04.05.2011 [21:30], MisaBells, ze série Inkognito, komentováno 24×, zobrazeno 4713×

Děsí mě to. Je tu moc lidí a já nevím, koho sledovat dřív. Kontrolují přístroje, měří mi pulz a pořád se na něco ptají. Skoro se překřikují a já začínám nabírat.

„A dost, jděte odtud. Hned,“ vyhání je Jacob, který si všimne mé reakce.

„Co prosím? Abychom nevyhodili my vás, pane Blacku,“ varuje ho ta baculatá sestra.

„Nevidíte, že ji děsíte?“

„Musíme zjistit, jak jí je. Uklidněte se a nechte nás pracovat,“ přidává se lékař.

„Kde je Edward, Jacobe?“ ptám se, aniž bych odpověděla doktorovi nebo sestře na otázku, jak se cítím.

„Fajn, já jdu,“ souhlasí najednou Jake a mizí. Mračím se. Nedává mi to smysl. Proč se mě nejprve zastává a pak… Dochází mi to. Edward tu není, proto Jake odešel. Monitory za mnou šílí a doktor taky. Ihned mi píchá cosi do žíly a já se propadám do další tmy.

***

Když jsem vešel do chodby s trezorem, nepochyboval jsem, že jsme na správném místě. Hnal jsem se a za mnou Jasper s Emmettem a Alicí. Krev byla cítit i přes ocelové dveře. Jak se tam do háje dostal? Znal kód?

Emmett zmáčkl osm číslic a číselník zaprotestoval. Přehmátl se.

„Uhni, ještě ji zabije dřív, než se tam dostaneme,“ zavrčel jsem na něj a zadal kód. První dveře se otevřely. Za nimi už byly jen obyčejné železné. Nedalo práci je rozrazit a dostat se dovnitř.

Ve stejnou chvíli, kdy jsem tam vpadl s rodinou za zády, viděl jsem tu nejděsivější věc na světě. Bellu padající k zemi.

„Bello!“ křikl jsem a místo k Jamesovi, jsem se vrhl k ní. Emmett s Jasperem se o něj postarají, napadlo mě jako jediné. Víc mě v tu chvíli nezajímalo. Musel jsem ji odtud dostat. Její srdeční tep byl bolestně slabý a krvácela. Viděl jsem Alici, jak se zapírá ve dveřích a bojuje sama se sebou.

„Jdi nastartovat,“ pobídl jsem ji a ona s radostí poslechla. Jasper s Emmettem měli práci s tím bastardem, takže krev skoro nevnímali.

„To máš za to, že jsi mi málem zabil nejlepší sekretářku!“ štěkl na Jamese Emmett a urval mu ruku.

Zvedl jsem Bellu do náruče a neodolal jsem. Vtiskl jsem jí polibek do vlasů. Kdybych mohl, nejspíš bych samou radostí, že už ji mám, brečel. Vynesl jsem ji ven a usadil se s ní na zadní sedačku auta. „Startuj,“ poručil jsem Alici.

„Já nemůžu, Edwarde. Je to moc silné,“ vymlouvala se.

„Alice!“

„Vážně to nejde, počkám na kluky.“

„Alice, já to sám nedokážu!“

„Ale jo, dokážeš. Musíš! Nechci ji zabít, chápeš?“ To mi jako důvod, proč Bellu pustit z náruče, stačilo. Opatrně jsem ji položil na zadní sedadlo a přešel k místu řidiče. Alice už stála deset metrů od nás. Děkoval jsem za služební auta v garáži realitky. Dupl jsem na plyn, a tak rychle, jak jen to šlo, jsem jel  k nemocnici. Po cestě jsem vytočil číslo ambulance a nahlásil přívoz raněné.

„Jak se to stalo?“ ptal se doktor, který nás přijal.

„Nevím, našel jsem ji u chodníku.“ Díval se nevěřícně. „Dělejte ale něco a nekoukejte na mě jako na zjevení!“ zavrčel jsem. Mladému doktorovi naskočila husí kůže.

„Víte, kdo to je?“

„Moje sekretářka. Bella Swanová.“

„Dcera náčelníka Swana?!“ zděsil se doktor.

„Vadí vám to snad?“ štěkl jsem. Měl jsem ho dost. Rozhodně zavrtěl hlavou a nechal ji odvést na pojízdné posteli pryč. „Jak to s ní vypadá?“

„Špatně. Ztratila očividně hodně krve a rozhodně ji nesrazilo auto. Má na zápěstích pohmožděniny a z předběžného vyšetření má zlomených několik kostí v těle. Měl by to převzít policejní orgán.“

„Dejte ji dohromady.“

„Je pojištěná?“

„Samozřejmě, že je! A i kdyby ne, tak náklady hradím já! Vy ji jen zachraňte.“

Doktor zmlkl a zmizel. Nováček. Nenáviděl jsem nováčky! Vytočil jsem číslo a zavolal Carlisleovi.

„Ano?“ ozval se ve sluchátku.

„Mohl bys přijít na pohotovost?“ požádal jsem co nejklidněji.

„Bella?“

„Jo,“ hlesl jsem.

„Už tam jdu, vydrž.“ Telefon ohluchl a já se zkusmo nadechl. Nepotřeboval jsem dýchat, ale tak nějak se mi potom ulevilo. Jako kdyby ze mě spadl těžký kámen. Ten poslední půlrok mě změnil. Stal se ze mě zamilovaný blázen.

„Edwarde?“ Carlisle se blížil za mými zády a vypadal zmateně. Znovu jsem se nadechl a na jediný výdech mu vylíčil, jak jsem ji našel.

***

Dva dny. Jsem tu dva dny a nikdo za mnou nejde, kromě táty a mámy. Zjistila jsem, že v nemocnici ležím něco kolem týdne, a byla jsem udržována v umělém spánku kvůli bolestivým zlomeninám. Jenže nic mě nebolí tolik, jako myšlenka na nepřítomnost Edwarda.

„Mami?“ šeptám, protože můj hlas je stále slabý a chraplavý od dlouhého nepoužívání.

„Nevysiluj se, srdíčko,“ prosí mě, ale já musím. Potřebuju se zeptat. Užírá mě to.

„Kdo mě sem přivezl? Co se stalo?“ Napadá mě, že jsem sebou praštila někde na schodech a celá ta příšerná vzpomínka na tmavou kobku byla jen noční můra.

„To nikdo neví, srdíčko. Přivezl tě tvůj nadřízený, který tě našel na chodníku před kanceláří. Charlie to vyšetřuje, ale ten pachatel není k nalezení. Veškeré možné důkazy, které snad mohly být kolem kanceláře realitky, jsou pryč.“

„Jak to?“

„Hořelo tam. Tu noc, kdy tě přivezli, realitní kancelář vyhořela.“

„A kam se přestěhovala?“ vydechuji, přestože mi tak nějak dochází, že to vím.

„Myslím, že paní Branerová říkala, že na Aljašku, ale nejsem si jistá.“ Monitory opět blázní a máma s nimi. „Je ti dobře? Co se děje, miláčku?“ Při tom oslovení se mi zastavuje dech a dusím se. „Bello? Bello! Bello, co je? Bello, uklidni se, co se děje?“ Tělo mám v křeči a třesu se. Orosí se mi čelo a hystericky lapám po dechu. Máma mačká ten kouzelný čudlík za mou hlavou a znovu se objevuje Tyčka s Koulí.

***

Sedávám u ní každičkou noc, a přesto tam nejsem nikdy sám. Vždycky někdo spí v zeleném křesle u její postele a čeká, až se vzbudí. Pokaždé si sedám na kraj jejího lůžka, beru její volnou ruku do své a šeptem jí vyprávím, co se děje kolem.

Jasper s Emmettem ten oheň v trezoru přehnali a nezavřeli neprodyšné dveře, takže všechno vzplálo. Dřevěné obložení chodby, nábytek v domě i záclony. Carlisle si bere služby navíc, aby byl Belle kvůli mně poblíž, ale tu noc jde za mnou. Vím, co mi chce říct, dřív, než to vysloví a nesouhlasně vrtím hlavou.

„Edwarde, také mi to je proti srsti, ale nemůžeme dělat rozbroje,“ vysvětluje mi tiše.

„Ne.“ Trvám na svém.

„Edwarde, no tak. Pochop to. Přece nechceš, aby přijeli oni sem a zjistili, že existuje člověk, který o nás ví.“ S jeho slovy si vybavuji tu chvíli, kdy mi Emmett podal videokameru s kazetou.

Ten den jsem z okna vyházel veškerou elektroniku a nábytek svého pokoje. Zůstal jsem nakonec sedět v koutě a nepřestával vrčet. Tak moc jsem ho chtěl mít mezi prsty, abych se s ním vypořádal sám. Měl to moc jednoduché, po tom, co jí udělal. V záznamu byl však jeden světlý okamžik. Bella v tu chvíli zvedla hlavu a bezhlasně mi vyznala lásku. Musel jsem se usmát. Nešlo to jinak. Alice mě objala a Emmett obdivně hvízdl. Jasper mi vynadal, že jsem jí to měl říct hned a neohlížet se na Jacoba Blacka. Vždyť oni spolu nic nemají! Nikdy neměli a Bella se mi to pokoušela říct, jenže já byl slepý a hluchý.

„Nejdu odtud, dokud… Prostě nejdu!“ trvám si na svém.

„Bella bude v pořádku. Volal jsem Alici a říkala, že se zítra vzbudí.“ Vzal mi tím výmluvu. Jediný důvod, proč jsem tu mohl být. Až se probere, nebude mě tu už chtít. Věděla, kdo jsem a co jsem. Předtím ne. A Aro Volturi rozhodl, že se máme vrátit do Itálie, protože tu jen vyvoláváme zbytečnou pozornost. Požár jsme museli nahlásit a vše okolo také. Kromě Belly, samozřejmě. Pokud bychom se nevrátili bez řečí, došlo by mu, že je tu něco navíc. Musel jsem ji ochránit. Musel jsem vědět, že bude v pořádku.

„Buď rozumný, synu,“ prosil mě Carlisle. Sevřel jsem prsty do dlaně a zesílil stisk. Nechává mě u Belly, abych měl poslední noc. Renée spí v křesle a lehce pochrupává. Chce se mi brečet. Nejraději bych ji vzal a unesl co nejdál, ale jen bych tím vyvolal Arův zájem. Bella musí žít a já jí to musím vysvětlit. Nedobrovolně pouštím její ruku a sedám si k malému stolku s časopisy, ve kterých jsou reklamní letáky. Vytahuji z náprsní kapsy kabátu pero a otáčím jeden z papírů tiskem ke stolu.

S neskutečnou lítostí…

***

Když přicházím k sobě, dožaduji se okamžitého přivolání Jacoba.

„Není tady, zlato. Před chvílí odešel, ale čeká tu Angela, jestli ji chceš vidět…“ omlouvá se maminka. S nelibostí odsouvám toho prohnaného exkamaráda na druhou kolej a pokouším se usmát na blížící se kamarádku.

„Ty máš ránu, holka,“ skučí.

„Divný,“ vrčím ironicky.

„Nechám vás tu, berušky. Popovídejte si, ale nepřehánějte to. Bella musí odpočívat.“ Jakmile se za ní zaklapnou dveře, vztahuju k Angele ruku a svírám lem jejího trička.

„Co se stalo s kanclem?“

„Shořel. Bylo to hrozný. Viděla jsem ten oheň až od nás. Takových tragédií v jediné noci… Hnus. Jsem ráda, že tě Edward našel.“ Já ne. „Škoda, že mu majitelé firmy nedovolili, aby tu znovu otevřel pobočku. Teď jsme všichni čtyři bez práce. Vlastně tři. Chuck…“

„Zůstal tam?“ Angela vzlykne a přikývne. „Chudák.“ Chvíli mlčíme pro památku starého, protivného a věčně spícího hlídače, načež se Angela vzchopí a nadějně se na mě usměje.

„Něco pro tebe ale mám. Říkala jsem ti, že po tobě Edward kouká, ne? A tady to ti posílá.“ Padá mi brada a nevěřícně si prohlížím Angelinu napřaženou paži. „Neboj, nečetla jsem to. Zalepil to, takže jsem ani nemohla.“ Svírám v ruce lístek velikosti malého notýsku a bojím se pohnout, aby nezmizel. „Nechám tě tu s tím, ano? Ale prosím… Pokus se nekolabovat.“ Omámeně přikyvuji, a jakmile se za ní zavírají dveře, přikládám papír ke tváři a nadechuji se. Šeřík…

S neskutečnou lítostí. To je to pravé slovní spojení, které vystihuje mé rozpoložení. Lituji spousty věcí. Toho, že jsem vůbec nevědomky dopustil, aby se k tobě dostalo to čiré zlo. Toho, že jsem tě nebyl schopný najít dřív. Toho, že to všechno se stalo jen a jen kvůli mně.

Myšlenky v hlavě se mi honí jak rozvlněná řeka a já zvažuji dál možnosti. Jestli mám vsadit život, vyhrát, nebo „umřít“ na lásku. Vím, že až odtud odejdu, překročí moje bolest konečnou hranici a já se ocitnu definitivně na kolenou. Nikdy se to už nezlepší, protože moje srdce zůstane navěky tam, kde budeš ty. Tím chci říct, že nejsou vlastně žádné možnosti. Ničí mě pocit, že jsem to vzdal a nebojoval dostatečně, ale tvůj život mi za tu oběť stojí. Zjistil jsem, že láska je růžová válka a já budu po zbytek věčnosti zpytovat svědomí, jestli jsem udělal dost, abys ty byla šťastná. Ano, jsem vinen ve všech bodech obžaloby a svůj trest si vytrpím až do konce. S neskutečnou lítostí ti dávám své sbohem. Isabello Marie Swanová, miluji tě a budu tě milovat navěky. Edward.

***

Ležel jsem jako vždycky v zahradě pod posledním rozkvetlým šeříkem, v uších jsem měl sluchátka a poslouchal Born to touch your felelings od Scorpions. Pozoroval jsem mlčky nebe a putující mraky. Nemluvil jsem od našeho příjezdu. Týden. Neustále jsem zvažoval, jestli jsem mohl dopis napsat jinak. Méně odhaleně, méně osobně. Možná jsem tam neměl zmiňovat ten konec. Nebo jí jen popřát hodně štěstí v životě. Snad bych se tam za pár let – editace: dní, protože to stejně nejspíš nevydržím – mohl vrátit. Až Aro přestane zuřit kvůli vyhořenému sídlu a zmařené snaze o nastolení pořádku ve Státech. Poslal nás tam, abychom zastoupili královský trojlístek a ohlídali místní, jenže nikdo nechtěl poslouchat vegetariány a James to dotáhl do bodu, kdy jsem opět nenáviděl sám sebe. Jak se asi má Bella? Už ji pustili, nebo stále leží v nemocnici a ředí jí krev tím hnusem?

„Edwarde!“ i přes sluchátka se Alice nedala přeslechnout. „Edwarde, slyšíš?!“ Běžela s větrem o závod, viděl jsem jen, jak se blíží k mému ležícímu tělu. Nezvedal jsem se. Už dávno jsem nereagoval na její šílené výkřiky a nadšení, protože to většinou znamenalo jen výprodej. „Hej, ty ospalče! Máš tu dopis!“ Cože mám?

 

***

Už jsem byla schopná menšího pohybu. Rameno, které jsem si vyhodila, a nalomená klíční kost se hojily.

„Fakt chceš psát?“ zajímala se Angela a stále svírala v ruce kus dopisního papíru, jako kdyby to bylo dítě, které chci s pochroumanou rukou pochovat.

„Ano, chci,“ zašeptala jsem.

„Já ti nevím. Není to brzo? Doktor říkal, že se máš šetřit…“

„Ang, potřebuju napsat dopis,“ opakovala jsem tiše a snažila se na ni nevystartovat. Rozhodla jsem se hned poté, co mi oschla poslední slza z Edwardova psaní. Ironií byla reklama z druhé strany. Oslavte s námi vaši lásku. Hotel Vášeň vás zve na zahájení sezony…

„Edwardovi?“ vyzvídala a přitiskla si pero blíž k tělu.

„Ne, babičce.“

„Aha… Ale, hej! Děláš si srandu?“ Protočila jsem oči a ušklíbla se. Ten pohyb nebolel. Trvalo mi pár hodin, než jsem věděla, co můžu a co ne. Jacob – ten hrdina ze sýrového hradu – se od té doby neukázal. Možná žil v přesvědčení, že stále netuším, kde je Edwardovi Cullenovi konec. Natáhla jsem zdravou ruku a rty se mi zkřivily do bolestné grimasy, když jsem uviděla jizvy od provazu na zápěstí. Mé věčné náramky, které mi to celé budou navěky připomínat. Poslechla mě a podala mi jak papír, tak pero.

„Bello, ale neříkej, že jsem ti to dala, ano? Doktor by mě zabil a Jacob s Renée už tuplem.“

„Když to řádně dopravíš na poštu a postaráš se, aby se to dostalo do správných rukou, tak ani neceknu.“

„Proč to zní jako výhružka?“ zasmála se a posadila se na kraj postele. Jen jsem se usmála a spokojeně sevřela pero v ruce.

„Napsal mi, že mě miluje, Ang,“ přiznala jsem hrdě a užívala si kamarádky překvapení.

„Proč tedy odjel?“

„Musel,“ vyhrkla jsem protivně. „Měl povinnosti, ale určitě se vrátí.“

„Myslíš?“

„Napíšu mu to a on přijede.“

„A ty máš adresu?“

„Samozřejmě. I ty ji máš, pamatuješ? Jen to pošlu na sídlo Volterrské pobočky.“

„Holka, ty se ve světě neztratíš,“ hýkla Angela a překřížila ruce v klíně. Chvíli jen tak bloumala pohledem po pokoji a já ji sledovala. S perem v ruce mě má odvaha a přesvědčení, že dělám správnou věc, nějak opustily. Přijde mu ten dopis? Odepíše, nebo přijede?

„Ťuk, ťuk…“ Zvedla jsem oči ke dveřím, ve kterých se objevila Jacobova hlava. Zubil se, ale nemohla jsem si nevšimnout, že je nastartovaný k případnému útěku. Angela se na mě lehce překvapeně podívala a čekala. Za tu chvíli se stala jakýmsi mým hlídačem a strážcem mého klidu.

„Zmiz, příšero,“ zavrčela jsem. Jacob vypadal v tu chvíli, že si kousl do citronu.

„Máš vztek?“ vyzvídal.

„Mám ho vyhodit?“ zajímala se Angela.

„Ne, já ho vyhodím sama. Jdi pryč, podrazáku.“

„Nepodrazil jsem tě!“ bránil se a konečně vlezl do dveří celý.

„Ne? A co ten úprk? Neodpověděl jsi mi na otázku, a pak ses tu dva dny neukázal. To kamarád nedělá.“

„Nejlepší kamarád,“ opravil mě automaticky, načež zabodl oči do podlahy, spojil ruce za zády a špičkou pravé nohy začal do lina malovat neviditelná kolečka.

„Dojdu si pro horkou čokoládu, dáš si taky, Bello?“ špitla nervózně Angela a zvedla se z postele.

„Nedám, děkuju.“

„Ten automat je jen v přízemí, že?“

„Jacob ti ho ukáže, stejně odchází,“ sykla jsem.

„Bells!“ fňukal Jake.

„Já to najdu, to je v pohodě,“ kuňkla Angela a zdrhla. Dostala se tak na můj seznam EX. Jacob za ní zavřel a pomalu přešel k mé posteli.

„Co to děláš?“ zavrčel, když si konečně všiml pera v mé ruce.

„Trénuju.“

„Doktor říkal, že bys tu ruku měla šetřit. Chceš psát? Napíšu to, jen mi budeš diktovat,“ nabídl se a než jsem mohla protestovat, ukradl mi papír i pero.

„Fajn, takže: Milý Edwarde…“ Jacob zbrunátněl a pero v jeho ruce protestně zakřupalo.

„Cože?“ hlesl.

„Milý Edwarde,“ zopakovala jsem mu.

„Ty jdeš psát tomu… Jako vážně?!“ vrčel.

„Tomu – komu, Jacobe? Dopověz mi to. Tomu – komu?“ Byla jsem vyburcovaná a dost odpočatá, abych se mohla pět minut intenzivně hádat.

„Tomu – tamtomu.“

„Jo, chci psát tomu – tamtomu – Edwardovi.“

„Proč?“

„Zachránil mi život, jestli ti to uniklo. Díky němu tu jsem.“

„Jo, tak to je trefný,“ odfrkl si. Zamračila jsem se. Automaticky se mi vybavila Jamesova slova o Quileutech a o tom, co jsou.

„Nemáš rád… Cullenovy?“ zeptala jsem se. Jacob přestal dělat rty kapra a zamrzl s našpulenými rty.

„Ne,“ přiznal.

„Protože jsou jiní?“ Ještě před hodinou bych byla přesvědčená, že Indián rozhodně nemůže zblednout. V tu dobu bych se o to klidně vsadila, ale teď jsem si byla jistá, že bych prohrála.

„Jiní?“

„Jiní,“ zopakovala jsem. „Víš, jak moc jiní.“

„Myslíš?“

„A ty jsi taky jiný, že?“ střílela jsem naslepo.

„Rozmyslel jsem si tu čokoládu. Napiš si ten dopis,“ odpověděl a vstal.

„Jacobe, nemůžeš se tomu rozhovoru vyhýbat věčně. Jednou budu moct chodit a neutečeš tak lehce.“

„Jenže v tu dobu už budu vědět, co ti odpovědět. Ani nevíš, jak rád bych ti to řekl, ale jsem vázaný.“

„Jak?“

„Asi tak, jako ty teď. Nemůžeš s tím nic udělat. Přijdu večer, Bells. Jen tě prosím, abys ho netahala zpět. Je dobře, že tu není. Nikomu nechybí.“

„Mně ano,“ obořila jsem se na něj a setkala se s jeho hořko-čokoládovým pohledem.

 

***

Doslova jsem strhal obálku z kusu bělostného papíru a svalil se na břicho do zelené trávy. Alice mi skákala kolem hlavy.

„Zmiz, skřítku,“ štěkl jsem se smíchem.

„No tak! Chci vědět, co píše!“

„Kdo?“

„Bella přece!“

„Zmiz,“ zopakoval jsem a preventivně jí ukázal směr. Nafoukla své malé tváře a dala si záležet, aby každý její krok vydal za jedno stádo slonů.

Drahý pane Cullene,

Váš dopis mě zastihl nepřipravenou a rozhodně bych v tu chvíli uvítala rychlejší smrt, než pomalé zabíjení písmenko po písmenku. Vědět, že až se probudím, tady nebudete, neudělala bych to. Zůstala bych spát jako Šípková Růženka a čekala na polibek Krásného prince… Ostatně… Stále čekám. Kdyby se vám náhodou poštěstilo, že jej potkáte, pošlete mi ho sem. Až mu vynadám, odjedeme spolu na zámek mých rodičů, kde budeme bla, bla, bla…

Edwarde, proč jsi mě tu nechal? Proč jsi mi nedal jediné vysvětlení a odjel? Co se stalo? Zůstal mi jen tvůj dopis a vizitka v peněžence. Mám hrozný strach, že mi tvůj obraz v mysli jednou zmizí a já zůstanu sama. Vím to. Vím, že ty víš. Oba víme. Oni vědí, že víme, a ti druzí nevědí. Víš? S neskutečnou lítostí a láskou, Bella.

Neuvědomil jsem si, že jsem stále pozorován z povzdálí Alicí a zařval jsem. Zabořil jsem hlavu do trávy a kopal nohama. Nedokázal jsem ze sebe dostat ty emoce. Byla u mě ve vteřině a brala mou tvář do dlaní.

„Počkej? Uka? Hmm…“ zamumlala a sledovala moje oči. „Zesvětlaly, povytažené koutky úst jsou jasnou známkou zlepšení zdravotního stavu a mimické vrásky – viditelné jen upířím zrakem – jsou taky smějící se. Hurá! Jsi zdráv!“ zavolala dramaticky. „Tak co nám píše?“

„Nám nic. Ale mně ano. Jedu do města, jdeš taky?“ vyhrkl jsem dřív, než jsem se stihl zarazit. Vzít Alici do města byla hloupost, ale už jsem to nemohl vzít zpět. Tak nějak jsem ani nechtěl, protože jsem byl šťastný, že mi Bella odepsala a zoufale osamocený, protože byla přes celý Atlantik. Potřeboval jsem si koupit hrozně moc dopisních papírů!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

1 2   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!