03.05.2011 [18:45], MisaBells, ze série Inkognito, komentováno 20×, zobrazeno 3418×

8. KAPITOLA - EDWARD

Strašně moc si chci zakrýt hlavu rukama, ale nejde to. Jsem pevně přivázaná a ani opětovné smýkání s mou židlí mi zápěstí neuvolní. Mimo to mám kolem rukou omotaný jeho svršek. Nezbývá mi nic než čekat. Třást se, tisknout víčka k sobě a zatínat zuby. Už nekřičím. Hlas mi uvízl v hrdle a jen mi po tváři tečou slzy, přitahovány gravitační silou Země k podlaze.

„Víš ty co?!“ zařve najednou. Vím, že mluví na mě, ale neodvažuji se cokoliv říct. Čekám. „Neměl jsem to nechat zajít tak daleko. Neměl! Měl jsem tě prostě zabít jako otravný hmyz a bylo by to. Prostě tě jenom rozdrtit jako komára, co mi pije krev! Na co jsem si hrál? Jsi nicka. Ne – jsi míň než nicka a on je ještě horší! Bastard! Deformovaná napodobenina toho, co jsme! Ostuda druhu!“ Očividně mu jsem ukradená. Svoje nadávky už nemíří na mě, ale nepřestává je vykřikovat do čtyř holých stěn. Zvykám si na jeho hlasitost a začínám se zklidňovat. Přejde to. Za chvíli se uklidní a bude to. Co jsem řekla, že takhle vyvádí?

„Vstávej!“ štěká a jeho prsty se mi zatínají do nadloktí, na které jsem předtím upadla. Zvedá mě jako papír i s židlí. Neubráním se vyjeknutí. V naraženém rameni mi tepe. „Drž zobák! Přestaň pořád jen fňukat! Smiř se s tím, krucinál! Kdy ti to dojde?!“ S tím mě odhazuje. Doslova. Letím vzduchem a narážím do tvrdé zdi. Nejsem schopná ani křičet, jen třeštím oči a otvírám pusu v naději, že se budu moct nadechnout. Židle se pode mnou hroutí a já dopadám do dřevěných třísek.

„Vstaň!“ opakuje. Jsem jako hadrová panenka. „O, pardon! Ty nemůžeš, že? Máš svázané ruce, miláčku, chudinko…“ Převrací mě na břicho a…

„Au!“ Můj hlas jako kdyby mi nepatřil. Řev raněného lva by byl trefnější. Strhává mi ze zápěstí své tričko a s ním i zaschlou krev z ran. Kůže se mi nestihla ani napnout, jak zabral. Přesto zůstávám přivázána provazem. Píská mi v uších a modlím se, abych co nejdřív ztratila vědomí. Hadrová panenka.

„Drž. Hubu. Isabello!“ Poprvé mi říká jménem. Poprvé za posledních pekelných několik hodin.

„Nech mě jít, prosím. Nikomu o tobě neřeknu, nech mě. Prosím,“ škemrám jako největší zbabělec. Pryč je odvaha. Na co je, když stejně vím, že nevyhraju? Ne s ním.

„Jít? Jít?! Jít! Tak ona chce jít! Posrala ses?! Copak jsi mě vážně neposlouchala?! Tak já ti něco povím! Jsou to upíři, zlato... všichni... ten tvůj zbožňovaný Edward, Emmett, Rose i Alice s Jasperem, i ti jejich rodiče!“
„Co?“ šeptám z posledních sil. Mysl si se mnou hraje.
„Jo, tos´ netušila, co, ty slepice pitomá? Dokážeš jen kvokat láskou a slepá jsi jak patrona!“
„A proč?“ Absolutně iracionální otázka. Nesouvislá a stále mimo. Nedokážu se soustředit na jeho slova. Musel mi něco píchnout, to není možné. Upíři neexistují. Na co bych jim byla?
„Protože jsou to zrůdy! Nejdou po lidech, pijí jen ze zvířat, jsou úchylní! Prý lidumilové! Pche! Lidumilové, kteří v rámci své zvrhlosti kvůli takovému póvlu, jako jsi ty, zlikvidují vlastní druh!“ Vlastní druh? Chci umřít, už chci umřít, anebo se probudit z téhle noční můry.

„Jenže já... miláčku, já zvířata rád nemám... zato mám vztek a chci se pomstít. Za moji... za Viktorii, která nechtěla nic, než na co měla právo... jen tebe, obyčejný článek potravního řetězce, jen tebe... voníš, miláčku, tuze nám voníš, i teď, když páchneš strachy, se mi sbíhají sliny... A navíc to Edwarda, toho vraha, dokonale zničí. Vzal mi moji ženu... já ho připravím o tu jeho!“

O tu jeho? Slova mi přestávají dávat smysl. Myslím na jedinou věc. Na tmu. Ne tu, která tu teď vládne, protože rozbil jediné světlo, ale na takovou tu věčnou. Nikdy jsem nevěřila, že existuje posmrtný život, ale pokud ano – nechci ho. Ne po tomhle. Co když je to tam stejné? Nechci!

„On mě nechce,“ říkám.

„Teď už to je jedno! Chcípneš. Zabiju tě stejně, jako on zabil Victorii! Rozervu tě zaživa na kusy, a dokud budeš ještě žít, spálím tě!“

„Posluž si.“ Bože můj, to fakt říkám já? Je to můj hlas, tak ano. Říkám to.

„Cítíš tu vůni krve, miláčku?! Takhle smrdí smíšená se strachem a definitivním koncem! Nadechni se jí pořádně!“ Vrtím hlavou. Nechci ji dýchat. Jenže on to jako odpověď nebere. Zacpává mi nos a pusu. Dusí mě. Jsem svázaná a jediné, co mohu, je zmítat se ze strany na stranu. Má sílu. Větší, protože je… Bože můj, vždyť já to ani nedokážu říct. Před očima mám mžitky, pud sebezáchovy pracuje. Vytrhávám se mu – možná mě pouští, to nevím – a nadechuji se. Tělem mi projíždí slaná vůně a na jazyku se mi usazuje pocit, jako kdybych olízla měděnou tyč. Dávím se a žaludek reaguje. Obrací se. V křeči ze sebe dostávám žaludeční šťávy a krev, která mi natekla do krku. Proč jsem se nepozvracela dřív, netuším. Vodová kaluž je přímo u mé hlavy. Snažím se nechat obličej nad zemí, ale nemám sílu. Uvolňuji svaly a bortím se přímo do zvratků.

„To je pohled…“ vysmívá se mi. „Teď by si o tebe neopřel ani kolo, miláčku.“ Znovu mě zvedá a nastavuje mé skoro bezvládné tělo proti sobě. Nevidím mu do tváře a ani nechci. „Jsi odporná,“ šeptá a já cítím, jak opět letím vzduchem.

„Vstávej! Dělej, už nesedíš na židli, tak se do háje zvedni!“ Zkouším to v naději, že mi to prodlouží život. Možná mu chci dokázat, že nejsem takový slaboch. Je u mě během dvou sekund, ani se nestihnu pořádně narovnat.

„Slíbil jsem ti, že dokud budeš mluvit, nezabiju tě. Tak mluv. Řekni mi, co bylo potom? Když se ukázal u dveří? Co bylo pak? Hm? Mluv, do háje! Dělej, nebo tě zabiju!“ křičí mi do obličeje. Hlava se mi vyvrací dozadu, a ani když napínám všechny svaly, nedokážu ji přimět, aby se zvedla. Jsem slabá. Jsem slaboch! Uvědomuji si, že letím. Znovu. Slyším ohlušující ránu a řev, ale dopadám do rohu až poté. Někdo se nade mnou smiloval, protože konečně ztrácím vědomí. Už je po všem. Všechno mě přestává bolet a já se spokojeně usmívám.

„Bello!“ Edward? Jeho hlas je vyděšený, což mi kazí cestu do záhrobí. Ještě nemůžu odejít.

Pokud je pravda, že se člověku před smrtí promítne celý život, znamená to, že jsem začala žít až s příchodem Edwarda Anthonyho Cullena. Vidím jeho obličej v synchronizovaných záběrech. Všechny jeho výrazy tváře, úsměvy, mračení, posměšky… Cítím tu omamnou vůni letního slunce a šeříků, uvědomuji si dotek jeho ledové kůže. Vyprovází mě na cestě odtud. Na cestě do lepších míst, kde neexistuje žádný James ani Victorie. Nejsou tam upíři a ani jiné bytosti pijící krev. Všichni jsou vegetariáni a jedna bytost chová v úctě tu druhou. Dokonalý ráj. S ním. Protože on nemůže být taková zrůda, jak říkal James. Moje tělo už necítí bolest. Co víc jsem si mohla přát než Edwardův doprovod?

***

Když na mě před dvěma dny Alice vyděšeně křičela, že je Bella v nebezpečí, myslel jsem, že umírám. Byl jsem ochotný ji nechat jít, pokud si vybrala riskantní život s mladým vlkodlakem, ale rozhodně jsem nehodlal připustit, že by se jí něco stalo. Viděl jsem to, co se objevilo Alici ve vizi, ale ani ona a ani já jsme nebyli schopní najít to místo. Všude byla tma. Rozostřená tma a Bella psychicky zhroucená, na pokraji sil.

„James,“ zavrčel jsem a díval se sestře do očí.

„Já nevím, Edwarde. Objevilo se to. Nevím, kde to je.“

„Podívej se po něm.“

„Je tam tma.“

„Upíři vidí i v noci, Alice!“ Docházela mi trpělivost. S Bellou to šlo z kopce, nedokázal jsem to odhadovat na dny, ani na hodiny. Mohlo jít o minuty.

„Asi…“ odmlčela se nejistě a několikrát přejela pohledem obývací pokoj, kde jsme stáli. Asi má zavřené oči, nebo už nevím… domyslela v duchu. I já zavřel oči. Vzteklý, že ani po sto letech nedokážu udělat víc, než čekat a hledat. Na co mi byla Alicina schopnost? Na co jsem byl já? Ještě nikdy jsem si nepřipadal tak zbytečný. Jen občas jí v mysli probleskl obraz zbídačené Belly. Rvalo mi to už takhle mrtvé srdce. Chtělo se mi řvát vzteky.

„Jazzi!“ zakřičela Alice a nepatrně ode mě couvla. Děsil jsem ji, protože jsem si sám nebyl jistý, čeho jsem schopný. Chtěl jsem něco udělat. Reagovat. Hledat ji, ale věděl jsem, že dokud nebudu vědět víc, můžu jen pobíhat od domu k domu a pomalu zešílet. A já byl v tuhle chvíli odhodlaný, že to udělám. Snad proto volala Jaspera, a jakmile se objevil, polil mě absolutní klid. Napadlo mě, že bych se mohl bránit, ale nechtělo se mi. Bylo mi jedno, jestli mi je fajn nebo ne. Tohle bylo snad dokonce lepší.

„Edwarde, jak ti je?“ zajímala se Alice a mračila se. „Jaspere, možná bys… Jen trošku ubrat, co?“ Vyčistila se mi hlava. Byl jsem schopný mluvit, myslet a nešílet.

„V pohodě?“ Jasper na mě nevěřícně hleděl, dokud jsem mu nekývl. „Sorry, trochu mi to ujelo.“

„V pořádku, děkuju.“

„Edwarde, je to místo, kde není okno, ale rozhodně tam někde poblíž je přívod elektřiny,“ začala Alice.

„Super, to vylučuje – kolik? Nula domů? – nula domů ve Forks, protože všechny mají sklepy, což bys jako realitní agentka měla vědět,“ syčel jsem. Jasper trochu přidal na klidu a já se svalil do křesla. S absolutním nezájmem jsem si podepřel hlavu a změřil si ho pohledem. „Hele, jestli mě nevrátíš do původního stavu, tak toho moc nevyřešíme.“

„Neovládáš se,“ připomněl mi.

„Neříkej. Ty by ses ovládal, kdyby nějaký maniak unesl Alici a ty nevěděl, kde je?“

„Já mám vojenský výcvik, Edwarde. Dokážu zachovat chladnou hlavu.“ Zavrčel jsem na něj. Tohle jsem teď fakt potřeboval slyšet.

„Co kdybys ho tedy využil na něco jiného, než na moje otupování?“

„Nechci, abys ublížil Alici,“ vytkl mi.

„Jaspere…“ začal jsem a chystal se mu vysvětlit, že bych na tu malou pomatenou upírku nikdy ruku nevztáhl, když Alice vyděšeně vyjekla a její pohled značil jediné.

Spatřil jsem Bellu. Ležela na zemi, zkroucená, špinavá od hlíny a mokrá od slz. Její tvář byla prokrvenější než zbytek těla. Praštil ji! Zatmělo se mi vzteky před očima. „Přestaň mě krotit, Jaspere, jen to v sobě dusím a pak to bude horší,“ syčel jsem bez náznaku zloby, jelikož jsem jí v té chvíli nebyl schopen díky jeho daru.

„Má pravdu, Jaspere. Pusť ho,“ prosila Alice. Jazz si tím však nebyl tak jistý, jako já nebo ona. Držel mě ve své moci dál. „Prosím,“ dodala a moje tělo ztěžklo. Ani jsem si neuvědomil, jak moc mě držel nad vodou. Sesunul jsem se na všechny čtyři a zíral do země.

„Edwarde, jsi v pořádku?“ vyjekla Alice a vrhla se ke mně na zem. „Najdeme ji, neboj se. Najdeme ji,“ slibovala a já si neuvěřitelně moc přál – ne, byl jsem si jistý, protože jinak bych mohl rovnou žádat o vlastní smrt, že přežije. Moje Bella přežije a já jí konečně povím, jak bezhlavě a šíleně ji miluji. Nenechám ji odejít. Nikdy. Navždy si ji nechám u sebe. Neopustím ji a rozhodně nedovolím, aby zůstala s Jacobem Blackem, ale první, co udělám, až je najdu, bude, že Jamese vykastruju a rozčtvrtím příborovým nožem. Bude prosit o smrt, než s ním skončím. Za to všechno, co jí dělá. Za každou ranku na Bellině dokonalé kůži mu do té jeho odporně bledé vyřežu kříž. Za každičkou.

Nejspíš jsem se tím nabudil, protože moje nohy zesílily. Dokázal jsem se na ně postavit a zvednout bradu. Dokud tu jsem, budou umírat jen ti, kdo mají – James  v první řadě.

***

Edwardovu tvář střídá jedna z posledních vzpomínek. Vidím, jak mi na stole vibruje mobilní telefon. Má vypnuté zvonění, protože Charlie spí. Je něco kolem desáté večer a táta je unavený z dlouhé práce. V lesích řádí medvěd. Lovili jej celý den, ale nepovedlo se jim ho chytit.

Zvedám sluchátko a spíš než mluvím, tak šeptám.

„Haló?“

„Bello?“ ozývá se v telefonu zmatený hlas Edwarda Cullena.

„Ano?“

„Tady Edward.“

„Já vím,“ šeptám a začínám se přitrouble zubit.

„Vážně?“

„Děje se něco?“ zajímám se, protože takhle pozdě nikdy nevolá.

„Tak trochu… Já… Je mi to hloupé, ale…“

„Co se děje?“

„Potřebuji vás. Musím s vámi mluvit, ale nejspíš není vhodné u vás v tuhle hodinu zvonit.“

„To rozhodně není,“ ujišťuji ho a plánuji, že si nafackuji hned potom, jak zavěsím.

„Napadlo mě, že bychom se mohli sejít jinde. Jsem ještě v kanceláři a…“

„Zítra v práci?“ navrhuji a přistihuji se, že si z něj střílím. Byla bych ochotná vyběhnout v tuhle hodinu do ulic, kdyby řekl.

„Nevydržím to.“

„Co nevydržíte?“

„Do zítra, já…“

„Jste nervózní?“ vyzvídám.

„Ani nevíte, jak moc.“

„Divné.“

„Myslíte?“

„Edward Cullen nebývá nervózní.“

„Edward Cullen je zvláštní. Určitě počká do rána. Jděte si lehnout, přeju krásné sny, Bello.“

„Za deset minut budu v kanceláři, pane Cullene,“ vyhrknu, ale telefon je už hluchý. Smutně se otáčím na bagetu na stole a beru si klíčky z věšáčku u dveří. Říkal, že je ještě v práci. Překvapím ho tam a možná se dočkám happyendu jako ve filmech.

***

Vyrazil jsem z domu, nedbaje Alicinin proseb.

„Edwarde, takhle nemůžeš jít! Poslouchej mě, přeci fakt nechceš prohledávat sklep od sklepa?“

„Chci, pokud to bude nutné.“

„A co když není ve Forks?“ vyjela na mě. Prudce se otáčím a Alice o několik kroků odskočí. „Fajn, dejme tomu, že tu je. Kde chceš začít?“

„Od konce města.“

„Brácha, já vím, že nejsem odborník, ale nemohla by být jinde než ve sklepě?“ Emmett mě překvapil. Seděl na místě spolujezdce a ruce měl zkřížené na prsou. Nikdo mě nepřekvapuje, kromě Belly, které nevidím do hlavy. „Co?“ divil se, protože si můj nevěřícný pohled vyložil jinak.

„Kde?“ hlesl jsem.

„Hele, takových místností bez oken jsou mraky. Alice by ti mohla vyprávět.“

„No jasně! Na kopci v tom opuštěném blázinci!“ zvolal Jasper.

„Za á jsem nebyla v blázinci, ale v nemocnici pro nefyzicky nemocné, a za bé v té vidině rozhodně nebyly polstrované zdi!“ sykla Alice. Nebyl čas jí vymlouvat její slova.

„Se zdmi má pravdu,“ uznal jsem.

„Ve vidině byly zdi spíš z kamene.“

„Řekl bych, že ani kámen to nebyl. Železo?“

„V jednu chvíli se to lesklo, to je pravda. Jeho hlas se rozléhal, ale to by dělal i kámen.“

„Co nějaký kumbál ve škole?“ navrhl Emmett. Vysloužil si jen nevěřícný pohled nás ostatních.

„Alice, zůstaň prosím doma, a až přijede Carlisle, řekni mu to. Jaspere, vezmi prosím Emmetta a zkuste zjistit, jestli Quileuti něco nevědí.“

„Ani omylem,“ zahřměli všichni tři. „Já jdu taky!“

„Ne, nejdete.“

„Víc očí víc vidí,“ sykla Alice.

„Alice má pravdu, Edwarde. Teď není čas si hrát na hrdinu. Jdeme taky,“ přitakal Jasper a otevřel gentlemansky Alici dveře na zadní sedačku.

Den se změnil v noc, zatímco jsme skončili u kanceláře. Byl jsem na pokraji silného emočního kolapsu, ale nevzdával se. Alice měla každou chvíli vizi, která mi dávala sílu, abych přidal. Musel jsem ji najít, do háje! Proč ta stopa tady…

Jediný pohled do Aliciných očí mi stačilo, abych se utvrdil ve své domněnce. Rval jsem si vlasy, že mě to nenapadlo hned. Pod svícnem je největší tma! Trezor C&H reality! Odříznutý od světa, pod zemí a na konci dlouhého tunelu. Prázdný, protože C&H reality ve skutečnosti moc smluv neuzavřelo a vše, co přece jen ano, odesílalo do existujících poboček. Tam se prostě nechodilo!

***

Mám pocit deja vu, protože mě všechno začíná bolet. Znovu. Jako kdybych si každičký Jamesův úder prožívala znovu. Ne, to ne, není to tak silné, ale rozhodně to není poklidná brána nebe. A smrdí to tu! Dezinfekce a nemoc. Cítím to. Zkusmo pootevírám oči a mžourám do šera. Vidím obrys postavy a matně si uvědomuji, že ležím v posteli. Přikrytá, čistá a cosi mi překáží v nose. Pokouším se prohlédnout skrz mlhu. Vidím mužská ramena a moje podvědomí mě upozorňuje, že onen pán mě drží za ruku a hladí mě na jejím hřbetě. Má krátké vlasy a nejspíš si všímá, že se budím, protože jeho shrbená záda se narovnávají a jeho stisk sílí.

„Edwarde?“ šeptám v naději, že je to on.

„Ne, Bells… Uklidni se, ano? To jsem já, Jacob. Vítám tě tu, Bells. Bože, málem jsem se začal modlit,“ šeptá a v jeho hlase je úleva. Můj Jacob. Můj bráška u mě sedí. Hlídá mě. Měla bych mít radost, tak proč mě v nose štípe slaná voda a valí se mi z očí?

„Neplakej, princezno. Bolí tě něco? Vydrž, zavolám sestřičku…“ Snažím se zavrtět hlavou, ale ta věc v nose je nepoddajná. Otřásám se odporem. „Vydrž, vyndají ti to, ale nech to, jo?“ Naklání se mi za hlavu a já slyším tiché cvaknutí. V jediném okamžiku je v pokoji plno. Baculatá sestra s nevyvedeným make-upem a vysoký hubený doktor. Rozhodně ne tak krásný, jako Carlisle Cullen. Jacob stojí stranou a pozorně to sleduje. Já sleduji jeho. Je možné, že se mi to zdálo?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

20)  Twilly (23.05.2011 14:41)

ááááááááááááááááááááááááááá.... proč já mám u tebe vždycinky tak super truper inteligentní komentáře? a jo, protože jsi dobrá? JO!

19)  bb119 (16.05.2011 15:51)

konečně je z toho pekla venku, hurá, ale kde je Edward? teda nic proti Jacobovi, ale já chci Edwarda (a Bella evidentně taky)

18)  Fanny (04.05.2011 12:44)

Tak těď už nevím... Ale hurá , že ji našli!!! Aspoˇ, že vypadá v pořádku!!!

16)  Silvaren (04.05.2011 11:37)

Naprosto úžasná kapitola! To byla lepší jízda než na horské dráze! Úžasně jsi to vygradovala, střídala roviny a konečně dorazil Edward! Prostě úúúúúžasnýýýýý!!!

15)  Janeba (04.05.2011 09:16)

Mišutko, došly písmenka!!! Všimla sis??! V tom nejlepším to utneš! A nebo honem přidej další!!! Skvělá povídka, Jak neohrabaná Bella ke štěstí přišla!!!
Děkuji!!!

13)  krista81 (04.05.2011 00:15)

Páni, takový šoky ale je zachráněná
Ovšem kam zmizel Edward? .

Doufám, že James skončil

Ale vážně, kde je Edward? Doufám, že se nedrží zpátky pro "Bellino dobro" ......

Nedočkavě vyhlížím další kapitolku - určitě se dozvíme něco víc

12)  semiska (03.05.2011 22:28)

Každá kapitolka mě mrazí čím dál tím víc... Snad pomoc přijde brzy... Držím palce...

10)  Kristiana (03.05.2011 21:33)

Bella je konečně v bezpečí, daleko od Jamese, ale proč u ní sedí nesprávný chlap?
Kam se zdejchnul Edward? Doufám, že stojí s kytkou růží za dveřmi, protože jestli se odstěhoval...
Krásná kapitolka

9)  milica (03.05.2011 21:05)

Uff, tak konečně je zachráněná
Ale proč u ní je Jacob a ne Edward?? No snad se dozvíme víc příště
Krásná kapitolka, už se těším na další

7)  Rosalie7 (03.05.2011 20:36)

Zlato, v noci na dnešek jsem měla noční můru. Opravdu mi to nepomáhá - a přesto to musím číst! Bože, ale pochop to - je to tak chytlavý a on ji teď našel, vsvobodil ji a všechno bude v pohodě. Bude to v pohodě, vid?
Oh, Mibell, řekni něco... Já už to nevydržím. Jestli si ted bude Bella myslet, že ta upíří část byla jen výplodem fantazie, byla by fakt natroublá, ale... To zatracený ale. Bylo by to pro ni lepší. Vždyt byla unesená upírem. Jak by ted mohla chtít s jedním chodit???
Jsem moc zvědavá, jak se to vyvine...

6)  Michangela (03.05.2011 20:36)

5)  Kaca (03.05.2011 20:03)

UUU! Tak ty mi normálně vykrádáš noční můry! Nikdy bych si nepořídila trezor, prtože bych se bála, že mě tam někdo zavře a hele - James tam zavřel Bells! já bych se po**ala strachy. Páni! Uf, takže jako né jen pikola, ale trezor... za chvíli příjde určitě rakev, piraně a rodinný příbuzný, který se zblázdní a bude z něj druhý Jack Rozparovač. Nicméně! Tehnle Jack Black se mi hooodně líbil. Takový plyšák! Ale vážně Kdyby to nebyla Bella, tak bych prosazovala, ať s ním zůstane. Si nemůžu pomoct, ale on je jako snědý princ, který "přijede" na vlkovi
Tohle bylo husté! Takže sen to určitě nebyl a jestli jo, podezírala bych Renesme, která tam určitě vůbec, ale vůbec není... A nebo je a udělali Belle apríla
Počítám s tím, že Eda se tam příště objeví, akorát že on je tohový truhlík, tak že by byl schopný přes všechny ty sliby jí tam zase nechat. No doufám že jí volnou teda nenechá a že Jacob neskončí s tou Bellou.
Ps - Amazing!!!

3)  eMuska (03.05.2011 19:06)

Dokelu, no to ma podrž! Opováž sa si snívať! To bol fakt! Edward Bellu zachrnánil a teraz je len niekde preč! Však? prosíím? Ach jo, vieš, jak ma striaslo, keď Edward povedal, že Bellu miluje?

2)  Jula (03.05.2011 18:59)

Doufám, že to James pořádně odskákal
Z toho konce jsem trochu zmatená, co se tedy stalo?

1)  HMR (03.05.2011 18:59)

Zdálo? Tak hrozné sny snad nikdo nemá?
Jinak, skvělá práce

1