Sekce

Galerie

/gallery/Forrest%20Love.jpg

XVIII. For the first Time

Tuto kapitolu věnuji Karolce, která mi „kdysi“ odpověděla na můj komentář, že jednou možná napíše povídku, ve které budu vystupovat. Pravděpodobně bych v ní ale byla neustále na útěku, nebo v posteli. Nejspíš ale obojí najednou…

XVIII. For the first Time



Ta jistota mě doslova slisovala. Už jsem chápala, jaké to je zkamenět. „Chce zabít mě!“


xxx

 

„Ššš,“ přitisknul ji k sobě ještě pevněji, když se v náhlé panice chtěla vzepřít. „Nemyslím, že tě chce zabít,“ uklidňoval ji rychle.

„Tak co teda chce?“ Zvedla hlavu, a pohlédla se na něj.

Tím už si byl téměř jistý. Irina se nerozhodla v náhlém popudu mysli, musela o tom přemýšlet dlouho. A určitě na to nemyslela od začátku, nebo se o to aspoň snažila, jinak by to věděl. Teď to musí Sunny říct, má právo to vědět.

Pohladil ji po tváři. Neubránil se povzdechu. „Myslím, že vymyslela mnohem rafinovanější pomstu. Podle mého doufá, že tvoje schopnosti zaujmou Volturiovi natolik, že tě budou chtít pro sebe.“

 

xxx

 

Chvíli jsem tu informaci vstřebávala. Ovšem, pomsta by to byla dokonalá. Dcera vlka upírkou! Tentokrát jsem měla málo vzduchu v plicích já.

„Zabralo to, viď? Proto ty dva posílaj,“ hlesla jsem odevzdaně.

 

xxx

 

Vždycky jsem toužila cestovat. Faktem ale zůstává, že jediná cizí země, kterou jsem v životě viděla, byla Kanada. Celkem čtyřikrát jsem ji sledovala z okénka v letadle. Když mi dal Edward vybrat, kam bych se chtěla podívat, odpověděla jsem bez zaváhání. Kolébka civilizace. Tedy té americké určitě. Evropa. Jakákoliv Evropa.

Doklady jsme měli ještě tentýž večer. Nevěděla jsem jak to zařídil, a ani jsem to vědět nechtěla.

 

Udělali jsme poslední manévr před přistáním. Letadlo se při něm naklonilo levým křídlem k zemi. Už jsem rozeznávala pohyblivá světla aut od statických světel velkoměsta.

Paříž. Zářila do noci, jako obrovská svítící palačinka. Zvolili jsme ji náhodou – byl to nejbližší volný let první třídou do Evropy. Líp bych si sama nevybrala.

Letiště Charlese de Gaulla bylo i přes časnou ranní hodinu narvané k prasknutí. Edwardovy oči byly teď skoro černé, a já jsem s tím tentokrát neměla nic moc společného. Dlouho nelovil. Museli jsme se rychle hnout z místa. Nechala jsem ho stát v odlehlém koutu příletové haly a šla sehnat auto. Čokoládově tmavá žena s titěrnými kudrlinkami na hlavě se trochu podivila, když jsem vznesla jediný požadavek - kouřová skla. Začalo se rozednívat.

Rychle jsme nasedli do auta. Edward si stáhnul z hlavy kapucu a sundal velké sluneční brýle – nezbytné letní rekvizity. Až příliš rychle jsme se řítili po pařížském okruhu ven z města. Směr nejbližší zalesněná oblast. Viděla jsem, jak křečovitě svírá volant a zatíná čelisti. Nemluvil, ani nemohl, musel by se nadechnout. Teprve tam jsem si doopravdy uvědomila, jakou cenu platí za to, kým je.

Ubytovali jsme se v městečku Fontainebleau, obklopeném stejnojmenným lesem, v hotelu Aigle Noir. Edward mi jen pomohl s kufrem do pokoje a okamžitě beze slova zmizel.

Připadala jsem si jako na zámku. Zdi našeho pokoje pokrývaly tapety s drobným květinovým vzorem, stejným, jaký byl použit na polstrování starožitných židlí. Ve velkých oknech visely těžké pruhované závěsy, nábytek byl jako z dob Ludvíka XIV.

Ležela jsem na velké posteli a v hlavě se brodila tou spoustou informací, kterou mě Edward zahrnul v letadle. Nedokázala jsem pochopit, co může Irinu hnát ke krevní mstě po tak dlouhé době. Vysvětlil mi, že podkud mezi upíry vznikne opravdové Partnerství, je velice pevné. Dalo by se to vzdáleně přirovnat k Otištění. Msta při násilném usmrcení jednoho z partnerů je údajně velice častá. A třiadvacet let přece není dlouhá doba!

Druhou osobou, která zaměstnávala moji mysl, byl Demetri. Nedalo se říci, že by na mě popis Alecových schopností nezapůsobil, ale ty Demetriho nás teď ohrožovaly mnohem víc. Byl to Stopař. Nejlepší svého druhu. O Edwardových stopařských schopnostech už jsem měla jistou představu, u Demetriho se však snoubily s jeho darem. On zkátka vždycky věděl, kde má hledat.

 

xxx

 

Les byl rozlehlý, avšak hojností zvěře zrovna neoplýval. I tak to ale stačilo k ukojení té ukrutně palčivé žízně, která se zintenzivňovala už od včerejšího večera.

Když se vrátil nebyla tam, ale z koupelny slyšel téct vodu, a taky ucítil jemnou květinovou vůni. Její šampón.

Věděl naprosto přesně, jakou barvu měly jeho oči když vešel do pokoje, a taky věděl, jak moc se ta barva změnila, když vyšla z koupelny, jenom v ručníku, omotaném kolem nahého těla a s rozpuštěnými mokrými vlasy. Ještě nikdy nebylo težší, ovládnout ryze mužskou stránku jeho bytí.

Telefon zazvonil v okamžiku, kdy si byl jistý, že se ovládnout nechce.

 

xxx

 

„Carlisle?“ zabručel Edward do telefonu nezvykle hlubokým hlasem.

Jeho černé oči ke mně vysílaly jasný signál. Rychle jsem hrábla po hromádce oblečení, připravené na posteli a zmizela zpátky v koupelně. I tak jsem ale rozhovor slyšela, protože Edward zapnul hlasitý odposlech.

„Už tu byli. Zvládli jsme je. Trochu je zarazili Denalijští. A taky Jacob.“ informoval Carlisle Edwarda.

„Denalijští? Jacob? Co ti tam dělají?“ podivil se už zase svým hlasem Edward.

„Denalijští nás přijeli podpořit. Všichni!“ zdůraznil Carlisle, a já si v tu chvíli vybavila Tanyu a v duchu se jí omlouvala. „A Jacob... měl starost o Sunny. Vlastně s tebou chce...“ poslední slova jsem skoro neslyšela, přestože jsem si zrovna přisedla k Edwardovi na postel.

„Jestli se Sunny něco stane, osobně ti to tvoje kamenný srdce vyrvu z těla!“ Tato slova jsme naopak oba slyšeli velice dobře.

„Ušetřím ti práci, Jacobe, jestli se Sunny něco stane, nebude už co z čeho rvát!“ stihnul ještě Edward říct do telefonu, než jsem mu ho vytrhla.

Zmohla jsem se jenom na: „Tati!“

„Sunny!“ zajíknul se táta. „Přijeď domů,“ zaprosil.

Chtěla jsem mu to říct, ale nešlo to. Ta úleva, když to Carlisle udělal za mě!

„To nejde Jacobe,“ slyšela jsem v telefonu Carlislův tichý, klidný hlas. „Ne teď. Dej mi ho.“

„Edwarde?“dotázal se Carlisle.

„Ano,“ vzal mi Edawrd telefon znovu z ruky.

„Moc nám toho neřekli. Máme vám vyřídit, že Aro zve tebe a Sunny na návštěvu.“ Přestože ta slova zazněla z Carlislových úst, jeho uklidňujícím hlasem, přeběhl mi mráz po zádech. „Snažil jsem se je přesvědčit, že cestujete po Jižní Americe, ale myslím, že to bylo zbytečné. Budeme se snažit něco vymyslet. Alice pro vás zatím bude sledovat Demetriho. A Edwarde... nezůstávejte dlouho na jednom místě!“

 

xxx

 

Dál už se mi Evropa slila do jednolitého sledu obrazů, zvuků a vůní.

Bydleli jsme v cizích městech, mluvili s cizími lidmi, jezdili cizími auty. Města, jejichž jména už si nepamatuju. Lidi, jejichž tváře mi splývají v jednu.

Každý den nový telefon, kterým Edward volal Carlislovi. Jejich nekonečné hovory, kdy se snažili najít východisko z naší situace. Marnost. Byli jsme v šachu, a mat měl přijít v dalším tahu.

Nakonec začal Carlisle ze zoufalství zvažovat, co by přinesla moje přeměna. S mými schopnostmi, by to aspoň zpočátku byla určitá výhoda, snad bych se nějak vyhnula Volterrskému područí a mohla zůstat s nimi. Edward o tom nechtěl ani slyšet. Umlčel ho argumentací, že není jisté, co by se mnou upíří jed udělal – vždyť jsem napůl vlk!

A tehdy, když to vyslovil, se můj vnitřní vesmír zastavil. Zmizel z něj poslední pevný bod.

Nebyla jsem člověk.

Nebyla jsem vlk.

Nemohla jsem se stát upírem.

 

xxx

 

„Kam to bude teď, paní Tomblingová?“ zeptal se Edward, když vyndal z kufru poslední nepoužité doklady.

Ani nevím, co mě to napadlo. Možná mě to tam vábilo, jako světlo můru, nebo jsem podvědomě doufala, že pod svícnem bude největší tma. Každopádně mi to jméno naskočilo v hlavě a svítilo na mě fontem čtyřicet. Město, začínající písmenem „V“.

 

xxx

 

Venezia.

Toto město a tento hotel se naopak do mojí paměti vryly, jako brázdy v čerstvě zoraném poli. Ne pro tu atmosféru, ani pro ty vůně a zvuky. Dokonce ani proto, že novomanželské apartmá hotelu Canal Grande bylo zdaleka nejkrásnější z těch mnoha, kterými jsme za posledních čtrnáct dnů prolétli.

Stála jsem u otevřeného francouzského okna a pozorovala gondoly, podplouvající můstek, na kterém dováděla skupinka dětí. Zrovna se bavily házením kamínků do vody. Edwrad seděl u černého klavíru, ozdoby obývací místnosti našeho apartmá, a zkoušel si vybrnkávat nějakou novou melodii.

Ze slunce už na obzoru zbýval jen malý červený srpek. Končil další den, přicházela moje hodina vlků. Hodina, kdy mě každým dnem víc a víc pronásledovaly temné myšlenky.

Teď už jsem věděla, že před Demetrim není úniku. Kamkoliv jsme se hnuli, byl nám v patách. S dvou, třídenním zpožděním. Neustálými změnami identity, a nákupy nových telefonů, jsme mu jeho úkol pouze znesnadňovali, nikoliv znemožňovali. Mohli jsme jen děkovat osudu za Alici, která byla jako radar, a skenovala jeho neomylně přesný pohyb po naší stopě.

„Nikdy to neskončí, viď? Dokud nás nedostanou,“ povzdechla jsem si a vzápětí doufala, že mě Edward neslyšel.

 

xxx

 

Řekla to tiše, ale jemu to znělo jako výkřik.

Ty chvíle už znal. Přicházely každý večer s železnou pravidelností. Zaříkával je slovy útěchy a léčil pevným objetím. Dnes ho ale žádná nová slova útěchy nenapadala. O to pevněji ji objímal.

A prožíval si svůj každodenní očistec. Jedinečná vůně její krve se snoubila s květinovou vůní jejích vlasů. Její horké tělo ho v náruči pálilo, jako žhavý uhlík. Vždycky to končilo stejně. Rozdmýchala v něm touhu, a on ji pak z posledních sil hasil zdravým rozumem.

Teď tisknul své tělo k jejímu, a její tělo k posteli. Objímala ho rukama i nohama - nechtěla ho pustit. Jako vždycky. Ta chvíle, kdy měl skončit už byla pryč. Ale dnes si byl sám sebou téměř jistý.

 

xxx

 

Už dávno jsme byli za hranicí, kterou Edward beze slov stanovil, jako mez své sebekontroly. A ještě stále se s povzdechem neodtáhnul, jako stokrát předtím.

Nepřestával, ani když horko–chladný dotek našich téměř nahých těl vyvolal ještě větší, a tentokrát nezvratnou touhu, dostat od toho druhého vše.

Jenom na krátký okamžik neochotně rozdělil naše rty, trochu se vzepřel a nechal mě zblízka pohlédnout do těch dvou černých hlubin. Mluvit jsme nemuseli, řekli jsme si to očima.

Kdy jindy, když ne teď? Kde jinde, když ne tady?

A tak mě znovu líbal. Velmi pomalu a opatrně.

Podvolovala jsem se jeho dotekům a pohybům. S rozechvělou důvěrou jsem ho nechala hrát tu hru o moje tělo a jeho duši.

Pak se nade mnou poprvé lehce zhoupnul, a já skoro zavzlykala jeho jméno. Pro tuhle chvíli mě mohl klidně zabít – nevadilo by mi to!

Teď to byla moje sebekontrola, která narazila na své meze. Už jsem se nedokázala jen podvolovat. Moje touha se přetavila v potřebu.

Když jsem nakonec se zasténáním zvrátila hlavu a zabořila prsty do jeho vlasů, skoro jsem čekala, že je to poslední věc, kterou v životě udělám.

O pár pohybů později vzdychal mé jméno on.

 

xxx

 

Probudily mě tichounké zvuky. Spíš jenom chvění. Chvíli jsem přemýšlela, jestli je znám. Ano, tak se přece klapky dotýkají strun klavíru.

Pootevřela jsem oči. Venku byla ještě tma. Seděl ve vedlejším pokoji za křídlem na malinké kulaté stoličce. Nedovřenými dveřmi jsem viděla jenom jeho hlavu a nahá ramena.

Zpíval. Skoro jenom šeptal, přesto jsem rozuměla každému slovu.

Byla to krásná píseň, tak proč jsem najednou cítila tu prázdnotu?

 

I'd like to move into your world,
I'd be your man and you my girl
I hope your door is never shut.

You're in my blood, please understand,
I fell in love, you're my best friend,
I can’t pretend, I don't know why.

Don't know why, I wanna cry.

Goodbye goodbye, my tears don't lie,
can't help the feeling that you're gone.

Goodbye goodbye, when you're beside me,
it feels so sad though I know I’m wrong.

Goodbye goodbye, Goodbye goodbye.
I will love you 'till I die.

 


 

Malý bonus:

Edwardovu píseň si můžete poslechnout zde.

 


 

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

TeenStar

26)  TeenStar (26.08.2016 01:51)

Vždy, keď si pomyslím, že ma už svojim talentom nedokážeš viac ohromiť, hravo hranice prekročíš a opäť ma priklincuješ k stoličke s otvorenými ústami Tak ako vždy!
Pre tentokrát som sa len nechala unášať láskou, ktorá sa takmer preliala z mojich slzných kanálikov Tak dokonalé...

25)  hanka (09.02.2012 07:09)

hrát hru o moje tělo a jeho duši
pro tuhle chvíli mě mohl klidně zabít

jak důvěrně známý pocit , a ty jej dokážeš s lehkostí vypálit do duše jako cejch

Bye

24)  Bye (06.11.2011 23:08)

Děkuju

ambra

23)  ambra (06.11.2011 22:12)

CELÁ tahle kapitola je naprosto nepopsatelná...
:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

Ajjinka

22)  Ajjinka (01.09.2011 21:06)

Ta písnička na konci mě měla doseknout? No, gratuluju, povedlo se...
Chjo... Já jsem z nich na větvi.
Co mi to děláš, hm? Já zas tolik nezlobila...

Kristiana

21)  Kristiana (12.06.2011 16:46)

Proč za ně ma musí běhat zrovna Demetri? Jasně, je nejlepší. Doufám, že Sunny nebo Edward nebo někdo něco vymyslí.

Lenka326

20)  Lenka326 (11.06.2011 22:28)

Ach jo, telefonát s Jacobem a pak to hrozné zjištění, že jako poloviční vlk se nemůže stát upírem. U Véčka jsem se zarazila, že už to Sunny vzdala a rozjela se jim vydat, ale ona je ještě i Venezia. No, naděje nezbývá už skoro žádná a i když se jim zatím daří utíkat, tak co to je za život??? Cítí to oba, Volterští se nevzdají a na rozdíl od Sunny, oni mají času dost.A tak není na co čekat. "S rozechvělou důvěrou jsem ho nechala hrát tu hru o moje tělo a jeho duši." To je nádherná věta Bájko . Jen ten smutek, co z toho čiší, jako by to milování bylo první a zároveň poslední... :'-( :'-( :'-(

SarkaS

19)  SarkaS (10.06.2011 16:55)

Uááá, z Edwarda se stal patetický trouba! Město na V. no dopadla jsem stejně jako většina, lekla jsem se že chce do Volterry ale hádám že taková tma by pod svícnem nebyla. Tohle pronásledování musí být šíleně ubíjející. Jsem zvědavá jak to nakonec vyřeší, vzdají to nebo na ně nějak vyzrajou?

Anna43474

18)  Anna43474 (01.06.2011 21:15)

To "město, začínající písmenem V" mě nejdřív vážně vyděsilo
Když jsi pak ale zmínila celý název, nutně jsem si musela vzpomenout na svoji návštěvu - na to hnusné vedro a zápach rybiny z přístavu. A odpadky v kanálech a rozteklou zmrzlinu. A hnusný broskvový čaj a zákaz posedávání s jídlem na veřejných místech. A uchozené končetiny a nekonečné množství stejně nezajímavých kostelů, kam se nesmělo. A moře holubů a protivné sluníčko.
A stejně jim tááák závidím, že oni tam můžou být a já ne
Děkuju Moc moc moc děkuju
TKSATVO

Bye

17)  Bye (19.05.2010 14:56)

Děkuji všem, za krásný komentáře. Tahle kapitola mě stála spoustu sil, tak jsem ráda, že to nebylo marné vydání...

ivv

16)  ivv (17.05.2010 03:39)

bye, prečitala som 4 diely naraz a bolo to úžasne, ja som tušila, že upiry jed ju môže zabiť a ostala som smutna.

15)  Leni (17.05.2010 00:01)

Nádherné, okouzlující, dechberoucí, srdceryvné.........

giselle

14)  giselle (16.05.2010 19:58)

úchvatné...
vzpamatovávat se z toho budu ještě asi hodně dlouho...
a písnička od charlie straight - moji oblíbené kapely - krásně dokresluje tu nádhernou atmosféru povídky...

13)   (16.05.2010 17:30)

Tato povídka se mi dostává čím dál tím více pod kůži. Z počátku jsem se nemohla smířit s tím, že v této povídce není láska mezi E+B ale že jí nahradila její dcera . Musím však říct, že postupem času jim to přeji a jen doufám, že máš pro ně nachystaný šťastný konec ! Jen tak mimochodem - píšeš úžasně - rozbrečela jsi mě !

Michangela

12)  Michangela (16.05.2010 15:43)

Nádherné! Dojemné, smutné, takové, že mám pocit smutku obcházejícího kolem. Ne tady a teď, ale blížícího se a proto i silněji působícího. Prosím, najdi tam nějakou jiskřičku. Aspoň světýlko na konci tunelu. Já toužím po šťastných koncích!

Popoles

11)  Popoles (16.05.2010 14:54)

Celou povídku jsem měla stažené hrdlo, dech se mi krátil a žaludek svíral.
Kždy jsem si pustila tu písničku, ucítila jsem, že mi něco stéká po tváři... a já měla jediné přání - najdi pro ně naději.

sakraprace

10)  sakraprace (16.05.2010 13:48)

Srdce mi buší, ale hrudník se mi svírá a špatně se mi dýchá.
Jsem úplně mimo.

Monelien

9)  Monelien (16.05.2010 13:11)

V tu chvíli, co se probudila a myslela na to, jakou prázdnotu v sobě cítí, tak se ve mě všechno zaseklo. Chvíli mi trvalo než jsem sebrala odvahu číst dál a pak si mě regulérně rozplakala :'-(
Je to nádherně napsané a jen málokdo mě dokáže rozbrečet povídkou tak si toho važ

Alaska

8)  Alaska (16.05.2010 11:34)

Až teď jsem si uvědomila, ja pouhých pár vět vhodně položených a zasazených do kontextu může realističtěji nastínit atmosféru, než zdlouhavé a složité líčení. Chytlo mě to za srdce. Nádherné

ambra

7)  ambra (16.05.2010 10:57)

Po každém dílku si říkám, že už to prostě nemá kam vyrůst, že když se to mého srdce dotklo až za jeho hranicí, tak už prostě není kam. Ale poté, co jsem právě přečetla nejkrásnější popis "poprvé" v životě, už jsem si zakázala cokoliv si říkat, myslet, předvídat...:'-(

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still