Sekce

Galerie

/gallery/Zrzka.png

BOZP (bezpečnost a ochrana zdraví při práci) se dá definovat jako souhrn opatření stanovených legislativou a zaměstnavatelem, která mají za cíl předcházet ohrožení nebo poškození lidského zdraví v pracovním procesu.


„Ahoj, Bello!“ ozvalo se přede mnou vesele.
„Ahoj,“ odpověděla jsem, ale nezněla jsem tak nadšeně jako ona.
„Můžeme jít?“ zeptala se a pořád se různě ošívala. Byla moc hyperaktivní na to, aby zůstala stát na místě.
„Myslela jsem, že se máme sejít až za hodinu, chtěla jsem si ještě skočit domů.“
„To klidně můžeš, ale v takovém počasí by ses akorát nakazila, takže jsem si říkala, že odvozem nepohrdneš.“ Protočila jsem oči a nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Ta holka byla neuvěřitelná. Zajímalo mě, jestli je celá jejich rodina tak ochotná, nebo jsou takoví jenom jediní dva, které znám. A taky mě zajímalo, jestli je to tou veverčí dietou.
„Bydlím kousek odtud, ani nestihnu zmoknout.“
„Nechtěla jsem to riskovat,“ uculila se. Zamračila jsem se a chvíli pozorovala její výraz.
„Chceš vědět, kde bydlím,“ usoudila jsem nakonec.
„Není od věci, abych věděla, kde se zdržuje můj bratr.“ Pořád ta nálada. Připadala mi, jako by si píchla nějakou hodně dobrou drogu. Ne že bych s tím měla zkušenosti.
„Bojíš se, že by se tam mohl zranit?“
„Edward? Jediný člověk, který ho dokáže zranit, jsi ty.“
„Já? Kdyby chtěl, jediným sevřením prstů mi dokáže rozdrtit ruku. Čím bych mu já mohla ublížit?“ nechápala jsem.
„Neřekla jsem, že fyzicky,“ prohodila jen tak. „Tak jdeš?“ Nenechala mě nad tím moc přemýšlet a naprosto automaticky zalezla do kumbálu, kde jsem měla schované věci. A Iana. „Dobrý den, může už Bella jít?“
„Eh…“ dostal ze sebe zaskočeně. „Vy jste ta její kamarádka?“
„Snad. Jsem Alice,“ představila se a než jsem stihla vletět k nim a zastavit ji, natáhla k němu ruku. „Alice Cullenová.“ Ianovi zaskočila slina. Tak trochu jsem doufala, že se udusí, protože jinak se bude vyloženě bavit, že s ní jdu nakupovat. A bude se bavit na můj účet.
K mé smůle ho to za chvíli přešlo a s uslzenýma očima k ní natáhl ruku.
„Těší mě, Alice,“ řekl zhrublým hlasem. „Ian McGregor.“ Pak svůj pohled stočil na mě a mezi slzami prosvítal ten naprosto pobavený úsměv. „Samozřejmě, že už Bella může jít, já tady všechno potřebné dodělám.“
„Děkuju, jste hodný,“ culila se na něj.
„Takové milé dívce přece nemůžu nic odepřít. Krom toho, Bella se na to celý den těšila. Nemluvila o ničem jiném.“ Ten prolhaný parchant!
„To není pravda!“ bránila jsem se.
„Nerada ukazuje své pocity,“ šeptl k Alice. Rozesmála se a spokojeně se na mě podívala.
„Jsi hrozně prolhaný, Iane! Jak může někdo takový vést obchod?!“
„Stejně jako může někdo tak nepříjemný jako ty v tom obchodě prodávat,“ vrátil mi. Kdo ho vyměnil?! Kde skončil ten milý Ian?! Chtěla jsem ho zpátky.
„Tak půjdeme?“
„Jo,“ hlesla jsem zklamaně. „Doufám, že zítra tady zase bude ten milý Ian, jakého znám.“
„Záleží na tom, jestli tady zítra bude milá Bella.“ Propálila jsem ho naštvaným pohledem a stěží jsem se držela, abych ho alespoň nekopla.
„Jdeme,“ prskla jsem a otočila se na patě. Sebrala jsem si bundu a tašku a ani jsem nečekala, jestli mě Alice následuje.
„Máš příjemného šéfa,“ prohodila a zamířila ke svému autu. Aston vypadal v téhle části města přinejmenším nepatřičně.
„Zítra rozhodně milý nebude,“ povzdechla jsem si. Bude mě čekat výslech. Nesnášela jsem výslechy! Zvlášť když se to týkalo mého soukromí.
„No tak, usměj se. Dneska bude zábava,“ mrkla na mě a nastoupila si. Měla jsem chuť utéct, ale Aston bylo dost rychlé auto na to, aby se mi to nepodařilo. Krom toho, Alice byla rychlejší než Aston. S povzdechem jsem nastoupila a nechala se odvézt, kam chtěla.

Měla pravdu, bavila jsem se. Nikdy bych neřekla, že to řeknu, ale tohle nakupování mě bavilo. Alice dokonale věděla, co mi sedí, i když si stihla několikrát postěžovat, že to nechápe, ale budoucnost týkající se mě nevidí. Díky výhrám v pokeru a tomu málu, co mi platil Ian, jsem mohla být ověšená taškami z různých butiků. Alice vypadala podobně, ale ona se za nimi dokonale ztrácela. Takže jsme nákupním centrem procházely já a kupa tašek.
Když jí začal zvonit mobil, vypadala, jako by měla dostat infarkt. Otáčela se z jedné strany na druhou, až nakonec všechny svoje tašky vrazila do ruky mně.
„Ahoj, zlato,“ zacvrlikala. Ani jsem neměla čas znechutit se nad tím přeslazeným hlasem, když jsem se snažila udržet deset kilo oblečení. „Určitě budeme rády, když nám pomůžete s nákupem,“ řekla a zvedla ke mně pohled. Přestala jsem se zaobírat taškami a vykulila jsem na ni oči. Nehodlala jsem poznat celou rodinu. Bylo totiž nad slunce jasné, že s Edwardem si nevolá. Ti dva mi stačili. Alespoň prozatím. Rázně jsem vrtěla hlavou, ale Alice na to nedbala a řekla, že se setkáme před kavárnou.
„Alice!“ zaklela jsem, sotva to položila.
„Promiň, ale i mně se s tím špatně nakupuje. Jenom to odnesou do auta a pak se vrátí a pomůžou nám s dalšími taškami.“ Mračila jsem se na ni. Vůbec se mi to nelíbilo. A nejspíš jí to došlo. „Jestli tě to uklidní, vůbec o tobě a Edwardovi nevědí,“ usmála se. „Edward si svoje soukromí hlídá jako nic jiného. Řekla jsem jim, že jsi kamarádka z knihkupectví. Ale moje kamarádka. Takže pokud se neprozradíš, nic nebudou vědět.“ Překvapeně jsem vydechla a zůstala jsem na ni zírat. „A teď pojď, ještě ti musíme koupit vázu na ty nádherné květiny.“
Setkaly jsme se s nimi o dvacet minut později. Poznala jsem je hned, když se objevili ve vchodu.  Kdyby mě neupoutala jejich bledost, jeden z nich by to dokázal i svým vzhledem. Byla jsem si jistá, že to je Emmett. Edward o něm vždycky mluvil jako o hromotlukovi, ale nikdy jsem si nedokázala představit… tohle. Byl obrovský. Obrovsky obrovský. A kdyby se tak neusmíval, rozhodně bych měla nahnáno.
Tím, že vedle něj jde Jasper, jsem si byla stoprocentně jistá. Sotva jeho pohled našel Alice, vypadal, jako by pro něj přestal okolní svět naprosto existovat. Usmíval se jako blbeček a Alice byla jako jeho zrcadlo. Dohupkala k němu a i s taškami ho objala kolem krku. Měla jsem pocit, jako by Mirandino tělo oblízl závan lásky. Měla jsem chuť se otřepat, ale pak ten velikán otevřel pusu.
„Tak se přestaňte cukrovat, nebo budeme tady se slečnou zvracet,“ rozesmál se a mrknul na mě. „Já jsem Emmett,“ natáhl ke mně ruku.
„Já mám tašky,“ odpověděla jsem místo představení. Zase se rozesmál.
„Kde jsi ji vzala?“ otočil se na Alice. „Je vtipná.“
„Není vtipná, je drzá,“ opáčila s úsměvem.
„A taky unavená a hladová,“ doplnila jsem ji. „Vezmete ty tašky?“ natáhla jsem k nim ruce. Emmett mi je vzal a otočil se na Alice.
„Líbí se mi.“
„Vyřídím to Rose,“ usmála se na něj.
„Jak se v tak malém člověkovi může skrývat tak velká potvora?“ zavrtěl nevěřícně hlavou. „Popadni tašky, Cassanovo, nebo ti zašlápnu ženu.“
„A já ti zničím milostný život, vyber si, co je pro tebe přednější,“ vrátil mu Jazz.
„Už se nedivím, že jste vy dvě hrdličky spolu. Jeden stejný jako druhý.“ Alice se na něj zazubila a pustila Jaspera.
„Počkáme na vás v restauraci za rohem, aby nám Bella neumřela hlady,“ řekla, popadla mě za ruku a táhla daleko od nich. „Promiň, občas se chovají jako malé děti. Hlavně Emmett. Ale alespoň nám zpříjemňuje někdy zdlouhavé dny. Tak jak se ti líbí?“
„Sotva jsem je poznala.“
„No a?“ Pořád měla dobrou náladu. Nechápala jsem to. Ne že bych ji znala nějak dlouho, ale neviděla jsem ji mračit se. Byla takové sluníčko. Jenom jsem pořád nevěděla, jestli je to dobře, nebo ne.
„Jasper vypadá mile. A Emmett…“ nemohla jsem najít ta správná slova.
„Děsivě?“ uchechtla se.
„Kdybych ho neviděla se usmívat, tak asi jo,“ přiznala jsem. „Asi bych se ho vyděsila, kdyby na mě cenil špičáky.“
„A to jsi ještě nepoznala Rose. Ta je jeho přesný opak. Vypadá mile, ale umí být hrozivá. A to se ani nemusí mračit.“
„Díky,“ řekla jsem zaskočeně. „Netoužím ji poznat.
„Neboj, ona je ve skutečnosti hrozně fajn,“ uklidňovala mě. „Uvidíš sama, až ji poznáš.“
„Tak hlavně abyste ji nenechali mi něco udělat.“
„Neboj,“ usmála se a zatáhla mě do nějaké restaurace. Až jsem jedla pizzu, napadlo mě, kdy jsem vlastně souhlasila, že vůbec zbytek jejich rodiny poznám. Chtělo se mi brečet. Nejdříve bědováním nad sebou, a když dorazil Emmett, tak zase smíchy. Šklebil se, když jsem si vychutnávala jednotlivá sousta, a měl poznámky ke každému v místnosti. Vtipné poznámky, což se cení dvojnásob.
Alice měla v plánu další kolo nákupů, ale já i moje břišní svaly jsme protestovali. Emmett dostal za to, že mě svými řečmi unavil. Bylo zajímavé pozorovat, jak ho mlátí do ramene, protože výš nedostane. Vážně jsem se bavila. Ale můj život nikdy nebyl pohádka. Teda, až na nadpřirozené bytosti.
„Příští týden je další turnaj. Přijď, jestli chceš prohrát,“ prohodil jen tak mimochodem ten blbeček z Informačního, když procházel kolem.
„Kdo to je?“ nadzvedl Emmett obočí.
„Jeden chlápek, kterého jsem obehrála v pokeru. Nemá mě rád. A já jeho taky ne,“ pokrčila jsem rameny. Pak jsem ale kápla božskou. „Ve skutečnosti je hrozně otravný a nesnáším ho.“
„Mám mu něco provést?“ zeptal se spiklenecky.
„Jako ho třeba zašlápnout?“ nechápala jsem. Zamračil se a zamyšleně našpulil pusu.
„Hm, to asi ne,“ uznal. „Ale Jasper by mohl.“
„Jako třeba co?“ zajímalo jeho bratra.
„Nevím. Udělej nějaké ty tvoje techtle mechtle, čáry máry a něco mu proveď!“ naváděl ho. Jasper věnoval jeden otrávený pohled Alice a pak si povzdechl. Vykoukl zpoza Emmettova obrovského těla a přimhouřil oči. Cítila jsem nával… něčeho. Bylo to nepříjemné, ale přestala jsem to řešit přesně v tu chvíli, kdy se celou chodbou a snad i nákupním centrem ozval děsivý pláč. „Ježiši,“ vydechl Emmett.
„To ty?“ zeptala jsem se překvapeně. Ani nepřikývl, soustředil se natolik, že na mě neměl čas. A pak se ten kluk začal šíleně smát. Lidé se začali zastavovat a všichni na něj zaraženě zírali. Choval se vážně jako idiot. Měla jsem z toho škodolibou radost. „Máš ještě něco v rukávu?“
Měl. Když se ten kluk začal svlékat, někteří lidé zase zmizeli. Místo nich se ale objevili další a někteří si ho dokonce natáčeli na mobil.
„Přestaň!“ sykla jsem, když to vypadalo, že už si na sobě nenechá ani trenky. „Tohohle už jsem jednou svědkem byla.“ Naštěstí mě Jasper poslechl, takže jsem nemusela mít újmu na zdraví. „Jste úžasní,“ vylítlo ze mě pobaveně. Tentokrát mi to ani nevadilo. Myslela jsem to naprosto vážně. Bylo mi s nimi dobře. Ne Mirandě, ale mně samotné. Děsilo mě to, ale ten pocit byl… hřejivý. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem ho někdy dřív zažila.
Takže když mi pomohli vynést tašky do bytu, zdržela jsem Alice a poděkovala jí. Vypadala spokojeně. Až moc.

Ráno už jsem takovou náladu neměla. Na to brzké vstávání jsem si ještě nezvykla. Krom toho jsem při ranní sprše znovu zavadila o chloupky a při holení se několikrát řízla.
A ani v práci to nebylo o nic lepší. Zákazníci si podávali dveře, Ian vyzvídal, jak bylo na nákupech a významně nadzvedával obočí, až jsem se bála, že dostane křeč. Vlastně jsem v to spíše doufala. Nedostal. Tu jsem málem dostala já, jak jsem celou dobu tiskla zuby k sobě, abych na něj nebyla sprostá. Vlastně ani nevím, proč jsem nechtěla být, ale nebyla jsem. A aby toho nebylo málo, nařídil mi, abych po zavíračce zařadila nové knihy do horní sekce.
Historie, historie, historie… Měla jsem dost své historie, nemusela jsem mít další.
„Nezapomeň za sebou zamknout, Bello!“ houknul na mě. Seděla jsem mezi krabicemi a snažila se nenadávat nahlas.
„Já vím!“ křikla jsem otráveně. Jako bych snad někdy zapomněla.
Zrovna jsem zařazovala knížku o amerických prezidentech, když mi padl pohled na jednu, která už tam určitě nějakou dobu byla. Vytáhla jsem ji z poličky a sedla si do tureckého sedu.
Historie čarodějnických procesů Salemu
Nedokázala jsem odolat a nechat ji jen tak ležet. Neměla jsem ani ponětí, že tam je. Neměla jsem ponětí, že něco takového vůbec existuje. Prolítla jsem první stránky, kde probírali, jak to vůbec všechno začalo, a dostala se až k článku, který se věnoval úplně prvnímu upálení. Tomu, při kterém zemřelo mé pravé tělo. Tomu, ze kterého jsem se stěží dostala. Tomu, při kterém jsem našla svůj dar…
Nemohla jsem dokázat odolat. Odsunula jsem hromádku nezařazených knížek vedle a pohodlně se opřela o police.
První čarodějnický proces byl spíše experimentální,“ mumlala jsem si polohlasně. „No to rozhodně,“ souhlasila jsem. „K hledání čarodějnic a jejich trestání byl v Salemu místní radou zvolen tzv. koncil. Ten chodil po městě, pozoroval neobvyklé chování a na zasedání pak rozhodovali, jestli se opravdu jedná o čarodějnice. Před prvním procesem tomu obyvatelé nevěnovali moc pozornosti. Snad ani netušili, v jaké šílenství tohle povede. Jo, to si živě pamatuju. V prvním procesu bylo celkem šest žen. U některých byla za neobvyklé chování považována věc, která byla jindy zcela běžná, jako např. zakašlání při mši. Bylo to bráno jako rušení ďáblem. U jiných zase legenda vypráví, že dokázaly splašit koně pouhým pohledem, rostliny pod jejich dotekem usychaly, nebo že svého muže o svatební noci umilovaly k smrti. A hele, ono se tady píše i o mně,“ zasmála jsem se. „Až na to, že dostal infarkt, než jsme se k tomu vůbec dostali. Mezi odsouzenými byly matky od rodin, staré ženy a jedna sotva patnáctiletá dívka. Hm, bylo mi čtrnáct, ale to je tak, když píšou něco, o čem nic neví.“ Nebavilo mě to číst celé, přeletěla jsem to očima a zastavila se až skoro na konci. „Tak rozhodně se za nás nemodlil, ale vymítal nám ďábla z těla, a já rozhodně neprosila o milost, kruci! Pište něco, o čem máte zjištěné informace. Dvakrát mě málem upálili, a ani jednou jsem o blbou milost neprosila! Jako by mi to snad mohlo pomoct,“ prskla jsem naštvaně. Měla jsem toho akorát tak dost. Zaklapla jsem knihu a chtěla ji vrátit na své místo, ale když jsem se chtěla postavit, zarazila jsem se. „Edwarde?“ hlesla jsem. Zaskočeně na mě zíral a kytka mu z rukou vypadla na zem.

Nebraska/Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  adel (31.03.2012 23:03)

a jak to bude dál? já potřebuju znát pokračováníííííí!
je to super, těším se, jak z toho vybruslíte

eMuska

11)  eMuska (30.03.2012 22:23)

no do preč...

Kamci

10)  Kamci (30.03.2012 22:13)

o ou, to bude zajímavé vysvětlování

Popoles

9)  Popoles (30.03.2012 19:36)

Ree tleskám, prostě úžasný. Takové nákupy bych si taky chtěla užít, ale jen za účasti jmenovaných upírů. Chudák kluk od karet, asi mu zařídili vypolstrovanej pokojíček, ne?
A část s uvedením procesů s čarodějnicemi na pravou míru se mi líbila ještě víc. Takže Edward je už částečně v obraze, to bude zajímavý... strašně se těším!

Nosska

8)  Nosska (30.03.2012 19:23)


Doufám, že bude pokračování, co nejdřív. Protože mě opravdu strašně moc zajímá Edwardova reakce a následné chování Bells

7)  fixena (29.03.2012 23:05)

co bude dál? takovejhle cliffhanger si nechte pro někoho jinýho! dobře, dobře, díky za novou kapitolku, byla skvělá jak se hlavní hrdinka začíná cítit dobře ve společnosti Cullenů tak nedočkavě vyhlížím další!

Fanny

6)  Fanny (29.03.2012 19:03)

Nákupy fajn, ale to její závěrečné prskání se jí asi moc nepovedlo :D No i tak si nejsem jistá jak moc mu bude, nebo spíš nebude, chtít kápnout božskou :D

5)  mary (29.03.2012 18:12)

nákupy s Alice byly dost dobrý, zvlášť, když se připojili i kluci, ale ten konec nic nepřetrunfne :D Moooc dobře vymyšlený, chudák Edí, aby se z toho šoku dostal

Nebraska

4)  Nebraska (29.03.2012 17:58)

Twilly, kdepak, jen vkládáme kapitoly víceméně na střídačku. Tahle celá je dílem Reeánka, já dělala jen povzbuzovačku

Twilly

3)  Twilly (29.03.2012 12:48)

Nebí, tys převzala velení?

2)  giselle (29.03.2012 12:35)

paráda, další kapitolka na světě! jsem zvědavá, kam to tyhle zlatíčka dotáhnou bylo to fajn počtení, těším se na další!

1)  CAleb (29.03.2012 12:04)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek