27.11.2010 [18:45], Amisha, ze série Diamantová socha, komentováno 59×, zobrazeno 7422×

V temném koutě starého parku leží už mnoho desetiletí zvláštní socha. Nikdo z těch, kdo sem občas zabloudí, si jí příliš nevšímá. Vždyť je to jen kus kamene obrostlý mechem. Nebo není?

 

Nikde po něm nebylo ani vidu ani slechu. Třásla se s ní zem. Až později si uvědomila, že se třese ona. Stmívalo se. Jaká je pravděpodobnost, že se odtud stihne dostat dřív, než se on vrátí? Nulová, přiznala si trpce. Vyškrábala se na nohy a rozhlížela se jako plachá laň. Neviděla ho, ale už byla skoro tma. Couvala a klopýtala s očima upřenýma k místu, kde předtím stál. Zakopla nejspíš o vlastní nohu a vzduch pročísl její výkřik. Pozadu se sunula po zemi; když se ujistila, že ji nikdo neshodil, znovu zkusila dostat se na nohy. V lese už nebylo skoro vůbec vidět. Každý keř vypadal jako silueta člověka. Zalykala se hrůzou a vpřed postupovala jenom pomalu. Když uviděla obrys auta, zakňučela skoro nahlas. Rozeběhla se k němu a modlila se, aby jednou její nohy udělaly to, co od nich potřebovala. Dopadla na dveře řidiče a křečovitě sevřela kličku. Klíče! Narychlo probírala kapsy, a když je konečně nahmatala, rychle je zasunula a odemkla. V autě jí bylo malinko líp i přesto, že tušila, jak chatrná je to obrana. Nastartovala. Chtěla vyjet, ale uvědomila si, že nevidí na cestu. Rozsvítila reflektory. A tam, přímo v kuželu světla dopadajícího na stěnu lesa, stál on. Nahrbený a zakrvácený. Zíral na ni doširoka otevřenýma očima.

Zadržela dech. Nejen, že byl nahý a celý zmazaný od krve, ale jeho výraz se nedal nepochopit. Byl jako zvíře vypuštěné po hodně dlouhé době z klece. Svírala volant a horečnatě přemýšlela. Věděla, jak je rychlý. Prudkým pohybem by ho mohla vyprovokovat, ale stát nedokázala. Pomalu couvala a snažila se periferním viděním kontrolovat cestu tak, aniž spustila pohled z něho. Každým centimetrem, kterým se od sebe vzdalovali, se jeho horní ret zvedal výš a on na ni začal cenit zuby. Byla si jistá, že i vrčel, ale to nemohla přes burácení motoru slyšet. Pomalu spouštěla nohu z plynu. Sledoval ji. Zvedla ruce z volantu, jako když se trestanec vzdává policii. Nehýbal se. Měla pocit, že jí každou chvíli zešediví a vypadají vlasy hrůzou. Nehnutě se pozorovali a ani jeden se k ničemu neměl.

Bella už to nemohla vydržet, za chvilku tu bude křičet nahlas a ne jenom vnitřně.

Pohnul se směrem k ní, ale nebylo to tak rychlé jako předtím. Navíc si všimla, když byl blíž, že jeho oči už nejsou černé. V odrazu světla z auta totiž vypadaly jako oči divokého zvířete, odrážely světlo a blýskaly se. Čím byl blíž, tím víc zpomaloval, jako by ztrácel jistotu. Nespouštěl z ní pohled, ale už v něm nebyla ta divokost. Došel až k jejím dveřím, které (jak si z hrůzou uvědomila) nebyly zamčené, a čelem se o ně opřel.

„Neodcházej... prosím.“

Vyděšeně zírala na jeho rty, ve snaze pochopit, co říká. Odtáhl svůj obličej od dveří, aby je mohl otevřít. Zadržela dech. Nejspíš si vůbec neuvědomoval, že je nahý a děsivý. Jediným trhnutím otevřel dokořán a vytáhl ji ven. Nedokázala ani vykřiknout. Přitáhl si ji k sobě a sevřel v náručí. Jeho dotyk pálil i přesto, jak byl ledový. Svíral ji opravdu pevně. Jako by se topil a musel se jí držet. Tlak se stupňoval. Nakonec to nevydržela a zakňourala bolestí. To ho probralo.

„Odpusť!“ zašeptal zděšeně. Odtáhl se, ale nepoustil ji. Nejspíš prostě nemohl. „Neublížím ti.“ Znělo to, jako by přísahal. Pak jemně políbil hřbet její ruky. Bella přemýšlela, za jak dlouho to její nervy nevydrží a ona upadne do mdlob. Její reakce nikdy nebyly normální. Místo, aby umřela hrůzou, polilo ji zvláštní teplo z toho dotyku.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se. Jeho hlas, tak mužný a přitom sametový, ji pohladil po tváři.

„Bella,“ hlesla.

Opakoval si její jméno, aniž se ozval nějaký zvuk. Jako by si ho chtěl zapamatovat napořád.

Najednou nevypadal tak děsivě. Pokud se mu dívala jenom do tváře. Tvářil se fascinovaně. Pořád byl ale nahý, a Belle, jakmile si to uvědomila, vstoupil do tváří ruměnec. Vzpomněla si, že pro něj má oblečení i kanystr s vodou.

„Přivezla jsem ti nějaké... ehm... oblečení,“ mávla rukou ke korbě auta. „Taky vodu na umytí,“ dodala.

Zatvářil se překvapeně a pak zahanbeně. Najednou nestál přímo před ní, ale na druhé straně auta.

„Omlouvám se... nedošlo mi... ech...“ Ruce si vnořil do vlasů v jasném nervózním gestu. To Belle pomohlo, aby z ní spadla velká část rozpaků. Sáhla pro věci na korbu a vzpomněla si na batoh, který musel zůstat u náhrobku. Ještěže ji napadlo toho oblečení vzít víc. Pohledem ho varovala a úzkostlivě dodržovala oční kontakt, aby nemusela vnímat ten zbytek. Stejně ho z hlavy jen tak nedostane...

Třesoucí se rukou mu podala balíček věcí a druhou svírala kanystr. Rozbalil oblečení, vzal si kalhoty a natáhl si je na špinavé tělo. Belle se ulevilo.

Uchopila velkou měkkou houbu na mytí. Stál naprosto bez hnutí, když ji namáčela. Vyždímala z ní vodu a nerozhodně přešlápla. Podala mu ji a sledovala, jak si omývá hruď a paže. Předklonil se a houbou obkroužil svůj krk. Při tom pohledu se jí zběsile rozbušilo srdce a podivně jí vyschlo v ústech. Najednou se na ni bezradně podíval. Zjistil, že na záda si sám nedosáhne.

„Můžu ti... pomoct?“

„Nekousnu tě,“ ujistil ji s jemným úsměvem. Oba ale věděli, že to není tak úplně nadsázka.

Věřila mu. Přistoupila blíž a opatrně mu přiložila tu pěnovitou hmotu mezi lopatky. Trhl sebou a ona uskočila.

„Je to studený, viď? Omlouvám se, já... já...“ koktala.

Vzal ji za ruku a přiložil ji zpět na svůj bok. Zavrtěl hlavou a zavřel oči. Pomalu mu stírala bláto a krev z kůže. Nedokázala se dotýkat jen houbou. Na okamžik spolu s ní nechala sjet po jeho kůži i bříška prstů. Vnímala, jak je tvrdá a hebká. Nedokázala myslet. Hlavou jí jen běžela přídavná jména, která se vynořovala s každým dotykem. Přejížděla přes prsní svaly až na břicho. Červenala se. On stál, zase se podobal nehybné soše. Soše padlého anděla. Smyla zněj každou skvrnku a nečistotu a pokračovala, ačkoli byl už naprosto čistý. Ticho podkreslovalo mručení vycházející z jeho nitra. Teď ji neděsilo. Patřilo k němu.

Když byla hotová, vrátil se do jeho těla život. Přetáhl si přes hlavu tričko a usmál se na ni.

„Děkuji, nevím, co bych si bez tebe počal.“

Položila houbu a zadívala se na něj. Ruce se jí třásly. Připadala si jako v horečkách. Kdyby neměl tak neobvyklou barvu očí, vypadal by jako asi sedmnáctiletý velmi pohledný kluk. Stála blízko a dívala se na jeho rty. Na ten okouzlující úsměv. Pak si všimla, že mu z vlasů čouhá větvička; natáhla se a opatrně ji vytáhla. Projela mu přitom několik pramenů vlasů. Přimhouřil oči. Byl tak blízko. Dýchal jí přímo do tváře. Měla pocit, že je opilá. Omamoval ji. Jiskření se, jak se blížil, stupňovalo. Nebránila se, a ne proto, že by to vzhledem k jeho síle bylo zbytečné. Nechtěla. Dala by mu cokoli.

Pak ji políbil. Svět se zastavil. Točila se jí hlava, ale za nic by se ho nepustila. Zavřela oči a nechala se hladit.

Náhle jí za zády zastudila sedačka náklaďáčku a její ruce se ocitly na volantu.

Zase sama.

Seděla a po tvářích jí kanuly slzy. Zbláznila se?

Doma na ni čekal rozzuřený Charlie. Všechno mu odkývala a nakonec ve svém pokoji znovu propadla pláči. Vyčerpáním usnula. Dny míjely a ona svému okolí scházela před očima. Nemohla nikomu říct, co se stalo, a tak si všichni mysleli, že je nemocná. Charlie už si zoufal a když všechny jeho pokusy zjistit, co se děje, selhaly, poslal ji zpět k matce. Letěla tam celkem ráda. Zmatená a opuštěná. Slunce pomáhalo nemyslet na něj tak zoufale, tvrdila sama sobě. Lhala si půl roku. Snažila se, chodila do školy, předstírala, že si s ostatními povídá. Ale její mysl ve skutečnosti nikdy neopustila to místo v lese. Kdykoli byla sama, plakala.

A pak jednou zahlédla ve zprávách záběry Olympijského ostrova. Všechno v ní vybuchlo. Neudržela se a vzlykla před matkou. Samozřejmě ji vyděsila. Hned chtěla vědět, co se stalo. Ale Bella ze sebe dokázala vypravit jen větu, že chce zpět k tátovi. Nakonec letěla zpět do Forks, jinak by přišla o rozum.

První den ve škole. Jako by nikdy neodjela. Procházela známými místy jako ve snách. Sotva vnímala šuškání spolužaček a jejich nadšení. Jessica neustále mluvila o nových studentech. Bella si položila hlavu na ruce a snažila se odolat pokušení zacpat si uši.

Oběd. Vzala si jablko a láhev s vodou a šla se posadit k jásajícím spolužačkám. Nezbyde jí nic jiného, než si vyslechnout klepy. Nepřítomně kutálelo jablko po stole a najednou to kolem ní zašumělo. Do jídelny vcházely dva páry nádherných lidí.

„To jsou Rosalie a Emmett, vedle nich Alice a Jasper. Jsou to sourozenci, adoptované děti doktora Cullena,“ rozplývala se Jess.

„Teď přijde to nejlepší,“ hlásila a natahovala krk. Bella se spíš ze slušnosti otočila. A strnula.

Dveřmi procházel zamračený kluk s bronzovými vlasy. Jess do Belly drkla, když nereagovala podle jejích představ, ale ona se zmohla jen na zašeptání jeho jména.

Vzhlédl. Přejel jídelnu pohledem. Uvěznil ji v žáru svých očí. A ze rtů mu mohla odečíst jediné slovo: „Konečně.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

19)  Baruu (27.11.2010 20:33)

Konec byl dokonalej Smekám

18)  ScRiBbLe (27.11.2010 20:31)

Uááá... Ježiši... Áách... Uklidni se, Scri, pěkně nádech a výdech... Ami, tohle bylo... To bylo tak dokonalý . Četla jsem to dvakrát, abych si pořádně mohla vychutnat TVÉHO neodolatelného Edwarda . Bella, jak ho omývala a dotýkala se ho, to bylo famózní! A pak chudinka úplně zničená, ale ten konec a to slovo, které řekl - Konečně - to bylo, ách . Ano, jsem už schopná jen áchat. Děkuji, bylo to úžasné !

16)  AnneCullen (27.11.2010 20:16)

Co? Takhle skončíš? Ceníš si mého duševního zdraví? Prosím, pokračování!

14)  dorianna (27.11.2010 20:05)

Musím říct, že jsem přečetla hodně a tohle patří bezpochyby mezi to nejlepší co jsem četla z FF, už na začátku jsem cítila to kouzlo, co tě vtáhne do příběhu. To, že není vysvětleno proč tam na tom hřbitově zůstal, nehybný, nahý, naprosto vyhladovělý a jakým zázrakem se probral, to jen vrhá na příběh dávku tajemství a mystična.

12)  Bosorka (27.11.2010 19:51)

Ach, aaaaaach, aaaaaaaaaach....... Tak se konečně můžu andýchnout. Jedním slovem nádhera - Nahrbeny, zakrvácený, vrčící Edward... Celou dobu jsem si říkala - KOusne? Nekousne? A pak ta scéna s omýváním....ehm tak to mi vyschlo v krku! A pak to setkání! Prosím mohl by být úplně malinkatý epilog? Prosím, škermrám, svíjím se u tvých nohou.....

11)  Michangela (27.11.2010 19:28)

Děkuji.

9)  milica (27.11.2010 19:26)

Ach, to byla nádhera. Nečetla jsem hezčí povídku než je tato Opravdu nádhera

8)  Janeba (27.11.2010 19:25)

Přece nemůžeš teď skončit?! To není fér! Alespoň kousíček ..kousilínek! Šmankote, to byla krása, vždyť jsem jim tam při tom mytí dělala celou dobu křena, tak to musím vědět a ty to prostě takhle utneš!? Písmenka, ještě další písmenka! Ami - strhující nádhera, moc se ti povedla a já se klaním! Děkuji!

5)  Astrid (27.11.2010 19:17)

Ach... tak som šťastná, tak krásne tri poviedky.
k 3časti, musím povedať, že ten strach v lese bol dokonale hmataťeľný na sekundu som pochybovala, že by mohol, vlastne on aj chcel, ale nakoniec jej nič neurobil krásne napísané, prekročila si tabu, bolo to ozajstné aj tá nahota tomu dopomohla. Krásny príbeh, chcela by som ho vidieť zfilmovaný. A vlastne ak by sa k tomu pridalo, nie Twilight pokračovanie, ale trebárs, že sa ona o neho stará, tak príbeh by bol na svete. Noo, to už mne lieta fantázia kade-tade.
Proste som obdarovaná týmto Tvojim krásným dielom, dik.
si skvelá

4)  Evelyn (27.11.2010 19:00)

Ami, skvělé! Moc by mě zajímalo, jak se Edward vrátil ke Cullenům a několik dalších věcí, ale jejich neznalost neubírá příběhu na kouzlu. Krásné

3)  Karolka (27.11.2010 18:58)

Začínám psát komentář s vědomím, že to vůbec nemusí dobře dopadnout. Ami! Ty vrahu! Ještě nikdy jsem nedělala korekturu na čtyřikrát! A nebylo to množstvím chyb! Bylo to tím, že jsem prostě nebyla schopná odtrhnout ruce... totiž oči od Edwarda. My jsme se tu s Bye před časem pokoušely stvořit zlého Edwarda, který je tajemný a zabíjí lidi (Mé osamělé noci), ale tenhle tvůj Edward!!!!!!!!! A tenhle smajlík obvykle nepoužívám, ale .
Klíííd Karolko...
Celá atmosféra toho příběhu byla úžasná. Tajemná, ponurá, elektrizující. Snažím se vypíchnout několik úžasných míst, ale ať dělám, co dělám, vidím jen Edwarda, jak bere Bellinu ruku s houbou a pokládá ji na svůj bok. Pomoooc, copak nedokážu napsat souvislou větu???
Zkusím se zaměřit na něco jiného. Už od začátku jsem trnula, jak to dopadne. Uměla jsem si představit spoustu scénářů, včetně toho, že tahle Bella umře. Sice omámená a zamilovaná, ale umře. To, co jsi vymyslela a jak jsi to napsala! Já nemám slov. Nejlíp, abych vyskočila ze židle a zatancovala ti to, což by ale bylo spíš za trest než za odměnu...
Všimni si, jak se mi úžasně daří dokončovat myšlenky.
Celou dobu se ti tu snažím napsat, že to bylo DOKONALÉ a pro mě nejlepší, co jsi kdy napsala. (A skoro mě děsí, jak je každá tvoje další věc lepší a lepší). Pokud se mnou Socha udělala tohle (znechuceně ukazuje sama na sebe), co může přijít příště???!!!
HIP HÉJ:

2)  eMuska (27.11.2010 18:56)

Aaach! To bolo... niečo! Stále ešte cítim ten ťažký pocit pri srdci a solné omámenie... Musím si to ísť prečítať ešte raz... Bolo do dokonalé. Taká láska... a stretnutie... Nemám slov, vážne, lebo to tvoje posledné bolo úplne odzbrojujúce!!!

1)  MisaBells (27.11.2010 18:54)

Asi budu brečet. Tak ten konec jsi totálně rozsekla. Fakt mám na krajíčku osobo. To bylo dokonalý!!!! To neuvěřitelné množství nejprve bezmoci, pak zoufalství a na závěr naděje a úlevy a Edwarda a... No co ti na tohle mám asi říct? Válíš! Neuvěřitelně moc válíš! A já se taky válím, protože chci ještě jeden díl (jj, já vím, že ne, ale nech mě snít!) Dokážu spi představit, že by tady navazovala Stephenie a vidím, jak si ti dva hopsají do náruče před celou školou a Jess puká vzteky (patří jí to ochechuli). Konečně "konečně" ale taky "ach jo, ještě nechci!" Chápeš mě teď, viď?

«   1 2 3