belle ještě víc upřesnila, jakoby ta neměla ani to nejmenší tušení, o kom je to tady vlastně řeč.

„Děkuji, Juliette,“ Esme ji lehce zpražila pohledem a pokračovala: „No a my to těm dvěma chceme nějak usnadnit.“

V místnosti nastalo ticho, které se pomalu rozpínalo do všech koutů.

„Tak jo!“ ustřihla to ticho nakonec Bella docela rozjařeným hláskem. „Tak to já vám ráda pomůžu.“

* * *


Ještě o něco později v Cullenovic rezidenci


„Měli bychom už jít!“ vyzýval je všechny netrpělivě Carlisle. Klukům se to celé moc nelíbilo, ale ostatní holky je nakonec do příprav stejně zahrnuly. Zatímco Emmett se u toho, jako obvykle, bavil, Jasper tiše udělal, co mu bylo řečeno, i když u toho nebyla Alice – no jo, jako voják byl zvyklý poslechnout rozkazy bez jakýchkoliv zbytečných otázek a velitel je holt velitel. Carlisle a Edward s tím měli docela problém. Jednomu se celý tenhle nápad nelíbil z morálního hlediska – prý mu holky silně připomínají kuplířky – a druhý měl prostě špatný pocit. Bez jakýchkoliv předešlých indicií.

„Kam pospícháš, Carlisle? Raději ještě pomoz s támhletím místečkem!“ Esmein prst mu nemilosrdně ukazoval směr k jedinému místu v místnosti, kde nebyly poházené růžové lupeny, a hlas nesmlouvavě naznačoval, co s tím má udělat.

„A není toho tak nějak moc, dámy?“ snažil se ho zachránit Edward, ale byl zpražen třemi páry očí.

„Kašli na to, Edwarde,“ Emmett ho přátelsky plácnul do zad, až mu v nich zakřupalo. „Pokud Maniho neskolí infarkt hned u dveří…“ začal docela hlasitě, ale na druhou půli svého proslovu se naklonil k Edwardovu uchu blíže, „tak stejně nic nedá, kdyby na to došlo.“

Pak se začal hlasitě chechtat. Ale jenom do té doby, než jeho smích típnul kamenný zvuk Rosina pohlavku a tichá nadávka „blbečku, ty tomu nerozumíš!“

* * *

Mani


Před domem jsem z ní sesedl. Pořád si nemůžu zvyknout, že na mojí přítelkyni se dá svézt! Je to… zvláštní pocit. Opravdu!

Winie se na mě dívala tím svým hypnotickým pohledem, kterému jsem sice detailně nerozuměl, ale už mi bylo jasný, že se po mně něco chce. Vlastně, byl jsem si tím docela jistý, když do mě Winie strčila čumákem a trochu si odfrkla. Nebyl jsem si jistý, ale myslel jsem, že tím, když si sundám košili, nic nezkazím. Winie pak pár kroků ode mě zacouvala a proměnila se v člověka. Nádhera!

„Dej,“ napřáhla ruku a já obdivoval všechny její křivky i nepochopitelný, ale velice přitažlivý stud. Druhou rukou se snažila zakrýt si svá drobná, pevná ňadra. Kdybych neměl strach, že se urazí, když se zasměju, tak bych se šťastně culil. Takhle jsem si ale zase na druhou stranu setsakramentsky užíval pohledu na její krásu.

„Manueli, halooo!“ Její ručka mi zamávala před očima a já jí bez jediného slovíčka tu proklatou košili dal. Oblékla se až moc rychle, ale oči jí stejně svítily jako dva uhlíky. Chytli jsme se za ruce tak, jak to mladí na rande dělají, a zamířili jsme domů ke Cullenům.

Něco ale bylo špatně. Z domu mizely šmouhy směrem k lesu upíří rychlostí a jako posledního jsme viděli prchat Edwarda. Uchechtával se! ON! A k tomu si mumlal něco o tom, že snad něco nevyšlo?

Už z dálky jsme oba viděli něco přišpendleného na vstupních dveřích. Byl to lístek, který se třepetal v mírném větříku. Zvědavě jsem se kouknul na Winie. Musel být na nás docela komický pohled, ale nakonec jsme to přece jenom riskli.

Na dveřích byl přilepený lístek. MUSÍME NA LOV A VRÁTÍME SE AŽ ZÍTRA V POLEDNE.

Winie vzala za kliku a pomalu otevřela dveře. Nevím, na co myslela ona, ale mě napadlo, že možná zase blbnul Emmett, když jsem uviděl, jak zrzce téměř upadla čelist údivem…



Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly




předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

julie

20)  julie (27.10.2012 22:59)

Růžová romantika Ale co Mani a Alice?!!
Ale tohle mě složilo: "tři piruety ve stylu primabaleríny a své vystoupení nezakončila taneční pózou"...fakt Bella?!!

Niky

19)  Niky (01.05.2012 23:24)

No já mám dost opravdu skvělá rodinka
Akorát ty vize mi dělají starosti, copak na ně chystáte, hm? :p

miamam

18)  miamam (30.01.2012 09:39)

muhehe Tak to byla...hm... vášnivá kapitola Ale mimochodem - co to bylo s tou Alicí??? Myslim na začátku ...

Twilly

17)  Twilly (11.01.2012 09:45)

monikola

16)  monikola (11.01.2012 09:37)

krucinál...ja som to vedela...ani nedáte im pokoj vy... vy... AUTORKY...no FUJ :D
tak ja teda hysteričím

Twilly

15)  Twilly (11.01.2012 09:35)

Moni, vyzerá to skôr na teóriu č. 1 a dík za Bellu, bol to taký môj úlet, normálne ju takto nevidím, ale...

monikola

14)  monikola (11.01.2012 09:21)

coooooo???? čo to bolo za víziu????
mám alebo ?????????

ach zlatíčka to ich ťuťuli-muťuli pri vodopáde bolo táááák milé... a ženy/upírky sú proste triedy a to ako ste opísali príchod Belly :D :D :D presne takú utancovanú som si ju predstavovala vždy keď som zavrela Stmievanie...jednoducho keď už bolo zlé zažehnané a mali konečne pokoj, tak tá predstava bezstarostnej Belly užívajúcej si konečne radosti upírej existencie

kytka

13)  kytka (08.01.2012 20:54)

Ďáblice, co chystáte? Vize sem, vize tam. A to slovíčko - zatím. Nějak se mi to nelíbí. Ale dílek se mi líbil, moc.

sakraprace

12)  sakraprace (08.01.2012 20:35)

pozdě, ale snaha se taky cení

Kamci

11)  Kamci (08.01.2012 18:25)

tak to Cullenům vážně nevyšlo, nebo by to možná vyšlo, kdyby nepřišli s křížkem po funuse
jen mě děsí ta vize. Jak jako zatím??? Já chci ať jim to vydrží pořád

Evelyn

10)  Evelyn (08.01.2012 18:00)

Kristiana

9)  Kristiana (08.01.2012 17:42)

Mám strach z toho co viděla Alice. A ještě větší z toho co asi viděl Mani... Měl vidění, že jo?
Co se na ně chudáčky asi chystá?
Krásná kapitolka. Vodopádová část je úplně áááách.

semiska

8)  semiska (08.01.2012 14:51)

To bylo božské, holky! Jste šikulky a velké! Alice nám panikaří, ale myslím si, že to nkonec dobře dopadne,že? ;)
Ten jejich nápad byl absolutně skvělý. Jen tak maličko se opozdili a zapomněli na ně. :D Ale však oni toho možná využijí.

Nosska

7)  Nosska (08.01.2012 10:38)

Tomu říkám pomoc rodiny
Ale stále mi v hlavě vrtá ta Alice

Lenka326

6)  Lenka326 (08.01.2012 10:17)

Akce "Kulový-Cullen-blesk" mě dostala! Banda jedna, upírská, dohazovačská. Dokonce jsem na chvíli přestala mít ten zvláštně nepříjemný pocit ze všech vizí, které se pořád vracejí. Co na ně a na nás chystáte, drahé dámy? Tak ven s tím, netrpělivě tu čekám a vyhlížím další kapču. ;)

SarkaS

5)  SarkaS (08.01.2012 05:11)

Tak teď jsem si jistá, že i týdenní soužití s touhle rodinkou by mě stálo zdravý rozum... Ty ženský když se spojí, tak to je horší než smrtící komando

Empress

4)  Empress (08.01.2012 00:57)

Oh ďakujem, moja obľúbená rozprávka na dobrú noc

HMR

3)  HMR (08.01.2012 00:19)

Mňau! není zač mmm, radši ne... začínám být patetická... a to jsem naprosto střízlivá...

Twilly

2)  Twilly (08.01.2012 00:09)

Děkujeme Číčo, snaha byla a taky Hanet dnes s rychlostí zaválela

HMR

1)  HMR (08.01.2012 00:01)

Děkuji, děvčata... a Hanetko... dneska to bylo takové krásné, pohodové, teda kromě Alice... ale jinak... culím se tu jako blázen... Dej!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek