Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

22. kapitola - Voda, voda, samá voda...

(15+ muehehehehe)



Winie

Byla jsem malý zrzavý netopýrek a snažila jsem se dostat z pokoje oknem. Ale ono bylo zavřené a já dokola narážela do skla. Cink, cink, cink… už mě z toho bolela hlava. Cink… Omyl! Žádný netopýr - vlkodlak jsem, a s kocovinou. To mi došlo, když jsem konečně rozlepila oči a sluneční paprsky zaútočily na moje zmožené zraky. Prosím, vypněte to někdo. Raději jsem je zase zavřela. Díky bohu jsem ležela v posteli a pravou nohou jsem měla spuštěnou dolů z postele, tím jsem se „uzemňovala“, aby se se mnou netočil pokoj. Vlasy mi s největší pravděpodobností prorostly do mozku a já jsem si přísahala, že Paulovi tu flašku narvu někam! Kamkoliv to jen půjde. A bez lubrikantu!

„Můj netopýrek je už vzhůru?“ ozvalo se vesele.

Zmučeně jsem zvedla hlavu. Mani seděl na kraji postele, v ruce hrnek s kávou, a zvolna ji míchal lžičkou. Cink… Moje hlava! To mi dělá schválně? Má snad skryté sadistické sklony? Zasténala jsem a hlava mi spadla zpět do polštáře. Ten pohyb odstartoval další bolestnou ataku a aktivoval nějaké ty skryté vzpomínky. Sakra, proč jsem jen visela hlavou dolů? Otevřela jsem jedno oko a zašklebila jsem se na něj. Vypadal nechutně čile. „Tak spusť, co jsem včera dělala?“

Obličej se mu rozzářil a bylo vidět, jak si to užívá. Snad to nebyly břišní tance, zasténala jsem v duchu.

„Nooooo, málem jsi spadla Esme ze střechy. Ale neboj, chytla tě včas!“ dodal, když viděl můj výraz v obličeji. „A když jsi tak hezky visela hlavou dolů, přímo před oknem našeho pokoje,“ mávnul pravačkou směrem k oknu, „začala jsi vykřikovat, že jsi netopýrek Upírek a patříš tak do rodiny. Pak jsi mě začala obviňovat, že chodím po stropě a že to povíš Esme, pokud tě pořádně…“ Teď lascivně zaškubal obočím a zašklebil se tak nestydatě, že jsem si přitiskla deku na obličej a zasténala, protože mi došlo, co jsem po něm asi tak chtěla. Snad jsem nepoužila moc peprný výraz, můj slovník se ve vlčí smečce značně rozšířil.

„Když tě Esme konečně dostala ze střechy dolů,“ pokračoval, jako by se nechumelilo, „vsadila ses s Jasperem. Prý když do sebe s Emmetem vrazí dostatečně rázně, tak hodí jiskru, mluvila jsi něco o křemínkách a křičela jsi – Hoď mi jiskru, upíre! A mimochodem, prohrála jsi. Takže tě čekají perné dny tréninku pod jeho vedením. Pozval si k tomu i Emmetta.“ Teď už se neusmíval, asi se mu to taky moc nelíbilo. Mně se to právě teď nelíbilo vůbec. Chci do sprchy! Pak kafe a pak chci umřít. A Paula vezmu sebou… je to mrtvý vlkouš!

Zvedla jsem se a zamířila do koupelny. Hlavně, že jsem netancovala!„Připravím ti aspirin. A mimochodem, lásko – ty břišní tance ti šly skvěle!“

* * *

Mani

Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo se zlobit. Byla docela dost… namol. Normálně pod obraz boží. Stejně vysoká Esme ji držela pod rameny, zatímco Winie už nedokázala ani bez pomoci stát. Hlava ji klesla k hrudi, pořád si něco mumlala a nebezpečně čas od času mávala rukama. Nebo alespoň jednou.

„Promiň,“ špitla Esme. „Já ti ji odnesu a uložím do pokoje.“ Styděla se.

„Ale vždyť to není tvoje chyba, to můj miláček si to zítra hezky užije,“ ušklíbl jsem se nad svou předtuchou, podloženou vlastním empirickým výzkumem. „A ukaž,“ natáhl jsem ruce k Winie, „já si ji do tý postýlky odvedu sám, viď, broučku.“ Konec věty jsem už pak věnoval svému poupátku. Zadíval jsem se do značně společensky unavené Winiiny tváře, načež mi zpětně odpověděla nesmyslným mumláním a následně unaveným úsměvem. Pak zvadla. Esme mi ten můj dáreček podala a já ji podebral pod koleny. Bylo mi hezky, když se složila na mých prsou  a spokojeně chrupkala.

Náhle jí vyletěla hlava do svislé polohy a ona zmateně zamžourala kolem sebe.  „Co je?!“ houkla. „Já se oupu… houpu, prlroč?“ vyslýchala mě nekompromisně a trošku těžko srozumitelně.

„Nehoupeš se, lásko, já tě nesu…“ stěží jsem potlačoval úsměv, ale Winie si toho ve svém stavu evidentně vůbec nevšimla.

„STŮJ!“ křikla poplašeně, já ji rychle postavil na nohy a ignoroval chechtajícího se Emmetta s Jasperem. Nehodlal jsem po ní uklízet, i když jsem ji miloval víc než svůj život.

Vypadala sice divně, ale pořád to vypadalo, že všechno, co má v sobě, zatím udrží. Chvíli si měřila podlahu a zlehýnka se houpala sem a tam. Jakoby se snažila tu rovnou plochu pod sebou nějak umravnit, nebo co. Když už měla pocit, že to zvládá, její pohled pomalu směroval nahoru. Do rány jí přišli ti dva chechtalové.

„Jéééééé, up- škyt… up-škyt… upíříííí!“ Ukazovala na ně prstem a vší silou se snažila nechat oči otevřené.

„O-ou.“ Stočila svůj smutný pohled ke mně.

„Copak, holčičko?“ zajímal jsem se.

„Průs- “ Plácla se dlaní přes pusu, až to plesklo, koukla se na kajícnou Esme a nakonec se opile zahihňala.

„Problém…“ opravila se.

„Hmmm a jakýpak, holčičko?“ Čekal jsem, co z ní vypadne a sledoval jsem ji, jak opět sklání hlavu a sleduje si špičky svých bosých nohou. Kdepak jsou asi botičky, Rajčátko? problesklo mi hlavou.

Škyt… „Zebou mě, škyt, nožičky, potřebuju ohýnek na zahřátí,“ vysvětlovala mi.  Z rohu místnosti se začal šířit hurónský řev. To přitáhlo Winiinu pozornost. „Heeele, vy…,“ na chvíli se zarazila, „…dva! Když se srazíte, škyt, bude plamínek…“ dodala vesele a ti dva troubové se k ní přidali v další salvě smíchu. „Hoď mi jiskřičku, upíre!“ Sepnula dlaně k sobě a zaprosila.

„To víš, že nehodíme jiskřičku, a proooč? Protože nejsme křemínky,“ šišlal na Winie rozchechtaný Emmett. Dobře se bavil, prevít!

Winie se zatvářila dotčeně a taky zamyšleně. Po nějaké chvíli, co se téměř nehnula, jsem se lekl, že si u toho zamyšlení se tak trochu schrupla.

„Se…škyt… vsaď se!“ vyřkla ona magická slovíčka, která na Emma působila jako sladká šťáva na čmeláčka. Winiina očka teď zářila nejen od toho dryjáku, ale taky opilou výzvou, a kostky byly vrženy!

„No jo, Rajčátko, tak tady tu pouť hezky ukončíme a půjdeme hajat, co říkáš?“ Snažil jsem se přichytit si ji za loket a hodlal opět vzít do bezpečí své náruče, ale něčí tlapa mi v tom zabránila. No jasně, Emmett!

„Nech dámu, Manueli, když se chce sázet…“ hypnotizoval Winie očima.

„Tak o co, kočko?“ Na obličeji se mu objevil neuvěřitelně dychtivý škleb.

„Tak o co, koč… škyt... ko,“ papouškovala po Emmettovi Winie a mžourala přitom na mě.

„Hele, na mně se nedívej,“ bránil jsem se jejímu intenzívně usínajícímu pohledu, „já se přece nesázím!“

Trhla ramenem, jako že je jí to jedno.

„Tak o co teda?“ Nehodlal promarnit svou šanci Emmett.

„Hele, dej si pohov, upíre, nebo ti natrhnu zadek!“ zavrčel jsem. Tohle se mi už přestávalo líbit, sranda je sranda, ale v tu chvíli mi přišel Emmett trochu moc dotěrný.

„To je vono!“ zavlála mi v náručí Winie a vypadala rozjařeně, jako kdyby objevila lék na léčbu rakoviny. „Taky ti chci natrhnout zadek, upíre! Škyt... Mě to nauč… škyt…“

A to říkat neměla. Teď se do celé záležitosti přidal taky Jasper. Jak ten začuchá možnost kohokoliv trénovat, tak se celý třese radostí.

Po pár ukázkách a dunění nárazů kamenných těl dvou praštěných upírů se ti dva dmuli pýchou, že sázku vyhráli – protože, samozřejmě, žádná jiskra se nekonala. Já už mezitím vrčel jako stará cirkulárka.

Než jsem ji nakonec uložil do naší postele, stihla mi ještě zatancovat břišní tance… a musím uznat, že  to vůbec nebylo špatný…

* * *

Winie

Sprcha mě probrala, takže jsem se po návratu do pokoje cítila méně jako použitý hadříček na nádobí a více jako člověk. A když jsem do sebe ještě hodila aspirin a velké silné kafe, bylo mi už fajn. Játra si evidentně dala detoxikační přesčas a opravdu zamakala na odbourávání škodlivin.

Venku se udělal opravdu krásný den. Mraky odtáhly vypršet se někam do dálav, slunce se bezostyšně rozvalovalo po obloze jako otylý turista na nudapláži a rtuť teploměru stoupala pomalu nahoru jako horolezec atakující osmitisícovku. Z lesa se pářilo a dům byl plný slunečního jasu. A taky upírů, kteří se blýskali jako chodící discokoule. Házeli prasátka po stěnách, až z toho oči přecházely. Jo, vypadalo to krásně, ale moje sítnice tím značně trpěla, tohle by se do ní mohlo nesmazatelně zapsat. Raději jsem se uchýlila do bezpečí našeho pokoje.

Hmmm, našeho…? Měla bych si s Manim promluvit o mém dalším přebývání ve vile, přece jenom můj domeček chřadl mou nepřítomností, ale dnes jsem nebyla ve formě a po pravdě se mi nechtělo narušit ten klid, co mezi námi panoval. Mani seděl v křesle a četl si. Myslím teda, že to jen předstíral a velice dobře se bavil tím, jak nervózně přecházím po pokoji. Strašně jsem se nudila, chtělo by to trochu pohybu. Ale nechtěla jsem být bez Maniho. Mám to!

„Jdem na procházku!“ oznámila jsem veselému čtenáři. Trochu mu klesly koutky, asi měl o náplni dnešního dne jiné představy, ale přece jenom souhlasil. Chtěla jsem ho překvapit, a tak jsem ho poslala ven napřed. Svlékla jsem se, otevřela okno a doufala, že to vyjde. Přece jenom jsem nechtěla hodit nahatá placáka na trávu před barák plný upírů.

Rozběhla jsem se, skočila a … JO! Vyšlo to – dopadla jsem před Maniho už jako vlk. A na všechny čtyři. Vzhledem k tomu, že to byl můj první pokus s přeměnou za letu, jsem si mohla gratulovat, že jsem čumákem nevyorala brázdu v pečlivě udržovaném trávníku. Esme by z toho radost neměla.

* * *

„Co to, proboha…“ asi chtěl doříct „vyvádíš“, ale slušná výchova mu to nedovolila. Místo toho jen zakroutil hlavou a trochu protočil oči.  Přišla jsem až k němu a šťouchla do něj tlamou. Pak jsem se zadívala na svůj hřbet v jasném pozvání, že ho svezu. To by snad pochopil každý, ale Mani ne! A to jsem si dokonce i lehla na zem, aby si na mě mohl pohodlně vlézt. A co udělal on? Přistoupil ke mně a začal mě drbat na zádech. Ne, že bych si stěžovala, bylo to více než příjemné, až mi z toho začala cukat pravá zadní, ale já se chtěla proběhnout.


Z domu se ozval hurónský smích, když jsem se obrátila na Edwarda s žádostí o pomoc. „Edwarde, můžeš mu říct, ať mi konečně vleze na záda?“

Když Manimu interpretoval mou prosbu, ten nejenže si nevlezl, ale uraženě poodstoupil, což v Edwardovi vzbudilo další vlnu chechtání. Když se vzpamatoval, ubezpečil Maniho, že to myslím vážně, že ho chci jen povozit. Z toho měl záchvat smíchu zase Emmett. Opravdu skvělá rodinka!

„Opravdu, Winie?“ zeptal se Mani a nedůvěřivě si mě měřil. Asi se bál, že ho neunesu. Odfrkla jsem si, za tohle ti předvedu takovou steeplechase, že by angláni jen čučeli. Nakonec se mi sice neochotně, ale přece jenom vyhoupl na záda.

Přes Edwarda jsem ho instruovala, aby se mě chytl kolem krku. A pak jsem vyrazila. Přes říčku jsem se přehoupla v efektním obloučku. Popravdě jsem dost machrovala, takže mi Maniho paže v náhle panice trochu ubraly kyslíku. Tak jsem raději zvolnila. I přesto jsme byli na místě během chvilky. Mani nevěřícně koukal na vodopád, sice o něm slyšel, ale ještě nikdy ho neviděl. A myslím, že ani nikdo jiný z „našich“ upírů. Tohle bylo daleko za hranicí na vlkodlačí straně. A Mani měl „propustku“ jenom díky mně.  Setřásla jsem Maniho ze zad, asi měl lehce zdřevěnělé ruce z křečovitého držení, a až teď mi došlo, že můj plán měl chybu. Nevzala jsem si totiž prádlo na převlečení. Sice bych si mohla zaběhnout do vesnice, ale mě se tááák nechtělo.

Když v tom mi bleskla hlavou neodbytná myšlenka. A neboť od myšlenky k činu nebylo daleko, skočila jsem do vody a vytvořila tak maličkou přílivovou vlnku. Nebo spíš sprchu. A Mani dostal plný zásah, což bylo v plánu. Studená voda z něj dostala hlasité zajíknutí. Otočil se ke mně a chtěl mi asi vynadat, ale ústa mu zůstala otevřená a on nevydal ani hlásku. Stihla jsem se totiž přeměnit. Stála jsem po prsa ve vodě a průzračná voda toho moc nezakrývala. Bylo vidět, jak se snaží dívat se mi jen do očí, ale gravitace je prostě mrcha. Oči mu pomalu nabíraly tmavší odstín. Stejně jako před pár dny v kuchyni. Usmál se na mě a neřestně pomalu začal klouzat pohledem od mé tváře dolů. Polkla jsem a polilo mě horko. Takové, že jsem se divila, že z vody kolem mého těla nestoupají kotouče páry. Bylo to až moc intenzivní, tak jsem pomalu ustupovala dozadu až k samotnému proudu vody, který se rozstřikoval o velký kámen. Natáhla jsem k Manimu ruku a pokývala ukazováčkem v němém pozvání, ať se ke mně přidá. Nebyla jsem totiž schopná promluvit. Hrdlo jsem měla stažené touhou i nervozitou. Věděla jsem, kam tahle situace spěje, a i když jsem si byla jistá, co se mých citů k Manimu týče, nebyla jsem si jistá tím, co mu můžu dát.

Raději jsem se otočila, aby neviděl rozpaky v mé tváři. Zavřela jsem oči. Zvuk padající vody přehlušil všechno okolo, tak jsem nevěděla, co Mani dělá. Soustředila jsem se na to, že musím dýchat a pomalu jsem počítala.

Jedna.

Dva.

Tři…

Kolem pasu se mi ovinuly ruce a na zádech jsem ucítila jeho svalnatou hruď. Teď už jsem necítila rozpaky a nervozitu. Cítila jsem se milovaná a chtěná a ten pocit mě uklidňoval a zaháněl veškeré mé obavy.

„Winie,“ polechtal mě na krku jeho vzrušený dech, „co to jenom se mnou děláš?“ Pak našel rty na mém krku místo, které objevil při minulém úspěšném průzkumu. Prudce jsem se nadechla. Jeho ruce pomalu putovaly po mém těle, a když mi sevřel prsa do dlaní, zmohla jsem se jen na slastné vydechnutí. Prsty se mi samovolně zabořily do jeho vlasů a já se snažila přitisknout se k němu blíž. Potřebovala jsem ho cítit víc, mnohem víc. Pochopil, protože jsem na krku ucítila stisk zubů a jeho pravačka se vydala na průzkum hluboko pod vodní hladinu. A tam prsty pátral a hladil takovým způsobem, že jsem si nebyla jistá, že mě nohy unesou. Raději jsem využila příležitost a otočila se tváří k němu. S malou pomocí jsem se na něj vyhoupla a obmotala mu nohy kolem pasu. S rukama kolem jeho krku jsem se hladově vrhla na jeho ústa, abych mu tak dokázala svoji lásku. A touhu, která pulsovala snad v celém mém těle. Po chvilce se ode mne udýchaně odtrhl a přitiskl své čelo na to mé.

„Winie?“ zeptal se chraplavým a zastřeným hlasem a já pokývala hlavou. Znovu mě políbil. Bylo to jemnější a citlivější než ten vášnivý souboj předtím a já přemožena zavřela oči. A nechala je zavřené, když se se mnou brodil ven z vody. I když mě pokládal do měkké vyhřáté trávy a jeho prsty, dlaně a i rty pak putovaly po mém těle. Vnímala jsem jeho doteky a za zavřenými víčky jsem přemítala, zdali mám na jeho předchozí partnerky žárlit nebo jim napsat děkovný dopis.

Oči jsem otevřela, až když se uvelebil v kolébce mých stehen a začal mě hladit palci po tváři. Nepospíchal na mě, snad mi chtěl dát šanci ještě couvnout, i když já i on jsme byli daleko za bodem možného návratu. A tak jsem ho nenasytně a bez obav přitáhla blíž k sobě…na sebe…do sebe….

* * *

Mani

Winie ke mně seskočila z okna. Málem jsem si ukousl jazyk, jak jsem se lekl, ale dřív než dopadla na zem, byla z ní vlčice. Měl bych na ni řvát jak pominutej, ale to, co mi právě předvedla, bylo tak fascinující, že se mi jakékoliv výtky prostě vykouřily z hlavy. Ani mi nedošlo, že mě má tak omotaného kolem prstu, že jí na všechno kývnu, i když by zasloužila pár na zadek. Jako třeba teď.

Stačilo jen, že se mi podívala do očí a všechno kromě ní bylo pryč. Její oči, stejné, když byla člověk, i když byla ve vlčím. Winie najednou náš pohled přerušila a stáčela se k hřbetu a pak zase na mě. Jako by mě o něco žádala. Pak do mě šťouchla tlamou. První, co mě napadlo, bylo, že si poranila záda. Kdo by se taky divil, po tak riskantním kousku. Přistoupil jsem k ní a začal ji automaticky hladit na zádech. Pacient musí být přece v první radě klidný, a až pak je možné zjistit rozsah jeho zranění. Rozhodně to tak jde lépe. Ale z domu se ozval šílený Edwardův smích, který následovalo její vlčí odfrknutí.

Když mi Edward po menší salvě smíchu vysvětlil, že Winie chce, abych si na ni nasedl, byl jsem trochu na pochybách.

„Opravdu, Winie?“ raději jsem se jí zeptal. Nebudu tu přece dělat těm pošahaným upírům šaška a lézt po své… přítelkyni! Jenomže Winie se naštvala. Tohle jsem poznal i přes vlčí bariéru mlčení a frkání. Tak mi nezbylo nic jiného, než ji přes Edwarda poslechnout. Nasedl jsem a tak jemně, jak jsem jenom uměl, jsem ji chytil za srst. Nebudu s ní přece škubat jako nějaký neandrtálec! Ale milá Winie vystartovala jako závodní kůň. Pud sebezáchovy se vyprdnul na nějaký něžnosti a já se k ní přisál jako veš.

Letěli jsme jako Alice ve svém Ferrari. Akorát tady jsem neměl před sebou žádný sklo, takže se moje slzné kanálky docela rychle začaly ozývat. Kde jsme, mi došlo, až když jsme úplně zastavili. Wow. Bylo tady krásně a mně došlo, že žádný z upírů nikdy nemluvil o vodopádu, jenom Winie. Takže jsme museli být někde hodně hluboko na La Pushském území. Trochu ztuhle jsem slezl z Winiiných zad. Doufal jsem, že nevypadám tak křečovitě, jak se cítím. Najednou se Winie rozeběhla a plavným skokem přistála uprostřed neveliké tůňky, do které padal nádherný vodopád. Než bys řekl švec, měl jsem oči plné vody a to nemluvím o oblečení. Mokré skrz na skrz. Vzhledem k tomu, že se mi to vůbec nelíbilo, měl jsem v úmyslu jí to dát najevo, ale ona na mě vytáhla protiargument dřív, než jsem se stačil vůbec nadechnout, natož rozjet.

Přeměnila se zase zpátky. Do lidské podoby - a byla krásná. Krásnější, než jsem si ji dovedl představit. Dokonalá ramena, dokonalý pas… kůže jako z alabastru a nakonec její… Dokonalost!

Nevěřil jsem vlastním očím, když na mě prstíčkem zavolala. Z erotična tohohle jediného gesta se mi zatmělo před očima. Věděl jsem, že je to tady, že mi už neuteče a že se s ní už konečně pomiluju. Vodopád se okamžitě změnil ve vánoční stromeček a ona byla ten nejkrásnější dárek ze všech. Sledoval jsem, jak ukročila o jeden krůček vzad. Pak o druhý a nakonec se otočila čelem k padající vodě. Linie jejich zad ve mně probudila hlad a chtíč nevídaných rozměrů. Dřív, než mi můj dárek mohl navěky zmizet, jsem se svlékl a šel jsem si ho pěkně rozbalit.

Plížil jsem se za ní potichu, abych ji nevyplašil. Srdce mi tlouklo a bylo mi jasné, že já už pomyslnou čáru, která všechno mění, překročil. Nemohl bych zpátky, ani kdybych chtěl. Ale já nechtěl. Vidina Winiiny blízkosti byla pro mne silnější než cokoliv jiného. Teď ji už nesmím ztratit. Nikdy. To bych zemřel zevnitř. Přestal bych existovat.

Ruce se mi třásly, když jsem se jí snažil dotknout. Posedla mě okamžitá tréma, ale já už stejně nechtěl a vlastně ani nemohl utéct. Možná s ní, ale nikdy před ní.

Když pak moje dlaně pohladily její vosí pas, k mému srdci vystřelila dávka šílené energie.

„Winie, co to jenom se mnou děláš?“ zašeptal jsem ji do linie krku. Všechno to bylo šílený. Nádherný, neuvěřitelný a šílený. Moje ruce se samy rozeběhly po jejím těle na svůj vlastní průzkum, ale lhal bych, kdybych jim to měl za zlé. Winie byla ta nejsmyslnější expedice, jakou jsem kdy hodlal zdolat, a byl jsem si naprosto jist, že žádná mě už nikdy takhle nezaujme.

Její horké tělo, úžasně napnuté jako natažený luk, mě rozpalovalo a nutilo mě přivinout si ji blíž. Mnohem blíž. A když pak moje dlaně konečně doputovaly k Zrzčiný prsům, myslel jsem, že shořím touhou zaživa. Divil jsem se jenom, že voda kolem nás nebyla vařící. To, že byla Winie na pokraji erupce, odhalil její vášnivý nájezd do mých vlasů. To bylo snad poprvé, kdy jsem ucítil neuvěřitelnou touhu ji ochutnat. Opravdově se do ní se slastí zakousnout. Tenhle pocit jsem nikdy nezažil, i když jisté zdroje uváděly, že lehké kousnutí prý jde ruku v ruce s vášní.

Winie sténala a snažila se mě k sobě přitáhnout, jakoby chtěla se mnou splynout. Musel jsem se ochladit dřív, než vzplanu. Pomalu jsem hladil její bříško až tam, kde se ji omývala napěněná hladina tůňky. Winie se pak ke mně otočila čelem. Byli jsme oba na pokraji něčeho, co ovlivní naše životy. Něčeho, co je víc než pouhá náklonnost. Láska nám ukázala svou tvář a svedla nás dohromady.

Když mě pak obemkla rukama kolem krku a nohama kolem beder, bylo to tak přirozené a správné. Líbali jsme se jako o život. Zoufale, nádherně, prudce… přesně tak, jak jsme to oba potřebovali. Přesto jsem si ji nechtěl vzít jako rozbouřený živel. Stálo mě mnoho sil ukončit náš bouřlivý polibek a dát jí ještě naposledy na výběr.

„Winie?“ To bylo jediné, co jsem dokázal ze sebe dostat. Pak Winie odmítla poslední šanci a já se málem rozplakal štěstím, že mě opravdu chce. Políbil jsem ji. Tentokrát tak jemně, jak to jenom bylo možné. Tak, jak si to zaslouží.

Dál jsem už nemohl čekat, s Winie v náručí jsem nás odvedl ke břehu a na koberci zelené trávy jsem objevil své štěstí.



Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

julie

48)  julie (27.10.2012 22:07)

To bylo chytré,vzít si Esmé s sebou na střechua udělat si z ní komplice Jinak dobře,že nejsou upíři křesací,tohle když jsme si začala představovat...vždyť by nemohli vůbec nic! Ale vůbec nic!Teda myslím mezi sebou.. Jenom vysávat lidi to by mohli A vůbec...jenom s lidmi

Niky

47)  Niky (01.05.2012 22:36)

Opilá Winie neměla chybu :D A vodopád byl dokonalý, moc krásně napsané

HMR

46)  HMR (26.12.2011 22:03)

Twilly

45)  Twilly (26.12.2011 22:01)

náhodou, si to pamatuju, ale najdu to až nebudu muset k dítěti, vyblije se mi totiž mezi tím z podoby... zatím pa...:p

HMR

44)  HMR (26.12.2011 21:49)

Tss, Twilluše, ty tenisko, jsem to zkukla, o žádných dvou měsících nebyla řeč... ani malinká

HMR

43)  HMR (26.12.2011 21:44)

Mňau... sliby, chyby...

Bosorka

42)  Bosorka (26.12.2011 21:42)

čičinka dostane tučnou rybičku....

HMR

41)  HMR (26.12.2011 21:41)

Kdo by nechtěl...
no pokud jde o tu moji psanou, poslední Gabriel vyšel 29.1., tak to snad stihnu... pracuju na tom, zkouším to

Twilly

40)  Twilly (26.12.2011 21:36)

ale jo, říkala... stěžovala sis na dva měsíce jenom, příště si dávej bacha na pusu, bobane, páč já Obyčejnou lásku co? Já obyčejnou lásku CHCI!

Bosorka

39)  Bosorka (26.12.2011 21:35)

Tě znám, čičinko!

HMR

38)  HMR (26.12.2011 21:34)

Bosorkóóóóóóóó!!!!!!!!!!!!!!

HMR

37)  HMR (26.12.2011 21:33)

mlčím... ale já neříkala, do kterých Vánoc

Bosorka

36)  Bosorka (26.12.2011 21:33)

ale do kterých neřekla mrška!

Twilly

35)  Twilly (26.12.2011 21:32)

Hele, Hani, ty raději mlč, tys slibovala do vánoc co? A mám co?... takže

HMR

34)  HMR (26.12.2011 21:25)

mě bolí zub, tebe může bolet hlava ať v tom nejsem sama:) :) :)

Bosorka

33)  Bosorka (26.12.2011 21:23)

Nech toho, bude mě bolet hlava!

HMR

32)  HMR (26.12.2011 21:18)

Bosorka

31)  Bosorka (26.12.2011 21:16)

Tak velká, jak adminky dovolí (neboť jejich slovo je zde zákon!) Jéééééééé, já se dneska ale krásně vlichocuju, že jo?! :D

HMR

30)  HMR (26.12.2011 21:13)

jo tak se tomu dneska říká hm, když jsme u toho, nejsem si jistá, jak velká koncentrace vás dvou je ještě přípustná zákonem...

Twilly

29)  Twilly (26.12.2011 21:11)

Hele, musíme se skoncentrovat... :p

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek