Sekce

Galerie

/gallery/Forever with you perex.jpg

Felix na lopatkách a útěk

Kdyby mi někdo řekl, že se budu rozhodovat mezi dvěma muži, asi bych si poklepala na čelo a dotyčnému doporučila kvalitního psychiatra. Ale přesně tahle situace nastala. Byl tady Demetri. Všemožně se mě snažil přesvědčit, abych se s ním dala dohromady. Dokonce zvolil skvělou taktiku. Ne, neposílal mi žádné dárky. Byly to maličkosti. Občas jsem v pokoji našla kytku, nejčastěji lilii. Nevím kde to vyhrabal, ale právě lilie jsem milovala. Když s námi měl Aro nějaké jednání, sledoval spíš mě, než Ara, kdykoli jsem ho přistihla, jak pozoruje mou tvář, vždycky se tvářil kajícně, ale v očích mu hrálo. Jakmile jsme na misi odjeli, snažil se mě chránit. Když se to zvrtlo, pokaždé se nějak dostal přede mě a málokdy jsem čichla k opravdovému boji. A když se mi to povedlo, byl strachy bez sebe, jestli jsem v pořádku. A hlavně, nijak mě nenaháněl.

Ostatní si toho všimli taky. Stejně tak si všimli, jak před ním utíkám. Podle Jane bych měla všechny svoje obavy hodit za hlavu, podle ní se s Demetrim budu mít jako v bavlnce. Jenže nevěděla o tom druhém. O Marcusovi. Nevím jak se to stalo, nebo kdy se to stalo, i když tam mám podezření na tu oslavu, ale zamilovala jsem se do něj. Nebyla to žádná platonická láska, jakých jsem zažila hodně. Když jsem zavřela oči, viděla jsem jeho tvář. Občas jsem se přistihla, jak přemýšlím nad tím, jak vypadá jeho tělo bez oblečení. A právě proto poslední tři roky utíkám před Demetrim. Neprospívá to ani jednomu z nás. Obyvatelé hradu už na mě koukají skrz prsty. Prý ho zbytečně trápím.

„Evelyn, trénink,“ nakoukl Demetri do mých dveří. Vzhlédla jsem od puzzlí, co mi dal k loňským narozeninám. Byla jsem na nich já na motorce. Nádherná fotka.

„Ukáž, ty už je máš skoro celý,“ poznamenal překvapeně.

„Skládám je od včerejška,“ trhla jsem rameny a bokem na něj koukla. Byl nádherný. O tom žádná. A taky milý. Kdyby tady nebyl Marcus, asi bychom spolu byli. Jenže on tady byl.

„Polez, Felix už čeká,“ chytil mou dlaň. Nechala jsem ho. Převlíkat jsem se nemusela. Měla jsem na sobě věci na trénink, takže jsme rovnou vyrazili do haly. Nepustil mě celou cestu, sama jsem se mu vyškubla až před vchodem. Smutně pozoroval svou prázdnou dlaň. Usmála jsem se na něj a pohladila ho po tváři. Vykouzlilo mu to na tváři úsměv a políbil mě na dlaň. Mají pravdu. Trápím ho.

Jeho úsměv se ještě rozšířil, když jsem ho nechala. Galantně mi otevřel dveře a nechal mě jít první.

„No to je dost, kde jste?“ vyjel na nás přátelsky Felix. Usmála jsem se na něj a obhlídla okolní osazenstvo. Jako vždycky. Jane, Alec a Afton. Marcus tentokrát chyběl.

Nejdřív šla na řadu Jane. Vždycky to tak bylo. Navzájem na sebe s Felixem útočili, bránili se tomu druhému a přitom bylo vidět, že to celé berou jako hru. Jak taky jinak, když celá naše parta patřila k nejlepším bojovníkům tady. Jen já jim to kazila.

Po Jane šel Alec, stejně jako jeho dvojče, i on si boj užíval. A porazil Felixe. To se povedlo málokomu a málokdy.

Spolu s Jane jsme nadšeně zavýskly a hrnuly se Alecovi gratulovat.

„To si říkáte kámošky?“ ozval se Felix dotčeně. Nechala jsem Aleca v péči Jane a šla ho utěšit.

„Neboj, na mě si schladíš žáhu,“ drcla jsem ho do ramene. Zářivě se na mě usmál a kývl na souhlas. Ještě přede mnou však šel na řadu Demetri. Sledovala jsem je a snažila si zapamatovat nějaké triky. Nebylo to vůbec snadné, ani pro upíra.

„Tak pojď,“ kývl na mě Felix. S Demetrim to byla remíza a on si potřeboval zvednout náladu. Bojácně jsem se po něm koukla. Hrála jsem to.

„No neboj, já tě neukousnu,“ pousmál se na mě. Rozesmál nás všechny.

„To je sporné,“ zazubila jsem se na něj a postavila se doprostřed haly. První výpad byl hodně podobný tomu, co použil na Demetriho. Lehce jsem se mu vyhnula. Podruhé šel na nohy, přeskočila jsem ho saltem. Takhle jsme spolu tancovali ještě pět minut, když se mi povedla nečekaná věc. Ležel na zemi. Já mu seděla na zádech a rty měla přitisknuté k jeho krku.

Vyskočila jsem na nohy a vytřeštěně na něj zírala. On na mě zíral taky, ale překvapeně.

„Tys mě porazila,“ vydechl nevěřícně. Najednou mě chytily několikery ruce a vyhodily mě do vzduchu. To mě probralo. Vyjekla jsem, když mě chytili těsně před dopadem na zem.

„Řekla bych, že tvůj výcvik je u konce,“ konstatovala Jane s úsměvem a objala mě. Pořád jsem ještě byla překvapená a hleděla na Felixe. I on se smál.

Marcus! Blesklo mi hlavou. Měl právo vědět, že jeho osobní ochranka dokončila výcvik. Vymanila jsem se z Alecova sevření a vyběhla ke dveřím.

„Klid, jde to říct Marcusovi,“ mávla Jane hlavou na nechápavé pohledy ostatních. Znala mě dokonale.

Běžela jsem po chodbě a volala Marcusovo jméno. V knihovně nebyl a kde měl svůj nový pokoj jsem nevěděla. Chtěla jsem zkusit i trůnní sál, když jsem mu vběhla přímo do náruče.

„Copak, hoří snad?“ zeptal se potom, co mě chytil. No, to zrovna ne.

„Porazila jsem Felixe,“ oznámila jsem mu nadšeně a objala ho. Mohla jsem si to dovolit, aniž by pojal jakékoli podezření. Zatím jsem neměla odvahu říct mu, co k němu cítím. Až příliš jsem se bála odmítnutí.

Marcus nás oba vtáhl dovnitř pokoje, ze kterého vyšel na chodbu, když mě slyšel hulákat jeho jméno.

„Tak vidíš. Já ti říkal, že to jednou zvládneš,“ pochválil mě a přitiskl mě k sobě víc. Zpozorněla jsem. Nejspíš to nic neznamenalo, ale bylo to příjemné.

„To je tvůj nový pokoj?“ zeptala jsem se ho, když jsem si všimla, že to tady neznám.

„Ano, to je moje ložnice,“ přisvědčil a postavil mě na zem. Chvilku jsem se rozhlížela kolem sebe. Byl to velký vzdušný pokoj. Stejně velký, jako ten můj, ale zařízený byl úplně jinak. I když to nebyl můj styl, líbilo se mi to. A navíc se to hodilo k jeho obyvateli. Stěny měl čistě bíle, nábytek barevně sladěný do tmavě hnědých odstínů. Neměl tady žádnou postel. Ani televizi, nebo počítač. Jen spoustu knihoven, jedno nejspíš pohodlné křeslo, pracovní stůl a v rohu podobné koncertní křídlo, jako já.

Procházela jsem kolem knihoven a prohlížela si jednotlivé tituly. Řečtí filosofové, renesanční spisovatelé, především italští. Nic co by mě zajímalo. Pomalu jsem došla až k oknu a koukla ven. On měl pokoj naproti toho mého a nic neřekl? Poznala jsem to podle slunce. Právě zapadalo a hladilo paprsky mou tvář. Z mého pokoje byl vidět východ.

Nastavila jsem mu svůj obličej a snažila se zachytit jeho teplotu. Italské slunce vždycky krásně hřálo.

„Proč si mi neřekl, že je tvůj pokoj naproti toho mého?“ zeptala jsem se ho stále otočená o oknu. Uvažovala jsem, proč nechtěl, abych to věděla. Nebo proč si vybral tenhle, když mohl mít jakýkoli jiný na hradě.

„A tebe by to zajímalo?“ zeptal se on mě. Zachytila jsem v jeho slovech potlačovaný smutek. A netušila jsem, co tam dělal. Možná to mě přesvědčilo k tomu co jsem udělala.

Došla jsem k němu a dotkla se jeho tváře.

„Zajímalo,“ šeptla jsem a zlehka ho políbila. Nic. Žádná reakce. Stál na místě a zíral na mě. Došlápla jsem zpátky na paty a do mých očí se vkradl smutek.

„Promiň,“ broukla jsem a utekla naproti k sobě. Zabouchla jsem za sebou dveře a ani se neobtěžovala hodit přes pokoj štít.

Mým tělem třásly vzlyky. Já to věděla. Nechce mě. Tak takhle bolí láska? A Demetri to cítil stejně? Rozhodla jsem se. Jestli mám trpět já, on nemusí. Věděla jsem, že bude šťastný. Miloval mě. Už mi to řekl. A já? Měla jsem ho ráda. A milovat, to příjde časem. Aspoň jsem v to doufala.

Dveřmi někdo proběhl, zhoupla se postel a já se ocitla v něčí náruči. Poznala jsem ho podle vůně.

„Neplač, Eve,“ zamumlal mi do vlasů a konejšivě mě hladil po zádech. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. V očích se mi rozpouštěly čočky. Viděla jsem jejich barvu v odrazu z jeho očí. A bylo tam i něco jiného. Láska. Přetáhla jsem přes pokoj štít.

„Eve? Tak mi říkala babička,“ zašeptala jsem a opřela se o jeho hruď. Na moc dlouho ne. Chytil mě za bradu a přitáhl si můj obličej blíž. Spojil naše rty. Jen zlehka. To já ten polibek prohloubila. Bylo to úžasné. Jakoby naše rty byly stvořeny jen pro toho druhého. Bylo znát, že tohle nedělá poprve. Umění líbat ovládal Marcus naprosto dokonale.

„Myslel jsem, že tohle už nikdy nepocítím,“ řekl tiše, když jsme se od sebe odtrhli. Jeho slova mě vyplašily.

„Proč? Co se ti stalo?“ vyhrkla jsem. Konejšivě mě pohladil po zádech.

„Už je to dávno,“ odbyl mě. Nepovedlo se mu to. Zavrtěla jsem se v jeho náručí.

„To nevadí, chci to vědět,“ nedala jsem se. Povolil svoje sevření a já si na něj obkročmo sedla. Co jsem udělala mi došlo, až když nahlas polk a vrhl se na mé rty.

„Stejně to z tebe dostanu,“ šeptla jsem ještě a polibky mu začala oplácet. Toužila jsem vidět jeho tělo. A tak, když ze mě strhal moje oblečení, nezůstala jsem s trháním moc dlouho pozadu.

Hleděl na mě s téměř nábožnou úctou, až jsem měla tendenci zakrýt si jisté části těla. Sám vypadal jako vytesaný anděl. S očima černýma jako noc.

Mapoval každou část mého těla a já se učila znát to jeho.Bloudila jsem prsty po jeho těle a obtahovala každý sval. Sama jsem z jeho dotyků šílela. Z prvních jemných polibků se velmi rychle stávalo dravé okusování druhého. Marcus už měl kolem kliční kosti pár jizev. Netvářil se, že by mu to vadilo.

Přesunul svoje rty na můj krk a pokračoval níž. Chvilku mi trvalo, než jsem přišla na to, že vrčení, které slyším, vychází z mých úst. Když dosáhl polibky až k mému pupíku, vracel se zpátky stejnou cestou. Chtěla jsem, aby cítil to stejné, co já. Překulila jsem se na něj a podnikla svými rty podobnou cestu, jakou před chvíli Marcus. Taky vrčel. A hodně.

Zničehonic jsem ležela zase na zádech a Marcus se posouval až k mému klínu. Zalapala jsem po dechu a prohnula se v zádech. Ty pocity se nedaly vydržet. Zatnula jsem ruce do rámu postele a ozvalo se zapraskání. Cítila jsem v ruce třísky. Výborně, demoluju si postel.

Marcus se vrátil k mým ústům. Přisála jsem se k němu a povolila dlaně. Třísky dopadly na podlahu a já mohla znovu zkoumat svaly na jeho zádech. A on mi začal jemně okusovat ušní lalůček. Tohle mohlo mít jen jediný konec, jenže ještě předtím se musel něco dozvědět.

„Marcusi? Já vím, že je to v mém věku trapný, ale já ještě s nikým...“ začala jsem, ale umlčely mě jeho prsty.

„Mám přestat?“ zeptal se. Nevím jak on, já toho nebyla schopna. Zavrtěla jsem hlavou. Upozornil mě, že to bude bolet. Tohle jsem věděla. Ale přežily to všechny holky, tak proč bych se měla bát.

Bála jsem se. Kdykoli se k mému lůnu přiblížil cukla jsem. A tak jsme se vrátili zpět k mazlení. Dovedl mě až na vrchol, když uvolnění vystřídal zášleh bolesti. Zatnula jsem zuby, abych nevykřikla a do ramen mu zaryla nehty. Nehýbal se. Čekal, až se uvolním. Bolest pomalu ustupovala do pozadí, až zmizela docela. Otevřela jsem oči a usmála se na něj. Ten úsměv mi vrátil. Natáhla jsem se, políbila ho a on se jemně pohnul. Zasténala jsem mu rovnou do úst, a v Marcusovi se probudil dravec.

Bylo to zvláštní, cítit ho v sobě. Vzbuzovalo to ve mně neznámé pocity. Vnímala jsem všechnu jeho vášeň a dávala mu cítit tu svou. Dnes už podruhé jsem stoupala na vrchol, tentokrát však v jeho doprovodu.

Náhle jsem se prohnula v zádech a vykřikla Marcusovo jméno. Jako přes mlžný opar jsem viděla, jak se propnul v zádech a zvrátil hlavu dozadu. Pak se uvolněně zhroutil vedle mě a překulil mě tak na sebe. Stulila jsem se na jeho hrudi a prsty mu na ni kreslila různé obrazce. Občas jsem mu na holou kůži přitiskla rty. Vždycky blaženě zavrněl.

„Nevadí, že jsem byla, no však víš?“ zeptala jsem se ho nervózně na věc, které jsem se bála ze všeho nejvíc.

„Že jsi byla panna? Ne, naopak. Připadám jsi jako král, když jsem mohl být ten první,“ odpověděl mi bez váhání. Viděla jsem na ně, že to myslel přesně tak jako to řekl. Byl král. Můj král.

Něco mě napadlo. A neviděla jsem důvod, proč se nezeptat.

„Co bys řekl tomu, kdybychom spolu odešli?“ dotázala jsem se ho zvědavě. Zatvařil se, jako bych řekla něco, co jsem neměla. Znenadání se posadil.

Lásko, doufej, že nás nikdo neslyšel,“ šeptl zničeně. Ta věta mi vyrazila dech. Ne její význam, ale její začátek. Teprve po chvilce jsem se dostala k jejímu významu a překontrolovala štít. Byl na svém místě.

„Nikdo nás neslyšel, celý pokoj je zastřený. Vysvětliš mi proč? A to lásko si myslel opravdově?“ ujistila jsem ho a zeptala se na otázky, které mě pálily.

„Naprosto, lásko,“ odvětil mi a lehce mě políbil. Tak to teda ne. Tentokrát se z toho nevykroutí.

Odtáhla jsem se od něj a sedla si vedle. Nechápavě se na mě podíval. Tak jsem mu to vysvětlila a on se rozesmál.

„Kdysi dávno jsem miloval jednu upírku, jmenovala se Didyme. Byla úplně jiná, než ty. Blond vlasy do pasu, krvelačná. Opovrhovala lidským životem i vegetariány. Nebyla zlá, jen upír a lidé ji hodně ublížili. Byli jsme spolu šťastní a chtěli odsud odejít. Jenže se to dozvěděl Aro. Její vlastní bratr ji nechal zabít. Já zabil toho upíra. Pak se ze mě stala živoucí socha. Záviděl jsem všem, kteří měli někoho, koho milovali. Nenáviděl jsem hrad, vlastně celou Volterru, ale ze všeho nejvíc jsem nenáviděl Ara. Jenže jsem tady musel zůstat, měl jsem jisté povinnosti a ty bylo třeba dodržet. Pak jsi přišla ty a všechno jsi změnila,“ řekl mi jeho životní příběh. Do té doby jsem si myslela, že Aro je jen trošku šílený stařík. Teď jsem věděla, že je to chladnokrevný parchant. Neštitil se sáhnout na život vlastní sestry jen proto, aby si udržel vládu nad upířím světem. Začala jsem ho nenávidět.

„Teď už s nimi nevládnu,ale jestli někdo přijde budu muset stát po jejich boku. A kdyby se Aro o tomhle tvém přání dověděl, čekal by tě stejný osud, jako tehdy Didyme,“ dodal ještě nakonec.

Didyme, krásné jméno, ona byla určitě taky krásná a Marcus ji miloval. Co teda cítí ke mně.

„Jak moc si ji miloval?“ zeptala jsem se ho smutně. Pohladil mě po tváři a zvedl mi hlavu.

„Hodně, ale jedno vím jistě. Tebe miluju víc,“ pousmál se a políbil mě. Oplatila jsem mu to. Několikrát. A napadlo mě možné řešení našich problémů.

„Tak spolu utečeme!“ vyhrkla jsem. Zase jsem se setkala s odporem, i když ne zak úplným.

„Rád bych, ale kam chceš utéct? Najdou nás,“ pokoušel se mi to rozmluvit. Ale nedala jsem se. Existuje jedno místo, kde by nás Aro nenašel. A kdyby ano, netroufl by si na ně.

„Cullenovi. Aro si na ně netroufne. A podle toho, jak si mi je popisoval, nás určitě přijmou. Teda, pokud změníš jídelníček,“ ušklíbla jsem se nakonec a zadívala se do jeho rudých očí. Zavřel je a na chvilku je tam nechal. A pak mi spadla čelist. Hleděl na mě očima barvy jantaru. Lehounce mi zatlačil na bradu a zavřel mi tak pusu.

„Od té doby, co jsem pouhopouhý obyvatel hradu. Ale nikomu ani muk,“ mrkl na mě a prsty z brady přesunul na mé rty.

„Dobře, zítra pojedeme nakupovat nějaké knihy a cestou se zastavíme na letišti. Zkusím nějak sehnat kontakt na Carlislea,“ usmál se na mě. Do toho mi mobil oznámil došlou textovku. Kdo mi teď psal, proboha.

Telefon jsem našla zastrčený v bundě, ve skříni v šatně, ale našla jsem ho.

„Ehm, myslím, že žádný kontakt shánět nemusíš. Jenže musíme vyjet teď hned, odpoledne by to prý nevyšlo. Jo a mám tě pozdravit od Belly a Edwarda. A od Cam,“ přetlumočila jsem mu došlou zprávu.

Zatímco jeho obličej střídal různé grimasy pocitů, oblíkla jsem si černé džíny a tričko. A zaposlouchala jsem se do zvuků z chodby. Nikde nikdo.

„Zůstaň tady. Zajdu ti pro nějaké oblečení, na chodbě teď není nikdo,“ oznámila jsem mu a zmizela naproti. Měl jen jednu skříň, plnou staromódního oblečení. Našla jsem ale tašku jednoho z mých oblíbených obchodů ve Florencii. Vzpomněla jsem si na jedny nákupy, kdy jsem mu doslova vnutila dvoje džíny a troje trička. Vybrala jsem černou kombinaci a odnesla mu to. Loupnul po mě štěněcím pohledem. Málem jsem roztála, ale povedlo se mi to nějakým způsobem ustát. A Marcus si to musel obléct.

Někdy mezi džínami a tričkem přišla další zpráva. Zařídili nám soukromé letadlo. Tak tohle se mi líbilo. Koukla jsem na Marcuse.

Opravdu mu to slušelo, ale chtělo to ještě něco provést s těmi vlasy. Gumička. Málem si ji sundal, jenže pak nás oba viděl v zrcadle a tohle nutkání ho přešlo. Ještě jsem rychle posbírala naše doklady, svůj mobil a vyrazili jsme do garáže. Byl nejvyšší čas, venku už skoro svítalo a to by bylo pozdě.

Smutně jsem se loučila se svým autíčkem a milovanou motorkou. Obojí tady muselo zůstat. Marcus řídit neuměl, tím padla motorka. A Lamborghini, ač bylo krásné, nebylo tady to nejrychlejší a dostali by nás.

Nasedli jsme do nejrychlejšího auta, co bylo momentálně v garáži. Ani jsem nezaregistrovala značku. Stačil mi pohled na tachometr. Vyjeli jsme nenápadně z garáže a zamířili ven z Volterry. Za branami města jsem přišlápla plyn na podlahu. Auto poskočilo dopředu a vyrazilo bleskovou rychlostí vpřed. Prosila jsem toho nahoře, abychom nepotkali žádnou policejní hlídku.

„Lásko, přidej, už nás našli,“ řekl mi Marcus zoufale. Podívala jsem se do zpětného zrcátka a uviděla dvojíci v autě za námi. To ne. Felix a Demetri. Na Felixově tváři nebylo nic znát, ale chyběla mi tam to vzrušení, které jsem viděla při každé misi. A tvář Demetriho? Zmučeně jsem zavřela oči. Pak je rychle otevřela a střihla zatáčku. Odbočka na letiště. Marcuse to hodilo na stranu a na dveřích se vytvořil důlek. Ale drželi na svém místě, to bylo hlavní.

Vzdálenost mezi naším autem a kluky se povážlivě zmenšila.

Rychle jsem zaparkovala před budovou. Sice to bylo místo pro taxíky, ale to mi bylo fuk. Do davu lidí jsme se stihli zaplést dřív, než ti dva dojeli. A pak už nás najít nemohli, za to jsme vděčili štítu. Ale téměř nás dostihli, když jsme nastupovali do auta. Nemohli se pohybovat přirozenou rychlostí, bylo tady až moc lidí, a právě to nás nejspíš zachránilo.

Dovolila jsem si poslední pohled do Demetriho očí, než jsem vešla dovnitř do letadla. Ano, ublížila jsem mu, ale takhle to bylo lepší. Měl šanci, že najde někoho, kdo ho bude milovat tak, jak si to zaslouží. Já bych to nedokázala. Teď už to vím.

Stulila jsem so do Marcusova náručí a nastavila svou tvář vycházejícímu slunci. Pilot byl zavřený v kokpitu a stewarda takhle narychlo nesehnali. Ne že by nám to nějak vadilo.

Nevím jak dlouho jsme letěli, tak nějak jsem nedokázala vnímat čas. Marcus mě hladil po zádech a nedovoloval mi pohnout se v jeho náručí ani o píď. Byla jsem jen ráda a když mi začal do ucha broukat jemnou melodii, málem jsem vrněla blahem. Takže jsem si akorát všimla, že přistáváme.

„To už je ráno?“ zeptala jsem se ho, když jsme dosedli na ranvej a pilot pokračoval až do hangáru. Tam jsme ruku v ruce vystoupili. Hned na to jsem jeho ruku stiskla poněkud silněji. Tolik upírů pohromadě nebylo kolikrát k vidění ani ve Volteřře. Jeden z nich nápadně připomínal svou postavou Felixe. Ale v obličeji byl podobný Camille, takže to musel být Emmett. Vesele se na nás křenil. Držel kolem pasu bohyni. Aspoň tak se mi jevila na pohled křehká blondýnka vedle něj. Od křehkosti jsem upustila, když jsem zahlídla její obličej, nevypadala moc nadšeně, že nás vidí. Bojácně jsem se přitiskla k Marcusovi.

Najednou moje tělo zalil pocit naprostého uvolnění a muž po její levici zlostně sykl. To musel být Jasper. Nehledě na to, že zezadu objímal usmívající se Cam, znala jsem jeho dar.

Za těmi dvěma stál další pár, i když tam bylo vidět, že jsou sourozenci. A byli podobní dvojíci před sebou. Tohle že byly ty malé dvojčátka? Nějak rychle vyrostli.

Po pravici toho Emmetta stál další krásný chlap. Ale vypadal by ještě líp, kdyby se netvářil tak frustrovaně. Zničehonic se postavil před hnědovlasou krasavici vedle se. Ta ho s povzdechem obešla a stoupla si vedle hory. Příšerně smrdící hory. Nakrčila jsem nos a radši přestala dýchat. A poznala jsem další dva upíry. Ta hnědovláska, to musela být Bella, a ten co se ji snažil tak přehnaně bránit byl nejspíš Edward. A jejich dcera, ta Rennesmé stála po boku toho páchnoucího indiána. Ne že bych měla něco proti indiánům, ale vážně příšerně smrděl.

Úplně vepředu před všemi stál poslední pár. Carlisle a Esmé. Na první pohled bylo vidět, že tihle dva jsou jejich skoro rodiče. Tolik mateřské lásky v očích, jako měla Esmé, snad nemohl mít nikdo jiný. A Carlisle vypadal nadšeně, že viděl svého starého přítele, se zlatýma očima navrch.

„Vítám vás na Aljašce,“ promluvil k nám Carlisle s úsměvem.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

4)  Jalle (10.11.2012 18:51)

ako Cullenovci vedeli, že prídu, keď nemajú Alice?

ambra

3)  ambra (08.10.2010 09:34)

Hurá!!! Už jsou spolu Demetriho je mi sice hrozně líto - tak dlouho se snažil a navíc jsi ho vylíčila jsko fajn chlapa, ale jsem šťastná, že už je s Marcusem! No a to jejich "sbližování"... Nádhera!!! A jak se do toho hned vloudila Alice!:D Super! Jsou v bezpečí!!! Nebo ještě ne?!?!

sfinga

2)  sfinga (01.10.2010 18:25)

Kamuško, říkala jsem si, co asi se dozvím nového, když jsem četla tvou jednorázovku.
Dozvědela jsem se toho moc. Pocity jedné holky, která trpní nenaplněnou láskou k tomu jednomu jedinému Moc a moc se mi to líbilo
dokonalé a dechberoucí

Linfe

1)  Linfe (01.10.2010 17:27)

Hura hura zase parada

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek