Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/robert_pattinson_sunglass.jpg

No a vracíme se k Edwardovu pohledu. No, dneska toho moc nepřináším. Prostě jen den v nemocnici. :) A hned několik návštěv.

To pípání bylo krajně nepříjemné. Ještě k tomu, když jsem nemohl ani otevřít oči. Už jsem se o to několikrát pokusil, ale víčka mi připadala moc těžká. Bylo mi až moc jasné, kde jsem. Musela to být nemocnice. Pamatoval jsem si úplně všechno, do chvíle, když jsem ztratil vědomí. Mohl jsem se alespoň radovat, že jsem naživu, jenže to nešlo. Jediný o co jsem se pokoušel bylo to, abych konečně otevřel dveře. Zaslechl jsem blížící se kroky. Poté se otevřeli dveře, od tohoto pokoje. Měl jsem sto chutí řvát na příchozího, aby něco řekl. Potřeboval jsem vědět, kdo to je. Možná to byl někdo cizí.

„Jen deset minut, Alice,“ ozval se sametový starostlivý hlas. Na povrch se vynořila jedna ze vzpomínek z mého minulého život. Jen hlas. Stejný hlas. Carlisle. V té stejné chvíli mi došlo i to, co měla ta věta znamenat. Je tu Alice. Takže jsem musel být v Chicagu, rodiče mě museli nechat převézt z Forks. Nebo oni přijeli sem? Ne, to asi těžko.

Hned, jakmile dosedla na židli se rozkecala. Mluvila o všem, co se stalo ve škole, v jejich rodině, všechny události u kterých byla mi detailně popisovala. Ani nevím kdy, ale nakonec jsem usnul.

****

Něco vedle mě hlasitě prasklo o zem. To mě donutilo otevřít oči. A když myslím otevřít, tak opravdu otevřít. Žádné pokusy na nic. Prostě jsem si to řekl a už to bylo.

Vedle mě se ozvalo vyděšené vykviknutí. Bylo to, jako by mi nikdo praskl palicí po hlavě. Bylo možné, že to nebylo doopravdy tak hlasité, ale mě to tak připadalo.

Vedle postele seděla Amanda a se šokem se na mě dívala. Pokusil jsem se na ni usmát. Šlo to ztěžka.

„Ahoj,“ zamumlal jsem. Jako by ji můj hlas vytrhl z kómatu. Vystřelila z pokoje ven. Proč, jsem pochopil o chvíli později, přivedla sebou doktora. Vyptával se mě nato, jak mi je. Odpovídal jsem popravdě. Proč jsem vůbec tady? Co se stalo?

Jakmile se ujistil o tom, že mi není špatně ani tak, oznámil Amandě, aby se dlouho nezdržovala, že bych měl hodně spát. Pak odešel.

„Co se mi stalo?“ zeptal jsem se. Kousla se do rtů a pak mi řekla vše, co věděla. Už po pár začátečním větách jsem začal být nervózní. Pomalu se mi vracelo vše, co jsem zapomněl.

„Promiň, že jsem tě tak vyděsil,“ omluvil jsem se jí. Možná jsem ji už nemiloval, ale to neznamenalo, že ji hned teď řeknu sbohem. To bych musel být extra blbý a nevíc nejsem v zrovna moc dobrý situaci.

„To je dobrý. Hlavně, že jsi v pořádku,“ usmála se povzbudivě. „Už bych asi měla jít. Kdybych nezavolala Beth, asi by mě zabila,“ odpověděla a naklonila se ke mně. Nechal jsem ji, aby mě políbila. Pak odešla. Oddychl jsem si, nebudu lhát.

Vzpomněl jsem si na radu lékaře, měl bych spát. Jako bych neměl dost spánku za sebou, nejsem vůbec unavený.

Dveře se najednou rozletěly. Trhnul jsem sebou leknutí, ve stejné chvíli jsem se ocitl v těsném objetí. Krátké černé vlasy mě šimrali na nose.

„Ahoj, Alice,“ řekl jsem to první, co mě napadlo. Něco takového jsem opravdu nečekal. Odtáhla se ode mě a usmála se.

„Tys mi dal. Jsem tak ráda, že jsi se vzbudil. A počkej, až přijdou i ostatní a to se vsaď, že přijdou. Carlisle už o tom ví.“

„Jak je na tom Bella?“ zeptal jsem se jí. Zamračila se.

„No, nejspíš s ní budeš muset potom promluvit sám. Nebo ji sem dotáhnu násilím, rozhodni se, ale Nessie sem přivedu. I kdyby mě to mělo stát život.“

„Jak se ti zamlouvá Amanda?“ Zašklebila se.

„Někoho tak ukecaného a otravného jsem už dlouho neviděla.“ Ušklíbl jsem se. „Nechápu, jak ses s ní mohl dát dohromady.“

„Zamiloval jsem se do ní,“ odpověděl jsem prostě.

„Už sem jde tvá rodina, zítra zase přijdu, možná i s posilou,“ mrkla na mě. „Ahoj,“ rozloučila se a zmizela. Dal bych všechny své boty zato, že tu nebyla ani trochu s dovolením jakéhokoli lékařského personálu.

Začínali se mi klížit oči. Možná, že ta doktorova rada nebyla zase tak na škodu, že bych si na chvíli zdříml?

Zrovna, když se mi to už dařilo, vlítla dovnitř Beth a málem mě zabila. Nebo se mi to alespoň tak zdálo. Alice se krotila, aby mi něco neudělala, ale ona ne. A nějak se strefovala přímo do těch míst, kde to bolelo pekelně. Zasyčel jsem bolestí a kousl se do rtů. Měl jsem sto chutí začít nadávat, bože. Táta ji ode mě musel přímo násilím odtrhnout. Jakmile byla pryč, jako by ze mě spadl obrovský balvan. Bolelo mě sice stále všechno, co předtím, ale už to nebylo tak moc.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě, jakmile uklidnil Beth. Měl jsem sto chutí zeptat se ho na to stejné. Bylo na něm vidět, že poslední dobou moc nespal. Máma na tom byla stejně. Z grimasy jejího obličeje se dalo dobře usoudit, že se drží jen tak tak, aby po mně neskočila jako má sestra. Měl jsem sto chutí začít kňučet. Všechno, co se v poslední době stalo se ubíralo ke chvíli, kdy je budu muset opustit. Od začátku jsem byl přesvědčený, že najdu svoji ztracenou rodinu, ale až teď mi začalo pořádně docházet, jaké to bude mít následky. Budu muset odejít od téhle rodiny, abych mohl být s tou, která pro mě znamená vše, ale dokážu to? Pamatoval jsem si své dětství, všechny radostné chvíle a najednou mi připadaly jako dobré i ty doby, kdy jsem byl proti rodičům. Naše každodenní hádky, které stejně nikdy nic nevyřešili. Za všechny tyhle chvíle jsem byl rád. Když jsem je teď viděl, zlomené, ale šťastné z toho, že jsem naživu, naháněli si mě myšlenky, které bych nejraději nikdy neslyšel. Byly plné výčitek a navíc a to mě děsilo nejvíce, byly až moc pravdivé. Myslel jsem jen na sebe, chtěl jsem být s Bellou a Nessie, ale nedocházelo mi to, co tím, že odejdu udělám těmhle osobám. Mé rodině.

Jenže jsem byl rozhodnutý a navíc jsem měl ještě spousty času. Bylo mi jasné, že mi Bella neuvěří jen tak z ničeho nic. Že se budu muset hodně snažit, ale byl jsem připravený. Jediné, co chci je, aby mi nakonec opravdu uvěřila, prostě musí.

A mezi tou dobou, kdy ji budu muset přesvědčovat budu moct být s nimi. Nechci, aby na mě poté vzpomínaly ve zlém.

„V rámci možností je mi dobře,“ odpověděl jsem. Přikývl.

„V rámci možností?“ zopakovala po mě má matka vyděšeně. Usmál jsem se na ni a doufal, že ji to uklidní.

„Co je nového ve škole?“ zeptal jsem se Beth, která se už začínala v rámci možností uklidňovat. Vstala ze vzdálenější židle, do které ji táta násilím posadil a opatrně si přisedla na kraj postele.

„Když jsi odjel do Forks, nastěhovala se sem nová rodina. Určitě se ti budou líbit, jsou naprosto úžasní. Nikdy jsem nikoho lepšího nepotkala. Hlavně Alice by se ti mohla zalíbit. Je to úžasná kamarádka a Emmett, ten se ti určitě zamlouvat bude,“ chrlila na mě informace a oči ji zářili vzrušením.

„Beth, mohla by jsi prosím trochu pomaleji? Moc věcí jsem nepochytil,“ poprosil jsem ji. Začervenala se a omluvila se mi.

„Jmenují se Cullenovi. Jsou všichni adoptovaní a je jich pět. Věřil bys tomu, je naprosto úžasný, že se najde člověk, který se ujme pěti dětí, kteří ani nejsou jeho. A navíc, když jsou jejich rodiče hodně mladí. Je to k neuvěření.

Alice je naprosto úžasná. Neznám nikoho, kdo by byl více chápavější než ona. Mám pocit, že ji můžu říct úplně vše a nic se nedostane dál, než k ní. Jen mě trochu udivuje, že chodí se svým adoptivním bratrem, Jasperem. Je to šílený, něco takového jsem ještě nikdy nezažila, ale jsou opravdu sehraná dvojice.

Emmett je na tom s holkou úplně stejně. Chodí s Rose, no, nevím, jestli se ti zalíbí. Ze začátku mi připadala opravdu chladně, jako by jí nezáleželo na nikom jiném, nežli na sobě samé, ale je v pohodě. S Emmettem si budeš určitě rozumět.

No, a ještě s nimi je Bella. Ta je prý nejnovější přírůstek do řad sourozenců. Jenže o ní opravdu nic nevím, je hrozně zamlklá. Někdy mi připadá, jako by vůbec nevnímala, ale přitom se mi zdá, že s Alice mluví, ale jen s ní. Je to zvláštní, asi by taky někoho potřebovala. Možná by se pak zlepšila.“ Smutně jsem se usmál. Slyšet tohle od Alice bylo, jako by to snad ani nebyla pravda, ale jakmile něco takového řekla i Beth zacvičilo to se mnou.

„Těším se, až je poznám,“ odpověděl jsem jí. „Mami, nechci…“

„Měli bychom jít, určitě jsi unavený,“ ozvala se máma. „Zítra za tebou přijdeme a budeme tu do chvíle, kdy budeš unavený, slibuji.“ Zatímco to říkala, vystrkovala táty a Beth ze dveří. Kývl jsem na pozdrav a pousmál se. Vůbec se mi nechtělo je vyhazovat, budu muset někdy nenápadně mámě poděkovat. Udělala to za mě.

Nejspíš toho bylo už opravdu hodně. Začaly se mi klížit oči a já se spánku nebránil. Naopak, uvítal jsem ho, alespoň jsem se mohl odprostit od všech myšlenek. Potřeboval jsem to.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  marcela (06.09.2011 08:42)

Je to skvělý!!!

1)  UV (06.09.2011 06:02)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse