Sekce

Galerie

/gallery/Forrest%20Love.jpg

XXI. This is the End + Epilog + More…

 

Tento díl je pro Tebe, mami.


 

Ještě naposledy se ohlédl. Seděla před krbem zády k němu, zabalená jenom v dece, kterou přes ni přehodil. Bradu opřenou o kolena, která pevně objímala rukama.

Věděl, že to není možné, přesto by přísahal, že se mu sevřelo srdce. Raději se otočil a rychle za sebou zavíral dveře. Už neviděl, že i ona se otočila - právě včas, aby naposledy zahlédla jeho siluetu ve dveřích.

Odcházel studenou hradní chodbou, osvětlenou pouze několika loučemi. Jeho pevný odhodlaný krok se po několika metrech zpomalil, až nakonec úplně zastavil. Zády se opřel o vlhkou kamennou stěnu a sesunul se po ní na zem. Věděl, že nebude lehké ji v tuto chvíli opustit, ale teď, když to udělal…

Bylo to těžší, než přestat pít lidskou krev, těžší, než rozhodnutí přestat pít jakoukoliv krev a… těžší, než opustit Bellu.

Nevědomky zaujal stejnou pozici, jako před chvílí ona. Neměl strach o sebe, bál se o ni. Připoutal ji k sobě, aniž na to měl právo, a jestli se teď mýlí…

Ne!

Rychle vstal. Věděl, že už na něj čekají. Cestou si ještě v Carlislově pokoji vypůjčil nějaké oblečení. Jemu toho po dnešním večeru moc nezbylo.

 

xxx

 

Jeho komnatou se stala jedna z mnoha temných vlhkých kobek v podzemí pod starou částí hradu. Nepotřeboval světlo, viděl i ve tmě, ani teplo, jemu nemohla být zima, přesto obojí postrádal od prvního okamžiku.

Jane s Alecem se usadili v protější kobce a téměř se nevzdalovali. Pouze občas střídavě vyráželi na lov, nebo chodili podávat hlášení o jeho stavu Arovi. Ten se zpočátku ukázal jen zřídka, jeho chvíle teprve měly nastat.

Carlislova přítomnost dělala vše snesitelnější. Tušil to už tehdy ve Venezii, proto mu zavolal. Chtěl ho mít u sebe, jako vědce, lékaře a hlavně otce. A taky jako někoho, kdo po té cestě už před ním kráčel. Viděl na Carlislovi, jak moc ho zraňuje pomyšlení, že z té cesty pro něj nemusí být návratu. Nemluvili o tom. Přesto je to vědomí neustále obklopovalo.

První dny byly hrozné. Takovou žízeň nikdy nezažil. Malý tmavý prostor s nedostatkem podnětů pro jeho mozek ji mnohokrát násobil. Carlisle se snažil ho všemožně rozptylovat, ale nakonec, co mohl dělat jiného, než mluvit, nebo aspoň myslet. A to bylo zoufale málo pro někoho, kdo se veškerou silou své nadpřirozeně vyvinuté mysli soustředí jen na jedno – krev.

A přicházely horší okamžiky. To když Carlisle odešel na lov, nebo dělat společnost někomu, kdo to, jak vyčetl z Carlislových myšlenek, potřeboval stejně, jako on sám. V takových chvílích už nedokázal zůstat v klidu. Nutkavě pak rázoval po kobce a dělal všechny ty zbytečné nervózní pohyby, jako podupávání, ťukání bříšky prstů o sebe, prohrabování vlasů… Výraz „lézt po zdi“ pomalu dostával konkrétní podobu.

Jane s Alecem se o něj zpočátku moc nezajímali. Avšak později, zvlášť ve chvílích, kdy ho Carlisle opouštěl, byli v pohotovosti. Měli mu přeci pomoci, kdyby náhodou zaváhal a pokusil se dostat k potravě. A bylo na nich vidět, jak moc rádi by to pro něj udělali. V jejich myslích se dozvěděl proč. Absolutně nebyli schopni pochopit způsob života jeho a jeho rodiny. Proto jimi opovrhovali.

A skutečnost, že miluje lidskou dívku! Nepředstavitelné.

Že se pro ni obětuje? Šílené!

Že nechce být upírem? Trestuhodné!

 

xxx

 

Nikdy předtím nepociťoval rozdíl mezi dnem a nocí. S dokonale vyvinutými smysly viděl ve tmě stejně dobře, jako za bílého dne. Nikdy nebyl unavený, nemusel spát. Teď, ač den a noc v tmavé místnosti bez oken splývaly v jedno, vnímal tu diferenci každou mrtvou buňkou svého těla. Dny ho pouze vyčerpávaly, noci stravovaly. Den mu přinášel utrpení, avšak noc ho přibíjela na kříž.

Už dávno nebyl schopen s Carlislem smysluplně komunikovat. Noční záchvaty zuřivé snahy jakkoliv se zbavit té žízně, se střídaly s denní otupělostí a letargií. Carlisle dělal co mohl, ale všechno mělo stejný účinek, jako kdyby umírajícímu žízní nabízel kus chleba.

Jane s Alecem stále neměli co na práci. Jeho vlastní vůle byla tím posledním, co ještě ovládal. Zvlášť Jane tím byla frustrovaná, potřebovala si nějak vybít svůj vztek, který pociťovala, kdykoliv se na něj podívala. Nakonec k tomu několikrát dostala příležitost. To když Alec lovil a Carlisle věnoval svoji pozornost jinému zoufalci. Ta bolest, když se pod jejím dohledem svíjel v křečích na zemi, byla silnější, než žízeň. Svým způsobem to byla úleva, aspoň nějaká změna. Bolestným výkřikům se však neubránil, na to už byl příliš vyčerpaný.

Nedokázal by přesně říct, kdy to začalo. Bylo to plíživé. Jeho tělo pomalu přestávalo fungovat. Stále častěji upadal do chvilkových bezvědomí. Rozostřoval se mu zrak, začínal špatně vidět, dokonce halucinoval. Vídal výjevy z obou svých životů. Tak jasné, jakoby mu je někdo promítal v kobce na zeď. Občas tu s ním byla Ona. Ale vždycky hned zmizela, to když se jeho vědomí probralo k činnosti a chtělo ji vidět doopravdy.

A začala mu být zima. Ne taková, jakou si pamatoval z lidského života. Ten chlad vycházel z něj samého. Umrzal zevnitř. Jeho tělo správně reagovalo chvěním, avšak účinek to nemělo žádný.

Nakonec nevnímal, jestli je noc, nebo den. Jestli je Carlisle u něj, nebo je tu jen s Jane. Jestli ho Jane mučí, nebo ty křeče zachvacují jeho tělo samy. Ležel na podlaze, téměř bez hnutí. Vlastní křik už neslyšel, možná už nekřičel. Oči už neotvíral, stejně v té tmě nic neviděl.

Pak ho uchopily něčí ruce a on se vznášel. Bláhový záblesk mysli, že je to konečné vysvobození byl rychle zaplašen novou vlnou utrpení.

Ležel na něčem mnohem měkčím, než podlaha kobky. Světlo, které pronikalo do jeho očí skrz zavřená víčka ho bodalo až v mozku. Led uvnitř jeho těla se rozpínal a trhal na kusy vše co pojal. Postupně ho cítil až v konečcích prstů.

V jednu chvíli všechno to utrpení ustalo, a on ucítil známou vůni. Její vůni. Chtěl otevřít oči, ale nešlo to. Žádný pohyb nebyl možný. Jenom to neustálé chvění, které už ani nevnímal. Pak její vůně zmizela.

Led, který už neměl kam postupovat se ve vlně nové bolesti vracel tam, odkud se původně začal šířit, do jeho srdce. Sevřel ho a mačkal tak dlouho, až puklo.

Prudce zalapal po dechu.

 

xxx

 

„Aro!“ zaduněl místností Carlislův hlas.

To mě vyrušilo z koncentace natolik, že mi Aro vyklouznul ze soustředěné mysli. Vyrušilo to i Ara, který tou dobou vnímal už jenom krev, pulzující v tepně na mém krku a očekával, že každou chvíli zaplaví jeho ústa. S velmi nespokojeným zasyčením vystřelil své tělo zpátky ke krbu. Výraz, kterým pozoroval Carlisla zpod přivřených víček nevěstil nic dobrého.

„Poslouchej!“ přikázal mu Carlisle.

Mimické výrazivo, které pak Aro předvedl v několika sekundách mě přesvědčilo o tom, že jeho kamenná tvář ve skutečnosti stále dokáže vyjádřit všechny lidské emoce.

Tázavě jsem se otočila ke Carlislovi.

„Ty to slyšet nemůžeš, Sunny, ale k vidění je toho taky dost.“ Jeho hlas zněl úplně jinak, než jsem si ho za posledních čtrnáct dnů zapamatovala. A… usmíval se!

Do Carlislova pokoje jsem doběhla dřív, než oni. Edward tam ležel, stále ve stejné poloze. Chvění jeho těla ustalo a vystřídal ho zvláštní trhaný pohyb hrudníku. Dýchal.

Už zase jsem u něj klečela a držela ho za ruku. Na čele se mu leskly drobounké krůpěje potu. Nevěřícně jsem je setřela dlaní. Přitiskla jsem opatrně svou tvář na jeho hrudník a uslyšela to. Nezaměnitelný rajský zvuk pulsujícího života. Bilo. Trochu pootevřel rty. Zdálo se, že něco říká, ale nic jsem neslyšela.

„Vyslovil tvé jméno,“ ozvalo se za mnou.

Otočila jsem ke Carlislovi svou uslzenou tvář s jedinou otázkou v očích. Jenom se usmál a kývnul hlavou – povedlo se!

Pohled zpátky do Edwardovy tváře teď téměř zastavil moje srdce. Sledoval mě pár jasně zelených očí.

Bylo třicátého července. Právě jsem dostala dárek k devatenáctým narozeninám.

 

xxx

 

 

 

Epilog

 

Carlislova přítomnost teď byla darem z nebes. Edward byl velmi slabý, avšak potravu, která ho měla postavit na nohy, nebyl zatím schopen přijímat. Carlisle proto ihned odjel do nejbližší větší nemocnice, kde mu, jako novému a velmi štědrému sponzorovi, ochotně a bez vyptávání poskytli veškeré potřebné léky a vybavení. Carlislův pokoj se tak proměnil v improvizovanou ordinaci.

Považovali jsme za velký úspěch, když se Edward po čtyřiadvaceti hodinách poprvé napil.

Vody!

Pak už se zotavoval velice rychle. Já se od něj téměř nehnula. Nebylo síly, která by mě donutila odejít.

Aro ještě dva dny šokovaně sledoval, jak se Edward uzdravuje. Potom nám všem důrazně připomenul: NIKDO NIKDY!, a společně se svými nohsledy nasednul do auta a odjel. Druhé auto nám blahosklonně přenechal, abychom sami mohli, až to bude možné, odjet.

 

xxx

 

Táta už na mě čekal v Seattle´s Best Caffe. Seděl u stejného stolku, jako téměř před rokem. Letištní halou proudily davy lidí, my jsme však vnímali jenom jeden druhého.

Vypadal o pár let starší a já věděla, že je to kvůli mně. Carlisle mu sice tenkrát hned jak dorazil do Volterry volal, že jsem v pořádku, ty dlouhé hodiny nejistoty si na něm přesto vybraly svoji daň.

Můj chabý pokus namluvit mu, že je Edward mrtvý a já zůstávám v Evropě studovat snadno prokouknul.

„Jsi pořád s ním, viď?“ zeptal se jen a bylo vidět, že na odpověď nečeká.

Cítila jsem hroznou bezmoc. Nemohla jsem mu říct nic. Už vůbec ne to, že Edward je teď člověk a on se o mě tedy bude po zbytek života třást zbytečně. Poprosila jsem ho, aby aspoň báchorku o Evropě převyprávěl doma a všem známým.

Když jsme se loučili, viděla jsem ho, přes vlastní slzy, podruhé v životě plakat.

 

xxx

 

Hned, jak jsem přistála v Calgary, čekalo mě další loučení. Zatímco jsem byla pryč, pomáhal Carlisle Edwradovi zařídit vše potřebné pro náš nový život. Teď odlétal domů. Aspoň nám slíbil, že nás bude navštěvovat tak často, jak to jenom bude možné, tak, aby si toho nikdo z rodiny nevšiml.

Pro ně jsme byli oba mrtví. To byla cena za naše životy, za naši svobodu.

 

xxx

 

Za necelé tři hodiny jsme byli doma. Tak teď budeme říkat domku na okraji městečka Jasper ve stejnojmenném kanadském národním parku. Byla to jasná volba. V říjnu jsme oba nastupovali na univerzitu v Edmontnu. Pro Edwarda snad už poslední z dlouhé řady. Ale nechtěli jsme zatím bydlet ve velkém městě. A nevím proč, bez lesů a deště jsme si náš život nějak nedokázali představit. Aspoň se naše nohy budou dotýkat stejné země na stejném kontinentu, jako nohy našich blízkých, které jsme už nadobro ztratili, nebo je nebudeme moci vídat tak, jak by se rodina vídat měla.

Ukázal mi celý dům. Nebyl ničím zvláštní, ale byl náš. Posledním pokojem, kam mě zavedl byla ložnice.

Poprvé od té doby jsme byli sami. Nevím, jestli jsem to způsobovala já nějakou svojí schopností, nebo jestli to bylo tím, že Edward najednou dokázal vycítit na co myslím. Vzduch kolem nás přímo elektrizoval. Zatím jsme od sebe stáli dva metry.

„Přišla nějaká pošta,“ řekl tajemně, když sáhnul na noční stolek. Vzal do ruky tlustou obálku a podával mi ji.

V obálce byly samé doklady. Všechny na jméno Edward Anthony Masen. Datum narození: stejný den, stejný rok jako já.

„Ale vždyť tobě je teprve sedmnáct,“ kroutila jsem nechápavě hlavou.

Vzal si ode mě své nové doklady a odložil je zpátky. Objal mě a velmi zblízka se mi podíval do očí. Na jeho schopnosti udržet mě, když se mi podlamují kolena se naštěstí nic nezměnilo. Milovala jsem jeho novou vůni. Připomínala vůni Edwarda Cullena, ale byla tak lidská.

„Sunny, já se opravdu v ten den znovu narodil! A sedmnáct mi bylo v roce 1918. Za ty roky, které od té doby uplynuly, si ty dva navíc zasloužím. Koneckonců,“ dodal a pomalu se ke mně nakláněl, „jak bych si tě jako nezletilý mohl vzít?“

Topila jsem se ve smaragdovém moři.

Jeho rty byly hebké a horké.

Jeho náruč měkká.

Jeho srdce splašeně bilo i za to moje.

Nemusel být opatrný. Chtěl.

Nesnažil se být něžný. Byl.

Miloval mě. Žil.

 

 

 


 

 

Povídky od Bye

 

 


 

 

More…

 

 

Forest Love by nikdy nevznikla bez Karolky, Nebrasky, Popoles a Hanetky.

A nejspíš by nebyla… taková, nebýt ambry a Evelyn.

Děkuji.

Když jsem psala Prolog a první kapitolu ani zdánlivě jsem netušila, na jak dobrodružnou cestu se vydávám. Příběh měl základní kostru, ale většinou jsem si připadala jako špatný učitel angličtiny – vždy pouze o lekci před svými žáky.

Teď jsem strašně šťastná, že jsem do toho šla, protože jsem dokázala napsat začátek i konec a mezi tím něco, co jste četli.

V době, kdy jsem marně hledala pro povídku nějaký název, mě na Googlu „chňapnul“ a už nepustil budoucí perexový obrázek. Jmenoval se Forest Love.

Všechna místa, popisovaná v povídce skutečně existují.

Na Aljašské univerzitě v Anchorage je skutečně v knihovně umístěno obří foucaltovo kyvadlo a dvě univerzitní budovy skutečně spojuje nadzemní prosklený tubus, kde se Edward a Sunny podruhé potkali.

Pointa – Edwardovo vysvobození z věčného zatracení – mě napadla asi až v půlce příběhu. Prostě se mi nechtělo zase nevyhnutelně dělat ze Sunny upírku, nebo sepsat sad end, což byla pravděpodobnější varianta.

 

Děkuji všem, kteří zanechali jakýkoliv koment pod jakoukoliv kapitolou Forest Love. To byl motor, který mě poháněl, když to bylo fakt těžký. A že bylo…

 

Tak, a je to…

 

xxx

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3 4 5 6   »

Bye

116)  Bye (26.08.2016 19:42)

Teen Star, a já opět děkuju tobě.
Za čas, který jsi tomu věnovala (ehm, to jsou vlastně tvá slova ale je to vzájemné) a za komentáře pod každou kapitolou, díky kterým jsem si mohla zároveň s tebou příběh znovu prožít (a oživit ).
Přísahám, že se teď díky tvé chvále lehce červenám a těžce naparuju
Děkuju za zpříjemnění několika dní

TeenStar

115)  TeenStar (26.08.2016 02:33)

"Nemusel být opatrný. Chtěl.

Nesnažil se být něžný. Byl.

Miloval mě. Žil."

On áno, Sunny, to len ja sa cítim tak, že mi srdce s tými slovami vyskočilo z hrude a odišlo niekam do Volterry

Báj, ani neviem, či ešte má zmysel tu tvoj neskonalý talent ospevovať, cítim sa, že sa každučkým slovom len neohrabane opakujem A ty si zaslúžiš chvály, ktoré moja maličkosť vyjadriť ani len nedokáže!
Ďakujem ti, že si ma tu prijala s hrejivou a otvorenou náručou
Nielen, že si vymyslela geniálny a originálny príbeh, ale tvoje slová ma doň vtiahli natoľko, že som psychické (i fyzické) bolesti a strasti postáv cítila pulzujúcou bolesťou v hrudi aj ja sama
Neviem, či ešte budem schopná hľadieť na Edwarda a Bellu rovnako, nie teraz, keď viem, že Sunny by mu mohla byť tou pravou! Alebo teda, opravujem sa, JE mu tou pravou
Znova ti ďakujem Ďakujem ti za čas, ktorý si tomu venovala, za to, že svoj talent dávaš pocítiť aj nám ostatným

Máš môj obdiv,
moju lásku,
moje srdce

114)  betuška (08.04.2015 18:56)

krásne čítanie...rozprávkový koniec

113)  Petra (18.02.2015 20:06)

Naprosto skvělá, dechberoucí, úžasná povídka. Moc ti gratuluju a jsem moc ráda, že jsem si ji mohla přečíst. Obzvlášť konec byl úchavatný, tvé logické a správně umístěné napínání, připravování na děj v celé povídce na mě udělalo velký dojem :)

Bye

112)  Bye (29.06.2013 00:10)

ST, děkuju!
Upřímně, vždycky mě potěší, když si někdo k FL najde cestu a po přečtení mu stojí za to se ozvat. Není dokonalá, ale byla první, a myslím, že jsem do ní dala nejvíc sebe

SestraTwilly

111)  SestraTwilly (28.06.2013 14:00)

Bye,práve som dočítala tvoj príbeh a som nadšená.Je nezvyčajný v tom,že si nepremenila Sunny na upirku,ale
Edwarda na človeka. Veľmi originálny nápad.A zaujalo ma
na ňom ešte to,že Jakob dával Edwardovi dcéru,(hoci nedobrovoľne),čiže si to
vymenili.Nádherný,romantický a originálny,tieto
prívlastky patria k tomuto príbehu určite.
Idem na ďaľšiu tvoju poviedku a dúfam,že bude rovnako dobrá.

Bye

110)  Bye (22.06.2013 21:39)

Katko, a já ti děkuju za příjemné chvíle strávené vzpomínáním na "staré dobré časy" při psaní téhle povídky.

KatkaB

109)  KatkaB (22.06.2013 16:55)

Nevím proč zrovna dneska, ale měla jsem náladu, chuť, nebo možná i potřebu připomenout si a znovu vychutnat tohle Tvoje dílko, Bye Zapůsobilo to na mě opět silně a já nemůžu jinak než napsat velké díky za Forest Love

Bye

108)  Bye (09.02.2013 22:08)

A já děkuju za nádherný komentář, Alison.

Alison

107)  Alison (09.02.2013 16:22)

To bolo nádherné! Z počiatku som sa vôbec netešila a ani nejak valne do tejto poviedky nehrnula, ale stálo to za to prežiť Bellinu smrť. Nakoniec som kapitoly hltala jednu za druhou bez prestávky, a keď som nečítala, tak som o Sunny premýšľala - FL sa mi stala návykovou . Takýto presný opis emócií, ktorý by ma ešte aj bavil som načakala. ĎAKUJEM za pekne prežité chvíle pri čítaní FOREST LOVE !

Bye

106)  Bye (24.01.2013 20:23)

melwen,
děkuju za tak krásný a povzbudivý komentář.
Udělal mi velkou radost!

105)  melwen (23.01.2013 02:02)

Začínám si na téhle stránce připadat asi jako můj syn v hračkářství :-) Nebo v cukrárně. Tentokrát jsem si objevila TOHLE.
Vlastně teď hned nevím, co napsat. Pokleslá brada a pohled do zdi to asi vystihují nejpřesněji :) Vím, že až zaklapnu počítač, přitulím se k manželovi a dcerce a ještě dlouho nebudu moct usnout - bude ve mne rezonovat takhle nádherná povídka.
Vlastně jsem se nejdřív bránila povídku vůbec číst, protože žádný jiný základ příběhu, než Edward a Bella, jsem nechtěla připustit, ale potom mne vtáhla... a teď jsem úplně užaslá, okouzlená, ztracená ... Doslova jsem příběh Sunny a Edwarda přečetla jedním dechem. Výborný nápad, skvěle napsané!
A tak Ti, Bye, děkuji! Jsem nadšená!
Určitě se k ní musím vrátit a tentokrát číst pomaleji :-).
Dobrou...

Bye

104)  Bye (08.11.2012 19:23)

Jejda, Jalle, kde se tady bereš, člověče?
Děkuju

Jalle

103)  Jalle (07.11.2012 21:29)

som veľmi rada, že ich príbeh takto jedinečne skončil forest love som si eľmi obľúbila aj kvôli dĺžke kapitol, ktorá bola pre mňa veľmi motivujúca ďakujem

Bye

102)  Bye (20.04.2012 22:12)

ireen, Dj, děkuju, vždycky mi udělá radost, když někdo zahrábne do tak prehistorických vrstev, že objeví Foresta ;)

DjKasicka

101)  DjKasicka (20.04.2012 21:26)

Tolik emocí.
Jak jsem začla číst a najednou jsem byla u konce, Začla jsem hltatat jednu kapitolu za druhou a nemohu věřit tomu konci, nemohu uvěřit, že jsem tuto povídku dočetla. Nechci, chtěla bych dál a dál číst. Zase jiný osud. Děkuju moc za příjemné čtení!

ireen

100)  ireen (01.04.2012 21:10)

Bye! MOC TI DĚKUJU, DĚKUJU TI! ...přes slzy skoro nevidím na monitor!

Bye

99)  Bye (29.03.2012 16:50)

Kočko, děkuju za zpříjemnění dne :-)
Ozvu se ti o víkendu, teď jsem na dovče a mám omezené připojení.

98)  Kockohruska (29.03.2012 13:39)

Milá Bye, dnes jsem nemusela čekat až do večera, protože jsem vyjimečně bez dětí. Myslela jsem si, že si povídku kvůli její délce rozložím na několikrát. No, jak jsem byla naivní. Samozřejmě jsem ji dala na jeden zátah, nešlo to jinak. Ráda si ji později znovu pomalejším tempem přečtu, stojí za to. Došlo nejen na skelný pohled, ukápla i slza, místy jsem snad ani nedýchala. Píšeš vážně skvěle! Asi nic originálnějšího ze sebe nedostanu.
Jak jsem z tvého profilu pochopila, tak kromě vlastní tvorby i překládáš. Moc ráda bych se zařadila do skupiny čtenářek, které nadšeně vyhlížejí každou novou přeloženou kapitolu. :) Co pro to můžu udělat? Věkový limit splňuji (33). Ať kladnou či zápornou odpověď mi můžeš poslat na kockohruska@volny.cz Děkuji za skvěle strávený čas! Dana

Bosorka

97)  Bosorka (12.02.2012 06:43)

žádný takový Bajuško, pak mě někdo zcizí a budu vám ukradená ;)

1 2 3 4 5 6   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek