04.02.2012 [18:00], MaiQa, ze série Druhá šance?, komentováno 3×, zobrazeno 2480×

Tuto kapitolu jsem celou věnovala návštěvě Cullenových v nemocnici. :) Edward konečně vidí na vlastní oči Bellu s Nessie, ale která z nich z toho setkání bude nadšenější?

Díval jsem se na televizi, kdo by byl řekl, kolik blbostí dávají v době, kdy je většina lidí v práci a děti ve školách. Co program, to nuda. Stále jsem prohazoval kanály, až jsem do konečně dostal na jeden, kde byl dokumentární film o šelmách. Zrovna tam mluvili o pumách. Zaujalo mě to. Pozoroval jsem záběry s nimi a sami od sebe se mi začaly spouštět sliny. Jakmile jsem si to uvědomil, zasmál jsem se. Chystal jsem si je utřít, když někdo zaklepal na dveře a hned poté do pokoje vešel Carlisle a hned za ním Emmett.

„Jsi si jistá, že je to on, Alice? Náš Eda neslintal,“ otočil se na Alice, která právě vcházela do pokoje.

„Nech toho,“ odbila ho a vtáhla dovnitř Jaspera, který se tvářil, jako by ho na nože braly. Nedivil jsem se mu, taky bych se tak tvářil, kdybych na tom byl jako on. Za nimi do místnosti vešly Esme s Rose.

„Bella a Nessie dojdou za chvíli,“ oznámila mi Alice. „Snad,“ dodala šeptem, ale i přesto jsem to slyšel. Nechal jsem to bez komentáře a místo toho vypnul televizi a hned poté si utřel tu slinu. Emmett se uchechtl.

„Ať si o tom myslím cokoli, není to pravda,“ oznámil jsem mu. Hlas jsem měl trochu nakřáplí, jelikož jsem delší dobu zase nemluvil.

„Já nemyslím.“

„Jo, to vím,“ odpověděl jsem mu.

„Je skvělí, že mi nečteš myšlenky, mám alespoň svatý klid.“

„Neraduj se předčasně,“ odpověděl jsem a podíval se na Alice. Pochopila, co chci vědět.

„Už to můžeš zkusit, povede se ti to. Teď by bylo dobré, kdybyste na chvíli byly potichu, takže nemluvit,“ přikázala ostatním a povzbudivě se na mě usmála. Zavřel jsem oči a začal se soustředit na Aliciny myšlenky. Nic se nedělo, bylo ticho. Povzdychl jsem si a otevřel oči.

„Nic, nejde to,“ zašeptal jsem.

„Zkus to ještě jednou,“ odpověděla mi. „Zkus se soustředit na mysl někoho, koho chceš moc slyšet, možná to pomůže.“ Zavřel jsem oči a pokoušel se rozpomenout si, jak vypadala v mých vzpomínkách Nessie. Vzpomněl jsem si na chvíle, kdy jsem byla naprosto šťastný, kdy jsem měl vše, co jsi mohl přát. Možná to nebude, co když se mi něco v mozku porouchalo, když jsem se vyboural. Možná mi úplně zmizela. Je možné, aby schopnost zmizela? Nebo se znovu objeví až ve chvíli, kdy budu upír. To by mohlo být možné a ani by to nemusela být na škodu. Začínal jsem polevovat v soustředění. Nepovedlo se to, tak co. Zkusím to jindy, nebo tomu nechám volný průchod.

Tentokrát to bylo jiné nežli prvně. Z náporu cizích myšlenek mě rozbolela hlava a udělalo se mi nevolno. Bylo to nečekané. V jedné chvíli bylo ticho a v druhé jsem si připadal jako na koncertě. Myšlenky se navzájem přeřvávaly.

Srdce mi hlasitě tlouklo z toho náhlého šoku a přístroj monitorující jeho činnost to dával také hlasitě najevo. Snažil jsem se zklidnit, ztišit ty myšlenky.

„Edwarde,“ ozvalo se ustaraně u mého ucha a někdo mě chytil za rameno. Otevřel jsem oči a setkal se s vyděšeným pohledem Esme. „Jsi v pořádku?“ zeptala se. Přikývl jsem a stále se to snažil zastavit. Konečně se mi to podařilo. Stále jsem slyšel cizí myšlenky, ale nebylo jich tolik a neřvaly.

„Bella vás zaštítila,“ konstatoval jsem si sám pro sebe, přesto Alice přikývla.

„Pořád nám nevěří, že jsi to opravdu ty, ale raději to udělala,“ odpověděla mi. „I když jsem jí říkala, že nemusí.“

„Jistě, že nemusí,“ povzdechl jsem si. „Neříkala jsi před chvíli, že přijdou později? Co přesně jsi myslela tím později?“ podíval jsem se na ni. Ušklíbla se.

„Přijdou ve chvíli, kdy Bella sebere všechnu svou odvahu a uráčí se konečně přijít,“ odpověděla, no spíše to vypadalo, jako by se had naučil mluvit.

„Můžeš toho nechat Alice, už jsem tady,“ ozvalo se od dveří slabě. Všichni se jako na povel otočili a tvářili se překvapeně, jako by ani nepostřehly, že někdo vešel. Podíval jsem se tím směrem, i když jsem už předem věděl, koho tam uvidím. Zvuk jejího hlasu mi zněl jako rajská hudba.

Dívala se na mě. V obličeji se nezračila sebemenší emoce. Bylo to, jako by oživla nějaká socha. Zamrazilo mě, najednou mi bylo jasné, jak jsem musel vypadat, když jsem se ji v jednu chvíli našeho vztahu snažil odcizit, abych ji pak opustil.

Za ruku držela holčičku, která mě provrtávala skrz naskrz svýma čokoládovýma očima. Při pohledu na ně se mi v mysli objevila myšlenka, že nějak takhle by se tvářil Bambi, kdyby existoval. Dlouhé vlasy neobyčejné narezlé barvy měla spletené do dvou culíků.

Usmál jsem se na ni. Ani jsem nepřemýšlel nad tím, že to udělám, bylo to automatické. Bál jsem se její reakce, ale ať už jsem čekal cokoli, překonala i mé nejdivočejší představy. Usmála se na mě a vytrhla se ze sevření Belly. Ta se po ní automaticky natáhla, ale Nessie se její ruce vyhnula a klidným krokem se vydala k posteli. Posadila se na ni a jen tak mě pozorovala. Nechtěl jsem ji rušit a tak jsem ji jen oplácel pohled.

Nevím jak dlouho jsme se sebe jen tak dívali. Možná pár vteřin, možná staletí. Nakonec odvrátila svůj pohled, místo toho si lehla vedle mě. Dávala si pozor, aby mi nijak neublížila.

„Chyběl jsi mi, tati,“ zašeptala a vzala mě za ruku. Usmál jsem se na ni. Všechno ve mně se tetelilo radostí, jakmile mi řekla tati. Žádná ze vzpomínek mi tohle nemohla ukázat v takovémto světle.

„Ty mě taky, Nessie,“ odpověděl jsem ji. Usmála se a opatrně změnila polohu na takovou, díky které na mě lépe viděla a já na ni také.

„No, já myslím, že Vás tu na chvíli necháme o samotě,“ ozvala se najednou Alice a všechny kromě Nessie a Belly vykopala na chodbu. Bella chvíli naštvaně provrtávala zavřené dveře pohledem. Poté se otočila na mě a s povzdechem si šla sednout na pohovku, která byla vedle postele. Moje rodiče by dostaly do nemocničního pokoje i ponorku, kdyby chtěly. Ačkoli naprosto nechápu, proč je tu ta pohovka tak potřebná.

„Nechce se mě tomu věřit. Nevěřím tomu. Nedokážu si to nijak racionálně vysvětlit. Jsi tu. Stejný, jako předtím. Jak je to možné?“ zeptala se a provrtávala mě pohledem. Slabě jsem pokrčil rameny, Nessie naštvaně mlaskla. Usmál jsem se na ni.

„Nejsem stejný. Podstata mé povahy zůstala, ale teď jsem byl vychovám úplně jinak. K tomu, co jsem byl, jsem se začala znovu více přibližovat až ve chvíli, kdy tohle začalo,“ odpověděl jsem jí.

„Jak to začalo?“

„Snem. Naprosto obyčejným snem, ve kterém se mi ukázal celý můj život. Tedy vlastně jen do chvílích, kdy jsem byl šťastný.“

„Snem? Zní to naprosto šíleně. Je to šílené. Přesto ti věřím, v tomhle světě je možné všechno. Jednou to budu chtít všechno slyšet. Jednou. Zajímá mě to,“ odmlčela se a připadalo mi, jako by se dívala někam za mě. „Teď bychom měli jít. V příštích dnech se uvidíme, možná i nocích. Chci odpovědi. Nessie, pojď, vrátíme se sem, neboj,“ zvedla se k odchodu. Nessie se na ni podívala s nesouhlasem v očích. Poté se otočila na mě.

„Běž. Budu tady, až sem zase přijdeš.“

„Slibuješ,“ zašeptala.

„Slibuji. Už tě nikdy neopustím,“ slíbil jsem jí a myslel to naprosto vážně. Proč bych je měl opouštět, hledal jsem je, chtěl jsem s nimi být a teď se mi to splnilo.

Něco v mém pohledu ji donutilo mi věřit. Vylezla z postele a chytila Bellu za ruku. Ke dveřím přešla bez ohlédnutí. Ale jakmile se je Bella chystala otevřít, otočila se.

„Nezapomeň na svůj slib,“ zašeptala ještě a pak odešla spolu s Bellou. Usmál jsem se na už zavřené dveře. Podíval jsem se na hodiny, za chvíli by měla dojít Amanda. Povzdychl jsem si. Čekalo mě to, co jsem nesnášel. Budu se s ní muset rozejít. A tentokrát to nedopadne špatně jen pro mě.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1