09.05.2011 [21:00], MisaBells, ze série Inkognito, komentováno 22×, zobrazeno 5766×

12. KAPITOLA - VZPOMÍNKY

Rezavá jako… Jako… Prostě jsem to nedokázala k ničemu přirovnat. Možná, že to původně nebyla rezavá, ale rudá. Červená, jako krev, která pomyslně zkorodovala na kožené vazbě Jacobova deníku. Tíha času a ta spousta let, kdy si to psal…

Bála jsem se ho otevřít, kvůli jeho stáří. Politý hřbet, zohýbané rohy a roztřepené stránky. To všechno svědčilo o tom, že deník patřil malému klukovi, který u vylévání svého chlapeckého srdce konzumoval colu, chodil plavat a hrál si v lese.

Opatrně jsem ho otevřela a hned z první stránky na mě vypadl vylisovaný kvítek sedmikrásky.

***

„Bells! Kde jsi? Hej, Bells!“ Jacob na mě volal pěknou chvíli, ale já – schovaná ve vydlabaném stromu – jsem se jen potutelně šklebila a pokoušela se neprozradit svou pozici. „No tak! Vylez, tvůj táta mě zabije, jestli tě nenajdu, už to není sranda!“ mručel. Slyšela jsem, jak kopl do vysoké trávy kousek ode mě. Zakryla jsem si pusu dlaní a malá ramínka se mi natřásala jako želé na tácu.

„Sakra…“ zaklel. „Já na to kašlu. Prostě mu řeknu, že tě odnesl vlkodlak a bude.“ Smích mě přešel.

„Vlkodlak?“ vyhrkla jsem ze svého úkrytu.

„Jo. Tady v noci běhají, to nevíš? Když se setmí, tak jich tu je plno!“ děsil mě dál.

„Ne ne!“

„Ale jo jo!“

„Jacobe, to není vtipný, nech toho. Já se bojím,“ fňukala jsem.

„No jasně. Ty a bát se. Hlavně, že jsem vždycky ten posera já, protože jsem mladší, co?“ šklebil se. Vylezla jsem po čtyřech ze stromu a hnala se za jeho mizejícím tělem.

„Počkej na mě, ne?“ Rozběhl se. Utíkal mi! Hnala jsem se za ním jako postřelená, dokud mi nedošlo, že mě lstí vylákal z úkrytu a běží k pikole, aby mě zapikal. „Mizero,“ odfrkla jsem si a odmítla u něj zastavit. Běžela jsem přímo do domu Blackových, abych si postěžovala tátovi. Tentokrát to byl Jake, kdo se mě pokoušel dohnat a zastavit.

„Bells, neblbni. Hele, pojď. Zapálíme naplavené dříví!“ Zarazila jsem se.

„Fakt? Není to zase kec?“

„Jasně, že není. Jdeme,“ vyhrkl a mávl na mě. Našli jsme ten největší kus a Jacob uplatnil své indiánské geny, když pomocí klacíků rozdělal oheň. Tančil ve větru a modře plál. Pohled pro bohy. Nikdy se to neokoukalo. „Na, Bells,“ zamumlal vedle mě Jake a podával mi sedmikrásku.

„Ty mi dáváš kytku?“ zděsila jsem se. Bylo mi dvanáct, to už holka ví, co kytka znamená, přece!

„Jen ti ji půjčuju,“ bránil se a viditelně zrudl. Já samozřejmě taky, protože jsem to pochopila jinak.

„Tak to jo.“

Když nás pak za tmy Billy s Charliem naháněli, nezapomněla jsem mu sedmikrásku poctivě vrátit, přestože trval na prodloužení zapůjčení.

***

Přistihla jsem se, že se usmívám. Nechal si ji, blázen. Zaujala mě první stránka. Velký vlk a u něj malý brečící kluk, držící se mámy za ruku. Úsměv se na mé tváři vystřídal se zamračením a konečky prstů jsem opatrně pohladila obrázek. Písmem desetiletého kluka byl pod obrázkem nápis: Quiletské legendy – napsal Jake Blakcck.

Chvilku mi trvalo, než jsem se zorientovala v jeho písmu. V tom, že to divné klikaté je zet a písmenko, které jsem pokládala za el je té. Jak tohle dokázal?

Při čtení se mi začíná vybavovat samotný příběh. Možná proto mi Jacob neřekl víc, jelikož mu bylo jasné, že legendy, které jsem slyšela před osmi lety, si nemůžu pamatovat. Obzvlášť, když jsem je pokládala jen za strašidelné historky k ohni. Vždyť to byly jen historky k ohni!

***

„Hele, víš, jak jsi včera mluvil o těch vlkodlacích?“ začala jsem nenápadně a dloubla klackem do písku. Oči jsem nezvedla, protože mi bylo jasné, že se mi bude smát.

„Hm?“

„No… Fakt tu jsou?“

„To teda jsou. Nelžu. Táta mi o tom povídal. Prý jsou sami Quileuti z vlků, představ si to! A můj pra pra prapředek se v něj měnil, normálně. To je co? Ale neboj… Táta říkal, že se tu vlkodlaci objevili jen díky Studeným.“

„Komu že?“ Nakrčila jsem nos a raději se uvelebila v písku, abych později třeba šokem nepadla na zadek z výšky.

„Studeným, přece,“ řekl a zakoulel očima. Styděla jsem se, protože jsem pořád netušila, koho myslí těmi studenými.

„Jako vodníci?“ špitla jsem.

„Hm, asi jo,“ spekuloval.

„Mořští vodníci?!“ zděsila jsem se a v mžiku byla na nohou, abych si sedla dál od oceánu. „Co jiného je studenýho? Jako ze strašidel?“ Jake se zamyšleně podrbal na temeni a pokrčil rameny.

„Co třeba…“

***

„Upír,“ zašeptala jsem a zhluboka se nadechla. Quileuti a upíři… Vlkodlaci? Blbost, neexistují! Bože, upíři taky neexistovali do chvíle, než jsem se s jedním seznámila!

Zbrkle jsem prolistovala Jacobův deník a hledala něco, co by mě utvrdilo. Co by mi dalo jasné vodítko.

A k mému štěstí – nebo smůle – jsem to našla.

Datovalo se to do doby před dvěma lety. To období jsem si pamatovala. Jacob měl mononukleózu a půl roku jsme spolu komunikovali – jestli se to tak dá vůbec říct – přes telefon. Čím víc jsem četla, tím víc jsem se mračila a zatínala ruce v pěst.

…Lhal jsem jí… Nerad… Horko a teplota, která mě spalovala… Zvláštní pocit… Nesmím se rozčilovat… Sam říká, že není dobrý nápad, abych se s Bellou dál vídal. Dělá mi to prý těžší… Chci jí to říct… Nepochopí to…

„Ach, Jacobe…“ Matně jsem si uvědomila, že u konce stránky se mi jeho písmo rozpíjí a já na něj pořádně nevidím. Možná za to mohla blížící se noc, nebo slzy, které se mi draly z očí. „Ty troubo…“

„Co jsem pokazil?“ Trhla jsem sebou a na poslední chvíli spolkla křik. Na okenním parapetu seděl Edward. Spíš byl v poloseskoku, než že by seděl. Instinktivně jsem zavřela deník a zastrčila jej pod polštář.

„Nic,“ kuňkla jsem a otřela si uslzené oči. Edward seskočil do pokoje, aniž by způsobil jakýkoliv hluk a zamračil se.

„Nepláčeš kvůli mně, že ne?“ ujišťoval se. S chabým pokusem se usmát jsem zavrtěla hlavou. „Jacob?“ To jediné slovo bylo jako stavidlo u přehrady. Vzlykla jsem a nedokázala přestat. V jediné sekundě byl u mě a objímal mě. Nic neříkal. Nejspíš odhadl, že slova by toho moc nezmohla. Nevěděla jsem, jak dlouho tam sedíme a já se ponižuju posmrkáváním, natahováním a fňukáním. Když pak promluvil, byl jeho hlas tichý a nejistý.

„Jsi si jistá, že mě tu chceš?“

„Jo,“ vyhrkla jsem mezi vzlyky, nádechy a výdechy. Namáhavá činnost.

„Chceš o tom mluvit?“

„Jo,“ zopakovala jsem, ale víc jsem nedokázala říct.

„Bello, lásko, já… Nevím, co si myslíš, takže… Mohla bys, prosím…“ Jeho hlas byl zoufalý. Trochu mě to pobavilo. Rozhodně dost na to, abych se tiše zasmála a odtáhla se od něj. Měl svraštěné obočí a tvářil se zmateně. K pomilování, napadlo mě a vzápětí jsem zrudla. To pobavilo pro změnu jeho. Usmál se tím svým koutkem a mně se roztřásla kolena.

Nadechla jsem se, abych mu vylíčila, co jsem se za dnešek dozvěděla a co se stalo, ale hlas mě zradil. Jen jsem sípala a hýkala jako osel. Vrtěl nechápavě hlavou, když se snažil identifikovat slova. Nakonec jsem sáhla pod polštář a vytáhla deník.

„Všechno je tady…“ hlesla jsem.

„Nejsem si jistý, že… Nechceš mi to spíš říct?“ zašeptal a schoulil ruce pod sebe, aby nepodlehl náhodou pokušení.

„To je pravda… Asi by nebylo vhodné, když… Tak jo, no…“ A zase jsem mlčela. Jak mu to říct? „Zjistila jsem… No, prostě, Jacob mi kdysi vyprávěl pohádky o svém kmenu a o vodnících… teda o Studených… A jde o to, že…“

„Že jsou to pravdy?“ dopověděl za mě.

„Jo.“

„Takže?“

„Už asi vím, jak jsi to myslel, když jsi říkal, že je nebezpečný…“ vzlykla jsem. „Ale víš co? Nemáš pravdu. Jacob je přítel a není nebezpečný. Alespoň ne pro mě.“

„O tomhle se nebudu teď hádat. Jsi v šoku a unavená. Promluvíme si, až to vstřebáš.“

„Ne. Já to vstřebala a… No, prostě se ho nevzdám. Tebe jsem se taky nevzdala, přestože jsi upír,“ řekla jsem na jeden nádech a překvapila samu sebe, že jsem to slovo dokázala vyřknout.

„Dobře,“ souhlasil.

„Dobře?“ Možná jsem čekala protesty, nebo tak něco, ale smíření?

„Jo – dobře. Pokud si to přeješ a věříš mu, tak i já.“

„Věříš mu?“

„Jemu? Nikdy!“ zasmál se tiše. „Ale tobě ano. Věřím, že by ses nevystavovala sama nebezpečí, přesto ho nespustím z očí.“

„Počkej…“ Zarazila jsem se, když mi to došlo. „Ty nejsi překvapený?! No moment – tys to věděl?“

„Patřím do jejich legend, Bello. Já jsem Studený z těch příběhů.“

„Jako ten tamten?“ vyhrkla jsem zmateně.

„Ne,“ zasmál se suše. „Ale jsem stejný druh, až na to, že nelovíme lidi.“

„Takže to bychom měli. Upír a vlkodlak na jednom hřišti a já mezi nimi?“ Edward zaváhal, načež rozhodně zavrtěl hlavou.

„Nikdy. Nikdy nebudeš mezi námi, Bello. My dva – já a on – k sobě cestu nenajdeme. Jsme myslím schopni akceptovat přítomnost toho druhého ve tvém životě, ale nic víc. Byli jsme, jsme a budeme nepřátelé.“

„Ale co já?“

„Ty budeš moje Bella, lásko…“ vyhrkl a strhl si mě do náruče. Opatrně, aby mi neublížil, mě položil na polštář a přikryl mě až ke krku. Dal mi tím najevo, že debata pro dnešek končí.

„Jsem jeho kamarádka,“ zašeptala jsem.

„Já vím.“

„A tvoje Bella,“ zopakovala jsem jeho slova. Hřála mě u srdce. A jeho blízkost mě hřála, přestože byl sám led.

„Moje,“ řekl a v jeho hlase zněl majetnický tón. „Bello, myslíš, že bychom mohli…“ Zvedla jsem hlavu a čekala, co řekne. Mlčel a jen nejistě bloumal pohledem kolem mě.

***

Neusnadnila mi to. Nepřikývla a ani nezavrtěla hlavou. Nejspíš netušila, co chci říct. Celou dobu, co svítilo to prokleté slunce a ona nebyla doma, přemýšlel jsem, kde je a co se děje. Přemýšlel jsem, jestli dostanu ještě šanci spojit naše rty. Jen jednou. Jenže když jsem se ji o to pokoušel požádat, mlčela. Nepočítal jsem s tím, že by se jí Jacob odhalil a prozradil své tajemství. Vlastně jsem byl celkem překvapený, že dokázal obejít zákaz smečky.

Když mi došlo, že ze sebe nedokážu vypravit ani slovo, sklonil jsem se k ležící Belle a těsně u jejích rtů se zastavil. Čekal jsem. Dal jsem jí šanci, aby couvla, ale ona místo toho sladce vzdychla a zničila ten prostor mezi námi.

Přitiskl jsem rty o něco silněji k těm jejím a strnul jsem. Nedokázal jsem to popsat. Ten jediný okamžik změnil celý můj pohled na svět. Najednou byl vřelý, naplněný a šťavnatý a já ho hrozně moc chtěl. Uvědomil jsem si, že takhle chutná život. Můj život. A chtěl jsem víc. Přestal jsem se nechávat unášet kouzlem okamžiku a náruživě zatlačil jazykem mezi Belliny rty. Když je rozevřela, neubránil jsem se radostnému a nedočkavému zasténání. Její tělo se zachvělo a mně se tím pocitem zhoupnul žaludek a srdce poskočilo. Nervozita? Její ruka vystřelila k mé hlavě a dychtivě mi propletla prsty do vlasů. Propnula se jako luk. Přitiskl jsem ji blíž k sobě, protože mě ubíjela ta propast mezi námi. Počítal jsem se vším. S návalem jedu v ústech, s křečí v těle… Se vším, kromě Belliny reakce. Když mi zasténala do úst, zatmělo se mi před očima a řítil jsem se do propasti. V duchu jsem se pokoušel ten pocit přirovnat k tomu nejlepšímu, co jsem kdy zažil, ale nic se tomu nedokázalo ani z desetiny vyrovnat. První polibek s Bellou přesáhl svou mocí dokonce i pití lidské krve. V tomhle okamžiku mi bylo jedno, že její krev voní a vře jí pod kůží. Ignoroval jsem to. Byl jsem lapen jen jejími rty, doteky a hlasem, když ochraptěle sykla. Na moment mě to probralo a odtáhl jsem se, abych zkontroloval škody. Otevřela překvapeně skleněné oči a měřila si mě nechápavým pohledem.

„Co se děje?“ zašeptala.

„Sykla jsi,“ připomněl jsem jí slabě a vpíjel se do jejích čokoládových duhovek.

„Jsem v pořádku, nenech se rušit,“ zasténala a zavrtěla se pode mnou. Rozesmálo mě to. Bellina tvář se zakabonila a zkusila to znovu. Přiblížila se ještě o kousek blíž, přestože jsem si myslel, že už to nejde, a zvedla hlavu, aby mě políbila.

„Měla by sis odpočinout.“ Slyšel jsem, jak to říkám a sám nevěřil tomu, že to dělám.

„Odpočívám,“ bránila se. Víc jsem neřekl. Nehodlal jsem jí bránit v něčem, co dělá radost jí i mně. Sklonil jsem se, abych jí vyhověl, když se do pokoje vkradla třetí mysl.

No to snad ne, sakra… Ztuhl jsem na místě a vycenil zuby. Bella sebou pode mnou cukla, když uviděla, jak ohrnuji horní ret. Ihned jsem nasadil klidnou masku a odtáhl se, abych se otočil po vetřelci. Na okně seděl Jacob. S jednou nohou spuštěnou do pokoje.

„Ruším?“ zeptal se ironicky.

„Jo,“ odsekla mu Bella.

„To jsem rád,“ sykl on a ladným pohybem skočil dovnitř. „Jen jsem se chtěl zeptat, jak jsi na tom, ale očividně…“ Větu nechal nedokončenou, jenže v jeho hlavě mi dal jasně najevo, jak silně věří tomu, že přišel právě včas, abych ji nevysál. Hlupák.

„Je mi skvěle,“ odpověděla mu Bella a opatrně se zkusila posadit. Neváhal jsem a podepřel ji pod zády, abych jí to ulehčil. Ve stejné chvíli se po ní natáhl Jacob z druhé strany a spojením našich sil se Bella málem převrátila. Vydechla bolestí a zatnula zuby.

„Ublížil ti?!“ vyhrkli jsme oba najednou a probodli toho druhého varovným pohledem.

„Vy dva asi nikdy nebudete nejlepší kamarádi, co?“ zavrčela a odstrčila nás oba.

„Už jsme o tom mluvili, Bello,“ vzdychl jsem.

„Tak to mi je jasný…“ odfrkl si Jacob.

„Nic o tom nevíš!“ utnul jsem ho.

„Dokážu si to domyslet, pijavice…“

„Klobouk dolů, takový mentální výkon tě musí stát spoustu energie…“

„A dost!“ zahřměla Bella. Dole v obýváku se Charlie zavrtěl na gauči. „Nevadí vám, že tu jsem?! Hele, ty? Ještě pořád nevím přesně, jak se tomu vašemu druhu říká, ale asi to nebude nic moc, když se takhle chováš!“ Jacob zbledl a já cítil dostatečný pocit zadostiučinění, dokud se Bella neotočila na mě. „A ty? Kde je těch údajných sto let učení, chápání a porozumění?! Oba se chováte jak v mateřské školce!“

Tak ta nám to dala… Jen jsem souhlasně přikývl, protože jsem po jejím výbuchu nebyl schopný formulovat souvislou větu.

„Pod náporem se těžko ovládá,“ ospravedlňoval se Jacob.

„Jakým náporem? Máš snad přechod, nebo co?! Jaký ty máš asi nápor?“ vrčela pořád Bella. Začínal jsem se jí bát. Tohle rozhodně nebyla Šípková Růženka, ale pořádně zmutovaný bodlák.

„Za to může on!“ Jacob na mě ukázal jako na zloděje.

„Netyč proti mně ten prst, nebo…“ zasyčel jsem.

„Za co může, Jacobe?! Nebýt jeho, jsem pořád v tom…“ Bella se otřásla a obemkla ruce kolem hrudníku.

„Bells, jsi v pohodě?“

„Ne! Já už chci klid, Jacobe. Už nechci žádné upíry ve svém okolí, chápeš? Chci normálně žít!“ Odtáhl jsem se, jak jen jsem mohl, abych nespadl z postele. Tohle bylo horší jak facka. Jacob se potěšeně ušklíbl, ale Bella se na mě otočila s vyděšeným výrazem. „Nemyslela jsem tebe…“ hlesla omluvně. „Já myslela ty zlý… Ne tebe. Tebe miluju,“ vzdychla a natáhla ke mně ruku. Chytil jsem ji a smutně se usmál. Tohle byl jediný důvod – naděje, že jsem to špatně pochopil – abych neutekl ihned, jak to dopověděla.

„Tak to máš problém,“ sykl Jacob opět rudý vzteky.

„Jak to myslíš?“ nechápala ho.

„Jacobe, asi bys měl někdy zkusit mlčet,“ zavrčel jsem na něj.

„Ne, počkej. Jak to myslí?“

„Nijak,“ tišil jsem ji. Její srdce začalo panikařit a její dech se zrychlil.

„Pochlub se, pijavice, ne?“

„Edwarde?“ Bella byla bílá jak stěna. Nejraději bych sevřel toho vlkodlaka pod krkem a zardousil ho jako husu, kdybych se nebál, že mi načuchnou ruce a vyděsím Bellu k smrti.

„Není to jisté, lásko. Neděs se…“

„Co není jisté?“

„Víš, Edwardovi přijede nějaká upíří kamarádka, miláčku,“ ušklíbl se a měřil si mě pohledem. Než jsem stihl reagovat na jeho oslovení, Bella se sesypala. Svalila se na polštář do klubíčka a třásla se. Těkal jsem zmateně pohledem z něj na ni a kontroloval její tělo.

„Lásko?“ špitl jsem. Pokoušel jsem se jí dotknout, ale její tělo se bránilo. Při sebemenším doteku sebou trhala a vykřikovala.

„Bells?!“

„Bello!“ Překřikovali jsme se.

„Co je ti?“

„Co ti udělal?“

Nepřestávala a rvalo mi to uši. „Bello, přestaň. Mluv se mnou, prosím. Bello,“ šeptal jsem jí u ucha, v dostatečné vzdálenosti, abych se jí nedotkl, když si to nepřála. Když jsem zrovna probodával Jacoba pohledem, vystřelila její ruka k mé košili a strhla si mě k sobě. Objal jsem ji a úlevně vzdychl. „Co se stalo?“ vyzvídal jsem opatrně. Prudce do mě zatlačila a odtrhla mě od sebe s novým křikem. Měl jsem pocit, že zešílím.

„Já už budu hodná…“ vzlykla najednou a trhaně se nadechla. Zmátlo mě to. Cože?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

22)  Kristiana (31.05.2011 16:01)

Už bude hodná? Posttraumatický šok?
Jestli mě před tím Jaboc štval, teď by ho už vážně nejradši něčím švihla. Snažím se na jeho chování sice dívat pozitivně, protože to dělá z lásky, ale pije mi jím krev a to ani není upír.

21)  Twilly (23.05.2011 15:52)

Míšo, ty vlastnoručně pojdeš mýma vlastníma prackama... to je skvělý

20)  bb119 (16.05.2011 19:04)

někdy mám chuť Jacoba něčím bacit, nejdřív je vyruší a pak si ještě pustí pusu na špacír s Edwardem jsou oba jak malý děti
první polibek byl áááááááááááách dokonale krásný

19)  Janeba (13.05.2011 09:43)

Mišutko, už jsem tady!!! Skvělá kapitolka, jen ti dva kohouti jsou fakt, jak z mateřský školky!!! Nejhorší na tom je, že testosteronovému druhu to zůstává po většinu života! Bella je skvělá a úžasně popsaný první polibek!
Děkuji!!!

18)  HMR (11.05.2011 23:19)

17)  semiska (10.05.2011 22:11)

Deník opravdu s prominutím hustééééj! Snad se ti dva nějak dohodnou a neporvou se spolu. Chudák, pořád má ty můry z toho traumatu. Snad ji to brzo přejde
Jinak nádhera, Mibellko!

16)  Kaca (10.05.2011 18:10)

AAAa!!! ... Ten Jacobův deníček mě dostal Bella má štěsí, že si ho může číst, nechceš vydat nějaký speciál ? ale jinak ta jeho schovaná kopretina, nebo tak něco byla taky dobrá. Jen to pokazil s tím Miláčkem, aŤ mu Eda pleskne! To je jediná situace, kdy ti to dovoluji.
Jinak

13)  krista81 (10.05.2011 00:44)

Tak jsem se konečně dostala k těmto třem kapitolkám a musím říct:
Jacob je idiot, to mu to s tím oslovením nedochází nebo to dělá schválně (to snad ne, takový pako být nemůže )- sice existuje smlova, ale proč ho Edward nevykopne???

Ty jejich rozhovory - fakt jak děti v mateřský.
A teď se tam ještě objeví Jane . (kdo byl ten upír u Ara??? a co mu napovídal????)

A chudák Bella, má z toho únosu dost velkej šok - z toho se asi jenom tak nedostane.

Kapku se děsím, jak se z toho vymotají .

Kapitolky parádní a těším se na další

11)  Silvaren (09.05.2011 23:50)

Přestávám věřit tomu, že se z toho psychického šoku dostane Bella sama. Měla by si nechat profesionálně pomoct. Ed s Jakem se do sebe zase úžasně naváželi. Prý:"Ruším?" "Jo." "To jsem rád." Moc pěkná kapitola. A Jane je na obzoru, tak to se máme na co těšit.

9)  Fanny (09.05.2011 23:25)

Ach jo, ty dva jsou fakt jak v mateřský školce... Za to Bella je na tom asi hůř než jsem myslela a návštěva Jane ji rozhodně nepřidá...

6)  Michangela (09.05.2011 22:12)

5)  Jula (09.05.2011 21:49)

Ti dva umělci by si měli navzájem rozbít nosy a pak teprve jít za Bellou něco řešit
A tak nějak moc nevypadá, že by se z toho Bella dostávala

1 2   »