13.05.2011 [10:00], MisaBells, ze série Inkognito, komentováno 18×, zobrazeno 3146×

13. KAPITOLA - BUDE TO V POŘÁDKU

 

 

Magická třináctka je i v Inkognitu. To se nám to dnes pěkně hromadí... Snad to všichni přežijeme.

Dík za to, že byla v tuhle chvíli jen člověkem. Usnula, vyčerpána sama sebou. Ležel jsem na konci postele a sledoval její mělké nádechy. Jacob seděl u druhého konce postele a dělal to samé. Nespouštěl jsem z ní oči. Možná z obavy, že se probudí a bude pokračovat tam, kde před třemi hodinami skončila. Neustále se třásla, mluvila ze spaní, trhala sebou. S každým jejím pohybem pohnul jsem se i já a On.

Kdybych věděl, co s ní ta zpráva o upírce udělá… spekuloval v duchu Jacob. Pomalu jsem zvedl hlavu z polštáře a nechápavě se na něj podíval. Vyměnil si se mnou udivený pohled, načež se zamračil. Nemohl jsem to tušit, ne?!

„Nebylo to kvůli Jane,“ zašeptal jsem monotónně.

V jeho hlavě se poté vyrojila jedna vzpomínka, která tam probleskla i při Bellině záchvatu, jenže já tomu nevěnoval pozornost. Bella v nemocnici a úplně stejná reakce. „Muselo to být kvůli něčemu jinému.“

A čemu jako? Nic jiného ji nemohlo takhle vyděsit.

„Něco v tom, co jsi řekl.“

„A proč myslíš, že to nebylo kvůli Jane?“ zavrčel a Bella se zavrtěla v polštářích.

„Protože to nebylo poprvé, ne?“

„Bylo to potřetí, ale proč? Udělal bych cokoliv, abych tomu do příště zabránil.“

„Tak se od ní drž dál,“ navrhl jsem. Jacob se jen posměšně ušklíbl a navrtěl hlavou.

Víš moc dobře, že to nejde.

„Co když to takhle bude pořád?“ řekl už nahlas. „Co když bude mít ty záchvaty do konce života?“ Zatrnulo mi v zubech, jak jsem je k sobě pevně semknul. Věděl jsem, že i kdyby to mělo sílit a trvat déle, neopustím ji. Budu dělat první i poslední, abych jí ulevil.

„Co jsi jí řekl v té nemocnici, Jacobe?“ vyzvídal jsem.

„Je ti dobře? Co se děje, miláčku?“ zašeptal a sklopil hlavu. Díval jsem se na něj a vybavil si jeho slova před Belliným výbuchem: Víš, Edwardovi přijede nějaká upíří kamarádka, miláčku. A mám to.

„Miláček,“ vyhrkl jsem zděšeně a nevěřícně. Proč by reagovala takhle? Na miláčka? Jenže než jsem stihl rozebírat to víc, začala sebou Bella zmítat. Z koutku očí jí tekly slzy a rty se jí třásly. Zatínala zuby a vrývala prsty do matrace. Bylo to silnější a zuřivější. Dovolil jsem si na ni sáhnout, protože jinak jsme neměli šanci ji probudit.

„Bello… Lásko, vše je v pořádku…“ šeptal jsem hlasitěji, aby mě přes vlastní hlas dokázala slyšet.

„Bells, přestaň!“ okřikl ji v panice Jake. Bellino tělo ochablo a zůstala ležet. Nepřestala se chvět, ale ležela a mlčela. Probodl jsem toho vlkodlaka pohledem a nejraději bych mu urval hlavu.

„Přestaň?“ sykl jsem zděšeně. „Rozkaz?! Jsi normální?!“ Jake jen omluvně pokrčil rameny a couvnul dál od postele.

***

Slaměné lůžko a smrad těch ponožek s plísní mi dráždí nos. Neutekla jsem tomu. Jsem tu zase zpět, ale proč? Jak se to stalo? Vnímám jeho přítomnost. Chci mu vynadat a utéct, ale nejde to. Ležím, rameno a žebra mě bolí a on kolem mě korzuje jako pirátská loď. Najednou vstupuje do světla a v ruce svírá tu prokletou kameru. Slyším, jak na ní něco mačká a pobaveně si mě prohlíží. Přehrává mi to? Mlčí a jen mi podsouvá displej kamery, abych viděla. Slyším se, jak křičím. Vidím Jacoba s Edwardem. V černých oblecích, s pobaveným výrazem, jako má James. Dívají se na žulový kámen před sebou a vesele si šeptají.

„Co jsi jí řekl v té nemocnici, Jacobe?“ říká Edward a koutky úst mu cukají.

„Je ti dobře? Co se děje, miláčku?“ pitvoří se Jacob a oba se začínají smát.

„Miláček…“ opakuje Edward mezi nádechy v salvě smíchu. Brečím a zuřím. Nezachrání mě. To nad mým hrobem se smějí. Oni mě sem dostali! Oni a James. Zkouším vykopnout Jamesovi kameru, ale v displeji se ve stejnou chvíli pohne hlína u hrobu. Oba zamrznou a sledují to, než si vymění zděšený pohledy.

„Bello, lásko, vše je v pořádku…“ vyhrkuje Edward k hliněnému obdélníku.

„Bells, přestaň!“ zahřměl Jacob a mě dochází, že udělají cokoliv, abych se nevyhrabala. Nemůžu dýchat. Dusím se slzami i jejich slovy. James vypíná kameru a vykročí ke mně. Napínám se ve snaze mu utéct, ale sláma se mi motá mezi nohy a svazuje mě.

„Vyhrál jsem…“ vrčí mi do tváře a já zase křičím.

***

Málem jsme spadli z postele, když se Bella na matraci vztyčila a rozkřičela se jako nikdy předtím. Charlie dole v přízemí zareagoval a nám dvěma nezbylo nic, než vyskočit z okna a zmizet. Ještě než jsem dopadl na zem, dostal jsem nápad. Aniž bych se zastavil, vytočil jsem na telefonu číslo a čekal. Nezazvonilo to ani jednou. Zato dupání za mými zády bylo zcela zřejmé. Jacob mě nehodlal nechat samotného.

„Edwarde?“ ozval se hlas Alice.

„Ahoj, máš novinky?“ odpověděl jsem jí. Jacob za mnou zpomalil a přemýšlel, co to asi dělám.

„Je to zmatené. Mluvila jsem s Arem a ukázala mu svou vidinu…“

„A?“ pobídl jsem ji.

„A Jane nepřijde sama,“ vzdychla.

„On?“

„Jo. Chce ji vidět a zjistit, jaký má potenciál.“

„Alice,“ zavyl jsem zděšeně.

„Já vím, já vím, ale co jsem mohla dělat?“

Napadlo mě, že bych s Bellou mohl utéct. Odvést ji z Forks a počkat, než to všechno skončí… Než… Než odejde na to lepší místo.

„To nedělej. Najdou tě,“ vyhrkla Alice, která nejspíš mé rozhodnutí viděla. „Jsme na cestě. Arovi jsme se tak trochu vnutili…“

„Nenechám ho, aby na ni sáhl!“

„Jako kdybys měl na výběr, Edwarde…“ Jen jsem zavrčel do telefonu a zavěsil. Ano, bylo to neslušné, ale nechtěl jsem na ni křičet, vzhledem k tomu, jak se snažila.

„Novinky?“ sykl Jacob. Úplně jsem na něj zapomněl. Zastavil jsem a otočil se k němu, když ke mně ležérně doklusal.

„Přijede jich víc, Jacobe. Potřebuju do té doby dát Bellu dohromady, aby to zvládla.“

„Chceš ji přeměnit?!“ zařval tak silně, až se uprostřed lesa vzneslo hejno ptáků.

***

Charlie mě houpal v náruči, jako malé dítě. Oči jsem měla navrch hlavy a nezmohla se na sebemenší odpor.

„To bude dobrý, holčičko moje… My to zvládneme, uvidíš… Byl to jenom sen,“ mumlal první slova, co ho v tu chvíli napadla, a nepřestával se mnou kolébat. Dusila jsem se vůní jeho kolínské a otcovskou láskou, kterou mě svíral kolem ramen. Během té dlouhé chvíle jsem si uvědomila několik zásadních věcí.

První bylo to, že jsem byla v pokoji sama, když Charlie přišel. Kde byl Edward? A nebyl tu náhodou předtím i Jacob? Podívala jsem se směrem k oknu tak moc, jak mi to Charlieho sevření dovolilo. Okenice byly otevřené a se záclonou si hrál noční větřík.

Druhé mé zjištění mi vhánělo do tváře červeň. Styděla jsem se. Zase jsem se sesypala, přestože jsem si vážně dávala záležet, abych to udýchala. Proč jenom takhle reaguju? Nestihla jsem jim to ani vysvětlit, nebo se omluvit za ten křik. Nestihla jsem nic, jen neslušně usnout. Třeba kvůli tomu tu nebyli. Odešli, protože se urazili. Nedivila bych se jim. Měli na to právo. Nejdřív jsem jim oběma vynadala přímo do očí, a pak se chovala jak hysterka, což mě vedlo k mému třetímu a nejzásadnějšímu děsivému zjištění.

Byla jsem porouchaná a nejspíš neopravitelná. Ne, že bych se nechtěla spravit, ale asi to bylo nad mé síly. Popotáhla jsem nosem a vysloužila si tak zesílení tátova sevření a novou várku utěšujících slov.

„Jsem v pohodě, tati,“ zachraptěla jsem a pokusila se dostat z jeho objetí. Naštěstí povolil. Sledoval mě bedlivým pohledem a mlčel.

„Mám tu zůstat?“ zajímal se. Vytřeštila jsem oči.

„Jako tady?“ hlesla jsem.

„No, lehl bych si sem,“ dodal a ukázal na zem vedle postele. „Nevadí mi to.“

„Mně ano. Jsem vážně v pořádku, jdi spát, tati,“ prosila jsem. Kdyby tu zůstal, ztratila bych znovu šanci, že se Edward vrátí!

„Jsi si jistá?“

„Naprosto.“

„Bells, já… Víš, když už jsi takhle vzhůru a jsme sami… Nevzpomněla sis třeba na něco, co se ten večer stalo? Nechceš pomoc? Jakože nějakou odbornou, víš, co myslím, že?“

„Chceš na mě poštvat psychiatra?“ zděsila jsem se.

„Určitě by ti pomohl.“

„Jsem v pořádku, tati. Jen mám… Jsem měla zlý sen.“

„Tak jo, dobře. Jen mě to tak napadlo a paní Weberová říkala, že…“

„Jsem unavená,“ hlesla jsem v naději, že se zvedne a odejde. Vážně to bylo potupné, že mě chce posílat k psychiatrovi. Nic mi nebylo a on by toho taky moc nevyřešil. Co bych mu asi řekla? Že mě unesl pošahaný upír a další upír mě zachránil? Že se sypu, když mi kamarád vlko-člověk řekne miláčku? Vlkodlak, opravila jsem se v duchu a málem se začala hystericky smát. Můj nejlepší kamarád je několik let vlkodlakem a já o tom nevím. Proč? Měl tolik příležitostí, aby mi to řekl, ale… Vlastně bych na něj měla být dost silně naštvaná.

„Dobře, tak zkus spát. Musím ráno do práce, ale telefonní číslo znáš, takže kdyby něco…“

„Zavolám, neboj se.“

„Nelíbí se mi, že tu budeš sama.“

„Nebudu, tati. Přijde Edward.“

„Kdo? Jako tamten? Tvůj bývalý šéf?“ Až teď mi došlo, že můj drahý otec není do situace tak silně zatažen.

„Vadí to?“

„S boháči není radno si zahrávat. Nemyslím si, že by byl pro tebe to nejlepší,“ mumlal.

„Ještě mám nabídku od Mikea Newtona,“ řekla jsem a předstírala, že to jako druhou možnost zvažuju.

„Edward Cullen je fajn. Rád ho poznám,“ vyhrkl okamžitě. Rozesmála jsem se a táta na mě spiklenecky mrkl, než mi dal otcovský polibek na čelo a odešel spát.

„Mike Newton?“ Ozvalo se od okna nevěřícně. „Edward Cullen je fajn?“ Hlas rezonoval a já se dusila smíchy.

„Výraz fajn, je od Charlieho skoro povolení k sňatku, Edwarde,“ zašeptala jsem, aniž bych se zvedla z postele.

„Tak to bychom s tím měli něco udělat, ne?“ navrhl kousek ode mě.

„S čím?“

„S tím povolením. Určitě to má nějakou omezenou trvanlivost. Třeba to platí do chvíle, než zjistí, že jeho jediná dcera chodí s upírem.“

„Charlie je tolerantní a rozhodně není rasista,“ ujistila jsem Edwarda, který se tiše zasmál.

„Mám já to štěstí…“

„Omlouvám se,“ vypáčila jsem ze sebe dřív, než jsem si to mohla rozmyslet.

„Za co konkrétně?“

„Za ten záchvat. Já…“

„Chápu to. Je to v pořádku, Bello. Víš, když jsi spala, mluvili jsme o tom s Jacobem a došlo nám, co to u tebe způsobuje.“ Nemusel mi to říkat, sama jsem to věděla nejlíp, ale zajímalo mě, jestli se trefili. „Jak tě oslovoval James v tom trezoru?“ zašeptal. Ani to stupidní slovo nemusel vyslovit a já se napjala jak struna. „Klid, Bello. Je to v pořádku, koukej. Jsem tady u tebe. Jsme v bezpečí, ano?“ šeptal. Dívala jsem se mu do očí a nadechla se. „Pomalu. Nádech, výdech. Mysli na něco uklidňujícího, ano? Dívej se mi do očí a jen zpomal dech…“

Miliony malých stejných kvítečků. Každý se svou dávkou vůně, pylu, pestíků, tyčinek… Tolik barev, odstínů a výšek. Zelené listy… Slunce, které se opírá do širokých chomáčů kvítků. Letní slunce, Edwardovy oči. Zlaté oči. Nádech, výdech.

„Šeřík, slunce, ty…“ vydechla jsem.

„Pokaždé si na to vzpomeň. To tě ochrání. To slovo není nebezpečí, ano? To slovo za to nemůže. Ten, kdo ho řekl, už ti neublíží. Tvůj šeřík tě nedá…“ zasmál se tiše.

„Ty jsi můj šeřík. Voníš tak.“

„Je to zvláštní, sám sebe už po té době necítím. Ne tak jako ostatní.“

„Tak já tě budu čuchat a ty mě uklidňovat,“ navrhla jsem, ale Edward nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Taky tě chci čuchat…“ bránil se. Pak se zarazil a zamračil. Já naopak povytáhla překvapeně obočí a zrudla. „To znělo divně, že? Prosím, řekni mi, že jsi mi rozuměla a já se nepřeřekl…“

„No, vzhledem k tomu, že i přeřek by zněl divně, tak ne – nepřeřekl ses a já ti rozuměla.“

„Udělám si uzel na jazyku, abych příště dřív myslel, než mluvil,“ slíbil a já ho pohladila po tváři.

„Než si jej zauzluješ, mohl bys mi říct, jak to předtím myslel Jacob?“ prosila jsem.

„Dnes už ne, Bello. Měla bys spát. Pořád jsi po úrazu a potřebuješ hodně energie. Obzvlášť, pokud mám zítra přijít oficiálně, jako tvůj přítel. Ráno, ano?“

„Slibuješ?“

„Slibuju,“ zašeptal a lehl si vedle mě. Usnula jsem obklopená keři šeříku prozářených dvěma slunci.

***

Usmívala se ze spaní. Co víc si přát? Přesto přese všechno jsem měl uvnitř sebe černý stín. Za část mohl Jacob Black a jeho ječák, když na mě v lese hulákal tím svým nevybíravým slovníkem. Nemohl jsem mu vysvětlit, že v otázce Belliny přeměny jsem na jeho straně. Nikdy se to nestane. Bella bude mít normální lidský život. Jenže on mi to nevěřil. Mlel si pořád tu svou, načež velice efektně explodoval a po čtyřech zmizel někde v lese.

Vrátil jsem se k Bellinu oknu, ale uvnitř pokoje byl v tu chvíli Charlie a jeho herecký výkon ohledně Mikea Newtona. Neměl toho kluka rád o nic víc než já, a to jsem ho neznal. Překvapilo mě, že byl na mě Charlie zvědavý. Asi bych taky byl, kdyby se jednalo o moji dceru a jejího přítele. Vytěsnil jsem ty myšlenky z hlavy, jelikož jsem si plně uvědomoval, že to mě nikdy nepotká. Upíři nemůžou mít děti. Nikdy nebudu otcem, a pokud se mnou Bella zůstane, tak… Možná bych byl schopný, přenést se přes jiného otce, pokud by tím Bella získala to, co chce. Vše pro Bellu, no ne? Dokázal bych zapomenout? Dívat se na dítě cizího muže?

Zatnul jsem prsty v pěst a zhluboka se nadechl. Na co to tu sakra myslím? Teď bych měl vymýšlet, jak zařídit, aby se Bella dostala ze spárů Ara. Už zítra – pokud jsem dobře počítal. Zítra nebo pozítří. Co bude potom? Co se stane, když se Aro neovládne a vrhne se na ni? Nebo naopak já a zaútočím na Ara před Jane? A co ten jeho nový přítel? Přijde také? Alice se o něm nezmínila, ale Aro nikdy necestuje sám. Přijede i Marcus s Caiem. A možná i Alec s Felixem a Demetrim. Rozhodně se pokusím udržet je od Belly co nejdál. Měl bych je nechat věřit tomu, že z Belly bude jednou upír? Ne, to by ona nezvládla. Ne potom, co ji unesl James. Instinktivně jsem se sklonil ke spící Belle a políbil ji do vlasů. Zavrtěla se a spokojeně se usmála.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem. Zamlaskala a stočila se k mé hrudi. „Nikdo ti už nikdy neublíží, slibuju.“

***

Vzbudila jsem se s pocitem, že mi praskne močový měchýř. Vymotala jsem se opatrně z peřin a po špičkách se rozeběhla z pokoje. U dveří jsem zpomalila. Co kdyby tam zase ležel Jacob? Nebyl tam, a tak jsem mohla vběhnout do koupelny. Až tam jsem si uvědomila, že jsem v pokoji byla sama.

Když jsem se pak vrátila a zachumlala se zpět do peřin, našla jsem na nočním stolku lístek psaný tím důvěrně známým písmem: Uvidíme se u snídaně, Šípková Růženko. Edward.

Zamračila jsem se. U snídaně? Ještě ne… Budík vedle dopisu ukazoval šest hodin ráno. Ne, ne. Moc brzy. To ne. Ještě spím. Zabořila jsem hlavu do polštáře a pokoušela se znovu zabrat. Jenže nedařilo se. Ležela jsem tam jako mrtvola a funěla do povlečení. Nakonec jsem to vzdala, protáhla se, co jsem mohla a vylezla. Žasla jsem, když jsem jen preventivně mrkla na budík. Bylo devět. Jak to? Já se protahovala tři hodiny? Nebo jsem fakt usnula? Teď už to bylo dostatečně dlouho, abych přidala do kroku. Sprcha, hygiena, obléct se a do kuchyně se jít najíst.

Než jsem si k ústům přiložila lžíci s cereáliemi a mlékem, zazvonil zvonek. Srdce mi poskočilo a já se rozzářila. Do předsíně jsem skoro vytančila a dveře otevřela s vřelým úsměvem. Ten mi zamrznul na tváři, když proti mně místo Edwarda stála jeho sestra Alice.

„Dobré ráno, Bello,“ vzdychla a lehce se otočila přes rameno. Napodobila jsem jí a málem sebou praštila o zem. U dlouhé černé limuzíny s kouřovými skly, stál Edward. Po jeho boku obr a z druhé strany malý kluk. Ne, počkat – holka.

„Co se děje?“ špitla jsem.

„Mohla bys jít s námi? A prosím, v klidu.“ Alice byla vyděšená. Viděla jsem to na ni. Nejistá, těkavá a polekaná. Proč se nebrání? Proč ona nebo Edward něco neudělají a nezachrání si kůži?

„A když ne?“ Slyšela jsem, jak to říkám. Edward zčista jasna zařval a padl na kolena. Alice se ani neotočila, jen semkla víčka a rty k sobě a vzlykla. Zato já se pohnula, ale její drobná ruka mě zarazila.

„Nesnaž se, Bello. Uklidni se a pojď s námi. Takhle to nevyhrajeme, rozumíš?“

„Co mu dělají? Jak? Co to je?!“ křičela jsem.

„To Jane. Je to její dar. Pojď, prosím, jinak ho nepustí…“

„Já už jdu, už jdu, tak ho pusť!“ prosila jsem přes uslzené oči.

„Člověk mi nebude říkat, co mám a nemám dělat,“ odsekl ten malý hermafrodit.

Dveře limuzíny se v tom okamžiku otevřely a v nich se objevila sněhově bílá ruka. Pokynula na nás a Edward byl vmžiku na nohou. Jako kdyby mu nic nebylo.

„Tak pojď, Bello,“ zašeptala Alice a vedla mě k vozu. Edward se mě ujal, když jsme došli až k němu a sevřel mě v náruči.

„Bude to v pořádku…“ vzdychl mi do vlasů a přitiskl své rty na mou tvář.

„Běda, jak ne…“ hekla jsem ve snaze ho rozesmát, ale on ne a ne povolit tu křečovitou masku. A pak se má člověk uklidnit a věřit, že to bude ok. Jasně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

18)  Kristiana (31.05.2011 16:17)

„Tak já tě budu čuchat a ty mě uklidňovat." "Taky tě chci čuchat."
Co tady Volturiovi dělají tak brzo? Neměl na jejich návštěvu Edward prvně Bellu připravit?

17)  Twilly (23.05.2011 16:08)

tak močový měchýř???? Tak abys věděla, já jeden taky vlastním.. a u této věty jsem to málem pustila
Miluju tvé dialogy, Mišutko, miluju tvé "rozzlobené" kluky *eye *

16)  Twilly (23.05.2011 16:08)

tak močový měchýř???? Tak abys věděla, já jeden taky vlasltním.. a u této věty jsem to málem pustila
Miluju tvé dialogy, Mišutko, miluju tvé "rozzlobené" klky *eye *

15)  bb119 (16.05.2011 19:34)

to s tím hrobem bylo fakt morbidní, „Bells, přestaň!“ zahřměl Jacob a mě dochází, že udělají cokoliv, abych se nevyhrabala - v tuhle chvíli jsem nevěděla jestli se mám smát anebo Bellu litovat, že má tak šílenou noční můru
a pak ten konec málem jsem dostala infarkt

14)  Silvaren (16.05.2011 18:24)

Nádhera! Krásně vyvážená kapitola - od všeho trochu. Trocha citů, trocha obav, trocha myšlenek a spousta akce - dokonalá kombinace.

12)  HMR (14.05.2011 07:33)

To jsou věci...

10)  Michangela (13.05.2011 22:27)

8)  eMuska (13.05.2011 20:46)

jo. to fakt. sviňa jedna prašivá zablšená! Furt tam je a furt nie je mŕtvy. Jo, Ďakujem za prvú vetu, to s tým človekom...
A ďalšia sviňa vrabácka potvorácka zasoplená! Ešte Edward nebol po Jane, pche! Edward dá na Bellsu pozor, že? Či? prosím? hej. Dík.

7)  semiska (13.05.2011 19:38)

Moc pěkné, Míšo. Povedlo se ti to znamenitě. Ono ještě bude vzrůšo,jo? To se budu těšit.

5)  Fanny (13.05.2011 13:34)

No párkrát jsem se sice válela smíchy z nějakých hlášek, ale na konci mi docela zmrzl úsměv na rtech...

4)  AMO (13.05.2011 13:09)

A to jsem si ráno myslela, že je to krásný den...
Co to deláš? Takový krutý konec. Po jednom vězení, následuje vlastně jakýsi dobrovolný únos To je bl*** obrat, ale snad to pochopíš.
I když smutním u konce, Tvoje určité hlášky u mne vyvolávají cukot koutků - Jacob a jeho ječák a pak efektně explodoval a utekl po čtyřech
Nebo taky tě chci čuchat
A o zauzlovaném jazyku ne nemůžu!!! Stejně je to parádička

3)  SarkaS (13.05.2011 12:29)

No, když si to tak čtu, řádek za řádkem, tak stejně jako Bos naprosto nechápu, že si ještě neslintá na tričko a nekouká jen po včeličkách a motýlcích. Já na jejím místě už bych reagovala jen na výzvy jestli nechci trochu čokolády

2)  Janeba (13.05.2011 12:15)

Mišutko , to je jako dárek Robertovi k narozeninám?
Jinak jsem moc ráda, že jsem se dočkala a někdo použil to slovo rasista! ... Třeba to platí do chvíle, než zjistí, že jeho jediná dcera chodí s upírem.“„Charlie je tolerantní a rozhodně není rasista,“ ujistila jsem Edwarda, který se tiše zasmál.... A přesně v tom skvělém smyslu, neboť celá sága od Steph, Myšička od Nebí, atd., atd...., je fantasticky pospolitá a tolerantní, vůči medidruhovému křížení!!!
A to je tak všechno o rozplývání se nad třináctkou!
Sice skvělá kapitolka, ale co ten konec?
Děkuji!!!

1)  Bosorka (13.05.2011 10:13)

Já bych si na jejím místě už nechávala šít hezkou bílou blůzku na míru a podávala inzerát na statného ošetřovatele...

1