Sekce

Galerie

http://ikonky.kvalitne.cz/fantasy/2013.gif

Ve Volteře zatím Marcus s obavami sleduje Bellin spánek podobající se spíše bezvědomí.

Tak Carlise s rodinou žijí, pomyslel si Marcus. Věděl, že u Belly to vyvolá jak radost, tak slzy smutku. Za ta léta se s jejím smutkem po Edwardovi naučil žít, zvlášť když poslední roky se střídal i se šťastným úsměvem, o kterém věděl, že patří jemu. Miloval, když v ní vyvolal bezstarostný smích a tehdy vyplavala na povrch jiná Bella. Ne partnerka jednoho z vládců, matka poloupíří dcery, žena tesknící po svém mrtvém snoubenci, ale mladá dívka, která do osmnácti let prožívala pouze radosti života s pocitem, že je milována a nevěděla ještě, co ji všechno potká.

 

To slovo partnerka ho jako vždy rozladilo. První měsíce Bellina pobytu ve Volteře se vše točilo kolem jejího těhotenství. Trápily ji bolesti, dítě ji vyčerpávalo jak fyzicky tak psychicky a trvalo dlouho, než společně přišli na to, v čem je problém. Bella musela začít pít lidskou krev, aby dítě po otci napůl upír dostalo živiny, které potřebovalo. Poté se její stav ustálil a čas do porodu strávila relativně v klidu. V tuto dobu se hodně sblížili. Bella nejdříve přijímala jeho ochranu a péči s nepřítomným výrazem, jakoby ani nevnímala, co se kolem ní dělo. Ležela schoulená na posteli v pokoji sousedící s jeho, aniž by se zajímala, kde je. Apatie se střídala se záchvaty pláče, které mu trhaly jeho tiché srdce.  Zpočátku kolem ní chodil po špičkách, aby ji nevystrašil, ale když začala ztrácet na váze a její stav se nelepšil, musel změnit taktiku. Vytáhl ji z postele a konfrontoval ji s jejím obrazem v zrcadle, který měl do podoby zdravé těhotné ženy daleko.  Tehdy před ní vyslovil naposledy jeho jméno.

 

„Edward by si to nepřál. Chtěl by, abys žila, když už ne pro něj, tak pro to dítě, jako jediný důkaz jeho existence.“

 

Od té doby se Bella snažila. Jedla lidské jídlo a pila krev, aby nestrádalo ani její tělo, ani dítě, které nosila. Bránila se pít lidskou krev, ale když zjistili, že zvířecí krev Antonii nestačí, podřídila se. Marcus jí vysvětlil, že je pod jeho ochranou, ale že jako poloupír je pro ni Volterra přesto nebezpečná, a proto postavil přede dveřmi jejího pokoje stráž, skládající se z upírů jeho gardy, kterým nejvíc důvěřoval. Požádal ji, aby svůj pokoj neopouštěla. Samozřejmě, že to zkusila hned druhý den, usmál se pro sebe Marcus, když si vzpomněl na její setkání s Demetrim. Zřejmě na ni udělal při její první návštěvě Volterry dojem, protože když otevřela dveře a uviděla ho stát přímo před sebou, úplně ztuhla. Jeho obrovská postava posloužila stejnému účelu, jako kdyby pokoj zamkl na klíč, což, jak se mu později Bella svěřila, očekávala, když chytla za kliku. Takto se octla tváří v tvář hrozivě vypadajícímu rudookému upírovi, který se na ni, a to byl teprve šok, usmíval. Přesto se nehnul z místa a jí nezbylo nic jiného, než se vrátit zpět do pokoje.

 

Po porodu Antonie s ní nadšeně sdílel radost z dítěte a jejich vztah pomalu přešel ze strachu a ostražitosti ve váhavé přátelství. Věděl, že ho především potřebuje, v lásku z její strany nemohl ani doufat, ale jak řekl jeho bratr: „Vždyť věčnost je tak dlouhá.“

 

Bellin první úsměv, který se objevil na její tváři poté, co vstoupil do jejího pokoje, byl odměnou za jeho trpělivost. A i když byly slzy a pláč její denní průvodce přes radost, kterou jí dělala Antonia, občas se mezi ně probojoval i lehký úsměv, který přeběhl přes její rty. Celá Volterra ji brala jako Marcusovu vyvolenou a na její názor se nikdo neptal. Jen on věděl, že k tomu, aby byli pár, musí Bella udělat další krok sama.

 

Nikdy nezapomene na výraz údivu ve tváři všech upírů, když na výroční ples vstoupila do hlavního sálu po jeho boku. On sám se ještě nevzpamatoval ze svého úžasu, když si uvědomil, že ta nádherná bytost oblečená do tmavomodrých šatů barvy noční oblohy, která se objevila ve spojovacích dveřích jejich pokojů, je Bella připravená doprovodit ho na slavnost. Zářila jako Večernice a pro něj byla jako přání, které se plní, když padá hvězda. Jeho hvězda, Bella.

 

Pod dojmem toho čarovného večera ji po plese požádal o ruku.

 

Poprvé…

 

Když na něj zůstala zaskočeně koukat, a bylo vidět, jak marně hledá slova, v duchu si nadával do hlupáků. Vždyť co mohl čekat, pro Bellu to bylo ještě příliš brzy. Její další nevinná slova ho v tom utvrdila.

 

„Drahý příteli,“ začala nejistě, ještě chtěla něco dodat, ale nakonec se na něj omluvně podívala a utekla do svého pokoje.

 

Nechci být jen její přítel, zavyl v duchu.

 

Za rok ve stejný den to zkusil znovu.

 

Podruhé...

 

Dlouze se zadívala do jeho rudých očí, kterým se obvykle vyhýbala, dotekem lehkým jako vánek ho pohladila po tváři, smutně se usmála a jen špitla: „ Je mi to líto.“

 

Potřetí...

 

Ten den Antonia od rána nedala pokoj. Z vedlejšího pokoje slyšel, jak si na Belle vymrčuje, aby mohla s Demetrim na lov. Bella teprve nedávno zjistila, že její na třináct let vypadající dcera honí v lese srnky a králíky. Jen jeho přímluva zabránila kategorickému zákazu ze strany vyděšené matky. Ale musela uznat, že pod dohledem Demetriho se Toni nic nestane, a to že bude na rozdíl od Belly jednou schopna sama si zaopatřit krev, byla nesporná výhoda. Bella se chystala na ples a Marcus už se těšil, až si s ní zase zatančí. S novou láskou našel znovu zalíbení v tanci. Tentokrát si ale tanec moc neužili, protože Antonia s Demetrim se ještě nevrátili a Bella neodtrhla pohled od dveří. Nic ji nemohlo uklidnit, ani plynulý pohyb dvou těl klouzající v rytmu krásné hudby po mramorové podlaze hlavního sálu, ani jeho uklidňující šepot, kterým se snažil rozptýlit její pozornost. Až když se otevřely dveře a v nich se objevila velká postava Demetriho s malým děvčátkem po boku, rozlil se na její tváři úlevný úsměv. Pak už měl její plnou pozornost. Zatančili si všechny své oblíbené tance a pomalu ji nasměroval zpátky do jeho knihovny, kde ji chtěl znovu požádat o ruku. V koutku duše doufal, ale i tak se připravoval na další zklamání.

 

 

Dlouze se zadívala do jeho rudých očí, které ji už neděsily, lehce ho pohladila po tváři, rukou zajela až dozadu za krk a jemným tlakem ho přiměla, aby se k ní sklonil. Tehdy poprvé ochutnal chuť jejích rtů, poprvé přitiskl její tělo provoněné pulsující krví ke svému, poprvé po dlouhých letech dokazoval svou lásku ženě nocí plnou vášně, doteků, smíchu a poznávání jeden druhého.

 

A ani napotřetí nedostal odpověď na svou otázku.

 

 

Marcusovy vzpomínky přerušilo tiché zašustění přikrývek z postele, kde ležela Bella. Přistoupil k ní v okamžiku, kdy otevřela oči a zmateně se začala rozhlížet, jakoby si nebyla jistá, kde se nachází.  Ten úsměv, když si ho všimla, ten patřil jen jemu. Pro Antonii měla její láska jiné projevy, ale tento úsměv, zasněný, trochu smutný, ale i plný lásky byl výhradně pro něj. Když k němu vztáhla ruce, lehl si vedle ní a stočil ji do své náruče tak, aby napůl ležela na jeho prsou. Obrátila k němu svou tvář a v jejích jantarových očích se objevila nejistota. Hned věděl, na co myslí.

 

„Volala Antonia, Cullenovi žijí. Je jen otázkou času, než je najdeme.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

3)  Jalle (13.09.2012 11:28)

neviem si predstaviť Marcusa s Bellou po jeho boku

2)  UV (10.02.2012 19:48)

HMR

1)  HMR (10.02.2012 06:20)

Tak tomu říkám "poslední věta"!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek