Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

17. kapitola - Deset důvodů, proč nezabít Alice


Winie


Když Carlisle odešel a Mani opět klidně usnul, věděla jsem, co musím udělat. A strašně se mi do toho nechtělo. Musela jsem vyjít ven z pokoje a postavit se čelem své osobní noční můře. Musím poděkovat Cullenovcům a obzvláště Juls. Bez ní by tady Mani… ne, nechtělo se mi na to ani pomyslet!

Pohladila jsem Maniho po tváři a zkontrolovala, jestli je pořádně přikrytý. Přiznávám, zdržovala jsem to.

Tak jen do toho, holka!

Rázně jsem otevřela dveře… a najednou jsem nevěděla, kudy mám jít dál. Přede mnou se otevřela dlouhá chodba a vedlo z ní mnoho dveří. O, ou…problém… no, asi půjdu po čuchu!

Srdečný smích – tipla bych to na Edwarda – mi potvrdil, že nos mi funguje dobře a já se vydala tím směrem. Ocitla jsem se ve velkém obývacím pokoji, no, byla to spíš menší hala. Na obrovské sedačce ve tvaru písmena U byla rozmístěna celá rodina. Včetně nechutně se culícího Edwarda.

Dám za to krk, že je sem všechny povolal! Edwardův úsměv se ještě prohloubil. Opravdu, díky! Dej si pozor na ten úsměv, tímhle stylem ti za chvilku odpadne vršek hlavy! Odkašlala jsem si a soustředila se na obraz visící na zdi. Proboha, jak tohle nesnáším!

„Já…“ zasekla jsem se. Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych mohla pokračovat. Celý můj vymyšlený proslov se mi vykouřil z hlavy hned, jak jsem překročila práh tohoto pokoje, a tak jsem musela improvizovat. Taky jsi jim to mohl, Edíku, říct za mě! Propalovala jsem ho pohledem.

„Chtěla bych vám všem moc poděkovat! Za Maniho,“ podívala jsem se na Carlisla.

„Za to, že tady můžu s ním být. Za jídlo.“ Očima jsem přejela na Esme a kývla na ní, což mi s úsměvem hodným filmové divy, oplatila.

„Za oblečení.“ Usměv rozzářil Alicin obličej jako stomegawattový reflektor.

„A tak vůbec…“ zakončila jsem svůj proslov.

To nejtěžší jsem ovšem měla ještě před sebou.

Došla jsem až Juls. Její oči si mě zkoumavě měřily. Natáhla jsem k ní pravou ruku.

Sice zaváhala, ale pak vstala a mé podání opětovala.

„Děkuju, bez něj bych…“ zašeptala jsem. Tu větu jsem nedokončila, ale stisk její dlaně a hlavně chápavý pohled karamelových oči, mě ubezpečil, že ona TO ví. Ne, nebyly jsme kamarádky. Ale něco nás sbližovalo, někdo nás sbližoval. Mani. A pokud chci patřit do jeho života, musím akceptovat i jeho rodinu. A Juls do ní patří…

„Winie, byl tu Sam.“ Carlisle přerušil chvilku našeho souznění, „Přinesl ti poštu!“

A heleďme, pošťák Sam. Ušklíbla jsem se nad tou představou. Podívala jsem se na obálku. Ajajaj, banka po mě touží! No, to snad může – ne, to MUSÍ počkat.

Na obálce byl připsaný vzkaz Samovým škrabopisem. Snažila jsem se ho rozluštit, ale šlo to těžce. Ten to snad psal drápem jako vlk! Vydedukovala jsem, že mi dává volno a mám se ozvat. Druhá možnost byla, že mě posílá do Francie sbírat lanýže… Doufala jsem, že správná je ta první možnost. Protože vůbec nevím, jak takový lanýž vypadá.


* * *

Mani

 

„Kde je táta?“ zeptal jsem více-méně všech přítomných jakmile jsem byl konečně schopen alespoň trochu vnímat. V mém pokoji se vyměnili snad všichni až na mého otce a  Beu. Pohledy všech se začali všemožně odklánět. První, co mě napadlo, bylo, že nepřežil bitvu. Já o výsledku vlastně ještě s nikým nemluvil. Když jsem se poprvé probudil, každý se jenom zajímal o můj zdravotní stav a já naopak o zdraví a nepoškozenost mého Rajčátka. Jakmile jsem zjistil, že je bez jediného škrábnutí, nic jiného mě už nezajímalo.

„Tak kde je?!“ zvýšil jsem hlas, a jak jsem začínal být rozjetý, pokusil jsem se vytáhnout do sedu. Na prsou mi bolestivě škublo a já se raději opět svalil do polštáře. Pohledem jsem propátrával všechny přítomné ve snaze odčítat jakékoliv emoce z jejich tváří. Bylo mi to houby platný. Začínala mě chytat panika. Winie si ke mně sedla na postel a vzala mě za ruku. Bylo to úplně přirozený. Ani ona, ani já jsme nad tím nepřemýšleli.

Proboha, jemu se něco…! Moje myšlenky byly neúprosné. I když se moje podvědomí bránilo, musel jsem uznat, že tady je ta možnost, že by to táta nakonec…

„Tak na to ani nemysli, Manueli,“ utrhnul se na mě Edward, který si přečetl moje myšlenky. „Nic mu není, věř mi!“

Zdálo se mi to, nebo Edward vypadal… divně?

Odpovědí mi byl jeho otrávený škleb.

„Ale drahoušku, tvůj otec je samozřejmě v pořádku, Manueli,“ zapletla se do situace Esme. Její ujištění mě zklidnilo, ale po všech ostatních jsem nepřestával nehezky koukat.

Tlak Winiiných prstů na mé ruce zesílil. Byl jsem moc rád, že alespoň ji jsem měl u sebe… a taky ostatní, ale Winie… to bylo něco jiného.

„A kde je, to se ani nepřijde podívat? Jak jeho synáček málem chcípnul?“ neodpustil jsem si rýpnutí. Svým způsobem jsem sám sebe překvapil, protože jsem si myslel, že TOHLE už mám se sebou a vlastně i s ním vyřešený. Nenapadlo mě, že by to byl schopný udělat opět. Opustit mě… teď,  když ho můžu zase jednou potřebovat. To zjištění mě zabolelo.

Winie se na mě zamračila, moje slova se jí nelíbila.

„Samozřejmě, že tě neopustil, už by to nikdy víc neudělal, on jenom…“ Tady se Edward zarazil, jakoby nevěděl jak se vymáčknout.

„… prostě si to žehlí u ženušky, no,“ připletl se do hovoru Emmett a uchechnutl se. Téměř okamžitě mu přilítla z jedné strany jedna od Rosalie a z druhé strany druhá od Esme.

Bylo to celé tak absurdní, že to mohla být jedině pravda. Rozhlídnul jsem se po přítomných a jejich kajícné pohledy mi napověděly, že Emmett tátu asi opravdu prásknul.

„Takže není zraněný, nebo…“ ověřoval jsem si ještě jednou, a toužil jsem slyšet, že je v pořádku.

„Ne, je úplně v pořádku, opravdu, jenom je… no…“ Bella taky hledala vhodná slova a bezmocně se koukla se žádostí o pomoc v očích  na svého muže.

Co to sakra s nimi všema je?!

„… na ostrově Esme. Odprošuje… za trest!“ dokončil to Emmett za ni a instinktivně se přikrčil v očekávání další pecky. Když žádná nepřilítla, zvědavě kouknul na svou Rose, zatímco ona na něj jenom naštvaně čučela.

„Proč? Co se mezi nimi stalo?“ zeptal jsem se překvapeně.

„No, víš, drahoušku, tys tak trochu nebyl jediný, koho jsme nepustili do první linie…“ vysvětlovala mi Esme opatrně, tak jak to umí jenom ona a Emmett jí opět skočil do řeči: „… dělal chůvu prckům a pak, po bitvě, to dal sežrat Bee, jenže ona se namíchla a nedovolila mu, víš co!“ Zazubil se jako malý rošťák a ta pecka, kterou před chvílí očekával a nedostal, si teď spolehlivě našla svůj cíl na jeho zádech.

„Au, Rosie, za co?“ Prohnul se  bolestivě v zádech. Dle Rozáliina výrazu to asi byla pěkná šlupka a upřel na ni štěněčí pohled.

„Protože moc kecáš!“ zasyčela Rose.

Mrknul jsem na u mě tiše sedící Winie a kochal se její přítomností, která mi dělala moc dobře, a taky jejím  zmateným pohledem. Byla tak krásná a byla tady u mě. Co víc si můžu přát!


* * *

 

Winie


„Jsi nervózní?“ zeptal se Edward.

Otočila jsem se na něj, abych mu řekla, že nejsem, když v tom mi došlo, že to z jeho strany byla pouze řečnická otázka. On věděl, jak moc jsem nervózní. I kdyby nečetl mé myšlenky, stačilo se podívat na Jaspera, který si kousal soustředěně nehty na pravé ruce.

Byla jsem děsně nervózní! Mani konečně udolal Carlisla a vyhádal si na něm přesun do svého pokoje. Té hádce jsem přihlížela s úsměvem na tváři. Aspoň Mani věděl, jaký to je. Jenže všichni tak nějak očekávali, že já v tom pokoji budu s ním. Připadala jsem si jako manželka prvnička, ta z časů, kdy byly ženy do novomanželského lože ukládány celičkou rodinou i s širokým příbuzenstvem.

Byla tu Esme, která nesla tác s jídlem. Alice, kterou nebylo vidět přes vysoký komín prádla, co nesla prý pro mě. Jasper – ten se pečlivě propracoval na nehty levé ruky. Emmett, ten se nepokrytě culil, ale jen do té doby, než ta jeho blonďatá ledová královna pohodila hřívou, špitla něco o lese a tím ho odlákala pryč. Jasně, jen běžte sbírat jahody!

A pak taky Edward, ten zastupoval lékařský dozor, protože Carlisle prý musel na noční službu do nemocnice. Spíš si myslím, že měl Maniho už plné zuby. Nemocný doktor, to je kapitola sama pro sebe!

Juls tu nebyla. Sice jsme vyhlásily tiché příměří, ale to bylo vše. Opravdu jsme si radostí nepadaly do náruče vždy, když jsme se viděly. Nahuel – můj potenciální tchán, který vypadal na osmnáct – tu taky nebyl. On nebyl ani v domě. Odjel s Beou někam na nějaký ostrov. Asi to byl trest za špatné chování, jak jsem pochopila. Nebo spíše nepochopila, upírům jedou klapačky rychleji než protřelé pavlačové odbojářce! Nějak jsem si nedovedla představit, jak taková trestná kolonie v upírském podání vypadá. V čem ten trest spočívá? Přepočítávají písek a živí se vysáváním krabů?

Naše procesí pozvolna - Manimu se moc dobře ještě nechodilo, ale pomoc odmítl -dospělo až ke dveřím jeho pokoje. Tak, a je to tady! Edwarde, přestaň se tak debilně culit!

Když jsem poprvé překročila jeho práh, to první, na co mi padl zrak, byla ta postel. Obrovská postel zabírala více než čtvrtinu plochy pokoje s neskrývanou dominancí. Byla velká, robustní a asi toho hodně pamatovala. Neubránila jsem se myšlenkám, KOHO si mohla Maniho postel pamatovat.

Dost, Winie, to je přece minulost. Nebudeš přece věřit, že žil celou dobu jako neposkvrněný panic! To by nebylo normální.

Edward, který právě odcházel z pokoje, na mě vrhnul ukřivděný pohled a o něco prudčeji zabouchnul dveře. Nechápala jsem, co mu to přelétlo přes nos. No, co jsem zase řekla?

Alice narovnala prádlo do skříně a společně s Esme se na mě laskavě usmály. Jestli mi budou chtít dávat rady ohledně sexuálního života, tak se okamžitě přeměním a skáču z okna! Sklo nesklo.

Naštěstí se jen rozloučily, Alice odchytla Jaspera, který už neměl na rukou co ohlodávat, a tak někde sebral tužku, a vyvlekla ho ven. A byl klid.

Mani využil odchodu veškerého upírstva k samostatné návštěvě koupelny. Naslouchala jsem šumění sprchy a prohlížela jsem si zbytek pokoje. Nadchla mě jeho knihovna. Zabírala prostor celé jedné stěny. Zvědavě jsem k ní přistoupila. Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi člověk… No a překvapivé zjištění - Mani je doktor! Všemožná lékařská pojednáni v různých světových jazycích a z různých dob byla pečlivě srovnaná. Angličtina, španělština…hele, němčina. Tady si asi moc nepočtu. A co je to tady dole? Svázaná vydání Playboye! Tak to mi spadnul kámen ze srdce, vypadá to, že je Mani přece jenom normální chlap.

Mimo postele a knihovny tu byla jen vestavěná skříň a na stěnách pár indiánských dřevěných masek, které vyřezával určitě někdo, kdo trpěl úpornou zácpou a z toho plynoucím negativistickým pohledem na svět.

Přešla jsem k oknu. Ten výhled byl přímo dechberoucí. Kdo by to byl řekl, že jednou budu natolik milovat les? Já určitě ne.

Byl to zvláštní pocit, že budu s Manim sama. Sama v jeho pokoji.. a v baráku plném upírů, kterým neunikne jediné naše slovo!

I když jsem s ním byla ty tři dny na marodce, tohle bylo něco jiného. Začala jsem z toho být pekelně nervózní, až to hraničilo s hysterií. Mé prsty začaly na parapetu vyťukávat čím dál rychlejší rytmus.

Na marodce jsem se snažila respektovat Carlislovo nařízení, že má Mani co nejvíce mlčet a šetřit tak plíce. Takže jsem mluvila a mluvila… Věděl o mně všechno – to, jak jsem jako dítě snědla půlku žížaly, o mé první školkové lásce… prostě vše, co mě právě napadlo. A Mani se jen usmíval a vypadal spokojeně. Bylo to takové přirozené.

Sprcha utichla a já ztuhla. Otočila jsem se a pohledem skenovala ten obrovský kus nábytku. Všichni asi počítali s tím, že na ní budeme spát spolu. Spát jako spát, nikoliv provozovat sex. Teda asi… Jenže já si nedokázala přestavit ani jedno. Vůbec by mi nevadilo spát na zemi…

Edwarde, nemáte tady náhodou karimatku? Riskla jsem tuhle myšlenku, i když jsem očekávala spíš smích než seriózní pomoc v tomhle směru.

„Děje se něco?“ zeptal se Mani, který právě vyšel z koupelny. Vlasy měl mokré a kapky vody mu stékaly po krku. Těkal pohledem mezi mnou a postelí. Asi nechápal, proč na ni tak podezřívavě civím, jako by mě měla začít hořet. Měl na sobě triko a kraťasy a já nechápala, proč se z toho cítím tak nesvá. Vždyť kluky ze smečky vídávám víc obnažené, tak co to se mnou, sakra, je?!

„Nic, jen jsem se zamyslela!“ vyhrkla jsem nepřesvědčivě, popadla do ruky něco na spaní a utekla do koupelny.

Co bylo to „něco“ zač, jsem zjistila, až poté, co jsem se dlouho dobu sprchovala a ujišťovala se, že přece zvládnu vyjít z koupelnových dveří, když vím, že v pokoji leží Mani na posteli. A nejspíš očekává, že se k němu připojím.

Při pohledu na to, co Alice nazývá nočním úborem, jsem přestala okamžitě řešit tu postelovou lapálii. Čapla jsem to první, co mi padlo do ruky, a oblékla si to. V Maniho županu jsem se vyřítila ven z koupelny.

„Můžu zabít tvoji jedinou pokrevní příbuznou?!“ vyběhla jsem se z koupelny a v ruce svírala TO, co Alice považovala za pyžamo. Teda asi. Nebo měla v úmyslu mě nechat, ať si přivydělávám v bordelu.

Mani na mě nechápavě vykulil oči. Byl v té velké posteli úplně ztracený, a to není žádný drobeček. Sice nedosahuje velikosti mých „vlčích kluků“, ale i tak je větší než běžný vzorek mužské populace.

„Zabít? Proč?“ vyděsil se.

„Jen bych ji roztrhla na kusy, tak jen utrhnout pár kousků, vždyť zase sroste.“ Pokoušela jsem se smlouvat.

Mani odmítavě zavrtěl hlavou. „Obávám se, že by byl Jasper proti.“

No jo, Jasper… Emocionální barometr. V posledních dnech bych ho opravdu netipovala na toho nelítostného bojovníka. Jeho výraz byl takový rozněžnělý až k infantilnosti a mohla jsem za to evidentně já. Nesmím ovšem zapomínat, co je opravdu zač a že dokáže roztrhnou upíra od hlavy až k pr.., prostě na dvě půlky podélně. Mohl by se mnou trénovat! To bych pak mohla každému upíru natrhnout prdel taky! JO!

„Co ti vlastně má drahá sestřenka provedla?“ vrátil mě Maniho hlas do reality a zpět od zadumání k spravedlivému rozhořčení. Vztekle jsem přišla až k němu.

„Tak se podívej, co na mě chtěla navlíknout!“ zavrčela jsem a hodila před něj to „pyžamo“.

Mani s úsměvem pohlédl na tu pomačkanou nestoudnou kombinaci krajky a hedvábí. Jeho výraz se najednou znepokojivě rychle změnil. Podíval se na mě zvláštním pohledem a najednou jsem ležela uprostřed postele přitisknutá jeho tělem k měkké matraci a s jeho rty bezohledně, ale nikoliv surově přitisknutými na má ústa. Vášnivě mě líbal a já se zmohla jen na myšlenku, že tohle by neměl. Vždyť je to jen pár dnů, co málem umřel!

Pak jsem ovšem zaregistrovala na svém stehně nepřehlédnutelný a hmatatelný důkaz jeho úspěšné rekonvalescence, a to mě zbavilo veškerých obav o jeho zdraví.  Automaticky jsem se k němu přitiskla a on zasténal. Prsty mi zajel do vlasů, zaklonil mi hlavu a jeho rty se začaly mazlit s kůží na mém hrdle. Vychutnávala jsem si ty doteky a pocity, které ve mně vzbuzoval. Cítila jsem tíhu jeho těla a bylo mi přímo božsky. Přesunul se ústy k mému odhalenému rameni a začal mi rozvazovat pásek županu. TO mě probralo! Přece se nemůžeme milovat tady! V přítomnosti tolika naslouchajících šmíráků. A pak se objevila ta druha myšlenka. Co když ani jemu nebudu stačit? Zklamu ho?

Chytla jsem Maniho za ruku, která si již poradila s uzlem na pásku, a stiskla.

„Dost,“ zašeptala jsem.

Podíval se na mě zmateně, jako by nerozuměl, co říkám. Potřásl hlavou, jako by se potřebovat vzpamatovat.

„Proboha, Winie, promiň! Já nechtěl…teda chtěl, ale…“ bezradně na mě koukal.

„To je v pořádku.“ Uklidnila jsem ho. „Prostě jen ne teď..“  a hlavně tady!

„Ehm… mohl bys ze mě slízt?“ zeptala jsem se po chvilce. Okamžitě se stáhnul a znova a znova se omlouval.

„To je dobrý,“ uklidňovala jsem ho, „ale za trest ti znárodním jedno tričko!“ pronesla jsem krutě.

 

 

 

Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

Niky

43)  Niky (01.05.2012 13:02)

Tak příště, Mani :D

miamam

42)  miamam (09.01.2012 15:17)

AMO, bereš mi slova z...pod prstů Takže příští zastávka Winiin domeček na okraji La Push?? Tam je klid...

AMO

41)  AMO (29.12.2011 22:20)

Chtělla bych vidět Jaspera, kousajícího si nehty.
Chudáček Mani, teď ho budou bolet ty... srdce

Twilly

40)  Twilly (01.11.2011 13:15)

Tak to tedy mlčím...

Bosorka

39)  Bosorka (01.11.2011 06:51)

HMR

38)  HMR (01.11.2011 00:47)

Vím, četla jsem, jen mě nenapadl žádný vtipný komentář,a posledně si tu kdosi stěžoval, když jsem jen smailíkovala...

Twilly

37)  Twilly (01.11.2011 00:44)

Tak jestli máš zájem o ventily - tak jsem dnes (včera) vyventilovala jednoho Carlouše

HMR

36)  HMR (01.11.2011 00:32)

Ventilovat se občas musí, pozor na přehřátí, hlavně nezadřít motor! Já vám věřím!

Twilly

35)  Twilly (01.11.2011 00:27)

pracuje se na tom, tvrdě Hani, žhavíme dráty, věř mi! Ale taky ventilujeme, co se dá.. tedy já určitě :p

HMR

34)  HMR (01.11.2011 00:24)

Písmenka:( písmenka:'-( písmenka milá, kdeže jste:p sem, sem ke mně tadýýýýýýýýýýýýýý ještě kousek

Twilly

33)  Twilly (25.10.2011 13:22)

Pozri, šak veď ti musí byť jasné, že o superlatívoch je nuda písať, nie? Eee, my tam ešte niečo primiešame, oki?

monikola

32)  monikola (25.10.2011 12:09)

nechcem ved práve preto to bola otázka :D :D :D

Twilly

31)  Twilly (25.10.2011 10:32)

Moni, čo chceš vážne koniec? :D

monikola

30)  monikola (25.10.2011 09:45)

jeeeeeeeeej, že už sa môžem tešiť iba na časy krásne, ružové, plné lásky a svetového mieru?

Bosorka

29)  Bosorka (22.10.2011 22:14)

Leni - jo, Edík je na některé věci stále cimprlína, ale Winie o jeho "indispozici" fakt nevěděla.
Díky a držím na zítra palec!

Lenka326

28)  Lenka326 (22.10.2011 20:54)

Takže pohodička, klídek, láska... jen teda sexík ještě ne. Ale docela ji chápu, poprvé by to mělo být v klidu a bez obecenstva.
Díky za skvělé hlášky, Winie perlí v každé situaci. A moc se mi líbí Edward, některé poznámky se ho dotýkají i po mnoha letech :D .
Těším se na pokráčko, ještě bude pohoda nebo už jste jim zas něco vymyslely????

sakraprace

27)  sakraprace (22.10.2011 19:44)

Takhle zmatená je úžasně roztomilá :D a chudák Mani, konečně má u sebe Winie a zase nic. :D

Bosorka

26)  Bosorka (22.10.2011 17:15)

Do sudu a zakopat! :D

HMR

25)  HMR (22.10.2011 15:39)

Je prostě NÁŠ!!! jen stočit do lahví a uložit do sklepa nebo do sudu? Jo, do sudu s ním! Malé dávky za zimních večerů nemohou škodit...

Twilly

24)  Twilly (22.10.2011 15:25)

Hani, možná taky proto je ten náš Eďouš, tak trochu jiný... hmmm:D

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella