Sekce

Galerie

/gallery/Jmenuju%20se%20En_per.jpg

Tak zase kousek Ený... Trochu děsivý, trochu nadějný... Aspoň doufám :o)

16.

 

V malé místnosti za kuchyní jsem na Chuckově pracovním stole našla několik výpisů z účtu. Opsala jsem si číslo účtu a pak ještě telefon na bar. Třeba bych za čas mohla zavolat a popovídat si. Pokud to nevezme Kira. Odtrhla jsem z bločku lístek a přemýšlela, co napíšu.

Zavolám, až se někde usadím.

Procvakla jsem propisku. Jednou. Dvakrát. Pak jsem ještě dopsala:

Peníze stejně pošlu. Nějaké budou pro Kiru, nech jí je stranou, kdyby něco potřebovala.

Papírek se vzkazem jsem píchla na nástěnku u stolu. Natankovala jsem plnou nádrž, dotlačila motorku k hydrantu a trochu ji osprchovala hadicí. Převlékla jsem se, složila oblečení na svou postel a vrátila Kiře kecky.

Celá v černém jsem nasedla na svou černou mašinu a nastartovala. Motor zavrněl jak nějaká velká kočka. Nasadila jsem si přilbu a s náladou temnou jako noc jsem vyrazila pryč.

Susan nic nenamítala. Buď nebyla na příjmu, nebo se nechtěla vyjadřovat.

 

**

 

Nevím, jaké hnutí mysli mě vedlo po dálnicích a cestách, ale druhý den ráno jsem si uvědomila, že jedu na sever. Zastavila jsem na jedné benzince u dálnice, potřebovala jsem dotankovat. A taky jsem potřebovala dát vědět, co právě dělám.

Zalezla jsem na záchodky a svlékla si kalhoty – úplně. Obrátila jsem je naruby a hledala… Jo, tady. Na boku lýtkové části byla tajná kapsička. Byla tak šikovně udělaná, že jsem o ní jinak prakticky nevěděla. A to byl důvod, proč jsem tam schovala svou jedinou spojnici s mým bývalým životem… Platební kartu. Vytáhla jsem ji z těsné kapsičky a skousla ji do zubů, dokud jsem se neoblékla.

Vyšla jsem ven k bankomatu. Zůstatek účtu: padesát tři tisíc dolarů.

No, nějak to na tom účtě nabobtnalo za dobu, kdy jsem ho nepoužívala… Taky dobře.

Vybrala jsem pár stovek a strčila všechno do zadní kapsy. Dotlačila jsem mašinu ke stojanu a natankovala.

Za chvíli jsem už fičela po mezistátní dálnici. Přemýšlela jsem, jestli to právě teď zjistili, nebo to ještě neví, že jsem použila účet. Že jsem vybrala peníze ve Springeru v Novém Mexicu. Hodlala jsem udělat ještě jeden nebo dva výběry cestou, abych je ujistila, kam mířím. Možná bych měla zavolat. Jo, určitě bych měla zavolat.

Co když ale o mě nebudou stát? No, tak to by byla poslední kapka.

Zapomněla jsi na poslední telefonát? Myslíš, že Bellina reakce naznačovala nějaký odpor k setkání?

Ne, Sue. Asi máš pravdu.

 

**

Trvalo mi ještě den a půl, než jsem se dostala do státu Washington. Po cestě jsem udělala ještě přesně dva výběry po deseti dolarech. Tak by jim mohlo dojít, že to jsou zinscenované výběry. Že chci, aby mě viděli.

„Doprčic,“ sykla jsem za hranicemi Washingtonu a prudce zastavila. Slunce zapadalo a právě jsem projela civilizací. Obrátila jsem to a zajela do motelu na kraji Benton City. Zaparkovala jsem a zamluvila si nocleh.

Chodila jsem pokojem sem a tam a těkala pohledem k telefonu. Vezme to? Co když má jiné číslo? Alice mě nevidí, aby ho upozornila předem... Bude zklamaný, koho slyší? Bude se zlobit? Polkla jsem a zatnula zuby. Nemá cenu se týrat. Myšlenky mi zběsile lítaly hlavou a snažily se mě ubít dalšími možnými scénáři. Zvedla jsem sluchátko a přes předvolbu vytočila mobil na tátu.

Prosím, jen ať to nebere máma. Prosím jen ne ona. To by bylo všechno v há-

„Prosím?“ ozvalo se medovým hlasem na druhé straně.

Zhluboka jsem se nadechla a než jsem něco stačila říct, ozvalo se: „Počkejte chvilku. To bude asi nějaký omyl.“ Pochopila jsem, že se mám držet první věty a mlčela jsem. Někam telefon ukryl, protože všechno bylo divně tlumené. Přesto jsem slyšela...

„Edwarde? Kdo to byl?“

„Nevím, lásko. Nějaký omyl.“

„Dobře,“ ozvalo se zlomeně. Slyšela jsem klapnout dveře a potom rychlé, ale tiché kroky – běžel s mobilem pryč?

Zastavil se, zašramotilo to a chvíli bylo ticho.

„Haló?“ tentokrát zněl i táta roztřeseně.

„Jsem to já,“ vydechla jsem napjatě. Ozvalo se tiché zaúpění.

„Nezlob se. Musel jsem ji… odehnat. Po tvém posledním… Telefonátu se zhroutila docela. Každý telefonát přikládá tobě a je pak úplně hysterická, když se jí snažíme vysvětlit, že volal třeba advokát nebo Emmett.“

Zaraženě jsem mlčela.

„Totiž,“ odkašlal si otec a byl dlouho ticho. „Viděl jsem pohyb na účtě. Ty jen projíždíš?“

„Ne… Já…“ nemohla jsem mluvit. Snažila jsem si představit tátu na druhé straně telefonu, ale nešlo to. Zněl tak neutrálně, jako by mluvil se sousedem na ulici. Ne se ztracenou dcerou.

„Nessie. Na takovou dálku tě opravdu nedokážu slyšet,“ řekl tiše.

„Já vím,“ vzlykala jsem. „Prosím, tati. Můžu přijet? Chtěla bych vás vidět.“ Kousla jsem se do pěsti, protože jsem nechtěla brečet víc… Táta si povzdechl.

„Zdržíš se dlouho?“ Znělo to, jako by se ptal: „Je to dobrý nápad?“

„Překážela bych,“ odpověděla jsem nejistě – něco mezi konstatováním a otázkou.

„Ne! Pokud bys ale plánovala odjet za týden, byl bych opravdu raději… Kdybys nepřijela vůbec. Má to hodně, hodně těžké.“ Úplně jsem viděla jeho vážný výraz.

„Chtěla bych zůstat. Jestli je to možné,“ řekla jsem tak tiše, že jsem si nebyla jistá, zda jsem to vůbec vyslovila.

Ozvalo se prudké nadechnutí.

„Přesto všechno, co jsem ti právě řekl… Jsem strašně rád, že jsi zavolala. Moc rádi tě uvidíme,“ dodal.

„Kde?“ pípla jsem. Hrdlo jsem měla tak stažené, že jsem nebyla schopná mluvit normálně.

„Budeš muset trochu na východ. New Meadows. Národní park Payette. Přijedeš tak za tři dny?“

„Zítra večer tam budu.“

„Jsme tu už nějaký čas. Ucítíš nás. Pokusím se zatím nějak lehce zpracovat maminku. Hlavně ji musím přinutit lovit. Mezi lidi si odvykla chodit a nevím, jak…“ Nechal větu nedokončenou. Jasně. Pořád mi tluče srdce. A jestli je na tom opravdu tak zle… Zamotala se mi hlava.

„Dobře,“ řekla jsem neurčitě.

„Dobře,“ odpověděl. „Já s tebou počítám, Renesmé. Prosím tě… Prosím tě, opravdu přijeď.“

„Určitě. Dobrou noc, tati,“ špitla jsem.

„Dobrou noc, holčičko moje.“

Položila jsem telefon a zavřela oči. Tohle bude moje šance. Nikdo jiný mi už nezbývá.

Sue si v mé mysli odkašlala.

Neházej flintu do žita. Bože, ty všechno tak snadno vzdáváš…

Šla jsem si dát sprchu. Nejdřív jsem opláchla kombinézu od prachu a pověsila ji na sušák na zdi… A pak jsem sama stála pod proudem vody asi půl hodiny. Voda mě úžasně rozehřívala… Když už jsem uvnitř byla zledovělá. Pořád se mi vracely vzpomínky na Kiru. A byly to tak různorodé obrazy – chvíli se na mě smála a dělala si ze mě legraci. Pak zas po mě házela nože a křičela na mě.

Vypla jsem vodu.

Co jen se to s ní stalo? Tolik jí ublížil můj odjezd, že je z ní jiný člověk?

Zabalila jsem se do veliké osušky a přešla do pokoje. Zatáhla jsem závěsy a už bez ručníku zalezla do postele. Na zítřek se určitě musím vyspat. Protože zítra večer to bude opravdu těžký.

Povzdechla jsem si, zhasla lampičku a lehla si na bok.

„Jsi tak studená. Poď, trošinku tě rozehřeju,“ Kira se zasmála a začala mě úmyslně funět za ucho, zatímco ruku omotala kolem mého pasu, aby se přitulila.

Stiskla jsem pevně oční víčka a snažila se zahnat vzpomínky na dobu před nějakými pěti lety. Převalila jsem se na záda a civěla do stropu. Spánek pak konečně přišel.

 

**

 

Alice se tvářila strašně smutně, přesto se slabě usmála.

„Tohle bys měla vidět,“ poodstoupila kousek stranou a strčila rukou do dveří, které byly za ní – pootevřené.

Vstoupila jsem do podivné místnosti s úplně mrňavým oknem, za kterým vládla noc. Pokoj byl plný haraburdí a regálů přecpaných krabicemi s kondomy, špinavými ručníky a přeplněnými fotoalby. Někdo tu zakňoural.

Obešla jsem regál stojící přímo přede dveřmi a uviděla širokou postel, přes kterou byly přehozeny pokrývky. Byly nasáklé krví a já si uvědomila, že cítím tu sladkou vůni. Polkla jsem a zakryla si dlaní nos a ústa.

„Jako by to mohlo pomoct! Jsi úplně nemožná,“ odfrkla si Rosalie a obešla mě. Zavřela dveře a já zůstala sama s tím, kdo kňoural někde zpod přikrývek.

Popošla jsem o dva kroky a najednou se jedna přikrývka zvedla… A zpod ní vykoukla bílá hubená ruka.

Moc hubená, napadlo mě. A taky nevoní, došlo mi nelogicky.

Ruka šátrala vzduchem.

„Chcete nějak pomoct?“ zeptala jsem se nejistě. Ruka ztuhla a pak začala ukazovat na židli stojící vedle postele.

„Tohle je třeba udělat,“ pokýval hlavou Jacob, který se vynořil ze stínu naproti mně a založil si ruce na prsou. Mračil se a mě v tu chvíli vůbec nepřišlo divný, že ho vidím. Byla to samozřejmost.

Přešla jsem k židli a prozkoumala, co na ní vůbec leží.

Kovový tác, čtyři lahvičky s tekutinou a injekční stříkačka. Lekla jsem se, když mě ruka pevně chytila za nohu a zatahala za ni.

„Máš si pospíšit. Strašně ji to bolí!“ zavrčel Jake.

Vzala jsem stříkačku a naplnila ji tekutinou z jedné lahvičky. Vzala jsem gázu, která se objevila vedle a přetřela s ní loketní jamku té hubené ruky. Věděla jsem, že jsem to nikdy nedělala, ale i tak jsem zavedla jehlu pod kůži a vstříkla obsah stříkačky do toho těla… Ruka se uvolnila a zajela pod přikrývku.

Ulevilo se mi a podívala jsem se na Jakea.

„To bylo málo. Naplň další.“ Poslechla jsem ho a čekala.

„Teď to přijde,“ pokýval hlavou. Podívala jsem se na postel. Objevovaly se nové čerstvé skvrny krve a mně se až dělalo mdlo z toho, jak moc jsem ji potřebovala. Ozvalo se kapání – někde byla látka tak nacucaná, že pouštěla na zem velké rudé…

„Teď! Dělej! Vbodni to tam!“ vykřikl Jacob a já si všimla, že se celá postel chvěje.

„Bolí to,“ zašeptalo tenkým uplakaným hláskem něco zpod deky.

„Ale kam?“

„Do nohy!“ řekl Jacob.

Z postele vykoukla pravá noha. Hubená, ale ne bílá – byla celá od krve. Nejvíc jí bylo na vnitřní straně stehen a nejmíň u kotníku. Zapíchla jsem jehlu do stehna a stlačila píst. Jake vedle vpíchl další dvě injekce a třas těla ustal. Slyšela jsem jen pomalé hluboké dýchání.

„Tohle jsi jí sebrala. Jdi pryč,“ řekl Jacob a zmizel.

Ničemu jsem nerozuměla.

Pořád se ozývalo kapání krve na lino pod postelí. Otočila jsem se k židli a podívala zblízka na lahvičku.

„Morfium?“

Vzala jsem za cíp nacucaného prostěradla a nakoukla pod něj.

Dívala jsem se přímo do vytřeštěných Kiřiných očí. Ústa měla pootevřená a slintala na polštář pod hlavou. Vypadala napjatě a zároveň uvolněně.

„Jdi pryč,“ sotva slyšitelně zašeptala. Lekla jsem se a trhla s přikrývkou, až se celá svezla na zem. Celé břicho měla rozdrásané do krve, která z ní volně vytékala.

 

**

 

Vzbudil mě křik a rána do hlavy.

Křičela jsem já a tak jsem sebou mlela na posteli, že jsem z ní spadla a praštila se o roh nočního stolku, který se převrhl.

Zírala jsem před sebe a slyšela hluboké a nepříjemné bzučení budíku, který spadl za převržený stolek. Hrabala jsem rukama kolem sebe, až jsem nahmatala šňůru budíku a vytrhla ji ze zdi. Budík přestal vydávat hluboký vřeštivý zvuk a já se rozklepala.

Takové sny už jsem neměla roky… Rozechvěle jsem se zvedla z podlahy a šla do koupelny. Pod proudem ledové vody jsem si umyla obličej a vypla jsem vodu. Otřela jsem se do malého ručníku. Chytila jsem se umyvadla ze stran a zvedla hlavu.

V zrcadle se odrážel můj obličej, zvláštně pobledlý. Zamrkala jsem.

Sen se začal pomalu vytrácet. Když pak jsem platila za pokoj a vyjela na motorce pryč, pamatovala jsem si akorát tu divnou potřebu do vpichovat další jehly. A Kiřin výraz. Jinak zbytek noční můry vybledl v pálícím slunci…

 

**

 

Jsem děsnej zbabělec.

Brzdy zaječely na vychládajícím asfaltu a motorka sebou smýkla do strany, až jsem málem slítla na zem. Na poslední chvíli jsem z ní seskočila a popoběhla vedle ní, řídítka jsem svírala křečovitě, jak mě brzdící stroj hnal setrvačností kupředu. Chcípla jsem motor a konečně zastavila.

Rozhlédla jsem se po silnici, abych předešla případné srážce s nějakým šokovaným řidičem. Nepatrně jsem se ušklíbla při představě, jak tenhle artistický kousek musel vypadat.

Naštěstí byla cesta úplně prázdná. Byla jsem teď někde mezi Baker City a Durkee, hory mě obklopovaly ze všech stran a rychle se stmívalo. Slunce bylo vlastně schované za horami.

Odtlačila jsem mašinu ke krajnici a štěrkovému odpočívadlu. Jediná tlející lavička prozrazovala, že tady moc lidí nepotkám. Což je dobře, protože právě teď musím chvíli přemýšlet... Nebo se přinejmenším dát do kupy.

Povzdechla jsem si a opřela motorku o stojan. Sundala jsem si přilbu a prohrábla si vlasy. Někde v horách přede mnou se ozval křik ptáků, až mě z toho zamrazilo.

Opřela jsem se o bok motorky a nechala se ovívat slabým chladnoucím větříkem. Rudá obloha postupně nachověla a tmavla. Sklopila jsem hlavu a pozorovala své trochu ošuntělé černé boty. Tohle jí přece nemůžu udělat... Zavřela jsem oči, které se začaly zaplňovat slzami... Jenže já nechtěla brečet. Vítr se najednou sklidnil v předzvěsti něčeho většího... A pak se ozval odporný bzučivý zvuk a cítila jsem brnění v celém těle, kvůli kterému jsem se naposled málem pozvracela. Po chvilce se ta divná statická bouře utišila a začal zase pofoukávat vetřík.

„Věděla jsem, že mě nenecháš jen tak na pokoji,“ řekla jsem a zvedla hlavu k drobné dívce stojící pár metrů přede mnou.

„Na co pořád čekáš?“ zeptala se místo pozdravu a trochu se mračila. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela ústa k odpovědi, ale pak jsem je zas zavřela.

„Na co ty, čekáš? To mě teda zajímá,“ odsekla jsem a zkřížila ruce na prsou. Sue mě pozorovala s nečitelným výrazem. Vítr jí foukal pramínky plavých vlasů do obličeje, jako by si s ní chtěl hrát, ale ona netrpělivě máchla rukou. Jako by vedle sebe postavila neviditelnou zídku, vetřík přestal vát – přesto zrnka prachu na zemi kolem ní tančila v drobných vírech.

Upravila si v klidu vlasy a pomalu šla ke mně. Opřela jsem si ruce o sedadlo mašiny za sebou a mírně naklonila hlavu na stranu. Pozorovala jsem fascinovaně ty drobné víry, které nešly dál, než jim dovoloval neviditelný kruh kolem Sue.

Zvedla jsem oči k těm jejím velkým a čekala na odpověď. Jak se ke mně Susan blížila, zamračila jsem se, protože mi nebylo dost dobře jasné, co to dělá. Její oči byly tak plné smutku, že mě to děsilo a vůbec jsem tomu nerozuměla. Posledních pár kroků ke mně překonala během vteřiny a vběhla mi do náruče. Pevně mě objímala s hlavou přitisknutou na mých prsou. Váhavě jsem zvedla ruce a překvapeně jí objetí vrátila.

„Moc mě to mrzí,“ vzlykla huhlavě.

Přemýšlela jsem, která část z mých několika málo dnů, kdy jsem se znovu objevila u Chucka v baru, je zodpovědná za tak srdceryvný výlev Susan. Zavrtěla jsem hlavou.

„Pochybuju, že mě máš pořád na mušce. Dokonce mi párkrát přišlo, že jsi mě nesledovala  vůbec,“ uchechtla jsem se slabě.

„Jo. To je právě ono,“ popotáhla Sue a pustila mě. Mávla rukou k schnilé lavičce, která se jako zázrakem opravila. Přešla k ní a posadila se. Pozorovala jsem ji se zdviženým obočím.

„Já se v tobě vůbec nevyznám, Susan,“ zavrtěla jsem hlavou a posadila se vedle ní.

„To po tobě přece nikdo nechce, Ený,“ řekla tiše, opřela se a nohy přitáhla k tělu.

Popotáhla a utřela si nos.

„S Kirou je to trochu složitější, než jsem čekala, když jsem tě poslala zpět. Ale jak jsem zjistila, budeš mít příležitost pochopit, co se stalo a co se děje, a já do toho nesmím zasahovat,“ zavrčela nespokojeně a oči se jí zalily slzami.

„Doprdele!“ zaklela. „Nemáš kapesník, náhodou?“

„Podívej se na mě. Co myslíš?“ odpověděla jsem váhavě. Ještě jsem si nebyla jistá, jakou má vlastně náladu.

„Pěkně na hovno náladu! To teda jo. Jak těhotná, sakra.“ Sklonila se k zemi, utrhla list nějakého plevelu rostoucího u nohou lavičky a mávla nad ním dlaní. List se změnil v kapesník, do kterého si hned otřela mokré tváře a vysmrkala se.

Jasně. Čarodějka, co čte myšlenky.

„Už jsi spala, co jsi na cestě?“ Překvapilo mě to.

„A ty to nevíš?“ zeptala jsem se pichlavě. Zrudla a zamračila se.

„Nejsi středobod vesmíru! To už jsi kurnik mohla pochopit. Hlavně v posledních pár dnech,“ zasyčela.

Jako by mi vlepila facku. Zaskočeně jsem zírala do jejích očí rozšířených vztekem, a sledovala, jak pomalu vychládá. Povzdychla si a odvrátila pohled.

„Promiň,“ zavrtěla se. „Tak spala jsi?“

Přikývla jsem.

„A? Něco o minulosti, přítomnosti, nebo nějaké jiné hrůzy se ti náhodou nezdálo?“

„Nejsem si jistá,“ odpověděla jsem váhavě. „Myslím, že něco o Jakeovi. A o rodině...“

„Za kterou jedeš, jestli ses teda zas nerozmyslela?“ vyhrkla Sue.

„No jo,“ povzdychla jsem si a vrtala se botou v hlíně pod sebou.

„A proč jsi zastavila? Kocháš se?“

„Dneska jsi teda nesnesitelná, Susannah!“ zakoulela jsem očima.

Tichounce kníkla a pozorovala mě nevěřícně.

„Ty jedna... Co si jako myslíš?“ Otvírala pusu naprázdno, jako by lapala po vzduchu.

Prudce jsem vstala z lavičky a začala rázovat sem a tam.

„Kdo mi to vykládal o hře na boha, co? Kdo si se mnou manipuluje, jak se mu zachce?“

„Ty sama. To je ten problém,“ špitla Sue lítostivě.

Mávla jsem na ni vztekle rukou.

„Nech si svoji lítost i svoje blbý nálady i svoje debilní nápady. Já prostě nevím, co mám dělat a musím na to přijít sama, chápeš to?! Musím se vrátit! Ke kořenům, k něčemu, co tu bylo, než se to všechno podělalo, co já vím,“ řekla jsem zoufale a rozmáchla neurčitě rukama k cestě. Stála jsem nad Sue a lehce jsem se třásla. Šokovaně jsem si uvědomila, že zlost se někam vytratila – místo ní nastoupil strach.

A Sue se usmívala.

„Jo. Tohle chápu. Takže ti teď slavnostně přísahám, že už ode mě budeš mít pokoj. Nebudu se ti zjevovat a pokusím se ti nelízt do hlavy... Je jen jedinej případ, kdy bych tuhle svoji přísahu porušila, ale k tomu snad nedojde. Doufám,“ pokývala hlavou a očima se jí mihnul stín.

„Tak už jeď, přece,“ sáhla do kapsy svých vybledlých plátěných kraťasů a vytáhla špačka trávy. Odštípla třísku z lavičky a foukla na ni, až se objevil plamínek, a připálila si.

Byla tak hrozně divná. Ale jestli tohle má být poslední setkání, přišlo mi hrubé ji nechat bez rozloučení. Vzpomněla jsem si na noc, kdy vedle mě usnula...

„Nebuď tak sentimentální. Nesnášim to. Prostě jdi, sbohem a šáteček,“ zastrčila si pramínek vlasů za ucho. „Já ani před nikym nebrečim. Většinou,“ zamumlala.

„Tak... teda ahoj,“ řekla jsem nervózně a přešla k motorce. Uvolnila jsem ji ze stojanu a nasedla, helmu v ruce. Ještě mě něco napadlo.

„Mohla bys mi občas mrknout na Kiru? Prosím?“ zeptala jsem se nejistě. Přesto jsem cítila, že tahle otázka je nějak zásadní, nemohla jsem ji nechat jako řečnickou. Susan toho může mít hodně... co já vím? Tak snad Kiru nenechá jen tak.

Sue mě neurčitě pozorovala a pak se slabě usmála. Přišlo mi, že v očích měla smutek.

„Jasně.“

Rozjela jsem se. Ke kořenům. Za těmi, kteří se mnou ještě počítali. Aspoň v to doufám.

 

 


 

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

10)  Jalle (29.12.2012 20:58)

9)  BJaneVolturi (10.02.2012 06:37)

Ježiši konečně jede domů... A uvidí se ještě někdy s Kisou a Chuckem?

BellaMcCullen

8)  BellaMcCullen (08.02.2012 10:17)

miamam

7)  miamam (08.02.2012 08:05)

Ó děkuju za komentáře Ty mě vždycky nabudí k dalšímu psaní, přestože té energie se mi poslední dobou teda moc nedostává :p

Bosorka

6)  Bosorka (07.02.2012 20:48)

Tyhle "božské bytosti" všechno vědí, všechno můžou, ale stejnak nepomůžou!
Jsi skvělá!

Lenka326

5)  Lenka326 (07.02.2012 20:43)

Jede domů, skvělá zpráva, i když všechno to kolem je tak bolavé, Edward, Bella, sama Ený, která se bojí. Navíc tím děsivým snem se to všechno ještě zdůraznilo. Doufám, že její návrat přinese jen dobré věci, i když se trochu bojím.

Fanny

4)  Fanny (07.02.2012 20:35)

Sen nebyl příjemnej ani trochu a návrat ke kořenům se mi nějak nezdá. Je to správný, ale jak bych to řekla. Něco mi na tom trochu smrdí...

Twilly

3)  Twilly (07.02.2012 18:40)

Ten sen mi navodil pocit husi kůže, ale to byl, myslím záměr. Nádherný kousek

2)  hela (07.02.2012 17:57)

konečně jede domu ale co to bylo s tou Kirou a Jakem????? nech jí chvíli doma u rodiny

1)  SofiaN (07.02.2012 17:26)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still