Sekce

Galerie

/gallery/Beautiful Evil- perex2.jpg

Návštěva u Cullenových s Bellinou šikovností může být docela zábava :)

3. kapitola

Bella se běžela ještě do pokoje převléknout a já mezitím oplachoval nádobí, což jsem měl během okamžiku hotové. Došel jsem k věšáku a oblékal si bundu, když jsem z patra slyšel klapnutí dveří. Pak už byl slyšet jen dupot a pravidelné vrzání prken, jak sbíhala schody.

Přešel jsem ke schodišti a děkoval sám sobě, že jsem to udělal. Bella s vyjeknutím zakopla a vletěla mi přímo do náruče.

„První ptáček,“ zavtipkoval jsem a postavil ji na zem.

Stále zrychleně, trochu vyděšeně dýchala. „Jsi v pořádku, lásko?“ zeptal jsem se, protože pořád zkoprněle stála na místě.

„Páni, tak to bylo hustý,“ vydechla tiše a na konci se uchechtla. Pak jako by se probrala z transu. „Jdeme!“ zavelila a už o poznání jistějším krokem vyšla ke dveřím. Skoro vyběhla ven, ale zastavila se hned na zápraží. Rukama si objala paže a třela si je. Rychle jsem vběhl zpátky k věšáku, popadl bundu a čepici a už ji oblékal. Vděčně se na mě usmála a narazila si čepici na hlavu.

Sebejistě došla k náklaďáčku a chystala se nastoupit. Snad nechce jet tím vrakem? Postavil jsem se před ní, ani nestihla odemknout. Zamračila se na mě.

Paží jsem ji opatrně objal kolem ramen a něžně ji sunul dál od toho „auta“. „Pojedeme mým,“ ujasnil jsem. Zavrtěla se pod mou rukou, jak se mi snažila vymanit.

„Ale já chci řídit,“ stěžovala si jako malé dítě a otáčela se směrem k náklaďáčku.

„Budeš,“ uklidňoval jsem ji. „Příště,“ dodal jsem co nejtišeji.

Došli jsme k autu a ona se zastavila u dveří řidiče. Otočila se čelem ke mně a nahodila ublížený výraz. Snažil jsem se od ní odvrátit pohled, ale její oči mi to nedovolily.

„Prosím, Edwarde? Prosím,“ prosila mě a dělala u toho psí oči. Nechtěl jsem, aby řídila, ale jakmile se takhle zatvářila, nešlo jí odolat.

Poraženě jsem si povzdychl. Pochopila a rozjařeně mi skočila kolem krku. Po chvilince se ode mě odtrhla a s očima plnýma vzrušení ke mně natáhla ruku. Znovu jsem si povzdychl, zašmátral v kapse kalhot a podal jí klíčky.

Dychtivě je čapla, jako bych si to měl každou chvílí rozmyslet, což nebylo tak nemožné… S hrůzou jsem sledoval, jak nastupuje za volant. Obešel jsem auto a nasedl si. Strčila klíčky do zapalování a nastartovala.

Sjel jsem ji vyděšeným pohledem. „Připoutej se, Bello!“ napomenul jsem ji příkře. Protočila oči, ale pás si zapla. „Můžu se rozjet?“ zeptala se ironicky, a aniž by na cokoliv čekala, se rozjela.

Forks jsme projeli naštěstí poměrně rychle a bez větších problémů… „Myslíš, že bude doma Rose?“ promluvila po chvíli ticha a tázavě se po mně podívala. Zděšením jsem vykulil oči. „Dívej se na cestu!!“ vyhrkl jsem a pak, když už znovu věnovala pozornost vozovce, klidněji dodal: „Možná.“

Povzdechla si a trochu zasněně se zadívala z okna. „Bello,“ napomenul jsem ji znovu. Zavrtěla hlavou, jako by z ní chtěla vyhnat ošklivé myšlenky a dál sledovala silnici před sebou… Chápal jsem ji. Rosalie se nikdy nesnažila skrývat nesympatie, které k Belle chovala. Věděl jsem, že z každého jejich setkání je Bella nesvá.

Celou cestu jsem byl jako na trní a neuvěřitelně jsem si oddychl, jen co Bella zastavila před naším domem. Čekal jsem, až vystoupí, ale pořád zkoprněle seděla, v ruce křečovitě třímající ruční brzdu. Něžně jsem jí po ruce přejel a rozevřel ji. Propletl jsem naše prsty a povzbudivě je stiskl. Nesměle se na mě usmála.

U dveří už stála natěšená Alice… Vystoupili jsme a ruku v ruce šli za ní. Jakmile jsme byli dostatečně blízko, Bellu objala. Moc dobře jí to nešlo, protože jsme měli ruce stále propletené.

„Tak ráda tě vidím,“ štěbetala Alice nadšeně. Cítil jsem, že i Bella vedle mě se trochu uvolnila. „Edward říkal, že jsi měla poslední dobou málo času,“ postěžovala si a vrhla po mně nakvašený pohled. „Samozřejmě vím, že mi lhal,“ šklebila se. Oči se jí při tom zúžily do tenkých škvírek… Podíval jsem se na Bellu. Lehce se usmívala a tváře měla červené. Společně s Alice jsme se rozesmáli a Bella se k nám po chvilince rozpačitě přidala.

„Pojď, Bello. Esme se na tebe hrozně těší!“ pobízela ji Alice, vzala Bellu kolem ramen a táhla ji směrem do obýváku. Ta se mě však pořád pevně držela a táhla mě za nimi. Se smíchem se na mě otáčela. Vypadala už naprosto v pohodě.

„Bello!“ zakřičela Esme radostně, jakmile jsme vstoupili do obýváku. „Moc ráda tě vidím,“ řekla a objala Bellu, která už naše ruce rozpojila. Esme ji chvilku mateřsky objímala a pak si ji oddálila na délku paží. Pořád se přívětivě usmívala.

„Edward si tě pořád nechává pro sebe,“ postěžovala si také a káravě na mě pohlédla.

„Je to lakomec,“ přidala se k ní Alice kousavě.

„Kde jsem ve výchově udělala chybu?“ zeptala se. Alice se už nadechovala, ale Esme ji umlčela. „To byla řečnická otázka, Alice.“ Ta se zasmála a Bella s ní.

„Ehm,“ přerušil jsem je, „já jsem pořád tady,“ máchl jsem rukou na důkaz. Alice na mě zírala jako na blázna. „A co?“

No, bezva. „No, nic. Raději zůstanu u starého dobrého ‚o mně, beze mě’,“ řekl jsem a lehce se usmál. „Budu nahoře,“ dodal jsem ještě Belle. Natáhl se k ní a letmo ji políbil na rty. Už jsem se chtěl odtáhnout, když vtom jako by vytušila, co chci udělat, mě chytla za tričko a přidržela si mě u sebe, aby polibek prodloužila. Pousmál jsem se jejímu chování a odtáhl se. Omámeně, ještě se zavřenýma očima, se na mě usmála a pustila mé tričko.

Ačkoliv jsem si to sám nechtěl připustit, opravdu jsem ji chtěl sobecky jen pro sebe. Teď ji nechám na chvíli jim… Doběhl jsem do svého pokoje a natáhl se na pohovku. Vše proběhlo tak rychle, že až za okamžik tiše klaply dveře.

Nevěděl jsem, jak se zabavit. Chvíli jsem si četl, ale příběh mě do sebe nedokázal vtáhnout tak jako dřív. Zaklapl jsem knihu a zadíval se z okna přímo z pohovky… Nejradši bych sešel dolů, ale chtěl jsem jim dát čas na ty „ženské řeči“. Snažil jsem se ignorovat jejich rozhovor, ale podvědomě jsem vždy zbystřil, když jsem zaslechl Bellin hlas. Už jsem z ní vážně bláznil.

Rukou jsem si prohrábl vlasy a uvažoval, co budu dělat. Když jsem ruku stáhl, z vlasů mi vypadala drobná smítka. Tiše jsem se zasmál při vzpomínce na včerejší honičku v parku mezi stromy. Určitě to muselo být z toho. Po tom, co mě Bella provlekla křovím k menší travnaté plošince, kde mě svalila na zem. Já se samozřejmě nechal. Pořád se šťastně smála a já měl co dělat, abych nevrněl blahem.

Doploužil jsem se ke skříni, vytáhl si velký froté ručník a zamířil si to do koupelny… Během 5 minut jsem byl už jako ze škatulky. Vlasy jsem si jen nedbale vydrbal ručníkem, ale stále byly mokré. Oblékl jsem se do volnějšího domácího oblečení a vrátil se zpátky na pohovku. Zavřel jsem oči a pro sebe si broukal.

Po chvíli tiše klaply dveře, tedy… dotyčný se snažil být tichý. Neslyšel jsem ničí myšlenky a pak se ke mně donesla Bellina pronikavá vůně. Rty se mi samovolně roztáhly do úsměvu. Určitě věděla, že o ní vím, ale nic neřekla. Tiše si na mě vylezla a uvelebila se. Rozhodil jsem kolem ní paže a ona si pohodlně opřela hlavu pod mou bradou. Dokázal bych takhle – s ní v náručí – ležet donekonečna.

Trošku se zavrtěla, její vlasy mě pošimraly po tváři. „Copak?“ zeptal jsem se líně.

„Hmm… Hmm…“ zamumlala si pro sebe do mé košile. Zasmál jsem se, nevím proč, ale přišlo mi tak roztomilá.

„Byla na tebe Alice hodná?“ zašeptal jsem k ní. Najednou trochu ožila, alespoň její hlas tak zněl.

„Utekla jsem jí,“ řekla ublíženě, „chtěla mě mučit,“ postěžovala si rádoby fňukavě.

Letmo jsem ji políbil do rozčepýřených vlasů. „Hodná holka,“ pochválil jsem ji. Zasmála se a otočila se na břicho, aby mi viděla do obličeje.

„Já věděla, že ty mě pochopíš,“ ocenila mě a pak se zarazila, jak si něčeho všimla. Natáhla ruku a vjela mi s ní do vlasů. Na rtech se jí usídlil rozpustilý úsměv. „Někdo si hrál na vodníka?“

Usmál jsem se. „Jo, protože jedna nejmenovaná divoženka moc zlobila,“ vysvětlil jsem a v duchu se smál. Zatvářila se jako nevinnost sama, už jí jen chyběla nad hlavou svatozář a vypadala by dočista jako anděl… Dvěma prsty jsem jí objel lícní kost, spokojeně přivřela oči. Vypadala tak sladce, že jsem odolával touze ji políbit. Jakmile však našpulila rty, veškerá snaha přišla v niveč a já si ji něžně přitáhl blíž, abych rty dosáhl k těm jejím… Chvíli jsem ji něžně líbal. Trochu se nadzvedla a pošoupla se o něco výš. Ten pohyb ve mně vyvolal vnitřní mravenčení.

„Budeš už chtít domů?“ zeptal jsem se, když naše rty odpočívaly a dechy se zklidňovaly.

Zaškaredila se. „Ty mě tu snad nechceš?“ Obvinila mě jak slovy, tak pohledem. Vykulil jsem oči. Co to tu holku vůbec napadá?

Více jsem si ji k sobě přitiskl. „Tebe,“ dal jsem důraz na to slovo, „tebe si tu chci nechat napořád,“ zašeptal jsem. Zatvářila se spokojeně, možná i trochu samolibě a pak přimhouřila oči, jako by chtěla prokouknout lež.

„Jen aby,“ řekla vážně a pak se rozesmála.

„Vám… Vám, má královno, bych nikdy lhát nedokázal,“ pronesl jsem teatrálně a zase vyhledal její teplé rty.

Vyrušilo nás až zaklepání na dveře. Esme…. „Dále,“ řekli jsme s Bellou, která se na mě posadila, unisono a rozesmáli se.

Esme nesměle vstoupila do dveří. „Neruším?“ Jen jsem zavrtěl hlavou. „Napadlo mě, jestli Bella nemá hlad.“

Trochu jsem se zastyděl, protože mě to ani nenapadlo, což se vzhledem k jejímu obědu není čemu divit. Tázavě jsem se na ni podíval. Evidentně ji naše pozornost uváděla do rozpaků, protože se jí do tváří vehnala červeň.

„Možná?“ řekla spíš otázkou, „… malinko jo,“ přiznala se a já zadržoval smích. Esme kývla na srozuměnou a odběhla pryč. Bella po mě střelila nevraživým pohledem. „Co zas?“ vyštěkla.

„Malinko?“ smál jsem se. Zašklebila se na mě a pak jí zablýsklo v očích.

„Ty zdlábneš medvěda na posezení a mě,“ vyhrnula si tričko a ukázala na své ploché bříško, „a mě nedopřeješ ani trošku jídla,“ pronesla smutně. Stěží jsem však dál rozeznával slova, protože mou pozornost plně upoutalo její stále odhalené tělo… Všimla se mého pohledu a ďábelsky se usmála. Pohladila si bříško. „Vidíš?“ řekla něžně, stále si ho hladíc.

Jen jsem přikývl a snažil se odvrátit pohled od té dokonalosti. Jenže to moc dobře nešlo. Vlastně to nešlo vůbec.

Sklonila hlavu a zadívala se na své břicho. „No tak, Malej. Řekni, že máš hlad,“ mumlala k němu. A opravdu, po chvilce se ozvalo slabé zakručení a Bella se rozesmála. „Slyšíš? Malej má hlad,“ smála se dál a hravě mě šťouchla do prsou.

Zvedl jsem ruce a stáhl jí tričko zpátky. „Tak ho schovej, aby mu nebyla zima,“ vymluvil jsem se a radši ruce zase rychle stáhl. Zazubila se mému chování. Moc dobře věděla, co to se mnou udělalo.

„Ale…“ chtěla ještě něco říct a při tom si znovu sáhla na spodní lem trička. Rychle jsem jí zachytil obě zápěstí, aby nemohla nic udělat. Tiskla rty k sobě, jak se snažila udržet v sobě smích.

„Věřím, že se s námi Malej chce ještě o mnohé podělit, ale teď už pojď dolů.“ Nechápavě na mě pohlédla. „Jídlo je hotové,“ objasnil jsem a kouzelně se usmál. Její srdce se rytmicky rozbušilo stejně jako vždycky.

Jednoduchým pohybem jsem nás oba postavil na zem. Malinko zakolísala při tak rychlém pohybu, ale upadnout nemohla. Moje paže ji totiž pevně tiskly k sobě… Ruku v ruce jsme sešli do kuchyně, kde už Bella měla připravené jídlo.

„Děkuju,“ pípla k Esme a usmála se na ni. Posadila se za stůl a pustila se do jídla. Jakmile ochutnala první sousto, ještě s plnou pusou promluvila: „Je to vážně moc doblé,“ pochválila Esme.

Z obýváku k nám dolehl Emmettův smích. Bella jen u jídla protočila oči a já se rozesmál. „Dobrou chuť, Bello!“ hulákal na ni. Na pozdrav máchla rukou, zřejmě si však neuvědomila, že v ní drží vidličku. Ta se totiž vymrštila a grandiózním letem se zapíchla do dřevěného obložení stěny.

To už stál Emmett spolu s Alice ve dveřích. Oba se hlasitě smáli… Bella stále seděla na svém místě a zděšeně zírala na svou ruku a vidličku zapíchnutou ve stěně. Potom zvedla hlavu a její provinilé oči pohlédly do mých. V tu chvíli mnou projela neskonalá láska, kterou k téhle dívce cítím.

Došel jsem ke stěně, nevšímajíc si řehotu ode dveří, který ještě neustal. Možná naopak Belliným vyděšeným pohledem ještě zesílil. Vytrhl jsem vidličku z obložení a donesl ji Belle. Ta si ji ode mě s tichým „děkuju,“ vzala.

„Už dávno jsem Carlislovi říkal, že to dřevo není ideální. Spíš jsem byl pro titan nebo ocel,“ zavtipkoval jsem a zabralo to. Zasmála se.

 

„Já… Já se vážně hrozně omlouvám,“ omlouvala se snad už po sté Esme, když nás doprovázela k autu.

„Neomlouvej se, Bello. To se prostě občas stává,“ pronesla s úsměvem. Ona se však stále tvářila jako mučedník.

Nastoupili jsme do auta. Tentokrát jsem řídil já. Bella byla stále vyvedená z míry svým vystoupením, že se ani nesnažila hádat. Bez upozornění se připoutala a dívala se před sebe. Povzdechl jsem si a rukou jí natočil bradu, aby se na mě podívala. Sice neochotně, ale učinila tak.

Beze slova jsem ji políbil. To ji zaskočilo, většinou jsem to nebyl já, kdo v našich polibcích udělal první krok. Vždycky byla ona tou iniciativní. S úsměvem jsem se odtáhl. Měla zavřené oči a rty nechala lehce pootevřené.

„Už jsem ti řekl, jak nádherně líbáš?“ vydechl jsem. Koutek úst se jí vyhoupl výš. Oči měla stále zavřené.

„Ne, neřekl,“ zamumlala. Zašátrala rukou kolem sebe a zapínání pásu cvaklo. „Stejně by to chtělo ještě cvik,“ řekla a znovu se ke mně přitáhla…

 

<< Ajjinka >>

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

8)  Twilly (14.02.2012 15:15)

Ajjo, nezlob se za ten výraz, ale je to takové "slaďoučké" :D :D

Janeba

7)  Janeba (07.12.2011 23:37)

Uf, Ajjinko, tys mě vyděsila!!! Pomalu se připravuju na nejhorší a ono je to opravdu jako balzám na dušičku!!! Teda zatím!!!
Děkuji!!!

Paja

6)  Paja (06.11.2011 23:51)

Malej ještě jsem z toho tak trošku zaseklá, asi jako ta vidlička ve dřevě

Ree

5)  Ree (20.06.2010 13:43)

Hehe, představa Belly, jak vymrští vidličku do dřevěného obložení, mě naprosto dostala :D
Ale je to mrška. Chudák Edward. Ona se mu pořád nabízí a on musí pořád odolávat Jinak to bylo naprosto úžasné.

ambra

4)  ambra (19.06.2010 01:34)

Etuda s Malým je samozřejmě geniální. Ale celé to má něco... přesně to něco, proč miluju Stmívání, ale zároveň posunutý už trošičku jinam, do velmi příjemné a lehoulince lechtivé rovinky... Kouzlo je to správné slovo!!!:) ;) :D :D

Karolka

3)  Karolka (12.06.2010 09:40)

Íííííííííí... Ajji, už je jasné, že sofistikovanost a hloubka myšlenek bude s každým komentářem stoupat... A díky, zrovna jsem si zkratovala klávesnici. Rozpouštím se jako nanuk. "Tak ho schovej, aby mu nebyla zima." Íííííííííííí!!!

Nebraska

2)  Nebraska (04.06.2010 07:32)

Vidlička v obložení, ta mě prostě rozsekala
a ukazovat nadrženému upírovi pupík, to se nedělá!

1)   (28.04.2010 21:08)

....opravdu nemám slov...jenom jedno...perfektní!!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse