Sekce

Galerie

/gallery/Jmenuju%20se%20En_per.jpg

Návraty po dlouhé době bývají rozpačité... I když se jedná o vlastní rodinu. Takže konečně klidný díl... :)

III.

 

** Pokusů si měj, kolik chceš. Protože nežijem jen jednou, víme? Jako že se Sue jmenuju. **

 

17.

 

 

Přistihla jsem se, jak křečovitě svírám řídítka a lehce jsem se třásla. Blížila jsem se k motorestu u New Meadows. Dýchala jsem strašně rychle, abych nepřehlédla otcův pach. Doufala jsem, že přijel sám.

Když jsem ho konečně ucítila, myslela jsem, že se rozskočím pod návalem citů, které mě najednou naplnily. Stesk. Výčitky. Jen špetka hněvu... Chtělo se mi brečet, jaký jsem měla strach z našeho setkání, ale zatnula jsem zuby a vyprázdnila svoji mysl.

Pozdě.

Dle jeho výrazu stihl zaznamenat, na co jsem myslela. Skoro jsem upadla, když jsem rychle zastavila a slézala z motorky. Třesoucíma rukama jsem si sundala přilbu a položila ji na sedadlo. Zhluboka jsem se nadechla... A očima jsem nesměle zabloudila k místu, kde stál.

Stál nehnutě, v očích překvapení.

Nevěřil, že přece jen dorazím?

V odpověď nepatrně zavrtěl hlavou a zamračil se. Šel ke mně... Sklonila jsem pohled ke svým botám a usilovně mrkala, abych rozehnala slzy.

„Ahoj,“ řekl nejistě.

„Ahoj,“ odpověděla jsem tiše.

„Nepůjdeme dovnitř?“ jemně položil svou ruku na mou a já přikývla.

Vešli jsme do malé restaurace a posadili se naproti sobě na jednu z červených koženkových sedaček. Bylo kolem deváté ráno a lidi se přišli nasnídat, takže si nás nikdo všímat nebude.

Opřela jsem se o lokty a konečně se na něj podívala pořádně. Klidně mě pozoroval, kluk, co vypadá na sedmnáct, ale v očích měl hodně let. Když mě napadlo, že za stáří v jeho očích můžu hlavně já, ztěžka jsem polkla a podívala se stranou.

Servírka k nám přifrčela s rychlým dobréránko, nalila nám kafe do připravených čistých hrnků a začala drmolit dnešní snídaňové speciality. Když jsme oba odmítli jakékoli jídlo, svižně se odvlnila obsluhovat jiné zákazníky.

Přitáhla jsem si k sobě hrnek s kafem a objala ho prsty. Měla jsem pocit, že vzduch mezi mnou a mým tátou čím dál víc houstnul, že by se ani krájet nedal.

„Jak se máš?“ zeptal se tiše. Nervózně jsem poposedla a střídavě pozorovala jeho výraz a hladinu kafe. Vypadal celkem klidně. Dokonce se usmál.

„Chceš mluvit, nebo ti to mám ukázat?“ odpověděla jsem otázkou.

„Raději bych mluvil. Ale pokud ti to vadí...“ pokrčil rameny.

Zkousla jsem si ret. „No, docela dobře,“ pokývala jsem hlavou a usmála se. Táta si povzdychl.

„Nemusím číst myšlenky, abych poznal, že to není pravda, Nessie.“ Po stole ke mně posunul ruku, až se dotkla té mé. Chytila jsem ho pevně a zadívala se mu do očí.

Promítla jsem mu ve zkratce to, co se dělo za posledních několik let. Honby na odpadlíky, zločince, feťáky... Kiru. Překvapeně jsem zamrkala, když mi došlo, že za těch ztracených pět let mu nemám co ukázat. Táta se mračil, jak soustředěně nasával všechny informace. Když se Kiřin obličej objevoval dost často, naklonil hlavu na stranu. Když mi unikla vzpomínka na její blízkost a líbání, obočí mu vyletělo do půlky čela a trhnul rukou.

„Kdo je to?“ zeptal se, když jsem skončila a zírala bezmyšlenkovitě oknem na ulici. Začalo pršet.

„Jmenuje se Kira,“ řekla jsem napjatě.

„Vy jste... Spolu?“ Nechápavě jsem se zamračila. Znělo to tak dvojsmyslně...

„Už nejsme. Jestli se ptáš na tohle.“ Odkašlala jsem si. „Jak se máte vy?“ změnila jsem téma. Nechtěla jsem se Kirou zabývat teď, když ho vidím po takové době.

Podíval se stranou a posmutněl.

„Rose a Emmett se odstěhovali, když... Hm. Bella začala malovat a občas i vystavuje v New Jersey... Esmé s Carlislem letěli před rokem do Amazonie studovat rostlinné jedy jako léky. No a já... Otevřel jsem si malou kliniku pro narkomany. Je to dobrá práce. Dozvídám se tak hodně o pohnutcích těch, kteří spadnou do závislosti – je ti dobře?“ naklonil se ke mně. Uvědomila jsem si, že se chvěju. V hlavě mi rezonovala věta o narkomanech a udělalo se mi trochu slabo.

Podívala jsem se na prsty křečovitě svírající hrnek kafe. Usrkla jsem a zavrtěla hlavou.

„Vlastně ne. Není. Chtěla bych vidět mámu,“ odsunula jsem hrnek stranou a vstala od stolu. Prohmatávala jsem kapsy, abych našla ty poslední drobné, ale táta mě předběhl. Položil pár drobných vedle hrnku a šel se mnou ven.

„Tak tedy,“ zastavil se u mé motorky. „Pojedeš za mnou, ano?“ zeptal se nejistě.

„Veď mě,“ přikývla jsem a nasedla.

 

**

 

Cestu jsem vůbec nevnímala, protože jsem měla plnou hlavu myšlenek, jak mě asi uvítají... Jestli vůbec. Kolem žaludku se mi něco chvělo, jako bych tam měla spoustu motýlků. Zamrkala jsem, jak se pár metrů přede mnou rozsvítila brzdová světla otcova Chevroletu a odbočil doprava na lesní cestu, což mě vůbec nepřekvapilo. Ať už budou bydlet v jakémkoli domě s obrovskými francouzskými okny, vždycky se budou muset skrývat.

Naklonila jsem se do strany a následovala ho. Jeli jsme teď hodně pomalu; štěrk pod koly silniční motorky praskal a odskakoval do vzrostlé trávy u cesty.

Po chvíli se mezi stromy vynořil dům. Překvapilo mě, že to nebylo nic tak obvykle honosného, v čem jsme kdy žili. Přesto byl krásný, byl jen dvoupatrový a spíš širší než vyšší. Krémová omítka a tmavě hnědá dřevěná veranda na západní straně. Vchodové dveře byly dvoukřídlé a jen částečně prosklené. Tatam byla francouzská okna; pod převislou tmavě šedou střechou byla jen sem tam docela obyčejná okna v tmavých rámech.

Zajela jsem s tátou do garáže a zaparkovala vedle úžasně repasované černé dodávky s kulatými nárazníky a sezením jen pro dva. Náklaďáček vypadal jak z šedesátých let, přesto se celý blýskal.

Odložila jsem přilbu na pracovní stolek u zdi a rozhlédla se. Táta ještě něco hrabal ve svém autě, ale po chvíli vylezl s nějakými cédéčky v ruce a odložil je vedle mé přilby. Chvíli mě klidně pozoroval a pak váhavě přistoupil až ke mně a jemně mě objal. Cítila jsem se trochu rozpačitě, ale nakonec se mi hrozně ulevilo. Neodmítal mě. Naopak mě přijal zpět.

Jako souhlas na mé myšlenky mě stiskl pevněji a povzdychl si.

„Chyběla jsi mi. Opravdu moc.“ Pohladil mě po vlasech a odtáhl se. Dívala jsem se na něj a mrkáním rozháněla slzy. Naklonil se ke mně a lehce mě políbil na tvář. Pak se usmál a vzal mě za ruku.

„Uděláme překvapení, co říkáš?“ zašeptal téměř neslyšně.

Trochu jsem pochybovala, že by se kvůli mému zběsile bijícímu srdci nějaké překvapení mohlo povést... Táta mě vzal do náruče a strašně rychle se mnou proběhl domem – chodba a obývací hala se kolem mě jen mihly, potom se mnou vyběhl schodiště ze světlého masivu a najednou jsme stáli před tmavými pomalovanými dveřmi. Postavil mě na zem a zlehka zaklepal.

Uvnitř něco lehkého spadlo na zem a kutálelo se to po podlaze.

Táta otevřel a vedl mě za sebou do místnosti. Byl to neuvěřitelně světlý ateliér s proskleným stropem, několika malířskými stojany, knihovnou v koutě a policemi přeplněnými barvami, štětci a pomalovanými plátny. Uprostřed, zády k nám, stála maminka. Nahrbená, s hlavou skloněnou a zcuchanými vlasy, ruce pokrčené a mezi prsty pravé ruky ještě před chvílí musela držet štětec. To byl ten předmět, který spadl na zem, ležel kousek od její pravé nohy. Stála tak ztuhle, jako by to byla socha.

Táta se nejdřív zastavil a pustil mě. Nejistě popošel pár kroků směrem k ní a tiše promluvil.

„Bello? Otoč se prosím. Někoho jsem přivedl.“

Pomalu zavrtěla hlavou. Její reakce mě mrzela. Nechtěla mě vidět?..

„Jen nevěří svým smyslům,“ odpověděl táta na moji otázku.

„Mami? To jsem já,“ řekla jsem rozpačitě. Jasně jsem slyšela, jak se zhluboka nadechla a trhla hlavou do strany... Během vteřiny pak byla u mě a tiskla mě k sobě, až mě z toho všechno bolelo.

„Renesmé... Holčičko... Já nevěřila – promiň, jen...“ mluvila překotně mezi vzlyky. Hladily jsme se navzájem po zádech a po vlasech, když mi došlo, jak neskutečně moc mi oba chyběli. Cítila jsem, jak se k nám připojil i táta.

Stáli jsme hodnou chvíli v pevném objetí, až jsme se všichni pomalu uvolnili. Mamka mě ale pořád držela za ruku a nepouštěla. Teď mě však rentgenovala očima od hlavy až k patě. Zastrčila mi za ucho pramen vlasů a pohladila mě po tváři.

„Zůstaneš?“ zeptala se rozechvěle.

Několikrát jsem přikývla a ona se zářivě usmála.

„Musíš mi všechno ukázat, posaď se,“ dovedla mě ke kulaté pohovce u knihovny. Sedly jsme si na paty a mamka si skoro obřadně položila moji dlaň na svou tvář a dívala se mi do očí.

„Prosím?“ pobídla mě. Zavřela oči a trpělivě čekala. Tohle bude jiné, povzdechla jsem si. Tentokrát ukážu všechno, úplně všechno. Pomyslela jsem na tátu, který stál opodál a určitě vnímal každou mou myšlenku. Pročísla jsem si volnou rukou vlasy a zavřela oči, abych jí ukázala, co její dcera v uplynulých letech dělala.

 

**

Ležela jsem na nějaké posteli a cítila jsem rozkvetlé růže. V hlavě mi podivně tepalo a cítila jsem se vyčerpaná. Pomalu jsem se posadila – na sobě pořád to, v čem jsem přijela – a rozhlédla se po pokoji. Bylo tu šero, jediné světlo šlo od pootevřených dveří.

Tohle je... Můj pokoj?

Byl zařízený, ale ne docela. Podél celé jedné stěny byla knihovna, ve které bylo porůznu narovnáno několik málo svazků a cédéček. Po mé pravé ruce byly ještě jedny dveře, trochu užší – to je asi šatna nebo koupelna. Pod oknem stála nízká podlouhlá komoda a na ní několik rámečků s fotkami... Na jedné jsme byli celá rodina – ještě s Charliem. A Jacobem. Polkla jsem a vstala z postele, abych se podívala zblízka. Rozsvítila jsem lampičku na komodě a sklonila se k fotce. Pozorovala jsem ty známé tváře a bylo mi teskno. Mamka, táta a já jsme stáli vlevo, byla jsem tu ještě malá holka... Jake stál za maminkou a vykukoval směrem ke mně. Uprostřed stál Carlisle a držel se za ruku s Esmé. Vedle nich pak Rose, opřená zády o Emmetta, a konečně Alice s Jasperem, kteří se objímali. Pohledem jsem znovu zabloudila k Jakeovi a povzdychla si.

„Promiň, nejspíš ti to vadí, viď?“ ozvalo se ode dveří. Ani jsem mamku neslyšela přijít.

„To je dobrý. Je to pěkná fotka.“ Otočila jsem se k ní a mávla rukou po místnosti.

„Tohle je asi můj pokoj?“ zeptala jsem se. Mamka se široce usmála a přikývla. Rozsvítila stropní světlo a pootočila vázu s růžemi na stolku pod vypínačem.

„Co se stalo? Že jsem se probudila tady...“ Mamka uhnula pohledem.

„No, asi jsme to s těmi vzpomínkami vzali moc kvapem. Omdlela jsi,“ očima se jí mihl strach.

„Ale asi to bylo jen vyčerpáním, Edward řekl, že jsi v pořádku a donesli jsme tě sem. Ty tu opravdu už zůstaneš?“ zeptala se s nadějí v hlase.

„Stýskalo se mi po vás,“ řekla jsem prostě.

A nemáš kam jít. Pokud bys nechtěla, aby tě v poušti ohlodávali vlci. Nikdo jiný tě už nechce.

Zatnula jsem zuby a doufala jsem, že si mamka ničeho nevšimla. Abych se rozptýlila, přešla jsem ke druhým dveřím a otevřela je. Po levé straně byla šatní skříň, samozřejmě prázdná, a chodbičkou rovně se pak šlo do koupelny. Když jsem šlápla na první dlaždici v chodbě, rozsvítila se světla až do koupelny. Byla netradiční, ale krásná – prostorná místnost s obklady v hřejivých hnědých a červených barvách, měkkými koberečky na zemi, velikým zrcadlem a oknem se zataženou červenou roletou. Za rohem a dalšími dveřmi byla schovaná toaleta.

Došla jsem k roletě a vytáhla ji – výhled byl do lesa.

„Mohla bych si půjčit něco na sebe?“ otočila jsem se k mamce. Toužila jsem se celá ponořit do horké vany... Ale neměla jsem žádné čisté oblečení. Mamka se zarazila a omluvně se usmála.

„Určitě, něco ti přinesu. Nechám ti to na posteli.“

Začala jsem napouštět vanu. Otevřela jsem okno, aby se pára odvětrávala a pak se rychle svlékla a vlezla do horké vody. Byl to nepopsatelný pocit. Ponořila jsem i hlavu a namočila si vlasy. Vypnula jsem přitékající vodu a na chvíli zmizela pod hladinou, oči otevřené dokořán. Sledovala jsem drobounké bublinky ve vodě a nohama vytvářela malé vlnky. Poslouchala jsem tlukot svého srdce, které chvilkami škobrtlo, když jsem si vzpomněla na Kiru a zase jsem myšlenky na ni zahnala. Vydržela jsem se takhle máčet asi půl hodiny a pak jsem vypustila vodu.

Sakra. Není tu ručník.

V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Ohlédla jsem se a všimla si, že těsně u dveří leží na zemi komínek ručníků a teplé ponožky. Usmála jsem se a šla se utřít.

V pokoji jsem pak na posteli našla slíbenou hromádku oblečení... Mamka mě zná, to je vidět. Oblékla jsem si volné tričko s dlouhým rukávem a rukávy ohrnula nad lokty. Ještě plátěné černé kalhoty se zavazováním v pase... No a ty bílé teplé ponožky. Bylo to tak měkké a tak pohodlné...

„Hm, mami? Tati?“ Otevřela jsem dveře na dlouhou chodbu a v tu chvíli u mě stáli. „Provedeme tě domem. Pojď,“ pokynul mi táta a pokřiveně se usmíval. Mamka do něj drkla loktem, ale taky se uculovala. Opatrně jsem zkontrolovala svůj outfit a pokrčila rameny.

Z té dlouhé chodby se vcházelo ještě do dalších čtyř pokojů, úplně na konci chodby byla ložnice mých rodičů. Masivní schodiště do přízemí se stáčelo proti směru hodinových ručiček a bylo potaženo těžkým hnědým kobercem.

„Ten dům jsi, mami, dělala ty?“ Mamka se na mě překvapeně podívala, ale táta se uchechtl.

„Jak jsi to poznala?“

Usmála jsem se. Všude hnědá a teplé tóny. Esmé má raději mnohem světlejší barvy a táta... Jo, tak tenhle kousek nábytku bych odhadovala na něj. Pohladila jsem zlaté lemování stařičkého sekretáře a podívala se na něj. S úsměvem přikývl.

„Máme pro tebe takové překvapení,“ ušklíbl se táta. Chtěla jsem se zeptat, co... Jenže mě zarazila vůně linoucí se místnostmi až ke mně. Vařili? Tázavě jsem se na ně zamračila.

Sbíhaly se mi sliny, cítila jsem nějaké maso a bylinky a brambory a taky šlehačku?

Vedli mě do jídelny, kde všechno stálo naservírované na stole. Vykulila jsem oči. Vypadalo to tak strašně lákavě... Strašně dlouho jsem nic nejedla

krvavej burgr na letišti

a po té době bych snědla cokoli, ale tohle bylo prostě...

„Hmmm,“ labužnicky jsem si pochutnávala na každém soustu. Jídlo jsem zapíjela citronovou limonádou a nacpala jsem do sebe i dezert – jahody se šlehačkou.

Spokojeně jsem se zazubila na oba rodiče, kteří mě ze svých židlí napjatě pozorovali.

„Bylo to výborný... Úplně skvostný jídlo po děsně dlouhý době! Mňam.“ Uvolnili se a podívali se na sebe.

Táta pak přikývl a zas na mě upřeli ten zkoumavý pohled.

„A teď to překvapení?“

„A tohle bylo co?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Jen předehra,“ řekla mamka a oba vstali. Obešla jsem stůl a oni mě chytili za ruce.

„Snaž se prosím tě psychicky obrnit, bude to třeba,“ naklonil se ke mně táta a špitl mi do ucha.

Dovedli mě k dvoukřídlým posuvným dveřím a otevřeli je, každý z jedné strany...

Do náruče mi vběhlo tornádo!

„Nessie! Já to věděla, že se ukážeš! To je skvělý! Moc ráda tě vidím!“ pištěla a nadskakovala Alice, jak mě objímala.

„Dusíš ji, sestřičko,“ zavrčel táta. Alice ode mě odskočila, díky čemuž jsem mohla úlevně zalapat po dechu.

„Promiň,“ pípla.

Alice nepřišla sama. Byli tu vš... Carlisle, Esmé, Jasper, Rose i Emmett.

„Kde jste se tu všichni vzali?“ polykala jsem slzy a putovala z náruče do náruče. Bylo tu najednou tolik hluku jako v úle. Všichni se usmívali a mluvili jeden přes druhého.

„Alice viděla, že jsme zmizeli,“ vysvětloval táta.

„Děsně jsem se vyděsila!“ přitakala. „Ale když jsem pak viděla, že pojedu na nákupy a zmizela jsem sama, začla jsem mít podezření,“ culila se.

„Spala jsi skoro den a půl, Nessie. Stihli jsme všechny obvolat a podplatit aerolinky, aby sem dorazili co nejdřív,“ dodala mamka.

A jo. To je moje rodina a ta má přece peněz celkem dost, zakoulela jsem v duchu očima.

Rose byla vlastně jediná, kdo se ke mně příliš nadšeně nehrnul – skenovala mě vyčítavým pohledem a chvílemi se podívala na rodiče a zas na mě. Nakonec ale taky přišla a zlehka mě objala.

„Promiň,“ špitla jsem k ní. Zavrtěla hlavou a tak mě pošimrala svými dlouhými vlasy.

„Bylo to těžký pro všechny. Chápu, že pro tebe především, ale s tebou se svezli i ostatní, což už jsi snad pochopila,“ odtáhla se. Přestože mluvila tiše, všichni ostatní zmlkli a napjatě nás sledovali.

„Rosalie,“ řekla varovně mamka.

„Má pravdu, mami. Ale nechci o tom mluvit...“ odkašlala jsem si. „Myslím o něm.“

Teď už by se ta atmosféra dala krájet. Nevěděla jsem, jestli budou chtít vědět, co jsem dělala v uplynulých letech, kdy jsme se nestýkali... Jenže jsem o tom nechtěla zas mluvit. I když možná je to dobrá terapie – mluvit o tom znovu a znovu... Vyslovit poprvé něco, co neskutečně bolí, je těžký, pak už by to nemělo být tak strašný. Zamračila jsem se.

„Nedáme si společný lov?“ navrhl táta.

Sledovala jsem tmavé oči ostatních – Emmett a Rose je měli úplně černé už když přijeli.

„Já jsem docela nacpaná,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Zůstanu tu s tebou,“ řekla rychle mamka. Povzdychla jsem si, když ostatní ztuhli.

„Mami, nikam neodcházím. Jen prostě nemám hlad. Ale běžte, nebo nakonec budu k večeři já,“ ušklíbla jsem se.

„Prostě zůstanu,“ trvala na svém. Táta i s ostatními pomalu odešli ven a my osaměly.

„Nemusela jsi to dělat, taky bys měla lovit,“ řekla jsem do ticha.

Pomalu zavrtěla hlavou.

„To počká. Myslela jsem, jestli si nechceš promluvit jen mezi čtyřma očima.“ Trochu mě to zaskočilo. Možná jen chtěla vědět něco bližšího o tom, co jsem dělala? Měla jsem dojem, že můj projev před několika hodinami byl dostatečně podrobný, ale upřímně jsem si nepamatovala, co všechno jsem jim ukázala.

„Co bys chtěla vědět?“ zeptala jsem se nejistě.

„Tohle není výslech, víš,“ usmála se omluvně a já zrudla.

„Jasně že není.“ Jen už si tak připadám. Ale to je docela normální, že chtějí vědět, co se mi přihodilo...

„Ale co kdybys mi nejdřív ukázala ateliér a pro změnu mi řekla něco o tom, co jste dělali vy?“ Otázku, jak se měli, jsem raději rychle spolkla.

Vstala a natáhla ke mně ruku. „Tak pojď.“

Chytila jsem ji a následovala ji po schodech nahoru až do podkroví. Zavřela za mnou dveře ateliéru.

„Tamhle jsou nějaké mé práce, chceš je vidět?“ Kousla se do rtu. Usmála jsem se. Z čeho může být nervózní?

Vytáhla z polic několik pláten napnutých v rámech a začala je přede mnou rozkládat.

Údivem jsem pootevřela pusu. Některé malby byly surealistické, jiné naprosto reálné, jen ve snovém světě... A na všech jsem byla já. V různých stádiích mého dětství. Pomalu jsem přecházela od jednoho obrazu k druhému a sledovala ty zachycené výjevy...

Mamka vytahovala pořád další a další výtvory – až se u jednoho zarazila a zasunula ho zpět do police. Ještě několik dalších takhle přeskočila.

„Nevadí mi vidět Jacoba, jestli jsi ho taky namalovala,“ řekla jsem tiše. Mamka uhnula pohledem a chvíli přemýšlela. Nakonec váhavě vyndala jedno ze skrývaných pláten a postavila ho na zem k ostatním.

Louka za naším bývalým domem. Slunce prosvítá skrz větve stromů, něco modrého kvete v trávě. Jacob leží na zemi ve vlčí podobě stočený do klubíčka. Ležím mu obkročmo na zádech, hlavu na stranu a ruce mám ztracené v jeho dlouhé srsti. Jsou mi tu tak tři roky, takže vypadám asi na osm lidských let.

Polkla jsem. Takhle jsme spávali celkem často. Bylo to pro mě tehdy příjemnější, než ležet sama v posteli.

„Nessie? Jsi v pořádku?“ Mamka přešla ke mně a začala mě hladit po zádech. Zamrkala jsem, a nejistě přikývla.

„Máš nějaké další? Chtěla bych je vidět...“

„Je to dobrý nápad?“

„Jo,“ řekla jsem pevně.

„Tak se posaď,“ mávla rukou k pohovce opodál a sklidila malby, aby zas mohla vyndat jiné a rozestavila je podél stěny. Na většině jsem byla já, na některých Jacob sám a na spoustě z nich jsme byli oba tak, jak jsem vyrůstala. Někdy byl jako vlk, jindy jako člověk. Měla jsem strašně zvláštní pocit, jako by mi někdo vytrhnul něco důležitého a opěrného v místě, kde mám žaludek... Jinak jsem byla ale docela v klidu. Žádný hysterický záchvat a žádné slzy – jako tehdy, když Jake zemřel. Stýskalo se mi, když jsem ho tak viděla na obrazech, ale ne už tolik... Trochu mě to znepokojovalo, tak dlouho byl mým přítelem a nakonec téměř manželem. Jenže jsem si nemohla pomoct. Víc se mi stýskalo po někom jiném. Ale to bylo zbytečné.

Cítila jsem, jak mě maminka propaluje pohledem a napjatě vyčkává, jestli se tu nesesypu. Zavrtěla jsem se na pohovce a usadila se pohodlněji.

„Jsou všechny moc krásné. Je to, jako bys malovala fotku, ale má to lepší styl. Ty tahy tomu dodávají kouzlo. A ty barvy...“ Zadívala jsem se pozorněji na Jakeovu vlčí srst.

„Jsou jako živé,“ vydechla jsem okouzleně. „Netušila jsem, že tě to baví.“

Mamka naklonila hlavu do strany a nepatrně se zamračila.

„Bylo to jako taková terapie, víš?“ řekla váhavě. „A nakonec jsem zjistila, že mě to opravdu baví, a tak jsem se to rozhodla i studovat.“

Dívaly jsme se navzájem do očí a bylo to všechno tak hrozně v pohodě, až mě to překvapilo.

„Možná bych si teď přece jen šla zalovit,“ navrhla jsem.

„To je dobře. Půjdu s tebou,“ usmála se mamka.

Běhaly jsme spolu lesem ještě po tom, co jsme lovily a pak jsme vyšplhaly do koruny jednoho z vysokých smrků, co tu rostly. Usadily jsme se ve větvoví a povídaly si. Bylo to jak za starých časů a bylo nám strašně dobře.


Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

11)  Jalle (29.12.2012 21:18)

konečne sa jej darí

Anna43474

10)  Anna43474 (18.02.2012 21:54)

Naprosto zlomová kapitola. En se vrátila... :'-(
Nemůžu se dočkat další Ať už je tu
Děkuju
TKSATVO

9)  hela (15.02.2012 13:43)

ježiš tak tohle byla moooc krásná kapitolka až jsem i uronila slzičku :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( opravdu moc krásné a povedené
doufám že už En necháš doma, jen pomůže Kiře Edward
těším se na pokračování

miamam

8)  miamam (14.02.2012 18:52)

Ááá děkuju, holky moje zlatý Potřebovala bych, aby se ty smaj-srdíčka nějak zvětšila... no nic, tak si to aspoň představujte, že vám posílám aspoň dvakrát tak velký

7)  SofiaN (14.02.2012 18:13)

Bosorka

6)  Bosorka (14.02.2012 17:32)

To byla taková krása...a jak se koukala na ty obrazy - přes Jaka se už přenesla

5)  BJaneVolturi (14.02.2012 16:27)

Ták, a teď je řada na Kiře. Že oba dva přijedou???

Fanny

4)  Fanny (14.02.2012 15:05)

Já... jsem ráda, že je tam, ale nemám úplně dobrý pocit. Obrazy nádherné, jen ten smutek a ty výčitky kvůli tomu, že výčitky nejsou dost bolestivé. A Kira, prostě nevím, co si o tom myslet, tak uvidíme jak dál :)

Lenka326

3)  Lenka326 (14.02.2012 14:38)

Konečně je doma! Snad tam najde klid a naději. Je to tak moc smutné, dojemné. Po někom se jí stýská víc než po Jakovi? A bude konečně šťastná?
Hezký dílek

Twilly

2)  Twilly (14.02.2012 14:09)

Panebože Emiku, mám stažené hrdlo i žaludek. Pitomě, ale smutně se usmívám a mrkám hrozně rychle,jenom aby nebylo poznat, že se mi slzy derou přes víčka. Ne, neboj, hráz nepovolí. Slibuju! Ale musím ti napsat, že tohle byla opravdu OPRAVDU krásná kapitola. Smutná, ale krásná. Děkuju za ni.

Nosska

1)  Nosska (14.02.2012 13:05)


Nikdy nedokážu odhadnout, co se příště stane...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek