Nerozdýchala jsem konec Stephina Midnight Sun ve 12. kapitole. Místo prášků na uklidnění jsem ale hrábla po klávesnici a napsala to dál, abych si to mohla přečíst. Jednoduše to muselo spatřit světlo světa. A nezůstalo jen u Midnight Sun. Následovaly ty nejdůležitější scény ze všech knih a k Midnight Sun přibyly ještě Moonless Night, Half Moon a Noon Darkness, dohromady Edward Books.

Podle mě se tu dá nalézt to nejúchvatnější ze ságy, viděno očima Edwarda. Všechno pěkně na jedné hromadě v souboru povídek, který dohromady tvoří celkem dlouhé čtení. Nemůžu si pomoct, ale Edwardův pohled je v realitě, kterou tvořila Steph, stokrát zajímavější než ten Bellin... Midnight Sun bylo naprosto uchvacující a udělala jsem tedy všechno proto, aby ten zážitek neskončil a pokračoval, věrný své předloze, jak jen to bylo možné.