09.10.2011 [09:15], Cathlin, ze série Edward books, komentováno 16×, zobrazeno 2791×

 

VOLTERRA
(New Moon – kapitola 20)

Tohle bylo úplné, nejhlubší dno. Dno, na kterém už není ani zbytek světla, kde už není ani známka po životě. Kde je tlak vody tak vysoký, že drtí všechno kromě nejtvrdších skal. Prach, temnota a prázdno.

Zamířil jsem přímo na letiště. Za oknem taxíku, který projížděl městem, jsem viděl tu nekonečnou škálu možností, kterou měli lidé k tomu, aby mohli spáchat sebevraždu. Mohli si vybrat. Vysoká budova, střepy, lékárna, přívod plynu, moře, alkohol, oheň, automobil,… Nic z toho by mi nepomohlo. Měl jsem k dispozici milion způsobů, jak přežít, a téměř žádný, jak umřít. Musel jsem požádat o pomoc jiné upíry. Mocnější. Volturiovi. Požádat je, aby roztrhali moje tělo na kousky a spálili je.

Když mému požadavku nevyhoví, donutím je. Poruším zákon, abych si podle práva zasloužil trest. Aby mě museli zabít. V žádném případě nedovolím smrti, aby mi unikla.

Těšil jsem se na tu chvíli, kdy přestanu existovat. Na tu chvíli, kdy už nebudu vnímat, cítit, myslet. Na nic jiného jsem nemohl myslet. Jen na prázdnotu, která mě spasí.

Se stoprocentní jistotou jsem věděl, že ani peklo nemůže být horší než tohle. Pokud v něm bude možné zapomenout.

Bella je mrtvá. Mrtvá. Charlie zařizuje její pohřeb. Pohřeb Belly. Její duše je pryč a její tělo zanedlouho zasypou hlínou. Zůstane po ní jen nápis na náhrobním kameni a prázdné místo na zemi. Zoufale prázdné, volající místo.

Prsty na mých rukou se svíraly do tvrdých pěstí a moje nitro chladnokrevně drtila a řezala brutální síla, mnohem větší než kdykoli předtím.

Kéž bych měl duši. Mohl bych aspoň doufat, že je nějaká nejistá naděje, že se s ní po své smrti setkám. S její duší, s jejím světlem, které si vzala s sebou. Jenže její světlo bude svítit rozhodně někde jinde, než kde skončí pozůstatek mého bezduchého prázdného nic.

Znovu se mi objevila před očima. Krásná, živá, zářící, procházející se žlutými a fialovými květy na louce uprostřed lesa. V době, kdy jsem se na ni ještě směl dívat, směl jsem ji cítit… A potom bílá, bez dechu, zmítající se v bílých pěnivých vlnách pod útesem.

Proč to udělala? Proč se chtěla zabít?

To byly otázky, které mě ubíjely, drtily a ničily víc než to nejhorší mučení. Viděl jsem ji, zlomenou a roztříštěnou na kousky ve chvíli, kdy jsem ji opustil. Znovu jsem slyšel pološílený tón jejího hlasu, když mě potom volala. Neodvolatelně jsem nyní pochopil, že jsem ji tím zničil. Chtěl jsem ji ochránit, chtěl jsem ji zbavit hrůzy a trápení, které jsem jí mohl nabídnout. Místo toho jsem nad ní vynesl ten nejhorší rozsudek.

Trpce jsem se usmál. Nejhorší paradox. Příliš pozdě jsem pochopil, jak moc mě milovala. Jak bezmezně nepřijatelná pro ni byla představa života beze mě.

Nebyla tak silná, bylo to na ni příliš. Byla příliš statečná na to, aby nebojovala, ale i tak její boj skončil ve vodách nad útesem. To vědomí mě spalovalo, řezalo na malé kousky, ale tu bolest jsem sotva vnímal.

Byla tu mnohem větší bolest, která mě zasáhla ohromující silou. Bolest, kterou si musela prožít ona. Bolest, se kterou se potýkala, dokud měla síly. Jak strašné to muselo být? Jak moc trpěla?

Dovedl jsem si to představit až příliš dobře.

Temné dno se ještě o něco prohloubilo.

Nemyslet, necítit, nebýt.

- - -

Po několika nekonečných mučivých hodinách jsem konečně byl ve Volteře. Sotva by mohla existovat přímější cesta do sídla Volturiových, než ta, kterou jsem prošel já. Nehodlal jsem to prodlužovat byť o jediný zbytečný zlomek vteřiny.

„Jaká to vzácná návštěva, příteli,“ uvítal mě Aro a změřil si mě podezřívavým pohledem. Naklonil hlavu na stranu, když vytušil, že tahle návštěva je neobvykle vážná. Tohle není jen tak. Tak ponuře nevypadá žádný upír, kterého znám. „Co tě k nám přivádí?“

„Ve vší úctě, chtěl bych váš mocný rod požádat o laskavost,“ odpověděl jsem bezvýrazně.

„O jaký druh laskavosti?“ Nebude snad jedním z těch,…

Nadechl jsem se a řekl s co možná největším důrazem: „O smrt… Zabijte mě… Prosím.“

Aro nadzvedl obočí, ostatní přítomní v místnosti se napřímili. Vzbudil jsem jejich zájem. Jejich mysli ožily.

„Ale!“ otočil se na ostatní. „To jsme tady dlouho neměli…“ Zapíchnul svůj pohled zpátky do mé mrtvolné tváře. „Proč, smím-li se zeptat?“

Neměl jsem sílu cokoli vysvětlovat. I nejlepší vysvětlení, které bych jim mohl poskytnout, by sotva mohlo něco vysvětlit… Zatnul jsem zuby, popošel k Arovi a natáhl k němu svou ruku. Měřil si mě pohledem a vzal ji do svých dlaní. Zkoumal svým vnitřním zrakem moje nitro, ponořil se do té spoušti, která z něj zbyla. Jeho oči se zúžily a přes obličej mu přeběhl stín zděšení. Hned na to ale bez potíží ovládl svůj výraz.

„Aaaach, jak smutné,“ řekl jen a pustil moji ruku. Už jsem za dobu své existence slyšel hodně příběhů. Často nudně podobných. Tenhle mezi nimi svým způsobem vyniká. Můj ubohý mladý přítel.

Stál jsem před ním, před mým soudcem, před bytostí, která měla rozhodnout o mém osudu a slyšel jsem jeho váhání. Slyšel jsem všechna pro a proti, která se mu v hlavě skládala. Propichoval mě pohledem. Není zde žádný důvod. Bez porušení zákona nezabíjíme. A navíc jeho jedinečné schopnosti. Je příliš mladý, jeho trápení jednou pomine a někdy potom by bylo možné jeho schopnosti smysluplně využít. Byla by hloupost ukončit tak výjimečnou existenci jen z důvodu, z jakého přišel.

Zaúpěl jsem. „Prosím! Do háje s mými zatracenými schopnostmi. Jsou na nic… Pokud mě kvůli nim budete chtít ušetřit, najdu jiný způsob…,“ cedil jsem skrz zuby.

Aro rozmáchl rukama a ukončil tak můj vzteklý monolog. „Rozhodneme se. Vysvětlím i ostatním tvoji situaci. Jane pro tebe potom přijde.“

- - -

Čekal jsem a sotva vnímal čas. Opřel jsem se o ledovou kamennou zeď ve starodávné chodbě a splynul s ní. Tahle ledová strnulost mi naprosto vyhovovala. Mohl jsem se tak soustředit na to jediné, na co jsem dokázal myslet. Na svou smrt. Probíral jsem možnosti, které bych mohl využít, kdyby Aro můj požadavek zamítl.

Mohl bych jít na lov. Do města. Není žádné přímější porušení upířích zákonů než otevřená smrt několika lidí uprostřed davu. Trpce jsem se usmál. Jaká ironie. Dnes jsou ve městě oslavy vyhnání upírů z města. Svátek, který tu má svou tradici, ačkoli nikdo už nevěří, že by mohl mít smysl. Že vůbec kdy měl smysl… I tak si lidé ale užívají pohádkové veselí dnešního dne. Jaké pozdvižení bych asi způsobil. Zlomyslně jsem se pousmál. Proč bych nakonec nemohl být taková zrůda, jaká doopravdy jsem. K čertu s hrou na lidskost.

Jako vždy mě ale zadržela myšlenka na Carlislea a na ty nevinné lidi. Díky desetiletím snahy o kultivovanost jsem jednoduše byl jiný. Dobrá práce, Carlisle.

Co potom tedy zbývalo? Síla, rychlost, mrštnost, nadlidskost, zvířeckost. To by naprosto stačilo, abych lidi na slavnostech dokonale poděsil. Vím, že teď bych to dokázal bez většího úsilí. Šlo by to samo. Vztek, zuřivost a bolest by mi výborně pomohly. Možná bych mohl roztrhat nějakého psa nebo koně… a předvést scénu plnou krve.

V tu chvíli ale moje oči zaznamenaly sluneční paprsek dopadající na podlahu na konci chodby.

Ano, to by bylo to nejjednodušší. Tak prosté a tak účinné. Stačí vstoupit do slunečního světla…

V tu chvíli se objevila Jane.

„Je čas.“

Rozešel jsem se za ní.

„Dospěli jste tedy k rozhodnutí?“ zeptal jsem se, když jsem stanul před Arem.

„Obávám se, že tvé neobyčejné nadání je příliš cenné na to, abychom ho zničili,“ odpověděl prostě Aro.

Rána stotunovým kladivem mě nechala téměř netečným. Není přece možné rozbít něco, co už je dávno tisíckrát napadrť. Jaká škoda.

„Ale jestli nejsi se svými blízkými šťastný,“ pokračoval Aro, „přidej se k nám. Bylo by nám potěšením zužitkovat tvé vlohy. Zkus se nad tím zamyslet.“

Prázdná slova, o kterých jsem ani na chvíli neuvažoval. „Víte i tak, co se stane,“ odpověděl jsem.

„Ne bez příčiny,“ zasípal svým temným hlasem Marcus.

Beze slova jsem se otočil a odešel. Nemělo cenu tady ztrácet čas.

- - -

Zbývala hodina do pravého poledne. Věděl jsem, že nemám dost času. Věděl jsem, že Alice o všem ví a nepochybně dělá všechno možné proto, aby mě zastavila. Uklidňovalo mě vědomí, že je příliš daleko. A věděl jsem, že to musím stihnout dřív, než sem má rodina nebo jakákoliv její část dorazí. Nedokázal bych jim pohlédnout do očí. A nedokázal bych jim dovolit, aby mě zachránili.

Pozoroval jsem hemžení lidí v krvavě červených kápích na náměstí. Znovu mě lákala představa prostě vstoupit mezi ně, ochutnat něčí krev a nechat se odvést ke sladké popravě. Za pár desítek minut by bylo po všem. Konečně by bylo po všem. Moje touha konečně dosáhnout na svůj konec byla nezměrná.

Pokřiveně, hořce jsem se usmál. Zabíjel jsem už dost. Až příliš. Ať už žizní nebo fatálně špatnými rozhodnutími. Jedním osudovým rozhodnutím jsem dokázal zabít ji i sebe. Že by další z mých neobyčejných nadání?

Cítil jsem svoji smrt tak blízko. Sváděla mě. Měl jsem pocit, že už ji téměř svírám ve svých prstech. Cítil jsem, jak mě obchází a její přítomnost mě morbidně okouzlovala.

Mohu si ale dovolit počkat na pravé poledne, kdy je sluneční svit nejsilnější, a poté vystoupit do sluneční záře.

To bude rozhodně dostatečné porušení pravidel. Byl jsem vděčný za jistotu, že Volturiovi mě sledují. Nepochybují o tom, co chci udělat, jen neví kdy a jak. Každopádně nebudu muset na smrt čekat dlouho.

Stál jsem u východu z paláce, přímo ve věži s hodinami a čekal na ten okamžik.

Čekal jsem nehybně a odevzdaně. Už jsem necítil ani bolest, ani vztek, ani zuřivost. Necítil jsem lásku, nenávist. Neexistovalo už žádné utrpení, žádná muka. Nebyla naděje ani beznaděj. Všechny moje vzpomínky byly vzdálené, přestávaly existovat. Dokonce se rozpíjela i vzpomínka na ni. Všechno bylo pryč. Moje mysl byla dokonale prázdná, zbylo jen bezduché prázdné tělo, které z kdovíjakého důvodu stále svým pokrouceným způsobem fungovalo, i když navenek bylo nehybné, jako mramorová socha. Nehýbalo se v něm nic, nedýchalo, oční víčka se nepohnula. Ani oči, ani rty. Srdce v něm netlouklo, ale přesto ho vyplňovalo jakési bezvýznamné zbytečné vědomí.

V té prázdnotě se držela jen jedna jediná poslední myšlenka. Visela uprostřed ničeho a poutala na sebe veškerou pozornost. Čekal jsem na svojí poslední příležitost, na svůj poslední pohyb. Na poslední dotyk hřejivých slunečních paprsků na mé kůži.

Nad hlavou mi zazněl zvon odbíjející pravé poledne. Zvuk konečného spasení, jediný, který měl ještě na celém světě smysl. Donutil jsem se naposledy pohnout, pomalu jsem si sundal košili, zahleděl se na sluncem zalité kameny u mých nohou a udělal krok vpřed. Nedíval jsem se kolem sebe, neposlouchal jsem nic než odbíjení zvonu.

V tu chvíli do mě zprudka něco narazilo a mé pochybné vědomí zalila její vůně. „Edwarde, ne!“ slyšel jsem její nekonečně okouzlující hlas.

Zachvátil mě úžas. To mohlo být jedině nebe. A v něm ona.

„Podivuhodné, Carlisle měl pravdu…“ zašeptal jsem polohlasem a pootevřel jsem oči. Přímo před sebou jsem viděl její tvář a nepřítomně jsem se usmál. Tak přece! Moje smrt byla ta nejlepší volba – je tady, teď, se mnou, ať už jsme kdekoli… Vnímal jsem jenom ji.

„Edwarde, musíš se pohnout. Musíš se vrátit do stínu,“ řekla a ačkoli jsem jejím slovům nerozuměl, vychutnával jsem si její nebeskou přítomnost.

„Nemůžu uvěřit, že to bylo tak rychlé. Vůbec nic jsem necítil, jsou opravdu dobří,“ mumlal jsem si pro sebe a vtiskl své nadpozemské Belle polibek do vlasů. „Smrt z tebe vysála med dechu, ale tvojí krásu přemoci nedokázala,“ pronesl jsem polohlasem Romeova slova. „Voníš přesně tak jako vždycky. Ať je tohle peklo nebo nebe, je to jedno, já to přijímám.“

Bella pevně stiskla oči a nespokojeně skousnula rty. „Nejsem mrtvá. A ty taky ne! Prosím, Edwarde, musíme se pohnout, nemůžou být daleko.“

Realita se vrátila jako zásahem blesku se všemi svými detaily. Mým tělem a mým vědomím se prohnala prudká vlna skutečnosti, která zbortila všechno předcházející. Jako by do mě někdo pod tlakem napumpoval zpět život, který pálil a drtil moje vědomí. Moje oči konečně uviděly.

Okamžitě jsem couvnul do stínu. „Bello!!!“ Zíral jsem na ni, na skutečnou živou Bellu v mém náručí. Největší ze všech zázraků. „Jak je to možné? Jsi tady! Jsi naživu.“ Nic nedávalo smysl, ale i beze smyslu, který tomu zatím chyběl, tahle chvíle překonávala to nejkrásnější, co jsem si kdy dokázal představit. Štěstí mě zaplavovalo tak, že jsem to stěží snesl. Nepopsatelná, všeprostupující úleva objímala všechny mé smysly, všechno moje chápání. Ta kouzelná síla posbírala hromádku rozdrcených částeček, které představovaly mou existenci, a slepila je zpět k sobě. Najednou jsem byl zase nepochopitelně úplný.

„Ano,“ vydechla. Dýchala velmi zprudka a její hrdlo se stahovalo vzlyky. „Musel jsi mě vidět naživu. Musel jsi mě vidět živou, abys necítil tu vinu. Nemusíš se cítit provinile a… nesmíš se nechat zabít. Jsem v pořádku.“ Zadívala se na mě, oči plné bolesti a lásky. Zasténala. „A teď tě můžu zase nechat jít.“

Pochopení jejích slov mnou otřáslo silněji než náraz do skály ve dvousetkilometrové rychlosti. Myslela si, že si natolik vyčítám její smrt, že se jen proto chci zabít, a přišla mě zachránit. Stále přitom věřila, že ji nemiluju. Tak nepochopitelně zvrácená představa! Nic nebylo dál od pravdy!

„Neudělal bych to z pocitu viny. Myslel jsem, že jsi mrtvá a… nedokázal jsem žít ve světě, ve kterém nejsi ty.“

Vypadala zmateně, zmučeně. „Ale řekl jsi přece…“

„Lhal jsem.“ Její oči se rozšířily překvapením a mezi obočím jí vystoupila vráska. „Musel jsem lhát. A ty jsi mi tak snadno uvěřila.“

Zůstala zírat. „Protože to, že mě miluješ, nedává smysl. Jsem nic, člověk, nic…“

Nikdy jsem nepochopil jak takhle o sobě mohla smýšlet. Byla tak úchvatná, tak neskutečně jedinečná, byla o tolik lepší než já. Anděl vedle netvora. To já jsem byl vedle ní nic. Proč nikdy doopravdy nepochopila, jak bezmezně ji miluju?

Položil jsem jí ruku do vlasů a pohladil ji na krku. „Bello…pro mě jsi vším. Úplně vším.“ Těžko jsme hledal slova, která by vyjádřila úplnost a hloubku téhle pravdy.

Dívala se do mých očí, až ji láska a štěstí přemohlo. Pevně mě objala rukama a přitiskla se ke mně celým tělem. Třásla se, sotva stála na nohou. Zavřel jsem oči a objal ji tak silně, jak jen jsem si mohl dovolit. Svoje ruce jsem zapletl do jejích vlasů. Zpod zavřených víček jí stékaly slzy. Tiskla svojí tvář na mou a potom nepřítomně našla moje rty, které začala horečnatě líbat.

Její doteky byly všude, proudily mnou tak silné vlny divokého štěstí, že jsem ji div neumačkal. Do mé náruče mi proti veškerému mému očekávání osud vrátil ztracený poklad. Zářící, hřejivý, oslnivý, živoucí poklad nevyslovitelné ceny. Všemu bych uvěřil spíš než tomu, co jsem nepopiratelně cítil přímo ve svých pažích!

Můj svět se poskládal zpět z miniaturních trosek do ohromující nádhery a nejhlubší dno, na kterém jsem tak dlouho byl zvyklý přežívat, se propadlo do vzdálené hlubiny. A nad hladinou bylo všude kolem oslňující světlo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!