27.11.2010 [18:45], Amisha, ze série Diamantová socha, komentováno 59×, zobrazeno 7421×

V temném koutě starého parku leží už mnoho desetiletí zvláštní socha. Nikdo z těch, kdo sem občas zabloudí, si jí příliš nevšímá. Vždyť je to jen kus kamene obrostlý mechem. Nebo není?

 

Nikde po něm nebylo ani vidu ani slechu. Třásla se s ní zem. Až později si uvědomila, že se třese ona. Stmívalo se. Jaká je pravděpodobnost, že se odtud stihne dostat dřív, než se on vrátí? Nulová, přiznala si trpce. Vyškrábala se na nohy a rozhlížela se jako plachá laň. Neviděla ho, ale už byla skoro tma. Couvala a klopýtala s očima upřenýma k místu, kde předtím stál. Zakopla nejspíš o vlastní nohu a vzduch pročísl její výkřik. Pozadu se sunula po zemi; když se ujistila, že ji nikdo neshodil, znovu zkusila dostat se na nohy. V lese už nebylo skoro vůbec vidět. Každý keř vypadal jako silueta člověka. Zalykala se hrůzou a vpřed postupovala jenom pomalu. Když uviděla obrys auta, zakňučela skoro nahlas. Rozeběhla se k němu a modlila se, aby jednou její nohy udělaly to, co od nich potřebovala. Dopadla na dveře řidiče a křečovitě sevřela kličku. Klíče! Narychlo probírala kapsy, a když je konečně nahmatala, rychle je zasunula a odemkla. V autě jí bylo malinko líp i přesto, že tušila, jak chatrná je to obrana. Nastartovala. Chtěla vyjet, ale uvědomila si, že nevidí na cestu. Rozsvítila reflektory. A tam, přímo v kuželu světla dopadajícího na stěnu lesa, stál on. Nahrbený a zakrvácený. Zíral na ni doširoka otevřenýma očima.

Zadržela dech. Nejen, že byl nahý a celý zmazaný od krve, ale jeho výraz se nedal nepochopit. Byl jako zvíře vypuštěné po hodně dlouhé době z klece. Svírala volant a horečnatě přemýšlela. Věděla, jak je rychlý. Prudkým pohybem by ho mohla vyprovokovat, ale stát nedokázala. Pomalu couvala a snažila se periferním viděním kontrolovat cestu tak, aniž spustila pohled z něho. Každým centimetrem, kterým se od sebe vzdalovali, se jeho horní ret zvedal výš a on na ni začal cenit zuby. Byla si jistá, že i vrčel, ale to nemohla přes burácení motoru slyšet. Pomalu spouštěla nohu z plynu. Sledoval ji. Zvedla ruce z volantu, jako když se trestanec vzdává policii. Nehýbal se. Měla pocit, že jí každou chvíli zešediví a vypadají vlasy hrůzou. Nehnutě se pozorovali a ani jeden se k ničemu neměl.

Bella už to nemohla vydržet, za chvilku tu bude křičet nahlas a ne jenom vnitřně.

Pohnul se směrem k ní, ale nebylo to tak rychlé jako předtím. Navíc si všimla, když byl blíž, že jeho oči už nejsou černé. V odrazu světla z auta totiž vypadaly jako oči divokého zvířete, odrážely světlo a blýskaly se. Čím byl blíž, tím víc zpomaloval, jako by ztrácel jistotu. Nespouštěl z ní pohled, ale už v něm nebyla ta divokost. Došel až k jejím dveřím, které (jak si z hrůzou uvědomila) nebyly zamčené, a čelem se o ně opřel.

„Neodcházej... prosím.“

Vyděšeně zírala na jeho rty, ve snaze pochopit, co říká. Odtáhl svůj obličej od dveří, aby je mohl otevřít. Zadržela dech. Nejspíš si vůbec neuvědomoval, že je nahý a děsivý. Jediným trhnutím otevřel dokořán a vytáhl ji ven. Nedokázala ani vykřiknout. Přitáhl si ji k sobě a sevřel v náručí. Jeho dotyk pálil i přesto, jak byl ledový. Svíral ji opravdu pevně. Jako by se topil a musel se jí držet. Tlak se stupňoval. Nakonec to nevydržela a zakňourala bolestí. To ho probralo.

„Odpusť!“ zašeptal zděšeně. Odtáhl se, ale nepoustil ji. Nejspíš prostě nemohl. „Neublížím ti.“ Znělo to, jako by přísahal. Pak jemně políbil hřbet její ruky. Bella přemýšlela, za jak dlouho to její nervy nevydrží a ona upadne do mdlob. Její reakce nikdy nebyly normální. Místo, aby umřela hrůzou, polilo ji zvláštní teplo z toho dotyku.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se. Jeho hlas, tak mužný a přitom sametový, ji pohladil po tváři.

„Bella,“ hlesla.

Opakoval si její jméno, aniž se ozval nějaký zvuk. Jako by si ho chtěl zapamatovat napořád.

Najednou nevypadal tak děsivě. Pokud se mu dívala jenom do tváře. Tvářil se fascinovaně. Pořád byl ale nahý, a Belle, jakmile si to uvědomila, vstoupil do tváří ruměnec. Vzpomněla si, že pro něj má oblečení i kanystr s vodou.

„Přivezla jsem ti nějaké... ehm... oblečení,“ mávla rukou ke korbě auta. „Taky vodu na umytí,“ dodala.

Zatvářil se překvapeně a pak zahanbeně. Najednou nestál přímo před ní, ale na druhé straně auta.

„Omlouvám se... nedošlo mi... ech...“ Ruce si vnořil do vlasů v jasném nervózním gestu. To Belle pomohlo, aby z ní spadla velká část rozpaků. Sáhla pro věci na korbu a vzpomněla si na batoh, který musel zůstat u náhrobku. Ještěže ji napadlo toho oblečení vzít víc. Pohledem ho varovala a úzkostlivě dodržovala oční kontakt, aby nemusela vnímat ten zbytek. Stejně ho z hlavy jen tak nedostane...

Třesoucí se rukou mu podala balíček věcí a druhou svírala kanystr. Rozbalil oblečení, vzal si kalhoty a natáhl si je na špinavé tělo. Belle se ulevilo.

Uchopila velkou měkkou houbu na mytí. Stál naprosto bez hnutí, když ji namáčela. Vyždímala z ní vodu a nerozhodně přešlápla. Podala mu ji a sledovala, jak si omývá hruď a paže. Předklonil se a houbou obkroužil svůj krk. Při tom pohledu se jí zběsile rozbušilo srdce a podivně jí vyschlo v ústech. Najednou se na ni bezradně podíval. Zjistil, že na záda si sám nedosáhne.

„Můžu ti... pomoct?“

„Nekousnu tě,“ ujistil ji s jemným úsměvem. Oba ale věděli, že to není tak úplně nadsázka.

Věřila mu. Přistoupila blíž a opatrně mu přiložila tu pěnovitou hmotu mezi lopatky. Trhl sebou a ona uskočila.

„Je to studený, viď? Omlouvám se, já... já...“ koktala.

Vzal ji za ruku a přiložil ji zpět na svůj bok. Zavrtěl hlavou a zavřel oči. Pomalu mu stírala bláto a krev z kůže. Nedokázala se dotýkat jen houbou. Na okamžik spolu s ní nechala sjet po jeho kůži i bříška prstů. Vnímala, jak je tvrdá a hebká. Nedokázala myslet. Hlavou jí jen běžela přídavná jména, která se vynořovala s každým dotykem. Přejížděla přes prsní svaly až na břicho. Červenala se. On stál, zase se podobal nehybné soše. Soše padlého anděla. Smyla zněj každou skvrnku a nečistotu a pokračovala, ačkoli byl už naprosto čistý. Ticho podkreslovalo mručení vycházející z jeho nitra. Teď ji neděsilo. Patřilo k němu.

Když byla hotová, vrátil se do jeho těla život. Přetáhl si přes hlavu tričko a usmál se na ni.

„Děkuji, nevím, co bych si bez tebe počal.“

Položila houbu a zadívala se na něj. Ruce se jí třásly. Připadala si jako v horečkách. Kdyby neměl tak neobvyklou barvu očí, vypadal by jako asi sedmnáctiletý velmi pohledný kluk. Stála blízko a dívala se na jeho rty. Na ten okouzlující úsměv. Pak si všimla, že mu z vlasů čouhá větvička; natáhla se a opatrně ji vytáhla. Projela mu přitom několik pramenů vlasů. Přimhouřil oči. Byl tak blízko. Dýchal jí přímo do tváře. Měla pocit, že je opilá. Omamoval ji. Jiskření se, jak se blížil, stupňovalo. Nebránila se, a ne proto, že by to vzhledem k jeho síle bylo zbytečné. Nechtěla. Dala by mu cokoli.

Pak ji políbil. Svět se zastavil. Točila se jí hlava, ale za nic by se ho nepustila. Zavřela oči a nechala se hladit.

Náhle jí za zády zastudila sedačka náklaďáčku a její ruce se ocitly na volantu.

Zase sama.

Seděla a po tvářích jí kanuly slzy. Zbláznila se?

Doma na ni čekal rozzuřený Charlie. Všechno mu odkývala a nakonec ve svém pokoji znovu propadla pláči. Vyčerpáním usnula. Dny míjely a ona svému okolí scházela před očima. Nemohla nikomu říct, co se stalo, a tak si všichni mysleli, že je nemocná. Charlie už si zoufal a když všechny jeho pokusy zjistit, co se děje, selhaly, poslal ji zpět k matce. Letěla tam celkem ráda. Zmatená a opuštěná. Slunce pomáhalo nemyslet na něj tak zoufale, tvrdila sama sobě. Lhala si půl roku. Snažila se, chodila do školy, předstírala, že si s ostatními povídá. Ale její mysl ve skutečnosti nikdy neopustila to místo v lese. Kdykoli byla sama, plakala.

A pak jednou zahlédla ve zprávách záběry Olympijského ostrova. Všechno v ní vybuchlo. Neudržela se a vzlykla před matkou. Samozřejmě ji vyděsila. Hned chtěla vědět, co se stalo. Ale Bella ze sebe dokázala vypravit jen větu, že chce zpět k tátovi. Nakonec letěla zpět do Forks, jinak by přišla o rozum.

První den ve škole. Jako by nikdy neodjela. Procházela známými místy jako ve snách. Sotva vnímala šuškání spolužaček a jejich nadšení. Jessica neustále mluvila o nových studentech. Bella si položila hlavu na ruce a snažila se odolat pokušení zacpat si uši.

Oběd. Vzala si jablko a láhev s vodou a šla se posadit k jásajícím spolužačkám. Nezbyde jí nic jiného, než si vyslechnout klepy. Nepřítomně kutálelo jablko po stole a najednou to kolem ní zašumělo. Do jídelny vcházely dva páry nádherných lidí.

„To jsou Rosalie a Emmett, vedle nich Alice a Jasper. Jsou to sourozenci, adoptované děti doktora Cullena,“ rozplývala se Jess.

„Teď přijde to nejlepší,“ hlásila a natahovala krk. Bella se spíš ze slušnosti otočila. A strnula.

Dveřmi procházel zamračený kluk s bronzovými vlasy. Jess do Belly drkla, když nereagovala podle jejích představ, ale ona se zmohla jen na zašeptání jeho jména.

Vzhlédl. Přejel jídelnu pohledem. Uvěznil ji v žáru svých očí. A ze rtů mu mohla odečíst jediné slovo: „Konečně.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

39)  Lenka (28.11.2010 18:24)

Dokonalé.

37)  Joana (28.11.2010 13:41)

och můj bože, na židli po mne zbylo cosi rozteklého a neforemného, ale věz, že jsem se roztekla blahem
Originální, zasněně krásné...

34)  Amisha (28.11.2010 11:07)

Děkuji všem za komentíky. Musím říct, že původně to měla být jednorázovka o nějakých cca 800 slovech, ale nedala se mrška a žila vlastním životem.
K vysvětlením Edward onu dámu v loveckém obluzení zabil. Do té doby ji neznal. Zřekl se rodiny a zůstal ležet na jejím pomníku.
Další pokračování si myslím by k ničemu nevedlo, je to celkem jasné kam se děj ubírá.
Chtěla bych poděkovat Hanetce, která je vždy ochotně po ruce.
Největší díky patří Karolce. Bez tebe miláčku by nebyla ani tečka. Nikdo neví kolik máš se mnou práce a jak tě zlobím.
Děkuju a miluju tě

32)  BlackBeauty (28.11.2010 10:09)

nádherný ! škoda, že byly jen tři dílky

31)  sakraprace (28.11.2010 09:32)

Musím přiznat, že tato povídka je naprosto dokonalá, dechberoucí, strhující a já jsem úplně unešená, tetelím se blahem a polykám slzičky dojetí. Nádhera

29)  Fanny (27.11.2010 23:56)

Při začátku krev tuhne v žilách,v prostřed vládnou radost a strach,na konci se jen rozplývám a popadám dech
.

28)  Bye (27.11.2010 23:31)

Ami, thle bylo opravdu NĚCO!!!
Dokonale jsi završila tu nádhernou trilogii.
Po celou dobu, co byli spolu, jsem ani nedutala. Věřila jsem Ti úplně všechno!!!
Nic nechybělo, nic nepřebývalo. Navrch to krásný rozuzlení.
Tahle povídka je rozhodně v mém zlatém fondu ff!

23)  Ewik (27.11.2010 21:23)

Nádherný příběh s překrásným koncem. Bylo to dokonalé. Děkuji.

21)  Lenka326 (27.11.2010 20:49)

WOW, tak magické, tak strašidelné, tak strhující. Bella nejdřív paralyzovaná strachem, potom omývající krvavého vrčícího upíra . A Edward, který se probral do života jen díky ní a vlastně jen kvůli ní. Krásný a nečekaný závěr

«   1 2 3   »